Kapitola 6. - Počátky a doprovodná gesta
Stála u okna a pozorovala ranní ulici. Nad okolním Londýnem se vznášela mlha, ale Příčná byla jasná tak, jako v obvyklém letním jitru. Na kamenité cestě bylo slyšet klapání vysokých podpatků. Podívala se na hodiny. Bylo půl šesté - obchody ještě neotevíraly. Do jejího obzoru se brzy dostala mladá ryšavá žena se dvěma rudovlasými syny. Něco říkali, ale ona jim ještě nerozuměla. Byla příliš daleko. Ve chvíli, kdy došli tak blízko, že dokázala zaslechnout ozvěnu klapavých bot, ozvala se obrovská rána. Tlumená, následovaná výkřiky. Tlumenými. Útok na Londýn.
Žena s chlapci se zarazila a pohlédla na jasně modrou oblohu.
"… už ty košťata, mami?" dolehl k Hermioniným uším hlas malého kloučka.
"Arture," povzdychla si žena a popošla o dva krok. Další výbuch ji ale zastavil.
"Mamí," zakňoural Artur.
"Zlatíčko," poklekla "už jsem ti říkala, že to teď bude malinko jiné, viď? Babiččin dům shořel a my teď musíme najít zbytek rodiny, i když oni už nás-"
Prásk.
"Pardon," uslyšela známý hlas ještě dřív, než se Draco vymanil z klubka ryšavců. Vrávoravě o krok odstoupil a znovu se omluvil "Promiňte, nenapadlo mě, že by tu někdo mohl být v tak časnou ranní dobu," řekl bledé ženě, která si zřejmě v první chvíli myslela, že ta rána byla bomba, která protrhla hradbu kouzel nad ulicí.
"J… jistě," vykoktala, když Draco pomáhal jejímu synovi na nohy.
"V pořádku?" zeptal se Draco a usmál se na Artura. "Jo," kývl chlapec.
Hermioně se zatajil dech. Usmál se. Nikdy neviděla Draca se usmívat. Nebo ano? Ráno - to brzké ráno, kdy se sešli v téhle místnosti - když si ohříval ruce u krbu, to nebyl tenhle úsměv. Přesto jinak… Nepamatovala se. A přitom to byl tak krásný úsměv. Bylo v něm něco, co nepatřilo na tenhle svět. To, že se nesmál ji přimělo myslet si, že je morous. Jeho chování její domněnku utvrzovalo, ale teď… Ani Malfoyové se přeci nesmějí bezdůvodně. Smějí se vůbec Malfoyové? Jeden zřejmě ano.
"Ještě jednou se omlouvám," kývl Draco hlavou k ženě a prohrábl Arturovy vlásky. Tím jednoduchým pohybem jí zbořil všechny představy. S vykulenýma očima pozorovala jeho bledou ruku v červených vlasech a jeho úsměv věnovaný vystrašené ženě. Tohle nebyl ten kluk, kterého znala.
"To je v pořádku, jen jsem se vás trošku lekla," přiznala žena a Hermiona si všimla jejího pohledu na blonďáka, kterého měla před sebou.
"Mami - ou," žuchl mladších chlapec na zadek a rozbrečel se. Žena ho unaveně zvedla a popadla Artura za ruku.
"Měli bychom jít," usmála se na Draca omluvně a odtáhla své dvě děti - brečícího mladšího synka a Artura civícího svýma jiskřivýma dětskýma očima na Dracovo tetovaní pod vyhrnutým rukávem - pryč.
Draco se za nimi díval tak dlouho, dokud rusovláska nezašla do Děravého kotle a nezmizela mu tak ze zorného pole. Dlouhou chvíli stál bez hnutí a sledoval zavřené dveře, potom si prohrábl rukou vlasy, konečky prstů shrnul rukáv košile a vyrazil k "jejich" domu.
"Tady," ozvalo se za chvíli od otevřených dveří a v klíně jí přistála teplá papírová krabice.
S nakrčeným obočím ji zvedla před sebe a otevřela. Pokojem se rozlila lahodná vůně čerstvého pečiva a ona náhle zjistila, že má vlastně obrovský hlad. Natáhla ruku, z té hromady jídla si vybrala jeden sýrový croissant a nadšeně se do něj zakousla.
"Díky," zamumlala s plnou pusou a nevšímala si Dracového kroucení hlavou. Sedl si naproti ní na rozviklanou starou židli a začal ze sójové bagety loupat semínka. Musela se usmát nad tímhle zvykem. Vzpomněla si, že tohle dělávala její kamarádka v mudlovské škole. Byl to ten nejobyčejnější zvyk na světě a jeden z těch obyčejných lidí, kteří ho používali byl i on. Obyčejný Draco.
"Kdes k tomu přišel?" zeptala se, když dožvýkala a nadkláněla se nad krabicí ve snaze rozmyslet se, co je lepší, jestli kobliha nebo malý bochánek z neidentifikovatelného těsta.
"V pekařství," řekl a protočil oči v sloup.
"Nejsem -"
"V mudlovském pekařství," dodal na ochranu před výbuchem vzteku.
"Bez peněz?" pozvedla obočí.
"Okouzlil jsem prodavačku," mávnul rukou a stočil pohled z okna.
Hermiona zahodila rozjedenou koblihu do krabice a poplašně vyskočila "Cože?!"
Draco nad ní znovu zakroutil hlavou. "Vážně mi vůbec nevěříš? Nejsem úplný pitomec. Nepotřebuju si přidělávat problémy, abys věděla," podíval se na ni pohledem jako na blázna.
"Tak jaks ji teda 'okouzlil'?" zeptala se ironicky, posadila se zpátky na pohovku a naštvaně se znovu chopila své koblihy.
"Svým šarmem, přece," řekl tentokrát on s pozvednutým obočím a Hermiona se zakuckala sladkým soustem. "Vážně, Malfoyi, dokážeš být i vtipný," přikývla a odebrala se do té nejhrůzostrašnější koupelny, jakou kdy viděla.
* * *
Toho dne strávili většinu času v jejich "obýváku" vymýšlením alternativ, jak normálně žít. Tahle 'nadotázka' obsahovala tolik podbodů, kterými se museli řídit, aby vůbec došli k nějakému závěru. Museli se shodnout na věcech, na kterých se obvykle shodují až dlouhodobí partneři nebo manželé; rozhodně ne šestnáctileté děti bez jediného galeonu a jen šestiletými školními znalostmi magie.
Jak přijdou k penězům?
Pracovat? Určitě. Kde?
Začlenit se do společnosti?
Dům? Kde? Za co? …
Zabývali se tak teoretickými a někdy naprosto absurdními otázkami - Budeme chtít zahradu? - až je z toho oba večer řádně bolela hlava. Pořád ale nevyřešili otázku základní a životně důležitou, a totiž, jak budou shánět jídlo, dokud nebudou mít práci?
Ne, že by snad Hermiona nevěřila Dracovým schopnostem ohledně kouzlení, nebo okouzlování - on sám si jimi byl stoprocentně jistý - ale z představy, že žije celé dny jen z koblih se jí dělalo zle.
"Zítra zajdu do knihovny," utrousila v jedenáct hodin večer toho dne.
Draco se na ni podíval tak, jako se díval pokaždé, když něco navrhla, nebo pronesla některý ze svých ostřejších názorů. Byl to pohled, ze kterého se nedalo nic vyčíst, který nepobízel k další řeči, ani nenařizoval ticho. Nervózně se zavrtěla na 'svém' gauči a potáhla si deku k tělu. Vždycky, když tenhle jeho pohled zachytila, mohla téměř cítit, že jí vidí do hlavy, i když to bylo přece nemožné…
"Proč?" zeptal se po nekonečně dlouhé chvíli ticha a jeho oči sklouzly zpátky k ohni v krbu. Věděla, že nepochybuje o jejím nápadu, jen potřebuje dostatečné důvody, výmluvy a podložené skutečnosti, které by odlehčili jeho svědomí od toho, že jí něco 'svoluje'. I když, jak ji znal - tři dny s Grangerovou byla dlouhá doba - tušil, že i kdyby byl její nápad sebevíc ztřeštěný, nedalo by se s ní nic dělat. Nebylo tak lehké ji zadržet.
Odkašlala si "Za prvé, knihovna je zadarmo," řekla to klíčové slovo, které jim momentálně pomalu užíralo všechny mozkové buňky "Za druhé, musím taky chodit ven, jinak bych tu zešílela," zatřepala střapatou hlavou "A za třetí, v knihovně se nepůjčují jen knížky, ale i aktuální výtisky novin a časopisů, takže si jich můžu několik vzít a můžeme je projít, abychom zjistila, co vlastně tahle doba obnáší, když z ní vyškrtneme nás s naším velkým problémem v čele," řekla pevně odhodlaná jít zítra kamkoli, i kdyby ji řetězy připoutal k… Nebylo k čemu.
"Mám s tebou po večerech pročítat módní časopisy?" zeptal se s pobaveným úšklebkem v obličeji.
"Jistě, Draco," oslovila ho tak, jak si zvykla dělat to v posledních několika hodinách. Bylo jednoduché do vyslovení jeho jména vložit všechny pocity, které ohledně něj cítila. "Protože já jsem typická holka mého věku, kterou zajímá jenom móda, nejnovější hudební hity a kluci," odsekla a podvědomě si složila ruce na prsou. Někdy ji ta spolupráce s ním pořádně lezla na nervy.
"Oh, Grangerová, nepředstírej, že tě zajímají kluci," díval se na ni se směsicí výsměchu a překvapení v očích.
Napjala se jako struna "Malfoyi, varuju tě, pořád mám u sebe svou hůlku!"zasyčela spod spojených zubů a sledovala jeho pohled tvrdýma očima šestnáctilété, kterou její vrstevník podceňuje.
Pobaveně se uchechtl a vyjekl. Na hlavě mu přistála na stará plesnivá deka. Když si ji sundal z vlasů, čímž se patřičně rozcuchal, donutil se otočit se k ní zády.
Přesto i ona to zahlédla. Další úsměv toho dne.
Někdy ta spolupráce přece jen nebyla tak špatná...
"Půjdu si lehnout," řekla hodil jí deku zpátky a vydal se ke dveřím.
"Draco?" zavolala na něj, když už stál jednou nohou přes práh. Tentokrát jeho jméno vyslovila podvědomě. "Tady," podala mu skleněnou vázu, kterou našla při prohlídce domu. Uvnitř poskakoval teplý, do modra zbarvený ohýnek, kterému Hermiona nařídila vydržet tak dlouho, dokud ho jen bude třeba. Nemohla se smířit s tím, že ona spí v pokoji s krbem, kde je i tak přes noc téměř pod nulou, zatímco on spí někde, kde kdysi možná spával domácí skřítek.
Draco jí na prchavý okamžik pohlédl do očí. Vděčný za tenhle drobný 'dar', potom se otočil a i se sklenicí odešel do 'svého' pokoje.
* * *
Další den ráno byla Hermiona na nohách dřív, než polovina ulice. Byla o tom přesvědčená, i když neměla hodinky. Byla to jen chvíle po probuzení, kdy ležela a zaháněla zlé myšlenky do zaprášených koutů své hlavy. Několik vteřin přemýšlela, jak vynaložit s přebytkem času - paradoxně - ale rozhodla se rychle. Usoudila, že jejich "propůjčený" dům by potřeboval malinko zpříjemnit.
Takové základní věci, jako bylo například zasklení oken, si kvůli jejich bezpečnosti nemohla dovolit, rozhodným mávnutím ruky dala ale rychle do pořádku koupelnu. Touhle místností chtěla začít, protože to byla ta, do které s Dracem chodili oba a navíc, vypadala asi nejhůř z těch čtyř v celém prvním patře. Za chvíli kouzlení to opravdu stálo. Ještě před minutou odporná koupelna se pod její taktovkou proměnila v příjemně chladnou místnost s bledozelenými kachličkami a porcelánovou vanou. S úsměvem pokývala hlavou nad svou prací a vyšla na chodbu, následovaná vzduchem plující prachovkou a smetákem. Ve chvíli, kdy znovu začala mávat hůlkou, otevřely se dveře naproti ní a v nich stál její rozespalý spolubydlící.
Viditelně se zarazil.
Hermiona potlačila smích. Nikdy nad tím nepřemýšlela, protože neměla důvod, ale i kdyby, zřejmě by ji nikdy nenapadlo, že se jednou ráno srazí s Dracem Malfoyem na chodbě jejich společného domu a to zrovna ve chvíli, kdy Draco zřejmě vylezl rovnou z postele. Tahle představa byla směšná. Ale reálná.
Pokud to bylo vůbec možné říct, Dracovi zrůžověly tváře. Nervózně si rukou zajel do rozcuchaných vlasů a očima sklouzl na podlahu. Nohy měl bosé, školní košile mu vysela přes kalhoty, prsty jedné ruky si pohrával s bílým rukávem, zatímco druhými si stále zaraženě prohrabával vlasy.
Hermiona se taktně otočila a začala se věnovat úplně jinému konci chodby, než doposud. Prachovka se smetákem hlučně narážely do stěn, aby zakryly její chichot, zatímco Draco neslyšně přešel chodbu do koupelny. Zaslechla zavírání dveří a tekoucí vodu. Naposledy se pobaveně usmála, potom ale namířila hůlku na obrovskou pavučinu v rohu místnosti a myšlenky na rozespalého Draca se zamlženým pohledem nechala uplavat. Prozatím.
Když se Draco omytý studenou vodou - jiná totiž netekla - dostal z koupelny, Hermiona obléhala jejich společnou místnost, alias obývací pokoj, kde se zrovna pod jejími příkazy lepily potrhané tapety zpět ke stěnám.
"Rozhodla ses tu zabydlet?" zeptal se s překvapeným pohledem.
Potřásla rameny "Bůhví, jak dlouho tu zůstaneme," zamumlala, zatímco se soustředila na záplatování pohovky.
"Zajdu pro nějakou snídani," řekl a nechal Hermionu už druhý den po sobě samotnou.
Do hodiny byl zpátky s bochníkem chleba, sýrem a kapsami plnými brambor. "Nic lepšího jsem nesehnal," omlouval se nepřímo a vytahoval špinavé brambory z kabátu.
"To stačí," usmála se Hermiona, šťastná za jakékoli sousto a sklidila brambory do košíku, který našla a opravila. Postavila ho ke krbu "Na oběd si je můžeme opéct," navrhla, vzala si krajíc suchého chleba a stoupla si k oknu. Draco žasl. Dokázala si i v takovém domě všechno uspořádat a udělat pořádek tak, jak ho chtěla. Celé patro po jejím časně ranním zásahu vypadalo úplně jinak, domácky a přívětivě. A i když si to nerad přiznával, byl jí za to vděčný.
Hermiona si povzdechla. Moc dobře si uvědomovala jejich momentální vynucený kolektivní postoj. Radili se spolu, přemýšleli spolu, všechno se chystali dělat společně. Nebyla si ale jistá tím, jak dlouho jim to vydrží. Ta věc mezi nimi, ten pocit… nebylo to přátelství. Nebylo to to, na co byla celých dlouhých šest let zvyklá. Tohle bylo spojenectví. Něco, založené jen na jejich sobeckých potřebách a strachu z osamělosti. Chyběli jí přátelé.
Draco na židli pomalu žvýkal chleba a pozoroval ji. Nepotřeboval kouzlo, vidět jí do očí, ani nic podobného k tomu, aby dokázal říct, na co myslí. Postojem svého těla, pěstmi sevřenými pevně kolem vylámaných rámu oken, výrazem v obličeji, tím vším mu ukazovala, že jí chybí to, co on neznal. A v co nevěřil.
Odpoutala se od okna "Kdy půjdeme?"
"Po obědě," zamumlal "Přemýšlel jsem, že bychom si to měli asi nejdřív trochu upřesnit," řekl větu, která podle něj znamenala aspoň malou - malinkatou - napodobeninu slova plán. Kývla a posadila se na sedačku "Ty můžeš, předpokládám, zůstat Grangerová," řekl, aniž by tím jakkoli - a to poprvé v životě - narážel na její původ.
"Asi ano," řekla vážně "Grangerovi tu pravděpodobně nikdo nezná, přesto… Nejsem si jistá, jestli Hermiona nezní moc… Já nevím, mudlovsky?" zeptala se trošku rozpačitě. Tohle byl zvláštní rozhovor.
"Možná," připustil, na rozdíl od ní s chladnou hlavou "Máš druhé jméno?" napadlo ho.
"Jane Grangerová zní líp, to máš pravdu," usmála se.
"Hlavně zůstaň tím, kým jsi," poznamenal tiše. Ohlédla se.
"Dobře," zamluvil to rychle "Kolik ti je let?" zeptal se a Hermiona se zamyslela. Kolik by se jí hodilo?
"Co třeba… Dvacet jedna?" odhadla.
Draco ji chvíli zamyšleně pozoroval. "Asi ano. To je dost na to, abys mohla sbalit kufry a odletět se svým přítelem z Francie do Anglie," poznamenal "Takže, mně může být… Dvacet tři?"
"To je dost na to, abys mohl sbalit kufry a odletět s přítelkyní z Francie do Anglie," zašklebila se "A měl práci," dodala.
Přikývl "Nemáme stálé bydliště, takže jim ho nahlásíme později a-" pokračoval v konstrukci jejich života, ale Hermiona mu skočila do řeči.
"Ale jak se budeš jmenovat ty?" zeptala se se zvědavým výrazem ve tváři - jejím nejčastějším.
Draco ji pozoroval pronikavýma očima. Byla to jedna z těch chvílí, kdy měla pocit, že jí vidí do duše, aniž by se snažil, ale ona z něj nedokázala vyčíst nic.
Tiše si povzdechl a zahleděl se z okna.
Chápala ho. Celý život se za svoje jméno schovával, bránil ho, bojoval za něj… Ne. Nechápala. Vždyť to bylo jeho jméno, které ho dostala do těchhle problémů - aspoň z části, připomněla si a tváře jí zrůžověly. Jeho jméno ho přivedlo do Voldemortovi mysli, to kvůli těm několika písmenům byl jeho život v ohrožení posledních deset měsíců. Věřila, že to pro něj bude osvobození, zbavit se ho. Být někým jiným, novým… Ale on tak nevypadal. Chtěla se zeptat, proč mu na tom proklatém jméně, které mu ničí celý život, tak strašně záleží, ale odpověď přišla dřív, než přes její rty stihlo přeběhnout jediné slovo.
"To jméno," začal a podíval se na ni, aby jí svým pohledem naznačil, že tahle otázka z ní křičí už nějakou dobu "To jméno mi dávalo oporu celých šestnáct let mého života. Dostalo mě sice do… různých situací, včetně téhle, ale byla to zbraň, se kterou se lehce zacházelo. Stačilo prostě vědět, že ji máš. Moje rodina nikdy nedokázala vytvořit takové zázemí, které mi poskytovalo tohle jméno. Věděl jsem, i přesto, co mi odmalička tvrdili, že těch několik písmen nemá takovou cenu, abych jen díky nim něco dokázal, ale když něčemu bezmezně věříš a je to to jediné, co ti dodává sílu a schopnosti, je jednoduché zapomenout na čistý rozum. Já vím, že ve skutečnosti na jméně nezáleží," dořekl. Hermiona na něj udiveně zírala. Nemohla uvěřit tomu, co právě řekl.
On sám se jí neplánoval s ničím svěřovat. Nechtěl si z ní dělat zpovědníka, ale tohle bylo něco, nad čím už dlouho přemýšlel. Ne jen tu dobu strávenou s ní. Už měsíce. Od toho, co dostal ten úkol. Uvědomoval si význam svých slov natolik, že se sám vylekal. Postavil se proti všemu, dokonce i proti své rodině a jejich zásadám. Doufal, že mu někdy odpustí. Pokud ovšem někdy nastane doba, kdy by po nich odpuštění mohl žádat. Nebo, pokud ho vůbec bude chtít.
Hermiona na něj stále upřeně hleděla. Tohle bylo nad její chápání. Vždyť on… To přece… Snad nechtěl… Neuspořádaná změť nedokončených myšlenek jí vířila hlavou.
Nakonec to musela přiznat. Chápala.
"Dra-"
"Ne," zarazil ji a odvrátil pohled od okna "Daniel. Daniel Prochain."
(A/N: Neumím francouzsky, čímž bych chtěla poděkovat mým dušičkám za pomoc při zjišťování výslovnosti. Prochain znamená příští, nebo budoucí. Čímž se vysvětluje, proč si Draco vybral zrovna takové příjmení ;))