Kapitola 4. - Kapitulace, degradace, deformace
Omámeně vyšli z nemocnice.
Mohla to výt vážně pravda?
Rozhlédli se kolem sebe. Po ulicích spěchaly mladé ženy v kostkovaných šatech s ulízanými a navlněnými vlasy. Muži měli knírky a čepice, postávali na rozích a ve velkých hloučcích kouřili cigarety. Po silnici před nimi projelo staré - vlastně nové - černé auto se stříbrnou tanečnicí vepředu, za nímž se otočila skupinka malých chlapců v hnědých šortkách se šráky, hrající na jinak prázdné ulici fotbal. Domy okolo vypadaly staře a zchátrale.
Oba se na výjev před sebou dívali s vyděšeným výrazem v obličeji.
Byla to pravda.
Draco chtěl vyjít na ulici. Hermiona ho ale rázným "Stůj!" zarazila ještě před tím, než stačil vystoupit z ochrany nemocnice.
"Co je?" vyštěkl podrážděně.
"Tohle je mudlovský Londýn," řekla a znovu se rozhlédla. Stále tomu nemohla uvěřit. Vždyť přece ani kouzelníci nedokázali takhle cestovat časem.
"A co má být?" zeptal se nepřátelsky. Znovu si musela uvědomit, že i když jsou tu, v tomhle čase, spolu, nic to neznamená. I když ho zachránila…
"Druhá světová válka," odpověděla klidně a nevnímala jeho vyděšený výraz. Ať si to taky jednou zkusí, nevědět na čem je, napadlo ji.
Zarazil se. Druhá světová válka. Co to znamenalo? Jistěže věděl, co to znamenalo. Pár dalších ochranných kouzel na jejich dům. V téhle době. Ale pro ně? Nevěděl, co znamenala válka pro mudly.
"Nemůžeme jít ven," odtušila Hermiona "Pokud ovšem nechceme, aby na nás sletěla bomba," dodala, když si všimla jeho zmateného výrazu. "Musíme se schovat někde v kouzelnickém Londýně. Tohle je nebezpečné," řekla a zahleděla se na džíp plný voláků v přilbách a zelených uniformách. Bylo to tak reálné.
Otočili se na patě a z nemocnice se společně přemístili na Příčnou. Hermiona ztěžka dopadla na nejbližší lavičku a složila hlavu do dlaní. Lepší už to být nemohlo. Vrátili se v čase, neznámo jak, přímo do poloviny války. A navíc, neměli žádné tušení, jak se dostat zpátky. Domů, do své přítomnosti.
"Budeme si muset najít něco, kde přespíme," řekla spíš svému klínu, než jemu.
Draco stál nad ní a rozhlížel se po ulici. Bezpochyby to byla pravda. Lidi, domy, obchody, které je obklopovali zajisté nepatřili do jejich století. Nepatřili sem. Najednou ho přepadl vztek. Nebýt jí, nemusel tu trčet. Nemusel mít stále obvázanou ruku, nemusel být takhle ztracený. Mohl se teď někde válet. A pokud ne někde, tak aspoň ve své posteli doma, kde teď sice sídlil Voldemort, pořád to místo ale znal. Byli tam jeho rodiče a lidi, kterým nemohl věřit. Ale byli tam! Zatímco tady… Tady byl úplně sám, jen s ní. Jeho dům sice stál, jeho otec se měl ale narodit až za deset let. Bylo to vůbec možné? Tahle situace byla absurdní.
"Jdu pryč!" řekl a otočil se.
"Kam?" zeptala se vyděšeně.
"To není tvoje věc!" rozkřikl se.
"Proč si myslíš, že to není moje věc? Jsme tu jen mi dva Malfoyi! Pokud chceme přežít, budeme muset zůstat spolu!" řekla zoufale.
"Myslíš si, že se mi s tebou chce spolupracovat? Nebýt tebe, nebyli bychom tu. Byl bych teď někde pryč z Bradavic, čekal by mě trest od Pána Zla, ano, ale nebyl bych naprosto ztracený v cizím čase! Nebudu už s tebou ztrácet čas. Nechci se zdržovat hledáním noclehu. Myslíš, že si teď postavíme dům, založíme rodinu a počkáme až do doby, kdy se potkáme se svými o padesát let mladšími kopiemi?! Chci se vrátit do svého času, Grangerová! A chci se vrátit hned!" zaječel nehledě na to, jak se na ně kolemjdoucí ohlíželi a pobouřeně si šeptali. "Odteď každý sám za sebe," ukončil svůj monolog, otočil se na podpatku a ztratil se Hermioně z očí dřív, než mu stačila všechno co řekl vyvrátit.
Zůstala ohromně sedět a zírala na dav lidí, ve kterém se jí ztratil. Když se lidi rozprchli, už ho nezahlédla. Bezpochyby se přemístil. Ale kam? Jak se mohl někam chtít přemístit, když ani nemohl vědět, kde co stojí a kteří lidé jsou naživu.
Bylo to víc než padesát let. Pořád jí nešlo do hlavy jak to udělali.
Malfoy měl pravdu, rozplývavá skříň a obraceč času dohromady mají katastrofální účinky. Ona to ale nemohla ovlivnit! Neřekla si 'Aha, tak teď se chystám spadnou to rozplývavé skříně a omdlít, měla bych si sundat ten obraceč času z krku.' Jak ji vůbec mohl obviňovat?! Bylo to směšné.
Co teď ale mohli dělat? Teď už se nemohli jen tak ohlížet. Museli se domluvit. Bez nadávání, výčitek a křiku.
Rozhlédla se okolo. Poprvé za celou dobu si uvědomila pohledy lidí. Nedívali se na ni jen kvůli hádce s Dracem. Měla totiž na sobě pořád školní uniformu a působila tak v tomhle kouzelnickém čase jaksi nepřiměřeně. Chvíli zkoumala, co 'se teď nosí'. Móda kouzelníků a mudlů se výrazně lišila akorát délkou sukně.
Nakonec vstala, zašla za roh nějakého domu, zamumlala několik kouzel a došla se posadit zpátky na lavečku. Zpoza rohu už ale nevyšla ta šestnáctiletá studentka Bradavic v černé uniformně. Z toho místa se vynořila dáma v dlouhé kárované sukni, bílé halence a v sametovém hábitu. Vlasy měla spletené do drdolu a když si sedala, vypadalo to, jako by věřila v každý svůj pohyb.
Odteď nebude vyčnívat z davu.
Znovu se dala do přemýšlení. Jak se vrátit zpátky? Tak tohle byla otázka dne.
Nemohli přece jenom tak 'nasednout' do skříně s novým obracečem a doufat, že skončí v tom roce, ve kterém by chtěli. Bylo to stoprocentně nemožné. Nemohli se spoléhat na náhodu. Ale co budou dělat?
Věděla, že se vrátí. Až zkrotí svou hrdost, přijde a pomůže jí vymyslet plán. Do té doby může ale přemýšlet i sama.
Hlavou jí létaly stovky nápadů. Jeden hloupější, než druhý. Kam sahala její paměť, nikdy neslyšela o něčem jako je cestování v čase. Jistě, s pomocí obraceče to šlo. Jenže v té chvílí existoval člověk dvakrát a potom, co do sebe všechno zpátky zapadlo, žil dál tu správnou sekundu. Ale teď žádné jejich druhé já neexistovalo. Přemístili se každý sám za sebe a teď reálně a nepochopitelně žijí v roce 1943.
Kdo jim může z téhle šlamastiky pomoct?
Myslí jí prolétla myšlenka. Ta, za kterou by se nejradši praštila, ta, na kterou se snažila nemyslet od té chvíle, co si uvědomila jejich postavení. Napjala se a prsty stiskla okraje lavečky.
Nemohli tu zůstat!
Do srdce se jí zaryla velká tvrdá pěst.
Prostě tu nemohli zůstat!
Tady v roce 'dlouho před kouzelnickou válkou' totiž byla sama. S Malfoyem. Žádný Ron, žádný Harry, její rodiče, nikdo.
Nemohli tu zůstat!
Bolestně stiskla víčka. O co by to všechno bylo jednodušší, kdyby je tu všechny měla… Jenže teď jim nemůže ani poslat dopis, ani se za nimi přemístit. Neexistovali. Nikdo z nich. Její rodiče, její přátele, její profesoři…
Jedině…
Brumbál! To jméno jako by náhle vyvstalo z prachu zapomnění. Brumbál určitě žije. Vrátili se padesát dva let zpátky. Brumbál žije!
Nadšeně vyskočila a usmívala se. Připadala si jako blázen. Usmívala se na nic netušící lidi, poklepávala dlouhým podpatkem do kamenité cesty a těšila se na Malfoye.
Najednou se jí ale přehnal přes oči stín. Byla naivní. Malfoy přece měl Brumbála zabít. Určitě se za ním teď s prosíkem nevydá žádat o pomoc. I když ten… dnešní Brumbál nemá tušení, co se stalo… stane… Začínala se ztrácet ve vlastních myšlenkách.
Musela nejdřív počkat na Malfoy. Na jeho souhlas. Na to až dospěje. A to bude bůhví kdy.
Možná za rok, možná za šedesát. Ale jakou měl pro ni čas teď váhu?
* * *
Draco stál před pozlacenou bránou s hadem místo kliky. Držel se jedné z mříží a s hlubokým smutkem se díval na obrovský, honosný dům před sebou. Brána se nechtěla otevřít. Obvykle reagovala na jeho dotyk, ale dnes ne. A on věděl proč. Protože neexistoval.
Uvědomění si něčeho takového ho stáhlo zpátky. Byl si jistý tím, že když zajde za někým ze své rodiny a vysvětlí to, najde se řešení na návrat zpět. Jenže, kdo by mu věřil? On sice vypadal jako Malfoy, choval se jako Malfoy, cítil se jako Malfoy, víc už ale Malfoyem nebyl. Už se nemohl odvolávat na peníze, rodinu, kontakty, vlivy a čistou kouzelnickou krev. Celé základy jeho šestnáctiletého života se zřítili a zanechaly po sobě jen zmatek a patetičnost.
Naposledy se podíval na ten dům. Na dům, ve kterém bude jednou bydlet.
Absurdní.
Bude to ale až za necelých čtyřicet let.
Otočil se na místě a zastavil před ochrannou bariérou Bradavic. Byl tady, tak jak nechtěl. Ale musel to udělat… Napřáhl ruku k hůlce a zamířil do okna Brumbálovy pracovny. Dokázal by to. Chtěl mu poslat patrona, chtěl, aby přišel, chtěl vysvětlení a radu… Ale.... Nemohl. Vždyť ho měl zabít! Nemůže se mu teď prostě ukázat přede dveřmi a chtít po něm, aby mu rozuměl. Přestože o ničem nevěděl. Musel by mu všechno vysvětlit, a přitom Brumbál ještě ani neznal Voldemorta. Bylo by to k ničemu.
Tohle nedokázal.
Znovu se otočil na místě a znovu se objevil. Vrátil se na Příčnou. O té totiž věděl, že existuje. Pomalými kroky přecházel podél ulice a přemýšlel. Ta holka měla pravdu. Nezbývá jim nic jiného, než se spojit a táhnout za jeden provaz. Jak to znělo hrozně! Zastavil se uprostřed kroku. Uvědomil si totiž, že on to neumí - spolupracovat. Že neumí dělat kompromisy. Že se neumí změnit.
Nikdy si tak spolehlivě neuvědomoval, že na to nemá. Vždycky ho jeho Malfoyovská pýcha přesvědčila, že dokáže všechno, na co si pomyslí. Teď ale stál opřený o pouliční lampu před rozbořeným domem, ve školní uniformě, nepochopený sebou samým.
Měl by změnit všechny svoje priority, všechno to, co ho celý život učili, všechno, za co se postavil… Všechno, co nesnášel… Přesto to nebylo tak jednoduché. Nedokázal se zbavit toho podvědomého pocitu, že dělá něco špatně, když přemýšlí o tom, že by měl spolupracovat ve vší čestnosti. Tak dlouho do něj vtloukali, že lidi s mudlovskými předky jsou jiní, špatní, že tomu nakonec sám začal věřit, i když racionálně věděl, že to není pravda. Celý život ale vyrůstal ve společnosti lidí, kteří věděli jak to má být a učili ho to tak, jak si mysleli, že je to dobře. Bylo těžké probořit ty zábrany jen myšlenkou.
Ale co kdyby tady prostě zůstali? Napadla ho vtíravá myšlenka. Svět bez Voldemorta, beze všech těch lidí, které nenávidí… S Grangerovou. Nevěděl, co z toho jsou klady a co zápory. Jedno ale věděl. Nemůže tu zůstat. Už jenom kvůli ní. Nechtěla by tu zůstat.
Jeho rozum kapituloval. Přemýšlel nad ní se soucitem, i když tu byl jen kvůli ní. Nechápal se. Nemyslel jen na sebe. Představil si ji a sebe jako životaschopný celek. Ale oni se prostě nemohli rozdělit. Zůstali by úplně sami.
Nesmí se rozdělit, dokud se nedostanou zpátky. Zpátky do správného času.
Pak to vem čert.
* * *
Sedl si vedle ní na lavičku. Ale ona se na něj ani nepodívala. Čekala ho.
Byla už tma, když přišel. Dřív se nedovážil.
"Takže," začal tiše "jaký je plán?" zeptal se a pohlédl na ni.
Nějakou dobu se na něj odmítala podívat, nemyslela si, že ji tam nechá tak dlouho. Nakonec si ale povzdechla, otočila se a s pozvednutým obočím mu chladným hlasem oznámila "Možná bys na mě jako první mohl přestat při každé příležitosti křičet," dořekla a znovu se odvrátila, aby čekala, jak zareaguje.
Jenže on ještě nedošel tak daleko, aby se dokázal omluvit. Snad bude stačit souhlas.
"Dobrá," přikývl a ona se na něj znovu podívala, obličej v překvapeném výrazu. Zřejmě předpokládala další výbuch. "Dál?" zeptal se, ignorujíc její pohled.
"Dál?" zopakovala jeho otázku a zahleděla se na nebe poseté hvězdami "Není normální cestovat v čase tak, jak jsme to udělali my. Nemám tušení, jak se dostat zpátky, ani co dělat. Je jisté, že můžeme kouzlit mimo školu. Nemáme na sobě hlídáček, protože my vlastně…" nedořekla tu krutou pravdu, kterou si oba plně uvědomovali.
"Neexistujeme," dodal místo ní Draco a kývl. To co zatím řekla, mělo smysl. "Dál?"
Utrápeně si povzdechla "Já nevím! Já… Já prostě nemám tušení!" zakryla si oči rukama. Byla zoufalá. Seděla tam několik hodin a za celou dlouhou dobu nevymyslela jediný vhodný plán. "Jasně, za tohle všechno můžu já… Kdybych za tebou nešla, kdybych u sebe neměla ten obraceč, kdybych …" uslyšel vzlyknutí. Stiskl ruku v pěst. Něco mu říkalo, že by ji měl utěšit, ale nevěděl jak.
Ona se ale rychle uklidnila i sama. "Musíme tu zůstat," řekla trochu zadýchaně "Najít způsob, jak se odtud dostat bude dlouho trvat. Musíme se nějak přizpůsobit…"
"Ale jak?" zeptal se.
"Nevím!" rozkřikla se a znovu se dala do pláče "Nedochází ti, co to pro mě je? Já nás do toho dostala! Já si můžu za to, že teď trčím tak daleko… Tak dlouho od mých přátel a blízkých. Jedině já za to můžu." Nedokázala už si hrát na tu silnou, na tu, co všechno ví. Potřebovala to ze sebe dostat pryč. Nebrečela často. Tohle byla ale chvíle, která to chtěla. Jen mlhavě si uvědomovala, že je jí zima, že nic nejedla a začíná se jí z toho všeho točit hlava. Bolela ji představa, že se už možná nikdy nevrátí, že už nikdy neuvidí ani Harryho, ani Rona, ani svoje rodiče. Nikoho.
Ucítila jeho dlaň na svých zádech. Zdálo se to nemožné, ale Draco Malfoy ji utěšoval. Byli tu kvůli ní, ona se hroutila a on ji utěšoval. On.
Draco sám nechápal, co to dělá. Jeho ruka prostě ležela na jejích zádech a on se na ni díval s nedůvěrou. Jak se tam dostala? On sám ji tam nedal…
Hermiona se uklidnila a Draco s úlevou stáhnul svou ruku zpět. Brněla ho z toho, k čemu ji použil. "Schováme se někde?" zeptal se s pohledem do země rychle, aby zamluvil ten okamžik, kdy ho zradila vůle.
"Asi," přikývla a vstala. Stoupl si taky "Ale kam?"
"Po cestě jsem šel kolem prázdného domu. Na jednu noc to bude stačit. Potom si ale budeme muset najít něco jiného," řekl "Na tu chvíli, co tu budeme," dodal s nadějí v hlase.
"Jistě, na tu chvíli," řekla se značnou dávkou ironie a vydala se za ním.