Kapitola 21. - Nulová vzdálenost
Ticho v prázdné místnosti protínal jen její přerývaný dech. Strnulé tělo jí nedovolilo udělat krok. Jediné, co přiměla k pohybu, byly oči, které nervózně těkaly po prázdném pokoji. Po pokoji, ve kterém se ještě dnes ráno vzbudila ve své posteli s pocitem bezpečí z klidného vývoje věcí. Teď byl celý dům naruby. Nechápala, jak se toho mohlo v jednom dni zvrtnout tolik a vyčítala si to, k čemu dala svolení.
Zoufalý tok jejích myšlenek přerušil náhlý hluk z rohu pokoje. Zapraskání, kletba, rána. Trhla sebou a jedním krokem se vychýlila ze stanoveného bodu uprostřed místnosti. V tu chvíli se ale pokojem rozezněla hlasitá hudba a Draco si viditelně oddechl. Upřímně, nesnášel mudlovské vynálezy, jako byl třeba tenhle grafomón, nebo jak se ta zatracená věc vlastně jmenovala. Naposledy na to vrhl vražedný pohled a zamumlal něco ve smyslu "Hraj, nebo tě zabiju," čemuž Hermiona naštěstí nerozuměla. Měl totiž celkem přesnou představu o tom, jak moc by se smála.
Pohled na ni ho ale přesvědčil o opaku. Ne, dnes by se nesmála. Poznal to z jejího nervózního pohledu, neklidného přešlapování a bezhlavého plnění všech jeho příkazů. Pokusil se o povzbuzující pohled, ale podle jejího výrazu usoudil, že na ni nezapůsobil tak, jak měl. Místo připraveného obličeje viděl pokus o sesbírání poslední odvahy hrdinky Hermiona Grangerové. Musel se usmát.
Hermiona zachytila jeho úšklebek a trhla sebou. "Jestli se mi budeš vysmívat ještě před tím, než začneme, nevyhodím do krbu jen ty pozvánky, ale něco velkého, blonďatého a egoistického poletí rovnou za nimi!" řekla s ledovým pohledem. Tak tohle už byla Hermiona, kterou znal.
Zakroutil hlavou a usmál se s očima plnýma toho pocitu člověka, na jehož straně jsou všechny výhody. "Souhlasilas," řekl a postavil se čelem k ní asi metr daleko od jejího rozechvělého těla.
Prudce se nadechla, ale jeho pohled ji umlčel. Měl pravdu, přiznávala. Svět se zhroutil, lidstvo se zbláznilo a Draco Malfoy měl pravdu: souhlasila.
* * *
Toho dne dopoledne se stalo několik nečekaných věcí.
Hermiona zrovna s knihou "Čas - nejistota života" snídala, když na parapetu okna přistála jí známá sovička. Její oči se zahleděly do bezelstně jantarových duhovek malého výrečka a ona mu s jistým pocitem sebezapření otevřela. On jí ale jen shodil dopis do dlaně a ztratil se v záplavě sněhu.
Hermiona si povzdechla a hodila slavnostně vyhlížející obálku na stůl mezi noviny. Měla pocit, jako by jí ten člověk nestál už ani za jeden jediný napjatý nerv.
Za chvíli se ozvalo prásknutí dveří a tok jejích nenávistných myšlenek přerušil promrzlý Draco.
"Dobré ráno," kývl na ni, zatímco si sundával rukavice a zády se stavil ke kuchyňským kamnům, aby se zahřál.
"Dobré," zamumlala.
Draco si nalil z konvice horký čaj, posadil se naproti ní a sáhl po novinách. - až potud šlo o téměř typické víkendové ráno.
"Co to je?" zeptal se ale najednou do ticha rušeného jen otáčením stránek Hermioniny knihy. Podrážděně zvedla oči - věděl, že nesnáší, když ji někdo při čtení ruší - ale pohled na obálku, kterou Draco zvedl ze stolu, ji donutil zmírnit zamračení.
"Nevím," řekla "ještě jsem to neotevřela," předstírala lhostejnost. "Je to od Theodora," upřesnila pro jistotu. Už žádná tajemství…
Další chvíle ticha byla ale přerušena nečekanou reakcí. "Ale já vím, co to je," řekl Draco a z kapsy svého svetru vytáhl úplně stejnou obálku, s jediným rozdílem: byla otevřená.
Hermiona se znovu zamračila. Theodor poslal Dracovi stejný dopis jako jí…?!
Draco viděl její nechápavý pohled, a proto vytáhl z obálky malou kartičku. "Je to pozvánka na ples."
"Pozval nás na ples? Oba?" zeptala se zpitoměle.
Draco vyvrátil oči a ve snaze nevyvolat bouři spolknul všechny narážky na chytrost Nebelvírů. "Tebe pozval," řekl pomalu. "Mě pozvala Laureen," dodal.
To Hermionu donutilo roztrhnout svou obálku a začíst se do pozvánky.
Drazí přátelé Ministerstva,
jako už každý rok si vás dovolujeme pozvat na letošní jubilejní, dvěstěpadesátý Vánoční ples.
Letos se večer ponese v duchu historie a výdělek poputuje na opravu naší překrásné ministerské kašny.
Srdečně se na vás těší Váš
Ministr kouzel
Usmála se nad tónem, kterým byla pozvánka napsaná.
"Můžu?" zeptala se. Najednou stála vedle Draca a držela jeho pozvánku. Přikývl. Vzala obě obálky i se vstupenkami a rychlým pohybem je vhodila do kamen.
Neunikl jí drobný úsměv na Dracově tváři, když se posadila zpět ke své kávě.
Ale to ještě nemělo být všechno.
Další klepání na okno se ozvalo při obědě. Oba je vyrušilo při čtení a oba stihli vzhlédnout právě včas, aby viděli, jak sova naléhavým bušením na okenní tabuli proráží zobákem sklo.
Hermiona se zasmála, pustila sovu dovnitř a mávnutím hůlky sklo zpravila. "May si zřejmě umí vybrat i sovu podle svého gusta…" Vzala si od ní obálku, hodila jí nějaké zbytky a sedla si zpátky ke stolu.
Podezřele dlouhá chvíle ticha donutila Draca vzhlédnout, aby uviděl Hermionin zmatený pohled podruhé toho dne.
"Co je to?" zeptal se zamračeně. Hermiona mu přes stůl podala lístek, na kterém stálo: "Nám se to nehodí, ale vy si to tam užijete! May." A k němu vypadly z obálky dvě stejné kartičky.
Drazí přátelé Ministerstva,
jako už každý rok si vás dovolujeme pozvat….
* * *
Hermioniny oči těkaly po celém pokoji, jen aby se nemusela dívat do těch jeho. Každý, i ten nejkratší a nejnáhodnější pohled ji znervózňoval ještě víc. On se na ni ale dívat nepřestal a ona věděla, že se bude muset uklidnit dřív, než se jeho ruka obtočí okolo jejího pasu, aby si ji přitáhla k jeho tělu blíž… Čím klidnější bude teď, tím menší budou škody v průběhu.
Draco se usmál jejím myšlenkám. Tak jednoznačné pocity jí proplouvaly očima, že se cítil téměř jako vetřelec v jejím vnitřním světě, jako narušitel toho obvyklého klidu, který v ní vídal.
"Takže," řekl, aby přetrhl jak svoje, tak její myšlenky. Její oči okamžitě vyletěly k jeho a on udělal pomalý, opatrný krok blíž. "Waltz," připomenul klidně.
Hermiona zmateně přikývla. Jeho blízkost ji vyváděla z rovnováhy.
"Waltz," řekl znovu pomalu a udělal další a zároveň poslední krok, kterým proťal její osobní prostor "se tančí," pokračoval a natáhl ruce, aby, jako jeho taneční partnerka, měla možnost položit dlaň své levé ruky na jeho rameno. Nervózně mu pohlédla do očí, mezi jejich těly byla krátká vzdálenost volného prostoru a tepla, které z nich sálalo. Ani on se neubránil pohledu do jejích zorniček, rozechvění jejího těla se jako horečka šířilo přes jeho ruce a jako jasné světlo zastiňovalo jeho rozum. S hlubokým nádechem a výdechem, při kterém se její vlasy zachvěly pod náporem vzduchu, dořekl tu tak krátkou, ale důležitou větu: "… v kontaktním držení." V té chvíli, jak jen rychle to s rozechvěním dvou rozrušených těl šlo, ji chytil pravou rukou okolo pasu, levou dlaní sevřel tu její a přitiskl ji k sobě tak, že každý sval, každý centimetr kůže, který byl v blízkosti těla toho druhého se zachvěl. Palce jejich bosých nohou se třely o sebe, její stehna se opírala o jeho. Ztrácela rovnováhu, cítila, jak se celé její tělo tiskne k jeho, jak ji její hrudník natlačený na jeho nutí prohnout se v zádech. Cítila jeho vůni, viděla každý záblesk rozdílného odstínu jeho vlasů, každou tón barvy jeho očí. Jejich tváře dělila vzdálenost milimetrů. Jejich rty…
Tu chvíli ohromení, uvědomění si, vzrušení a touhy ještě prohloubil její prudký nádech. Snažila se přinutit svou duši oprostit se od těla a zároveň své tělo zachytit všechnu smyslnost okamžiku v její duši. Její oči neměly kam utéct před jeho, zavřela je.
Jeho hrudník se prudce zvedal, cítila jeho srdce bít proti tomu svému, jeho dech na svých tvářích. Měla pocit, že cítí myšlenky hýřící jeho myslí…
Zhluboka se nadechl a pomalu, neochotně udělal krok zpátky, jeho ruce povolily sevření, levá pustila její dlaň s dotykem rozloučení, s pohlazením prsteníčku, pravá se něžně přehoupla přes její bok s touhou zapamatovat si jeho křivku. Udělal druhý krok dozadu a srovnal svůj dech. Stejně tak, jako ona pomalu nabrala ztracenou rovnováhu. Pohledem pomalu našla jeho zúžené zorničky a dlaní si nevědomky přejela přes pas. Nadechla se a uhnula pohledem.
"Kontaktní držení," přikývla tiše. Pochopila.
Chvíle ticha, která nastala nemohla trvat déle, než jeden pohled z očí do očí a dva kroky jejich bosých nohou k tomu druhému. Hermiona zvedla pravou ruku a sama vklouzla dlaní do té jeho tak, jak jim taneční postoj dovoloval.
"A základní krok?" zeptala se s pohledem na jejich spojené ruce.
Draco vrátil svou paži okolo jejího pasu a tentokrát pomaleji ji znovu přitiskl k sobě. Zamyslel se a nadechl. Nevědomky přejížděl palcem po jejích zádech. Hermiona se na něj tázavě podívala. Nutila svoje tělo chovat se normálně - pokud tohle slovo mělo vůbec v tuhle chvíli smysl. Uvnitř ní to ale vřelo.
Sledovala vrásku zamyšlení na jeho čele a užívala si možnost prohlédnout si každý kousek jeho tváře z takové blízkosti. Kéž by mohla nahlédnout za oblak přetvářky v jeho očích. Nepotřebovala v nich najít naději, jen nesnášela jeho 'možná'.
"Víš co," povzdychl si. Nedokázal přemýšlet, její myšlenky byly silnější než jeho. "Prostě se nech vést," řekl a podíval se do jejích nervózních očí. Zaraženě mu pohled opětovala, ale nakonec přikývla.
"Pomalu sleduj svýma nohama moje kroky. Nebude to těžké," zkusil to opatrně. Když jsme tak blízko, pokračoval sám k sobě.
Vyšel pravou nohou dlouhý krok dopředu, ale narazil na Hermionino strnulé tělo. Povytáhl obočí, povzdychl si a svým stehnem zatlačil na její tak, aby udělala krok dozadu. Rozpačitě si skousla spodní ret a zamumlala tichou omluvu. Zkusil to znovu, ale narazil na stejnou překážku.
"Uvolni se," řekl těsně u jejího ucha. To nepomáhalo.
Další tři pokusy ztroskotaly u prvního pohybu. "Hermiono-"
"Promiň," přerušila ho a ustoupila od něj. "Říkala jsem ti to, co kdybychom-"
Mávnul rukou, aby ji zastavil. Sledoval její oči, které před jeho pohledem utíkaly do rohů místnosti. "Tak zaprvé," řekl klidně "nepřerušuj mě." Nadechla se, ale jeho ironický úsměv jí zabránil v jakémkoli pokračování. "A za druhé," otočil se a vrátil se ke gramofonu "Stoupni si doprostřed," řekl "Chci, abys okolo sebe měla hodně místa."
Jeho ochota a vytrvalost ji vyváděly z míry. "Draco, já nevím, jestli-"
Povzdychl si a vážně se jí zahleděl do očí "Moje staré já vážně bolí u srdce, když to říkám," pronesl s jistou lhostejností "ale nepochybuj o sobě," dořekl s pohledem někoho, kdo se změnil a svou změnou přišel o všechny dosavadní normy. Sklopila hlavu pod tíhou upřímnosti toho pohledu a dvěma kroky se vrátila na bod, který jí stanovil jako střed pokoje.
"Zavři oči," řekl, otočený zády k ní dál zlostně mával hůlkou nad gramofonem. Správně ale odhadl její reakci, a když na ni pohlédl, střetl se s nechápavýma vykulenýma očima. "Dobře, a zatřetí," dodal, jakoby svůj výčet vůbec nepřerušil "přestaň pochybovat o mně." Jeho pohled prozrazoval, že začíná ztrácet trpělivost.
Hermiona si rozmrzele přitiskla ruce na oči, ale když je stáhla, nechala je zavřené.
"Děkuju, Merline," řekl a srazil se s Hermioninýma znovu otevřenýma očima a vše říkajícím výrazem. Jeho obočí vyletělo vzhůru a ve své rychlosti se ztratilo v blonďatých vlasech.
"No jo," zaslechl z prostřed pokoje, netrpělivě se zavrtěla, ale zavřela oči a zůstala stát tam, kde ji požádal. Pustil hudbu, kterou chtěl, tiché klavírní sólo, a otočil se na ni. K jeho údivu zůstala na místě i se zavřenýma očima. Opřel se o zeď za sebou a chvíli ji sledoval. Snažil se ji přinutit vnímat hudbu a uvolnit se, byť v jeho přítomnosti. Blízkosti.
"Líbí se ti to?" zeptal se s úsměvem.
Povzdychla si. "Co to má znamenat?"
"Uvolni se," řekl jenom a nechal ji několik dalších minut beze slova poslouchat. Stála odevzdaně tam, kam ji postavil, a ve tmě naslouchala klidným tónům hudby. Cítila, jak svaly v jejím těle povolují a její myšlenky proudí v souladu s rytmem.
Draco se usmál nad tím pohledem. Z jejího výrazu zmizely všechen vzdor, upjatost a nervozita, místo toho se jí na rtech usadil jemný úsměv. Usoudil, že je správná chvíle k dalšímu kroku.
Odlepil se od zdi a tiše, tak, aby nenarušil ani hudbu, ani její klid přešel pomalu až k ní. Zastavil se tak blízko, až se jeho palce dotkly jejích, aby ji na sebe upozornil. Trhla sebou.
"Poslouchej hudbu," řekl tiše, aby ji uklidnil. Zhluboka se nadechla a snažila se udělat to, co říkal. A on jí dal čas. Nechal ubíhat další minuty. Bez hnutí stál v její těsné blízkosti a trpělivě čekal na vhodnou chvíli.
Tentokrát jí trvalo delší dobu vytěsnit z hlavy zbytečné myšlenky a soustředit se na hudbu, ale dokázala to. I když s určitou pomocí člověka stojícího těsně u ní.
Draco, zatímco jí pomáhal utlumit tok šílených představ, pozoroval její obličej. Světlé pihy, které se jí rozbíhaly po nose, drobné vlásky na čele, levou stranu spodního rtu, kterou si tak často kousala. Snažil se všechno si to zapamatovat a potom zas zapomenout.
Chvíle, kdy se její myšlenky zastavily a nechaly se úplně uklidnit hudbou, pro něj byla jako vysvobození. Zvedl pravou ruku a nejjemněji, jak jen dokázal, přejel bříšky prstů přes její bok. Postupně ji stiskl celou dlaní a nechal ji sklouznout až na záda. Cítil, jak se pod ním zachvěla způsobem, který prozrazoval víc, než chtěla. Ona ale netušila, že on už všechno ví.
Usmál se, a zatímco levou rukou sjížděl od jejího loktu až k dlani, druhou hladil její záda od pasu až po lem trička, na nahou kůži a zase dolů. Ve stejnou chvíli, kdy vzal její dlaň do své, ji k sobě jemně přitiskl a vyšel pravou nohou do rytmu hudby.
Ke svému vlastnímu překvapení Hermiona povolila v kolenou a svou levou nohou ustoupila jeho pravé, stejně tak pravou levé, když udělal další krok. A další a další. Přitiskl ji k sobě ještě víc a ukročil stranou. Usmála se a konečně otevřela oči. Ani jeho pohled jí nezabránil tančit dál. Nechala se vést hudbou a jeho tělem. Jeho ruce vedly její kroky, jeho nohy, natisknuté na jejích, jí ukazovaly směr, jeho oči radost.
Sama se k němu přitiskla ještě víc a nechala se několikrát zatočit. Hudba se zrychlovala a s ní i jejich tanec; zároveň se rušily bariéry, které dosud zůstávaly mezi jejich myšlenkami a jejich těly. Udělal dva rychle dlouhé kroky a naposledy se s ní otočil. Zastavili se tam, kde začali. Uprostřed pokoje, zapření do sebe, ona prohnutá pod jeho silnýma rukama, s touhou přitisknout každou buňku svého těla na to jeho, on s nezvratnou touhou políbit její pokousaný spodní ret.
Hermiona znovu otevřela oči a udýchaně se na něj usmála. Byl tak blízko, tak příjemně blízko. Usmál se na ni zpátky. Jeho pohled sklouznul k jejím rtům a jejich dech se zastavil, když se jejich oči setkaly. Po nekonečně dlouhé chvíli sebou její hrudník znovu trhl v přerývaném nádechu a její rty se pootevřely. Neubránil se tomu pohledu. Ale nemohl…
Bolestně zavřel oči, snažil se utéct před každou myšlenkou, která ho i ji napadla.
Když se na ni znovu podíval, uviděl v jejích očích zklamání. Nebyla slepá, pochopila. Stáhla svou ruku z jeho ramene a povolila sevření jejich dlaní. Chtěla odejít, utéct, nebo prostě jen udělat jeden krok vzad a dostat se z jeho šíleně vzrušující blízkosti, potřebovala dýchat vzduch, který by nebyl nasáklý jeho vůní, mít rozhled po větších částech místnosti, než byl jen jeho obličej, osvobodit svůj rozum z nepochopitelného vězení okouzlení.
Ale on ji nechtěl nechat. Zadržel její vzdalující se ruce a pevně stiskl její prsty ve svých dlaních. Pohlédla na něj s bolestným pohledem plným snahy porozumět a on mu chtěl utéct. Jeho oči znovu sklouzly na její rty. Pomalu zvedl její ruce ke svým ramenům a pažemi ji objal kolem pasu. Gramofon hrál dál tiché tóny pomalé skladby, zatímco on ji k sobě znovu přitiskl, tentokrát v jiném tanečním držení. Jedna jeho ruka zůstávala na jejím pase pevně přitisknutá, ta druhá putovala přes celá záda a motala se jí do rozpuštěných vlasů, když její tělo přinutil k pohybu do rytmu pomalé hudby. Jejich nohy se sotva posouvaly, točili se dokola, nakonec přestali vnímat melodii.
Prsty opatrně odhrnul pramen vlasů, který jí spadl přes oči a přitom je nechal v jejích kudrnách čechrat je a hrát si s nimi. Zastavila se a zadívala se na něj. Odtrhl se od své ruky hladící její vlasy a vpil se do jejího smutného pohledu. Pohladil ji palcem přes tvář až na ten pokousaný spodní ret, naklonil se k ní blíž a opřel se svým čelem o její. Zavřela oči a nechala se svinout do objetí. Slzy si probily svou cestu na svobodu.
Políbil ji do vlasů.
Gramofon dohrál.