S otázkou krve se Draco Malfoy poprvé setkal v pěti letech. Pro někoho by to možná byla jen jedna z těch vzpomínek, které člověk rychle vyřadí ze svojí paměti, ale on ji považoval za životně důležitý základ své filozofie. Tak si to alespoň vykládal sám sobě.
Mnohem pravděpodobnější byl ovšem ten důvod, že to bylo poprvé a naposledy, kdy ze strany svého otce cítil jakousi hřejivou náklonnost, nazývanou v dětské naivitě a neznalosti láskou.
Tehdy nebyl na modravé obloze jediný mráček a jejich pečlivě upravená zahrada vypadala v ranním oparu jako z pohádky. Opravdu si v té chvíli připadal jako v pohádce, a proto hltal každé otcovo slovo se silným emotivním prožitkem. Možná právě to způsobilo, že si i po tak dlouhé době pamatoval každičké slůvku.
„Vidíš ty květy, Draco?“ optal se ho Lucius jemně, když přišli k záhonu nádherných červených růží, jejichž omamná vůně malému chlapci ta chvíli zamotala hlavu. Pevněji stiskl otcovu velkou pevnou dlaň a přikývl.
„Růže. Královny mezi květinami. Líbí se ti?“
Draco horlivě pokýval hlavou. Byly to ty nejkrásnější květiny, jaké kdy viděl – velké a sytě rudé, s kapičkami rosy na okvětních plátcích, jež odrážely jasné ranní paprsky slunce.
„Každému se musí líbit,“ pokračoval. „Žádná jiná květina není tak dokonalá. Všechny mají své vady, ale růže jsou perfektní. Čisté.“
Blonďáček v úžasu hleděl na tu nádheru a mlčel.
„My jsme jako ty růže, Draco. Já, tvoje matka, ty. Všichni kouzelníci, kteří pocházejí z čisté linie. Aby byl člověk jako ta překrásná růže, musí být jeho matka i otec kouzelník. Rozumíš tomu?“
„Ano.“
„Výborně,“ věnoval mu Lucius hřejivý úsměv. „Teď – vidíš ty květiny za nimi?“ Dracův pohled dopadl na záhon obyčejných kopretin. „Také mají květy, určitou krásu… Ale řekni Draco – můžou se rovnat těm okouzlujícím růžím?“
Draco zavrtěl hlavou. Kopretiny nevoněly.
„Ne. Ani zdaleka. Stejní jsou kouzelníci, jejichž rod není čistý. Kteří mají za matku, otce nebo manželku nekouzelníka. Jsou čarodějové, ale nikdy, Draco, nám nebudou úplně rovní. Růže jsou vždy krásnější než kopretiny.“
Chlapec se usmál. Samozřejmě, že to tak bylo. Jeho otec měl vždycky pravdu.
„Svět by byl nádherný, kdyby všude rostly jen růže. Ale bohužel,“ zkroutila se Luciusova tvář do znechuceného úšklebku, „to, co vždy zabírá nejvíc místa, je plevel.“
Draco to slovo předtím slyšel jen okrajově, takže měl nejasnou představu, o čem otec mluví, dokud Lucius neukázal na všelijaké zelené rostliny kousek od růží. Nekvetly, nevoněly, nebyly hezké. Ve skutečnosti byly spíš ošklivé. Ne, ty se Dracovi nelíbily.
Lucius se sehnul, aby jedním rychlých pohybem vytrhl rostlinku i s kořenem. Napůl zkoumavě a pohrdavě si ji prohlídl, než promluvil. „Plevel je k ničemu. Jen zabírá místo a krade živiny. Jediné, co se s ní dá dělat, je vytrhat ji, vyhubit. Problém je v tom, že má pevný kořínek.“ Vzal stonek mezi dva prsty a tlakem ho rozmačkal na padrť. „Na světě je spousta plevele, Draco. Plevel, které říkáme mudlové. Ti, co nekouzlí. Co to neumí. Vždycky budou hluboko pod námi, kteří dědíme čistou krev. Ne všichni kouzelníci to dnes vidí, ale my – já, ty, tvoje matka – to budeme mít na paměti až do smrti. Mudlové jsou plevel. Chápeš všechno?“
Draco znovu přikývl, i když si už nebyl tak jistý. Tatínek říkal věci, kterým moc nerozuměl, ale to nevadilo. Chápal rozdíl mezi růžemi a tím plevelem. Růže mu připomínaly hebké saténové přikrývky, do nichž ho maminka každou noc ukládala. Plevel byla jako ten nehezký koberec v přízemí. Chápal to.
Pak ale pohledem zavadil o nízkou zelenou kytičku, která vyčnívala mezi plevelem a malými bílými kvítky se přikláněla k růžím.
„A co je tohle, tati? Má to květy! Je to růže nebo kopretina?“
Luciusův ledový pohled zchladil všechno nadšení, které toho rána měl. Chlapec se instinktivně přikrčil, ale Lucius se ho ani nedotkl.
„To není květina. Je to plevel, která se chabě pokouší propašovat mezi ty lepší. Mudlovská šmejdka. Pamatuj na to, Draco. Setkáš se s takovými, kteří budou říkat, že jsou stejní jako ty. Že můžou mít mudlovské rodiče a být kouzelníky. Nejsou. Je to jen obyčejná plevel, kterou je potřeba vytrhnout i s kořínkem. Rozumíš tomu?“
***
Až během školních let Draco opravdu porozuměl. Mudlovští šmejdi pro něj vždy byli jen jakési smetí na okraji, které si nevyžadovalo jeho pozornost, ale jedno takové smítko se ostatním vymykalo – a právě to ho přivedlo k pochopení, proč jsou u mudlů narození plevel.
To smítko se jmenovalo Hermiona Grangerová. Nedalo se říct, že by ji Draco nenáviděl – ne, nenáviděl Pottera. On jí prostě jen pohrdal. Hluboce. Když pak během let zjistil, že se to smítko nejen prodralo na drahý koberec jejich společnosti, ale že se na něm snaží vyniknout, přerostly jeho city v nesnášenlivost. Ale opovržení vždycky zůstávalo jako kamenný základ.
Možná právě kvůli opovržení nebyl ze začátku otcovým plánem moc nadšený. Zničit tu mudlovskou šmejdku, ponížit, rozcupovat – to všechno se mu zamlouvalo. Zasloužila si pochopit, kde je její místo, že není a nikdy nebude v úrovni toho jeho. Ale ta aktivní část, která se od něj očekávala, ho znechucovala. Měl předstírat, že se změnil? Že ji má rád? Měl se o ni starat? Vlastníma rukama se té šmejdky dotýkat? Jen ta představa mu připadala nechutná. Ona byla špinavá. Jak si mohl otec myslet, že by se s ní vyspal?
„Ber ji jako neplacenou děvku,“ řekl mu jednou po večeři, když mu sdělil svůj názor na věc. „Pokud sehraješ svou roli dobře – a ty to uděláš – bude se ti sama nabízet. Jaká větší legrace může být?“
Dracova představa ideální společnice do postele byla trochu jiná, trochu konzervativnější vhledem k jeho původu, ale nakonec usoudil, že má otec pravdu. V Bradavicích spal se spoustou dívek bez ohledu na jejich krev, pokud šlo čistě o sex. Grangerovou mohl přežít. Za to ponížení to stálo.
Mnohem později si uvědomil, že se měl tehdejšími problémy, které ho podvědomě trápily, zabývat, dokud měl čas. První nevyřešenou otázkou byla nevěra jeho matky. Rozhodl se předstírat, že o ničem neví, protože to pro něj bylo nejjednodušší řešení. Kdyby tehdy nestrčil hlavu do písku a otcovi řekl, co viděl, dozvěděl by se o Snapeovi smrti ještě než plán začal. A Lucius by ho později nemohl oklamat.
Druhou věcí pak byl Luciusův vztah k Hermioně. Když se Draco dozvěděl o otcově zálibě v jejím zneužívání, vyvolalo to v něm mnohem víc emocí, než si byl ochoten přiznat. Přikládal to faktu, že ji znal a že byla právě tou mudlovskou šmejdkou, která mu pila krev. Nedokázal pochopit, proč si otec vybral zrovna Grangerovou. Nebyla ničím výjimečná a na Dracův vkus byla vzhledem k jeho otci trochu mladá. Alespoň takto racionálně si to odůvodňoval, přestože ve skutečnosti ho to celé víc děsilo, než udivovalo. Kdyby si svoje pocity opravdu uvědomil už tehdy, nešel by do toho. Zjistil by, že nemá žaludek jako jeho otec a že ani jeho duše ještě není tak prolezlá zlem, aby z toho všeho vyšel stejně chladný a povýšený, jaký do plánu vstupoval. Díky ignoraci vlastních citů se ale všechno zvrtlo.
Začátek plánu vyšel tak dokonale, že tomu Draco téměř nemohl uvěřit. Nejošemetnější a nejnebezpečnější část byla dostat Grangerovou pryč, přestože o tom Pán Zla ze začátku nevěděl. Považoval otce za blázna, že se rozhodl udělat vše za jeho zády, ale nakonec se i s tím smířil. Nakonec, Voldemortův hněv měl padnout na Luciuse, ne na něj. Při tom jednom jediném setkání, když Grangerovou vlastní hůlkou mučil, se utvrdil v tom, že dělal dobře. Byla pořád moc pyšná, moc tvrdohlavá, měla onen kořínek, který si on přál vytrhnout. Opačné pocity ho ale zasáhly, když přišel s přenašedlem do její cely a uviděl, co vidět nechtěl.
To byl první moment, kdy si měl uvědomit, že mohl prohrát.
Jako obvykle však zazdil všechno, co při pohledu na uslzenou vyděšenou Grangerovou a otce přimáčknutého na ní cítil. Popadl zmítající se hnědovlásku, násilně přiložil jejich dlaně na otcem vytvořené přenašedlo, a objevil se i s ní na místě, kde mělo všechno hladce probíhat až do konce.
Že neprobíhalo zjistil poměrně brzy.
Celý záměr vypadal asi takto: pomalu Grangerovou léčit, podávat jí lektvar proti kletbě, ale vysvětlit jí to až později. Napsat dva falešné dopisy a postarat se o to, aby je našla, čímž měl upevnit její důvěru. Postupně se s ní sbližovat. Vrchol jejího vděku a spoléhání pak měl vzniknout při fingovaném přepadení Luciusem, během něhož se měl Draco znenadání objevit, otce zneškodnit a vymazat mu paměť, a znovu tak Grangerovou zachránit, tváří v tvář vlastnímu otci. Poté už měla být jen otázka času, kdy se mu Grangerová poddá.
Draco však během těch týdnů v Londýně zjišťoval, že spoustu věcí podcenil. Nepočítal s tím, že na jeho chladnou mysl ještě může něco působit. Později trávil celé noci tím, že přemýšlel, jak se dostal do onoho bodu, odkud nebylo cesty zpět. Z velké části to přičítal samotě, která ho donutila přemýšlet o věcech, jež celé roky úspěšně potlačoval v nejzazším koutku jeho hlavy. Ta změna vyšla z něho samotného, to bylo jisté, ale nic by se nestalo nebýt katalyzátoru, kterým byla Grangerová.
Když Draco poprvé přišel s tuctem hojivých mastí a lektvarů k její posteli, cítil především odpor k myšlence, že se jí má vážně dotknout. Jakmile odkryl peřinu a uviděl hluboké rány, některé krvácející, některé hnisající, jeho znechucení ještě vzrostlo. Ležela před ním troska, znehodnocené dívčí tělo obalené s kusech roztrhané látky. Viděl spousty takových těl, některé mučením přetvořil on sám, a měl dost jasnou představu o tom, jak se s nimi mělo naložit. Tentokrát byl ale jeho úkol zcela opačný – měl ji vyléčit. S opatrností ne k ní a její bolesti, ale k jeho čistým rukám nanášel vrstvy mastí, pronášel kouzla, která ho otec složitě učil, upevňoval obvazy. Mechanická práce, zezačátku. Poté se ale začaly projevovat výsledky jeho práce a na něj to, ač se tomu bránil, zapůsobilo. Vidět, jak se končetiny navracejí do správných poloh, jak kůže srůstá a popálená místa jsou nahrazována dětsky jemnou novou pokožkou, den za dnem pozorovat, jak ustává zvracení i drsný kašel… Grangerová pod jeho rukama ožívala, a něco v navracení té obyčejné krásy, vycházející z prostého zdraví, oživovalo na oplátku jeho. To byla první věc, která nahlodala jeho myšlenky.
Hlavním problémem, se kterým nepočítal, byl ale její psychický stav. Jistě, věděl, že bude po tom všem v depresi, že se bude cítit zneužitá a kdo ví co ještě, ale žádná z těch povrchních myšlenek ho nemohla připravit na realitu. Nečekal, že Grangerová nedovolí mu ani Polly na ni sahat, když bude při vědomí. Nechápal, že se rány nehojily jak měly, a trvalo mu celou věčnost, než přišel na to, že si je otvírá tím, jak sebou ve spánku neustále škube. Nebyl ani trošičku připravený na všechny ty probdělé noci, kdy mu její pláč a zoufalé výkřiky nedovolily zamhouřit oka. Nesnášel ji ještě víc za to, že mu kazila jeho vnitřní rovnováhu, jeho ledový klid, se kterým si tím chtěl projít. Držel ji celé hodiny pod Silenciem, ale jí se vždycky podařilo to nějakým zatraceným způsobem překonat. Měl chuť jí zacpat ústa, klidně vytrhnout jazyk, jenom aby byla zticha. Připadalo mu to jako nějaká forma trestu shůry, trestu za všechno, co kdy udělal.
Odstěhoval se do nejvzdálenějšího pokoje v domě. Veškeré léčení, které mohla Polly zvládnout sama, jí přenechal, jenom aby se Grangerové vyhnul. Ale ten křik se mu vryl do hlavy tak hluboko, že už nic nepomáhalo. Nemohl spát, nemohl myslet, pořád ji slyšet naříkat jako nějakou hloupou brečící panenku. Začal znovu kouřit, přestože matce slíbil, že s tím přestane, snažil se držet co možná nejvíc mimo ten proklatý dům, odreagovat se na Sainte Marguerite, ale nedokázal se na nic soustředit.
Nakonec se rozhodl ulehčit si cestu a začal jí podávat uklidňující lektvar. Byla to asi jediná možnost, jak se vyhnout šílenství, jak přežít ten zasraně nedokonalý plán. Do jisté míry to byla známka jeho slabosti. Nedokázal ji ani poslouchat, natož aby byl on sám na místě otce. Uklidňujícím lektvarem částečně degradoval účel celé věci, protože cokoli pak Grangerová dělala, jakkoli se cítila a chovala, všechno bylo ovlivněné růžovým oparem. Neprožívala svou bolest, jak měla, a celá její náklonnost k Dracovi tak nebyla úplně skutečná. Ale koho to zajímalo? Možná ji to mohlo posléze zranit míň, ale Draco pochyboval, že na tom bude záležet, až se Grangerová jednoho rána probudí nahá v jeho posteli.
Sám sobě si poblahopřál za skvělé řešení problému a vzchopil se dost na to, aby mohl plán pokračovat. Někdy v té době se Grangerová začínala probírat do normálního života, prospala průměrně patnáct hodin místo třiadvaceti, mluvila, jedla a věřila všem lžím, které jí po kapkách podával. Byla tak naivně důvěřivá, vděčná, tak omámená uklidňujícím lektvarem, že Draco chvílemi zapomínal, o koho se vlastně jednalo. Zapomínal, jaká byla jeho role. Trávit dny jen v přítomnosti staré vlezlé skřítky, v zatuchlém křesle obklopeném několika obrazy s nadutými výrazy, dokázalo člověka téměř uvést do stavu bláznovství. Neexistovalo nic, co by ho dokázalo dostatečně zabavit. Těch několik rozhovorů s otcem a pár smrtijedských setkání, jichž se v úkrytu účastnil, ho nevytrhlo z nekonečných myšlenkových pochodů, jak čekal. Nezlepšilo to vůbec nic, spíš naopak. Uzavíral se před otcem do sebe ještě víc, pokud to bylo vůbec možné, a pomyslný ventil vypouštěl v přítomnosti jediné další osoby, která byla nablízku.
Grangerová působila na atmosféru v sídle jako květina. Ne žádné nádherné bezchybné poupě, ale obyčejný živý květ. Netrápila se ničím víc, než co bude zrovna číst nebo co jí Draco přinese na oběd, a ve stejném stylu s ním i mluvila. Všechno mu najednou připadalo tak normální. Žádná válka, žádný otec, žádná nevěrná matka, jen on a jedna uzdravující se Nebelvířanka ve starém domě. Nutilo ho to uvolnit se, odložit všechen odstup a chlad a v těch vzácných chvílích, kdy nemusel nic hrát, se vrátit do dob, kdy byl čistě sám sebou.
A právě z toho plynuly myšlenky, které všechno změnily.
Když se před Dracovýma očima vracela mezi zdravé ta stará otravná Grangerová, začal pochybovat o tom, jestli bylo ničení jeho životním posláním. Občas měl chuť někomu zakroutit krkem, seslal Cruciato a nechat ho chvíli se škvařit, ale mučit a zabíjet v jednom kuse, udělat z toho téměř svoje povolání, mu nepřinášelo ani zlomek té zkažené radosti, jakou pociťovali ostatní smrtijedi. Dělal to automaticky, s prázdnou hlavou a prázdným srdcem. Ale jakmile si na Grangerové vyzkoušel druhou stránku věci, pocítil něco, co hřálo. Užitečnost. Pocit z potřebné a dobře vykonané práce. Vděk někoho jiného. Byl tak navyklý vidět v očích ostatních lidí jen strach, pohrdání, nebo naopak obdiv, ale ne k němu, nýbrž k jeho jménu, že úplně zapomněl, jaké je to být upřímně milovaný, ať už byl stupeň té lásky jakýkoli.
Kromě toho se při pohledu na Grangerové smích a klid musel neustále v myšlenkách vracet k otci. Věděl o jeho milenkách, o jeho zálibě v ženském těle vůbec, věděl to vždycky. Dávno před začátkem války si byl dokonce moc dobře vědomý toho, že ne vždy otec dbal na svolení ženy. Bral to jako otcovu součást, jako dílek jeho chladné surové povahy, ale nikdy o tom víc nezjišťoval. Nechtěl, aby se ho to jakkoli osobně dotýkalo.
Jenomže Grangerová jistým způsobem osobní záležitost byla. A když sedával v křesle u její postele a sledoval, jak bezstarostně blábolí o nesmyslech, hnědé oči létající sem a tam, neposlušné vlasy všude kolem hlavy, musel se ptát Jak?. Jak mohl jeho otec znásilnit holku, která mohla být jeho dcera? Nevinnou holku, co nevěděla nic o té části tělesného vnímání? Jak vůbec mohl někoho znásilnit? Snažil se představit si sám sebe, jak Grangerovou přikovává rukama k posteli a bezostyšně z ní rve oblečení, ale bylo mu špatně jenom z té představy. Na jejím křiku nebylo vůbec nic příjemného, nic lahodícího uším, bylo to, jako by jí někdo rval maso z kostí.
A proto když tu uměle lehkomyslnou Grangerovou v noci pozoroval, jak spí schoulená v tom nejpevnějším klubíčku, jaké kdy viděl, a po lících jí pomalu stékají slzy, pociťoval mnohem víc lítost než zadostiučinění. A to v plánu nebylo.
Ztrácel nad sebou kontrolu. Zvlášť si to uvědomil se chvíli, kdy ho Grangerová téměř přelstila a nebýt jeho chladné reakce, dozvěděla se o lektvarech, které jí podával, pravdu. Neměl se nechat vykolejit tak, že neudržel přívětivou tvář. Neměl ji přinutit to spolknout. Svědčilo to o nedostatku sebekontroly, o vnitřní nervozitě. Ale především neměl mít k té reakci důvody, jaké měl. Protože on nebyl naštvaný na Grangerovou, že ho neposlouchala, jak měla. Byl naštvaný na sebe, protože mohlo všechno vyjít najevo a on mohl ztratit její důvěru. Ne zhatit plán. Ztratit důvěru.
V té chvíli mu došlo, že se něco posunulo na jinou úroveň. Pořád to byla mudlovská šmejdka, kterou ve škole tak nesnášel, Potterova přítelkyně, ale zároveň se stala jeho společností, člověkem, se kterým dokázal bez přetvářky mluvit. Napsal ty dva dopisy, to ano. Na první pohled všechno pokračovalo, jak mělo. Ale vevnitř ho drásaly výčitky svědomí, že hodlal někomu, kdo musel vytrpět tolik ponižujících a odporných věcí, ublížit ještě víc. Věděl, že by na něm otec tu změnu poznal, a tak se vymlouval jak mohl, aby se s ním nemusel setkat. Snažil se vymyslet způsob, jak vrátit věci zpátky, jak vrátit svoje myšlenky a pocity za tu nepropustnou betonovou zeď, kterou tak dlouho budoval. Nemohl si dovolit směšně snít o svobodě a klidu, přemítat, co by se dělo, kdyby nebyl Malfoy, budoucí smrtijed, s pevným místem v nadcházející válce. Nesměl zapomínat na ten základní rozdíl mezi ním a Grangerovou – rozdíl v čistotě krve. Musel to nějak zastavit.
Jenže on už se dávno nacházel za bodem zlomu, a někde v hloubi duše to věděl.
Proto když se v onen den, než měl Lucius přijít, Draco s Grangerovou smál nad jeho fotkami z dětství, něco uvnitř něj bylo podivně bolestně prázdné. A proto když ji nechával v pokoji samotnou, spokojenou a plnou pohody, netušící, že se za několik desítek minut ocitne tváří v tvář své nejhorší noční můře, naplňovalo ho znechucení ze sebe samotného.
Ale přesto odešel.
Vánek od moře, který lehce odnášel cigaretový dým, byl přesně to, co tehdy potřeboval. Uklidnění. Rozvahu a koncentraci. Na tom, co měl udělat, nebylo vůbec nic složitého. Dvě nepravá kouzla na otce, malé divadélko… A pak už jen rychlá a jednoduchá cesta k cíli. A ke konci té hloupé situace plné hloupých pocitů. Byl Draco Malfoy. Pomstít se Grangerové byla otázka cti, nebo snad ne?
Jistěže ano.
Zahodil nedopalek do vody a přemístil se zpátky do Londýna.
Nebyl si jistý, co přesně čekal, když vcházel do domu, ale nebylo to ticho. Paradoxně ho však právě to znejistělo. Chvíli bez hnutí stál v hale a vyprazdňoval si poslední myšlenky, než se vydal do jejího pokoje. Nespěchal. Připravoval si výrazy překvapení a zděšení, výkřiky odhodlání a nenávisti k otci.
Pak se octl na prahu pokoje.a uviděl její výraz. A celá jeho mysl byla v mžiku plná emocí.
Protože si nepředstavoval, že bude tak šíleně vyděšená. Nemohl čekat tu agónii duševní bolesti a hnusu, ty křečovitě sevřené pěsti, zkroucené tělo skoro vlisované do čela postele. Nemyslel si, že bude znovu tak zraněná.
Z úst mu plynula slova, která měl připravená, ale nevnímal je o nic víc než to, co říkal jeho otec. Nemohl spustit oči z toho, jak křehká a polámaná Grangerová byla. A jak pálivě ledová byla naproti tomu bezcitnost, která vyzařovala z otcových očí. Stál tam, uprostřed místnosti, na začátku dobře promyšlené scény, a přemýšlel, jestli je v něm ta samá zvrácenost, jaká je v Luciusovi, jestli ten soucit a výčitky, které palčivě naplňovaly jeho hrudník, vážně vůbec nic neznamenaly. Stál a díval se na ni a přemítal, jestli je ta bolest opravdu to, co jí chce způsobit.
Pak mimoděk sklonil hůlku a její oči ho probodly směsicí beznaděje, zklamání a ztracené důvěry. A to nepatrné gesto ho postrčilo za hranu.
On jí totiž nechtěl ublížil. On nechtěl vidět ten výraz její tváře ještě jednou. Nechtěl být jako otec a nechtěl žít život, který z něj udělá stvůru. Mohl změnit její osud. Mohl změnit svůj osud.
Naposledy se na otce podíval, na jeho nelidsky kamennou tvář a bledé tvrdé oči, než
jediným pohybem popadl Grangerovou za patu.
A tak poprvé v životě poslechl jen svoje pocity, a místo aby hrál dál podle určených pravidel, utekl s jednou mudlorozenou ze hry pryč.
ʚʚʚ
Otázku krve Draco Malfoy opravdu pochopil až během měsíců na Sainte Marguerite. Tehdy definitivně zjistil, že ten zásadní rozdíl v čistotě, který držel jeho život v pevných kolejích, byl jen jeden velkolepý výmysl.
Na krvi nebylo nic, co by je mohlo odlišit. Jediný opravdový rozdíl, na kterém
záleželo, byla čistota duše. A s tou se musel potýkat od začátku až do konce.
Když tehdy dopadli do prohřátého písku a ovanul je mořský vzduch, na jedinou sekundu se Dracovi zdálo, že je všechno přesně tak, jak má být. Možná proto si tak rychle uvědomil nutnost udržet to, nutnost za každou cenu Grangerovou přesvědčit, aby s ním zůstala. Přes to všechno, co právě udělal, jak drasticky změnil svůj život, přes pocity zmatku a vzteku a potřebu samoty, byla nad vším Grangerová. Nedovolit jí odejít. Za žádnou cenu.
Netěšilo ho, že jí tehdy musel lhát, ale byla to jediná možnost. Nikdy by mu neodpustila, kdyby jí řekl, jak to bylo doopravdy, kdyby přiznal, že byla všechno jen hra. Zmizela by mu z očí jako raketa, možná po tom, co by mu jednu vrazila, ale odešla by. Navždycky. A to on nemohl připustit. Potřeboval, aby s ním někdo zůstal, aby nevstupoval do té neplánované nové fáze svého života sám. Potřeboval Grangerovou. Sám sobě se divil, že v té chvíli dokázal vymyslet další přesvědčivé lži, lži, které pramenily z předchozích lží. Ironicky si v té chvíli pomyslel, že se pro něj nejspíš lhaní stalo stejně lehké jako dýchání.
Důležité ale bylo, že mu uvěřila, odpustila, a hlavně, že zůstala. Alespoň v té chvíli, protože později, když si uvědomil, že se jeho city prohloubily, se z těch polopravd stal balvan v jeho hrudníku.
Přesto když došli k jeho malému světlému domku a on jí vysvětlil to málo, co se dalo o Sainte Marguerite říct, přepadly ho pochyby. Udělal dobře, když za sebou spálil všechny mosty? Vzdal se všeho. Už se nemohl pokládat za Malfoye, ne v pravém slova smyslu. To, že ho musel nenávidět otec, mu nezpůsobovalo žádnou bolest, ale matka byla něco jiného. Kdo ví, jak dlouho ji neuvidí. Jestli ji vůbec ještě uvidí. Rozhodnutím zachránit Grangerovou zničil všechny šance na jednoduchou kariéru bohatého dědice, smrtijeda, čistokrevného s protekcí. Nenávratně zahodil život, který se mu tak snadno nabízel.
Ale možná právě v tom to bylo. Dokázat, že zvládne i těžší cestu, zvlášť, když se zdála být o tolik hezčí.
Během prvních dní si podobné otázky pokládal často. Všechno se zdálo být trochu velké sousto – dům, Grangerová, lektvar proti kletbě, s nímž mu nyní otec nepomáhal… Ale jakmile se na vteřinu zastavil, rozhlédl se kolem a uvědomil si, že to všechno znamená v první řadě svobodu, cítil, že dělá dobře. A navíc, tohle rozhodnutí nebylo jenom o něm. Bylo především o Grangerové. Pociťoval silnou potřebu ulevit svému svědomí, očistit se od všeho špatného, co jí kdy udělal. Nabídnout jí úkryt a to málo péče, které byl schopný dát, bylo to nejmenší, co mohl udělat.
To byl koneckonců počátek jeho citů k Hermioně. Připadal si vůči ní tak vinný, pokaždé, když ji viděl sklesle hledět z okna, když se necítila dobře, když se jí bezděky dotkl a ona uskočila, jako by ji jeho kůže popálila. Potřebovala čas a on to věděl, jenomže její čas s přemýšlením znamenal jeho čas s výčitkami. Proto se snažil dělat všechno, co bylo v jeho silách, aby jí aspoň nějak pomohl. Svým způsobem sobecky, protože konečným výsledkem měla být lehkost vlastního bytí. Pracoval na lektvaru jako na ničem předtím, dělal hospodyni, aby dokázal, že pro ni obětuje část své pýchy, kupoval jí oblečení, přestože věděl, že s tím na oplátku nesouhlasí její vlastní hrdost. Potřeboval se zbavit té vtíravé tíhy, která ho při pohledu na její neštěstí zaplňovala.
Pocity viny v něm zůstaly zakořeněné ještě dlouho, ale postupně je převyšovalo něco jiného. Když si po několika týdnech položil otázku, co pro něj Grangerová vlastně znamená, nebyl si jistý odpovědí. Někde v pozadí jeho mysli byla stále ta otravná šprtka, ale nevyvolávala už v něm téměř žádné negativní emoce. V popředí viděl někoho, kdo stál nejblíže slovu přítel za celý jeho život. Jistě, nemohl jejím přátelům sahat ani po kotníky. Ona znala opravdové přátelství. Jenže pro něj to slovo celá léta znamenalo mít při ruce člověka, který udělá, co mu přikážete, bez zvláštních citů vůči němu.
Ke Grangerové si vytvořil vztah o tolik upřímnější, že pochopil, jak se celou dobu mýlil. Jí mohl říct o svých myšlenkách, o tom, jak se cítil, ačkoli byl z toho zatím v rozpacích. Získala si jeho důvěru, a to se jménem Malfoy něco znamenalo.
Ale nad vším přátelstvím a čímkoli dalším, co k ní cítil, stála především ohromná potřeba ji ochraňovat.
Věděl, že není Grangerová ten typ zlatého slavíka, který by se nechal zavřít do klícky a obsluhovat. A překáželo mu to, protože jediné, co opravdu chtěl, bylo zamknout ji v domě a starat se o její pohodlí, od rána do večera. Možná po tom, co by si pořídil domácího skřítka. Hermiona ale nebyla ochotná zůstat v klidu a bezpečí. Otázka peněz, která byla pro Draca absolutně bezvýznamná, ji trápila tak moc, že ho přinutila slíbit jí návštěvu Londýna. Vymýšlela jeden nebezpečnější plán za druhým, než stanovili datum na prvního listopadu, a Draco díky tomu pochopil, jak moc u ní odvaha přebíjí strach. Zvlášť, když se Hermiona nebála o svoje bezpečí zdaleka tak moc, jak se bála možného setkání s přáteli. Ve skrytu duše sice stále doufal, že si to rozmyslí a nikam nepůjde, ale navenek už proti tomu nebojoval. Potřebovala oporu, a on byl jediný, kdo ji mohl poskytnout.
To byl přesně ten čas, kdy byl jejich vztah poprvé bez mráčku. Jistě, hádali se, ječeli po sobě, občas někdo něco hodil po tom druhém, ale na Malfoye a Grangerovou si rozuměli. Obdivoval, jak se dokázala přes to všechno, co se jí stalo, radovat
z úplných maličkostí, jakou měla sílu pokračovat dál. Fascinovalo ho už jen to, jak energicky občas po ránu seběhla ze schodů, chundelaté vlasy stáhnuté v copu, autoritativně prohlásila, co dnes budou dělat, a věnovala mu na konci své řeči zářivý úsměv. Zdála se být tak živá, tak optimistická v nejobyčejnějších chvílích. Někdy si nemohl pomoct, aby ji nepozoroval zpoza otevřenou knížku nebo noviny, nevnímaje nic než její poskakovaní okolo kuchyňské linky. Nějakým podivným způsobem rozptylovala jeho pozornost, aniž by však cokoli dělala záměrně. Bylo to zvláštní.
Dracovo podvědomí mu dlouho bránilo přiznat si, že za jeho zaujetím Hermionou by mohlo být něco hlubšího. Ani přes to, že z ní nemohl spustit oči, ani přes všechny bezděčné doteky, kterými ji obdarovával, když se naskytla příležitost. A Draco by v tom stádiu zapírání ještě dlouho pokračoval, kdyby si jeho myšlenky nenašly cestu ven skrz spánek.
Ten sen přišel necelý týden před cestou do Londýna. Draco se procházel po zahradě, když kousek od branky uviděl Hermionin řetízek ležící v mokré trávě. Okamžitě ho zachvátila panika. Hermiona nesměla vycházet z pozemků, ne bez něj. Co když se jí něco stalo? Někdo ji unesl? Utíkal mezi stromy, větve ho švihaly do obličeje, ale jemu to bylo jedno, dál běžel a běžel, až se ocitl na pláži. Ale Hermiona tam nebyla. Jen její oblečení, rozházené po horoucím písku. Zklamaně se chtěl vrátit zpět, když ji uviděl. Stála po pas ve vodě, obličejem k širému moři. Vlasy jí splývaly z ramen, povlávajíce v lehkém vánku, a na holých zádech se ve slunci třpytily kapičky slané vody. Zaměřil pohled na jednu z nich, a v té chvíli začala klouzat po světlé jemné pokožce dolů, a ještě dál, podél páteře až k vodní hladině…
S trhnutím se probudil, zmatený ještě víc z reality než ze snu. Těžce oddychoval, srdce mu bilo jako o závod, a pak si uvědomil důvod té reakce, který se dost jasně rýsoval pod tenkou přikrývkou. Vybavil si Grangerovou, jak se na něj směje z posledního stupínku schodiště, a zoufale sebou plácl zpátky na postel.
Nemohlo to být tak, jak si myslel, že to je. Grangerová se mu přece nikdy nelíbila, nikdy nad ní nepřemýšlel jako nad krásnou dívkou, ne? Pravda, jeho okruh potenciálních přítelkyň byl dost úzce ohraničený krví, ale i přes to – musel by se za ní někdy otočit. Aspoň jednou jedinkrát by ho při pohledu na Grangerovou muselo napadnout něco nemravného.
Jenomže on se na ni ve skutečnost nikdy pořádně nepodíval.
Jediné, co viděl, co si vždycky představoval, byla nečistá krev v jejích žilách. Nezajímalo ho, jakou hřejivou barvu mají její oči, nevšímal si, jak neuvěřitelně roztomilá byla, když se něčemu od srdce smála. Nikdy nezkoumal její postavu tak jako u jiných dívek, a tak si nemohl uvědomit, jak křehce štíhlá je, zvlášť po týdnech ve vězení. Jedinou věcí, kterou na ní ještě okrajově vnímal, byly huňaté neposlušné vlasy, ale opravdu mu snad někdy překážely? Ne. Zmijozelské dívky v čele s Pansy si z nich rády dělaly legraci a Draco tupě přikyvoval, ale ve skutečnosti proti nim nic neměl. Seděly k ní. Odrážely část Hermioniny nebojácné povahy.
Ale to všechno nic neznamenalo, nesmělo nic znamenat. Jejich vztah byl sám o sobě dost vratký na to, aby vyrukoval se svým poblázněním. Mohlo to být jenom dočasné, vlastně si tím byl docela jistý, a on nehodlal riskovat ztrátu její důvěry kvůli splašeným hormonům. Bylo přirozené, že o ní začal přemýšlet i v tomhle směru, když s ní trávil většinu dne. A i kdyby měly mít jeho pocity delší trvání, musel je v sobě zadržet, protože ona je nikdy nemohla opětovat. Ne po tom, co jí udělal jeho otec.
Následujících šest dní se ze všech sil snažil nedat na sobě nic znát, ale selhával každou minutou. Pořád se na ni musel dívat, představovat si, jaké by to bylo, uvěznit její dlaně ve svých, využít překvapení a zjistit, jestli jsou její rty vážně tak měkké, jak se zdají být… Hermiona byla naštěstí tak nervózní z plánované akce, že si ničeho nevšimla,
Draca však vlastní myšlenky do krve drásaly. Jeho sebeovládání ho přinutilo neudělat žádnou hloupost, ale čas od času se neudržel a přitiskl se k ní při studování nějakých bezvýznamných materiálů blíž, než bylo zapotřebí. Mátlo ho, že vůči ní cítil tolik věcí, o tolik víc, než kdy cítil ke komukoli jinému.
A pak přišel první listopad, den, který zlomil jeho pevnou vůli. Už od začátku věděl, že se zblázní výčitkami svědomí, jestli se Hermioně něco stane. Možná proto pro něj bylo tak těžké nechat ji skutečně jít samotnou do domu, který ani neviděl. Ty dlouhé minuty, během kterých nečinně seděl na jakémsi špinavém obrubníku a čekal, byly opravdovou zkouškou jeho zdravého rozumu. A moment, kdy Hermiona se zakrvácenou paží vypadla zdánlivě odnikud, zase zátěží pro jeho hrudník. Jediná sekunda, kdy ji chytil, aby nespadla, a držel, dokud se nepřemístili, ho uklidnila natolik, aby dokázal dál předstírat relativní nezájem. To, po čem ale opravdu toužil, bylo dát si pár facek za to, že zase vidí její krev.
V bance se pak všechno zvrtlo ještě víc. V jeho plánu rozhodně nebyl žádný útěk, žádná kouzla, která by musel metat na lidi na ulici. A definitivně nechtěl, aby je někdo poznal. Ollivander zamával jistotou ohledně jejich bezpečí jako hurikán, a to byl další důvod, proč se v Dracovi něco zlomilo a on se později neudržel. Jako by ho tlačil čas udělat životně důležitou věc. Dívaje se tehdy večer na Hermionu, jak si s vypětím trpělivosti zavazuje ránu, přestože stačilo jedno slůvko, pocítil záchvěv bolesti nad její nedůvěrou. A zároveň nutnost dokázat jí opak, vysvětlit, jak moc mu záleželo na tom, aby byla v pořádku, a podělit se aspoň o zlomek té něhy, kterou cítil. Věděl, že by mu neopětovala opravdový polibek, že má asi jednu milisekundu na svou drzost. A věděl i to, že pokud to opravdu udělá, bude riskovat její bolest. Ale jakmile se ocitl tak blízko jejího nervózního obličeje, na ničem už nezáleželo. Jen na potřebě dotknout se jejích rtů, i kdyby to mělo být poprvé a naposledy.
Teprve v noci změnil názor. Nehodlal dovolit, aby to bylo naposledy. Kdyby se jednalo o cokoli jiného, vybral by si jako zmijozel tu jednodušší cestu a nechal Grangerovou všechno zazdít. Ale tady byla sázka vysoká, tak vysoká, že se za ni vyplatilo bojovat. I kdyby se měl nechat zranit.
Opravdová otázka, se kterou bojoval, ale byla, jestli tím nezraní Hermionu. Drtilo ho na kousíčky, když viděl, jak bolestný pro ni může být jakýkoli fyzický kontakt. Ublížit jí bylo to poslední, po čem toužil. Zároveň ale všechno nasvědčovalo tomu, že mnohem víc než bolest pociťovala Hermiona strach. A pokud tomu tak skutečně bylo, nechtěl to nechat vyšumět do ztracena. Strach bylo možné přemoct, a on hodlal nasadit všechno, aby jí s tím pomohl.
Každopádně ale potřeboval čas. Proto strávil celé dopoledne v Londýně, proto si koupil doutníky, aby mohl přemýšlet a být si nakonec jistý, že dělá správnou věc.
Paradoxně byl právě okamžik, kdy se rozhodovalo o jejich možném vztahu, tím, kdy do morku kostí pochopil bezcennost vlastní krve. Jakmile mu Hermiona dala naději, že by všechno mohlo dopadnout dobře, a poté mu ji vzala kvůli jeho otci, došlo mu, jak povrchní celá ta léta byl. A nemínil ji nechat udělat stejnou chybu. Nebyl jako Lucius, v životě by jí nedokázal ublížit jako on. Radši by se zabil, než aby ji viděl vlastní vinou trpět. Ta věc s nožem a jeho krví byla to nejmenší, co byl ochotný udělat, aby pochopila. A nakonec opravdu pochopila – nebo se to tak alespoň zdálo.
Jediným mráčkem na obloze dalších dní se stal Snape. Draco rozhodně neměl v úmyslu nikoho zasvěcovat do jejich situace, ani jeho ne. Kdyby všechno záleželo jen na něm, neriskoval by Snapeovu kolísavou věrnost a raději se s ním nestýkal. Pro Hermionu bylo ale zřejmě důležité vědět, co se děje s jejími známými, a po oné žárlivé hádce, kterou absolvovali, to Draco začal tolerovat. Pokud mu ona mohla slíbit, že s ním zůstane v bezpečí ostrova, dokud budou moct být spolu, pak jí on mohl zajistit zprávy od Snapea. Přestože ani v tom nebyl tak úplně upřímný, protože část z informací, zvlášť těch brutálních, filtroval. I tak ovšem ke Snapeovi nepociťoval důvěru, a to byl také důvod, proč mu nikdy neprozradil, kde se nacházejí. Postupem času mu začala docházet zvláštnost Snapeova chování, už jenom faktu, že od nich výměnnou za informace nikdy nic nepožadoval. Předpokládal, že prostě jen Snapea nezná dost dobře na to, aby mohl odhadovat jeho záměry. Možná jen plánoval ukázat lidem, že Brumbál i se svým Slibem nejsou tak perfektní, jak se na první pohled zdá. A Draco a Hermiona byli jedněmi z prvních, kteří to pochopili. Možná Snape nebyl ten zákeřný bastard, kterým ho nazval. Ale přesto s ním Draco nehodlal komunikovat jinak než skrz zrcátko.
Všechno se zdálo být na cestě k dokonalosti. Draco přestal být tak napjatý ohledně Luciuse, který se sice nepochybně pokoušel je najít, ale zřejmě se mu to nedařilo, a užíval si předvánoční pohody. Hermiona očividně neměla tušení, jaký význam pro něj celý jejich obyčejný život měl. Nebyla tu žádná nadřazená pravidla, žádné vzorce chování, naučené fráze nebo očekávané postoje. Nemusel celý den předstírat, aby mohl mít večer hodinu sám se sebou. A v první řadě už nemusel být jen sám se sebou.
Jeho ochranitelské sklony se přizpůsobily klidu, který nastal, a do velké míry se přeměnily na citlivost a opatrnost vůči Hermioně. Snažil se nedat na sobě znát, jak moc nervózní a svým způsobem vystrašený z ní je. Nebyl zvyklý na takové vztahy. Jeho jediným motem bylo vždycky dobývat, od překonání hradeb po získání pokladu. Nedělal si moc velké starosti nad city svých obětí, prostě pro něj nebyly podstatné. Důležité byly jen jeho pocity, a zvlášť pocit uspokojení.
S Hermionou bylo ale všechno naopak. Kašlal na to, čeho se dožadovalo jeho tělo. Ona potřebovala čas, starostlivost, na ni nesměl tlačit. A právě toho se bál. Byl vůbec schopný poznat, jestli na někoho tlačí nebo ne? Jen těžko si domýšlel, co se jí honilo hlavou, pokud mu to neřekla. Kdyby překročil hranice, dala by mu prostě jen facku a řekla, aby to už nedělal? Doufal v to, protože jakákoli tiše trpěná bolest, která u ní připadala v úvahu mnohem víc, ho trápila. Musel se v její přítomnosti naučit kontrolovat. Nechtěl ji vystrašit, něčím hloupým ji od sebe odehnat, nechtěl sklouznout do svého obvyklého chování, při kterém jen neustále zkoušel, kam až může zajít. Hermiona byla zranitelná, zranitelná vinou jeho otce. A on ji chtěl znovu zocelit, ne rozbít.
Zpočátku si myslel, že je ve své roli úspěšný. A možná v ní byl, protože na ty týdny lehkého pošťuchování, klábosení a jemností vzpomínal jen dobře. Někdy si sice připadal jako blázen, když v její přítomnosti tak rychle roztál, ale nakonec záleželo jen na tom hřejivém pocitu v jeho hrudníku. A navíc si uvědomoval, že se v jejích očích nezměnil tak moc, jak to sám cítil. Což bylo možná jen dobře.
Několik okamžiků z té doby se mu zarylo do mysli víc než ostatní. Držely ho o několik měsíců později ve vězení nad vodou. Dlouho přemýšlel, proč zrovna tyto vzpomínky, co je spojuje, než si uvědomil, že ve všech cítil Hermioninu důvěru. Bylo na tom vlastně něco hořkosladkého, že mu zrovna její důvěra dodávala sílu, když ji nakonec pohřbil tak hluboko.
„Víš, co mi dnes došlo?“ otočila se na něj jednoho dopoledne s plnou náručí knih. Pohledem ji pobídl, aby pokračovala. „Že jsem vlastně starší než ty. Není to divné?“
Zasmál se nad jejím uvažováním, a ještě víc se rozesmál, když si všiml jejího vážného výrazu. „No a?“
Nechápavě se zamračila. „Nevadí ti chodit se starší holkou a nic se od ní nepřiučit?“
Pobaveně zakroutil hlavou nad jejím uvažováním. Někdy byla tak roztomile nejistá. „Ne,“ odvětil a chytil ji za boky, aby s ji stáhnul do klína. „A navíc nemáš pravdu. Učím se od tebe spoustu věcí.“
„Jako například?“ pozvedla obočí, knihy stále v rukách. Skoro násilím jí je musel vytrhnout, aby je mohl odložil na stolek, a smířený s jejím reptáním ji donutil lehnout si, hlavou spočívajíc na opěradle vedle něj.
„Jako třeba jak být trpělivý,“ prohrábl jí jemně rukou vlasy. Vypadala zamyšleně, když se na moment zahleděla do plápolajícího krbu, bezděčně proplétajíc svoje prsty s jeho. Pak se na něj otočila zpět, jako by váhala, jestli má promluvit. Pohladil jí palcem hřbet ruky.
„Víš, mrzí mě, že je to takhle,“ řekla nakonec tiše. „Tak zbytečně komplikované. Někdy přemýšlím, jaké by to bylo, kdyby se nic z toho nestalo. Jak by to fungovalo.“
Usmál se, než se k ní sklonil a přiložil svoje rty na její. „Jak si myslíš?“ zašeptal těsně nad jejím obličejem, když se oddálil. „Úplně stejně. Jenom bys byla dominantní ty, jako ve všem ostatním.“
Rty se jí zvlnily v úsměvu. Věnovala mu potěšený hravý úšklebek, rukou mu rozcuchala vlasy stejně jako on jí, a přitáhla si jeho hlavu k polibku.
Přesně díky takovým chvílím si začal myslet, že je všechno v pořádku. Bezvýhradně. Proto Hermionu nezastavil dřív, když se na něj doslova vrhla u dveří. A upřímně, v té chvíli by byl hlupák, kdyby jí bránil, protože to bylo zatraceně dobré. Ne, že by ho snad předtím nikdy nevzrušovala, ale v porovnání s čímkoli dřívějším byl ten okamžik naprostá extáze. Dostala ho do varu. Nechtěl nic jiného, než ji hodit na postel, strhat z ní ten zbytek oblečení a ukázat jí, jak umí na oplátku dráždit on. Jenomže když ho tak ledabyle a plytce ujistila, že jí pro jejich společné poprvé postačí hloupá zeď, něco se v něm zaseklo. Nebo možná napůl rozsvítilo. Rozhodně ji nehodlal ojet jako nějakou šlapku na špinavé ulici. Za žádných okolností.
Proto to odložil na další den a postaral se o to, aby bylo všechno perfektní. Měl to být koneckonců jediný vánoční dárek, který si dávali. Jednou věcí si byl absolutně jistý, a to tím, že nikdy v životě nebyl tak nervózní. Připadalo mu to až směšné vzhledem k tomu, kolika sexuálními zážitky si prošel.
Postupně napětí opadávalo, jak všechno probíhalo hladce podle jeho představ. Hermiona byla sice nezvykle zamlklá a chovala se celý den trochu divně, ale přičítal to stejnému pocitu, který mu zauzloval žaludek. Bylo přirozené, že byla nervózní, v určitém slova smyslu to nakonec bylo její úplné poprvé. Mohla mít strach z milionu věcí.
Celou dobu měl dobrý pocit, že je všechno jak má být, a možná kvůli tomu si uvědomil, co se děje, tak pozdě. Ale pamatoval si to přesně. Ten okamžik, kdy si všiml, že se chvěje, a sám pro sebe se usmál nad tím, že na ni dokáže tak zapůsobit. A pak mrazivou vteřinu, během které jí pohlédl do uslzených vyděšených očí. A pochopení.
Hlavou se mu přehnalo tisíc myšlenek, tisíc vět, které měl na jazyku, a tisíc věcí, které chtěl udělat, aby ji uklidnil. Ale dřív, než se stačil vzpamatovat, zůstal po ní jen závan parfému.
Někde v hloubce duše cítil, že to nebylo jen tak, že nestačilo jen omluvit se a obejmout ji. Přesto to ale zkoušel. Čtyři hodiny. Seděl na té studené zemi, zády opřený o její dveře, hlavu v dlaních, a zoufale se snažil přijít na to, co má říct. Bylo mu špatně z něho samého. Jak si mohl nevšimnout? Jak do pekla mohl ignorovat všechny náznaky toho, že ve skutečnosti nebyla připravená? Musela ho nenávidět. Muselo se jí hnusit jenom pomyšlení, že by ho vážně nechala zajít dál. Syna Luciuse. Zapřísáhl se sám sobě, že ji nikdy nezraní, že už ji nikdy nenechá trpět. A teď možná seděla na posteli a brečela. Nebo stála ve sprše a snažila se ze sebe smýt jeho doteky.
Pokoušel se s ní mluvit. Dát jí nějak najevo, jak neuvěřitelně líto mu to je. Přál si, aby otevřela a on to s ní mohl probrat z očí do očí, protože tak by možná pochopila, že svoje omluvy myslel upřímně. Ale když mu ani jednou jedinkrát nedala najevo, že poslouchá, odešel.
Celou noc byl vzhůru a přemýšlel. Musel přijít na to, kde se stala chyba. Byl to základ pro jejich usmíření, pro vyřešení toho problému. Připravoval se na to, že bude muset být opatrný, jakmile ji ráno uvidí, že na ni nebude moct tlačit, aby s ním mluvila. Naplánoval řešení pro každičkou její možnou reakci, jakou si představoval.
Kromě té, která se stala realitou.
Nechtěl si ani představit, co se mohlo stát, kdyby za ní tehdy v průvanu nebouchly dveře. Po tiché probdělé noci ho ten zvuk vytrhl z přemítání. Nejdřív si myslel, že Hermiona jen vyšla z pokoje. Otevřel její dveře, aby se přesvědčil, a uviděl místnost prázdnou. Už se otáčel zpět, hodlaje sejít dolů a podívat se po ní, když ho něco zarazilo. Ani na nočním stolku, ani na komodě, dokonce ani u zrcadla vůbec nic neleželo. Žádné oblečení, žádné hřebeny, žádné knihy. Pokoj byl vážně prázdný.
Úplněprázdný.
To podezření ho praštilo jako dobře mířená trefa do obličeje. Několika rychlými kroky přešel ke skříni a trhnutím ji otevřel dokořán. Nic.
V té chvíli téměř nepřemýšlel. Vyřítil se z domu, hnaný vztekem, ale mnohem víc strachem, že ji nestihne najít. Na celém světě neexistovala ani jedna zatracená důležitější věc, než ji přivést zpátky. Neměl nic kromě ní, a v první řadě nic jiného nechtěl. Byl idiot, že všechno zničil, že ji od sebe takhle odehnal, ale nemínil udělat největší chybu ve svém životě a nepokusit se to napravit. Potřeboval ji.
Jakmile pak konečně uviděl její záda, část toho krev vařícího vzteku se přenesla na ni, na to, že ho opravdu chtěla tak sobecky opustit. Copak to pro ni vážně neznamenalo vůbec nic, copak jí nestál ani za stupidní vysvětlení? Neuvědomovala si, co mu tím způsobuje, jak bezmocně a zoufale se cítí?
Neuvědomovala, jak se ukázalo. Protože žila pořád v hloupé představě, že pro něho není dost dobrá.
Přitom byla nejlepší, byla dokonce příliš dobrá.
To byl moment, kdy jediné, na čem opravdu záleželo, byla právě důvěra. A přestože jí Hermiona měla v té chvíli málo, on jí měl dostatek za oba. Protože ji miloval, daleko dřív, než to vyslovil, dokonce ještě dřív, než si to uvědomil.
V následujících týdnech Draco nečekal tři věci: Potterovu návštěvu, Hermioniny tajnosti a splnění jeho tužeb.
Potter od základů otřásl několika jeho jistotami. Zaprvé byl Draco přesvědčený o tom, že je nikdo nemůže najít, zadruhé, že se přes štíty nemůže dostat, a zatřetí, že mu už Hermionu nikdo nemůže vzít. To poslední bylo ale nejvážnější. Věděl, že se tehdy choval jako idiot, že se tak choval dokonce i po tom, co Potter odešel, ale nemohl si pomoct. Už jen představa, že by si Hermiona odešla zpět žít svůj nebelvírský život, ho naplňovala úzkostí. A Draco Malfoy byl ze všeho nejvíc nerad v úzkých.
Hermionino malé přemisťovací tajemství ho víc zmátlo, než znejistělo. Zabraný do zatajovaných rozhovorů se Snapem, během níž se dozvídal o Brumbálovi věci, které by Hermiona nesnášela dobře, si totiž vůbec nevšiml, že Hermiona pravidelně někam mizí. Až toho dne po jejich hádce.
Snape musel mimořádně ukončit jejich konverzaci dřív, a jelikož se Draco ještě necítil na setkání s Hermionou, rozhodl se vyvětrat si hlavu. Nechal dveře pootevřené, udělal několik kroků směrem k cestě vedoucí do zadní části zahrady a zůstal stát na místě, když Hermionu uviděl soustředěně stát před vyšlapaným blátěným kruhem. Nejdřív nechápal, o co před ním běželo. Dokonce se automaticky vydal k ní, aby se jednoduše zeptal. Ale pak foukl vítr, dveře se s bouchnutím zavřely a Hermiona stála najednou uprostřed obrazce.
Nevěděl, co ho přinutilo schovat se v nejbližším křoví a následně na sebe seslat zastírací kouzlo. Předpokládal, že v tom bylo něco z jeho instinktů a něco ze zmatku, který v té chvíli cítil. Hermiona se uměla přemisťovat? Kdy se to naučila? Proč mu to neřekla? A hlavně, jak si toho mohl nevšimnout?
Zůstal skrytý až do chvíle, kdy zašla za nejbližší roh, a pak se vrátil domů. Trvalo mu několik dní, než přišel na její důvody k utajování. A přestože se mu zdály dětinské a hloupé, nikdy o nich s Hermionou nemluvil. Čekal, až s nimi přijde sama.
Draco od malička nenáviděl déšť, ale díky jedné z nejhezčích nocí svého života se ho naučil milovat. Opravdu nečekal, že se po tom všem špatném toho dne může stát něco dobrého, něco, co se permanentně vtlačí do jeho mysli. A nečekal to ani po jejich usmíření, ani po tom, co se začali líbat, ani ve chvíli, kdy jim na sobě zbývalo jen spodní prádlo. Uvědomil si to až v momentě, kdy uviděl na Hermionině tváři klid a vyrovnanost, jakou za celou dobu nespatřil. Možná to bylo atmosférou, možná Hermionou, a možná prostě jen hloubkou jejich vztahu, pro Draca to poprvé nebyl jen sex.
„Myslíš, že by se s tím tví přátelé dokázali smířit?“ zeptal se do ticha, když potom leželi se zamotanýma nohama a poslouchali ustávající kapání vody. Hermiona se nadzvedla na loktech, aby mu pohlédla do tváře.
„Smířit s čím?“
„Se mnou,“ naklonil hlavu na stranu. „S Malfoyem jako tvým přítelem.“
Usmála se. „Záleží ti na tom?“
Chvíli zaujatě zkoumal její obličej, jako by ho viděl poprvé, než se jemně ušklíbl a přitiskl si ji zpátky k sobě. „Ne, ne doopravdy. Vlastně by bylo lepší, kdyby se s tím nesmířili. Přestali by se s tebou pak bavit a měl bych tě jenom pro sebe.“
Zvonivě se zasmála a praštila ho do břicha. „Nebuď tak lakomý!“ Obtočila ruku kolem jeho pasu a věnovala mu rychlý polibek na hruď. „Vždyť už mě máš.“
„Teď,“ namítl věcně. „Vím, že je asi bláznovství doufat, že bych ze všeho mohl vyváznout čistý… Pravděpodobně mě budou chtít poslat do Azkabanu, a v tom případě budu Potterovi vydaný na milost, protože on jediný ví, kde jsme… Ale kdyby se stal zázrak…“
Umlčela ho dlouhým unaveným polibkem, než mu položila hlavu na rameno. „Budou tě zbožňovat,“ ujistila ho jemně. „Slibuju.“
Jeho život nemohl být lepší.
Jinak je Hrát a neprohrát naprosto rekordní kapitola, protože má celkem devatenáct stránek :))
A ještě maličkost – věnuju tuhle část Šaničce, která teď leží v nemocnici. Brzo se uzdrav, bobe :-*
ʚʚʚ
Krev Draca přelstila ve chvíli, kdy to nejméně očekával. Kdyby mu někdo řekl, že je ještě možné všechno ve čtyřiadvaceti hodinách ztratit, nevěřil by. Ale možné to bylo, a co ho rvalo nejvíc – nemohl tomu nijak zabránit.
Když v ono páteční odpoledne otvíral stříbrné zrcátko, netušil, že se dozví mnohem víc, než by si býval přál. Měl v plánu zjistit něco o matce, jak se jí daří, jestli je na Malfoy Manor všechno v pořádku. Bylo víc než divné ptát se na to Snapea, což byl důvod, proč Draco rozmluvu o ní tak dlouho odkládal. Nakonec ale usoudil, že pokud to pro někoho mělo být nepříjemné, byl to Narcisin milenec, ne on.
Chvíli čekal, přemítaje o způsobu, jak by nenuceně nadhodil téma, než se Snape přesně ve chvíli, kdy to vzdal, objevil na lesklé ploše zrcátka. Něco v profesorově výrazu bylo znepokojivě sebejisté, ale Draco to v té chvíli vnímal jen okrajově. Poposedl si hlouběji do křesla.
„Profesore,“ pozdravil ho nepatrným kývnutím. „Děkuji, že jste si dnes udělal čas.“
Snapeovy rty se roztáhly v úsměvu. „Není zač, pane Malfoyi. Jaký je důvod našeho rozhovoru?“
Jeho přímost Draca trochu zarazila. Odmlčel se, než prostě odpověděl: „Matka.“
Snapův úsměv se ještě rozšířil. „Chcete se mnou mluvit o Narcise? Dobrá. Vlastně je to svým způsobem příhodné. Co chcete vědět?“
Blonďák se zamračením ignoroval jeho otázku. „Proč myslíte, že je to příhodné?“
„Protože ji čeká velké překvapení, stejně jako vás.“
Začínal být zmatený a naštvaný zároveň. Co za hru se to s ním Snape pokoušel hrát? Jak se vůbec opovážil něco s ním hrát? Copak necítil ani špetičku studu nad tím, že mluví se synem své milenky? S Luciusovým synem? Jeho oči ztvrdly na ocelovou šeď, když pozoroval Snapeův klidný výraz. „Zřejmě mi něco ušlo.“
To byl moment, kdy pochopil, že mu vážně něco uniklo. Snape se totiž začal smát. Ne ušklíbat, ne škodolibě šklebit, ale naplno pobaveně smát. Nikdy předtím ho tak neviděl, za celý život. Byl přesvědčený, že se Snape smát neuměl.
„Ušlo…“ vyslovil muž pomalu, jako by samotné to slovo mělo nějakou chuť, kterou se snažil zachytit. „Máš pravdu, Draco,“ upřel na něj pohled, aniž by věnoval sebemenší pozornost Dracově nelibosti nad tím, že mu začal tykat. „A bylo by zábavné pokračovat v tomto jednostranně pochopitelném rozhovoru, ale bohužel se nám krátí čas. Lektvar má jen omezenou dobu účinku, jak sám bezpochyby víš.“
„Lektvar?“ nedůvěřivě přimhouřil oči. Snape se znovu pousmál.
„Mnoholičný.“
Trvalo jen několik sekund, než Draco porozuměl. Už ve chvíli, kdy uviděl Luciusův pravý úšklebek, zbavený Snapeových rysů, věděl, co se děje. Nepotřeboval vidět ani jeho oči, ani jeho vlasy. Stačil ten úšklebek.
Jeho tělo se okamžitě napjalo. V první vteřině, té, ve které mu srdce vynechalo jeden úder, pocítil nutkání zavřít zrcátko a praštit s ním o stůl tak silně, aby se sklo navěky roztříštilo. Pěst se začala svírat, aby to skutečně udělal, když už kompletní Lucius zavrtěl hlavou.
„Nedělal bych to, být tebou.“
Zastavil se v půli pohybu. Jedna část jeho mozku, ta, která kypěla smrtícím vztekem, mu říkala, aby ho neposlouchal a rozdrtil důkaz Luciusovy existence. Ale ta šokovaná a strachem paralyzovaná půlka dokázala jen dál poslouchat.
„Jestli to zrcátko rozbiješ,“ pokračoval Lucius lehkým konverzačním tónem, „tvá malá mudlovská šmejdka do zítřejšího večera zemře a ty nebudeš mít jedinou možnost, jak ji zachránit.“
„Lžeš,“ konstatoval Draco klidně. Mělo ho to vystrašit, vyvést z míry, ale bylo nad slunce jasné, že Lucius jen blafoval. „Nemáš sebemenší šanci se jí dotknout. Nikdy nezjistíš, kde jsme.“
Ačkoli byla jeho situace nebezpečná, cítil se Draco silný, alespoň v tomto ohledu. Měl pravdu, a to jeho otec nenáviděl. Doufal, že se mu podaří ho vykolejit, ať už kvůli pocitu zadostiučinění nebo snaze zjistit, o co Luciusovi jde. Jeho otec se ale nezdál ani v nejmenším podrážděný jeho drzostí, právě naopak.
„To není tak docela pravda,“ naklonil jemně hlavu, dlouhé vlasy jiskřící v zapadajícím slunci. „Sainte Marguerite, správně?“ dodal zamyšleně. Dracovi ztuhla krev v žilách. „Musím přiznat, že jsem něco takového nečekal. A ta barabizna, ve které žijete,“ odfrkl si znechuceně. „Bravo, Draco. Překvapil jsi mě.“
Mlčel. Chvěly se mu dlaně, ale zbytek těla byl podivuhodně pevný.
„Asi se divíš, proč s tebou mluvím přes kousek skla, když vím, kde jsi. Ten ochranný štít kolem vašeho domu je nezvyklý. Vždycky jsem věděl, že máš obrovský potenciál, Draco – a o to víc nechápu, proč ses vzdal své budoucnosti pro takovou spodinu.“
„Nevzdal jsem se jí,“ odvětil chladně. „Zachránil jsem ji.“
Lucius se ušklíbl. „Jistě. Věříš, že Potter porazí Pána Zla a tobě bude nějakým zázrakem odpuštěno.“
Neodpověděl. Neměl zájem s Luciusem bezduše tlachat. „Co chceš?“
„Vyhrát,“ odvětil Lucius jednoduše. „Přeměnil jsi celou věc na nebezpečnou hru, Draco. Škoda, že mám eso v ruce já.“
Jeho sebedůvěra Draca znervózňovala, nehodlal to ale na sobě dát znát. Tím, že věděl o ostrově, nic nekončilo. Nebyl schopný vlastními silami projít štítem. Budou v bezpečí do doby, než najdou jiný úkryt. Bolela ho sice už jen myšlenka, že by tu všechno musel opustit, ale celé místo byla stále jen sbírka věcí. Tím nejdůležitějším zůstávala Hermiona, a tu nemínil opustit nikdy.
„Neublížíš jí,“ zopakoval Draco a upřel na Luciuse tvrdý pohled. „Nikdy tě nenechám se k ní přiblížit, rozumíš?“
Luciusova tvář se roztáhla v úsměvu. „V tom je právě má výhoda, Draco. Já už se jí nemusím ani dotknout. Copak sis vážně nevšiml?“ zakroutil s předstíraným zklamáním hlavou.
„Nechápu, o čem to mluvíš,“ odpověděl obezřetně. Lucius se pousmál.
„Tvůj lektvar proti kletbě už nezabírá tak, jak by měl, nemám pravdu? Ta šmejdka chřadne přímo před tvýma očima.“
Draco pevně stiskl zuby. „Nic takového se neděje.“ Lektvar byl perfektní. Fungoval stejně dobře jako kdykoli předtím.
Lucius přimhouřil oči. „Vážně?“
Hodlal něco odseknout, když se mu z mysli vynořilo několik obrazů. Hermiona s šátkem kolem krku. Hermiona svírající kapesník. Hermiona s bolestí hlavy, modřinami po celém těle, krví, tekoucí z nosu, Hermiona, která byla tak slabá, že během posledního týdne dvakrát odpadla. Nachlazená Hermiona, jak to ona sama nazývala.
„Už chápeš?“ ozval se posměšně Luciusův hlas. „Tvá malá poběhlice umírá, a ty s tím nemůžeš vůbec nic udělat. Přidej do lektvaru co chceš, nic nepomůže. Síla kletby byla zvýšená na maximum magií tak temnou, že nemůže proces zvrátit nic kromě konečného séra. A jeho vlastníkem jsem já.“
Dracovy zuby o sebe třely tak pevně, až to bolelo. Nemohla to být pravda. Prostě nemohla.
„Takže teď stojíš před volbou,“ pokračoval Lucius vítězně. „Zůstaň s ní zbývajících čtyřiadvacet hodin a sleduj, jak pomalu umírá, nebo přijmi mou nabídku a zachraň jí život. Tedy alespoň do té doby,“ ušklíbl se necitelně, „dokud mě ve vězení nepřestane bavit.“
V té chvíli se dveře pracovny začaly pomalu otvírat. Draco chvatně sklapl zrcátko, zmatený, nevěřící, ale odhodlaný nedat na sobě jediným výrazem tváře znát, co se právě stalo. Nic to neznamenalo. Lucius lhal. Hermiona o něm nemusela vědět, ne, dokud to nebylo nezbytně nutné. Vyděsilo by ji to k smrti.
Byl tak zaměstnaný úvahami o zatajení Luciuse, důkladně skrytými za klidnou maskou, že si neuvědomil, co Hermiona viděla. A proto, když ho nařkla z rozhovoru se Snapem a přiblížila se tak tomu, co se stalo, nepřemýšlel nad důsledky lhaní a okamžitě to zapřel. Nesměla se o ničem dozvědět.
Problém byl, že zrcátko viděla, a tak si mohla být jistá, že jí právě lhal.
Nakonec se mu pomocí výmluv přece jen podařilo všechno zahladit, dokonce do té míry, že začala mít výčitky Hermiona. To nebylo spravedlivé. Ona ale naštěstí nic dál neřešila, sedla si na stůl naproti němu a rozpustile se na něho usmívala. V nose měla vatu k zastavení krve, už poněkolikáté za ten týden, a to Draca na moment přivedlo zpět k Luciusovi. Mohla to být pravda?
Ne, nemohla, usoudil vzápětí. Hermiona byla energická jako vždycky, energická a zatraceně sexy jenom tím, že seděla na stole nad ním. Pod očima se jí sice rýsovaly tmavé kruhy, ale to nemuselo ani přes tu krev nic znamenat.
Zazdil všechno v nejhlubší části své mysli a věnoval se jenom jí, dokud její tělo náhle neztuhlo a ona na něj nevyjela kvůli tomu zrcátku. Opravdu nevěděl, co o šlo, alespoň zezačátku, protože o iniciálách neměl ponětí. Jakmile mu ale ukázala, co ji tak naštvalo, nešlo jinak, než znovu lhát. Kdyby přiznal, že bylo zrcátko otce, musel by říct všechno, co se před několika minutami dozvěděl. A to on udělat jednoduše nemohl. Protože i když si byl téměř jistý, že na něj Lucius jen zkoušel další ze svých her, stále tu bylo to téměř.
Zatímco Hermiona se v přízemí zabývala kdo ví čím, Draco strávil následující tři hodiny střídavě přemýšlením a zakazováním si přemýšlet. Na jednu stranu se snažil logicky zpochybnit otcova tvrzení, na stranu druhou měl pocit, že přemýšlení a pochyby mohly být tím, co si Lucius přál. Nemohl tomu ale zabránit.
Existovala možnost, aby to byla skutečně pravda? Hermiona poslední dobou nebyla v pořádku, to se nedalo vyvrátit. Vývoj té nemoci se ale ničím nevymykal, trvalo to zhruba týden a nic nepřicházelo náhle. Všechno odpovídalo nachlazení, snížení imunity, a s takovou zátěží, jakou si její tělo v posledním půl roce prošlo, mohly být příznaky nejrůznější. Nic nenasvědčovalo tomu, že by měl její stav souvislost s lektvarem.
Znepokojovalo ho ale, že nemohl vyvrátit Luciusovu verzi s kletbou. Když studoval knihu, ze které se měl dozvědět všechno o kletbě, aby ji mohl s otcovou pomocí lektvarem potlačit, nevšiml si nikde ani zmínky o možnosti dodatečně s ní manipulovat. Považoval ji za hotovou, uzavřenou věc. Jenomže z doslechu věděl o několika jiných kletbách, jejichž účinek se dal i po celé věčnosti ovlivnit. Jestliže tato patřila mezi ně a otec použil černou magii, aby zvýšil její intenzitu, nebyla možnost to zvrátit.
Pravděpodobnost něčeho takového ale byla být mizivá, a Draco si odmítal připustit, že by mohla Hermiona opravdu umírat. Něco takového bylo prostě směšné. Dost možná Lucius jen využíval toho, co viděl. Dostal se až ke štítu, což znamenalo, že mohl vidět okolí domu, dvůr, zahradu. Pokud někdy Hermionu pozoroval, musel si všimnout, že je nemocná. Využít toho a vymyslet plán, se kterým by nemusel štít překonávat, protože by mu Draco Hermionu přinesl na stříbrném podnose, by pak byla hračka.
S tím vysvětlením a dobrým pocitem se Draco spokojil. Jinak to přece být nemohlo, protože to by znamenalo, že Hermionu nakonec ztratí. A vážně, copak se něco takového mohlo stát?
V devět hodin sešel po schodech a zamířil do kuchyně. Hermiona stála u linky, vlasy měla ještě víc kučeravé než obvykle a mokrýma rukama si třela spánky. Potichu k ní přišel a chytil její dlaně do svých. Leknutím skoro nadskočila.
„Klid,“ zašeptal pobaveně. Dřív by se nejspíš v takové situaci nevěděl, co si může dovolit, aby ji ještě víc nevyděsil, teď už to ale nebyl problém. Mohl udělat spousty věcí, spousty příjemných věcí.
Hermiona se vymlouvala na to, že je unavená, a podle toho, jak vypadala, asi unavená opravdu byla, ale on to z nějakého důvodu odmítl brát na vědomí. Ten důvod samozřejmě měl svoje jméno, Draco si prostě nechtěl připustit, že by mu Hermiona pomalu odumírala pod rukama. Obyčejně by se o její zdraví staral mnohem víc, ale v té chvíli ho sobecky ignoroval. Byla v pořádku, a pokud pociťovala nedostatek energie, mohla počítat s tím, že on jí krev rozproudí.
Zdráhala se, ale jen do chvíle, kdy ji poprosil. Pak vydala souhlasný povzdech, opřela svoje měkké, perfektně tvarované tělo o to jeho, a nechala ho hrát si s jejími rty a poté pokožkou. Vnímal každé její zachvění se, každý tichý sten, byla to rajská hudba pro jeho uši…
A pak to uviděl. Rozevřenou jizvu, která se na něj šklebila z jinak bezchybného světlého krku. V myšlenkách se vrátil o několik měsíců zpět.
V obličeji se mi je podařilo vyhladit všechny, jen na krku ještě jedna menší zůstala…
Bylo to jako sledovat všechnu mou práci pozpátku – jizvy se znova objevily, modřiny zmodraly, zlomeniny se obnovily…
To na uhel spálené místo na jejím krku bylo před vymknutým zápěstím poslední zranění, které léčil. Poslední jizva, jedna z mála, které jí zůstaly. A teď se otevřela, aby ukázala stejný kousek seškvařeného masa. Vypadala identicky jako tehdy v Londýně, stejně bolestivě a především stejně čerstvě.
Ten pohled mu téměř způsobil závrať. Všechno se měnilo. Tohle nemohl přiřadit do kolonky nachlazení, nemohl to odbýt stejně jednoduše jako bolest hlavy a škrábání v krku, tohle byl nevyvratitelný důkaz toho, že Lucius mluvil pravdu. Hermioně se vracela stará zranění. Nejspíš podle jejich závažnosti a bolesti, protože to zápěstí se zatím zdálo být v pořádku. Právě teď, když cítil její tělo ovinuté kolem toho jeho, se jí mohla rozjíždět kůže na zádech. Za několik hodin jí dost možná praskne první žebro. A potom ruka. A nakonec, někdy kolem šesté hodiny večerní příštího dne, možná už v bezvědomí, možná v kaluži krve, Hermiona zemře.
Bylo to, jako by mu někdo propaloval díru do hrudi. Všechny ty vzpomínky a myšlenky, uvědomění si toho, že byl konec, všechno se to zdálo jako věčnost, přestože ve skutečnosti Hermiona sotva jedinkrát mrkla okem. Bolest, taková, která se rozpínala a tlačila, ta naplnila jeho mysl. Bolest, hněv, zoufalství a touha naposledy Hermionu cítit, naposledy ji mít.
Nevěřil sám sobě, že dokáže předstírat, že se nic neděje, ale nějakým prazvláštním způsobem se mu podařilo oddělit tu část, která komunikovala s Hermionou, od té, která krvácela. Snažil si zapamatovat každičký milimetr její kůže, jeho vůni, jeho chuť, vrýt si do paměti jak vykrojené byly její rty, jak teplou barvu měly její oči zakalené chtíčem, jak zněly vzdechy a steny, unikající z jejích úst, snažil se uložit si ji do mysli tak, aby byla napořád s ním, ať se stane cokoliv. Na první pohled byl možná netrpělivý, ale pravdou bylo, že se jeho ruce nechvěly kvůli tomu. Samotná intenzita pocitů, ne těch tělesných, ale těch vnitřních, které ho nutily zatínat zuby, aby udržel slzy jen ve svých představách, ta intenzita byla sama o sobě dost velká, aby ho rozetřásla. Všechny kulisy, tříštění střepů a ostrá bolest, když po nich přešel ke stolu, to všechno jen na chvíli překrývalo mučivý chaos v jeho hlavě.
A pak následovalo hořkosladké opojení, mnohem víc hořké, protože věděl, že se neblíží jen jednomu z mnoha konců, ale tomu jedinému opravdovému.
Nakonec, až bylo po všem, ji vzal do náruče. Byla unavenější a ospalejší než kdy jindy. Obtočila mu ruce kolem krku a přitiskla se na něj, jako by snad sama tušila, že to byla její poslední příležitost být mu tak blízko. Pomalu s ní vystupoval po schodech nahoru, udivený, že si nevšimla, jak se jeho srdce úporně snaží vyskočit mu z hrudi, a zapamatovával si atmosféru té chvíle, momentu, kdy k sobě patřili ještě víc duší než tělem. Opatrně ji položil na postel, odhodlaný okamžitě odejít, protože si nebyl jistý, jestli by ji dokázal opustit později. A právě když mířil ke dveřím, ozvalo se tiché: „Taky tě miluju, Draco.“
Zmohl se jen na krátký šťastný úsměv, než s opravdovými slzami v očích odešel zpátky do pracovny.
„To bylo rychlé,“ ušklíbl se Lucius, jakmile se Draco posadil zpět do křesla a otevřel zrcátko. Draco pod stolem zatnul pěsti.
„Chci slyšet všechno,“ přikázal otci polohlasně. „Jestli mám spolupracovat, chci odpovědi.“
„Nejsi v postavení, kdy by sis mohl klást podmínky,“ utnul ho Lucius ledově. Draco to přešel mlčením.
„Jak dlouho je Snape mrtvý?“
Lucius si ho chvíli měřil pohledem, než se ušklíbl. „Půl roku.“
„Takže jsi to byl od začátku ty. Matka o tom ví?“
„Ještě ne,“ rozšířil se jeho škodolibý úsměv. „Ale brzo se dozví.“
„Proč jsi nás tehdy v Bradavicích nechal jít?“ zeptal se zamyšleně.
Luciusův úsměv pohasl. „Kvůli hře. Chytit vás by bylo příliš jednoduché a pro vás příliš málo šokující. Očekával jsem, že mi časem prozradíte, kde jste. Mýlil jsem se.“
To bylo z otcových úst nečekané, Draco měl ale na mysli důležitější věci, než aby se nad tím zvlášť pozastavoval. „Jak ses to nakonec dozvěděl?“
Luciusovou tváří přeběhlo pobavení. „Kdo jediný věděl, kde jste?“
„Potter,“ odpověděl klidně. „Ale ty bys byl poslední, komu by to prozradil.“
„Pravda,“ uznal s nadzvednutým obočím. „Zato Brumbál projevil neobyčejnou sdílnost vzhledem k tomu, že už znal mou pravou identitu.“
Draco zůstal zaraženě hledět. „Chceš mi tvrdit, že Brumbál ví, kdo jsi, a přesto nic nedělá?“
„Nejen to. Brumbál mi řekl o vašem malém ostrově, a shodou nešťastných okolností to byl nakonec on, kdo mi umožnil zvýšit účinnost kletby.“
Na moment si Draco začal myslet, že si z něj Lucius střílí.
„Vidím, že tě to překvapilo,“ pokračoval s neskrývaným potěšením. „Stejně jako mě. Celé měsíce se mi dařilo hrát Snapea tak dokonale, že ani sám bradavický ředitel nepojal podezření. A to ani přesto, že z Řádu unikaly informace, dokonce ani přes desítky lidí, kteří zemřeli kvůli Slibu po rozhovoru se mnou,protože nevědomky hodlali prozradit informace smrtijedovi. Nikdo se neopovážil podezřívat Severuse Snapea, špeha ve prospěch Řádu, člověka, který byl pod Brumbálovou ochranou. Až jedna hloupá otázka jednoho podřadného člověka odhalila mou pravou totožnost.“
„O koho šlo?“ zajímal se Draco. Lucius se pohrdavě zašklebil.
„Volonski. Ten hlupák se mě zeptal na účinek nějaké byliny, kterou si Snape koupil ještě za svého mizerného života. Má odpověď zřejmě nebyla taková, jakou od Snapea očekával. Před osmi dny se proto vydal navštívit Brumbála v pošetilé víře, že snad získá nějakou výhodu, když mu prozradí, kdo z Řádu vynáší informace. Brumbál byl víc než překvapený, byl pokořený, když zjistil, že si tak dlouho držel v těsné blízkosti někoho z okruhu Pána Zla. Okamžitě mu došlo, že jsem jediný, kdo by dokázal převzít Snapeovu úlohu tak věrně. Předpokládám, že měl v té chvíli své plány, jak se mě zbavit.“
Draco se hořce pousmál. „Proč od nich ustoupil?“
„Kvůli Potterovi,“ odvětil Lucius samolibě. „Jen několik málo minut po Volonskiho návštěvě se Potter dostavil na nějaké obvyklé sezení s Brumbálem. Bylo to den nebo dva do tom, co vás poctil svou návštěvou.“
„Potter o nás řekl Brumbálovi?“ ujišťoval se Draco chladně. Lucius lehce zavrtěl hlavou.
„Ne. Ať už jste ho přesvědčili jakkoli, Potter o vás neřekl jediné slovo. Problém je v tom,“ ušklíbl se, „že Brumbál pravidelně kontroluje Potterovu mysl, aniž by o tom on sám věděl. Přestože přenechal úlohu naučit Pottera nitrobraně Snapeovi, Brumbál je největší odborník na čtení mysli, samozřejmě po Pánovi Zla. I přes to, že se Potter v nitrobraně zlepšil, pro Brumbála nebyl žádný problém lehce vplout do jeho vzpomínek. Obvykle v jeho mysli nenacházel nic, protože mu byl Potter oddaný celou svou duší. Rozhovor s vámi v něm ale vykřesal pochyby, jestli je Brumbál opravdu ten, za koho se vydává. Jestli mu může věřit, a to jak před válkou, tak po ní, pokud vyhraje. A to se Brumbálovi vůbec nezamlouvalo.“
Pomalu začínal Draco chápat. A nebýt smrtelné vážnosti celé věci, musel by se zasmát nad tím, že jedna nevinná návštěva Hermionina přítele je nakonec dostala až sem.
„Takže měl Brumbál dva problémy,“ pokračoval Lucius ve vysvětlování. „Smrtijeda, který věděl příliš moc, a dva uprchlé zamilované ptáčky, kteří podkopávali jeho postavení. A zdaleka tu nešlo jen o Pottera. Čarodějů, kterým jsem jako Snape objasňoval Brumbálovu pravou tvář, bylo mnohem víc. Pán Zla si to přál. Pro Brumbála to znamenalo jediné – po válce by se část lidí mohla postavit proti němu a zničit tak jeho vize. To si nemohl dovolit. Víš, kdyby byla ta mudlovská šmejdka trochu méně oddaná vidině dobra a sobecky se starala o vás dva namísto ostatních, možná by ji Brumbál neviděl jako hrozbu. Ona by si to ale nenechala pro sebe, a to už nebezpečné bylo.
Takže proč se měl vypořádat s každým zvlášť, se mnou a s vámi, když věděl, že chci vaše hlavy jako nic jiného? Mohl všechnu špinavou práci přenechat mně a ještě se vyhnout skandálu, který by ho postihl, kdyby vyplulo na povrch, kdo ve skutečnosti jsem. Zavolal mě, netušícího, že už o mně ví, a nabídl mi dohodu. Buď jsem mohl skončit ve speciální sekci vězení Řádu, která poskytovala podobné služby jako ta v sídle Pána Zla, nebo jsem ho měl zbavit vás dvou, jakýmkoli způsobem, za použití jakýchkoli prostředků. Vybral jsem si druhou možnost.“
„Brumbál se nezajímal o to, co s tebou dál bude? Žádné podmínky?“ divil se blonďák se zamračeným výrazem.
„Jedna,“ přisvědčil Lucius znuděně. „Už nikdy jsem na sebe nesměl vzít Snapeovu podobu. Pochopitelně jsem to už ani neměl v úmyslu – na co by mi to bylo? Za několik málo hodin se naplno vrátím do služeb Pána Zla. Špehy už nepotřebuje, všechno podstatné mezi ním a Potterem je dáno.“
„Takže ses dozvěděl, kde jsme, zjistil, že se přes štít nedostaneš, a rozhodl se použít kletbu,“ zkonstatoval Draco víc pro sebe, než pro něj, Lucius ale znovu zavrtěl hlavou.
„Ne tak docela. Původní plán byl zvýšit účinnost kletby za pomoci Volonskiho. Měl určité znalosti v manipulaci s kouzly. Když jsem ho navštívil, utvrdil mě v tom, že se můj plán opravdu dá zrealizovat. Neznal ale příslušná zaklínadla, a tak jsem musel čekat, než se mu podaří je získat. Ten den, kdy Volonski prozradil Brumbálovi svoje podezření, jsem ho vyhledal. Už z výrazu jeho tváře jsem věděl, že se něco stalo. Nedokázal se mi ani podívat do očí. Hodlal jsem ho pro jistotu zabít hned, jakmile mi to řekne, Slib se o to ale postaral přede mnou. Po první formuli, která vyšla z jeho úst, se začal dusit. Trvalo to asi dvě minuty, na vynález Řádu moc hezká podívaná.“
Dracův žaludek se povážlivě zahoupal.
„Jeho smrt mi ale způsobila jeden velký problém, protože jsem neznal nikoho dalšího, kdo by dokázal pracovat s podpisovými kletbami tak jako on. Zmínil jsem se o tom Brumbálovi, jen ze zájmu nad jeho reakcí. Ještě ten večer mi dodal podrobný postup.“
Poslouchaje celý ten plán intrik, neudržel Draco malé nenávistné odfrknutí. Brumbál, představitel dobra. Kdo by byl řekl, že se vyzná v černé magii? Že se paktuje se smrtijedy, aby se zbavil nejlepších přátel vyvoleného chlapce? Dávalo to smysl, tom ano. Brumbál se prostě snažil zachránit si vlastní zadek. Jeho se po válce zbavit mohl, Draco si byl jistý, že by ho odsoudili. Hermiona byla ale pod ochranou Pottera, a pokud by se rozhodla mluvit proti Brumbálovi a nebyla jediná, měl by její hlas váhu. Nechat všechno na Luciusovi bylo perfektní řešení, takové, se kterým si ho nikdo nebude spojovat.
Přestože bylo už všechno jasné, hořela v Dracovi nepatrná jiskřička naděje. Nemohl se nezeptat. „Jak se může kletba stupňovat i na takovou vzdálenost? Jak ji můžeš ovládat, jak je do pekla možné, že-“
„Ale no tak,“ přerušil ho Lucius káravě, pobavení mu přímo čišelo z očí. „Ztratil jsi snad v přítomnosti té coury poslední zbytky sebeovládání? Samozřejmě, že ji můžu ovládat. Podpisové kletby jsou založené na krvi. Ale to ty všechno víš, takže proč ty zbytečné otázky?“
Se zatnutými zuby musel odvrátit pohled, aby se udržel a neplivl do zrcátka. Dělalo se mu z Luciuse špatně, měl chuť ho vykuchat zaživa za to, jaký byl bastard.
„Takže co teď?“ zeptal se hlasem plným hněvu, aniž by se dál obtěžoval skrývat svoje emoce. „Jaký je tvůj geniální plán? Co zkaženého musím udělat, abych jí zachránil život?“
Lucius se zasmál. „Je vidět, že pořád přemýšlíš jako já. Jaký otec, takový syn, že?“
„Nejsem tvůj syn,“ odvětil ledově. „Už ne.“
Lucius obrátil oči nahoru. „Prosím. Prozatím postačí,“ vrátil se k otázce, „když se budeš držet původního plánu.“
„Mám říct, že jsem všechno jen předstíral?“ ujišťoval se Draco. Lucius kývl. „Tomu neuvěří,“ zakroutil rezolutně hlavou.
Luciusův pohled ztvrdl. „Pak budeš muset být nebývale přesvědčivý. Očividně,“ dodal, když uviděl Dracův vzpurný výraz, „si neuvědomuješ, o co hraješ. Jestli se něco nepodaří tak jak by mělo, nebudu váhat ani minutu a na místě ji zabiju. Co bude potom s jejím špinavým tělem si můžeš jenom domyslet.“
„Nenávidím tě,“ zasyčel blonďák. Lucius se usmál.
„Já vím. Pokud se ti ale malé představení podaří, dostane ta šmejdka sérum. Přenechám ti tu čest se o to postarat, samozřejmě až ve chvíli, kdy nebude mít jediné pochyby o tom, že jsi ji využil. Chci vidět, jak trpí. Chci na vlastní oči pomaličku pozorovat, jak se ta pošetilá láska mění na zoufalství. Chci, abys ji ponížil tak, že na to do konce života nezapomene, chci, aby tě nenáviděla. Rozumíš?“
Se sebezapřením krátce přikývl.
„Dobře,“ zajiskřily jeho šedé oči potěšením. „Jakmile bude po všem, přemístíme se na Malfoy Manor. Mám pro ni přichystaný speciální pokoj pro hosty. Tvůj život a postavení bude záležet na tom, jak se budeš chovat. Začneš o chlebu a vodě v žalářích, ale pokud budeš plnit, co ti přikážu, bude tu možnost, že by ses s dohledem vrátil do svého pokoje. Přes všechno hloupé a pošetilé chování ti v žilách stále proudí malfoyovská krev, a ta se jenom tak neprolévá. Kdybys změnil svoje smýšlení a chtěl se vrátit do služeb Pána Zla, možná by ti to po řádných zásluhách mohlo být umožněno.“
„To se nikdy nestane,“ ujistil ho vážně.
„Nikdy neříkej nikdy,“ odpověděl Lucius s úšklebkem. „Studená podlaha na spaní, zima, voda, kterou budeš pít spolu s krysami… To umí být přesvědčivé. Tak či tak – všechno bude záležet jen na tobě.“
„A Hermiona?“ zeptal se tiše.
„Co myslíš?“ naklonil hlavu se zamyšleným úsměvem. „Že ji nechám utápět se v depresi? Samotnou? Ne, Draco. Na to se mi po ní moc stýskalo, zvlášť po tom křiku. Ale o tom už ty něco víš, že?“
„Dotkneš se jí,“ zavrčel vražedně, „a zabiju tě.“
Lucius se ušklíbl. „To těžko. Ale neboj, o nic nepřijdeš. Dám ti příležitost si s ní občas trochu pohrát, samozřejmě vhodným způsobem. Byla by škoda nevyužít toho, že s tebou spala i dobrovolně.“
„To nikdy,“ vyskočil na nohy, „nikdy neudělám. Nepřinutíš mě.“
„Imperius dokáže zázraky,“ odpověděl zlomyslně. „Vlastně to bude moje největší potěšení. Dívat se, jak ji potupuje někdo, komu bezvýhradně věřila. Ohromující, nemám pravdu?
Téměř celou noc Draco strávil mezi čtyřmi zdmi svého pokoje. Jediné, po čem opravdu toužil, bylo jít si lehnout vedle Hermiony, obejmou ji kolem pasu a spát až do rána. Ale spánek byl přežitek, který si nemohl dovolit. Ne v ten den.
Potřeboval vymyslet plán. Nehodlal se za žádnou cenu smířit s tím, co chtěl Lucius udělat. Bylo jisté, že musel hrát podle jeho pravidel až do chvíle, kdy Hermiona polkne protilektvar. A to znamenalo vymyslet příběh, tak dokonalý, aby ho Hermiona nedokázala ničím zpochybnit. Ale co potom?
Musel ji dostat pryč. Existovalo jen několik možností, jak toho dosáhnout. První byla pokusit se Luciuse nějak zneškodnit, ale Draco ji okamžitě zavrhl. Bylo příliš nebezpečné něco takového zkoušet, protože pravděpodobnost, že by uspěl, byla mizivá. Mnohem lepší volbou se zdálo přenašedlo, kdyby ovšem Draco věděl, jak ho vyčarovat. Posledním způsobem pak bylo prosté přemisťování, ale Draco si byl absolutně jistý, že jeho otec zabezpečí, aby se přemístit nemohl.
Byl v koncích.
Vzdát se ovšem nepřipadalo v úvahu. To, co Hermionu s Luciusem čekalo, hodlal připustit jen přes svou mrtvolu. Nesměl se jí dotknout. Už nikdy.
Kolem druhé hodiny ranní ho přepadl vztek. Na násilnického otce, proradného Brumbála, naivního Pottera, vztek na sebe, že nedokázal přijít na to, jak Hermionu zachránit před ponižováním, a ze všeho nejvíc vztek na osud. Musel mu všechno vzít právě ve chvíli, kdy byl poprvé v životě opravdu šťastný, že? Nemohl mu nechat jediného člověka na širé zemi, na kterém mu záleželo víc než na sobě. Musel mu vytřít zrak tak nechutným způsobem, musel ho postavit před hotovou věc, se kterou se nedalo vůbec nic dělat, protože Hermiona do pekla umírala a jediný způsob jak ji zachránit bylo ublížit jí.
Jestli to měl být trest za jeho hříchy, pak byl zatraceně podařený.
Ve čtyři hodiny hněv najednou zmizel a přišla lítost. A bolest. Nemohl vydržet jen nečinně sedět na posteli a hledět do zdi, ne, když to bylo naposledy, kdy měl ještě příležitost. Vrátil se do jejich společné ložnice a pozoroval, jak Hermiona spí. Vypadala naprosto nevinně, když klidně oddechovala, zabalená do tenké přikrývky. Nemohl uvěřit, že po tom všem, čím si od školy prošli, se s ní musel loučit takovým způsobem. Seděl v houpacím křesle, v dostatečné vzdálenosti, a utápěl se v pocitu beznaděje, dokud nezačalo svítat.
Pro Hermionu měl Luciuse toho dne potkat až u branky, ale ve skutečnosti měli první schůzku domluvenou na pláži.
Když Draco během celé noci nedokázal vymyslet způsob, jak Hermionu zachránit, začal přemýšlet o tom, že nikam nepůjde. Lucius zatím štítem projít nemohl, což jim dávalo bezpečí. Nevěděl sice, co budou dělat za několik hodin, až se její stav začne zhoršovat, ale prozatím to mohlo fungovat. Bylo to zoufalé a nesmyslné a on to moc dobře věděl, ale představa, že přistoupí na Luciusovu vizi, se mu zdála mnohem horší.
A právě když zvažoval všechna pro a proti, procházeje se po zahradě v dobré víře, že mu kyslík nažene do hlavy nějaký spásný nápad, uviděl po víc než týdnu v jinak neporušeném trávníku vyšlapané kolečko.
Tělem mu okamžitě projela vlna energie. To bylo ono. Nemusel se pokoušet dostat Hermionu pryč, ona byla schopná uniknout sama. Jediné, co musel zařídit on, bylo, aby odejít chtěla.
Lucius na něj už na pláži čekal, ne ale tak, jak ho Draco očekával. Snapeovy vlasy byly v okolí zlatého písku rozeznatelné na několik desítek metrů.
„Jdeš pozdě,“ informoval ho Lucius povýšeně. Draco se ani neobtěžoval s odpovědí.
„Vzbudí se kolem desáté. Plus mínus půl hodiny. Když mě nenajde doma, půjde se podívat ven. Přijď brankou, o štít se postarám.“
Lucius se spokojeně usmál. „Dobře, Draco. Předpokládám, že máš všechno promyšlené, takže už zbývají jen dvě malá opatření. Vypij to,“ podal mu z hábitu malou odzátkovanou lahvičku. Ze Snapeových rukou se Dracovi nezdála tak nebezpečná, jako kdyby mu ji podával otec. „Nemůžu riskovat, že by ses s ní pokusil znovu utéct, že?“
Věnoval mu nenávistný pohled, mnohem víc hraný než skutečný, a vylil si obsah lahvičky do úst. Pálilo to.
„A teď něco,“ přimhouřil Lucius oči, „abychom působili věrohodněji. Přece jenom mám o vašem životě za ty měsíce pramalou představu na někoho, kdo měl o všem vědět. A abych byl upřímný,“ vytáhl hůlku a namířil ji na Draca, „některé maličkosti mě obzvlášť zajímají. Legilimens!“
Ten pocit vtíravého chladu, který jako by obtékal kolem každičké buňky v jeho mozku, se nedal zapomenout. Tentokrát byl ale horší než kdykoli předtím, horší, protože jeho otec nekontroloval, on hledal. Prohlížel si každou jednu vzpomínku, kterou od začátku jejich plánu měl, pozastavoval se u těch, v nichž figurovala Hermiona, a zvlášť dlouho se obíral všemi, které byly čistě soukromé. Za jiných okolností by se ho Draco upřímně pokoušel zastavit, budoval by v mysli silné zdi okolo všeho, co mělo patřit jen jemu, ale teď záleželo jen na jediné vzpomínce, kterou Lucius nesměl za žádných okolností spatřit. Hermiona před vyšlapaným kruhem, prásknutí, Hermiona v kruhu.
A tak Draco hrál. Odrážel otcovy útoky na osobní vzpomínky, předstíraje, že s ním bojuje, aby se vzápětí vzdal a nechal ho k nim proklouznout. Vytvářel v něm představu, že se snaží ukrýt všechno, co pro něj mělo citovou hodnotu, přestože jediná věc, kterou skrýval, byla vzdálená na míle daleko. Vytlačoval ho ze svojí mysli, nejdřív silně, poté jen jakoby zbytky sil, až nakonec veškerý předstíraný odpor opadl. A po několika mučivých minutách vnitřního napětí bylo po všem.
„Hezké,“ pronesl Lucius zaujatě, zatímco se Draco sbíral z písku. „Ta mudla skrývá víc temperamentu, než jsem si myslel. Zajímavé a využitelné.“
Draco zatnul pěsti, až mu zbělaly klouby. Nesměl se nechat vytočit. Všechno muselo jít podle Luciusových představ.
„Dobrá tedy,“ rozhlédl se okolo, než očima znovu spočinul na Dracovi. „Víš, co máš dělat.“
Po tom, co odstranil Ardewolfovo zaklínadlo a nahradil ho obyčejnou vodní stěnou, se Draco rozhodl vrátit na pláž. Nemohl snést pohled na to všechno, co ztrácel. Vyvolávalo to v něm bouře emocí, a ty on potřeboval odstranit.
Poprvé ode dne, kdy se s Hermionou dali dohromady, si zase zapálil. Chutnalo to odporně, ale na tom nezáleželo. Pomáhalo mu to koncentrovat se, zapomenout na všechno hezké a čisté a soustředit se na to svinstvo, co měl Hermioně říct. Musel získat zpátky tu masku lhostejnosti a chladu, musel ze svého těla udělat figurínu, která bude ležérně proplouvat jejich zahradou, ať se stane cokoliv. Potřeboval uzavřít svou mysl před vším, co mohl vidět a slyšet. Vrátit se do doby, kdy dokázal sledovat mučení dětí a nehnout přitom brvou.
Strávil sledováním vln tři dlouhé hodiny, pozorováním, přemýšlením, vdechováním kouře. Cítil ve tváři vítr a sůl, chlad zimního rána, a to všechno mu pomáhalo ztuhnout. Zamrznout. Ale ani to mu nezabránilo cítit, když Hermionu lámal na kousky.
Už jen děs v jejích očích, když se před ní objevil jeho otec. A ten nechápavý obviňující pohled, když jí vzal hůlku a zbavil ji tak možnosti bránit se. A přes to všechno mu věřila, myslela si, že je očarovaný, byla si absolutně jistá, že to Draco nedělal z své vůle. Odmítala uvěřit, odmítala to přes jeho hrubost, přes všechny urážky, přes necitelnost a bolest, kterou jí způsoboval. Trhalo ho to, jedna lež za druhou, které bez zadrhnutí plynuly z jeho úst a které ji viditelně zraňovaly. Musel zatnout pěst, když viděl ten zlomený pohled po tom, co Lucius zopakoval jeho Miluju tě. Nedokázal odolat, aby si neukradl poslední polibek, přestože musel být o tolik surovější než si přál. A musel sebrat poslední zbytky toho chladného odhodlání, aby zvedl ruku a zatlačil cigaretu do její jizvy.
Bylo to jako by ho někdo zevnitř rozebíral, mačkal, trhal, a všechno tak, aby to nebylo navenek vidět. Bolelo to, bolelo to víc, než to kdy mohlo bolet ji, protože on se zařekl. Přísahal, že jí nikdy neublíží, přísahal to sobě i jí. A teď ji musel drtit, pomalu a opravdově, protože bylo nezbytné, aby uvěřila. Aby ho nenáviděla. Aby nemohla snést pohled na něj a rozhodla se uniknout.
Takže ve chvíli, kdy polka sérum, se ve vší té ohavnosti, kterou ze sebe Draco cítil, objevila kapička štěstí.
Pak už bylo všechno jen o víře. O modlitbách, které Draco mezi vyslovenými urážkami sesílal. Snažil se udělat všechno pro to, aby nemohla tu chvíli vystát, ale každou sekundou, která ubíhala za Hermioniny přítomnosti, se stával nervóznější a vyděšenější. Pořád se ve vlastní hlavě ptal, proč tam zatraceně ještě je, proč ten soustředěný výraz, který chvilkami měla, nenese svůj výsledek. Začalo ho naplňovat zoufalost z pomyšlení, že se nepřemístí, že Lucius vyhraje. A proto se ve chvíli, kdy Lucius vytáhl hůlku s jasným úmyslem seslat Cruciato, neudržel. Možná už ho nenáviděla ho morku kostí, ale stále měl šanci ji ušetřit alespoň této bolesti. Pustil ji, nechaje ji tvrdě dopadnout na zem, a vyslal proti otcovu zaklínadlu první kouzlo, které mu přišlo na jazyk. Následoval třesk, roj jisker, které ho na sekundu oslepily. A prásknutí, jenž nemělo s jejich hůlkami co dělat.
Tělem se mu okamžitě začala rozlévat šťastná úleva, když hleděl do prázdného místa mezi ním a otcem. Trvalo to možná vteřinu, ne víc. Pak zvedl pohled na Luciuse, který napůl zmateně a napůl zuřivě zíral na ten kousek trávy, kde ještě před chvílí leželo jeho vítězství, a začal ze se od srdce smát.
„Kde je?“ zasyčel Lucius s výrazem šíleného hněvu, než ho popadl za kabát a zatřásl s ním. Neobtěžoval se bránit, na tom už nezáleželo.
„Nevím,“ odpověděl upřímně, usměv stále na rtech. „Já nevím.“
Lucius mu vrazil facku, znovu s ním zalomcoval a přitiskl mu hůlku ke krku. „Co to má znamenat? Co jsi s ní udělal?“
I přes ten děsivý, ohněm planoucí vztek, který z jeho otce sálal, se Draco nemohl přestat smát. „Nic. Věř nebo ne, já jsem neudělal nic. Ale zdá se,“ ušklíbl se drze, „že Hermiona se naučila přemisťovat.“
„Za tohle budeš pykat,“ prskl mu rozzuřeně do obličeje. Draco jen pokrčil rameny.
„Víš, že je mi to jedno, otče? Teď už můžeš udělat cokoliv. Nic nezmění fakt, že já jsem neprohrál.“
ʚʚʚ
Podzemím duněly ozvěny těžkých ran. Zdálo se, jako by se kamenné stropy chystaly pod náporem kouzel zřítit dolů, ale jediné, co se zbortilo, byly stěny cel členů Řádu. Kouzelníci v různobarevných hábitech probíhali úzkou uličkou mezi kobkami, aniž by věnovali sebemenší pozornost lidem v nich. Osvobození byli ti správní, o zbytek, smrtijedy potrestané za neposlušnost, se nestarali.
Harryho cela byla přímo vedle Malfoyovy, ale obrovská díra v kamenné zdi, která vyvolenému chlapci umožnila útěk, ani kouskem nezasahovala do té jeho. Věděl, že je Malfoy vedle něj. Byl tam celé měsíce. Jediná otázka, na kterou mu kdy odpověděl, padla hned ve chvíli, kdy ho poprvé uviděl.
„Kde je Hermiona?“ zeptal se s jasně mířeným vztekem, že mu ji svěřil, a on skončil tady. Odpovědí mu bylo bezbarvé: „Nevím.“
Od té doby s ním nemluvil. Pokoušel se, ale Malfoy ho nebral na vědomí. Ať už úmyslně, nebo za to mohl jeho stav.
Několikrát byl při tom, když ho přišel navštívit jeho otec. Z toho mála, co se mu podařilo zaslechnout, pochopil, že o Hermioně nebyly zmínky skoro tři měsíce. Lucius o tom mluvil
s překvapivou dávkou škodolibé radosti, Draco reagoval jako obvykle tichem. Čtyřikrát ho slyšel na otce něco zavrčet, jednou rozpoznal ránu pěstí, jejíž výsledek se dalšího dne tkvěl na Luciusově tváři. Ale většinou se z jeho cely ozýval jen bolestivý křik. Jako ze všech ostatních.
Harry měl jen velmi malou možnost dovtípit se, co se mezi Dracem, Luciusem a Hermionou stalo, ale z oplzlých historek, které si smrtijedi čas od času vyprávěli, si udělal svůj obrázek. Chybný, jak se později dozvěděl. Právě nenávistné předsudky byly ale důvodem, proč se ve chvíli, kdy se jeho cela otevřela a on vyšel jako svobodný člověk, nehodlal za Malfoyem otáčet.
„Pottere!“ zaskřípal blonďák podruhé, chrčivý zvuk v jeho hlase signalizující krev. Harry se zastavil.
„Vím, že mě slyšíš,“ zašeptal drsně. „Musíš něco předat Hermioně.“
Harry se se vzteklým výrazem otočil k němu. „Ještě jednou vyslov svojí špinavou hubou její jméno, a zabiju tě!“
„Nic nevíš,“ odbyl ho Malfoy netrpělivě. „Neznáš pravdu. Stejně jako ji nezná ona.“
„Možná neznám,“ zavrčel Harry těsně u jeho mříží, „možná nechci znát. Ale rozhodně to nebudu já, kdo jí od tebe bude něco vyřizovat.“
Nestačil se ani zorientovat, než se ocitl přiražený na ocelové tyče. Vzápětí však Malfoyův stisk povolil a blonďákovo tělo se sesunulo k zemi. „Dobře mě poslouchej, Pottere,“ vydal ze sebe tiše, hlavu opíraje o chladnou zeď. „Nikdy jsem tě o nic neprosil, ale teď škemrám. Hermiona neví… musel jsem jí lhát, musel jsem… ublížit jí… Nesmí mě nenávidět. Prosím.“
„Nemůžu ti pomoct,“ bránil se Harry slabě, nervózně se dívaje po posledních unikajících vězních. „Až se odsud dostaneš -“
„Nechápeš to?“ zasyčel naštvaně. „Nedostanu se odtud. Ty přežiješ. Já zemřu. Vím to, a je mi to jedno, ale ona mě nemůže nenávidět do konce života. Musí se dozvědět pravdu, musí pochopit, že by zemřela, kdybych to neudělal… Vezmi si to,“ protáhl mezerou vychrtnutou ruku. Harrymu spadla do dlaně malá mistička.
„Je to myslánka,“ zašeptal těžce. „Schoval jsem ji tady. Podívej se mi do hlavy, použij nitrozpyt. Nevynechej nic. Neuhýbej před ničím. Běž, kam budeš chtít, prober, co uvidíš. Nešetři mě. Až budeš mít hůlku, dej to do myslánky. A jakmile Hermionu uvidíš,“ zlomil se mu hlas, „dej jí to. A řekni jí… však víš.“
Na vteřinu se Harry podíval do těch unavených šedých očí, olemovaných modřinami a oděrkami, a přes léta urážek, naschválů a nenávisti, která v něm vytvořila představu, že je Malfoy ztělesněné zlo, věděl.
- Šedá eminence
Po tvářích jí stékaly slzy, když zvedala hlavu z vířící myslánky a pevně k sobě tiskla víčka. Hlavou jí pulzoval zmatek, vlastní vzpomínky se míchaly s těmi, které právě viděla, a snažily se najít místo v realitě. Připadala si jako ve svěráku, všechno v ní se tlačilo na povrch a jediné, co potřebovala, nemohla mít.
Čas.
Zoufale opřela hlavu o kmen stromu, u něhož seděla. Všechno bylo jinak a ona ani neměla možnost to vstřebat, pochopit to. Před ní čekala neviditelná síť jemných vláken, síť, která je měla oba zabít. A ona, která tu lest vytvořila, která ještě před chvílí netrpělivě čekala, až do ní uvidí Draca padat, to teď musela nějak zastavit.
S rostoucí panikou se vyšvihla na nohy. Museli tu být každou chvílí. Neměla dost času na to, aby síť bezpečně zničila, a nemohla ji ani poškodit, aniž by tím riskovala, že se zabije. Mohla ji jen obejít a nechat nepozorovanou, jenže tím by Luciusovi vběhla přímo do náruče, oslabená proti silnému. Potřebovala myslet, přijít na to, jak zabránit katastrofě, která se na ni valila. Ale k tomu jí chyběla čistá hlava, protože ať dělala co dělala, nedokázala zastavit ten příval lítosti, strachu a čistého zděšení nad tím, co se nenávratně blížilo.
Rychle přešla z jednoho cípu pětiúhelníku na druhý, doufajíc, že se objeví nějaká spásná myšlenka. Nezáleželo na tom, jakou oběť by tomu měla složit, musela Draca ochránit. Za žádných okolností nesměl zemřít. Prostě nesměl.
Závan chladného větru ji zamrazil v zátylku. Instinktivně zvedla hlavu a upřela pohled do houští před sebou. Přibližovaly se z něj dva páry šedých očí.
I přes měsíce otužování se s sebou při tom pohledu cukla. Čelit Luciusovi tváří v tvář bylo něco, co v ní vyvolávalo záplavy děsu. Mohla se na to připravovat jak chtěla. Ten bodající chlad, který vyzařoval z jeho očí, si nešel jen představit. Člověk musel cítit, jak se mu zarývá hluboko pod kůži, pod maso, až na kost.
Ale tentokrát to bylo jiné. Její strach už nebyl větší než všechno ostatní, nepřerůstal touhu po pomstě a rozhodně se nerovnal odhodlání zachránit Draca.
Šli za sebou, Lucius první a Draco v těsném závěsu. Oba měli na sobě černé pláště, které se v šumějícím větru vlnily jako hedvábí, ale Luciusova vážná vyrovnaná chůze se od Dracovy lišila. Nemohla zatím přesně říct v čem, na to je stromy chránily dostatečně, rozdíl tam ale byl. Jako by byl Draco jen Luciusovým stínem.
Odhodlaně zdvihla bradu, hůlku pevně stisknutou v pravé ruce, a nebojácně opětovala Luciusův pohled. Prozatím všechno vycházelo tak, jak plánovala. Přibližoval se pomalu, ale sebejistě, nemaje jediné tušení, že prostor mezi ním a Hermionou není jen prázdná mýtina. Nezdálo se, že by se chystal promluvit nebo snad zastavit. Krok za krokem se řítil do záhuby, a protože byl Draco až za ním, mohla ho Hermiona nechat.
Pomalu dýchala, odpočítávajíc kroky, které mu zbývaly k překročení hranice. Zvuky nesoucí se od obětního oltáře v dáli sílily, ale Lucius se tím nezdál být ani v nejmenším rušený. Vyšel ze stínu stromů, ladným pohybem si shodil kápi na ramena a na tváři se mu usadil samolibý úsměv, zatímco nevědomky překonával posledních deset metrů. Vypadalo to tak jednoduše.
V té chvíli tma odhalila i Draca. Silný poryv větru obkreslil látkou chudé tělo a sfouknul kápi dolů.
Hermiona zalapala po dechu. Do očí se jí okamžitě vedraly slzy, když uviděla jeho vpadlé tváře a papírově bílou pleť plnou zarudlých ranek. Nic z toho, co charakterizovalo Draca Malfoye, nezůstalo nepoznamenané. Kdysi zářivě platinové vlasy visely zplihle v krví slepených pramenech a šedé oči plavaly v únavě.
„Překvapená?“ ozval se konečně Lucius, neustávaje v rozvážné chůzi. „Draco měl po tvém útěku poněkud… přísnější režim. Ale nevadí, nevadí. Nic nemůže být napraveno, že?“ optal se řečnicky.
Hermiona se zhluboka nadechla, aby v sobě zadržela ten příliv nenávisti. Nesměla Luciuse zastavit. Stačilo vydržet. Stačilo jen počkat, až ten bastard udělá posledních pět kroků a pak si s radostí kopnout do jeho mrtvoly. Se zatnutými pěstmi nedočkavě pozorovala, jak se jeho tělo centimetr po centimetru posouvá kupředu. A pak klesla očima o něco níž.
Mezi Luciusovým levým a Dracovým pravým zápěstím se třpytil tenounký červený provázek.
„Ne!“ křikla zděšeně. Rozmáchlou rukou hrábla do prázdna, jako by se snažila Luciuse na dálku zabrzdit. Blonďák se obezřetně zastavil tři stopy před první neviditelnou nitkou.
Na vteřinu se mezi nimi rozhostilo ticho. Hermiona hrůzou nedýchala, sledujíc, jak se Luciusovo tělo znovu dává do pohybu. Koutkem oka zaznamenala pomalý pohyb, jak se bukový lístek ve větru snášel dolů. A pak se ozval jemný výboj jisker.
Lístek proletěl povrchem sítě a spadl seškvařený na zem.
Výraz, který se Luciusovi objevil ve tváři, když se octl stopu před zmodralou hladinou sítě, ji přimrazil k zemi. Polkla, bojácně upírajíc oči na jeho ztuhlý obličej.
„Vidím,“ pronesl ledově, aniž by odtrhl oči od stále ještě jiskřících vláken, „že sis přiostřila drápky, kočičko.“
Jeho tvář nevyzrazovala nic, byla to děsivě klidná maska, pod níž se mohla skrývat sopka hněvu. Nejistě ustoupila dozadu.
„Dobrá,“ přimhouřil po chvíli oči.
„Změníme pravidla. Chtěl jsem tě zabít, protože jsem věřil, že už jsi jen troska, co se pokouší vzkřísit zbytky své pýchy. Ale když máš ještě tolik síly k životu,“ upřel na ni oči, než prudce trhl levou rukou a srazil tak Draca před sebe na kolena, „zbavíme se nejdřív opravdové trosky, co říkáš?“
Nevěřícně sledovala, jak Draca pevně drží při zemi. „Ale-“ namítla koktavě, „je to přece-“
„Můj syn?“ dokončil za ni Lucius předvídavě. „Malfoy? Čistá krev?“ Opovržlivě se podíval na slabé tělo před ním. „Už ne. Teď je to jen ubožák, co si nezaslouží zůstávat dál naživu. Můžu mít další syny, vlastně je velká pravděpodobnost,“ zasmál se, „že někde nějaké mám.“
„Nesmíte to udělat,“ varovala ho s panikou v hlase. „To spojení, to pouto mezi vámi-,“ ukázala za červené vlákno, „bude to fungovat jako vodič. Zabije vás to oba.“
Lucius si přimhouřenýma očima prohlédl jemný provázek. „Možná,“ odvětil zamyšleně. „a možná ne. Ale proč riskovat, že? Finite incantatem,“ zamířil hůlkou na Dracovo zápěstí a vlákno se rozplynulo.
Hermiona nevěděla, co přesně čekala, že se stane, ale něco čekala. Cokoliv. Ačkoli bylo naivní myslet si, že by měl Draco po měsících živoření sílu na útěk, její oči nepřestávaly těkat mezi jeho tělem a okolním lesem. Pořád měla pocit, že se blonďák každou chvíli rychle zvedne a zmizí. Nebo že vytrhne Luciusovi hůlku z ruky a pošle ho do horoucích pekel, kam patřil. Očekávala nějaký nečekaný pohyb, chvat, nebo třeba jen známku toho, že měl Draco nějaký plán. Ale on se jen vratce postavil na nohy.
„Snad sis nemyslela,“ ozval se Lucius posměšně, „že mě to zastaví?“ Přitiskl Dracovi špičku hůlky na záda a šťouchnutím ho postrčil o několik centimetrů blíž k síti.
„Ne, prosím!“ zakřičela úpěnlivě.
Lucius se zlomyslně pousmál. „Prosíš?“ postrčil Draca zase o něco blíž, sám dělaje jeden malý krůček vpřed.
Upřela na Draca zoufalý pohled, ale on měl oči sklopené k zemi. Pod tlakem otcovy hůlky se mu podlamovaly nohy.
„Prosím,“ zopakovala s jasnou panikou v hlase. „Udělám cokoliv! Prosím!“
Lucius na ni obrátil oči a zaujatě si ji prohlížel. „Cokoli?“ ujišťoval se medovým hlasem. Roztřeseně přikývla.
„Ne,“ ozvalo se tiché zasípání. Okamžitě stočila pohled zpět na Draca. Upíral na ni smrtelně vážný pohled.
„Draco…“ zašeptala lehounce. Náznakem zakroutil hlavou.
Lucius se zápalem pozoroval celou situaci. „Zajímavé. Buď ho ty necháš zemřít… nebo tě on nechá mně. Těžká volba,“ konstatoval s předstíraným soucitem.
Draco se na Hermionu odevzdaně podíval, jako by se jí snažil jen očima říct, že nemá cenu se za něj obětovat. Že je smířený a jediné, co si přeje, je, aby zůstala jeho. Alespoň ve vzpomínkách.
Ale to ona nemohla dovolit. Dokud byla nepatrná šance, že to může dopadnout jinak, hodlala bojovat. Za jakoukoli cenu.
„Udělám to,“ prohlásila rozhodně. Lucius se potěšeně ušklíbl.
„Odhoď hůlku,“ přikázal jí chladně. Pustila ji do trávy. „A neboj se. Dnes to bude rychlé.“
Těžce polkla, než sklopila pohled k zemi. Neměla sílu se dívat na Draca, a už vůbec ne na Luciuse. Každičká buňka v jejím těle křičela, aby vzala hůlku, poslala na něj zaklínadlo a ve vteřině se přemístila pryč. Bylo jí špatně z představy toho, co muselo nutně následovat. Ale copak byla jiná možnost? Pokud by to mělo za výsledek třeba jen o něco víc času na vymyšlení záchranného plánu, stálo to za to. Protože po všem, co si prožili, to nesmělo skončit takhle.
Pomalu se k Luciusovi přibližovala, obcházejíc už téměř znovu průhlednou síť. Mokrá tráva jí promáčela kalhoty a vlasy se ve vlhkém prostředí kroutily a otíraly se jí o tváře. Vřava v dáli se o něco ztlumila, barevné paprsky už nekřižovaly oblohu sem tam, ale čím větší ticho se lesem rozléhalo, tím vyděšenější se Hermiona cítila. Všechno, co jí na mýtině připadalo krásné, když sem přišla, jako by zmizelo. Viděla už jen prohnilé kořeny stromů, cítila ve vzduchu zápach tlejícího listí a připadalo jí, že černé smrtijedské hábity, které na sobě Lucius s Dracem mají, přesně vystihují atmosféru toho místa.
Konečně došla až před Luciuse. Nechtěla se na něj dívat, dokud jí to nepřikázal, a tak raději využila chvilky, kterou měla, aby si pořádně prohlédla Draca. Zblízka se zdál být ještě vyhublejší a křehčí. Zpod hábitu vykukoval cár nějaké od krve zašpiněné látky a zakrýval Dracovu hruď v místech, odkud zřejmě vybíhal dlouhý rudý šrám.
„Podívejme se,“ protáhl Lucius, zatímco ji pronikavýma očima sjížděl od hlavy k patě. „Za ty měsíce, co jsme se pořádně neviděli, ses hezky uzdravila… Nemůžu sice srovnávat všechno,“ zasmál se, než ji popadl za zápěstí a škubl s ní k sobě, „ale to brzo napravíme.“
Chtělo se jí brečet, když cítila ty ruce znovu na svém těle, ale prozatím se udržela tak, že se jen chvěla. Snažila se zablokovat všechno svoje vnímání, dostat se do stejného deliria, v jakém byla po útěku z ostrova. Na vůli to ale nefungovalo.
„Viděl jsem v Dracově vzpomínkách spoustu zajímavých věcí,“ říkal, zatím co hrubým stříbrným prstenem obkresloval kontury jejího obličeje. „Co máš ráda… Co nemáš…“ sjel na krk, „a napadla mě malá hra. Abys neřekla, že jsem nelidská stvůra.“
Vzpurně se na něj podívala, snažíc se udržet roztřesenou bradu nahoře. „Jste.“
Lucius se ušklíbl. „O to větší je se mnou zábava, to ty víš, couro. Dnes ale začneme tím,“ pohladil ji tvrdou dlaní po zádech, „co se ti líbí. Ať si Draco před smrtí zapamatuje i něco příjemnějšího z tvých úst, než jen křik.“
Žaludek se jí zvedl přesně ve chvíli, kdy se Draco ve zbytcích sil nenávistně vrhl na otce. Dobře mířenou ránou ho trefil do čelisti, Lucius ovšem zareagoval rychleji, než čekal. Mávnutím hůlky ho seslal k zemi.
„Právě ses postaral o to,“ zasyčel na syna mezi zuby, „že nebude žádná příjemná část pro tu šmejdku. Ukážu ti, jak jsme to dělali u Pána Zla, ano?“ chytil ji náhle pod krkem a přirazil na nejbližší strom. Bezmocně zachrčela a pokusila se ho kopnout, on si ji ale nohama přidržel. „Bylo to rychlé,“ roztrhl jí uprostřed prudkým pohybem svetr, „tvrdé,“ vzal mezi prsty její tvář přitlačil ji k drsné kůře stromu, „a především,“ oddálil se, aby udržel svíjejícího se Draca pod kouzlem, „bolestivé.“
Dělo se toho najednou příliš mnoho, aby dokázala všechno plně vnímat. Draco se pokoušel dostat k otci a odtrhnout ho od ní, ale byl příliš slabý na to, aby překonal Luciusova kouzla, kterými ho držel u země. Snažila se využít každé nepozornosti, kterou blonďák způsoboval, aby Luciuse přemohla, ale jeho stisk ani na vteřinu nepovolil. Cítila, jak jí na roztržených místech v jejím oblečení vstává husí kůže, kmen stromu jí drásal tvář, ruku měla zkroucenou v bolestivém úhlu, a někde napravo od nich se lehounce nesly pozvolné kroky.
V té změti Luciusových výhružek, Dracova odhodlaného snažení vypustit ze sebe duši a jejích přidušených výkřiků si nikdo z nich nevšiml. Její obličej byl otočený směrem k síti, takže jako jediná ani neměla možnost zareagovat. Že se něco děje poznala jen díky Dracovu udivenému pohledu a úbytku síly, kterou ji Lucius držel.
Ve skutečnosti to nemohlo být delší než pět vteřin. Jí se ale ten okamžik ještě po letech zdál jako věčnost. Její tělo se uvolnilo, když ji Lucius úplně pustil, a dopadlo na zem. S těžkým nádechem zvedla hlavu, aby zjistila, co k tomu Luciuse přimělo. Upíral oči kamsi za ni, s výrazem překvapení a skryté bázně. Nestihla se ani otočit. Vlna kouzla do něj narazila dřív, těsně minouc ji, ale plně zasahujíc Luciuse. Od hlavy až k patě. Od prázdné pravé ruky až po levou, která byla v půli své délky napřažená před Dracem.
Bylo to, jako by jí někdo na tu jedinou sekundu sevřel srdce pěstí. Obě těla před ní se ve zvláštní křivce posunuly dozadu, tam, kde se třpytily poslední viditelné nitky sítě. Luciusovy oči se blýskly krutým uvědoměním si a něco v nich prozradilo bolestný strach. Jeho tělo dopadlo na tvrdou zem před sítí, ale ruka v setrvačnosti opisovala vzduchem oblouk. První jemná pavučinka se zachvěla nad její blízkostí a malá jiskřička z ní se vpila do těžkého stříbrného prstene, uvinutého jako had kolem Luciusova prostředníčku.
Mohla doslova vidět, jak se ničivá energie vlévá skrz prsten, který jí způsobil tolik šrámů a jizev, do celého jeho těla. Sval za svalem jí tuhnul před očima, umrtvený. Až nezbylo nic, co by tepalo.
Zkameněle hleděla na to mrtvé tělo před sebou. Trvalo několik vteřin, než jí to opravdu došlo, několik prázdných vteřin v nechápavosti. Pak si uvědomila, že je všemu konec, že je konec s ním, a k jejímu údivu už necítila ani špetku té kruté škodolibé radosti, která ji zaplavovala, když si ten okamžik tolikrát představovala. Byla v ní jen úleva a hřejivý klid. Smíření.
V mžiku se postavila na nohy a s těžkým oddechem se vrhla k Dracovi. Ležel u sítě tak těsně, že ji z toho běhal mráz po zádech.
„Jsi v pořádku,“ zašeptala mu plačtivě do vlasů, objímajíc ho a tahajíc co možná nejdál od toho, co zabilo jeho otce. Ztěžka přikývl, trhaně, jako by sám nemohl uvěřit tomu, že žije. S oporou se zvedl ze země, aby ji vzápětí vtáhl ho chvějícího se objetí.
„Omlouvám se,“ dostal ze sebe chraplavě, její hlavu bezpečně přitisknutou na své hrudi. „Omlouvám se za všechny ty lži, plány… za tu bolest…“
„Ššš,“ přerušila ho naléhavě. „nic neříkej. Vím všechno. Už nic neříkej.“
Poslechl ji a mlčky přecházel slabýma rukama po jejích zádech, jako by se potřeboval ujistit, že je to vážně ona, koho po tak dlouhé době plné utrpení drží u sebe. Zhluboka vdechovala vůni jeho kůže, plačíc, aniž by si to uvědomovala, nevnímajíc nic z okolního světa. Nezáleželo na tom, na ničem. Byla zase u něj, živá s živým. Cítila, jak mu srdce prudce bije jen chviličku napřed před jejím vlastním a jeho paže ji jemně drtí, pořád neschopné uvěřit, že jim zase patří.
Nadzvedla hlavu a s ohromnou potřebou ho cítit ještě blíž přitiskla svoje rty na jeho. Opětoval jí to se stejnou naléhavou nutností, téměř bolestně, přikládaje své rozedřené dlaně na její, v nichž pevně držela jeho tvář. Nepotřebovala žádný hluboký horký polibek, chtěla jen cítit jeho rty na svých, každičký milimetr, cítit a zapomenout na všechno zlé, co se kdy stalo. Draco ale přece jen chtěl o něco málo víc, když mnohem jemněji jazykem pootevřel její rty. Poddala se mu, vláčně tvarujíc tělo podle něj.
Netušila, jak dlouho tak spolu mohli být, vpletení jeden ho druhého. Věděla jen, co to přerušilo. Malé prudké škubnutí Dracovy hrudi, po kterém musela náhle získat ztracenou rovnováhu, aby se od něj nemusela oddělovat. Jeho ústa se pomalu přestávala pohybovat, ztrácejíce předchozí sílu, stisk rukou lehounce povoloval. Přitiskla ho k sobě, přebírajíc na chvíli iniciativu. Pak ale náhle ucítila něco, co ji vyrušilo z oparu štěstí, něco, co v první chvíli nedokázala identifikovat. Přílišná horkost, přílišná vlhkost. A naprosto nepochopitelně chuť kovu.
Oddálila svůj obličej od jeho právě ve chvíli, kdy jeho tělo ztratilo poslední zbytky síly a bezmocně zamířilo k zemi. Instinktivně ho podepřela, snažíc se udržet ho na nohou, než zděšeně pohlédla do křídově bílé tváře, po níž z úst stékal karmínově rudý pramínek krve. Kolena jí klesla pod tíhou těla, z jehož zad trčel stříbrný, krví smáčený nůž. S nevěřícnou strnulostí zvedla oči. Střetla se s jasně modrými duhovkami za půlměsícovými obroučkami.
„Vy víte,“ promluvil Brumbál klidným, melodickým hlasem. „že to bylo nezbytné, slečno Grangerová. Lidé se nemění. Nelze úplně obrátit někoho s předsudky. Nelze očekávat, že ten, kdo jednou zradil svou krev, nezradí své nové hodnoty. Pan Malfoy byl hrozba. Mým úkolem je odstraňovat je. Pro dobro všech.“
Jeho slova jí zaduněly v hlavě jako údery těžkého zvonu. Dívala se do těch nevinně průzračných očí, cítíc, jak jí po rukou stéká Dracova horká krev, a zachvátil ji příval čiré nenávisti. Pohybem rychlejším, než jaký kdy zažila nějaká Zlatonka, vytrhla nůž z Dracova bezvládného těla a se vší svírající bolestí, která ovládala její mysl, bodla starce pod srdce.
Dracovy oči lehounce svítily, když jí nůž vypadl z ruky a ona se k němu s hlasitým vzlykáním a nesmyslným ujišťováním obrátila, podpírajíc ho pod hlavou. Se zoufalou bezmocností se snažila ránu zastavit rukou nebo nějakým kouzlem, jakýmkoli, ale kaluž temné červeně se jí rozrůstala pod nohama. Jeho rty se ještě jemně zachvěly v úmyslu něco vyslovit, aniž by se z nich přestávala řinout krev, než stejně jako zbytek těla znehybněly.