Kapitola 19. - Tikot hodin
Hermiona se nemohla soustředit. Dělalo ji problémy ráno vstát, vyčistit si zuby, upravit si vlasy, přemístit se do práce… a to všechno bez toho, aby dnem i nocí nemyslela na May a její úsudky. Zvlášť, když předmět jejích nechtěných myšlenek procházel každou hodinou jejím životem. Ráno, když vstávala, narážela do něj v koupelně, slyšela ho se přemisťovat, potkávala ho v práci, v knihovně, věděla, kdy přichází domů… Její nervy byly napnuté každou vteřinu víc a víc. Jednou museli prasknout.
"Jane," oslovila tiše May Hermionu v práci, když si její spolupracovnice zmoženě složila hlavu na stoh pergamenů na stole. Už to bylo téměř týden po tom osudném zahradním večírku. "Jsi v pořádku?" zeptala se a soucitně ji pohladila po rameni.
Hermiona zakroutila hlavou. Nebyla v pořádku. Jak by mohla? May byla její nejlepší přítelkyní od začátku tohohle dobrodružství, ale Hermiona si neuvědomila, že mít přátele - ty opravdové! - znamenalo existenci někoho, kdo vám vidí do duše víc než vy sami. A May byla ta nejlepší nejlepší přítelkyně, jakou si Hermiona dokázala představit. Viděla do ní.
A měla pravdu.
"Co kdyby-" začala May, ale Hermiona ji přerušila dokončením věty "Sis s ním promluvila… Já vím!" zaúpěla. "Není to tak jednoduché, nemyslíš?" zeptala se tentokrát ona. May jí celý týden radila rozhovor s Dracem, ale pro Hermionu to bylo to poslední východisko. Měla chuť zajít do knihovny a hledat lektvar, který by jí z téhle situace vysvobodil. Ale jako jedna z nejchytřejší, ne-li nejchytřejší studentka jejich ročníku, a jako kouzelnice všeobecně vzato, bohužel věděla, že nic takového neexistuje a myšlenka paměťového kouzla jí nepřipadala úplně vhodná.
"Nejdřív musím přesvědčit sama sebe, abych mohla začít přesvědčovat jeho," řekla po delší odmlce.
"Už se přesvědčuješ týden," řekla May "Nebude jednodušší uznat, že mám pravdu?" zeptala se s náznakem úsměvu. Hermiona zakroutila hlavou a znovu zavrtala svůj obličej do pergamenů. "Chápu vaše postavení, nenávist ve školních letech, útěk, předstírání, jen ne tebe," řekla May příliš skepticky na svou osobu. Hermionu to donutilo zvednout hlavu a zahledět se do jejích upřímných a laskavých očí "Dej mu šanci," řekla "Lidi se mění," uzavřela poslední debatu o Dracovi. Alespoň pro tohle podivné období ticha a chladu, které mezi ním a Hermionou panovalo. I když nic přímo nenaznačovalo tomu, že by se něco mělo změnit, jedna nenápadná věc mu předznamenala konec.
Její rozhodnutí. Promluví si s ním.
* * *
Ráno toho dne bylo to nejobyčejnější podzimní ráno, jaké může občan Londýna zažít. Celou noc mrholilo, všechno bylo na dotek vlhké, kluzké a chladné. Na celý Londýn padla nepříjemná mlha. Snad jako předzvěst budoucích událostí.
Hermiona toho rána věřila, že na světě neexistuje člověk, pro kterého by byl tenhle den tak důležitý, jakmile ale roztáhla závěsy na svých oknech a uviděla podzimní pohromu napáchanou počasím, přišla o celý naivní dojem z důležitého dne. Byl to den jako každý jiný, počasí typické pro Británii a pro tolik zkaženou náladu většiny jejích obyvatel.
Přesto tu byla jedna věc, která ji donutila udržet pozornost na jejím denním cíli. Draco jí totiž o sobě dal vědět hlasitým bouchnutím dveří.
Chtěla vyjít na chodbu, usmát se na něj a navrhnout společnou cestu do práce, návrat k jejich přátelství... Nemusí mu přece hned říct, že ho miluje. Pravděpodobně to ani není pravda, to ji jen May zmátla, ale… Sama nevěděla, co si myslí, přesto se přistihla, jak otvírá dveře s jistou nadějí v tom pohybu. Ale chodba byla prázdná. A po prásknutí ze zdola byl prázdný celý dům.
Tak tenhle pokus nevyšel…
Se složitými výmluvami se dnes dokázala odprostit od vlivu May a se špatným svědomím se své nejlepší kamarádce vyhýbala už několik hodin. Všechno jen proto, aby si sama dokázala promyslet to, co řekne. Aby se pokusila ujasnit si, jestli je vůbec možné, aby ona… a on… Přesto i v této situaci věděla, že chce zpět svého přítele. Někdy trochu netrpělivého a ve vztahu kamarádství nezkušeného, ale v každém okamžiku silného přítele, kterým jí Draco byl.
Měla mnoho přátel… Nebo alespoň několik, ale všichni byli jedineční ve svém vztahu k ní. Draco k nim patřil.
Věděla, že dnes spolu svoje přátelství opraví, nebo zboří. Střední cesta neexistovala.
Ostatní pokusy toho dne ztroskotaly. Buď Draco nebyl tam, kde být měl, nebo ho ona nedokázala zadržet. Hermiona se rozhodla vsadit na pozdější a méně uspěchanou denní dobu. Počkala, dokud se nesejdou doma.
Tedy, chtěla počkat…
Čtyři hodiny. Obvyklý čas Dracova tichého příchodu domů. Hermiona si už ve tři sedla se dvěma knížkami do svého křesla před krb. Počká na něj a u toho udělá něco důležitého…
Ale s tikáním hodin nad krbem se její nervy napínaly natolik, že o čtvrt na čtyři knížku rozhodně zabouchla a praštila s ní na stolek.
O půl čtvrté přiletěla sova. Nesla nadějný dopis od May a zároveň s ním "kdyby něco nevyšlo" i pozvánku na neočekávanou zahradní slavnost. Dcera matky kamarádky Mayiné dcery pořádala zásnubní večírek. Hermiona pozvánku odložila třesoucí se rukou na zavřenou knihu. Doufala, že její návrh bude muset odmítnout.
O čtvrt hodiny později nastala ta chvíle, kdy jste příliš nervózní na cokoli. Hermiona to řešila nekonečným otevíráním a zavíráním knih, pročítáním dopisu od May a přemýšlením nad tím, co říct a v jaké situaci.
Za pět čtyři se nervózně procházela po pokoji. Stále neměla jasno.
Za tři minuty čtyři. Ne, May určitě neměla pravdu! rozumovalo její vědomí.
Za minutu čtyři. Podvědomí se neúprosně dostávalo do vedení.
Čtyři.
Nástěnné hodiny ohlásily čtyřmi ranami celou. Vzdálený kostelík je následoval.
S každým následujícím úderem se Hermioniným tělem rozléval horší a horší pocit.
Čekala snad, že přijde přesně ve čtyři? Čekala.
Protože on měl ve zvyku chodit přesně ve čtyři.
Několikrát se otočila na místě a přitom přemýšlela, na jak dlouho mohl Draca zdržet Richard se svojí upovídanou povahou. Pomalu došla ke křeslu a posadila se. Jakoby z ní s úderem čtvrté opadla veškerá nervozita, zůstal jen ten nepříjemně vtíravý pocit, jehož původ nechtěla určovat. Otevřela knížku, kterou před padesáti minutami zavřela a pomalu se začala prokousávat slovy a větami, kterým na konci stejně nerozuměla. Nedokázala totiž poručit svým očím, aby neutíkaly k hodinám. Jakoby měly vlastní rozum.
Ten rozum, o který ona před několika dny, díky May, přišla.
Bylo pět hodiny, kdy knížku znovu zavřela. Nemohla se soustředit, v její mysli zůstával neustále ten jeden obrázek Draca a Té Dokonalé, jak ji sama pro sebe nazvala.
Kde jinde by, u Merlina, mohl být?
Zahleděla se do plápolajícího ohně a nechala myšlenky volně běžet. Nezáleželo jí na slzách, které jí klouzaly po tvářích, ani na úsměvech, které jednou za čas vytvořily její rozechvělé rty, byla vyčerpaná. Vyčerpaná z pokusů přátelit se s Dracem Malfoyem. Byla zničená z toho, že si uvědomila, že May měla pravdu. A tohle poznání ji unavilo nejvíc. Nechala klesnout víčka a raději usnula, než aby nad tím musela přemýšlet déle.
A spala dokud ticho brzkého rána nenarušilo hlasité prásknutí.
Hermioniny oči nejdřív padly na hodiny. Přišel. Se zpožděním, jehož délka se jí nechtěla přepočítávat. Byly dvě hodiny ráno a ona cítila na svých tvářích zaschlé slzy, které přetékaly přes její víčka, i když spala. Nenáviděla ho za to, že kvůli němu plakala. Nenáviděla sebe, za to, že si to dovolila.
Nechtěla, aby ji tak viděl, ale jeho kroky, jako první směr zvolily právě místo, kde ležela. Jakoby věděl, aniž by se po ní podíval…
Několik vteřin si hleděli do očí. Hermiona se přistihla, jak vzpomíná na zlostný nádech, který měly minule. Dnes v nich byla otázka. A na tu ona nechtěla odpovídat.
"Můžeš mě prosím nechat spát," řekla tiše a uvědomovala si ospalou otupělost, se kterou reagovala. Pravda byla ale taková, že ona, Hermiona Grangerová, si uvědomila, že splnit úkol, který si předsevzala, a totiž, přátelit se s Dracem Malfoyem, nedokáže. A v tu chvíli její snaha opadla. Nechtěla plýtvat energií na něco nemožného.
"Čekalas na mě," řekl. Nebyla to otázka, poznal to.
"Na tom už teď nezáleží," odpověděla, aniž by se na něj podívala, její oči se upínaly na doutnající uhlíky v krbu.
"Vím, jaké to je, čekat na někoho celou noc," řekl, aby jí dal prostor.
Jenže tahle věta se dala pochopit více způsoby. "Vyčítáš mi něco?" zeptala se a její oči se odpoutaly od krbu. Úkosem na něj pohlédla "Vyčítáš mi ty snad něco?!" vykřikla. Ve své zuřivosti, která si vybrala ty hodiny čekání, si nevšimla jeho pokorného výrazu. "Já měla důvod se zdržet! Nevíš, kde jsem byla, proč jsem tam byla sama a seděla tam několik hodin, jen proto, abych sem mohla přijít a dokázala na tebe nezaútočit! Nevíš, proč jsem, zatraceně, s tebou dneska chtěla mluvit! Nevíš, protože jsi nepřišel!" řekla a jeho nádech na odpověď nebrala jako stopku ve vyčítání "Ani já nevím, kdes dnes byl, ale očividně ses tam měl skvěle, soudě podle tvého desetihodinového zpoždění!" vykřikla, obešla ho a vzala si kabát.
"Nemůžeš teď odejít!" řekl hlasem, který by normálně uvažující Hermioně podlomil kolena a připoutal ji na místo, na kterém stála. Jenže Hermionu onoho okamžiku akorát povzbudil při jejím odchodu.
Naposledy se na něj zahleděla pohledem, který mu řekl víc, než její slova, činy - a myšlenky, otočila se na podpatku a zmizela.
Jenže on věděl, kde byla, věděl, proč tam byla sama a věděl, co ji k té noci u brány k Bradavicím dohnalo. Teď už to věděl. A na světě existoval jen jeden člověk, který mu to mohl říct.
* * *
Hermiona strávila noc a celý následující den u May.
Byla by jí darovala svůj život z vděku, který cítila po tom, co jí o půl třetí ráno bušila na dveře s tvářemi plnými slz, snažila se vysvětlit jí co se stalo a pokoušela se o rozumné uvažování alespoň před Mayiným manželem.
U kyblíku zmrzliny May popsala všechno, od rána až do večera, ze všech stran, ze kterých se na to ona dokázala podívat. A May ji poslouchala. S jemným, uklidňujícím výrazem ji povzbuzovala v řeči, občas ji pohladila po zádech, nebo po paži a nepřestávala dávat pozor. Nakonec byla ráda, když Hermiona usnula a ona mohla nachystat svoje děti do školy. Byla to vyčerpávající noc pro všechny.
Hermiona se vzbudila před obědem, hlava ji bolela od neustálého pláče a cítila se jako po noci, kterou by prožila s několika skleničkami alkoholu. Pomalu se posadila a vrávoravým rozespalým krokem došla do kuchyně, kde, se posadila ke kávě, kterou jí May vykouzlila sotva ji zahlédla. Chvíli míchala lžičkou v hrnečku a nechávala rozpouštět kostky cukru, potom ale zvedla oči k čekající May a se slzami v očích dokázala říct pouze "Děkuju."
May trvala na tom, že si Hermiona musí odpočinout, ta ale bojovala za možnost pomáhat jí při vaření. Chtěla jí tím poděkovat za probdělou noc a den volna, který pro ně u šéfa vyprosila, taky pro ni schůdnější možností bylo pracovat a moc nepřemýšlet. Pravděpodobně poprvé ve svém životě se Hermiona Grangerová pokoušela zahnat svůj rozum a s ním i logické uvažování do nejtmavších koutů své mysli. Začínal jí totiž docházet význam Dracových včerejších slov.
On opravdu nechtěl, aby odešla. Chtěl si promluvit. Ona mu místo toho vyčetla i nos mezi očima a potom utekla. Cítila se tak, jak jen se může cítit člověk, který si myslí, že udělal největší chybu svého života.
Když se se svými obavami svěřila o několik minut později May, zakroutila její kamarádka hlavou. "Moc o tom přemýšlíš. Jak myslíš, že bych dopadla já s Robbem, kdybych tak moc přemýšlela nad naším manželstvím?" zeptala se a mávla rukou k rodinné fotce "A vidíš, teď mám dvě malý děti a manžela, který je nejvíc ze všeho mým nejlepším přítelem," řekla a k Hermioniným myšlenkám se přidala další o tom, jak jen může bláznivá May vědět o životě tolik.
Jenže May nedokázala být vážná dlouho. A jelikož viděla, že Hermiona potřebuje rozptýlit, posadila ji po obědě k sobě na postel a po chvíli hledání ve skříni na ni vysypala z přeplněné náruče desítku šatů. "Tak," řekla se spokojeným úsměvem "které si vezmeš?" zeptala se a svou obvyklou rychlostí dodala "Neboj, všechny ti budou, já je nosila ještě před dětma, ale móda se teď vrací a já je hold už neunosím…"
Hermiona se na ni chvíli nechápavě dívala "O čem to mluvíš?" zeptala se nakonec a neúmyslně při tom hladila látku sukně.
May se usmála, vzala jí šaty z rukou, vytáhla ji na nohy a postavila ji před zrcadlo. Přehodila přes ní ramínko s tmavě zelenou látkou a vesele se zasmála "O tom dnešním zásnubním večírku přece!"
* * *
Než se Hermiona nadála, byla nachystaná v předsíni a čekala na May, která si připínala náušnice.
"May…" řekla nerozhodně. Mayina hlava se objevila ve dveřích, její prsty vytrvale bojovaly s titěrným zapínáním náušnice. Hermiona se prohlížela v obrovském zrcadle na stěně a snažila se bránit si v přemýšlení o odstínu zelené, který na sobě měla. "May, já si nejsem jistá…" začala, ale May, která právě vyhrála svůj boj s malinkatým kouskem stříbra, ji přerušila. "Ale já si jistá jsem!" řekla a postavila se před zrcadlo hned vedle Hermiony. "Vypadáš nádherně!" vydechla uznale a mrkla na ni. Hermiona se pokusila alespoň o náznak úsměvu, její snaha byla ale marná.
"No ták!" usmála se znovu May "Jsi mladá, krásná, jsi chytrá. Není důvod, proč by ses měla tolik trápit pro jednu hádku. Svět se nezastaví a vy dva… Prostě k sobě patříte," povzdychla si a pokračovala "Nepřemýšlej tolik nad tím, co bylo nebo bude a nad tím, co uděláš, prostě žij a nech věci vyplynout, jinak se z toho zblázníš." A po tomhle se Hermiona rozhodla May důvěřovat ve všech ohledech jejich následujícího večera.
* * *
Ta párty, na které se Hermiona ocitla za několik málo okamžiků, byla ta nenádhernější, na jaké kdy byla. Nepochybovala o tom, že pokud je tohle jenom zásnubní večírek, svatba bude ta nejkrásnější za několik posledních let. Zahradu a velký sál, kde se akce konala, lemoval bezpočet oranžovožlutých kytic, které téměř splývaly s barvami podzimu, který pro dnešek napravil své chování a počasí se zdálo být to nejvhodnější pro venkovní večírek. Každý z příchozích dostal do klopy kabátu, do šatů, nebo do vlasů kytku do barvy s celým prostorem.
Hermiona byla tak ochromená krásou všeho okolo, že zapomněla, proč sem vlastně nechtěla jít. Dokud se jí ovšem před očima nemihl blonďatý odstín vlasů, který dobře znala a jejichž majitele neměla ráda stejně jako podzimní déšť. Vyhnula se pohledu modrých duhovek, jak nejlépe dokázala a nechala se odvést May do kroužku jejích známých, kde se právě řešilo téma "Ti dva se k sobě tak hodí!" Kroužek bohužel obsahoval i matku budoucí nevěsty a manželky, takže si Hermiona po Mayině boku vyslechla všechno, co jen pyšná matka může nalhat okolostojícím lidem o své dceři.
Naštěstí pro Hermionu to May po několika minutách přestalo bavit a s dětinským úšklebkem ji odtáhla od všech lidí k malému stolečku, ke kterému si mávnutím ruky přivolala číšníka a vzala mu z podnosu dvě skleničky bílého vína.
"Nikdy bych nevěřila, že to může být tak hloupá ženská!" vztekala se po právu May a komentovala každou část monologu nevěstiny matky "Však tu její dceru určitě znáš," řekla a rozhlédla se okolo. Pomlouvat hostitelku na jejím večírku by nebylo úplně nejbezpečnější. Když ale zjistila, že v okolí nikdo nestojí, pokračovala "Je to jedna z těch holek, co mají bohatý rodiče, takže jsou na Ministerstvu, ale nikdo neví, co tam vlastně dělají. Pravděpodobně nic, jen se jednou za čas projdou po chodbě, aby se ukázaly světu a to šéfovi stačí…" drmolila a Hermiona pomalu ztrácela pozornost. Místo toho se rozhlížela po lidech stojících u jídelního stolu i po těch v ostatních kroužcích, debatujících o nastávajícím páru. "… a ten její snoubenec! Nechápu, co na ní vidí…" pokračovala May dál v objasňování situace, to už ale Hermioninu pozornost naplno upoutal Theodor, který stál s několika staršími muži uprostřed sálu a vážně se s nimi o něčem bavil. Podvědomě se posunula za vázu s kytkami, která stála na jejich stole a snažila se skrýt své vlasy před nechtěným pohledem jeho modrých očí.
"… jejich děti a- Jane! Posloucháš mě vůbec?" zeptala se May, která si teprve teď všimla Hermioniných manévrů.
Hermiona nadzvedla hlavu a zastyděla se "Promiň," zamumlala a sklonila hlavu. May nad ní s úsměvem zakroutila hlavou "No, tak povídej, co lepšího je v tomhle sále, než moje drby?" zeptala se a svým pohledem se zabodla na místo, které sledovala i Hermiona. "Aha," vydechla malinko zaraženě. Hermiona se na ni ostražitě podívala "Aha? To je všechno?" nechápala. Myslela si, že ji May svou kulometnou palbou nadávek na Malfoye staršího přibije k zemi, místo toho se dočkala jen prostého "Aha." May se na ni nervózně zadívala "Víš, Malfoy je… větší kalibr," řekla a Hermiona se přes celou situaci, ve které byla chycená, musela zasmát. Netušila, že taková slova se používaly už v téhle době. "Co tím myslíš?" zeptala se a odtrhla oči od Theodorových blonďatých vlasů.
"No vždyť víš… Má jméno, peníze, manželku…" řekla, jenže v tom okamžiku Hermionu přestaly zajímat veškeré podrobnosti ohledně Theodorova života. Do sálu vešel někdo, jehož přítomnost Hermioně nechyběla celý dlouhý měsíc a půl.
Tenkrát ji totiž viděla poprvé.
Byla nádherná, jako vždycky. Jinak to snad ani neuměla. Přišla v šatech, které ladily s okolní výzdobou, jakoby snad její barvu věděla dopředu. Vlasy měla sepnuté v jednoduchém účesu a její rty se zvlnily v okamžiku, kdy zahlédla Theodora.
"Jane!" okřikla ji toho večera už podruhé May. Ale Hermiona nereagovala a sledovala Theodora, který se se zdvořilou úklonou odpoutal do odborových zástupců a několika kroky přešel k Laureen, ke které se sklonil a přivítal ji dvěma polibky na tvář. Kdyby snad něco tušila, nezavrhla by myšlenku na pohled, kterým se na nic díval a kterým se díval kdysi i na Hermionu, tak rychle.
Opravdu, na první pohled nemohl nikdo poznat, že ti dva jsou milenci.
"Jane?" vyrušila Hermionu z myšlenek May a znovu se ohlédla po jejím pohledu. "Ach, Laureen Sheerová," vydechla May a Hermiona se tím dostala k informaci, kterou si přála i nepřála vědět. "Krásná," kývla uznale hlavou May "ale nebezpečná," usmála se jako typická milovnice neověřených drbů. "Říká se, že-"
"May," přerušila ji Hermiona "May tohle je… Ta, co… Ta z knihovny," vydechla a odtrhla se od pozorování Theodora s Laureen jen proto, aby se podívala na Mayinu reakci. May se na ni otočila a nevěřícně si ji prohlédla "Myslíš to vážně?" zeptala se, jakoby doufala, že má Hermiona horečku a pomateně blábolí.
Hermiona nervózně přikývla. Pohled, kterým ji May propalovala se jí vůbec nelíbil. "Proč?" zeptala se "May, co se děje?" zahleděla se na svou kamarádku.
May chvíli těkala očima z Hermiony na Laureen a zpátky, ale potom si povzdychla a spustila "Nevím, jestli bych ti to měla říkat, ale-"
V té chvíli se u jejich stolu objevily tři dámy příliš velké na velikost svých šatů a příliš staré na zářivý odstín růžové, který na sobě měly. "May, drahoušku, tak dlouho jsme tě neviděly!" zasmála se nahlas jedna z nich a jala se popisovat prudké změny svého zdraví za dobu asi pěti měsíců, co "drahouška May" neviděla. "A kdopak je tvá přítelkyně?" zeptala se nakonec a pohlédla kritickým pohledem na Hermionu.
May se rychle nadechla k odpovědi, protože věděla, že tohle může být ta poslední příležitost k mluvení, kterou ten večer dostane "Tohle je Jane Grangerová," představila Hermionu "Pracuje se mnou na odboru. Jane tohle jsou paní…" a dál se Hermiona neobtěžovala poslouchat. Omluvila se jim a odešla k jídelnímu stolu pro talíř salátu pro sebe a May, jen proto, aby se zbavila vtíravých hlasů a neslušných otázek. K jejímu zděšení ji ale oslovil někdo, jehož hlas neslyšela o moc raději.
"Jean," ozvalo se za jejími zády příliš blízko na to, aby mohla předstírat, že neslyší. Pomalu se otočila a pohlédla do modrých duhovek jednoho z nejhorších lidí, jaké znala "Theodore," oslovila ho odměřeně, přesto ve vší slušnosti.
"Ale Jean, co ten tón," zakroutil hlavou a jeho ruka se lehce dotkla její paže. Hermiona zalapala po dechu a rozhlédla se po okolí. "Lidi jsou nevšímaví, když víš, jak se k nim chovat," usmál se a Hermioně bylo jasné o čem mluví. Už to dnes večer jednou slyšela "Jméno, peníze…".
K jejímu nesmírnému štěstí se několik metrů za nimi ozval hlas, o kterém nepochybovala, čí je. "Abraxasi."
Theodor se Hermioně naposledy zahleděl do očí. Nebylo těžké uhodnout, co ten pohled znamenal. Potom se otočil a s nuceným úsměvem se vrátil k ženě, která měla tu čest nosit titul "Manželka Abraxase Theodora Malfoye."
Hermiona se s tichým povzdechem vrátila ke stolku, zoufalé May a Třem dámám.
"Och, miláčku, ty se znáš s panem Malfoyem?" zeptala se ta prostřední a Hermiona dokázala i z druhé strany nesnášet setkání s ním. A to ve chvílích, kdy jdou na blízku tyhle Tři.
"Pouze pracovně," odpověděla stručně a podala May misku salátu, ale May ji s pohledem na dámy před sebou s nechutí odsunula od sebe.
"To je ale skvělé! Je to vlivný člověk, mohl by ti jednou pomoct v kariéře!" začala básnit jako na povel ta vlevo.
"To sice ano, ale slyšela jsem, že prý má problémy v manželství," začala ta vpravo.
"To kvůli sestře jeho ženy, prý na sobě ti dva můžou oči nechat, ale on si přesto tenkrát vzal radši Amélii, než Laureen," zamumlala ta uprostřed. Hermiona těkala očima z jedné na druhou. Nevěděla, jestli má se zoufalým pláčem utéct, nebo si složit hlavu na stůl a donekonečna se smát.
"Ano, ano," začala ta vlevo "Ale slečna Laureen měla prý mít pro dnešní večer taky doprovod," řekla a Hermionin pohled se zasekl. Laureen pozvala Draca na tuhle párty? Ale on nepřišel…?
"Měla," řekla ta uprostřed a zakroutila hlavou "Prý to měl být nějaký okouzlující mladík, samotné Ashley prý o něm někdo vyprávěl, ale slyšela jsem, že prý dnešní večer narychlo zrušil a chudinka Laureen musela přijít sama," povzdychla si nad osudem dívky, kterou Hermiona nenáviděla.
May nervózním pohledem těkala z Hermiony na Tři dámy a čekala, co se stane.
"Ano, ale to taky nemusí nic znamenat, ten mladík - jak já bych ho chtěla poznat - mohl mít nějaké rodinné problémy. Slečna Laureen je příliš slušně vychovaná na to, aby prozradila, pro tu její společník dnes není," pokračovaly dámy v opěvování "slečny Laureen", ale Hermiona už je neposlouchala.
Nepřišel kvůli ní. Nepřišel, protože čekal doma, až se ona, Hermiona, vrátí. Nevěděl, kam odešla a kdy se vrátí. Ani večer s okouzlující Laureen mu nezabránil v tom, aby zůstal doma, seděl v jejím křesle a nervózně pohlížel na hodiny.
"Omluvte mě," vyhrkla najednou a zvedla se tak prudce, že saláty v miskách málem skončily v klínech Tří vážených dam.
"May, musím jít… Domů," řekla a May jí svým souhlasným úsměvem dala svolení. "Uvidíme se v práci," řekla a odběhla.
Ale pořád tu byl někdo, kdo jí stál - a vždy bude stát - v cestě a zastoupil jí cestu ze sálu. "Jean, rád bych si s vámi promluvil," řekl Theodor s jemným úsměvem někoho, kdo se naoko snaží napravit škody, které napáchal. Hermiona se zastavila a pohlédla na něj netrpělivým pohledem "Slyšel jsem, že váš přítel…" začal a udělal dva kroky blíž k ní. Ale ona ho přerušila "Omlouvám se, Theodore, ale můj přítel na mě právě čeká doma," řekla a proklouzla okolo něj "Musím mu říct, že ho miluju. Nashledanou," přikývla a pospíchala k východu.
Neobtěžovala se za ním ohlédnout. Věděla, že dnešní večer skončí jinak, než včerejší. Tušila, že si na otravného Theodora Malfoye dlouho nevzpomene.
S úsměvem se přemístila pryč. Tam, kde na ni čekal Malfoy jiné generace. Domů.