Ve chvíli, kdy kroky zabočily za roh, na kterém seděla, zvedla Hermiona hlavu.
Plavé vlasy prolétly září svící a na šedém nebi se zablesklo.
Následovala chvíle ticha, při které si Draco měřil Hermionu zlostným a znechuceným pohledem, zatímco ona k němu ze své pozice vzhlížela s uslzenýma očima jako k někomu, komu se právě chystá svěřit svou budoucnost. Jistě, mohla to zkusit sama, najít východ, Malfoyovy rozzlobené oči jí ale přímo říkaly, že takhle to nepůjde.
Špička hůlky držená bledou rukou jí ukázala na prsa. Oči jí sklouzly k třesoucí se ruce a potom zpátky do jeho očí.
"Zůstaň, kde jsi," řekl Draco chladně a napřímil se. Hermiona to brala jako výzvu a chystala se postavit, jeho hůlka se ale ocitla těsně mezi jejíma očima. "Myslím to vážně, ty mudlovská šmejdko, nedovolím, aby mi tvoje zvědavost zničila plány," dodal rázně a vše zdůraznil mávnutím hůlky.
"Malf -"
"Ticho!" okřikl ji a nervózně se zaposlouchal. Nebylo slyšet nic jiného, než dvojí vyděšené dýchání a ozvěna jeho slov.
Hermionin pohled se opět střetl s tím jeho a ona se se vzpurným výrazem postavila. Nenechá se tu urážet jen proto, že by jí on měl ukázat cestu.
"Ne -" chtěla zaprotestovat, stihl jí ale jedinou neverbální kletbou přilepit jazyk k patru. Zuřivě se na něj podívala a napřáhla hůlku. Byl ale rychlejší. Její ruce spoutaly silné provazy a hůlka jí vypadla z ruky.
"Na tomhle mi vážně záleží, Grangerová. Radím ti, nepokaz to," zasyčel a jeho šedé oči se vpily do těch jejích. Hůlkou jí ukázal na jednu s uliček a rázně ji postrčil.
Hermiona neochotně vykročila s Dracovou hůlkou v zádech a děsivě nepříjemným pocitem v celém těle. Každý její nerv se napínal a křičel na ni. Situace ve které byla se nedala srovnat s žádnou jinou, ve které se kdy ocitla. Na rozdíl od dřívějška měla většinou u sebe hůlku, neměla svázané ruce za zády a nešla před svým největším nepřítelem naprosto bez ochrany a ještě navíc na jeho povel. Nerozhodně se zarazila a ohlédla za záda. Cítila se jako zajatec. Ona byla zajatec.
Neochotně se znovu pohnula. Věděla, že on vidí veškerou její snahu dostat se z pout a věděla taky, že kdyby tohle byl normální školní den a on ji prostě přepadl někde na chodbě, smál by se jí, vysmíval. Ale tohle nebyl normální školní den a oni už nebyly malé děti, co se neměly rády. Kráčely těsně za sebou nevyzpytatelnou komnatou, jeden z nich byl oběť a druhý... Kdoví…
Zabočili za roh.
"Malf -"
"Ne!"
Chvíle ticha.
"Vyvedu tě ven," řekl rychle a zabočili do další uličky "A budeš ráda, pokud ti jenom vymažu paměť," bodl jí hůlkou mezi lopatky. Mohla přímo cítit jeho zlost. Měla pocit, že kdyby jí povolily pouta na rukách, nebylo by těžké chytit celý ten jeho obal z přetvářky a nahromaděného vzteku a prostě ho strhnout. Jenže tak jednoduché to nebylo.
Každou chvíli zatočili jinam a Hermiona měla pocit, že jí spíš chce zamotat hlavu, než vyvést ji rychle ven.Už se ani nepokoušela znovu promluvit. Byla ráda, že jí rozvázal jazyk a ona mohla v případě potřeby křičet. Donekonečna procházeli uličkami a Draco se každou chvíli zastavil, aby poslouchal.
V okamžiku, kdy zabočili za další roh, zaslechli kroky a hlasy. Ale…
"On to dokázal!" vykřikl někdo náhle vysokým hlasem.
Hermiona se prudce otočila na Draca. Hleděl střídavě směrem k hluku a na ni. Několik vteřin jakoby nevěděl, co dělat jen bez dechu kmital očima z místa na místo. Probrala ho až další věta pronesená hlubokým hlasem "Ale kde je?"
V tu chvíli, jako by se probudil z dřímoty. Popadl Hermionu za ruka a smýkl jí za jednu ze skříní, narovnal se a zašel za roh. Okamžik na to už slyšela překvapené vyjeknutí jedné z přítomných žen.
"Draco! Dokázals to!"
"Hned se pozná, z jaké je rodiny," uslyšela krákoravý smích Bellatrix Lestrangeové.
Hermiona nehnutě seděla. Neodvážila se ani dýchat. Bála se, že by někdo z nich mohl zaslechnout tlukot jejího srdce.
"Kdo všechno má ještě přijít?" zeptal se Draco a nervózně se rozhlédl.
"Už jen pár lidí," zachechtala se Bellatrix. "Ale teď, Draco, už bychom měli jít a splnit druhou část tvého úkolu," dodala vášnivě. "Pán Zla na tebe bude pyšný. Celé naší rodině se dostane pocty. Té nejcennější na světě."
Hermioniny útroby se bolestně zkroutily. Netušila, že Draco je na tom úplně stejně.
"Musíme počkat na ostatní," vyhrkl možná trošku rychle.
"Není třeba," vyštěkla Bella "Čím méně lidí, tím větší pochvala od našeho pána."
Draco přemýšlel. Tohle všechno… Bylo to špatně.
"Dobrá. Vydržte tu, podívám se, jestli je čistý vzduch," řekl a vykročil. Zahýbal právě za roh, když se ozval Šedohřbet. "Nepotřebujeme čistý vzduch," křikl a celá skupina Smrtijedů se rozběhla za Dracem, stojícím právě u Hermiony. Zarazili se.
Teď už bylo na všechno pozdě. Draco kmital očima z jednoho na druhého, Hermiona vyděšeně zírala na velkou skupinu nad ní a Smrtijedi v čele s Bellatrix se do ní nazpátek vpíjeli očima.
"Ale, ale, čerstvé masíčko na uvítanou," zamlaskal Šedohřbet a postoupil krok dopředu. Hermiona se bojácně skrčila a zavřela oči. Neměla svou hůlku a ruce měla stále svázané za zády. Ucítila vlkodlakův páchnoucí dech na svém obličeji a otřásla se.
"Ne!" zarazil ho Draco obezřetně.
Bella si ho podezřele změřila očima "Není tohle snad ta mudlovská šmejdka, Draco?" zeptala se a prsty pevně sevřela hůlku. Draco nepatrně kývnul. "Tak to bude mít Pán Zla radost. Potterova přítelkyně zemře jako první!" zaradovala se a prudkým pohybem vytáhla Hermionu za hábit nahoru. Ta se pokusila o poslední zoufalý útěk, ale okamžitě vrazila do Draca.
"Ustup, Draco, ať ji mohu zabít," usmála se Bellatrix zvráceně a namířila na ni hůlku.
Draco nehybně stál a díval se na svou tetu. To potěšení, které jí přinášelo zabíjení bylo nevýslovné. Ale on nechtěl vidět nikoho umírat. Nechtěl nikoho zabíjet. Nechtěl být jako ona.
A ona to věděla, a proto tu taky byla. Aby to s potěšením sobě vlastním udělala za něj.
On sám by Brumbála nezabil.
A nemohl zabít ani Hermionu.
"Ne," řekl "Máme zabít Brumbála. Nemůžeme se zdržovat touhle hloupou holkou."
"Ale Draco, tohle nám nezabere ani minutku," řekla Bellatrix pevně rozhodnutá Hermionu zabít. "Stačí jedna kletba a půjdeme dál."
Hermiona stála bez hnutí u Draca. Nedokázala kloudně přemýšlet.
Zemře. Tady, v Komnatě, obklopená Smrtijedy, při svém pokusu o záchranu Bradavic. Zemře.
"Ne," řekl znovu Draco "Máme zabít Brumbála, ne ji."
"No tak, Draco, snad se nesnažíš chránit tuhle mudlu," zakrákorala Bellatrix a postoupila o krok blíž. "Můžeš to přece klidně udělat sám," usmála se.
"Máme-"
"Zabít Bumbála, ano! Ale s pár mrtvými navíc se taky počítá!" zařvala nepříčetně Bellatrix a natáhla po něm ruku. Draco jí ale uhnul.
Bella po něm střelila vyčítavým pohledem a než tomu stihl Draco zabránit, ucítil dobře známý pocit. Takový, který cítil, když se mu tetička poprvé dostala do hlavy. Vnitřnosti se mu samým soustředěním zkroutily. Odrazil její mysl zpátky, byl si ale jistý, že za tu vteřinu, kterou ji svou pomalou reakcí věnoval musela zjistit…
Bellatrix se začala smát. Hermiona věděla, že je to ten nejhorší smích, jaký kdy slyšela. Nevěděla, co se mezi ní a Dracem právě odehrálo, věděla ale, že je zle. "Nedokážeš to?!" zasípěla Bellatrix a oči jí lezly z důlků. Najednou se tvářila naprosto vážně. "Potom nejsi syn svého otce, Draco! Musíš jít nahoru a udělat to! A začneš s touhle holkou," vyjekla a rozmáchlým gestem ukázala na Hermionu, které tímhle pohybem udělala na tváři dlouhou řeznou ránu.
Hermiona usykla bolestí a Draco se při tom na ni otočil. Ustoupil od ní dva kroky směrem ke Smrtijedům a napřáhl hůlku.
Snad nechce…
Snažila se vzpomenout na něco hezkého, na své přátele, na rodiče, všechno jí ale vypadlo z hlavy. Jediné, na co dokázala myslet bylo, že teď umře. A nikomu nepomohla.
Bellatrix se usmívala, Šedohřbet tiše vrčel a zbytek Smrtijedů se tvářil netrpělivě a nedočkavě.
Draco se napřáhl. Nechtěl…
"Crucio!" vykřikl. Hermiona se v nezměrné bolesti začala zmítat na podlaze a Bellatrix se znovu začala smát. "To je ono, Draco, nejdřív si s ní pohraj a potom…"
Draco se díval na Hermionu, která se zkroucená v klubíčku otřásala a křičela. Došel pomalými kroky k ní a sklonil se "Až odvrátím hůlku, seber se a utíkej!" poručil jí "Je mi jedno, jak moc tě to teď bolí, musím… Uteč!" otočil se k ní zády, bolest povolila a Hermiona se přese všechno zvedla a začala utíkat.
"Drac-" Bellatrixin výkřik se ztratil v obrovském rachotu padajících skříní, klecí, knihoven,…
Draco utíkal za Hermionou a poslepu za sebe metal jedno kouzlo za druhým. Nešlo mu o to, aby zranil některého ze Smrtijedů, potřeboval jim odříznout cestu. Zabočil za roh a našel Hermionu ležet před rozplývavou skříni. "Prober se!" zaječel a zatřepal s ní. Omámeně zvedla hlavu, v tu chvíli se ale objevili Smrtijedi. Bellatrix se obrovským švihem rozmáchla a zaječela nějaké neznámé kouzlo.
A pak…
Ať už chtěl chránit jen sebe, nebo je oba, jeho kouzlo - silné kouzlo - jim doslova zpečetilo osud. Když se Bellatrixiina kletba setkala s jeho štítem, střetla se síla obou jejich zaklínadel v obrovské vzduchové vlně. Bellatrix o několik kroků vrávoravě ustoupila, ostatní Smrtijedy to nepřipravené odhodilo na okolní harampádí a Draca s Hermionou za zády to strhlo směrem vzad. Hermionino tělo se zkroutilo po prudkým nárazem do něčeho tvrdého, uhodila se do hlavy a omdlela.
* * *
Cítila obrovskou bolest. Celé její tělo ji prosilo o pomoc. Vzbudilo ji a chtělo lék.
Zavrtěla se. Bolest se ještě zhoršila. Hlava, jakoby jí měla vybuchnout, nemohla pohnout nohou a v hrudníku cítila při každém nádechu bolestný tlak. Zkusila se narovnat. Nesnesitelně ji bodlo u srdce a navíc… Narazila do něčeho měkkého a teplého.
Polekaně otevřela oči a zamrkala. Místo, kde stála, ozařovalo jasné světlo. Když si konečně zvykla, odvážila se pohlédnout na člověka, který stál naproti ní a nohama jí podpíral ty její, aby nespadla.
Její pohled se srazil s šedýma očima Draca Malfoy a ona znovu udiveně zamrkala. Jeho obličej nebyl ani třicet centimetrů od toho jejího. Na čele měl obrovskou bouli a levou ruku držel nepřirozeně pokroucenou u těla. V druhé držel rozsvícenou hůlku a v jeho pohledu bylo cosi… Nepochopitelného. Směsice děsu, vzteku a úlevy.
Znovu se pokusila narovnat. Nalomená kost v noze jí ale jasně dala najevo, že pokračování téhle činnosti by se jí nemuselo líbit. Unaveně se sesunula do předchozí, nejméně bolestivé pozice a zatlačila slzy, které se jí draly do očí při sebemenším náznaku pohybu.
"Co se stalo?" zeptala se se zavřenýma očima "A, kde to jsme? A… Proč tu jsme?"
Zdálo se jí ale, že odpověď dlouho nepřichází. Dovolila proto víčkům, znovu se zvednout. Přece si neukousl jazyk.
Její oči se setkaly s tím nejstrašnějším pohledem, jaký kdy viděla. Vyděšeně se dívala do jeho zlostí zkřivené tváře a znovu, tentokrát obezřetněji se zeptala: "Co se stalo…?"
Chvíli jí hleděl do očí, potom odvrátil pohled a směrem ke zdi pronesl: "Cos tam dělala?" Znovu k ní otočil hlavu a zeptal se ještě jednou, tentokrát hlasitěji. Hermiona nevěděla, co odpovědět. Hledala tě? Zachraňovala školu? Hrála si na hrdinku…?
"Slyšíš, proč jsi tam chodila?!" zaječel a ona se vylekaně pokusila odstoupit od něj ještě o krok. Už to ale víc nešlo. Snad, kdyby splynula se stěnou.
"Já…" nadechla se, ale on ji přerušil.
"Ty… co si o sobě proboha myslíš? Ty prostě do všeho musíš strkat nos, co? Potter byl pryč, tak sis asi řekla, proč si nezahrát na hrdinu, tentokrát bez něj! Věděl jsem, že se ke mně snaží dostat, ale nikdy se mu to nepodařilo, ale potom ses do toho zamíchala ty! Dnes! Ty si prostě potřebuješ pořád něco dokazovat. Aby celý svět věděl, že ta mudlovská šmejdka, nebelvířanka Grangerová, je prostě nejlepší! A nezáleží na tom, z jaké je rodiny, nebo jestli právě hatí někomu smrtelně - smrtelně - důležité plány!" ječel nepříčetně a Hermiona znovu zavřela oči. Tentokrát ji ale nepálily slzy z bolesti.
Měl pravdu…
"Co myslíš, že asi teď budeme dělat?! Myslíš si, že nás z tohohle dostaneš? To asi ne. Musím ti něco říct, Grangerová. Tohle," praštil zdravou rukou do černé stěny "znám tisíckrát víc, než ty a stejně se mi to nepodařilo otevřít. A pravděpodobně ani nepodaří! Shnijeme tu zaživa!"
Zoufalství. Strach. Tíseň.
Hermiona se snažila klidně dýchat. Zřejmě byli někde, kde být nechtěli. Neměli. A nesměli. Zhluboka se nadechla a okamžitě toho rozhodnutí zalitovala. Obličej se jí zkřivil bolestí a ruka jí vystřelila k plícím. Znovu se rozhodla vsadit na mělké dýchání a pokusila se uspořádat svoje myšlenky.
"Ale… Co se stalo?" zeptala se znovu tiše a odvážila se otevřít oči.
Další chvíle ticha…
"Co se stalo?" odfrkl si "Praštila ses snad do hlavy?" zeptal se posměšně.
Praštila.
Stále na něj ale vytrvale hleděla a dožadovala se odpovědi. Povzdychl si a už - jen malinko - mírnějším hlasem, možná spíš unavenějším, vysvětloval: "Potom, co se moje ochranné kouzlo střetlo s tou kletbou tetičky Belly, odhodilo nás to dozadu a bůh ví proč, dopadlas přímo do té rozplývavé skříně," Hermiona mu kývnutím hlavy naznačila, že ví, o čem mluví "a ztratilas vědomí. Já se zastavil těsně před ní a znovu se bránil, jenže další rána mě strhla a já narazil přímo do tebe. V té chvíli se ta skříň zavřela," znovu mu unikl nepatrný povzdech "Jsme tu už asi tři hodiny. Opřel jsem tě tak jak jsi a pokoušel se dostat nás ven, ale nejde to. Znám tuhle krabici dost dobře na to, abych věděl, že se jí nedá věřit," řekl, teď už opravdu mírně a rozhlédl se po prostoru. "Divím se, že ještě můžeme dýchat…." Dořekl tiše a zvrátil hlavu dozadu.
"To není možné," vydechla a nespouštěla z něj oči. "Ne! Přece jsme nemohli oba dopadnout do téhle… Téhle věci a … To není možné!"
Draco ještě chvíli čekal, potom se na ni podíval a ušklíbl. "Jaká je to pravděpodobnost, hm? Ale nic takového by se nestalo, kdyby…"
"Já vím, já vím," přerušila ho rychle "Ale, přece se musí dát něco dělat, ne?" zeptala se se zoufalstvím v hlase.
"Kolikrát ti to mám říkat, Grangerová, tuhle skříň znám, přesto nic z toho, co jsem vyzkoušel nefungovalo."
Hermionin mozek se i přes všechnu bolest dal do pohybu. Přece to nějak musí jít!
"Zkoušel jsi Alohomora?" zeptala se nadějně.
"Ty jsi asi úplný pitomec!" rozkřikl se "Tohle je rozplývavá skříň! Na tu působí tak málo kouzel, že jen poškrábat ji, je málem nemožné! A ty chceš zkoušet Alohomora?!"
"Co znamená, že na ni působí málo kouzel?"
Zatvářil se znuděně a odpověděl: "Otevřít zapečetěnou skříň zvenku je dost složité a určitě na to nemá cenu zkoušet žádná triviální kouzla. Opravit rozbitou skříň trvá měsíce, protože všechna zaklínadla se od ní odrážejí v obrovské síle. Nepůsobí na ni ani zvnějšku, ani zevnitř. Byl jsem rád, že se mi podařilo rozsvítit hůlku."
Hermiona pečlivě poslouchala. Snažila se najít nějakou skulinku v obraném mechanismu tohohle nábytku. Muselo tu být něco, na co se dalo zamířit a vypálit. Dokonce i na obry a třaskavé skvorejše něco platilo. Nic není nesmrtelné.
"A… neslyšel jsi třeba něco? Mohli bychom zabušit a třeba by nám někdo otevřel…" napadla ji zoufalá myšlenka.
Kdyby ho neznala, myslela by si, že se začne upřímně smát. Byl to ale Malfoy, takže se jen okázale ušklíbl a vyvrátil oči.
"Grangerová -"
"No jo…"
Chvíli stáli v naprostém tichu.
"Prosím, zkusme aspoň to Alohomora…" podívala se na něj "Tak se třeba dozvíme, jak tenhle krám reaguje na kouzla."
Zatvářil se, jako by právě stál v rozplývavé skříni s bláznem a zakroutil hlavou. "Když myslíš, zkus si co chceš, ale já prostě vím, že to nebude fungovat."
"Dobře," řekla pevně a nevšímala si jeho posměšného výrazu "Vrať mi hůlku."
Pozvedl obočí "Myslíš si-"
"Neříkej, žes ji nechal v Komnatě!" vyjekla a rozhlížela se, jako by měla vyset někde za stropu skříně.
"Myslíš-"
"Malfoyi!" zaúpěla.
Další škleb se mu mihl po tváři, když si mezi dva prsty zmrzačené ruky strčil hůlku a zdravou rukou sáhnul do kapsy, odkud vytáhl Hermioninu hůlku. Hermiona po ní natáhla ruku, ale on ucukl. "Abys věděla, máš obrovské štěstí, že ji mám," rozplýval se nad jejím výrazem.
Ušklíbla se a vytrhla mu ji z ruky "Díky," pronesla ironicky. Pokusila se o krůček odstoupit ode dveří, ale bezúspěšně. Místo toho na ně jen namířila hůlku a vyslovila zřetelné "Alohomora." Jinak neviditelné, slabé a bezpečné kouzlo se v útrobách skříně jasně zablesklo, odrazilo se ode dveří a prolétlo Malfoyovi těsně nad hlavou. Oba se instinktivně přikrčili a Hermiona vyjekl, když se znovu s rachotem odrazilo od stěny a prolétlo kolem jejího hrudníku. Chtěla zvednout hůlku a vypustit obranný štít, Draco jí ale pevně sevřel zápěstí "Chceš nás zabít?!" zeptal se do hluku kouzla poletujícího ve vrchní části skříně doprava a doleva. Rychle si svlékl hábit a vyhodil ho do vzduchu. Kouzlo se do něj zamotalo a zmizelo.
Hermiona si strhla horký hábit z hlavy a vrazila mu ho do ruky. "Nevěděla jsem, co to udělá!"
Znovu protočil oči. Jako by jí to snad neříkal. Oba se narovnali. Hermiona zakňučela bolestí při pohybu nohy a hrudníku, ale všimla si, že ani on už se nepokouší obléct si hábit zpátky přes zlomenou ruku. Na okamžik se zacítila provinile. Muselo ho to strašně bolet, když si v rychlosti hábit strhnul a, dobře si pamatovala, že to udělal právě levou rukou.
Znovu tiše stáli. Ani jednomu se nechtělo mluvit. Neměli tušení, jak špatné následky tohle může mít. Hermiona nepřítomně strčila ruku do kapsy a nahmatala knížku, kterou si před několika hodinami odnesla z knihovny. Překvapeně vydechla a vytáhla ji z kapsy.
Malfoyův pohled zbystřel. Hermiona rychle nalistovala příslušnou stranu a pročetla si znovu kraťoučký odstavec patřící k rozplývavé skříni. Nebylo v něm nic, co by jim mohlo pomoct. Ani zmínka o tom, jak se dostat ze zamčené skříně. Sklíčeně si povzdechla a podala knížku Malfoyovi, který si ji udiveně prohlížel. Proletěl očima článek a zakroutil hlavou.
"Tak takhle jsi na to přišla?" zeptal se a dokonce zapomněl skrýt zvědavost a překvapení.
Kývla hlavou "Byla to jen domněnka, ale bylo to možné… Teď nám to ale vůbec nepomůže."
"To teda ne," řekl jí už znovu se svým obvyklým výrazem a knížku jí vrátil.
Znovu stáli. Bez hnutí, beze slova, bez kladných myšlenek.
Hermiona knížku automaticky otevřela a dala se do čtení. Doufala, že by se v ní snad mohlo najít něco jiného. Po pěti minutách ji ale znovu schovala. Tentokrát tu nebylo nic, co by jí pomohlo.
"Co budeme dělat?" podívala se na něj s otázkou v očích a on se ani neobtěžoval otevřít oči, když odpovídal "Můžeme jedině čekat. Ty dveře zevnitř nejdou otevřít, ale dřív se mi stávalo, že když jsem je zabouchl, na několik dní se skříň zamkla a nešla otevřít. Možná nás za dva tři dny pustí," mluvil unaveně a lehce si třel zraněnou ruku.
Vyvalila na něj oči. Jak mohl mluvit tak klidně o tom, že tu na dva tři dny, nebo možná navěky zůstanou. Rychle si spočítala, jak dlouho vydrží člověk bez jídla a bez vody. Ani jedno z toho neměli. Jediné, co jím skříň doposud poskytovala byl vzduch. Kdyby ne, už dávno by se udusili.
Jako by jí četl myšlenky "Stejně bych umřel," zakroutil hlavou a opřel se do rohu.
Chtěla se ho zeptat na to, co tím myslí, ale neměla odvahu. A navíc, byl na tom možná o trošku hůř než ona. Měl čtyři hodiny na to, aby se s tímhle osudem smířil, byl unavený, měl zlomenou ruku, podle boule na hlavě i otřes mozku a byla si stoprocentně jistá, že na dnešní večer měl trošku odlišné plány, než skončit s někým, jako byla ona, díky šílené náhodě, v rozplývavé skříni a mít jen pramalou šanci na přežití. Ale… Stejně by umřel… Co to mělo znamenat?
Povzdychla si. Rozhodla se, že ho nechá odpočívat. Sama se zkroutila do, ne tolik bolavé, pozice a zavřela oči.
Ač se to zdá nemožné, oba na pár hodin usnuli.