*******
„Vítej.“
„Pane.“
„Přemýšlel jsem.“
„Pane?“
„Uvažoval jsem nad trestem za tvou neloajalitu. Bylo od tebe velmi hloupé udělat tu věc bez mého souhlasu, ať už byly tvé záměry jakékoli. Zasloužil by sis zemřít.“
„Omlouvám se, můj pane, -“
„Mlč. Rozmyslel jsem si to. Našel jsi vhodnou alternativu a získal pro mě v posledních měsících několik cenných informací, takže tě pro tentokrát ušetřím. Zajímá mě tvůj malý plán. Jak jsi daleko?“
„Blíž, než jsem donedávna doufal, pane.“
„Tuší něco?“
„Ne. Mám absolutní důvěru.“
*******
„Takže útoků přibývá?“ ujišťoval se Draco se zamračeným výrazem. Hermiona seděla těsně vedle něj na jeho posteli a dívala se na Snapeovu tvář, která na ně promlouvala skrz malé kulaté zrcátko.
„Očividně. Pán Zla díky Slibu dobra ztratil možnost špionů, nicméně prostředky k válce stále má a rozhodl se je všem ukázat. Spoléhá na to, že správně mířený útok vyvolá hádky na druhé straně. Mimo to ovšem nebývale pustoší mudlovská města, čímž odvádí pozornost od nejpodstatnějšího cíle – dostat Pottera.“
„Je Harry v nebezpečí?“ zeptala se ustaraně a ignorovala jak Dracovo přetočení očí, tak Snapeův znechucený úšklebek.
„Jak by mu mohlo jako zachránci kouzelnického světa, který čelí Pánovi Zla, něco hrozit?“ opáčil Snape a sarkasmus z jeho hlasu jen sršel. „Jistěže je v nebezpečí. Myslete, slečno Gragerová.“
Potichu zamumlala jakousi omluvu, které si Snape ani nevšiml, a zadívala se na zrcátko.
Když k domu předešlého dne zamířila sova s balíčkem přivázaným k noze, zapomněla na chvíli dýchat. Nikdo nevěděl, kde jsou, a tudíž jim po sovách neměly přicházet žádné balíčky. Proto mírně panikařila, a z téhož důvodu se jí také téměř podařilo sovu vyplašit a poslat ji na zpáteční cestu do Británie. Naštěstí se Draco zachoval pohotově a uklidnil puštíka dřív, než měl možnost rozbít zrcátko uvnitř. Na Hermioninu obranu jí Draco neřekl, že se Snapem při jejich nákupech v Marseille mluvil pomocí letaxové sítě a vyžádal si poslání dvousměrného zrcátka, aby spolu mohli bezpečně komunikovat kdykoli budou chtít. Takže nebylo divu, že ji ta sova tak polekala.
Musela ovšem uznat, že zrcátko bylo tou nejlepší možností, jak od Snapea dostávat informace, a nadávala si za to, že si na něj vůbec nevzpomněla. Dlouho přemítala nad tím, jak tuto věc vyřešit, ale nic nebylo dost dobré, a hlavně opatrné. Nemohli se se Snapem pokaždé scházet, ať mu důvěřovali sebevíc. Kdykoli na ně mohl Voldemort, Brumbál, nebo Lucius připravit past, aniž by o ní Snape věděl. Stejně tak nebylo řešení posílat sovy – nejenže by mohly být odchytávány, ale cesta z Anglie ke Středozemnímu moři trvala sově dlouhé dny, a to by se jen těžko obešlo bez otázek, nebo alespoň podezření.
Řešením sice mohl být letax, tak, jako to Draco poprvé udělal, ale ani s ním nemohli mít stoprocentní jistotu, že se Snapeovi nepodaří zjistit, odkud s ním mluví. Teoreticky sice nebylo možné vypátrat, ve kterém krbu se druhý člověk nachází, prakticky ale nevěřila tomu, že neexistovala žádná možnost, jak to zjistit. A to si – při vší úctě ke Snapeovi – nemohli dovolit. Dokonce i přes zrcátko si Draco dával maximální pozor, aby nemohl Snape ani vytušit, kde vlastně bydlí. Seděli na jeho posteli schválně, protože na rozdíl od ostatních místností v domě za ní byla jen obyčejná bílá zeď. Žádný potenciálně nebezpečný detail.
„Jak si to všechno vysvětlují mudlové?“ zajímal se Draco. Snape se ušklíbl, přestože přes zrcátko se to Hermioně zdálo velmi zvláštní. Nebylo divu – Snapeův obličej ve sklíčku opravdu vypadal trochu podivně, vlastně pokřiveně, jako by se na něj dívali spíš skrz lupu. Na chvíli přemýšlela, jak asi na druhé straně vypadají oni s Dracem, rychle ale tu nepodstatnost vyhnala z hlavy.
„Mudlovský ministerský předseda vymýšlí s pomocí několika kouzelníků nejrůznější výmluvy,“ odpověděl Snape. „Mudlové jsou neuvěřitelně hloupí, že všemu věří. Co nesvedou na bouřky, hurikány, vichřice, roje meteorů a nepředvídatelné změny tlaku, které mají podle všeho způsobovat infarkty ve velkém, za to můžou teroristé. Přesto se mezi nimi objevují pochybnosti – mudlovští vědci už zřejmě přišli na to, že žádné bomby nedokáží způsobit to, co napáchali služebníci Pána Zla. Z povrchu doslova mizí celé vesnice, jako by nikdy neexistovaly. Zůstávají jen mrtvoly, a u poloviny z nich není možné zjistit příčinu smrti. Obvykle bývá Avada Kedavra určována jako zástava srdce, ale ta není zrovna běžná u normálních zdravých lidí, a zvláště ne u dětí. Mudlové tuší, že se děje něco neobvyklého, přímo nepřirozeného, což pochopitelně přidělává starosti ministerstvu kouzel. Na první pohled tak všichni kouzelníci drží pohromadě, ve skutečnosti však někteří pochybují o Brumbálově vizi. Pán Zla je příliš aktivní na zabezpečení bezpečnosti všech a všude a to pochopitelně vyvolává nedůvěru v Brumbálův systém.“
„Takže má teď Voldemort navrch?“ zeptala se přímočaře, jasně však cítila, jak se Draco při vyslovení toho jména zachvěl. Snape dokonce vypadal, že ji hodlá okřiknout, nakonec ale zřejmě změnil názor.
„Je vidět, že nevíte, co se tu děje,“ zkonstatoval Snape s mírným úsměvem, jako by mu to připadalo zábavné a zajímavé dohromady. „Pán Zla nebude mít navrch, dokud se mu nepodaří zabít Pottera. A k tomu je vzhledem k faktu, že ho Brumbál hlídá jako nejdražší poklad světa, zřejmě daleko.“
„Doufejme,“ odpověděla důrazně a ani nevnímala, jak se Draco s profesorem zdvořile loučí.
Myslela na rodiče. Opravdu věřila, je jim Řád zajistil bezpečí, byla to jedna z mála věcí, které ji ve vězení držely nad vodou, jestli se tak dal jakýkoli světlejší stav, který pocítila, nazvat. Pokoušela se je skrýt hnedů jakmile věděla, že válka začala, a Brumbál jí v tom pomohl. Kupodivu, říkala si nyní. Nemohla si ovšem být jistá, že se o jejich ochranu bude někdo stále starat, když byla pro většinu lidí mrtvá. Nemluvila o tom s Dracem, protože skutečně souhlasila s jeho názorem na návštěvy Británie a nechtěla v něm vzbuzovat pocit, že přemýšlí o něčem jiném. Když byla ale sama, cítila výčitky svědomí. Nakonec, ona byla čarodějkou, a tudíž byla jen a jen její vina, že měli rodiče s válkou společného víc, než obyčejní mudlové.
Pak tu ale byla racionální stránka věci, a ta prozatím vítězila. Za prvé předpokládala, že jim Řád sdělil zprávu o její smrti. Uměla si představit, co asi prožívali, a nyní, po několika měsících, by se před nimi měla objevit, živá a zdravá? Byl by to šok. Druhou věcí potom bylo, že válka nebyla zdaleka u konce, a lehce se mohlo stát, že by jim někdo oznamoval její smrt znovu, tentokrát pravdivě. Bylo pro ně lepší zatím nic nevědět.
Navíc si byla jistá, že by její rodiče byli prvními lidmi, které by nechal Lucius hlídat, kdyby je našel. Spoléhal na to, že se k nim vrátí, nebo jim alespoň dá vědět, tušila to. A zároveň se toho bála. Měla strach, že by jim mohl ublížit, a to se vlastně stalo definitivním důvodem, proč se rozhodla je nekontaktovat. Dokud o ní rodiče nevěděli, hodili se mu. Čekal na příležitost. A nechával je naživu.
Pokud tedy věděl, kde se nacházejí – a ona pevně věřila, že o tom neměl ponětí.
„Děje se něco?“ ozval se Draco vedle ní, a ona si teprve v té chvíli uvědomila, že stále sedí na jeho posteli a zamyšleně hledí do protější zdi.
„Ne, nic,“ zakroutila hlavou a ztěžka se usmála. Blonďák jí vtiskl pusu na tvář a mrkl na ni.
„Takže… Jdeme na to?“
ʚʚʚ
„Expelliarmus!“ zaútočila na Draca asi podesáté, ale on zaklínadlo jednoduchým štítem zneškodnil. Začínala být podrážděná.
„Impedimenta!“ zkusila to znova, opět bez úspěchu.
„Protego!“ mávl lenivě hůlkou a posměšně se ušklíbl. „Vážně, Grangerová, to se nezmůžeš na nic lepšího?“
Rozzuřeně stiskla ruku v pěst. Už půl hodiny se pokoušela vést normální, čestný boj s tím blonďatým provokatérem, a stejně dlouho poslouchala jeho narážky typu: Ach, ten Nebelvír a jeho trapné Expelliarmus. Tohle si nepředstavovala, když se dohodli na bojování proti sobě. Měli cvičit. Ne vrhat na sebe jedno nebezpečnější kouzlo za druhým, což bylo očividně to, co si Draco představoval. Uznání pro něj, že se zatím ani on nepokusil to realizovat.
Jeho poznámky ovšem stačily na to, aby v ní vřela krev. Jistě, věděla, že tohle všechno už znají a ovládají, že je to svým způsobem nuda, ale byl to jejich první souboj, pro pána! I to Expelliarmus dokázalo být pořádně nebezpečné, pokud se do něj vložila síla, a on chtěl zkoušet kouzla, po jejichž zasažení by se pravděpodobně oba dva léčili další měsíc? Zbláznil se, to jediné mohla být pravda. Nebo se snažil ji rozdráždit k násilí.
„Mdloby na tebe!“ švihla rychle hůlkou, snažíc se přistihnout ho nepřipraveného. Minula.
„Hezká trefa, Grangerová,“ pronesl Draco sarkasticky a založil ruce v bok.
Měla chuť ho uškrtit. Doslova.
Ale neudělala to, stejně jako na něj neseslala jedno velmi bolestivé zaklínadlo, jež se před dvěma dny naučila, které by ho stoprocentně donutilo sklapnout.
A v tom byl celý problém. Prostě to nedokázala.
Možná byl Draco jinak naučený soupeřit, nebo se prostě jen dokázal dostatečně chladně zocelit, aby ta kouzla používal, ale jí bylo špatně už jen z té představy. Nemohla na něj jen tak vrhnout něco, po čem by se začal dusit, nebo se mu na vteřinu zastavilo srdce, nedokázala ho zneškodnit něčím, co pro něj mělo být bolestivé. Jistě, potřebovali se to naučit, a plané zkoušení kleteb do větru nemělo zdaleka takový účinek jako kouzelnický souboj, ale neměli si přece ubližovat!
A jelikož to nedomyslela před tím, než začali, ocitla se v prekérní situaci. Zabít Draca za jeho sprosté dráždění ji k smrti holýma rukama, nebo použít hůlku?
„Končím,“ odhodila svou hůlku na zem a nakvašeně se sedla na zadek. Takhle to prostě vypadat nemělo! Chtěla mít věci pod kontrolou a tohle… Pod ní jednoduše nebylo.
„Ty se vzdáváš, Grangerová?“ nadzvedl Draco obočí a ani se nesnažil v sobě zadusit smích. „Velká Nebelvířanka končí? Možná se ten starý klobouk spletl, co říkáš? Tohle je na Zmijozel…“
„Sklapni, Malfoyi,“ zavrčela naštvaně. „Podstatou Nebelvíru je mít někoho rád, ale to ty asi neznáš.“
Litovala těch slov ještě dřív, než je vypustila z pusy. Nemyslela to, jak to vyznělo, a věděla, že ta věta Draca stoprocentně zasáhla, ale jak jinak – nedal to na sobě znát. Proč to musel pořád dělat? Ne, nechtěla se vrátit o krok zpět, když už spolu konečně dokázali normálně mluvit.
„Promiň,“ povzdechla si. „Já jen… Prostě na to nemám žaludek.“
„Myslel jsem, že s tím souhlasíš,“ namítl nechápavě a připojil se k ní v dýchánku na zemi. Přitáhla si kabát blíž k tělu – den ode dne se zdála být větší zima a vzduch byl tak nasycený vlhkostí, že upřímně nedokázala pochopit, jak mohlo místo deště slabě svítilo sluníčko.
„Souhlasím, vážně, jen… nechci, abychom se zranili, to je všechno.“
Draco se zvonivě zasmál. „Není zranění účelem boje?“
„Většinou je, pokud bojuješ. My ale trénujeme,“ opravila ho důrazně. „Ta zaklínadla nejsou nezákonná pro nic za nic, to moc dobře víš. Mohli bychom se klidně zabít.“
„Ani jeden z nás by to nesvedl,“ odvětil Draco klidně a ležérně se opřel o lokty, takže téměř ležel. „Musíš to myslet vážně. Chtít to. Toužit po tom, abys zabila. Jen vyslovením té kletby bys mi nezpůsobila ani škrábnutí.“
„Jsi hlupák,“ zkonstatovala ledově. Nepochopil to. Absolutně si nepřipouštěl, co se mohlo stát, a už vůbec nepřikládal důležitost tomu, co cítila. A proč to tak cítila. Bezohledný mizera, říkala si v duchu. Mluvil o zabíjení, jako by to byla věc silného charakteru, a ne pokřiveného myšlení.
Dracův obličej se roztáhl v úšklebku. „A ty strašpytel. Ale dobře, když nechceš, abychom sesílali kouzla přímo na sebe, můžeme si vytvořit dvojníky.“
„To nebude fungovat,“ zapochybovala. „Víš přece, že když je člověk jednou vykouzlí, chovají se samostatně. Nemůžeš je přinutit, aby kouzlili přesně to, co budeme chtít.“
„Jistěže můžeme,“ odpověděl a jeho úsměv se rozšířil. Odmítavě zakroutila hlavou, když pochopila, co měl na mysli.
„Ne,“ opáčila rozhodně. „Na to zapomeň.“
„No tak, Gragerová,“ protáhl Draco její příjmení. „Je to jen kouzlo.“
„Ne!“ vykřikla znechuceně. „Nepoužiju proti své dvojnici Imperius!“
Draco protočil oči. „Je to přízrak. Ve skutečnosti neexistuje, takže nikomu neublížíš.“
„Ale…“ zalapala po dechu. „Je to nepromíjitelná kletba! Už jen Cruciatus a Avada a budu úplně stejná jako -“
„-já?“ nadzvedl obočí. „Víš přece, že Cruciatus ovládám. Jsem kvůli tomu zrůda?“
„Ne,“ vydechla lítostivě. „Samozřejmě, že ne.“
„Pak nechápu, čeho se bojíš.“
O deset minut později oba stáli naproti sobě, s dvojníky po boku. Měli na souboj půl hodiny, dokud se jejich klony podle kouzla neměly vypařit v dým, ale Hermiona si byla jistá, že to bude trvat mnohem kratší dobu. Tipovala pět minut.
Vážně se obávala, že nebude schopná udržovat Imperius a přitom se soustředit na kouzlení tak, aby ho její dvojnice prováděla stejně dobře, jako ona sama, pochyby se ale rozplynuly při prvním zaklínadle. Děsilo ji, jak snadné a nenáročné bylo ovládat něčí mysl. Stačilo, aby dala druhé Hermioně v duchu pokyn ke zvednutí ruky, a ona ji zvedla jako obyčejná loutková panenka. Nepotřebovala žádnou zvláštní energii k jejímu ovládání, bylo to jen jako by myslela na dvě věci současně, něco jako žehlení, zatímco se vedle na sporáku vařila voda. Tak lehké a přirozené, až jí z toho běhal mráz po zádech.
„Ignicius!“ vykřikl Draco a seslal tím hůlkou svého dvojníka na falešnou Hermionu proud stříbrného světla. Vykouzlila ochranný štít a beze slova se pokusila Dracova dvojíka omráčit, blonďák ji ale odhadl a stihl odskočit.
„Zajímavé, že umíš kouzlit neverbálně,“ usmál se spokojeně a svoje slova demonstroval vlastní kletbou. Ve skutečnosti opravdu bylo zajímavé, že to oba ovládali, přestože v Bradavicích to předešlé roky ještě nebylo náplní výuky, jak ale říkala dřív – oba k tomu měli předpoklady.
„Proforus asus!“ oplatila mu útok a potěšeně sledovala, že měl problém kouzlo zneškodnit. Podcenila ovšem jeho schopnosti reagovat a její dvojnice na to na okamžik doplatila vyraženým dechem.
Už předem věděla, že to bude soutěž o překvapení. Prozatím všechna její protikouzla na obranu stačila, bylo ale jen otázkou času, než Draco použije něco, co neznala. A proto se snažila to udělat dřív.
Malfoy se ovšem ukázal jako přinejmenším stejně schopný, a bohužel pro ni mnohem zákeřnější soupeř. Vrhal jedno kouzlo za druhým a vůbec se nestaral o to, že několik z nich narazilo do zdi za ní a udělalo v ní díry. Brzy si ovšem všimla, že na rozdíl od ní se snažil její dvojnici poranit povrchně, a využila toho k tomu, aby odstranila Dracovi číslo dva z prstů na noze všechno kosti. A to se skutečnému Malfoyovi vůbec nelíbilo.
„Jsi pěkně zákeřná, víš to, Grangerová?“ zaskřípal zuby a oplatil jí kouzlo vírem prachu, přes něhož neviděla vlastní nohy.
„Čí to byl nápad?“ opáčila s provokativním úsměvem, jakmile prach sedl k zemi. Draco přimhouřil oči.
„Jen počkej,“ zaševelil. Aniž stihla zareagovat, sesypal se na dvojnici z jasného nebe příval ledových krup. Pod Imperiem klon nereagoval na nic, co jí Hermiona nepřikázala, a tak si ani nestihla zakrýt hlavu rukama. A než se stačila posbírat, narazil do ní paprsek rudého světla a odhodil ji deset metrů daleko, následován dalšími třemi kletbami, které ji v plné síle zasáhly.
V Hermioně se okamžitě probudil vztek. „To bylo podlé,“ obvinila ho, zatímco rychle běžela k druhé dívce, sbírající se pomaličku ze země. Silně pochybovala, že by takto zasažený skutečný člověk přežil déle než dvě minuty. Tolik k Dracově původnímu plánu, který počítal s nimi osobně.
„Konec,“ oznámila mu a podepřela svůj klon rukama. Zbývalo ještě deset minut do jeho zmizení, a přestože to nebyl opravdový člověk, pocítila Hermiona výčitky za to, co se mu stalo. Prakticky při jejich cvičení smrtelně poranili osobu.
To ale zřejmě Dracovi vůbec nedělalo starosti.
„Na to zapomeň, Gragerová,“ prohlásil samolibě. „Právě to začala být zábava.“
Nevěřícně se na něj podívala. Zábava? On nazýval zábavou strefování se do bezbranného člověka? Okamžitě pocítila zlost vůči bezcitnosti, s jakou dnes vystupoval, a rozhodla se mu ukázat, co považuje za zábavu ona. Přiměla dvojnici, která se držela z posledních sil, aby na Dracův klon naposledy zaútočila, a dala do kletby, jež dnes ve skutečnosti vůbec nehodlala použít, všechen svůj vztek. Tmavý paprsek narazil falešnému blonďákovi přímo do hrudi, zvedl jej do vzduchu, přinutil ho vykřiknout bolestí a odhodil ho na tvrdou zem.
Stejně jako způsobil, že se k ní sesul i Draco.
Zůstala stát s otevřenou pusou, v hlavě zmatek a zděšení, než odhodila hůlku do trávy a rychle se k němu rozběhla. Co to mělo znamenat? Proč kouzlo zasáhlo i jeho? Ne, tohle se nemohlo stát…
„Draco,“ zašeptala opatrně. Žádná reakce.
Klekla k němu, jednou rukou popadla jeho chladné zápěstí a druhou mu podpírala hlavu, bezvládně klimbající v její dlani. Cítila tep, zdálo se ale, že nedýchal, a jeho tvář byla bledší než kdy jindy. Tohle nemohla být pravda…
Věděla, že se něco stane, byl to hloupý, stupidní nápad používat ta kouzla. Měla se sbalit a odejít, dokud byl čas, nepřistoupit na dvojníky, nebo se s ním nehádat, nikdy neměla použít tu kletbu, která za všechno mohla, byla to prostě její vina, že tu Draco ležel polomrtvý u jejích nohou a nedýchal, její chyba…
„Draco,“ zopakovala naléhavým hlasem a cítila, jak se jí do očí derou slzy. „Propána, prober se, prosím!“
Jeho ruce vystřelily nahoru. Nestihla si ani uvědomit, že se konečně pohnul, že reaguje, než se ocitla pod ním, uvězněná mezi jeho pažemi. Na těle neměl jediné škrábnutí a ve tváři se mu usídlil vítězoslavný úsměv.
„Takže kdo vyhrál, Grangerová?“
„Idiote!“ zakřičela mu do tváře, jakmile se vzpamatovala z šoku, a začala ho pěstmi mlátit do hrudi nad sebou. „Hlupáku! Co sis myslel, že děláš?!“
Draco se na moment zatvářil ublíženě nad ranami, které mu udělovala, pak ale pevně chytil její ruce a přišpendlil je k zemi. „Předstírám, že mně to zabilo?“
„Jsi namyšlený, egocentrický, sobecký, neohleduplný kretén!“ zařvala rozzuřeně a pokoušela se ho ze sebe skopnout. Držel ji ale pevně.
„To je mi novinka,“ ušklíbl se ironicky, pak ale jeho výraz zjemněl. Za normálních okolností by pravděpodobně celá situace, a především pozice, ve které se nacházeli, proměnila její žaludek v rosol a naplnila jí mozek cukrovou vatou. Namísto toho v ní ale vřel vztek tak, jako už dlouho dobu ne. Vážně se o něj bála, a on si přitom jen dělal nechutnou legraci. Byl to blbec. Sice občas šarmantní a neuvěřitelně přitažlivý, ale blbec.
A proto si nezasloužil, aby mu dovolila ji políbit, což bylo přesně to, o co se pokoušel.
„Slez ze mě,“ přikázala mu autoritativně, ovšem bez úspěchu. Stále měla svoje ruce přikované k zemi a nohy, jimiž se ho pokoušela nakopnout, uvězněné pod jeho vlastními.
„Ani náhodou,“ zašeptal těsně u jejího ucha a přitiskl pod něj svoje rty. Nevěděla, jestli se víc chvěje vztekem nebo náhlým vzrušením, nehodlala mu ale nic usnadnit. Nesnášela, že ji pořád provokoval a nemohla vystát, že si ji místo obyčejné omluvy usmiřoval působením na její tělo, nesnášela, že dokázal být citlivý asi deset minut denně a po zbytek se choval jako ledový král, škádlivá kočka nebo neodolatelný svůdník, prostě nenáviděla, jaký dokázal být idiot.
„Vypadni, nebo za sebe neručím,“ varovala ho a otestovala jeho sevření tím, že se ze všech sil pokusila osvobodit svoje ruce. Nepovolil.
„Dnes trochu moc vyhrožuješ, víš o tom?“ zaševelil dráždivě.
Byla ve vážném pokušení ho praštit vlastní hlavou, místo toho ale ucítila mnohem jemnější dotyk, a něco v ní se rozhodlo vztek ventilovat touto cestou. Oplatila mu polibek hruběji, než čekal, a vysloužila si tak překvapené zamrkání.
„Nezdáš se, Grangerová. Ale můžeš klidně pokračovat.“
Nedala se dvakrát pobízet. Stále se třásla rozčilením, toužila mu ublížit doopravdy, tak, aby si už nemohl dělat legraci z toho, že o něj skutečně měla strach, přání vybít si na něm svůj vztek se ale pod jeho tělem, přitlačeným k jejímu, míchalo s touhou zcela jiného druhu, a to se projevilo řadou slabých kousnutí, jimiž útočně obdarovala jeho rty. Z Dracova hrdla se ozval slabý sten, přitiskl se k ní ještě víc a konečně pustil jednu její ruku, aby jí mohl svou vlastní vjet do vlasů. Matně si uvědomovala, že už má konečně možnost ho praštit, její hormony si o tom ale zjevně myslely své. Položila dlaň na jeho hruď a pomalu vjela pod rozevřený kabát, aby konečně umístila ruku na jeho záda.
Zem, na níž ve vrstvě listí ležela, během minuty navlhčila její vlasy, kabát i kalhoty tak, že jí bez ohledu na rozpálenost, s jakou na sebe oba reagovali, začala být zima. Pravděpodobně by si oblečení prostě vysušila hůlkou a přioblékla se, kdyby hodlala přestat s tím, co dělala, ale ona neměla sebemenší chuť Draca nechat být. V rozporu s tím se od něj odtáhla a odtlačila ho od sebe.
„Počkej,“ nařídila mu.
Vůbec nevypadal, že by měl chuť na něco čekat. Cítila, jak stisk jeho ruky zesílil, jako by se rozhodl udělat přesný opak a vrhnout se na ni, nakonec ji ale se zmatkem ve tváři pustil úplně. Zvedla se ze země, nehledíc na to, že byla důkladně obalená listím, a užívala si blonďákův výraz, jenž prozrazoval, jak zoufale chtěl, aby pokračovali. Byl by to pro něj dostatečný trest, vypařit se a nechat ho samotného po tom, co ho přivedla do varu. Rozhodně by to uspokojilo její touhu po odplatě.
Ale ne touhu servat z něj oblečení.