Kapitola 3. - Prostorem a časem
Draco se zavrtěl. Byl na hranici spánku a vědomí. V té chvíli, kdy by člověk ještě spal, ale den už ho láká ze snů pryč. V tom okamžiku, kdy se vám ještě něco zdá, ale vy už můžete tahat za nitky a ovlivňovat průběh.
Procházel prázdnou chodbou. Ozvěna jeho kroků doléhala k jeho uším stejně hlasitě jako tlukot jeho srdce. Byl šťastný a zároveň nervózní. Na chvíli se zastavil a zamyslel se. Neměl by se bát? Nemělo tohle být složité, děsivé a smrtelně nebezpečné? Opravdu se snažil bát, ale nešlo to. V srdci cítil něco, co mu napovídalo, že přijde lepší zítřek, že tohle ještě není úplný konec a on bude jednou znovu šťastný. Tak jako nikdy nebyl. Tak, jak mu to celý život zakazovali.
A potom si uvědomil, že už to není sen. Už nestál v té prázdné chodbě. Byl pořád uvězněný v té hloupé skříni s tou hloupou holkou. Jedné věci ale nedokázal porozumět. Proč ten dobrý pocit nemizí? Zhluboka se nadechl a zkusil si vybavit, kdy ho naposled dokázal sen takhle ovlivnit. Jak bylo možné, že cítil tak příjemné teplo po celém těle, že jeho srdce jakoby nebylo samo, že mu při tom lehkém vánku kolem krku naskakuje husí kůže… Tohle přece nemohl cítit jen díky snu.
Se zděšením otevřel oči. To teplo, to srdce, ten dech…
Hermiona spala a opírala se celým svým tělem o něj. Hlavu měla na jeho rameni a vlasy jí spadaly až po jeho lokty. Jendu ruku měla omotanou okolo jeho krku a druhou mu podpírala zlomenou ruku v téměř bezbolestné poloze.
Chvíli ji bez dechu pozoroval a nechápal jak někdo takový v něm může vyvolat ten pocit. Je to jen ze snu, napadlo ho vzápětí. Radši se ale rozhodl nad tím neuvažovat. Zkusil spíš zaměstnat hlavu přemýšlením nad tím, co s jejich polohou. Jako správný zmijozel by ji měl ze sebe setřást, ať ji bolí co chce. Ona mohla za to, že tu teď trčeli. Zároveň si ale vzpomněl na včerejšek a na to, že ho nechala spát, přestože věděl, že musela mít stovky otázek. Došel k jednoduchému závěru. Nechá ji spát a sám bude předstírat spánek. Až se vzbudí, odtáhne se od něj a on se potom může "jako" probudit.
Nemohla vědět, že ji nechal takhle spát.
Musel zůstat Malfoyem.
Nakonec to netrvalo ani moc dlouho a on ucítil, že teplo s jejím tělem a dechem ustupuje a jeho ruka se znovu prohla v bolestivém pohybu. Usykl a otevřel oči. Opatrně spustil ruku k tělu a podíval se na ni. Byla rozcuchaná a otlačená. I když… Rozcuchaná… To nebyla až taková novinka. Ušklíbl se. Viděl, že se snaží tvářit neutrálně, přesto ji přemáhaly rozpaky. Říct 'Dobré ráno'? 'Ahoj'? 'Hmmm'? Vyřešila to letmým pohledem do jeho očí a přikývnutím.
Draco na to nezareagoval. Už to celé divadlo se "spaním - nespaním' bylo nad jeho síly. Byl to ústupek drobnému úpadku mysli. Byl pod vlivem snu… Tak si to teď, při pohledu na ni, vysvětloval.
Hermioně zakručelo v břiše. Tohle byla naprosto absurdní situace a oni… Začali se smát.
Hermiona se chytila za žaludek a opřela se o stěnu tak, aby si nenamáhala polámaná žebra a Dracovi zrůžověly tváře. Nechápal to. Pár hodin tady a už se nedokázal ovládat. Usoudil, že je to ze zoufalství.
A to v té chvíli asi opravdu bylo.
Hermiona se z nudy začala znovu přehrabovat v kapsách. Opět nahmatala starou knížku, potom hůlku a nakonec papírový sáček plný Bertíkových fazolek. Překvapeně vydechla, když je vytáhla. Úplně na ně zapomněla.
Dracovy oči se na tom balíčku taky zastavily. Oba měly děsný hlad.
"Myslíš," zachrapěla po dlouhém mlčení "že je můžu zkusit přeměnit?" Zvedla k němu pohled a doufala v kladnou odpověď, protože snídat Bertíkovy fazolky nebyl ten nejlepší nápad.
Chvíli si prohlížel balíček fazolek, chvíli se rozhlížel po stěnách skříně a přemýšlel. "Na osmdesát procent si troufám tvrdit, že pokud kouzla nepoužíváš přímo proti stěnám a ochraně skříně, mohly by vyjít. Ale… Opatrně," řekl a vzal do zdravé ruky plášť, aby mohl v případě nutnosti zakročit.
"Dobře," kývla Hermiona, vytáhla hrst fazolek, sáček schovala zpátky do kapsy a vzala si hůlku. Několikrát na fazolky poklepala a zamumlala to nejjednodušší kouzlo, jaké ji napadlo. Bála se riskovat, že se jim tu od stěn bude odrážet silnější kouzlo než to včera. K jejímu údivu se ale fazolky opravdu rozrostly a na dlani jí teď leželo několik krajíců chleba.
Dva podala Dracovi a dva si nechala. Zakousla se do prvního a zašklebila se. Chutnal jako citron. Druhý jako káva. Zřejmě se jí podařilo změnit jejich podobu, ale ne chuť. Podívala se na Draca, který se šklebil úplně stejně jako ona. S otázkou se zadíval na její krajíce a ona odpověděla na nevyřčenou otázku "Citron a káva," řekla a skousla si spodní ret.
"Kopr a med," zamumlal a ona se usmála. Alespoň měli co jíst. Ještě neumírali.
Sotva dojedli, začala se Hermiona znovu nudit. Nebyla zvyklá nic nedělat. Na rozdíl od Draca, který stál téměř nehybně v jejich omezeném prostoru a vypadalo to, že skoro ani nedýchá, ona se pořád ošívala, prohrabávala si rukama vlasy, zkoumala knoflíčky na hábitu nebo párala potrhané nitky ze sukně. Podvědomě si sáhla rukou na krk. Nenahmatala ale to, co chtěla. Chvíli si nepřítomně přejížděla prsty přes krk.
"To ne…" vyhrkla najednou a začala si prohrabávat vlasy, rozepínat vrchní knoflíčky košile a prochmatávat kapsy.
"Ještě včera jsem ho měla… To snad… Accio obraceč času!"
Nic.
Vztek v šedých očích.
Panika.
"Ty jsi u sebe měla obraceč času?" zeptal se pomalu ledovým hlasem.
Opatrně vzhlédla "Měla… Určitě jsem ho měla ještě včera, když jsem šla do Komnaty a -"
"Grangerová ti jsi tak pitomá!" pronesl ještě klidněji. Tak klidně, že už to snad ani nebylo možné. "A co si myslíš, že se stane, když se setká něco jako rozplývavá skříň a obraceč času?" Z jeho tónu hlasu poznala, že už smířil se vším, co by mohlo nastat.
"Ale já… Já ho nemám!" vyštěkla na něj. "Nejspíš jsem ho ztratila někde v Komnatě, při boji, nebo-"
"Neztratila," zakroutil hlavou "Ta proklatá skříň ti ho sebrala!" zakřičel a praštil rukou do stěny. "To ona prostě dělá, víš?! Ale buď ráda, že ti sebrala jen obraceč a ne rovnou život, i když k tomu už taky nemá daleko," řekl a kopl nohou do dveří "Kdyby si lidi prostě nedělali co ch-" zarazil se se šíleným výrazem ve tváři. Hermiona se bojácně přikrčila. On si jí ale vůbec nevšímal. Jako ve snách vztáhl ruku ke dveřím, přejel po nich prsty a jemně na ně zatlačil.
K Hermionině údivu se dveře otevřeli a oni hleděli do potemnělé místnosti zaskládané různým harampádím. Draco, neschopný slova, pomalu vykročil ze skříně a rozhlédl se. Nebyli v Komnatě, jak si na počátku myslel. Byli u Borgina a Burkese. Jenže…. Vypadalo to tam nějak jinak…
Hermiona se s bolestivým sykáním vykolíbala ze skříně. Teprve teď, když měla chodit, si uvědomila, jak ji noha strašně bolí. Tak rychle, jak jen to šlo, se odsunula co nejdál od skříně a i ona se rozhlédla.
"Kde to jsme?" zeptala se a snažila se rozeznávat víc, než obrysy krabic a prodavačského pultu.
"Šššš," napomenul ji Draco a začal místnost tichými kroky obcházet. Nakonec se jeho pohled zastavil na hodinách visících nad dveřmi. "Půl páté," zašeptal a vyhlédl z okna "Ráno," dodal, když spatřil náznaky svítání. "Jsme u Borgina a Burkese," odpověděl jí tiše na otázku a přešel ke dveřím. "Pojď sem," nařídil jí rychle.
Hermiona se ani nehnula. Se vzdorovitým výrazem se na něj dívala a odmítala se pustit pultu. Ještě před chvílí na ni ječel, že je pitomá a teď by ho měla poslouchat?
"Poslouchej," řekl, jako by jí viděl do hlavy "Nemůžeme tu zůstat. Jak bychom asi vysvětlili, jak jsme se sem dostali? Ale jsem si jistý, že ve chvíli, kdy tyhle dveře odemknu, se o nás Borgin dozví. Určitě je má skvěle zabezpečené. Proto musíš stát tady vedle mě. Vyběhneme ven na Obrtlou a přemístíme se."
Hermiona jeho plán chápala. Dokonce musela přiznat, že na to, jak rychle ho vymylel, to všechno znělo logicky. Byl tu ale jeden háček. "Já… já se nedokážu přemístit," řekla do země a bojovala s myšlenkou si nafackovat za to, že to opravdu musela říct, že musela přiznat, jak je slabá. "Ta noha…" naznačila, aby to vysvětlila.
Draco pohlédl na nohu, kterou držela kousek nad zemí, a která byla uprostřed lýtka oteklá. Beze slova k ní přešel, podepřel ji jednou rukou a pomohl jí ke dveřím. Bezpečně ji opřel o trám a vytáhl hůlku.
"Víš co… Prostě nic nedělej, já se o to postarám," zamumlal. Nemohl ji tady nechat. Nevěděl, co je venku čeká, ale nechtěl tam jít sám.
Naposledy se na ni podíval a počkal, dokud nekývla. V zápětí se sehrálo několik věcí zaráz.
Draco zašeptal "Alohomora" a dveře se s ohlušující ránou otevřely. Někde nad nimi se ozvaly kroky. Draco popadl Hermionu do náruče, přeskočil práh dveří, otočil se a oba je pohltilo prázdno.
Prudce dopadla na zem a ucítila ostrou bolest, s heknutím se skrčila a přitiskla si koleno k hrudníku. Byla si stoprocentně jistá, že nohu už nemá jen nalomenou, ale zlomenou.
Někde vedle sebe ucítila pohyb. Draco se posadil a podíval se na ni. "V pořádku?" zeptal se a zadíval se znovu na její nohu. Dokázala jen zakroutit hlavou. Slzy se jí draly z očí tak, že už je nedokázala zadržet. Nechtěla ale, aby je viděl.
"Možná s tím dokážu něco udělat," zareagoval, sáhnul do kapsy a vytáhl hůlku. Hermiona se k němu otočila, vlasy přilepené na tvářích, bolest přímo vepsanou v obličeji. Nemohla uvěřit tomu, že svoje zdraví svěřuje do rukou Draca Malfoye. Uklidňovala se ale tím, že pokud by se mu to podařilo napravit aspoň malinko, může dokulhat k madam Pomfreyové nebo ke Svatému Mungovi. Hlavně, aby to už přestalo bolet.
Pohlédla mu do očí a on si s jistotou sobě vlastní přesedl k její noze. Chvíli se díval na rudé, opuchlé místo, potom na něj opatrně klepl hůlkou a zamumlal kouzlo. Hermiona cítila, jak jí v noze nepříjemně škublo a potom bolest mírně polevila. Kosti jí úplně nesrostly, dokázala už ale přes bolest normálně myslet. Bez toho, aby na bolavou nohu přenesla váhu se posadila a tiše šeptla "Díky."
Uviděla záblesk bílých vlasů, když přikývl a zvedla hlavu. Draco měl ale bolestně zavřené oči a pravou rukou si k tělu pevně tiskl svou levou. Hermiona vyjekla, když si všimla, že košili má zabarvenou krví a okamžitě jí bylo jasné, co se stalo. Znovu se zadívala do jeho tváře. Musel se strašně soustředit, aby nezačal křičet bolestí.
Natáhla k němu ruku a překvapeně zjistila, že ji nechal na sebe sáhnout. Dokonce odsunul pravou ruku, když mu Hermiona s vyděšeným polknutím vyhrnula rukáv. Rudá látka se odlepila od kůže a ukázala velkou otevřenou ránu s kostí uprostřed. Viděla, že odvrátil hlavu a sama bojovala s nutkáním zvracet. Otevřená zlomenina. Ošklivá otevřená zlomenina. Znovu se k jeho ruce zohla a přemýšlela, co udělat. Uměla napravit lehce nalomenou kost, dokázala to po mudlovsku i s hůlkou, ale s otevřenou zlomeninou se ještě nikdy nesetkala.
Opatrně se dotkla kůže u rány, hned ale prsty ucukla. Všimla si totiž, že Draco, i když nevydal hlásku, zaryl prsty druhé ruky hluboko do země a zároveň od ní odvrátil hlavu ještě víc.
"Draco, tohle já nedokážu," řekla se slzami v očích.
Neuvědomila si, že vyslovila jeho jméno.
Neuvědomila si, že její prsty hladily jeho dlaň.
Neuvědomila si, že nad ním nepřemýšlí jako nad nepřítelem. Poprvé od té doby, co se znali. Za tu jeho ruku mohla ona. Kdyby se dokázala přemístit bez jeho pomoci, nemusel ji brát do náruče a nemusela se teď dívat na to nejhorší zranění jaké doposud asi viděla.
"Podrž si tu ruku," nakázala mu rychle. Otočil se k ní s tázavým pohledem v zarudlých očích. "Věř mi," řekla "Teď musíš," dodala, když si všimla stínu pochybností v jeho tváři. Poslechl ji. Podepřel si zlomenou ruku a stabilně se posadil. Hermiona si stoupla vedle něj, pevně ho chytla za rameno a na zdravé noze se otočila. Znovu je pohltila prázdnota a ona doufala, že tentokrát dopadnou lépe.
První, co ucítila po doteku země bylo, že má nohu znovu zlomenou. Neudržela rovnováhu, spadla a praštila se do hlavy o chladnou kachličku. Uslyšela pohyb a hluk. Cítila několik rukou, které ji sebraly a v té chvíli, podruhé za čtyřiadvacet hodin, ztratila vědomí.
* * *
Probudilo ji prudké světlo. Otevřela oči a úlevně vydechla. Dokázala to. Byli u Svatého Munga. Ležela na posteli, nohu, žebro i hlavu měla v pořádku. Navíc se cítila svěže a plná energie.
Rychlým pohledem z okna usoudila, že je nejspíš pozdní odpoledne. Slunce jí směřovalo přímo do pokoje a hladilo ji svými paprsky po tváři.
Zaslechla zvuk otevírání dveří a otočila se. Do místnosti vstoupil mladý, sympatický muž s deskami a hůlkou v ruce. Nepřítomně se probíral papíry, a když jen tak letmo zvedl oči k lůžku, nadskočil.
"Takže vy už jste vzhůru," usmál se a přešel k ní blíž. "Jak se cítíte?"
"V pořádku, děkuji. Určitě je to lepší, než to bylo," zamumlala. Chtěla se právě zeptat na Draca, když lékouzelník s pobaveným úsměvem promluvil. "To musel být opravdu ošklivý pád," řekl.
"Pád?" nechápavě zakroutila hlavou.
"Ano, myslel jsem si, že se nebudete pamatovat, ale ujišťuji vás, že je to jen dočasná amnézie. Paměť se vám brzy vrátí," vysvětloval a stále se usmíval. Nechápala, co je tu k smíchu. Byla si jistá, že všechno, co se stalo, si pamatuje. Dokonce jasněji, než bylo pravděpodobné.
"Ale-"
"Žádné ale, co kdybyste si o tom rovnou promluvila s vaším přítelem?" zeptal se, přešel ke dveřím a za okamžik jimi prošel Draco. Ruku měl pověšenou kolem krku a na sobě už měl dokonce i svůj plášť.
"Nechám vás o samotě," řekl lékouzelník a spiklenecky mrkl.
Když za ním zaklaply dveře, pohlédla Hermiona ohromeně na Draca. V očích měl úlevu, ale i starost.
Povzdechl si "Spadli jsme z velké výšky z koštěte při našem dálkovém letu z Francie. Jsi moje přítelkyně a naše koště se při pádu roztříštilo na kousky. Nepamatuju si, kam jsme dopadli, ale tys nás přemístila sem a potom omdlela. Měla jsi zlomená dvě žebra, lýtkovou kost a lehký otřes mozku," řekl rychle polovymyšlenou historku a posadil se na židli vedle její postele.
"Ale, proč jsi neřekl pravdu?" zeptala se nechápavě a možná prudčeji, než se na tu chvíli hodilo.
"Asi ses vážně hodně praštila do hlavy," ušklíbl se "A jak bychom asi vysvětlovali rozplývavou skříň, Borgina a Burkese a tolik polámaných končetin?"
"Tak, jak to bylo," ohradila se.
Pozvedl obočí, ale jeho spršku výčitek přerušilo další otevření dveří. Opět v nich stál onen lékouzelník. "Omlouvám se, že ruším, ale musím s vámi vyplnit tyhle papíry," řekl a zamával dvěma listy pergamenu "Pokud ovšem nechcete odejít, potom stačí podepsat tohle," zadíval se na ně a znovu mávl jinými pergameny.
"Odcházíme," vyhrkli oba zároveň, Draco se zvedl ze židle a Hermiona seskočila z postele. Lékouzelník jim se samolibým úsměvem podal pergameny a brky. Oba dva je popadli a přistoupili k nízkému stolku u zdi, aby je podepsali.
"Ehm… Moment," zarazil se najednou Draco.
"Máte tu špatný rok," doplnila ho Hermiona.
"Ach, vážně?" podivil se lékouzelník a vzal si jejich pergameny "Ale ne, nemáme," usmál se a podal jim je zpátky.
"Cože?" zeptala se Hermiona a dívala se na kolonku s datem.
"Neděste se, často se stává, že po úrazu hlavy bývají lidé pomatení. Mnohdy nepoznají ani své vlastní děti. Můžu vás ale ujistit, že datum máme správné. Opravdu je rok 1943. Kupte si třeba venku noviny."
Author's Chapter Notes:
Děkuju moc všem za komenáře, to vždycky povzbudí :)
P.S. Předem se omlouvám Caph za jistou část… :D
T.
P.S. Předem se omlouvám Caph za jistou část… :D
T.
You must prihlásiť sa (registrácia) to review.