Kapitola 8. - Úsměv
Nabídka přátelství prolétla vzduchem jako několik dalších dnů.
V pondělí rozrazil Draco dveře do jejich společného 'obýváku'. "Tenhle týden si musíme najít práci," prohlásil rozhodně a pohlédl na Hermionu. Ta seděla na pohovce, rozespale si třela oči a snažila se rychle zorientovat.
"Tenhle týden… Práci…" přikývla nepřítomně "Eh…Co je dneska za den?" zeptala se zmateně.
Draco na ni zoufale pohlédl. "Dvacátého-června-devatenáct-set-čtyřicet-tři. Slovně," povzdechl si.
"Jo jasně… A práci…" zamumlala znovu "Víš co, dej mi chvilku," řekla, zvedla se a zmizela v koupelně. Draco povytáhl jedno obočí a lehce se usmál.
Za deset minut byla zpátky.
"Takže práce," přikývla s jasnější hlavou. "Proč tak najednou…?"
"Najednou?" podíval se na ni Draco a vstal, když si ona sedla. Přešel k vyhaslému krbu, opřel se o římsu a nohou hrábl do doutnajících uhlíků. "Baví tě žít bez skla v oknech, obědvat brambory a spávat na tomhle," nakopl na důraz svých slov pohovku, na které Hermiona seděla. "A je tady ještě ta moje půjčka," připomněl.
"Malfoyi, měl sis to rozmyslet dobře. Nebudu za tebe ručit živ-" nedořekla, protože jí Draco skočil do řeči.
"Hermiono. V klidu, ano?" řekl smířlivě. Střelila po něm očima. Stál kousek od ní, ruku stále napřaženou v uklidňujícím gestu, na tváři pobavený úšklebek.
Zamračila se na něj nazpátek, popadla svůj plášť z věšáku prožraného červotoči a vyrazila ven. Na schodech ji dohnal.
"Takže…" řekla, když se z přízemí bezpečně přemístili na rušnou ulici. Považovala to za jakýsi způsob rozloučení. Draco se jejího začátku ale chytil. "Takže, na konci tohoto týdne budeme mít oba práci," řekl, otočil se na patě a vydal se do světa jejich ulice. "Nashledanou v pátek," křikl ještě přes rameno a škodolibě se zašklebil. Věřil, že on bude první, kdo práci získá. A pokud ne, ta jeho bude jistě lepší.
Hermiona se chvíli dívala na jeho záda mizící v davu, dokud jí nedošlo, že tohle byla další část jeho plánu. Plánoval bez ní a jí se to nelíbilo. Umínila si, že si najde lepší práci, než on.
* * *
Pátek večer. Teplý večer.
Hermiona tiše stála u okna. Dívala se na páry procházející ruku v ruce přes ulici a na děti hrající si na chodníku. Představovala si, jaké to teď asi je v Bradavicích. Nebo by bylo, kdyby se žádná z událostí posledních dní nestala. Určitě by seděla s Harrym, Ronem a Ginny pod jejich dubem u jezera a pozorovala obří oliheň, líně se převalující ve vodě. Harry by si namotával Ginniny rudé vlasy na prsty a jejich lesk by se odrážel na zapadajících slunečních paprscích. Ron by určitě řešil nějaké hlouposti okolo famfrpálu a ona by si v klidu četla, nebo dělala domácí úkoly. I ty jí chyběly. I když o práci neměla nouzi. Na domě bylo stále co spravovat.
Pohlédla druhým oknem dozadu do zahrady. Jen tak, lusknutím prstu se v čase vrátit nemohla, proto se aspoň pokusila zlepšit si náladu myšlenkami na jejich dům potom, co ho právoplatně koupí. Za takových večerů bude sedávat na verandě, pozorovat ptáčky poskakující po té velké jabloni, která tam rostla. A číst. Pravděpodobně něco jako "Dějiny cestování časem" nebo něco podobného, ale to jí bylo jedno. Toužila jen po klidu. Po té typické domácí atmosféře, kterou už tak dlouho postrádala.
Draca pořádně neviděla od úterního rána. Často se míjeli na schodech, ale jen proto, aby se na sebe mohli ušklíbnout a popřát si falešné "Hodně štěstí při hledání práce."
Pravda byla ale směšná. Oba práci měli. Už od samotného úterka, jen se snažili najít lepší. Přemisťovali se na všechna kouzelnická místa, která znali. Kdyby chtěli cestovat po mudlovsku, trvalo by jim to alespoň rok, ale s použitím "tří O" to šlo rychleji a bezpečněji, vzhledem k probíhající válce. Jenže s hromadným stěhováním kouzelníků na kouzelnická místa se zaplnili všechny dobré pracovní místa. Přesto byla Hermiona se svým výběrem spokojená. Měla štěstí. Odbor pro kouzelnou přepravu nedávno ztratil několik zaměstnanců. Nevrátili se z dovolené. Z Albánie.
Při té představě se zachvělo. Bylo vůbec možné, aby Voldemort už teď spřádal své plány a zabíjel?
Přesto jistou částí svého srdce jásala. Odbor pro kouzelnou přepravu měl dobrý přístup do knihovny, stravitelnou pracovní dobu a triviální pracovní náplň. Registrovat způsoby přepravy jednotlivých "přistěhovalců", provádět ankety mezi lidmi a podobné 'prkotiny', jak si to Hermiona pro sebe nazvala. Byla to opravdu jednoduchá práce, ale placená a výhodná. Pracovat na ministerstvu znamenalo, získávat informace. A navíc, kouzelnou přepravou jistě mysleli i rozplývavé skříně…
"Dobrý podvečer," vešel Draco do pokoje a jeden koutek mu ucukl směrem nahoru. Byl rád, že tenhle týden à la 'Čím vytíženěji vypadám, tím lepší práci mám' je u konce. Musel přiznat, že mu chyběla společnost. Jakákoli.
Hermiona se odpoutala od okna a pokývla hlavou. Draco se posadil na pohovku a vzal si jednu z placek, které upekla v krbu. Rukama ji rozcupoval na kousíčky, které potom žvýkal, jako by přežvykoval slova, která se chystá říct.
"Takže…" začal první větu tak, jak ji ona začala v úterý, kdy se viděli naposledy.
"Takže?" povytáhla Hermiona jedno obočí a zahleděla se na něj.
"Máš práci?"
"Ano."
"Odkdy?"
"Od úterý."
"Kde?"
"Na Ministerstvu."
Dracovi zřejmě došla řeč.
"A řekneš mi něco i ty?" zeptala se Hermiona a pohlédla na něj s únavou v očích. Vážně už by se chtěla vyspat ve skutečné posteli.
"Dobře," přikývl Draco. "Já taky. Já taky. Já taky."
"Cože?" zakroutila nad jeho hříčkou hlavou.
"Taky už mám práci, taky už od úterý a taky na Ministerstvu," oznámil klidně.
Hermiona na něj chvíli hleděla s otevřenou pusou "Kde?" zeptala se se zájmem. Únava byla tatam.
"V šestém patře," odpověděl.
"Na odboru - pro kouzelnou přepravu," dořekli oba s úžasem a Hermiona se začala smát. "Je to vůbec možné?"
Draco nad tím s podivem zakroutil hlavou.
Byli si snad tolik podobní? Našli si stejnou práci ze stejných důvodů? Jak to zvládnout, vídat se celé dny…
Hermiona nad tím stále se smíchem kroutila hlavou "Myslím, že pravděpodobnost něčeho takového je nejblíž nule, ale nám se to prostě podaří!"
"Jako by těch náhod už nebylo dost," řekl Draco suše. Začínalo ho to přivádět k šílenství.
"Ale, prosím tě, musíš to brát z té lepší stránky. Má to tolik výhod. Můžeme spolu procházet knihy a probírat naše teorie rovnou v práci. Nemusíme čekat až domů…" začala Hermiona.
"Domů?" podíval se na ni. "Jak můžeš být takhle… Smířená s tím, co se nám stalo?" zeptal se pomalu, jako by hledal ta správná slova, aniž by nevybouchl.
"No," řekla Hermiona stále příliš lhostejně na to, aby ho nerozzuřila ještě víc "Zřejmě se musíš naučit brát věci tak, jak přijdou," poradila mu.
Zhluboka se nadechl, aby jí oponoval, ale ona ho předběhla.
Najednou, hlasem chladnějším, než led zašeptala: "Řekni mi, Draco, co ty jsi tam nechal?"
To bylo všechno. Všechno, co dokázalo uzemnit jeho špatnou náladu a chuť k hádce. Všechno, co stačilo, aby se rozhodnul, že dneska to "prostě vyřeší".
Podíval se na ni. Stála u okna na zahradu, zády k němu.
"Nezdálo se mi, že by se ti stýskalo…" podotknul čistě faktickou poznámku. Nemohl to vidět. Když byla s ním, sršela elánem, nápady a iniciativou. Ale mohl to cítit. Nikdy se nesmála naplno.
Copak sis nevšiml, Draco? Copak jsi to nečetl v jejích myšlenkách?
Pomalu se na něj otočila. Měsíc jí ozařoval tváře a slzy v očích. Vypadala jako přízrak.
"Tobě se totiž ani ve snu nezdálo, jaké to je," vmetla mu do tváře "Stýskalo se ti někdy po někom? Mělo se ti kdy vůbec po kom stýskat? To, že před tebou nebrečím a neprosím tě o útěchu ještě neznamená, že jsem na ně zapomněla!" vykřikla. Rozzuřeně se na něj dívala a zhluboka dýchala. Nezabíjej ho, ještě by se ti mohlo hodit, napadla ji uklidňující myšlenka.
Otočila se zpátky k oknu a znovu se snažila vybavit si tu idylickou scénu. Ona v pohodlném křesle, s knížkou na klíně, ptáček na jabloni…
"Já to tak nemyslel," řekl tiše a ona málem nadskočila. Stál těsně za ní. Opatrně napřáhl ruku. Chtěl ji pohladit, položit ji na její rameno, poplácat ji, cokoli, ale bylo těžké to udělat. V té chvíli, kdy jeho dlaň konečně spočinula na jejím rameni, ona se otočila za jeho hlasem. Ruka sklouzla po kabátu dolů a Hermiona se otřásla.
Stál naproti ní. Už tolikrát si byli takhle blízko. Dnes to bylo ale jinak.
Jeho tvář nevyjadřovala jediný pocit. V jeho očích ale dokázala Hermiona číst jako v knihách, které tolik milovala. Za jediný okamžik se jimi přehnalo tolik citů, o kterých si myslela, že on vůbec nezná. A nebyl to jen strach, který v nich už kdysi zahlédla. Bylo to něco nového. Něco, co jí napovídalo, že ta slova vyřčená před pár dny, ta slova o přátelství, měla význam i pro něj.
Přikročil k ní ještě blíž a jeho dlaň spočinula na její paži. Na chvíli sklopila hlavu. Jen ona věděla, že to bylo proto, aby se na sto procent přesvědčila, že se jí to nezdá. Potřebovala to vidět. Když od toho, pro celý svět nepochopitelného, obrázku odtrhla pohled, srazila se s jeho ocelově šedýma očima.
Byl tak blízko…
"O…Omlouvám se," řekl tónem, který neznala. Upřímným tónem.
Chvíli na něj němě hleděla "Neomlouváš se často, co?" zeptala se. Předpokládala, že ho tahle poznámka urazí, on se stáhne zpátky na 'svoje místo', nebo se prostě sbalí a odejde, ale on se ani nehnul. "O to větší váhu moje omluva má," řekl po chvilce popravdě.
Nebylo to pro něj lehké, omlouvat se.
Několik vteřin bylo naprosté ticho. Hermiona nevěděla co říct, zatímco Draco jí chtěl dát prostor.
"Um… Mohli bychom prostě… Začít znovu?" zeptal se vážně, když už mu ticho připadalo nesnesitelné "Smazat to, co bylo doteď… Myslím mezi námi dvěma," dodal rychle, aby si znovu nemyslela, že zlehčuje její přátelství v Harrym… Potterem.
Hermiona na něj zírala s překvapením v očích. Ve kterých on dokázal číst lépe, než ona v těch jeho.
Nechápala to. "Já… Ti nerozumím," vykoktala "Teda, rozumím tomu, co chceš, ale nerozumím… Tobě," řekla a zadívala se na něj ještě pozorněji.
Draco konečně pustil její ruku, opřel se o parapet okna a zahleděl se na zahradu. Měl o ní podobnou představu jako ona.
Další dlouhá chvíle ticha prošla pokojem.
Hermiona ho celou dobu pozorovala. Vykláněl se z okna, jakoby každou chvíli chtěl přehodit nohu přes rám a vyskočit, vlasy mu cuchal vítr a jeho bělost se odrážela od jemného světla z oblohy. Jen oči neseděly k té porcelánové nádheře. Jako vždy.
"Já… Asi jsem si za tu dobu, co tady jsme a co… Co jsem s tebou… Uvědomil, že svět půjde dál, i když já už na něm nebudu. Jsme… Jsme v nemožné situaci. Nechtěl bych umřít s tím, že jediný člověk, který mě v tomhle světě zná, mě nenávidí," dořekla zřejmě ta nejupřímnější slova, která od něj kdy slyšela.
Ticho.
"Dobře," řekla nepřirozeně chraplavým hlasem. Snažila se ovládat všechny emoce, které jí probíhaly. Draco se na ni otočil s otázkou v očích "Souhlasím s tvým nápadem. Smažeme všechno a začneme znovu," řekla a on… Se usmál.
"Děkuju," řekl a věnoval jí ten nejvděčnější pohled, který dokázal.
"Ale… Nechystáš se umřít, že ne?" zeptala se Hermiona s hranou vážností. "Protože já tu zase nechci zůstat sama," dodala už upřímně.
"Zatím ne," usmál se znovu. "Tedy alespoň mi přijde, že k tomu nemám ani zdaleka tak blízko, jako, když jsem byl o padesát let "zpátky v budoucnosti"," podotkl a Hermiona poprvé za celou dobu pocítila zvědavost týkající se jeho smrtijedství. Pomalu se odlepila od okna, sedla si na pohovku, a když se posadil vedle ní, zeptala se s pohledem na jeho 'označeném' předloktí "Jak to vlastně bylo?"
"Myslíš… všechno?" zeptal se a Hermiona se se smíchem zamyslela nad tím, jestli pro ni jeho úsměv ztratí to kouzlo, co má teď, i když se bude smát tak, jako teď. Pořád.
Přikývla "Vezmi to po pořádku."