Věnovala mu pohled, o němž doufala, že v něm způsobí ještě větší zmatek, a beze slova zamířila zpátky k domu. Neohlížela se, přesto ale jasně slyšela, že Draco na moment stál bez hnutí na místě, než se rozhodl ji následovat. Šel rychleji než ona, snažil se ji dohnat, Hermiona ale přidala do kroku tak, aby se nepotkali dřív než u dveří.
Musela se usmát, když si představila zmatek v jeho hlavě. Možná se dokonce cítil provinile za to předstírání, a rozhodně byl naštvaný sám na sebe, že mu podařilo zničit tak perfektní situaci, kdy se konečně nebála nejen přijímat jeho pozornost, ale i dávat mu tu svou. A to dost razantně. Tušila, že to nehodlal jenom tak vzdát, a jeho následující slova to potvrdila, a s o to větším pobavením se tvářila, jako by s ním na dost dlouhou chvíli nehodlala promluvit.
Což byla ve své podstatě pravda.
„Stůj,“ zavolal na ni. Ignorovala ho. „Nebo aspoň počkej. Byla to legrace, nechtěl jsem tě vystrašit, slyšíš?“
Měla chuť na něho něco vyštěknout, bylo ale mnohem zábavnější hrát uraženou. Navíc si byla jistá, že už moc dlouho s vážnou tváří nevydrží, a tak se rozhodla vytrpět posledních deset vteřin, než došla ke dveřím, potichu.
„Nebudeme se přece hádat, pozítří je Štědrý den,“ připomenul jí, nyní už necelé tři metry od ní, v hlase stopu zoufalosti. Chytla za kliku, s trhnutím otevřela dveře a zůstala stát zády k nim, než vešel i Draco.
„Hermiono,“ oslovil ji jemně a povzdechl si, „je mi to vážně lí-“
Už to nemohla vydržet. Otočila se a vší silou ho přirazila ke dveřím. Nezdálo se, že by ho to snad bolelo, udivením ale otevřel pusu a hodlal něco říct. Nenechala ho. Zaútočila na jeho rty dřív, než stačil vydat hlásku, a tentokrát to byla ona, kdo přidržel jeho dlaně pevně při dveřích.
Nečekala, se by se jí mohlo podařit ho omráčit tak důkladně, že by na chvíli překvapením ani nereagoval, a tak na moment znejistěla. Odtáhla se, zmatená a rozpačitá z toho, že se ani nehnul, a na setinu vteřiny si přála, aby mohla zmizet a vymazat tenhle pokus, kterým zřejmě přestřelila nějaká klasická vztahová pravidla, než Draco propletl svoje prsty s jejími a vyměnil jejich pozice tak rychle, že ani nestačila zpracovat, jak toho dosáhl. Ucítila, jak se k ní přitiskl a obnovil polibek, tentokrát aktivně a naléhavě z jeho strany. Tělem jí projel impuls, když využil pootevření jejích úst a pohladil svým jazykem její vlastní, vyklouzla rukou z jeho sevření a shodila mu z ramen kabát. Chtěla ho cítit blíž, potřeboval ho cítit blíž, a na to měl na sobě zcela zbytečnou vrstvu oblečení.
Na moment polibek přerušil, zatímco volnou rukou odmotával tenkou šálu z jejího krku, a s mírným obdivem se usmál. „Nemyslel jsem si, že umíš být tak dobrá herečka …“
„Já taky ne,“ přiznala upřímně a pomohla mu s rozepínáním jejího kabátu. Prsty se jí chvěly vzrušením, intenzivním, zatím nepoznaným pocitem, který v ní vzbuzoval každý centimetr jeho těla, přitlačený na to její. Byla netrpělivá, nevěděla přesně kvůli čemu, ačkoli měla pocit, jako by důvodem byl nedostatek končetin. Jeden pár rukou byl žalostně nedostačující, přála si jich mít deset, aby mohla osahat všechno a hned.
Odlepila se od stěny, aby nechala kabát spadnout na zem a zajela rukou pod jeho košili. Ucukl pod její chladnou kůží, která ho na zádech překvapila, nic ale neřekl ani neudělal pro to, aby dlaň přemístila. Naopak vsunul svou vlastní pod její svetr a lehce ho povytahoval nahoru, jak hýbal ruku nahoru podél jejího pasu, takže velmi rychle pochopila, že je ten kousek oblečení momentálně úplně k ničemu a zaslouží si skončit na zemi stejně jako jeho předchůdce. Tak to bylo správně – mnohem míň látky a mnohem víc kůže, protože to bylo přesně to, co právě chtěla. Cítit to teplo, sálající z jeho těla, na tom svém, mít ho blíž, a nechat ten vzrušující pocit, kterým se jí svíral žaludek, růst, kam jen to půjde. Věděla, že to nebude těžké. Draco věděl přesně, co dělat, jak dráždit její rty, aby si nemohla pomoct a nechala z nich unikat slabé steny, jak lehounce hladit její záda a přitom si nedovolit zajít dál, aby po tom musela sama toužit, jak si ji nenápadně držet lehce od těla tak, že se na něj musela přitisknout z vlastní vůle, aby se nezbláznila. Nejspíš se snažil být dobrý chlapec, na nic netlačit, jít pomalu, ale to ji jen týralo. Tohle nebyla chvíle na vleklé jemné pohyby a dotyky, zbytečně zdržovaly.
Draco si ale zřejmě myslel opak.
„Hej, zpomal…“ zašeptal jí do ucha a lehounce otřel svoje rty o její, „nebo za sebe neručím…“
Po zádech jí přejel mráz, když si to představila, a nemohla se neusmát. Pokoušel se ji krotit, aby se sám dokázal ovládat, aniž by tušil, že přesně po tomhle právě toužila. Provokativně přesunula ruku na jeho hruď a jemně do teplé kůže zaryla nehty. „A to vypadá jak?“
Nebezpečně se mu zablesklo v očích, přesto však váhal. Chápala to, nebo alespoň ta maličká část jejího mozku, která byla schopná přemýšlet, to chápala, nebyl zvyklý, že by se chovala takhle. Ani ona nebyla. Ale momentálně se jí to líbilo a poslední co si přála, bylo, aby Draco cukl. Právě teď měl právo udělat jen několik věcí a žádná z nich ji nezahrnovala dál než deset centimetrů od něj. Dokázala ho k tomu postrčit.
Stačilo se jen drze opřít svým tělem o jeho podbřišek.
„Netušíš, co děláš,“ zavrčel, s dechem rychlejším a plytším než obvykle. Položil si její ruku, kterou stále svíral ve svojí, kolem krku a přitlačil ji na dveře.
„Drž se,“ řekl, a než se nadála, ocitla se několik centimetrů nad ním, s rukama na jeho ramenech a nohama obtočenýma okolo jeho pasu. Byla sice opřená zády, ale kdyby se Draco pohnul, musela zákonitě skončit na zemi. Takže se ho držela jako klíště, tak těsně na něm, že téměř nemohla dýchat.
Vjela rukou do jeho vlasů a políbila ho, dlouze a horlivě, vnímajíc, že se jeho ruce přesunuly z pasu níž. Ačkoli to byla hloupost, měla pocit, že jí to dávalo větší oporu, a Merlin věděl, že ji vážně potřebovala. Přesunula jednu ruku k jeho košili a rozepnula horní knoflík.
„Tohle bude oko za oko, Grangerová,“ upozornil ji varovně a provedl to samé na její blůze. Nevadilo jí to. Právě naopak.
Vzrušovalo ji to.
Vzrušovala ji celá takhle chvíle a pozice, náruživost a nedočkavost, s jakou se k sobě vinuli, spontánnost jejich činů a způsob, jakým se vykašlali na to, co říkal rozum, a nechali svoje těla, aby mluvily za ně. Věděla, že ji Draco chce. Mimo už tak výmluvnou skutečnost, že byl kluk v jistém věku, zvyklý s dívkami dělat víc než si jen povídat, a ještě výmluvnější skutečnost, že už to nedělal dostatečně dlouhou dobu na to, aby ho takováto chvíle bolestně dráždila, mohla to cítit. Co bylo ovšem mnohem víc nečekané a překvapivé – chtěla ho úplně stejně. Možná ještě víc.
Pokračovala s rozepínáním jeho košile, dokud neuvolnila poslední knoflík, a s úsměvem si uvědomila, že ho třením o jeho tělo paralyzovala natolik, že se zastavil v rozepínání její blůzy zhruba v polovině a dál nebyl schopný soustředit svoje prsty na tak detailní pohyb. Přejela dlaní od jeho krku přes hrudník až na břicho a zase zpátky, vnímajíc, že se rozhodl udělat úplně stejný pohyb, když vklouzl rukou pod tenkou látku, která ji napůl stále zakrývala, a jako peříčko jemně hladil její kůži. Zachvěla se, když prstem přejel po okraji podprsenky, a netrpělivě mu shodila košili z ramen. Nikdy neviděla nikoho s tak jemně a přitom naprosto dostatečně vypracovaným hrudníkem, nikoho, kdo by byl tak přirozeně sexy. Byl sen, že měla takové stvoření u sebe, že ji dychtivě líbalo a hladilo, jako by byla to jediné, po čem kdy v životě toužilo, že ji přirazilo zpátky ke dveřím, když se posunuli o několik centimetrů dopředu, aby ji dostatečně podepřelo a mohlo tak bezpečně přesunout svou druhou ruku do jejích vlasů a zaplést prsty do hnědých kadeří, byl jednoduše zázrak, že ona, Hermiona Gragerová, byla právě těsně ovinutá kolem Draca Malfoye a do sytosti si užívala jeho pozornosti.
„Řekni mi, že tohle není jen způsob, jak mě potrestat,“ zašeptal prosebně, když na moment přerušil polibek a těkavě přelétával očima od jejího obličeje níž. „Řekni mi, že za dvě minuty nepřestaneš, nezačaruješ mě a neodejdeš…“
Pobaveně se usmála nad jeho výrazem, který jasně říkal, jak nutně potřebuje, aby to nebyla pravda, a sklonila se k němu blíž. „Nemám hůlku…“
Draco se úlevně pousmál, pomalu přesouvaje prsty k jejímu rameni. „To věci hodně ulehčuje…“
Zajel prsty pod ramínko její podprsenky a jemným pohybem ho shodil z ramena. Netušila, že tak prostý pohyb, který odkryl sotva několik centimetrů její pokožky, ji přinutí cítit se nahá mnohem víc, než rozepnutí blůzy. Byla to zvláštní, ale zároveň fascinující. A vzrušující.
Rozhodně vzrušující.
Ani si nevšimla, že Draco přemístil druhé ramínko stejně jako druhé, než se odpojil od jejích úst a začal obdarovávat její krk, klíční kosti, a nakonec i holá ramena drobnými lehounkými polibky. Milovala ten teplý jemný dotyk na její kůži, nutil ji dýchat těžce, vydávat tiché steny, a třást se, jakmile se k němu přidal fakt, že blonďák vrátil svou levou dlaň na její pas a ležérně jí přejížděl od pánevní kosti až ke stehnu.
Jediná věc ji nepříjemně dráždila.
Šel moc pomalu.
„Nejsem porcelánová panenka,“ přinutila ho zvednout hlavu a znovu se k němu pevně přitiskla, aby pochopil, že to myslela vážně. „Buď sám sebou.“
Věnoval jí nedůvěřivý pohled. „Víš moc dobře, jaký jsem sám sebou.“
„Vím,“ přikývla rozhodně. „A chci to. Teď. Hned.“
Otevřel pusu, odhodlaný protestovat, přemlouvat ji, vysvětlovat, prstě mluvit, ale to se jí nelíbilo. Ani se jí nechtělo věřit, že to prodlužoval, že po těch týdnech abstinence zdržoval něco, co musel celým svým tělem neuvěřitelně chtít. Znovu ho políbila, tentokrát drsně a nemilosrdně. Moc přemýšlel, moc dumal nad tím, co se dělo, místo toho, aby bral, co mohl. Bylo to divné, ale nehodlala nad tím přemýšlet. Nehodlala přemýšlet nad ničím, chtěla si jen užívat toho, co cítí, mít to perfektní tělo pro svoje vlastní, nechal Draca dělat si s ní, co si přál. Možná se tím do teď zabýval víc, než se jí líbilo, ale takové provokativní popotáhnutí jeho spodního rtu, doprovázené sklouznutím rukou až k opasku jeho kalhot…
Ach ano, to dokázalo své…
Protože tohle bylo to, po čem teď toužila, rychlé pohyby, nedočkavé proplétání jazyků, nejistá chůze chodbou, během níž měla pocit, že se každou chvílí oba dva převáží a spadnou na tvrdou zem… Nerozuměla, co Draco říkal, ani ji to nijak zvlášť netrápilo, nic nebylo dost důležité na to, aby přerušilo ten proud emocí, tu chemii mezi nimi.
„…ložnice…“
Nechtěla to slyšet, ale když už se jednou stalo, nemohla prostě jen předstírat, že neslyšela. Zvlášť, když to pravděpodobně říkal poněkolikáté. Zakroutila hlavou a podívala se kolem nich. Necelé dva metry od něj byly schody, které vedly do patra, ale ona neviděla jediný důvod, proč je zdolávat a všechno ještě víc prodlužovat. Postrčila ho k nejbližší stěně, naproti dveřím vedoucím do pracovny, a nechala ho znovu ji opřít o zeď.
„Na co?“ vydechla, neschopná dál krotit ten příval čiré touhy. „Můžeme to udělat tady.“
Zamračil se, ale nepřestal s pohybem své ruky, která chtivě mapovala každý centimetr od okraje jejích kalhot dolů, stále ovšem ve vší počestnosti. Dělalo jí problémy vnímat slova, která z jeho úst vycházela.
„Nemyslím si, že je to dobrý nápad… chodba… proti zdi… nepohodlné…“
Nedávalo jí to racionální smysl, nebo možná nechtěla, aby to smysl dávalo. Co na tom, že byli na chodbě, že byla opřená o chladnou zeď a že se zrovna neváleli v polštářích? Merline, chtěla ho! Proč musel pořád zdržovat nepodstatnými problémy? To ona byla ta problémová, to ona měla důvody jít pomalu a čert ví co dalšího, on měl jen využít tu nejlepší situaci a udělat to! Proč z ní prostě nemohl stáhnout oblečení a udělat to, když tak moc chtěla?
„ty… musím… speciální… hezčí… poprvé…“
Tentokrát se zarazila ona, netrvalo ale ani dvě sekundy, než se vzpamatovala a vrátila se k hlazení jeho zad, dráždivěji než předtím.
„Nemusíš se nijak snažit,“ odbyla jeho protesty jednoduše. „Připravovat něco speciálního a romantického. Nejsem už panna.“
Sama nevěděla, proč zrovna tohle řekla, co ale věděla, bylo, že to na Draca zapůsobilo jako pěst na oko. Ztuhl, odpojil svoje rty od její tepny a nevěřícně na ni zíral.
„Co?“
Znejistěla, ale vzrušení, které jí právě protékalo žilami, jí nedovolilo dát na sobě cokoliv znát.
„Nejsem panna, takže to nemusíš tak řešit…“
Bylo to ještě horší. Mnohem horší. Byla zmatená, najednou jí dělalo problém se orientovat a pobrat tak, že Dracovy ruce zmizely a ona se znovu ocitla na vlastních nohách. Ne, to nebylo to, co chtěl slyšet. Vzala by to zpět, kdyby mohla, jen aby mohli pokračovat a konečně to dokončit, ale věděla, že to nejde, a začínala zase cítit vztek. Neměla mluvit. Ale do čerta, jak měla tušit, že zrovna tahle věta pro něho něco prazvláštního znamenala? Neměla, měla znamenat pro ni! Proč si prostě nemohl vážit toho, že mu všechno tak lehce nabídla, a vzít si to?!
To ona byla ten, kdo měl váhat, být zakomplexovaný a nedovolit mu se jí dotknout, a to, že to neudělala… Dost dobře nevěděla proč, prostě to nechtěla řešit a nechtěla vzpomínat. Byl hlupák, že to udělal sám.
„Jistěže musím,“ podíval se na ni vážně. „Technicky možná nejsi panna, ale…“
„Co?“ přerušila ho podrážděně, naštvaná na sebe, svou minulost, ale především jeho, že to vytahoval, „jak jinak než technicky můžu být?“
„Víš, jak to myslím,“ odpověděl, tentokrát už naprosto jistě. „Vážně jsi to chtěla udělat? Teď a tady?“
Nelíbil se jí jeho tón. Pochyboval. Ale ona to nehodlala vzdát ani za milion galeonů, tohle byla prostě chvíle, kdy se to mělo stát. Toužila po něm jako po nikom ve svém životě, ta situace z ní dokázala vykřesat něco, o čem si myslela, že už nikdy nepocítí, prostě se to muselo stát teď.
„Ne chtěla. Chci.“
Nepochybovala o tom, že toho Draco využije, byla si vnitřně jistá, že něco takového se prostě neodmítá. Mohl se tvářit, jak chtěl, ale viděla mu to na očích, tu potřebu, větší než kdy předtím. Nejspíš prostě jen chtěl mít jistotu, že to myslí vážně, nebo upokojit svoje svědomí, aby mu pak nemohla vyčítat, že se nesnažil to pro ni udělat co nejhezčí, nebo o co mu vlastně šlo. Možná to byla nějaká typická minutka rozhovoru k ujištění, že oba chtějí to samé. Ano, tak to určitě bylo.
„Ne.“
Zmateně se na něj podívala.
„Cože?“
„Nemůžeme,“ řekl, v hlase neurčitou směsici jistoty, napětí a bolesti. „Nemůžeme to udělat. Ne teď a rozhodně ne tady,“ dodal, když se jí na tváři objevil výraz naprosté nevole. „Tohle… Chci to, neumíš si ani představit, jak moc…“
„Tak proč si to prostě nevezmeš?!“ dorážela na něj a vztáhla k němu ruku s jasným úmyslem ho dráždit. Couvl o dva kroky zpátky.
„Nemůžu,“ zakroutil bezmocně hlavou. „Nemůžu ti tohle udělat, mít s tebou jen nějakou rychlovku u stěny… Zasloužíš si víc, copak to nechápeš?!“
Nechápala. Nechtěla nic víc, nechtěla žádné pomalé něžné milování, do pekla! Chtěla to teď, tady na stěně, rychle a drsně… Začínala v očích cítit slzy, mnohem víc ze vzteku než z čehokoli jiného. K čertu s ním a s jeho ohleduplností!
„Vánoce,“ řekl, na první pohled naprosto nesmyslně. „Pozítří. Pokud budeš ještě chtít… Byl bych sám proti sobě, kdybych tě odháněl. Víš, jak moc po tobě toužím…“ pohladil ji zlehka po tváři, aby se hned na to znovu vzdálil, tentokrát definitivně, daleko od ní. „Ale ne takhle.“
Zůstala stát bez hnutí, sledujíc, jak s útrpným výrazem vychází schody a mizí za dřevěným zábradlím. Na hrudníku jí vyskočila husí kůže, jak blůza zůstala nehybně viset v půli, odhalujíc výstřih i půlku zad, a cítila se zmatená, frustrovaná, naštvaná… a prázdná.