Hleděla na něj udiveně, s pusou dokořán, a nevěděla, co si má myslet, natož pak říct. Narcissa Malfoyová a Severus Snape? Elegantní urozená dáma s povýšeneckým chováním a jejich nesnesitelně nespravedlivý zatrpklý profesor lektvarů? Manželka Luciuse a rodinný přítel…?
Draco se podivně usmál. „Překvapená, že se něco tak obyčejného jako nevěra děje i v čistokrevných rodinách?“
„Nevěra není obyčejná,“ odporovala slabě, stále neschopná vstřebat, co jí řekl. „Ale jak…? Kdy…?
„Pár týdnů před tím, než mě Pán Zla povolal,“ odpověděl s povzdechem a přetočil se na bok, aby si našel pohodlnější pozici na rozhovor, než opírání se rukama o postel, aby nad ní ležel. „Snape přišel za otcem, ale ten nebyl doma. Matka se ho samozřejmě ujala jako hosta, zatímco já jsem měl strávit odpoledne hraním famfrpálu, domluvený s Crabbem, Goylem a Flintem. Po hodině si ale Goyle přerazil ruku, a tak jsem se vrátil na Manor a šel najít matku, aby dala vědět jeho rodičům. Našel jsem ji až v ložnici, v posteli, s tím bastardem vedle ní. Pokoušela se z toho nějak vymluvit, už ani nevím, jaký chabý důvod si vymyslela, zato Snape se ani neobtěžoval přetvařovat se,“ odfrkl si.
„Promiň,“ omlouvala se tiše. Cítila se příšerně za to, že z něj tak naléhavě tahala něco, o čem očividně nechtěl mluvit. Věděla, že pro něho byla rodina citlivé téma, a stejně dala přednost ukojení své zvědavosti, místo toho, aby se jednou zachovala citlivě. „Neměla jsem s tím začínat.“
„Nemůžeš za to,“ podíval se na ni jemně. „Naše dokonalá rodina nebyla nikdy tak perfektní, jak vypadala. Tohle byla jenom třešnička na dortu plném otcových milenek, matčiny chladné role dokonalé manželky a nekonečných strojených večírků, oslav a svátků se stovkami hostů, aby všichni viděli, jak ukázková čistokrevná rodina jsme. Nikdy nic opravdového, hřejivého… Ani jedny z mých narozenin nebyly opravdu o mně, žádné Vánoce na Manor se nedaly nazvat šťastnými. Mohl jsem dostat stovky dárků, mít kouzelnou zimní krajinu přímo v pokoji, abych se do ní ráno probudil, mohli jsme mít nejimpozantnější výzdobu, jakou kdo doma měl, hostinu, které se ani ta v Bradavicích nevyrovnala, a stejně nikdo z nás nebyl šťastný. O tom jsem s tebou vlastně chtěl mluvit,“ vzal ji za ruku a propletl jejich prsty. „O Vánocích.“
Povzbudivě se na něj podívala, aby dala najevo, že poslouchá. Chtěla se s ním jejich Vánocích, jak jim v duchu říkala, bavit už dřív, ale byla tak nervózní z toho, že netušila, co by mu měla darovat, že to pokaždé odložila. Jaký dárek by byl vhodný pro Draca Malfoye? Co mohl chtít někdo, kdo měl všechno, na co si vzpomněl? Lámala si s tím hlavu několik dní a nedošla ani k záložnímu plánu, takže se den ode dne cítila víc a víc zoufalá.
Uvítala, že Draco tohle téma nakousl, přestože si byla jistá, že to jejímu problému vůbec nepomůže. Stále tu byla spousta jiných věcí, které patřily k Vánocům, a které bylo třeba naplánovat a přichystat. Draco ji ale překvapil hned první větou.
„Nechci žádný dárek,“ prohlásil pevně a rychle pokračoval dál, jakmile uviděl, že se Hermiona nadechuje k protestu. „Myslím to vážně. Dostal jsem k Vánocům hromady drahých a naprosto nepotřebných věcí, ale ani jedna mi nikdy nenahradila rodinnou atmosféru. Ale tady s tebou… je to jako druhá šance, chápeš?“
„Chápu, ale nemůžu ti nedát nic,“ oponovala mu. Draco ji lehce políbil, než odpověděl.
„Dáš mi to, že tady budeš. Oslavíme Vánoce podle tebe, tak, jak jsi zvyklá, dobře? Vykouzlíme stromek a já se postarám o to, abys pod ním ráno něco našla, a možná -“
„Jak to myslíš, našla?“ přerušila ho. „Pokud ti já nesmím dát dárek, nesmíš ho dát ani ty mně,“ řekla nekompromisně a zamračila se. „Nechci, aby to byly moje, ale naše Vánoce. Uděláme všechno spolu.“
„Dobře,“ souhlasil Draco po chvíli neochotně. „Ale kdyby sis to ohledně mých dárků pro tebe rozmyslela…“ navrhl nevinně a schytal za to lehkou ránu do hrudi.
„Na to zapomeň.“
Blonďák se pousmál nad jejím bojovným výrazem a zašklebil se, když viděl, že už Hermiona nemá žádné další otázky. „Takže… Nesliboval mi tady někdo probdělou noc?“
***
Nebyla si jistá, jestli ji dřív probudily intenzivní sluneční paprsky, které zalévaly celý pokoj bílým světlem, nebo promrzlé prsty na jejích nohou. V první chvíli měla v hlavě jen jedinou myšlenku – zavřít oči a spát dál, dokud se nevzpamatovala dostatečně na to, aby si uvědomila, že není ve svém pokoji, postel, na níž leží, nepatří jí a hřejivé ruce, které ji objímají kolem pasu, nepatří k jejímu tělu. Lehce se usmála nad tím, že tu s Dracem takhle usnuli, přestože ještě po jejich rozhovoru byla odhodlaná vrátit se k sobě, a pomaličku nadzvedávala Dracovy ruce, aby se dostala z jeho objetí a přitom ho nevzbudila. Při pohledu na peřinu, shozenou vedle postele, konečně pochopila, proč téměř necítila končetiny. Potřebovala horkou vodu – buď ve formě půlhodinové sprchy, nebo vany napuštěné až po okraj.
Konečně odsunula i jeho druhou paži a sbírala energii, aby se vyšvihla do sedu, když za sebou uslyšela ospalý hlas.
„Kam jdeš?“
„Do sprchy,“ otočila se k němu a překvapeně zamrkala nad čilým výrazem v jeho tváři, který vůbec neodpovídal jeho hlasu. Podle světla si sice byla jistá, že se blížilo poledne, ale sama se cítila, jako by nespala ani tři hodiny. Obdivovala, že měl Draco dostatek síly i jen na to, aby se ušklíbl.
„Nedělali jsme nic, po čem bys potřebovala sprchu,“ usmál se pobaveně a přitáhl si ji znovu k sobě. „Takže jestli jsi rozhodnutá, že tam půjdeš, musíme to nejdřív dohnat…“
Lehce se zasmála, kroutíce hlavou nad tím, že dokázal necelou minutu po probuzení myslet jen na jedno. „Potřebuju horkou sprchu. Jestli sis nevšiml, nemáme na sobě peřinu, takže mi už vážně mrznou nohy,“ opřela jedno chodidlo o jeho lýtko a s potěšením sledovala, jak rychle ucukl.
„Hm…“ podíval se zamyšleně do stropu a pak zpátky na ni. „Bude to ode mě sice obrovská oběť, ale s nějakou vhodnou odměnou ti s tím možná pomůžu… Říká se tomu výměna tělesné energie,“ posunul se k ní s širokým úsměvem blíž a přitiskl si ji k sobě tak pevně, že cítila, jak mu v pravidelných intervalech bije srdce.
Netušila, jak se mu podařilo udržet si tolik tepla, které z něj sálalo. Rozhodně to bylo příjemné, ležet s ním s propletenýma rukama i nohama, obličej zabořený do jamky mezi jeho krkem a ramenem a vdechovat tu dobře známou vůni jeho kůže. Uklidňovalo ji to. Téměř uspávalo.
Což ovšem nebylo to, co od tohoto dne očekávala.
Jemně se od něj odvinula a vstala z postele dřív, než ji Draco stihl znova zachytit, čímž si zasloužila nespokojené zaúpění.
„Vím, že už je světlo, ale mohli bychom předstírat, že je to měsíc,“ navrhl chabě a převalil se blíž k okraji postele. Hermiona převrátila oči.
„Říkala jsem ti, že budu dnes potřebovat něco nakoupit, takže by bylo rozumné jít spát před svítáním,“ připomněla mu ledabyle a sledovala jeho rádoby nesouhlasný výraz.
„Není to má chyba, že mě líbání se s tebou rozptylovalo moc na to, abych usnul.“
„A moje chyba to snad je?“ odvětila se zvednutým obočím. Draco se konečně zvedl z postele a objal ji kolem pasu.
„Ano, protože mě nevědomky svádíš,“ zašeptal jí do ucha a umístil pod něj lehký polibek. Tiše se zasmála, odmotala jeho ruce a obrátila se obličejem k němu.
„Pak bych se sebou měla něco dělat, abych umírnila tu hromadu sex-appealu, co ve mně je, že?“
vtiskla mu na tvář poslední letmý polibek a zamířila do koupelny, ignorujíc jeho poznámku o tom, že sex-appeal ještě nikdy nevedl k ničemu, co by nebylo příjemné.
***
Ještě než Hermiona stačila sejít dolů ze schodů, už kompletně vyhřátá a uvolněná po dvaceti minutách pod vodou, narazila jí do nosu pronikavá vůně opékané slaniny. Marně se snažila si vzpomenout, kdy ji měla k snídani naposledy, než dorazila do kuchyně a uviděla Draca stát nad pánvičkou, s hůlkou v jedné a tenkou kouzelnickou příručkou vaření v druhé ruce. V duchu se zasmála nad tím, že hůlku používal i k obrácení plátků slaniny místo toho, aby použil vidličku nebo obracečku, ale byla tak moc pookřálá nad tím, že se do vaření vůbec pustil, že si odpustila jízlivý komentář na téma proč-nedělat-všechno-složitě-když-to-jde-po-mudlovsku a jen se na blonďáka potěšeně usmála.
„Voní to úžasně.“
Draco odložil knížku na kuchyňskou linku a mrkl na ni. „Všímáš si, že už je to dnes třetí milá věc, kterou jsem pro tebe udělal? Budu chtít odměnu.“
„Třetí?“ zamyslela se, zatímco si sedla ke stolu, na němž už bylo připraveno všechno ostatní. „A co byly ty první dvě?“
„To, že jsem tě v posteli zahřál,“ otočil se k ní s dvěma talíři v ruce a usadil se na židli vedle ní, „a to, že jsem tě z ní nechal odejít.“
„To se ale tak úplně nepočítá,“ zamračila se nespokojeně. „Vstala jsem sama, aniž bys měl možnost mi v tom zabránit. Takže jsi mě vlastně nenechal odejít, utekla jsem ti.“
Draco se pobaveně ušklíbl a nabodl na vidličku kousek slaniny. „Vážně si myslíš, že bych tě nedokázal chytit, kdybych chtěl?“
„Moc si věříš,“ odvětila sebevědomě, přestože věděla, že by mu prakticky nedalo žádnou práci ji přimět, aby škemrala o možnost zůstat s ním, kdyby chtěl. Uměl dokonale rozptylovat. „Ale za tu snídani nějakou vhodnou odplatu vymyslím.“
„To ani nemusíš,“ odpověděl s širokým úsměvem ve tváři. „Už vím, co chci.“
Nervózně polkla. „Vážně?“ Znala ten úsměv, znamenal: Dostanu, po čem toužím, a to u Draca nikdy neznamenalo nic, co by vynechávalo slova jako kontakt, vzrušení a nakonec potěšení.
Dracův úsměv se ještě zvětšil, když zaregistroval, jak vyplašeně se tváří. „Jo. Říkala jsi, že dnes půjdeme nakupovat?“
Hermiona nechápavě přikývla.
„A hodláš sis kupovat i oblečení?“
Její nechápavost vzrostla. „Ano.“
„Včetně spodního prádla?“
Dokud nepochopila, kam tím vším míří. „Jo.“
„Tak potom budeš potřebovat někoho na hodnocení, nemyslíš?“
***
Samozřejmě vybírání podprsenek nebyl jediný důvod, proč se s ní Draco vypravil do Marseille. Mimo skutečnost, že na rozdíl od ní alespoň věděl, kde se marseillská kouzelnická obchodní čtvrť vůbec nachází, a fakt, že byl on ten, kdo se uměl přemisťovat, také potřeboval nakoupit spousty věcí pro sebe. Na nakupování prádla se ale očividně těšil nejvíc, přestože bylo v jejich plánu až jako poslední.
„Vůbec se s těmi rovnými vlasy necítím sama sebou,“ stěžovala si rozmrzele, jakmile se s prásknutím ocitli na přeplněné dlážděné ulici na pobřeží moře. Draco, jehož vlasy byly nyní hnědé a o několik centimetrů delší, a oči zářily modrozeleně, se usmál.
„To byl přece účel.“
Ačkoli bylo Marseille obrovské město a kouzelníků tu bylo téměř tolik co v Londýně, byl Draco přesvědčený o tom, že by si měli změnit podobu. Nemyslela si sice, že to bylo nezbytné, protože nepředpokládala, že by je zrovna tady mohl kdokoli poznat, ale rozhodla se Dracově péči o jejich absolutní bezpečí vyhovět. Jeho návrh na použití mnoholičného lektvaru ale okamžitě zavrhla, vzhledem k tomu, že by jí nakoupené oblečení jen těžko padlo, pokud by si ho zkoušela v jiném těle, a proto se oba uchýlili jen ke drobným změnám vlasů a očí pomocí kouzel.
Ještě než vstoupila do knihkupectví, prvního krámu, ve kterém zároveň hodlali strávit nejvíc času, mávla Hermiona hůlkou a potichu zašeptala Linguinius. Francouzské ráčkování kolem ní se přeměnilo na obvyklý anglický šum.
„Takže,“ zastavil se Draco v kruhové vstupní hale, ze které vedly všemi směry dlouhé široké uličky s vysokými regály přeplněnými knihami, každé oddělení označené mosaznou obdélníkovou tabulkou s nápisem. „Bojová magie nebo Kouzla pro domácnost?“
„Nejdřív domácnost,“ rozhodla a zamířila doprava k menšímu oddělení, jež na rozdíl od Historie čar a kouzel neobsahovalo téměř žádné dvacetikilové svazky, vratce položené na nejvyšších poličkách. Zběžně prolistovala několik příruček o vaření, uklízení a praní jen za pomoci hůlky, zděšeně odhodila knihu o přípravě mořských plodů, která se po uchopení přeměnila na mísu plnou neidentifikovatelného slizu (ovšem před dopadem na zem se k Hermionině neskutečné úlevě stačila přeměnit zpět) a lehkým obloukem se vyhnula uličce o domácích skřítcích. Draco stál se znuděným výrazem opodál a mírně znechuceně držel v ruce knihu pro domácí kouzlokutily, jednou za čas ale vrhl toužebný pohled na jednoho ze skřítků, kteří pochodovali sem a tam celou knihovnou a dávali knihy na svá místa. Možná by uvažovala nad porušením svých zásad a dovolila Dracovi skřítka „pořídit“, samozřejmě se skrytým úmyslem Draca naučit, jak se k těm nebohým tvorům má chovat, kdyby si ovšem mohli dovolit svěřit svoje bezpečí někomu do rukou. Netroufala už si zahrávat s prastarými kouzelnickými pravidly, která v čistokrevných rodinách fungovala. Kdo ví, kolika Malfoyům by nakonec takový skřítek mohl sloužit?
Pokusila se alespoň zmírnit Dracovo trápení tím, že urychleně vybrala několik svazků a umožnila mu tak přesunout se konečně k dalšímu oddělení.
Důvodem, proč se rozhodli nakoupit kvanta knih o černé magii a obraně proti ní, nebylo jen to, že Hermiona trpěla akutním nedostatkem knih, které ještě nečetla. Dokonce ani jejich tragicky prázdná knihovna nebyla tím hlavním. Mnohem víc šlo o nevyřčené plány do budoucna. Nebylo třeba o tom moc mluvit, oba dva věděli, že stačila jedna chyba nebo jen hloupá náhoda a něco se mohlo zvrtnout. A v takovém případě si nemohli dovolit zůstat příliš pozadu za zbytkem Řádu nebo smrtijedů. Možná, že ani nebyli plnoletí kouzelníci, možná složili jen NKÚ, než byli nuceni odejít ze školy, ale to nic neměnilo na faktu, že svého času oba patřili k nejchytřejším studentům v ročníku. Měli to v sobě. A mohli počítat s takovým množstvím volného času, o kterém se komukoli jinému jen zdálo.
Proto Hermionu napadlo vytvořit pro ně něco jako rozvrh. Původně počítala s obvyklými hodinami, které měli v Bradavicích – bylinkářství a kouzelnické formule dopoledne, obrana a přeměňování odpoledne a večer lektvary. Mohli se toho spolu naučit mnohem víc, když byli jen dva, probírat to spolu, vymýšlet, bojovat proti sobě, a protože si byli rovnocennými partnery, opravdu předpokládala, že to bude mít maximální účinek.
Draco ale kupodivu nejen hned souhlasil, chtěl zajít ještě dál, za hranice Bradavických osnov. Černá magie, nelegální lektvary a zaklínadla. Nejdřív byla proti, už z principu. Stáli přece na straně Dobra, ne? Možná ne v první linii, ale stáli. Smrtijedské praktiky jí byly cizí a chtěla, aby cizí i zůstaly.
Draco ale měl svoje důvody, a nakonec musela uznat, že měly hlavu a patu.
Nikdo je nenutil v případě potřeby používat všechna kouzla, která znali. Mohli se držet ověřených, všeobecně známých zaklínadel a nijak nedat najevo, že ovládají i temnější formy magie. Zároveň ale díky této znalosti mohli smrtijedy zaručeně zaskočit něčím, co nečekali. Moment překvapení se někdy podceňoval, a v tomto případě opravdu měl svou sílu. Byli by schopní zaútočit něčím, na co smrtijedi ani nepomysleli a bránit se proti zaklínadlům, o nichž se většina kouzelníků bála jen slyšet. Pokládala to za zbraň v případě nouze.
A tak nakonec souhlasila. I když se trošku bála.
Trvalo jí asi půl hodiny sehnat všechny učebnice pro šestý ročník a několik dalších užitečných knih, na které v Bradavické knihovně – většinou v oddělení s omezeným přístupem – narazila. Draco se mezitím postaral o speciální knihy k přípravám lektvarů a ty svazky, které byly na hranici zákona, ale daly se ještě v obyčejném knihkupectví koupit. Tušila, že bude mít v záloze ještě nějaké místo podobné Obrtlé ulici, aby dokoupili zbytek. A pak se budou muset doma postarat o to, aby knihám vůbec rozuměli.
Zaplatili, a jak Hermiona předpokládala, vydal se Draco nejšpinavější a nejtmavší uličkou, odbočující z veselé, vánočně laděné hlavní aleje směrem do města, aby obstaral to, co se obvykle neprodávalo. Opravdu důrazně protestovala proti tomu, že jí zakázal jít s ním, ale po tom, co jí jen vrazil do ruky pergamen se seznamem dalších věcí a přemístil se k uličce, takže ho nestačila najít dost rychle, aby ho dostihla, s povzdechem rezignovala. Zaplula do nejbližšího obchodu s oblečením a napravila si náladu nakoupením všech věcí mimo prádla, které měla v plánu si sehnat.
Následující dvě hodiny byly pro oba dva čirým utrpením. Draco sice vypadal, že ho nákupy ve své podstatě baví, na rozdíl od Hermiony, která se cítila utahaná, byl ale na první pohled natěšený na závěr odpoledne, a svým permanentním úsměvem na tváři ji znervózňoval tak moc, že k jeho potěšení hodila zbytek plánů za hlavu a zamířila nejkratší cestou k relativně normálně se tvářícímu krámku se spodním prádlem, aby to už konečně měla za sebou.
Obchod byl vevnitř tak maličký, že na chvíli zapochybovala, jestli tu opravdu něco prodávají. I jejich koupelna byla větší. Mimo světlého pultu, táhnoucího se podél nejdelší stěny a zřejmě zkoušecí kabinky v rohu tu nebylo nic, co by ji od jejích pochyb odrazovalo, dokud bílými dveřmi, splývajícími se zdí, nevstoupila do místnosti postarší dáma s rozcuchaným, rádoby moderním účesem a rtěnkou velmi křiklavě růžové barvy.
„Dobré odpoledne,“ rozzářila se prodavačka radostným úsměvem a ukázala tak řadu nepřirozeně bílých zubů. „S čím vám mohu pomoci?“
Draco se nadšeně usmál a promluvil dřív, než Hermiona stihla zareagovat. „Chtěli bychom něco -“
„-praktického,“ skočila mu do řeči a vrhla na něj varovný pohled, dávajíc mu najevo, že si vyhrazuje právo mluvit. „Já bych chtěla něco praktického.“
Prodavačka překvapeně zamrkala nad jejich tichým soubojem, než se její úsměv ještě víc rozšířil. „Jste pár, že ano?“ vyhrkla nadšeně a sjela oba dva potěšeným pohledem. „Výborně! Ve dvou se vždy vybírá mnohem lépe…“
Draco nasadil samolibý výraz nad tím, že žena potvrdila jeho tvrzení, a ležérně se opřel o pult, očividně vůbec nevnímaje, že prodavačka běhá dveřmi sem a tam a nosí jeden sloupec papírových krabic za druhým, jako by na tom závisel její život. Hermiona jen bezradně sledovala, jako hromada na pultu roste, a pokoušela se vnímat, co jí žena říkala. Zachytila však pouze slova jako bezproblémová velikost, mladí a zamilovaní, velmi rafinované a speciální. Což vůbec neodpovídalo praktickému.
„Hotovo, mademoisselle,“ zastavila se žena konečně, mávla hůlkou a seřadila krabice podle jakéhosi systému, který v nich viděla jen ona. Podala Hermioně první z nich a nedočkavě dívku postrkovala do kabinky.
„Prosím, slečno, jsem si naprosto jistá, že se Vám bude tento kousek líbit! Čekal na pár, jako jste vy,“ vzdychla rozrušeně. Draco zpozorněl a povytáhl obočí.
Hermiona si ale byla na rozdíl od ní stoprocentně jistá, že na ni nečekal. Opravdu se snažila zjistit, co za kus oblečení to vlastně byl, ale dokázala bezpečně rozeznat jen něco, co vypadalo jako podvazky. Zbytek krajkových kousků a mnohem častěji jen tenkých proužků látky, sešitých do jednoho kusu, prostě nedokázala přiřadit na místo, které měly… zakrývat? Strčila látku zpátky do krabice a vykoukla ven.
„Ehm… ne,“ zakroutila rozpačitě hlavou. „Nic hm… tohoto stylu. Potřebuji jen obyčejné spodní prádlo na každodenní nošení.“
Zklamání, které se objevilo v prodavaččině tváři, v ní skoro vzbudilo lítost. Všechny krabice zmizely, a zatímco prodavačka odešla za bílé dveře pro další hromadu, Draco na Hermionu se zdviženým obočím vrhl tázavý pohled. „Ta odměna měla spočívat v tom, že tě uvidím.“
„Viděl bys,“ odpověděla dotčeně, „kdybych věděla, jak se do toho mělo vlézt.“
Draco se rozesmál. Bez svých plavých vlasů a chladně šedých očí tím sice Hermionu nepřiměl cítit se tak v rozpacích, jako by se obvykle cítila, stačilo to ale na to, aby se začala červenat.
„To by přece nevadilo,“ poznamenal pobaveně a vytáhl ji za pas z kabinky, aniž by bral najevo, že je svlečená do svého vlastního prádla. „Pomohl bych ti to doma zjistit.“
Hermiona zrudla ještě víc, když si představila, jaký způsob zjišťování měl Draco na mysli, a červeň dosáhla vrcholu, když se prodavačka vrátila do místnosti a našla je v pozici, jaké se nacházeli. Plácla Draca přes ruku, aby ji konečně pustil a nechal vrátit se do kabinky, kupodivu se ale zdálo, že to dámě udělalo spíš radost.
„Na každý den, mademoisselle,“ usmála se na Hermionu, švihla hůlkou a krabice se objevily v kabince. „A nezapomeňte se nám ukázat,“ mrkla na ni a poté na Draca, jehož obočí okamžitě vylétlo nahoru. Hermiona se nad tím ušklíbla, pak už ale jen vzdychla nad tou hromadou, kterou si měla vyzkoušet.
Chápala Draca, že se na takovou přehlídku těšil, zároveň ho ovšem proklínala za to, že neměl nejmenší potuchy, jak frustrující nákup prádla pro ženy jako ona byl. Všechno muselo dokonale padnout, a než se takový kousek našel, prošlo dívce rukama nespočet kusů, které jen přesně ukazovaly, co na ní bylo špatně. Prsa nic moc, zadek by mohl být menší, a ta stehna… Nebyla typ, který by svou postavu a vzhled nějak moc řešil, ale při výběru prádla se vždycky stávala normální ženou, která na sobě nesnáší hromadu věcí, a proto se této drahé činnosti obvykle vyhýbala, jak mohla.
Situace byla ovšem nyní horší, horší díky Dracovi. Dřív ji nezajímalo, jak vypadala, protože tu nebyl nikdo, kdo by se zajímal. Teď ale stál před kabinkou kluk, který si mohl dovolit mnohem víc, než byla ona, a čekal… Co vlastně čekal?
Zavrtěla hlavou, aby zahnala myšlenky pryč. Nezáleželo na tom. Stejně jí většina podprsenek nepadne a v těch několika, v nichž vyjde ven… No, viděl by ji v nich jednou stejně, ne? Bydleli spolu.
Otevřela krabici a vyndala sněhově bílou krajkovou soupravu. Vypadala nádherně, a jak s překvapením zjistila za pár sekund, seděla jí. Což bylo podivné.
Odhodila dozadu pramen tmavých rovných vlasů a znovu se na sebe podívala. Připadala si odhalenější než kdy jindy. A hubenější.
Vězení udělalo svoje.
„Nádherné,“ rozplývala se prodavačka, jakmile Hermiona vystoupila z kabinky, a rychle přiskočila, aby upravila, co se ještě dalo. Hermionu ale mnohem víc zajímalo, jak se tváří Draco.
Mimo ošetřování ji takhle ještě nikdy neviděl, a vzhledem k tomu, že se mezi nimi věci změnily, to byla svým způsobem premiéra. Nejistě se k němu otočila. Seděl, hlavu podepřenou rukou a sjížděl ji očima nahoru dolů, s delšími přestávkami na strategických místech, aby detailně prozkoumal ty dva kousky látky. Vypadal tím tak zaujatě, že chvíli přemýšlela, jestli je vůbec při sobě, pak se ale usmál a řekl: „Perfektní.“
Prodavačka vykouzlila další úsměv a hbitě ji zahnala zpátky do kabinky. „No tak, mademoisselle, šup šup! Máte tam toho ještě spoustu a váš přítel to jistě chce všechno vidět!“
S každým dalším kusem rostlo její udivení. Padlo jí všechno, do posledního kousku, na milimetr přesně. Teprve s pátou krabicí jí došlo, že to musí být kouzlem. Nikdy o ničem takovém neslyšela, protože se ze zásady o zkrášlující kouzla a všechno jim podobné nezajímala, a nyní si za to také v duchu pořádně nadávala. Mohla si za ty roky ušetřit hodiny otravného zkoušení.
Zároveň ale měla pocit, že už našla všechno, co hledala. Nehodlala ten obchod vykoupit, to, co si zkusila, bohatě stačilo. Draco ji ale přemlouval, on přímo škemral, aby si zkusila ještě jeden a pak ještě jeden… Nebýt slibu, který mu ohledně jeho odměny dala, dávno by to už zabalila. Nepotřebovala se v zrcadlech vidět ještě víckrát a bylo to nezvyklé, pro ni přímo divné, aby se na ni někdo dlouhé minuty díval a hodnotil, jak vypadá. A navíc si to užíval.
Znova vyšla před kabinku, tentokrát ve fialové saténové košilce, olemované černou krajkou, a sledovala, jak Draco mhouří oči.
„Nelíbí?“ zeptala se se skrytou nadějí v hlase. „Už tě omrzelo předvádění?“
Draco se usmál. „Taková věc člověka nikdy neomrzí. Ne, jen se dívám na tu černou krajku,“ pozvedl významně obočí a přikývl, když uviděl, že rozumí.
Hermiona zavrtěla hlavou.
„No tak, Grangerová,“ zašeptal smyslně a opět ji přejel pohledem. „Zkus si černou. Prosím.“
Nebyla náhoda, že si ještě neoblékla nic černého. Vyřazovala je. A opravdu chápala, proč po tom Draco toužil, černé prádlo bylo nejsvůdnější a nejvíc sexy. Těžko si mohl pamatovat takový detail, jako skutečnost, že právě černou na sobě měla, když ji zachránil. Nebo v jakém stavu to černé prádlo bylo.
Jenomže ona si to pamatovala a co hůř, věděla přesně, proč ta látka skončila skoro na cáry.
Ale to byla přece minulost. Musela s tímhle přestat, co na tom, že to bolelo? Jiné věci bolely mnohem víc a ty už měla za sebou. Tohle byl nový život, s novým člověkem po boku, takže bylo její povinností být silná. Dlužila mu to.
Otevřela jednu z odložených krabiček a vytáhla zatím nejodvážnější, ale objektivně řečeno nejkrásnější prádlo, jaké na sobě kdy mohla mít. Neměla sice sílu si ho normálně obléct, ale hůlka to dokázala stejně dobře a navíc rychleji. Podívala se do zrcadla a viděla dívku s jinými vlasy, odlišnou barvou očí a štíhlejší postavou a náhle se ten problém nezdál tak velký. Šlo jen o kus látky, nádherné spodní prádlo, které si Draco vážně zasloužil vidět. To mu mohla dát.
Opustila kabinku, s nadějí, že už snad naposled, a zadívala se na Draca. Tohle bylo ono. To, co ho dokázalo rozpálit. Viděla to na něm, přestože jeho oči díky jiné barvě stále svítily mnohem víc, než to kdy bylo za normálních okolností možné, dokázala už rozlišit, co tenhle výraz znamenal. Pokrčené obočí, rozšířené zorničky, mírně ztuhlé svaly v obličeji a sotva znatelný úsměv v jeho obličeji, zatímco si ji prohlížel ještě pomaleji a intenzivněji. Dokázala si přesně představit, co se mu právě honilo v hlavě, jak asi právě litoval, že je v místnosti jedna osoba v podobě prodavačky navíc. Tohle byl typ prádla, který sloužil jen k tomu, aby ho byl člověk co nejrychleji zbaven, a byla si jistá, že nacházet se s Dracem někde jinde, svůj účel by velmi rychle splnil.
„Doufám, že víš, že z tohohle už se nevykroutíš?“ zeptal se Draco se zdviženým obočím, aniž by ovšem přestal očima přecházet od širších zdobených boků kalhotek ke krajkovým okrajům podprsenky. Hermiona nervózně zamrkala, musela se ale usmát. Nakonec ty nákupy nedopadly tak hrozně, že?
„Tuším to.“