Kapitola 17. - Setkání
Pro Draca opravdu lhaní nebylo složité. Se sebeironií si dokonce uvědomil, že lhaní by se dalo nazvat jeho přirozeností. Lhal otci, matce, profesorům, přátelům. Lhal dvěma největším kouzelníkům celé doby - Brumbálovi a Voldemortovi. Nebál se lhát. Jeho sebeovládání dodávalo jeho projevu na pravdivosti, ať už se povyšoval, nebo klečel na kolenou. Ať už útočil, nebo žádal o milost. Dokázal lhát bez mrknutí oka. Celý jeho život byla hra; špatná tragédie bez řádných herců. Jedině on exceloval.
Měl by dostat cenu.
Obelhal sám sebe, natolik, že mu lež přišla jako jediné možné řešení. Považoval ji za naprosto normální věc.
V hlouby srdce, někde, kam nikoho nikdy nepustil - a nepustí -, tam, kde leželo jeho skutečné, odstrkované a zavrhované já, někde tam lhaní upřímně nenáviděl.
Pro Hermionu tohle "zatajování", jak nazvala fakt, že Dracovi "ne úplně" pověděla celou pravdu, na rozdíl od něj znamenalo pěknou tíhu na srdci a svědomí. Nebyla zvyklá lhát ani o domácích úkolech. Moc dobře si pamatovala ostré "Ne," které Draco vypálil v okamžiku, kdy naznačila Brumbála jako jen alternativu pomoci. Přece mu to nemohla říct.
Snažila si to racionálně vysvětlit. Bylo to přec jednoduché.
Draco nechtěl spolupracovat s Brumbálem. Ale-
Brumbál znal důležité informace. A-
Oni ty informace potřebovali.
Z téhle složité rovnice vyplývalo, že Hermiona se s Brumbálem může stýkat, za účelem získání těchto důležitých informací, ale Draco se to nesmí dozvědět.
Takový rozbor by ji ve škole stál určitě několik bodů k dobru Nebelvíru.
Jenže, na rozdíl od Draca, nebyla si svým počínáním úplně jistá. Potřebovala mít všechno pod kontrolou a zamotat se do vlastních lží, nebyl její životní plán. Mohla jen doufat, že to se nestane.
* * *
Nedlouho po Dracově společném odpoledni se slečnou Sheerovou, přiletěla na letaxovou správu sova. Dopis byl adresován přímo Dracovi, tedy Danieli, i když soukromá pošta obvykle přes odbory nechodila.
Draco se dlouho nerozmýšlel. Předpokládal nějakého nespokojeného zákazníka, zasypaný krb, nebo propálený koberec. O to více ho překvapil ladný rukopis na dopisním pergamenu významné šlechtické rodiny. Celý dopis končil pro něj již známým podpisem, tvořeným několika linkami.
Danieli,
Není v mém zájmu působit nedůstojně, přesto… Vaše přítomnost mi chybí.
Pokud nemáte nic proti, budu vás čekat ve čtvrtek v šest hodin odpoledne v knihovně. V oddělení s cestopisy - v mém oblíbeném.
Laureen
Draco si povzdychl. Mohl snad na takové pozvání odpovědět jinak, než ano?
Jak moc se některé dopisy podobaly…
-
Draco prošel celou délkou knihovny a s úsměvem se zastavil před dámou sedící v křesle, čtoucí starou knihu v nazelenalé vazbě.
"Dobré odpoledne," řekl jemně, aby nenarušil klid knihovny a zároveň ji nevylekal. Ale ona ho už čekala.
Sklopila knížku a upřela na něj své zelenohnědé oči, se kterými ji ladily i podzimní šaty, které měla na sobě. "Dobré odpoledne," odpověděla a pokynula mu rukou k druhému křeslu.
Draco se posadil a krátce rozhlédl. Byl to malý prostor téměř na konci knihovny. Temný a udržovaný jen mihotavým světlem. Mezi dvěma křesli, na kterých seděli, stál stolek a na něm zářilo, jako všude okolo, několik svící.
Dodávaly jejím vlasům medový nádech.
Draco se znovu usmál. "Vaše nabídka byla neodolatelná," řekl jemně a sledoval každý pohyb, který v jeho přítomnosti tahle žena udělala., nepochyboval, že byla starší. Vždyť jemu bylo… Nebylo nutné si tento fakt připomínat. Mohla být starší o - zamyslel se - šest let? Přesto její rysy zářily dětským prožitkem a její úsměv plál jako u zamilované šestnáctileté dívky. Jen její duše byla podle Dracova úsudku vyspělá. Přinejmenším ten oblak v jejích očích, za kterým se mohlo skrývat cokoli, mu to napovídal.
"Děkuji," řekla s úsměvem "Za to, že jste přišel."
"Není slušné, aby gentleman odmítnul dámu," řekl znovu. Byl si vědom řeči, která se v Laureenině "sortě" používá a vzhledem k jeho vychování mu nedělalo problémy, začít přemýšlet v téměř staromódní angličtině.
Laureen se na něj zkoumavě zadívala.
"Smím si dovolit jednu osobní otázku?" zeptala se s pohledem zpříma upřeným do jeho očí.
"Proto jsem přišel," přikývl Draco a jeho bledé tváře se nachově zaleskly ve svitu svíčky.
"Čím to je, že mluvíme, chováte se i vystupujete, jako byste patřil k čistokrevným kouzelníkům, přesto mi vaše jméno známé není," vysvětlila Laureen své pochybnosti. Jak mohl být někdo tak inteligentní, charismatický a skvěle vychovaný, z jiné rodiny, než z rodiny pravých kouzelníků?
Se zaujetím pozorovala jeho zamyšlený obličej. Byla tohle otázka, nad kterou musel přemýšlet, nebo jen prostě nechtěl odpovídat?
"Nemusíte odpovídat, pokud-" zarazil ji letmým pohybem ruky.
"Rád bych vám odpověděl," řekl Draco rozvážně po chvíli ticha "Ale nejsem si jistý správností a oprávněností svých tvrzení. Moje odpověď by vás pravděpodobně jen ještě více zmátla," řekl popravdě. Koho by nezmátlo jméno Malfoy ve spojení s touhle dobou, zároveň bez spojení s Theodorem? "I tak," pokračoval "Slíbil jsem vám odpověď na otázku, proto vám ji dám. Vyrůstal jsem v dokonalé kouzelnické rodině a moje vzdělání padlo do rukou jedné z nejlepších škol na světě. Předpokládám, že rodinná výchova mě dostatečně připravila na setkání s vámi, pokud jsem ve vašem podvědomí zanechal alespoň jeden příjemný pocit," řekl diplomaticky. Označit vlastní rodinu za dokonale kouzelnickou bylo bezpochyby správné, Bradavice nazvat nejlepší školou jakbysmet, jenže na otázku původu jí odpovědět nemohl.
Laureen se ale spokojeně usmála. Tohle byla dostatečná odpověď. Prozrazovala, že ji Theodor nežádá o příliš velké sousto - o mudlu - a zároveň z části vysvětlovala nepochopitelné kouzlo vznášející se okolo Dracovi osobnosti. Toužila poznat tohoto vyspělého člověka více, než kdy toužila poznat někoho z významných šlechtických rodin. Učaroval jí svou dospělou povahou a jemným chováním, speciálně k ní.
Dokázal by Draco lhát tak snadno i jí, pokud by se zeptala na otázku, na kterou by nenašel dostatečně diplomatickou odpověď.
Co kdyby se zeptala "Kolik je vám vlastně let, Danieli?"
Naštěstí pro něj, Laureen měla dostatek taktu na to, aby tuto informaci nevyhledávala.
"Tak mi prozraďte, jaké knihy čtete nejraději…?"
* * *
Hermiona nervózně zarývala zlomenou špičku brku do několikrát přeloženého pergamenu.
Psala dopisy. Psala je všem, které měla ráda, o kterých si myslela, že by jí poradili, že jí rozumí. Psala těm, kterým, věřila a svěřovala jim svá největší tajemství, svůj život.
Tak proč teď psala Dracovi?
Jakoby se snažila pochopit samu sebe a prostřednictvím dopisu si urovnávala myšlenky. Jenže věděla, že to tak není. Proč by jinak ten hustě popsaný list pergamenu obsahoval tolik "Odpusť," "Zapomeň," a "Neměla jsem" ?
U Merlina, proč psala Dracovi?
Prohrábla se několika dopisy, které napsala. Většina z nich byla adresovaná Harrymu a Ronovi, některé Ginny, jiné Lence. Byli to ti lidé. Její přátelé.
Ve své složité mysli se pokusila představit si rozhovor s nimi čtyřmi. Rozhovor, ve kterém by vysvětlovala své cestování časem, svou naivitu ohledně zachraňování světa, svoji naději ohledně Draca.
Harry by jí nadal.
Ron by se tvářil ublíženě, ale nic by neříkal.
Ginny by se na to dívala jako na vytrhnutí z nudného světa války. Přála by jí … cokoli.
A Lenka by se usmívala. To byla prostě Lenka.
Přečetla si poslední řádek dopisu pro Rona. Omlouvala se. Měla se za co omlouvat? Zrovna ona?
Vstala a udělala několik kroků ke krbu. Stačilo ujít metr, metr a půl. Naklonila se a vhodila všechny dopisy pro své přátele do ohně. Pomalu se dívala, jak plameny olizují každé písmenko, každou vlnku, kterou psala, kterou si vylévala srdce. A najednou jí připadalo, jako by pálila kus své duše. Jakoby se snažila spálit myšlenky na všechny, co ji milovali, ale už tu nejsou. Respektive, ještě tu nejsou. Jak moc by je chtěla vidět. jak moc jí chyběly Lenčiny infantilní úsměvy, Ginnina živá povaha, Ronova věčná nabručenost a Harryho patologická odvážnost. Nechtěla je ztratit. Někde hluboko uvnitř sebe, uzavřela se svým, na zázrak čekajícím já dohodu. Ty dopisy vezme sebou do budoucnosti - jednou - a dá jim je přečíst, aby věděli, jak se cítila.
V tu chvíli zachytil její pohled první propálený list papíru, který se pod silou ohně začínal tiše kroutit. Okamžitě popadla hůlku a vykřikla "Accio dopisy!" hořící snůška pergamenů jí přistála u nohou a ona je několika rychlýma pohyby uhasila s absurdním pocitem, že právě zachránila život svým přátelům. Nebo aspoň svým myšlenkám, ve kterých oni figurovali.
Všimla si, že jí po tváři stékají slzy, rychle je setřela a zakroutila nad sebou hlavou. Připadala si nevyrovnaná.
Od té doby, kdy se nějaká část její mysli rozhodla, od té doby, co si její rozhodnutí uvědomila.
Theodor byl parchant. Draco taky. Ale menší.
Sebrala kabát, hodila si několik galonů do kapsy a zmizela.
* * *
Draco se usmíval nad jiskřičkami v očích jeho společnice. Se zaujetím malého dítěte mu vyprávěla o cestách, které podnikala se svou rodinou ještě před lety. Stačil nepatrný náznak, gesto, úsměv, aby pochopil, že to období bylo nejlepší v jejím životě. Téměř živě viděl Laureen na kouzelnickém veletrhu, Laureen se svou sestrou u moře, Laureen tam a Laureen jinde.
Jenže, i když se tomu snažila předejít, Draco dokázal stejně tak rozpoznat, že potom pro ni nastalo období dospělého procitnutí. A pokud vnímal její pocity správně, nejlepší dobu nahradila ta nejhorší. A Draco věděl, jak strmá je hrana mezi těmito dvěma rovinami. Stačil jeden neopatrný krok.
Zatímco se díval do jejích očí, cítil, že s touhle ženou ho pojí tolik. Jakoby mu rozuměla beze slov, jakoby jejich hlasy splývaly, jejich těla se pohybovala stejně. Podruhé za ten večer se jeho tváře zbarvily do růžova.
Znovu se usmál nad hřejivým pohledem jejích očí, ale potom si uvědomil, že to teplo, které cítí, nevydávají jen její zelenohnědé duhovky. Byla to její dlaň lehce položená na té jeho.
Chvíli ji pozoroval. Mohla snad být na někom dokonalá každá buňka tak, jako na ní? Zvedl oči, aby se přesvědčil o správnosti své odpovědi a srazil se s těma jejíma.
Plaše stáhla ruku, sklopila hlavu a aniž by si to ona sama uvědomila, složila si dlaně do klína a nervózně si jazykem přejela přes rty.
"Omlouvám se," řekla jemně, přesto svým jistým a sebevědomým hlasem.
Draco si dal na čas s odpovědí. Sledoval kontury jejího obličeje, její pravidelně se zvedající hrudník, představoval si její ruku v jeho vlasech, její rty na těch jeho…
Mezi nádechem a první hláskou, kterou vydal v odpovědi ho napadla otázka: Působí takhle na všechny? A možná se nad ní měl víc zamyslet.
"Nemáte za co," řekl místo toho a jeho oči jakoby pozbyli tu chladnou šeď bouřkových mračen, když k němu zvedla svůj šťastný pohled.
* * *
Hermiona zaklepala na dveře kanceláře letaxové správy. Znala tu kancelář, často v ní sedávala, dokud její "přítel" dokončil poslední linky na své další mapě. Jenže dnes, když otevřela dveře, nečekal na ni Draco shrbený za stolem, ani jeho pohled. Ten zvláštní pohled, kterým byl zvyklý dívat se jen na ni.
Dnes na ni spod hromady pergamenů pohlédl jen Richard.
"Oh, zdravím, Jane," řekl uvolněně a nezlobil se, když mu průvan z otevřených dveří poshazoval několik složek. "Daniel je myslím v…Vydrž," poradil jí a zamyslel se. Informace o tom, kam lidi jdou a co tam budou dělat, zapomínal vteřinu potom, co mu byly sděleny. "V knihovně!" vykřikl najednou spokojený sám se sebou, že si vzpomněl.
"Ehm… Díky," usmála se Hermiona a vycouvala ze dveří. Často, když se s Richardem setkávala, přemýšlela, proč to May nedala dohromady s ním místo svého muže. Byli si tak podobní.
V těžkých kapkách posledního letního deště přeběhla ulici a kabátem kryla rozmočený pytlík čerstvého pečiva a několik lahví máslového ležáku. Měla potřebu chovat se mile a usoudila, že taková večeře mezi prací ještě nikomu neuškodila.
Vběhla do dveří knihovny a na seznam příchozích zapsala svoje jméno.Všimla si, že u Dracovo je asi dvě hodiny starý časový údaj, ale nepozastavovala se nad tím. Draco, stejně jako ona, trávil někdy dlouhé hodiny v knihovně, přetáčel stránky a pročítal sto let staré informace. Byla mu za to vděčná, přestože se návratu "domů", ještě nepřiblížili ani o krok.
Začala rychlými kroky přecházet dlouhé a ztemnělé chodby knihovny. Hledala v odděleních tolik typických pro jejich pátrání, hledala v těch, kam by mohl jít a nakonec prostě jen pobíhala po celé obrovské budově. V jednu chvíli ji napadlo, jestli se náhodou neminuli a Draco ji teď nehledá doma. Zrovna se otáčela na podpatku, aby vyběhla z knihovny a přemístila se, když její pozornost upoutala rozmazaná světlá šmouha. Zastavila se a otočila.
Byl to on.
Jenže ne sám.
Otupěle se dívala, jak sedí vedle nějaké ženy, ve světle svíček, drží v ruce knížku a mezi jednotlivými větami, které předčítá nahlas, se směje poznámkám oné slečny. Sledovala jeho rozzářené oči a poslouchala smích, který se linul z jeho úst tak, jak ho ještě nikdy neslyšela. Pozorovala vlasy, které se jí vypletly z dokonalého účesu a sklouzly jí podél tváře. Sledovala jeho ruku, jak se zvedá a tak jemnými a jistými pohyby jí pramen uvolněných vlasů opatrně strká za ucho. Sledovala jeho i její procítěné úsměvy. Sledovala jeho dlaň, která z jejích vlasů sklouzla na její narůžovělé tváře, na její krk a ramena. Sledovala, jak se její ruka jemně natáhla a zadržela tu jeho s tím nejněžnějším gestem. Viděla, jak se jejich prsty proplétají a on se přes stůl nahýbá…
Ale víc vidět nepotřebovala. Otočila se a se slzami zklamání, studu, bolesti - sama nevěděla - se rozběhla chodbou zpátky.
Nerozhlížela se. Prostě jen běžela.
Snažila se utéct z té hrozivě intimní atmosféry toho okamžiku, zbavit se toho nesmyslného pálení v očích a té tíhy, která se najednou objevila někde uvnitř ní.
Jen být daleko.
Její nohy uběhly sotva dvacet metrů, kdy do někoho narazila. Ve své touze zmizet se nedívala na cestu. Ale ten, do koho vrazila ji pohotově zachytil ještě před tím, než dopadla na zem. Jeho ruce si ji přitiskly k sobě, aby její nohy dostaly kontrolu, jenže sotva se to stalo, odskočila od něj.
Ty ruce, ta vůně, ten pocit… Všechno to bylo tak známé. Jako ve zpomaleném filmu sledovala, jak se Theodor dívá nejdřív na její uslzené opuchlé oči, potom jeho pohled zaostřuje na obrázek kousek za jejími zády, a pak se jeho oči vrací k ní.
"Jean," vydechl, ale ona nemohla.
Nemohla tam zůstat. Sebrala poslední kousíčky svého roztříštěného soustředění a s hlasitým prásknutím do ospalého ticha knihovny, se přemístila.
* * *
Harry, Rone, Ginny i Lenko,
Zachraňte mě. Prosím…