Časné odpoledne to na Příčné vždycky vypadalo jako na trhu. Skupinky a davy lidí se prodíraly omezeným prostorem, nechávaly se unášet proudem a zarývaly nehty do rámů dveří, pokud se snad někde chtěly zastavit. Za posledních pět let se Příčná rozrostla. Musela poskytnout dostatek prostoru pro kouzelníky, kteří se sem hromadně začali stěhovat okamžitě po vypuknutí války. V téhle době bylo lepší zdržovat se na místech obklopených magií radši, než na mudlovských sídlech. Každé kouzlo pomáhalo, každá hůlka chránila. I mudlové dokázali ubližovat.
V téhle záplavě lidí - nových i místních - se mladý pár mířící do knihovny ztratil "jako mávnutím kouzelného proutku." Nikdo si nevšiml dvou nedospělých kouzelníků přecházejících ulicí. Možná proto, že vypadali všechno, jen ne nedospěle. Hnědé vlasy, jemný úsměv, módní oblečení, sebejistý krok; to byla žena kráčející vedle blonďatého vysokého muže s ostražitým výrazem ve tváři. Jejich kroky směřovaly přímo do knihovny. Nezastavili se u žádné výlohy obchodu, u žádného stánku na kraji ulice; mířili svou cestou, nerušeni okolím, obcházeni pouličním davem, jakoby se svou existencí vymykali zákonům, jakoby byli nadčasový.
Budova knihovny byla jedna z nejkrásnějších v ulici. S protáhlým půdorysem a bílou omítkou, usazená v čele cesty, připomínala sídlo krále. Pro tuhle chvíli se ale stávala domovem pouze pro všechny, kteří hledali uvolnění, informace, nebo prostě jen někoho, kdo se rád baví na stejné téma. Monumentálnostt budovy zvenčí se ale vůbec nemohla srovnávat s velikostí uvnitř. Kouzlem rozestoupené stěny a hlasitá ozvěna, navozovaly pocit nekonečna. Rozlehlá přijímací hala byla plná knih plujících vzduchem, lidí s brýlemi na nosech a knihovnic - malých usměvavých paní.
Hermiona se zhluboka nadechla. Vůně starých pergamenových stránek jí připomínala Bradavice. V té chvíli byla touha vrátit se 'domů' silnější než ona. Okamžitě se ohlédla na ukazatele visící bez opory ve vzduchu a hledala šipku, která by ji přivedla kamkoli. Do časové smyčky, portálu, nebo časoprostorového víru, do čehokoli. Její myšlenky ale rychle rozehnal hlas paní, která zřejmě už nějakou chvíli mluvila s Dracem.
"… slečno?" dořekla svou otázku a zpod brýlí pohlédla do Hermioniných zasněných očí.
"Ehm, omlouvám se, trošku jsem se zamyslela," omluvila se Hermiona "Co jste říkala?"
"Jen jsem se ptala, jestli se chcete zapsat zároveň se svým přítelem," usmála se znovu žena a její neuvěřitelně trpělivá nálada Hermionu udivila. Neznala tak milé knihovnice.
"Samozřejmě," přikývla a šla za ní k pultu.
"Takže, jste určitě věková kategorie sedmnáct až dvě stě, viďte?" zasmála se ta paní svému vtipu a začala se přehrabovat v kartotéce. Draco se jako na povel usmál a ona si všimla Hermiony stojící s nepřítomným výrazem vedle něj.
Vzpomínala. Na hodiny strávené mezi knížkami o prázdninách, ve vlaku, ve škole. Kdy vlastně žila?
Ucítila paži, která se jí ovinula kolem pasu. Vyděšeně se otočila na Draca a její oči se střetly s těma jeho. Chybělo pár centimetrů. Draco se nenuceně usmál, přitáhl si ji za boky k sobě otočil se a přímo do ucha, tak těsně, že si knihovnice musela myslet, něco jiného, jí zašeptal "Spolupracuj!". Kdyby tolik nezasyčel, možná by se tak viditelně neotřásla. A možná taky ano.
Když se od ní odtáhl, znovu se usmál, pustil ji a začal se věnovat vyplňování svého dotazníku. Žena si postupně zapsala jejích -pseudo- jména a kolonku pro bydliště nechala prázdnou. Místo jejich pobytu prozatím zatajili, jak zněla dohoda.
"Takže zatím díky," usmála se a ve tvářích se jí objevily dolíčky. Hermiona se na ni poprvé pořádně zadívala. Byla to roztomilá stará paní, milující svou práci. Byla skvělá. "Teď už stačí jen vědět, co hledáte," vybídla je a kývla směrem k ukazatelům.
"Skvěle," vydechla Hermiona a prošla rychle jednotlivé šipky očima. "Uvidíme se později," řekla rychle Dracovi a vydala se na cestu do labyrintu starých kožených vazeb a pohodlných křesílek.
"Ale ať je to ještě dnes," zavolal na ni Draco se skrytým úsměvem. Moc dobře věděl, jak knihy miluje a doufal, že ji od nich v případě nouze dokáže odtrhnout.
Pod ozvěnou svých kroků ještě Hermiona zaslechla ženin smích, potom už se ztratila v tichu, čase a velikosti jednotlivých knih.
* * *
Hermiona zamířila ke kavárně s venkovním posezením tak, jak ji poslala knihovnice.
"Vás přítel vám vzkazuje, že na vás čeká venku v kavárně," usmála se na ni ta paní, když Hermiona vyšla s věží knih a časopisů v náruči.
"Ahoj," řekla a přisedla si k Dracovi. Pohlédl na ni před stránku novin a přikývl. Před sebou měl položený hrnek kávy a vedle jeho židle stála taška plná jídla. Než se stihla Hermiona podivit, mávnul rukou na číšníka. "Kávu?" zeptal se jí a potom, co kývla, dal číšníkovi vědět.
"Takže jsi dostala můj vzkaz," řekl a složil noviny na stůl. Vypadal starší, než ve skutečnosti byl. Uměl v tom chodit.
"Ano," přikývla Hermiona a zčervenala "Omlouvám se, trošku jsem zapomněla na čas," zamumlala.
"Paradoxně," ušklíbl se. "Každopádně, pokud to má nějaké výsledky…"
Hermiona si povzdechla "Všechno, co jsem zjistila jsem taky donesla," řekla a vytáhla z kabelky časopis "Ideální dům," další přistál na stole a ona ho uvedla jeho smyšleným názvem "Ideální práce." Na stůl dopadaly další a další "Ideální kuchyně, ideální auto, ideální rodina, děti, manžel… Všechno, co si může průměrně neinteligentní žena přát, je tu popsané do posledního puntíku," řekla a s kroucením hlavy sáhla po jednom z časopisů "Tady se třeba píše, že přijatelná doba, kterou můžeš, jako můj přítel, či manžel, strávit týdně se svým autem, jsou tři hodiny," přečetla naoko vážně a napřáhla se po dalším časopise "Měli bychom mít dvě děti. Jedno je málo, tři jsou moc," zarecitovala a odložila časopis se smějící se rodinou na titulní stránce. "Tady…"
"Dobře, dobře," zarazil ji "A nějaké… použitelné informace?" zeptal se.
"Co se ti zdá na správném počtu dětí nepoužitelného?" probodla ho hraně zlostným pohledem. "Každopádně, první se chci zeptat já. Můžeš mi vysvětlit, čím chceš zaplatit tuhle kávu, tvoje noviny a to jídlo?" povytáhla obočí. Byla snad pryč tak dlouho, že si stihl najít práci?
Usmál se jejímu mírně vyděšenému pohledu a racionálnímu uvažování. Nic jí neuniklo. "Půjčil jsem si," odpověděl.
"Od koho?" zeptala se nedůvěřivě.
"Od Gringottových."
"Oni půjčují peníze?" podivila se a nevědomky si namotala pramen vlasů na prst.
Draco sledoval její pohyb a uvažoval, co odpoví "Taky," kývl "Na velký úvěr a vlastní nebezpečí, ale lepší, než jíst pečené brambory každý den, nemyslíš?"
"Možná… Kolik?"
"Sto galeonů."
"To… Není málo,"zamyslela se. Kdy to stihnou splatit…
Draco jakoby jí četl myšlenky. "Pokud si oba najdeme dobrou práci, nebude problém splatit je. Navíc, není to ani moc, nevyžijeme z toho dlouho," rozebral jejich spornou situaci. "Ale teď pokračuj ty v tom, co jsi našla," ponoukl jí a upil z kávy.
Hermiona se zamyslela, aby poskládala všechny nové věci, které zjistila podle důležitosti "Hlavní a nejdůležitější informace asi je, že časově naprosto zapadáme," řekla a rozhlédla se po okolních lidech "Já bych asi měla začít nosit drdoly," vyvrátila oči "tobě se přistřihnou vlasy a nikdo si nás nevšimne. Co se týká oblečení, stačí sledovat lidi na ulicích. Nebude těžké si na ten styl zvyknout. Muži nosí většinou saka, což pro tebe nebude novinka, a ženy buď dlouhé sukně, nebo šaty. Vypadá to tu jako v nějakém válečném filmu," zakroutila hlavou, když se znovu rozhlédla. "Co se týká řeči, nevrátili jsme se o několik století, takže to není žádný problém, všichni mluví stejně jako my. Zbytek jsou jen takové maličkosti jako, společenské akce, oblíbené písničky, aktuální filmy a podobně. A potom takové ty věci - co napsat na dveře domu, jak uspořádat verandu, co dělat na veřejnosti - to, co nám pomůže navodit představu dokonalého… páru," dodala trošku nesvá z té představy.
Draco klidně přikývl. Už si na to divadlo, které museli hrát, zvykl. Bez něj to nešlo.
"No… Cos zjistil ty?" zeptala se rychle Hermiona, aby zamluvila své rozpaky.
Draco ji chvíli klidně pozoroval. Své věčně prokřehlé ruce si hřál o horkou kávu a jazykem si rychle olízl rty. "Není toho moc," řekl. Váhal. Celou dobu, kterou tu na ni čekal, přemýšlel, jestli svůj prvotní plán zrealizovat. Nemuselo by se jí to líbit. "Našel jsem několik informací v územním archívu," začal nenápadně. "Jde o "náš" dům. Na tom místě kdysi stála krásná viktoriánská stavba, její majitelé ji ale dávno opustili a dům zchátral. Ztratil cenu a pozemek, na kterém stojí, ji ztratil s ním, protože nikomu se nechce tenhle polorozpadlý obrovský dům opravovat," ustal na chvíli v proudu slov a podíval se na Hermionu.
Opětovala jeho pohled a v jejích očích pohrávaly ohníčky. Docházelo jí, co tím myslel. "Ty ho chceš koupit?" zeptala se nevěřícně. Draco opatrně přikývl a věnoval jí jednu ze svých největších vzácností - rozpačitý pohled.
"Vážně?" zeptala se ještě udiveněji. Vážně…?
Znovu lehce přikývl "Je to výhodná nabíd-"
"Draco!" vyjekla najednou šťastně, div ho neobjala. "Já… Sice… Ano, ten dům je příšerný, ale…" nedokázala přijít na to, co říct dřív. Jestli to, jak moc je mu vděčná za to, že tohle řešení navrhl, nebo to, jakou pro ni ten dům má cenu po těch několika dnech strávených v něm v chladu a nepořádku, nebo to, jak se těší až se tam spolu řádně nastěhují…
Cože…?
Spokojila se s vřelým pohledem, který mu věnovala. "Myslím, že několik povolení, dělníků a kouzel z něj udělá příjemný domov. Tedy… Dočasný domov, samozřejmě…" dořekla rozpačitě, když si uvědomila, co to znamená.
Najde si práci, spraví dům a bude bydlet s Dracem Malfoyem. V roce 1943.
Cítila se provinile za to, že nebydlí v jeskyni, nejí kůrky chleba a s pomocí posledních zbytků energie se nesnaží najít způsob, jak se vrátit zpátky. Bylo moc sobecké chtít žít na úrovni i v téhle situaci?
Draco to viděl stejně "Gran… Hermiono," oslovil ji pomalu, zatímco si prsty pohrával se smotanými novinami "Myslím,že vím, na co myslíš." Nemělo smysl říkat, že stoprocentně ví, na co myslí.
"Víš?" zeptala se s pohledem na jeho ruce hrající si s novinami.
Na chvíli se zamyslel. "Dobře, možná tomu nerozumím úplně, ale dokážu si představit, jak to asi myslíš. Nesmíš se obviňovat za to, že chceš normálně žít. Nikdy to nebude úplně normální, ať vypadáme, jak chceme, pořád je nám šestnáct, musíme si najít práci a přizpůsobit se. To obvykle šestnáctiletí nedělají," pokusil se jí vysvětlit, že její svědomí je možná až přehnaně hlasité. "Potter s Weasleym by s tím určitě souhlasili," dodal jako podporu svých slov jeden ze silných argumentů z její strany. On sám se za něj zastyděl.
Hermiona se dívala do hrnku kávy a rukama pevně svírala opěradla židle. Soustředěně si skousávala ret, zatímco přemýšlela nad jeho slovy. Ve chvíli, kdy se zmínil o Harrym s Ronem, neubránila se slzám. Naštvaně zamrkala. Bylo těžké na ně nemyslet. Chyběli jí.
"V pořádku?" zeptal se Draco. Snažil si namluvit, že tahle starost, kterou o ni projevoval byla čistě sobecká. Kdo by chtěl žít s psychicky labilní šestnáctkou…?
"Nemůžu tomu uvěřit," zakroutila hlavou a zoufale se zasmála.
"Čemu?" nechápal
"Malfoyi, posloucháš se? Právě si mi řekl, že mě chápeš a… Utěšuješ mě?! Nemáš být náhodou ze Zmijozelu?" Pořád se smála. Nehty si zarývala do dlaní a zápěstím si stírala slzy. Vypadala trošku šíleně.
"Tolik jsem toho zase neřekl," zamumlal a rozhlédl se okolo. Hermiona svým smíchem budila pozornost kolemjdoucích. Lidé okolo se po ní sice otáčeli, místo káravých pohledů se ale usmívali. Bylo hezké vidět v téhle těžké době někoho se smát.
"Promiň," řekla a znovu si zápěstím otřela slzy. Tentokrát ty šťastné. "Nemyslela jsem to zle. Máš pravdu, zrovna nad tím jsem přemýšlela. Díky," přikývla upřímně a v děkovném gestu položila svou dlaň na tu jeho ležící na stole. Téměř okamžitě ji stáhla. Přesto si to zřejmě neuvědomovala.
Ale Draco ano "Tohle je šílené," zakroutil hlavou.
"Proč?" zeptala se.
"Ty se ptáš proč?" ušklíbl se s ironií v hlase.
"Vlastně ani ne," usmála se znovu a zakroutila hlavou.
"Chystáme se spolu bydlet v jednom domě, Grangerová, z toho nevyleze nic dobrého," poznamenal vševědoucně a Hermiona, i když překvapená jeho změnou, si užívala náznak úsměvu na jeho tváři.
"Stalo se něco?" zeptala se překvapeně.
"Proč?"
"Nevím, zdáš se mi… šťastnější. Možná. Nevyznám se v tobě…" zamumlala a zčervenala. Někdy si dostatečně neuvědomovala s kým mluví.
Dlouho seděli zticha. Zrovna, když se chtěla omluvit za to, jak… troufale se zeptala, promluvil. "Možná už jsem se s tímhle vším smířil," odtušil.
"S čím?" S touhle situací? Dobou…?
"Ale no tak, Grangerová, ani já nejsem takový hlupák, abych si myslel, že se spolu můžeme potkávat každé ráno v koupelně a přitom se nenávidět. Budou z nás spolubydlící. A asi by…" zasekl se. Chystal se říct úplnou hloupost. Ale slova mu skákala přes rty, aniž by jim poručil "Asi by z nás měli být přátelé," zamumlal a očima se vyhýbal jejímu pohledu. Tohle byl jeho ústupek. Podal jí to černé na bílém tak, jak to bylo a mělo by být. Stavěl se proti všemu, co znal. Přemýšlel, jestli slovo 'přátelé' pro ni nemá větší význam, než pro něj. On totiž přátele neměl.
"Malfoyi… Nepřestáváš mě překvapovat!" vydechla udiveně Hermiona a zahleděla se do jeho šedých očí…
Později, když nad tím večer přemýšlela, uvědomila si, jak moc to měl asi promyšlené. Postavil to před ni jako hotovou věc, fakt, něco, co by měli splnit. Přesto se nemohla ubránit pocitu, který v ní kdysi před šesti lety zřejmě vyvolalo kamarádství s Harrym. Ale tohle bylo daleko lepší. Přátelit se s Dracem Malfoyem bylo prostě dobrodružství.
Draco ve své 'ložnici' nad tím přemýšlel taky. Byla to pro něj nová zkušenost, být v blízkosti někoho tak impulzivního. Dalo se v ní číst jako v otevřené knize. A ona ještě ráda obracela stránky.
Nejvíc ze všeho ho ale zarážel její postoj ve vypjatých a nebezpečných situacích. Jako když stála několik hodin dvacet centimetrů od něj, polámaná a unavená v rozplývavé skříni. Pořád jí v očích hrály ty neuvěřitelně živé ohníčky potěšení. Ten jas prozrazoval, že i když si to nechce přiznat, celou tu situaci si jistým způsobem užívá. Bylo to… nenormální.
Zakroutil nad ní hlavou.
Pokud Hermiona tvrdila, že on ji překvapuje, pro to, čím ho ona dostávala zřejmě neexistovalo pojmenování. Každé gesto, každý obličej nebo slovo, to všechno mu ukazovalo, jak moc se celý život pletl. Byla chytrá, možná šprt, měla vlasy, jako by do ní právě uhodil blesk, ale byla milá. Ke svému okolí. K němu. To bylo něco, co neznal.
Přes pomyslnou hráz jeho životní lži se přelila pravdivá voda. Věděl, že už to nepůjde spravit.