Kapitola 18. - Vidět skryté
Nevrátila se domů. Neměla na to. Její žaludek dělal nepříjemné kotrmelce jen při pomyšlení na Draca s ní, její oči se vždy při těch myšlenkách naplnily slzami a její mysl se zasekla nad obrázkem těch dvou v těsné blízkosti. Nechápala to. Tu situaci, jeho chování, svoje myšlenky.
Aniž by nad tím přemýšlela, přenesla se tam, kde kdysi býval, nebo spíš, jednou bude, její domov. Ten opravdový, s rodiči, zahrádkou a jejím kocourem. Jenže ani tenhle pohled jí z hlavy nedokázal vyhnat všechen ten zmatek. Zvlášť, když místo, kde každou noc, celých jedenáct let svého života, spávala, byla v téhle době jen plocha zarostlá trávou, na okraji města. Jakoby se jí osud snažil podat další důkaz o tom, že neexistuje. V čase, prostoru ani myšlenkách toho, který jí měl být oporou.
Otočila se na patě a přemístila se tam, kde měla jistotu. To místo mělo minulost, budoucnost, existovalo v její přítomnosti, bylo neskutečně živé v jakékoli denní době, plné nadějí a toužebných pocitů duší tam za hradbami. Bradavice. Milovala je. Jako školu, jako domov.
Stála u brány s chrliči a nechala své myšlenky sklouznout do linií minulosti. Vzpomínala na všechno, co tu sama, nebo se všemi přáteli zažila. Každá vzpomínka měla něco do sebe, každá sebou nesla hluboký pocit odloučenosti, a zároveň jí každá připomínala, že někde na světě jednou budou existovat lidi, co ji budou milovat. Byla to opora i bortící se zeď.
A k tomu - každá, každičká vzpomínka obsahovala i jeho. Vždycky tu byl ten, kdo narušil první den ve škole, ten kdo se vysmíval, ten, kdo se šklebil, dokud mu v obličeji nepřistála její dobře mířená rána, …
Usmála se. Aspoň jedna trefa v jejím mizerném životě.
Snažila se vybavit si, jak vypadal poprvé, když ho viděla. Tenkrát ještě neznala Harryho s Ronem - měla je poznat asi za pět minut. Procházela chodbou ve vlaku s Nevillem za zády a do cesty se jí postavili tři kluci. Zastavila se a nervózně se na ně usmála. Byla to její premiéra v kouzelnickém světě a ona si nechtěla udělat nepřátele hned prvního dne.
Sama nad sebou se zamyslela a zkusila se vžít do situace svého tehdejšího já. Bylo jí jedenáct, pravděpodobně nad tím tolik nepřemýšlela a jen chtěla působit přátelsky. A za tenhle ubohý akt civilizovanosti se jí dostalo nejhoršího pohledu za celý její jedenáctiletý život. Moc dobře si na něj vzpomínala.
A od té chvíle ho nenáviděla.
Až do… Nevěděla sama, kdy se z její nenávisti stalo něco jiného. Nevěděla ani, co se to z ní stalo. Pro ni to prostě byl jen pocit. Pocit, kterého si nevšímala, protože nebyl tak silný, aby zastínil její starosti, nebo možná jen proto, že si ho všímat nechtěla.
Nebyl tam tenkrát, když ho žádala o příměří, ani tehdy, když ji on prosil o přátelství. Byl tam, když jí vyprávěl o svém "minulém" životě? Když byla na večeři s Theodorem, když na ni kvůli tomu ječel, když ji… Objímal…? Nenáviděla ten pocit, pro to, že ho nedokázala zařadit do určité chvíle, nedokázala ho pojmenovat ani s ním manipulovat. Přesto se něčemu uvnitř ní líbil. A to na něm nenáviděla ještě víc.
Zastřenýma očima sledovala zhasínající okna ve věžích. Tam někde byla ta nebelvírská. Přála by si stát na jiném místě a vidět do oken ložnic. Žít chvíli ten bezstarostný život studenta, který jí kdysi býval vlastní. Nikdy si na něj nestěžovala, tak proč si ho, zatraceně, nemohla v klidu žít dál? Možná, kdyby nechtěla zachraňovat svět před zlým Malfoyem, napadlo ji a jako reakce na tuhle myšlenku vytanula v její hlavě další vzpomínka. Zase ta. Ta, kterou se už tolikrát snažila vytěsnit ze své mysli. Přesto, pokud by se na to měla podívat objektivně, byla to jen záminka pro to, aby si ji mohla promítat stále dokola. Kdo by chtěl zapomenout na tam krásný okamžik? I když protkaný tolika rozporuplnými pocity.
Bylo to tenkrát, když ji objal to ráno po její večeři s Theodorem. Stála omámená před skříní a on na ni křičel. Kvůli tomu, kde byla, kvůli tomu, s kým byla, vlastně kvůli všemu. Byl to den, kdy jim oběma povolilo sebeovládání a oni se nechali snadno unést. Přesně si pamatovala ten strach, který cítila, když se její tělo třáslo pod jeho pohledem, silou jeho stisku, pod návalem zvrhle příjemného pocitu. V tu chvíli ho nenáviděla. A zároveň s tím taky něco, co si nechtěla připustit.
Se zamlženým pohledem vzpomínala na to, jak ji objal a omlouval se jí. Nikdy nad tím nepřemýšlela úmyslně, ale teď se chvěla při vzpomínkách na ten okamžik. Viděla, slyšela i cítila to, jakoby se to stalo před chvílí. Bylo to tak živé. Jeho konejšivý, omluvný hlas; něžné doteky jeho dlaní na jejích zádech, smutný pohled plný zklamání v sebe sama. Slyšela tichá slůvka, která jí šeptal do vlasů, cítila jeho dech, který se od nich odrážel a přecházel po celém jejím těle v podobě husí kůže. Jedna jeho ruka opatrně hladila její rozcuchané vlasy, druhá přejížděla přes její záda, přes paže, na boky… Ztratila se v tom, co bylo skutečné.
S hlubokým povzdechem se vytrhla ze sebeobelhávání a neochotně se vrátila nohama na zem. Bolelo to. V závěsu za vzpomínkami na něj se totiž táhly vzpomínky na ně. Na jejich pohledy, grimasy, gesta, dotyky. Nebyla si jistá, jak dlouho tam stojí, přesto se jí ta scéna v hlavě přehrála bezmála tisíckrát. Zavřela oči ve snaze uchránit se před ní, ale nebylo to nic platné. Každý kousíček její mysli zaplnil jeho smích a pohled. Pohled na tu dokonalou.
Kdo to byl? Jak dlouho se znali? Jak dlouho se scházeli? Proč se, když ji s ním viděla, cítila tak strašně? Její myšlenky zaplavila vlna otázek, na které neznala odpovědi. A na to ona, Hermiona Grangerová, nebyla zvyklá.
A proto ji nesnášela.
A nebo snad pro něco jiného?
Nepřipouštěla si to.
Sedla si na mechem obrostlý pařez a zády se opřela o strom. Měla čas na přemýšlení.
Měla moře času.
* * *
Bylo pět hodin ráno, když se domem ozvalo hlasité prásk, které přetrhlo to nekonečné ticho, které Draca pronásledovalo po celém domě, ať šel, kam šel. Nakonec, asi ve dvě v noci, na všechno pátrání rezignoval a zoufale se posadil do křesla ke krbu. Do Hermionina křesla.
Čekal na ni a při té příležitosti děsivého strachu o ni, si ji dovolil nenávidět za to, že se kvůli ní takhle cítí. Zvlášť po večeru, který prožil v knihovně. Ale na to si zakázal myslet, dokud se Hermiona neukáže. Bylo to tak správně, že?
Draco rozlepil své ospalé oči. Nespal, jen jim dovolil si odpočinout. Uslyšel šelest kabátu, když ho věšela, její tiché kroky, které nejdřív směřovaly rovnou ke dveřím, ale potom, jako nepovel - nebo snad ne jen jako? - se otočily a zastavily až na prahu místnosti, v níž seděl. Jejich oči se ve vteřině střetly; jedny nerozhodně chladné, druhé nerozhodně odtažité. Tohle nebyla ideální atmosféra.
V tu chvíli se nenáviděli.
Unaveně nechal klesnout víčka. Měl pocit, že už na to nemá sílu.
Být přítelem bylo náročné. Vzdával to snad? Povzdychl si, a když oči znovu otevřel, už tam nebyla.
* * *
To, co následovalo, nemělo s přátelstvím ani s chabými pokusy o ně, nic společného.
První okamžik pravdy nastal téměř dvě hodiny po jejich brzce ranní němé scéně, při odchodu do práce. Byl zvyk, že Draco čekával na Hermionu, které trvalo usměrnit svoje vlasy trochu déle, než jemu trvalo provést ranní hygienu, přesto byl trpělivý celý ten čas, co měli tuhle práci. Dnes ne. Dnes ráno, když stála u zrcadla a prováděla poslední úpravy svého dobového účesu, slyšela, že se Draco přemístil bez ní. Slyšela to, uvědomila si to, ale nechápala to. To ona by měla být naštvaná.
Dalším bodem byl pozdrav. Ta vřelost, která z něj tenkrát zářila, když ji místo obvyklého "Dobré ráno," pozdravil "Ahoj" byla tatam. Když se toho dne míjeli na chodbě, bylo jeho "Dobré ráno" protkané pro ni nepochopitelnou zlobou. Štvalo ji to, kazilo jí to den. Její naivní já nebylo nesmrtelné. Nedokázalo si nalhávat představu o tom, že Ta Dokonalá je jen náhodná známá a jeho včerejší pohled byl jen roztomile zmatený, dlouho. Popravdě, to naivní já, které v ní ještě ten den slabě dýchalo, zemřelo v okamžiku, kdy se Ona prošla po odborové chodbě a Hermionin orientační smysl nenalezl jedinou pochybu o tom, kam mířila. - Třetí okamžik.
Další nebylo třeba. Běh událostí, které nastaly se rozdělil na dvě větvě: Hermioninu a Dracovu. Ti dva spolu bydleli a… Žádné "a" nezbylo.
Pokaždé, když na to Hermiona pomyslela, udělalo se jí zle od žaludku. Ale ona se to nesnažila napravit. Už neměla sílu.
Jedinou věc, kterou proti tomu podnikla, byla změna dosavadního společenského života. Naivní pokus, ale účinný. Do té doby bylo totiž její rutinou ráno vstát, jít do práce, z práce do knihovny, z knihovny domů, číst, hledat informace, doufat v návrat domů a spát. Jenže ta část "z knihovny domů," která kdysi obsahovala i pokus o přípravu jídla a nějaký ten malý úklid, už nebyla důležitá. A proto pro ni už nebylo těžké domů nechodit, změnit směr, místo ne, říkat ano, začít žít, nehledě na dobu a svého "přítele". Neměla člověka, který by si o ni při tak drastické změně - z knihomola na tu, která nechyběla na žádném večírku - dělal starosti. Nebo si to aspoň myslela, dokud se jí May na asi čtvrté a toho podzimu poslední večerní zahradní párty nezeptala na téma, dříve probírané velmi často.
"Jak se má, Daniel, Jane?" otočila se na ni, když všichni ostatní od jejich stolu odešli tančit. May byla chytrá a všímavá, nedala se obelstít tak jednoduše, jako zbytek jejích známých.
Hermiona chvíli posouvala svou skleničku s drinkem po stole a zamyšleně sledovala kostky ledu plující uvnitř. "Má se…" začala, ale uvědomila si, že May je jedna z těch, kterým opravdu nechce lhát. Vlastně jediná. "Já nevím," vzdychla a poloprázdnou skleničku si vyměnila u číšníka najatého hostitelem za plnou.
"Nevíš?" zeptala se May s pozdvihnutým obočím. Hermiona poraženě zakroutila hlavou. "A jak dlouho už nevíš?" nechala May vyset ve vzduchu další otázku.
Hermionino čelo se zkrabatilo, když počítala. Pravda byla, že to věděla, ale tohle byla další věc z těch, které si nepřipouštěla.
"Jane," oslovila ji přísným mateřským tónem May.
"Měsíc. Měsíc a čtyři dny," řekla s pohledem ve skleničce a May zalapala po dechu.
V té chvíli skončil úsek hraný kapelou a všichni tanečníci si šli sednout. May popadla láhev vína, dvě skleničky a to všechno, včetně její nejmilejší spolupracovnice, dotáhla na houpací lavičku v nejzazším koutě zahrady. Oběma nalila víno a odrazem od země rozhoupala lavičku.
"Tak povídej," řekla jemně způsobem, kterým dávala najevo, že z ní nevytáhne nic, co by nechtěla.
A Hermiona jí opravdu všechno řekla. Tedy, téměř všechno. Začala pravdou o Theodorovi - nevyhnula se ve spojení s ním ani jménu Malfoy - a skončila u posledního okamžiku, kdy si s Dracem navzájem pohlédli do očí - před měsícem a čtyřmi dny.
May nic neříkala, pozorně poslouchala a nedala na sobě nic znát. Na konci příběhu věděla všechno, kromě jejich skutečných jmen, věku a doby, ze které pochází. Taky, jako dobrá přítelkyně, pochopila jednu věc, kterou Hermiona neřekla.
"Miluješ ho," řekla, když Hermiona dokončila své vyprávění.
* * *
Dracův směr života byl mnohem jednoduší. Alespoň, co se jeho pocitů týkalo. Zpočátku ho to věčné ticho štvalo, postupně si na něj ale zvyknul, jako na všechno nepříjemné v jeho životě.
A v dalším bodě se změny shodovaly s těmi Hermioninými. Pozitivní újmu utrpěl pouze jeho společenský život. Nebo snad milostný?
Byl to totiž on, kdo tenkrát, pře měsícem, poslal první dopis. A od té doby se jejich sovy nezastavily. Dopisy chodily tak často, že už to i Richardovi přišlo podezřelé, ale v jeho přátelské povaze nebylo nic, co by naznačovalo nesouhlas.
A dopisy nebyly to poslední. Jejich schůzky sice nebyly tak časté, jak by si možná přáli, přesto jejich častost zabraňovala tomu, aby nastal okamžik, kdy by si neměli navzájem co říct.
Draco si oblíbil ty hodiny, které strávil s okouzlující Laureen v debatách o kouzlech nebo kouzelnické společnosti, užíval si je a nerad se vracel z příjemné společnosti téhle dámy, do společnosti prázdného domu.
Bylo to snad její vnitřní kouzlo, co udělalo z Draca Malfoye to, co z něj zbylo, nebo snad existovala jiná kouzla, kterým by se on neubránil?
Líbily se mu jeho způsoby chování, to, jak mluvila, jak přemýšlela. Líbila se mu celá od hlavy až k patě i s tím uvnitř hlavy, přesto byla jedna věc, kterou mohl s jistotou říct. Mátlo ho jeho vlastní chování a pocity, které cítil v její přítomnosti, přesto, tohle věděl jistě.
Nemiloval ji. Protože Draco Malfoy nemiluje.