Bylo to už několik minut, co Harry odešel. Teď už se nejspíš nacházel na nějakém šíleně nebezpečném místě, bojoval s nějakou temnou silou, nebo už se možná s Brumbálem vracel do Bradavic. Ron s Hermionou ale ještě neopustili místa, na kterých je viděl naposled. Seděli v křeslech u krbu a nervózně si předávali lahvičku zlatého lektvaru.
"My…Myslíš, že bychom měli udělat všechno to, co nám Harry řekl?" zeptal se Ron a prolomil tak to tíživé ticho, které od Harryho odchodu zavládlo.
Hermiona k němu zvedla zoufalý pohled. Vůbec si nebyla jistá tím, co dělat. Všechno bylo tak… nepravděpodobné. S jakou jistotou mohla říct, že by si zrovna Voldemort vybral pro svůj úkol někoho, jako byl Malfoy? Neviděla jediný důvod, který by ho k tomu vedl, kromě toho, že byl čistokrevný a jeho otec byl Smrtijed. Takových tu ale bylo. Prakticky všichni zmijozelští byli čistokrevní a původem Smrtijedi.
Jistě věděla jen to, že by musel být Voldemort naprostý hlupák, kdyby si na svůj úkol vybral Crabbeho nebo Goyla. Byli tu ale přece i jiní. Nott, jeho sestra, Zabini… dokonce jí připadalo rozumnější zadat cokoli Parkinsonové a její partě zmijozelaček než Malfoyovi, jehož jméno říkalo všechno jen ne "odvážný, svědomitý a vděčný". Byl to prostě srab Malfoy, co chce pro sebe jen to nejlepší, kolem sebe jen ty nejsilnější a v sobě radši nic dobrého. Ne, Voldemort neměl důvod pověřovat ho svým úkolem.
Ale jakým úkolem vlastně? Jak mohli vědět, že má Malfoy něco udělat? Vždyť jediné důvody, proč ho Harry vinil, byly jeho návštěva Borgina a Burkese, podivné mizení z Pobertova plánku, jeho pokusy vniknout tam, kam nesměl, opovržení se kterým jednal se Snapem a to, že v poslední době vypadal vážně vyčerpaně a mrzutě. Když se nad tím vším zamyslela, musela uznat, že důvodů měl Harry dostatek, přesto ji ale svědomí říkalo, že obviňovat slepě někoho na základě své nenávisti k němu nebylo úplně spravedlivé jednání.
Chvíli přemýšlela, co by asi mohl Voldemort po Dracovi chtít, ale nic jí nedávalo smysl. Za prvé, byl to Voldemort. Jeho chování obvykle žádný smysl nedávalo a za druhé, byla si stoprocentně jistá, že i kdyby se něco dělo, tady ve společenské místnosti by na to nepřišla.
"Hermiono…?" připomněl se jí nervózním hlasem Ron.
"Ach… ano…" zakroutila hlavou, aby vytřepala nepotřebné myšlenky a její pohled znovu spočinul na lahvičce felixe, kterou držel Ron v ruce. "Myslím… Myslím, že bychom to měli zkusit. Sám víš Rone, že ani já té Harryho teorii "Malfoy je zrádce a Snape jakbysmet" nevěřím, přesto nás Harryho instinkty ještě nezklamali… A navíc, trocha toho dobrodružství a odreagování nám neublíží," usmála se.
Ron přikývl. "Dobře," řekl potom a hbitě vstal "já jdu do ložnice pro Nevilla a ty zatím proměň ty galeony z BA, třeba je má pořád někdo u sebe," dodal nejistým, ale vůdčím hlasem.
Hermiona přikývla a vyběhla schody do dívčích ložnic. Místnost zela prázdnotou a jediné světlo sem dopadalo z oken u postelí. Pohled jí padl na černé nebe. Tam někde venku riskoval Harry s Brumbálem život a snažil se získat kousek Voldemortovy duše. A oni zatím trčeli v bezpečí hradu s lahvičkou lektvaru štěstí a měli prostě jen dohlížet na jednoho z profesorů a zeď… Zeď, která mohla ukrývat cokoli, ale zároveň mohla být naprosto bezvýznamná.
Znovu zakroutila hlavou a otočila se ke skříni, která stála v rohu, a do které si dívky věšely společenské hábity a další kousky oblečení, na kterých jim záleželo, aby našla svůj galeon a proměnila na něm pořadové číslo. Utrápeně si povzdychla a zabořila se celým trupem do chuchvalce navoněných hábitů, bund a šál. Chvíli jí trvalo, než našla co chtěla. Svetr, který na sobě měla toho večera na Ministerstvu kouzel, a který od té doby nenosila. Vytáhla ho a zatímco prohledávala jeho kapsy, narovnala si záda.
V tu samou chvíli, kdy se její prsty omotaly okolo studené mince, vzhlédla znovu Hermiona ke skříni a zarazila se. To co jí napadlo… Ne, to určitě nebylo možné… Nebo snad…
Popadla galeon, hůlku a spěšně vyběhla z ložnice. Ron už netrpělivě postával u dveří z obrazu a podupával nohou. Vedle něj se malinko vyděšeně krčil Neville.
"Co ti prosím tě tak dlouho trv -" nedořekl Ron, protože Hermiona ho prudce odstrčila a vyskočila na schodek. "Kam to běžíš?" Už dopředu mu bylo ale jasné, že se nemusí ptát.
"Do knihovny," houkla rychle Hermiona a ještě dodala "Ty s Nevillem běžte hlídat Snapea, já se postarám o Komnatu," a už byla pryč. Ron nechápavě zakroutil hlavou, podíval se na Nevilla a oba prolezli portrétem na chodbu, ze které se vydali přímo do Snapeova sklepení.
Hermiona mezitím pádila do knihovny. Bylo jí jasné, že bude už dávno zamčená, ale nepředpokládala, že by se snad knížky zamykaly tak, aby je Alohomora neotevřela. Celou cestu si snažila vtíravou myšlenku vyhnat z hlavy. Skříň…
Aby se soustředila na něco jiného, vytáhla z kapsy hábitu zlatý galeon a hůlku a pustila se do přeměňování. Jakmile byla hotová, galeon se rozpálil a ona věděla, že teď už je všechno jen na bývalých členech BA. Pokud mají svůj galeon u sebe, přijdou. Schovala znovu minci do kapsy a s rozsvícenou hůlkou zahnula za poslední roh. Měla štěstí, nebyl tu Filch, ani jeho kočka. Úlevně si oddechla. Plánek nechala Ronovi a sama se mohla spoléhat jen na své smysly.
Přiběhla ke dveřím od knihovny a namířila hůlku na zámek. Alohomora a dveře se otevřely. Potěšeně, ale obezřetně vstoupila dovnitř a znovu za sebou zavřela.
Tiše se s rozzářenou hůlkou kradla regály a snažila se najít téma, které by souhlasilo s jejím tušením. Vytáhla několik knih z regálu "Kouzelnické cestování" a pár taky z "2 v 1, aneb co kouzelníci začarovali a mudlové nepoznají". Věděla, že pokud se něco má stát, stane se to brzo, a zároveň neměla tušení, kde hledat.
Bezradně listovala knížkou s názvem "Neobvyklé způsoby přemisťování" a druhou rukou si přivolávala další a další svazky. Nevěděla jak dlouhou dobu tímhle strávila, dokud se její oči nezastavily na dvou slovech: rozplývavá skříň. Se srdcem v krku si přečetla krátký článek patřící k tomuhle kusu nábytku.
Rozplývavé skříně byly módou hlavně v minulém století, dokud se v nich ale několik kouzelníků neztratilo, případně nerozpůlilo. Je jen málo lidí v celém kouzelnickém světě, kteří by opravdu věděli, jak se se skříněmi tohoto typu zachází. Jejich používání se považuje za krajně nebezpečné a narazit na takovouto skříň je v dnešní době vzácnost. Pravděpodobnost nálezu funkční skříně se téměř rovná nule. I přes tyto dostupné informace o množství rozplývavých skříní se nedoporučuje jakkoli je používat či přechovávat. Procesy v jejich útrobách jsou smrtelníkům neznámé.
Chvíli se na odstavec dívala, ale pak zakroutila hlavou a bylo jí jasné, že tyhle informace nepotřebuje. Jediné, co jí dávalo naději bylo, že by se snad lidi cestující rozplývavou skříní mohli rozpůlit nebo by mohly zmizet. Hledala dál.
Po dalších několika minutách naprosto jistě věděla, kde bude muset pokračovat, aby našla to, co chtěla. Zamířila do oddělení s omezeným přístupem, odemkla si a vešla do úzké uličky lemované regály s knihami. Každá kniha nesla název, ze kterého čišelo zlo, tajemství nebo smrt. Nebyla tu jediná, jejichž desek by se Hermiona ráda dotkla a jejichž stránky by ráda zkoumala písmenko po písmenku.
Ve chvíli, kdy ležela na břiše a četla názvy nejspodnějších knih, si jednoznačně pohrávala s myšlenkou tohle všechno vzdát a prostě se řídit Harryho pokyny, nakonec ale našla to, co hledala, nebo alespoň něco, co tak vypadalo. Malá knížečka v hnědé kožené vazbě s názvem "Pokořme brány ochranných kouzel". Rychle jí listovala a očima přelétla každou stránku. Každá od první, až po symbolickou stou obsahovala jeden krátce popsaný způsob vniknutí do hradeb ochranných kouzel. Nutno podotknout, že kouzla, která autor považoval za ochranná bylo například i jednoduché Protego. Hermiona ale jisto jistě věděla, že pokud najde v některé z knih v knihovně jedinou užitečnou zmínku o rozplývavých skříních, je to tahle stostránková knížečka. Bez rozmýšlení ji sebrala, strčila do kapsy hábitu, vyšla z oddělení s omezeným přístupem a zamkla za sebou. Totéž provedla i s dveřmi knihovny a tiše se rozběhla ke schodišti.
Zadýchaně zastavila u jedné ze soch, aby popadla dech, když zaslechla něčí kroky. Byl to Filch. Šouravě procházel okolo sochy a cosi si pro sebe mumlal. Hermiona ve své skrýši zaslechla pouze něco jako "… věšet za palce…" a "… vyhodit ze školy…" Zhnuseně se zašklebila a neslyšně otevřela knížku na straně osmdesát devět. Snažila se přesně vnímat všechno, co četla, s každým dalším slovem to bylo ale čím dál tím těžší. Nakonec už vnímala jen "… bezpečné proniknutí… téměř stoprocentní záruka… neschopnost ochrany… rychlý útok…"
S bušícím srdcem se rozběhla směrem Komnaty nejvyšší potřeby a po cestě si knížku zastrčila zpátky do kapsy. Bylo to tak jednoduché! Bylo to ono! Pokud existoval nějaký úkol, kterým Voldemort pověřil někoho tady v Bradavicích, a pokud to znamenalo přemístit se na školní pozemky, muselo to být pomocí rozplývavé skříně. Bylo to jediné možné řešení. Skříň dokáže prolomit nejrůznější hranice, a i když nepochybovala o tom, že škola je zabezpečena největšími čáry jejich zakladatelů, nemohla si být jistá tím, že někoho z nich napadla taková hloupost jakou byla rozplývavá skříň. Něco, co v jejich době snad ani nebylo.
Vyděšeně zastavila za rohem směřujícím ke Komnatě. Měla dát vědět členům Brůmbálovy armády? Měla upozornit Rona? Říct profesorce McGonagallové? Najít někoho… kohokoli a říct mu, co všechno se může stát? Nebo nemusí… Ale… Ne. Nemohla už ztrácet čas. Školu mohla ohrozit ohromná síla a ona musela jednat nejrychleji, jak dokázala.
Po špičkách přešla před zeď a zadívala se na její neporušený povrch. Harry se přece takovou dobu snažil dostat dovnitř… Je snad možné, že jí se to povede? Soustředila myšlenky jen na jednou větu a začala přecházet okolo.
'Potřebuju se dostat k Malfoyovi… Potřebuju se dostat k Malfoyovi… Potřebuju se dostat k Malfoyovi…'
Otevřela oči a povzdechla si. Tohle už Harry určitě zkoušel. A navíc tam teď Malfoy vůbec nemusel být. Znovu se zamyslela.
'Potřebuju se dostat k té rozplývavé skříni… Potřebuju se dostat k té rozplývavé skříni… Potřebuju se dostat k té rozplývavé skříni…'
Ani tohle nepomohlo a ona věděla, že to ve skutečnosti nebyl ani promyšlený pokus. Jen nevěděla, jak Komnatu obelstít a dostat se do ní i přes všechny požadavky, kterými ji jistě Malfoy zahltil.
'Chtěla bych se prostě dostat dovnitř…' vyzkoušela. Nic. 'Potřebovala bych se schovat…' Zase nic. Komnata nereagovala na žádnou z jejích proseb. Netrpělivě se zatahala za pramen vlasů. Měla pocit, že kdyby se ještě trošku zaposlouchala, slyšela by, jak se jí v hlavě točí kolečka. Jedno ale zadrhávalo. Chyběl jeden článek k tomu, aby na to konečně přišla.
Pochodovala okolo zdi a snažila se vymyslet cokoli, co by na Komnatu zapůsobilo.
'Bradavicím hrozí nebezpečí a pokud se ty dveře rychle neukážou, bude to mít nedozírné následky. Možná… Musím vymyslet něco, co by předehnalo i Malfoyovi příkazy, něco, co by nás zachránilo…'
Bezděčně se ohlédla ke zdi a strnula překvapením. Ve zdi se jasně rýsovaly kovové dveře s mosaznou klikou. Komnata pochopila, že Hermiona se nesnaží jen z rozmaru, že Bradavicím opravdu hrozí něco, co by mohlo vypuknout uvnitř, v jejím lůně.
Hermiona se rozhlédla. A co teď? Neměla by teď někoho varovat? Ne, přišla o spoustu času snažením dostat se do Komnaty, která jí sice ukázala cestu teď, ale kdo ví, jestli by jí otevřela i později.
Vytáhla hůlku a se zrychleným dechem se přitiskla na dveře, aby poslouchala. Zprvu se zdálo, že je místnost úplně tichá, potom ale její pozornost upoutalo tiché klapání. Zamračila se. V knížce se nepsalo tom, že by skříně vydávaly nějaké zvuky. Znovu se zaposlouchala. Klepání se ozývalo v pravidelných intervalech stále stejně hlasitě.
Klap. Klap.
Ať je to, co je to, je to v klidu, napadlo ji a roztřeseně vzala za kliku. Dveře se nehlasně pootevřely a zvuk klepání k ní dolehl o něco hlasitěji. Pořád to ale znělo spíš jako klapání nějakého stroje, než něčeho živého. Opatrně vykoukla zpoza dveří, aby se porozhlédla, komnata jí ale zastínila výhled svým staletí starým majetkem.
Hned vedle dveří stál velký komplet skříní, které omezovaly průchozí prostor na pouhou chodbičku poskládanou ze starého, rozbitého a dosloužilého harampádí. Pevně se soustředila na to, kam šlape. Na každém kroku mohla zakopnout a prozradit se.
Snažila se po sluchu najít původce klepání, jenže množství nábytku zvuky odráželo a ona byla po několika vteřinách naprosto ztracená. S bušícím srdcem nahlížela za každý roh, brzy měla ale pocit, že se od klapání spíš oddaluje. Vrátit zpátky se rozhodla ale až ve chvíli, kdy narazila na čtvrtou slepou uličku po sobě. Na konci té poslední dokonce stála nádoba podobná rakvi a ona si byla stoprocentně jistá, že nepotřebuje vědět, co v ní je, jak dlouho to tam je a jestli to - propánakrále - ještě žije. Otočila se na podpatku a tichým poklusem zamířila ke vchodu.
Nebylo to ale tak jednoduché. První proběhla kolem velké voliéry s pokroucenými mřížemi, tu si pamatovala.
Po ní byla určitě ta šedá komoda, připomněla si a rozhlédla se. Komoda se stále kolíbala na svých vysokých nohách dopředu a dozadu tak jako ve chvíli, kdy kolem ní probíhala poprvé, potom ale…
Co bylo potom? Hermiona se zarazila a rozhlížela. Před ní bylo rozcestí. Další cestu si zapamatovala podle vysokého stojanu na deštníky v barvě zkažených okurek, ale… v každé z těch dvou cest byl jeden… A za nimi byly další a další…
Bezradně se otočila na místě.
Chtěla zachránit Bradavice na vlastní pěst, místo toho ale ztratila spoustu času, který mohla věnovat sledování Snapea nebo podobně… Kdyby někomu řekla… Ale…
Rozhodla se pro pravou chodbu. Podle odhadů byla v pravé části Komnaty, takže dveře musely být taky v pravé… Rychle jí proběhla a… Další stojan!
Ohlédla se přes rameno a zatajila dech. Celá hala za jejími zády se měnila. Skříně pluly milimetry nad zemí jako děsivé přízraky a vyměňovaly si místo se starými křesly, obrovskými přesýpacími hodinami a jedním rozvrzaným klavírem. Byla v pasti.
Ohromeně zírala na pohyb před sebou a zoufale se snažila vymyslet cokoli, co by ji z téhle kaše mohlo dostat. Tohle bylo bludiště. Obzvlášť důmyslné, zákeřné a chtivé.
V mysli se snažila projít všechny zmínky o labyrintech, které kdy četla. Ve čtvrtém ročníku přece pomáhala Harrymu připravovat se na poslední úkol Turnaje tří kouzelníků. Jenže tahle místnost se vymykala všem pravidlům, jaké se v mudlovském nebo kouzelnickém světě respektovaly.
Se vzdorovitým výrazem přešlápla na místě. Přece ji sem Komnata nepustila jen proto, aby jí potom zahradila cestu a nechala ji tu umřít samotnou mezi starým nepořádkem.
Klap. Klap.
Ve svém záchvatu zoufalství si neuvědomila , že se nevědomě přiblížila ke klapání, které takovou dobu hledala. Ozývalo se pořád stejně, stále z jednoho místa, ale ona ho nevnímala.
Klap. Klap.
Zpozorněla.
Klap. Klap.
Zaposlouchala se, pokusila se ztišit i svůj dech. Malými krůčky se plíživě posouvala za jediným záchytným bokem v tomhle bludišti a celým svým tělem doufala, že nenarazí na nic, co by jí zkřížilo cestu. Zabočila za poslední roh a zlomeně se sesunula k zemi. Další slepá ulička byla před ní a kompletně přeskládaná Komnata za ní. Nemohla nic dělat. Poprvé za dlouhá léta si připadala naprosto bezradná a k ničemu. V očích se jí zaleskly slzy a ona si položila hlavu na kolena. Možná, že když se teď uklidní, může to později zkusit znovu, a potom znovu a znovu…
Z její hůlky vtryskly červené jiskry a zamířily prudce ke stropu. Její pocity se promítly až do jejího podvědomí a to dalo pokyn hůlce… Dívala se na červené skvrny na zašlém stropě jako na vysvobození. Pokud tady někdo byl, musel je vidět. Musel…
Až příliš pozdě si uvědomila, že klapání ustalo a to, co ho vystřídalo jsou rychlé a rozzlobené kroky směřující k ní.