Kapitola 20. - Jakoby věděl
Cesta, která obvykle trvala setinu vteřiny se prodloužila na nekonečno. Hermiona byla od přírody trpělivý člověk. Nikdo, ani ti v jejím nejbližším okolí, netušili, jak dlouho dokáže cvičit kouzlo, které jí nejde tak hladce, jak by si představovala. Lidi nepřemýšleli nad tím, kolik času jí musí zabrat vypracování tak dokonalého domácího úkolu, který odevzdává. Ani ti nejbližší by si nedokázali představit, jak moc je Hermiona Grangerová trpělivá.
Přesto se jí dnes zdálo, že doběhnout k brance a utéct z toho šíleného předsvatebního večírku trvalo věčnost, přemístění roky a tři kroky ke klice domovních dveří nekonečně času. Dnes večer chtěla být netrpělivá.
Ale do cesty její rychlosti se postavilo zaváhání, které nečekala, a kterého se zároveň obávala. S hlubokým nádechem položila jeden prst po druhém na kliku. S malíčkem si připomněla Theodora, čekajícího na ni, v závěsu s manželkou; s prsteníčkem Tři dámy obdivující každého jen o galeon bohatšího člověka, než byly ony samy; s prostředníkem přišly myšlenky na "slečnu Laureen"; s ukazováčkem na její úsměv a s palcem na otázku, jestli je vůbec možné, že by si Draco vybral samotu v prázdném domě, místo párty, nudnou práci, místo bohatství a ji místo ní.
Tenhle večer byla netrpělivá. Její ruka podvědomě zmáčkla kliku a ona vkročila do vysokého vstupního sálu. Neobtěžovala se s vysvlékáním kabátu nebo odkládáním kabelky, tyhle maličkosti teď k jejímu rychlému já nepatřily. Chtěla ho vidět. A vyříkat si to. Možná křičet, možná plakat, obejmout ho a nechat se odstrčit, hledět mu do očí se slzami na tvářích, nervózně si prohrabávat vlasy, milovat ho a nenávidět - oboje nahlas, praštit ho do paže a potom do toho místo zabořit hlavu, utéct a už se nikdy nevrátit… Prostě to mít za sebou. Konečně.
Přiběhla k prahu místnosti, kde, jak se stalo jejich zvykem, na sebe čekávali. Její pohled jako první upoutal hořící oheň v krbu, to byla pozitivní známka života. Její oči ale pohasly jako dohořelé uhlíky, když se podívala na prázdné křeslo. Věděla, že zbytek místnosti není třeba prozkoumávat, pokud neseděl v tomhle křesle, nemohl tam být. Nečekal na ni. Nebo přišla pozdě. Sklopila oči a cítila, jak veškerá energie, která přišla s adrenalinem do jejích žil, vyprchává a nechává ji osamělou, vyčerpanou a nechápající na prahu místnosti, která je úplně prázdná, v domě, který měl být jejím domovem.
Oči se jí zalily slzami, ale ona je rychle setřela a přitom si silně skousla ret. Nechtěla plakat.
Ne sama.
Její dlaň se zastavila na vlhké tváři ve chvíli, kdy ucítila dotek na rameni.
Prostý, jemný, uklidňující dotek. Dotek přítele, který se omlouvá a zároveň ví, že nemá za co. Toho, kdo zklamal a kdo byl zklamán. Z celých sedmy miliard lidí na tom šíleném světě to nemohl být nikdo jiný, než on, její přítel.
V téhle chvíli bylo na řadě její trpělivé já s touhou po tom, aby tenhle okamžik nikdy neskončil. Právě teď nechtěla ani křičet, ani plakat, ani žádnou další věc z těch, za které by byla před minutou vděčná. Teď chtěla navěky stát zády k němu a cítit ten dotek. Protože za setinu vteřiny se mohlo všechno změnit.
Jenže tak to být nemohlo.
Pomalu a s rozvahou udělala krok dopředu a otočila se na něj. Neubránila se pohledu do jeho očí, i když věděla, že ty její jsou zarudlé a oteklé, a že si pravděpodobně šíleně rozmazala řasenku, kterou jí May vnutila. Najednou, v okamžiku, kdy hleděla do očí svému bývalému největšímu nepříteli a cítila, že v jejích žilách koluje stejný adrenalin, jako před minutou, se cítila silná. Silná na to, aby při slovech "Omlouvám se," nesklopila hlavu a nenechala další slzy sklouznout přes její tváře. Jakoby ji jeho přítomnost najednou nebortila, ale držela pevnýma nohama na rovné zemi. A ona poznala, že je to pohledem, kterým se na ni díval, a ve kterém nebyla ani špetka její unáhlené nenávisti k němu nebo výčitek. Prostě jen přikývl a přijal tím její omluvu.
Chtěla se nadechnout a všechno mu vysvětlit, ale on, jakoby už všechno věděl, kolem ní prošel a posadil se do křesla ke krbu, naproti toho jejího. Přijala to jako nabídku, posadila se a oči upoutala na něj. Seděl s lokty opřenými o kolena, dlaněmi spojenými a hlavu měl stočenou směrem ke krbu. Sledoval plameny a čekal na vhodný okamžik k začátku rozhovoru. Sklouzla pohledem na jeho levou ruku, na které kdysi nosíval rodinný prsten, o kterém jí tvrdil, že ho ztratil , když se přemisťovali tenkrát ke Svatému Mungovi. Tušila, že to není pravda.
Když oči znovu zvedla, srazila se s těma jeho a jejich pohledy jakoby splynuly. Znovu se nadechla, aby promluvila a v šílené rychlosti svého vyprávění zničila celý ten okamžik, ale on ji pohybem ruky zastavil dřív, než začala. Místo toho se stal pomyslným narušitelem té chvíle on. Jenže jeho hlas a způsob vyjadřování by okamžik nezničil ani v té nejšílenější představě, místo toho jeho slova proplula atmosférou pokoje a nechala Hermionu, aby si jejich význam domyslela někdy později.
"Nemůžu ti říct, kde jsem včera byl," začal a ona stále sledovala jeho oči, které byly zabodnuté v těch jejích. Chtěla něco říct, ale jeho pohled ji v tom zabránil. Jakoby se rozmýšlel, jestli vysvětlovat i další podrobnosti. "Jednou to zjistíš sama, jsi na to dost chytrá," řekl a jeho obličej dostal uvolněnější výraz. Jakoby se chtěl ušklíbnout, ale nezdálo se mu to vzhledem k situaci vhodné.
Hermiona přikývla. Nelíbilo se jí to, ale nemohla s tím nic dělat. Alespoň prozatím ne.
Teď se doopravdy nadechla i ona. Byla tu pořád jedna věc, o které se musela ujistit a on jí k tomu dal prostor. Nekonečně prostoru. Znovu si skousla ret; tak moc se na to nechtěla ptát. Ale jeho pohled byl vyrovnaný, jakoby věděl, co se jí honí hlavou.
Zhluboka se nadechla a zavřela oči "Viděla jsem tě s Laureen v knihovně," řekla a než stihl reagovat, pohlédla na něj a pokračovala "Můžu vědět jednu věc?" zeptala se a s napjatými nervy čekala. Přikývl, přestože bylo v jeho tváři vidět, že se mu hlavou honí miliony myšlenek. "Byls ten večer u ní?"
Nemohla tomu uvěřit, ale opravdu to vyslovila. Věta, kterou nenáviděla a pocit, za který se styděla. Cítila se směšně a zoufale zároveň. Pokud mu doteď nepřipadala nemožná, věřila, že jeho názor se změnil.
Představovala si jeho reakci. Představovala si, jak se přes jeho tvář roztahuje úšklebek a on s Malfoyovskou prohnaností odpovídá "Byl." Představovala si, jak se začíná smát a - kdyby toho byli Malfoyové schopní - ve smrtelné křeči vyvolané smíchem se hroutí na podložku před krbem. Představovala si cokoli, jen ne milý a malinko nechápavý úsměv, který se na jeho tváři objevil.
"Ne," zakroutil hlavou "Nebyl," řekl a nechal ji, aby si to vyřídila sama se sebou.
"Promiň. Teda… Díky… Nebo oboje," zakroutila nad sebou hlavou a uhnula pohledem. byla si jistá, že světlo z ohně jejím červeným tvářím na jasu neubírá.
"Asi bych měla jít spát," zamumlala odevzdaně a vstala. Se stále trvajícím úsměvem ji nechal chvíli stát.
"Takže," řekl potom.
"Přátelé?" doplnila ho tiše a napřáhla k němu ruku. Nespustil pohled z jejích očí. "Přátelé," přikývl a přijal její nabízenou dlaň.
Kromě toho ale, ji vtáhl do obětí.
Do toho pevného ochranitelského obětí, které trvá někdy sekundu a jindy několik minut podle toho, jak velké je vaše přátelství a láska k druhému.
Hermionin dech se zatajil a na setinu vteřiny si nebyla jistá tím, co dělat. Ale tohle bylo jeho rozhodnutí a ona věděla, že ani on si úplně jistý není. Vydechla a položila si ruce na jeho paže. Najednou nebyla ani nervózní, ani netrpělivá. Z jednoho okamžiku k druhému se tahle situace stala přirozenou a ona se rozhodla zavřít oči a nechat jeho, aby rozhodl, jak velké je jejich přátelství a láska, protože ona sama v téhle záležitosti ještě neměla úplně jasno.
Cítila, jak si opřel čelo do jejích vlasů. "Taky se omlouvám," řekl tiše "A děkuju," dodal a na chvíli zadržel dech, než se od ní na čtvrt metru oddálil a nechal z jejích boků sklouznout i své ruce. Usmála se, chtěla něco říct, ale tentokrát věděla, že jediná věc, kterou by řekla, by nezničila jen jeden okamžik, ale možná celý jejich budoucí společný život. S úsměvem se na něj podívala a otočila se k odchodu. Na prahu ji ale něco donutilo zastavit a otočit se zpátky na něj. Jeho pohled prozrazoval, že na něco čeká. Na větu, otázku nebo pohyb? Nevěděla. Ale čekal. Nadechla se "Možná…" začala, ale hlas se jí zlomil. Bála se okamžiku, kdy by měla doříct tuhle větu a přiznat se k tomu, co v ní jeho objetí utvrdilo.
Hlavou mu prolétla její myšlenka.
Nenáviděl se za to.
"Možná," řekl a ona se na něj otočila. Sklopil pohled.
Nenáviděl se za to.
A opravdu, nebyl si jistý tím, co dělá.
* * *
"Neradil bych vám, se mi vyhýbat, pane Malfoyi," ozvalo se za Dracem. Seděl na židli přikovaný a naslouchal hlasu, který už pro něj byl mrtvý. Mrtvý v jeho hlavě, v jeho očích i v jeho nedokončených činech. Nacházel se na místě, na kterém nechtěl být už nikdy v životě od toho osudného zadání úkolu. Kolem něj se točila kruhovitá pracovna a všechny malé přístroje tiše pracovaly s vlastní pomalou a pravidelnou písničkou. To místo mu nahánělo strach, nesnášel ho, chtěl pryč.
Jenže ten hlas i ta místnost byly náhle o padesát let mladší a člověk, jenž měl být jeho rukou mrtvý právě usedal do křesla naproti Dracovi a po vyslovení jeho pravého jména se jeho oči zablýskly ještě zářivěji, než jak je kdy viděl.
Draco na něj nepřítomně hleděl. Bylo vůbec možné, aby tenhle muž věděl opravdu všechno?!
Brumbál se usmál, jakoby dokázal číst jeho myšlenky - což bylo podle Dracova úsudku klidně možné. "Omlouvám se, že jsem vás sem takhle zatáhl, ale nebylo snadné na vás natrefit a zároveň zachytit tu příležitost, kdy jste byl - velmi zřídka - sám," začal a Draco nedůvěřivě těkal očima po jeho tváři. V jeho případě bylo téměř jedno, jestli mluví s Voldemortem, nebo s ním. Oba muži pro něj představovali zhmotnělou sílu kouzel a myšlenek, jen každý stál na jiné straně jejich barev.
"Pravděpodobně nemáte ponětí, jak je možné, že znám vaše opravdové jméno," oznámil s klidem muž za půlměsícovými brýlemi. Dracův pohled ztvrdl.
Měl své důvody, proč nedůvěřoval jemu o nic víc, než Voldemortovi.
"Popravdě a bez dlouhého natahování, pověděl jste mi je vy sám," řekl Brumbál a jeho oči se klidně zahleděly do Dracových.
"To je nesmysl," odpověděl Draco a chtěl vstát a odejít.
"Počkejte ještě chvíli," usmál se na něj Brumbál svým vševědoucím úsměvem. "Co když vám řeknu, že vím přesně všechno o vaší," jeho úsměv ještě vzrostl "řekněme, speciální schopnosti ohledně slečny Hermiony Grangerové?"
Draco se nadechl k odporu. Nesnášel způsob, kterým na něj Brumbál mluvil. Nesnášel zatajování a nedokončené, napůl vyslovené myšlenky.
"A k tomu všemu," zvýšil Brumbál hlas, aby přerušil jeho neslyšný nesouhlas "bych vám řekl, že tohle všechno, jste mi - zase - řekl jen a jen vy?" zeptal se Brumbál.
Draco na něj chvíli slepě hleděl. V jeho hlavě se mísily myšlenky věnované tomuhle starci v průběhu pěti let jeho školního života a myšlenky z šestého ročníku. Měl ho zabít. Co kdyby to udělal teď hned, napadlo ho a téměř se nad tou myšlenkou ušklíbl.
Brumbál se znovu usmál "Vím na co myslíte," řekl.
"Ach ano, a jistě jsem vám to řekl sám, že?" zeptal se ironicky.
"Zklamu vás. Ano, řekl."
Draco zatnul pěst, kterou držel opěrku křesla. U Merlina, tenhle člověk ho dokázal tak rychle vyprovokovat!
"Rád bych vám ten příběh vyprávěl od začátku, ale obávám se, že bych vás zdržel," řekl profesor a vytáhl hůlku "Řeknu to takhle, pijete čaj?" usmál se.
Draco se na něj nevěřícně podíval. "To jsem vám snad nepověděl?" zamumlal a beze slov si nechal do šálku přičarovat kávu.
"Tak tedy," řekl Brumbál a opřel se do křesla s čajem v ruce "Je to na dlouhé vyprávění a my bychom se neměli zdržovat podrobnostmi. Budoucností," podíval se na Draca znovu tím pohledem, který naznačoval, že tenhle muž ví možná víc, než všichni lidé na planetě dohromady. "Víte, není to tak dávno, kdy se ozvalo zaklepání na dveře mé pracovny a na prahu se objevil mladík, kterého jsem nikdy neviděl, ale jehož obličej mi přesto někoho připomínal. Po dlouhém přemýšlení jsem přišel na to, že to byla barva jeho vlasů, která ho lemovala. Jeho praotec měl úplně stejné, platinově blonďaté," pokračoval a Draco si v hlavě připomněl jeho zmínku o podrobnostech. Tohle jistě nebyly podrobnosti… "Zvláštní bylo, že tenhle mladý muž se opravdu představil jménem svého děda. A nebyla to náhoda…"
Draco se přistihl, jak poslouchá.
* * *
Po dlouhých týdnech samoty se Hermiona další ráno vzbudila s pocitem blízkosti osoby, která pro ni znamená víc, než jen přítele. Pomalu obešla koupelnu s šatníkem a sešla schody. Nebyla si jistá, co čekat, nebo jak se chovat, ale v posledních dnech zjistila, že nadměrné přemýšlení nad některými věcmi zvyšuje riziko jejich katastrofického konce. Proto bez jakýchkoli očekávání sešla poslední schod a zamířila do maličké kuchyňky, která byla nenápadně schovaná za okázalou krásou obývacího pokoje. Draco seděl za stolem, snídal a naproti něj stály dva šálky ranní kávy. Hermiona se pousmála. "Dobré ráno," řekla a Draco jí odpověděl kývnutím. "Díky za kafe," usmála se vesele a pro jistotu se otočila k lince. Nemusela ho provokovat hned první den jejich míru.
Draco znovu kývl. Zas tak dramatická laskavost to nebyla…
Hermiona se posadila s čerstvým pečivem za stůl naproti němu. Tohle byla novinka. Společná snídaně. Znovu se usmála. Draco zvedl hlavu od novin a jeho obočí se schovalo v blonďatých vlasech. "Je tu něco k smíchu?" zeptal se nechápavě.
Hermiona zakroutila hlavou a protočila oči "Ne," zamumlala a nechala si poznámku o klučičí nadutosti pro sebe. Měla radost, že nesnídala sama, že už v domě nebylo napjaté ticho, že měla komu říct 'dobré ráno'. Měla důvody pro to, aby se usmívala.
Draco zavřel noviny a Hermiona se po nich automaticky natáhla. Nikdy neodmítla možnost číst, ať už to bylo cokoli. Jako první padl ale její pohled na titěrné číslice v pravém horním rohu. Nevěřícně na ně zaostřila "Dnes je prvního prosince?" zeptala se nechápavě.
Draco přikývl a zamračil se "Děje se něco?"
"Ne," zakroutila hlavou "Ne, jen… Už jsme tu přes půl roku," zamumlala a dál hleděla na těch sedm zrádných čísel označujících 1.12.1943. Ve skutečnosti jí ale hlavou běželo něco jiného.
A on, jakoby to věděl "A?" zeptal se.
Hermiona na něj pohlédla a povzdychla si "Za chvíli jsou Vánoce," řekla a její oči se znovu zahleděly do prázdna. Každé Vánoce byly jiné. Ale všechny strávila s rodinou nebo s Harrym a Ronem. Tyhle budou jiné. Nové, speciální.