Chrabromil
Slizolin
Bystrohlav
Bifľomor
- Text Size +

Nakonec se ukázalo, že její předsevzetí jít bez Dracovy pomoci nebude tak lehké splnit.


Když se Draco vydal někam do středu ostrova (a že to opravdu nevypadalo jako nějaký maličký tropický ostrůvek s palmou uprostřed), nevnímaje její tázavý pohled ohledně slova domov, ještě si myslela, že cestu zvládne levou zadní. Vždyť, jak daleko by to asi mohlo být? Pořád se nacházeli jen na kousku pevniny v moři a pochybovala, že by se velikostí podobal třeba Madagaskaru. A brouzdat se teplým pískem bylo koneckonců docela příjemné. Jenže skutečnost na sebe nenechala dlouho čekat – pláž vážně nebyla moc rozlehlá, a tak začal co nevidět písek mizet a nahradil ho nejprve štěrk a posléze dokonce ostré kameny, některé jako pěst, jiné i velikosti menšího keře. A to byl samozřejmě problém, protože Hermiona neměla boty.


΅΅΅΅


„Pomůžu ti,“ zastavil se Draco už na začátku mírného stoupání a nabídl jí ruku.


Chvíli si ji nepřátelsky měřila, a pak odpověděla: „Ne, díky. Zvládnu to sama.“


Nebyla to tak úplně pravda, ale jen těžko by mu mohla začít vysvětlovat, že ji sice nohy bolí jako čert, ale představa, že ji Draco drží, bolí ještě víc. Raději se snažila vyhýbat všem ostrým hranám a chodit jen po hlíně nebo hladkých plochách kamenů, jenže takových míst tu bylo zatraceně málo a Dracovi, který se na ni co chvíli starostlivě otáčel, jen těžko mohlo ujít, jak pokaždé semkne rty, když špatně došlápne.


A tak se to raději snažila zamluvit.


΅΅΅΅


„Co jsi vlastně s Polly zařizoval?“ napadlo ji, ale pak rychle dodala: „Tedy, pokud mi to můžeš říct, jestli ne, tak to chá-“


„Můžu,“ přerušil ji s úsměvem. „Není to nic tajného, alespoň pro tebe ne. Musel jsem je dořešit pár formálností… Podepsat papíry a podobně. Polly jsem potřeboval kvůli vyzvednutí zlata od Gringottových. Mají tam teď víc bezpečnostních opatření, bojí se, že by je mohl někdo vykrást, když je teď všude zmatek.“


„Gringottovy se přece vykrást nedá,“ namítla a tiše zaklela, když se jí jakýsi podivný bodlák zaryl do chodidla. Draco si toho zřejmě nevšiml, protože šel klidně dál. Vlastně tomu byla ráda.


„Všechno jde… Zvlášť, když člověk ovládá černou magii. Jistě, je to nebezpečné, nikdy nemůžeš vědět, na co tam v podzemí narazíš, ale jsou i horší a riskantnější věci, které jsou smrtijedi schopni pro Pána Zla udělat. Vykrást banku pro ně není až takový problém.“


Na chvíli se zastavili, aby nabrali dech. Na obloze se objevilo pár mráčků, za které se slunce občas schovalo, ale i přesto jim bylo horko. A zvlášť Dracovi, který na rozdíl od Hermioniny noční košile trpěl v dlouhých černých kalhotách. Na čele se mu třpytily drobné kapičky potu a tváře mu začaly červenat. Neuměla si představit, jak by vypadal opálený – to k jeho světlé pleti vůbec nesedělo.


Zatřepala hlavou. Zase se dostávala v myšlenkách tam, kam nechtěla.


„Trošku jsme odbočili,“ zamračil se Draco, když hůlkou kontroloval, jestli jdou správným směrem. „Pojď, musíme tudy.“


Zamířil ještě hlouběji mezi borovice, na strmou starou stezku, pokrytou vrstvou jehličí. Neslyšně si povzdechla.


„V Londýně je teď blázinec,“ pokračoval Draco v předešlém tématu. „A nejen u kouzelníků. Smrtijedi ničí, co se dá – domy, silnice, mosty, klidně i celá náměstí. Válka už se dávno netýká jen nás.“


Nechápavě našpulila pusu. „Ale je tu přece zákon o utajení… Mudlové se nemůžou dozvědět, co se děje…“


„Ne, ale jen těžko si toho můžou nevšimnout,“ ušklíbl se. „Samozřejmě, že neví nic o našem světě. Ale myslí si, že to dělají nějací… Hm, jak tomu jen říkají?“ nemohl si vzpomenout. „Je to takové hloupé slovo…“


„Teroristé?“ doplnila ho.


„Jo, to je ono!“ zaradoval se. „Kde chodí na tak blbé názvy? No, to jedno,“ mávl rukou právě ve chvíli, kdy chtěla namítnout, že slova jako mozkomor a famfrpál, nemluvě o názvech některých přísad do lektvarů, by pro mudly byly také docela k popukání. „Prostě jim jejich ministr řekl, že za to můžou tihle terobisté. Sice nechápu, jak tomu mohli uvěřit -“


„Teroristé existují.“


Draco se na ni se zvednutým obočím znovu otočil. „Vážně?“


„Ano,“ přikývla. „Páchají atentáty na různých místech, většinou tam, kde je hodně lidí, aby jich co nejvíc zabili. Někdy si ty bomby připevní dokonce i na sebe.“


„Nikdy mudly nepochopím,“ zavrtěl Draco znechuceně hlavou. „Nicméně to ministerstvu aspoň trochu usnadňuje situaci. Nestačí šetřit všechno, co se děje u nás, natož pak ještě u mudlů… Už tak se museli všichni zaměstnanci ministerstva pro jistotu naučit paměťová kouzla, aby mohli vždy zasáhnout dřív, než nějaký mudla vyžvaní, co viděl.“


Nesnášela ten tón, kterým Draco mluvil o nekouzelnících, ale věděla, že s tím nic nenadělá. Svým způsobem se jí to pokaždé někde v hloubi duše dotklo, protože ona byla také skoro mudla, jak jí Draco ostatně nikdy nezapomněl připomenout. Tedy, když byli ještě ve škole. Od té doby se pravda změnila spousta věcí.


„Ale pokud všechno tak kontrolují,“ zamyslela se, „jak ti mohli ty peníze dát? Jak to, že tě nechytili? Jsi přece Malfoy. Syn smrtijeda. A pro ně určitě i sám smrtijed…“


„Jo, to asi jsem,“ přisvědčil. „Ale skřetové se drží od války stranou, stejně jako minule. Nechtějí se k nikomu přidávat, protože nikomu nevěří – ani Brumbálovi, ani Voldemortovi. Hlavně, když budou mít svoje zlato.“


Pomalu začínala chápat, proč o předchozí válce všichni mluvili jako o jednom velkém zmateném období nedůvěry a ztrát. Vždyť ona sama, kdyby se teď neplazila po kamenech a nezadírala si jehličí do nohou, by nevěděla, komu věřit. Jistě, Harrymu by věřila vždycky. A Ronovi. Možná i Brumbálovi. Ale nyní, když věděla, že ji nechali na pospas osudu – Voldemortovi, smrtijedům, Luciusovi… Nyní už nevěděla, na koho by se obrátila, kdyby u sebe neměla Draca. Jedinou oporu, která sice zatím nebyla tak pevná, jak by si přála, ale byla tady. S ní.


Pomalu postupovali až na vrchol nízkého kopečku a dál mírně sestupovali po stejné stezce. Mezi stromy občas vysvitlo slunce a polechtalo ji na tváři, ale rychle se zase schovalo za neprůchodnou hradbou větví. Horko tu ovšem bylo stále, doprovázené cvrkotem cikád a vzdáleným rachotem příboje. Jindy by se možná v takovém prostředí cítila uvolněně a klidně, ale teď jí nepříjemný pocit drtil žaludek. Něco se vznášelo ve vzduchu, nevyslovené, ale přece tak bijící do očí, že nedokázala jít dál.


„Zemřel někdo, koho znám?“ zeptala se po chvíli tiše. Draco se zastavil.


„Nevím,“ odpověděl vyhýbavě.


„Nikdy jsi neuměl lhát.“


Hleděla mu přímo do očí. Věděla, že to dlouho nevydrží – jen málokdo uměl zapírat tváří v tvář a on mezi takové lidi nepatřil. Vlastně ani nevěděla, proč chce tak moc odpověď. To, že jí neodpověděl přímo, znamenalo, že zemřel někdo pro ni důležitý… Raději ani nechtěla přemítat, kdo přesně to mohl být. Ale stejně potřebovala znát pravdu.


I když věděla, že bude bolet.


„Umírá spousta lidí,“ uhnul pohledem, přesně, jak předpokládala. „Každý den. V novinách už mají pro zmizelé a úmrtí vyhrazené celé dvě strany-“


„Draco!“


„Nelžu,“ ohradil se uraženě. „Vážně, hned po nejnovějších plánech ministerstva je celá dvoj-“


Měla chuť ho za to vykrucování se praštit. Tohle nebyla zrovna chvíle pro dětinskou zbabělost.


„Prosím.“


Znovu se na ni podíval a skousl si ret. „Dobře,“ povzdechl si. „Řád hodně prořídl. Smrtijedi vědí, že když se jim podaří zlikvidovat ty nejlepší, co jsou nejblíž Potterovi, bude to dvojitá výhra.“


Pomyslela na Ronovy rodiče, Moodyho, Tonksovou, Pastorka… Všichni byli tak skvělí. A všechny měl Harry rád.


Jak může láska zabíjet?


Posadila se na velký kámen kousek od cesty. Draco si dřepl naproti ní.


„Už je to měsíc, co zajali Elizabeth Finniganovou. Řád ji hledal pekelně dlouho, protože jim Pán Zla posílal různé… důkazy, že ještě žije. Je to takový druh psychického mučení – víš, že ten člověk žije, víš, že trpí, ale nemůžeš ho zachránit…“


„Předpokládám, že na mně Voldemort praktikoval to samé,“ ušklíbla se.


„Ne tak docela,“ zakroutil hlavou. „U tebe věděl, že tě bude Potter hledat, i kdyby si nebyl jistý, že jsi v pořádku. Finniganovou ale nepovažoval na tak důležitou, a tak mohl používat trochu… tvrdší metody.“


Nedokázala si představit, jaké metody jsou horší než tři hodiny cruciata v kuse každý den, a Draco se s ní o to očividně nehodlal podělit, protože zarytě mlčel.


„Co s ní udělali?“ zeptala se opatrně.


„Nemůžu ti to říct. Je to odporné.“


Nevěřícně se na něj podívala. „Přežila jsem už horší věci, než je vyprávění.“


Myslela si, že už ji nic nemůže víc znechutit, ale jak v příští minutě zjistila, mýlila se.


„Nejdřív řádu poslali jen pramen jejích vlasů,“ řekl. „Pak prst. Brumbál se kupodivu také snažil ji najít, ale možná to bylo spíš tím, že potom v Bradavicích našel jeden prvák v krabičce od Bertíkových fazolek tisíckrát jinak, které si nechal poslat z Prasinek, jedno její oko.“


Zalapala po dechu. Tak tohle že jí udělali? Mít v žaludku něco víc než jen lektvar proti Malfoyové kletbě, asi by se pozvracela.


„Pak ještě poslali k ní domů v krabici od nových bot chodidlo. Finniganova malá sestřenice, která to otevřela, skončila u Munga. Nakonec dostali to, o co jim celou dobu šlo – při pátracích akcích chytili další dva nové členy řádu. Zbytek těla našel nějaký mudla na břehu Temže za necelý týden.“


Snažila se v sobě najít upřímnou lítost nad tím, co se stalo, ale cítila jen opovržení a hnus. Možná to bylo tím, že Seamusovu matku neznala, možná ji vězení prostě jen udělalo odolnější, než se zdálo. V podstatě měla ještě štěstí, že? Lucius ji sice proklel tak, aby vypadala do své – v tom stavu určitě brzké – smrti jako chodící troska, ale jinak zůstala nepoznamenaná. Navenek.


„Seamusova matka ale nebyla jediná,“ zkonstatovala.


„Ne,“ odpověděl a zabodl pohled do země. „Minulý týden napadli zároveň několik kouzelnických rodin. Řád se rozdělil na skupiny, aby mohl pomoct všem… Jenže přesně to Pán Zla zřejmě chtěl. Než stihli přijít bystrozoři, zemřel otec Cho Changové, starší sestra Mandy Brocklehurstové a prarodiče Justina Finch-Fletchleyho. Matku Hannah Abbottové zasáhlo Haullandovo škrtící kouzlo, stihli ji sice ještě vzít k Mundovi, ale nepřežila noc.“


Němě přikývla. Věděla, že všichni přicházejí o své blízké, vždyť kolik lidí u Voldemorta viděla ona samotná? Každý den přitáhli někoho nového. Slyšela, jak si Avery stěžuje, že jsou všechny cely plné a oni musí dávat do jedné víc zajatců. Už tam jí bylo jasné, že válku žádná rodina nepřežije celá.


„Potom se do bitev zapojili o bystrozoři, pár smrtijedů pochytali a jednoho zabili, nevím, kdo přesně to byl. Všechno se začalo stahovat do Godrikova Dolu, Pán Zla si myslel, že je právě tam štáb Fénixova řádu. A tam…“ odmlčel se. „Bylo to rychlé a nepřehledné, smršť paprsků z obou stran, několik výkřiků a pak hromadné přemístění většiny smrtijedů. Nikdo nic nechápal, všichni jen překvapeně stáli a rozhlíželi se kolem. Všichni… kromě Lupina a Longbottoma.“


Díval se na ni s upřímnou soustrastí, jen tiše čekal na její reakci, ale ta se nedostavovala. Nechápala to – jak kromě nich?


„Cože?“ vypadlo z ní.


„Zůstali ležet na zemi. Asi Avada kedavra, kdo ji seslal nikdo neví… Je mi to vážně líto.“


Nezúčastněně pozorovala broučka, lezoucího po stéblu trávy. Nedocházelo jí to – jak mohli být mrtví? Lupin a Neville… Znala je, vídala se s nimi, Lupin ji učil a Neville byl vždycky takový popleta… Musela ho doučovat a ve čtvrtém ročníku si Ron s Harrym mysleli, že s ním půjde na ples a tak moc se bál Snapea… Zmrazila ho, když se je snažil ochránit před dalším průšvihem… Byl to prostě jejichNeville… A ten nemohl jen tak umřít!


„Omlouvám se,“ zašeptal Draco. Natáhl k ní ruku, jako by chtěl vzít tu její do své nebo ji snad pohladit, ale uprostřed pohybu zaváhal a odtáhl se.


Nevnímala ho. Hlavou jí bzučelo skřípavé Neville… Remus… Neville… a po zádech jí běhal mráz, ale přesto se cítila, jako by měla místo hlavy jen pouhopouhý nafukovaní balónek. Mrtví… Co to slovo znamenalo?


Brouček pomalu zdolával kousek kamenité země bez rostlin. Byl krásný – lesklé nafialovělé krovky se třpytily a odrážely paprsky zapadajícího slunce, zatímco krátké nožičky kmitaly sem a tam v pravidelném rytmu. Pak ovšem zrychlily, změnily směr jen aby byl jejich nositel zase rychle mezi listy. Nechápala jeho chování… A náhle uslyšela zašustění křídel, jak černý ptáček prudce klesal dolů, aby broučka uvěznil ve svém zobáčku a zase odletěl. Sotva za ním stihla mrknout očima, když si uvědomila, že už nikdy nespatří ten odraz slunce na jeho krovkách, ty rychlé nožičky, protože je pryč, umřel, je mrtvý…


Stejně jako Neville s Remusem.


Tělem se jí rozléval chlad a prázdnota. Bylo to něco jiného než když zemřel Cedrik nebo Sirius… Ty sice znala, ale nemluvila s nimi každý den ve společenské místnosti. Kdežto Remus ji učil celý rok a Neville… byl jako mladší bráška, který potřebuje ochraňovat před zlým učitelem. A ona už ho nikdy neochrání, protože v tu správnou chvíli tam nebyla. Neuslyší jeho koktavý nervózní smích ani pobrukování, když míří do sprchy, nezakroutí hlavou nad dalším roztaveným kotlíkem a nebude mu čtyřikrát za týden opakovat heslo. Protože už není.


„Musíme jít,“ ozval se Draco tiše. „Už je to jen kousek.“


Věděla, že to nebude trvat dlouho a někdo zemře, a věděla, že ji to zasáhne, tak proč na to nebyla připravená? Ve vězení viděla umírat tolik lidí! A bylo to umírání zdlouhavé, plné křiku a proseb a nelítostného krutého chechotu smrtijedů. Jenže Neville… To bylo něco jiného. Něco daleko bližšího a bolestnějšího.


Vstala a následovala Draca zpět na klikatou cestičku. Neměla už chuť ani sílu řešit svoje bosé nohy. Ta maličká bolest, kterou jí pichlavé jehličí způsobovalo, nějakým zázrakem zmírňovala vnitřní beznaděj.


Když se zezadu dívala, jak Dracovi vítr cuchá vlasy, vzepřela se v ní poslední jiskřička víry.


„Tys tam byl?“


Nikdy v životě si víc nepřála slyšet ne. Pokud by to Draco na vlastní oči neviděl… Pokud by mu to jen někdo řekl… Byla by tu naděje, že se onen člověk spletl, že to není pravda a všechno bude zase jako dřív, v pořádku…


„Ano,“ odpověděl.


Ale nebylo a ona to věděla. Nic už nemohlo být jako dřív. Viděla a zažila toho příliš mnoho, kouzelnické společenství se změnilo k nepoznání a válka se posouvala dopředu až moc rychlým tempem. Nemohla si myslet, že se kvůli ní a těm stovkám, či snad tisícům kilometrů, které ji od Anglie nejspíš dělily, prostě zastaví a nechá ostatní si vydechnout, ukrýt své děti a nabrat síly. Ve válkách nikdy neexistovaly oddechové časy. Šly vždycky dál a braly s sebou stovky nevinných vyhaslých životů.


Sklopila pohled k zemi. Teprve když si všimla, že pravou nohou zanechává na cestičce rudé stopy, uvědomila si, jak moc ji vlastně chodidla pálí. Ani si nestačila všimnout, že Draco zůstal za ní.


Teprve když ji pevně chytil a rychlým pohybem vyšvihl do náručí, probrala se ze zasmušilého uvažování. Ten dotek na holou kůži jí způsoboval muka – nechtěla, aby na ni někdo sahal, aby ji někdo držel a ona nemohla uniknout, chtěla jen trochu času a prostoru…


A chtěla mu to říct, ale on jí položil prst na ústa.


„Nenechám tě, aby sis rozdírala nohy do krve. Budeme tam každou chvíli.“


Už podle odhodlání v jeho tváři jí bylo jasné, že si bude stát za svým, i kdyby se mu pokoušela vydrápat oči.


A tak raději zabořila obličej do jeho sněhobílé košile a tiše trpěla v tom starostlivém náručí.

You must prihlásiť sa (registrácia) to review.