Kapitola 16. - Úsměv ve lži
"Laureen," vztáhla k němu ruku a on ji se smíšenými pocity přijal. "Daniel."
"Těší mě," usmála se a pokynula mu rukou k sedačce. První krok - představit se neformálně - proběhl bez sebemenších problémů.
Pro další krok - přátelský rozhovor - už ale nešlo jen pohnout nohou.
"Nerad bych obtěžoval," řekl Draco taktně, nehledíc na myšlenky, křičící přesný opak.
"Obtěžoval? Ale vůbec ne," mávla nad jeho námitkou ladně rukou, zvedla malý pozlacený zvoneček ze stolu a krátce zacinkala. V mžiku stál po jejím boku skřítek. "Čaj," dala mu prostý rozkaz a tázavě mrkla směrem k Dracovi, aby potvrdil její výběr. Ten po rychlém zvážení přikývl. Skřítek zmizel.
"Posaďte se," usmála se Laureen znovu, ale Draco neustále její plány kazil. "Nejdřív bych měl vyřídit svou práci," řekl a rozhlížel se po místnosti.
"Ach ano, krb," přikývla Laureen "Téměř jsem na něj, ve vaší společnosti, zapomněla," prohodila, jakoby nic. Krok dva přeskočila, krok tři - flirtování? - byl mnohem jednodušší.
Draco si skousnul jazyk ve snaze zapomenout na myšlenky, které ho v přítomnosti téhle ženy - za tak krátkou chvíli - napadaly.
Laureen se otočila na podpatku a její letní šaty se lehce zavlnily na těch správných místech. Nerada působila lacině, proto neodkrývala ani kolena, ani ramena. Neměla to zapotřebí, jako ty mudlovské holky venku, v jejich světě. Nemusela se ponižovat, aby si jí lidi vážili. Podvědomě se usmála.
Svoje "oběti" si vybírala tak, jak jen ona sama chtěla. Měla na to.
A potom tu byl Theodor, pro kterého se obětovala ona. On něco chtěl, ona mu toho - za přijatelnou cenu - pomohla dosáhnout. A tentokrát, znovu se usmála, tentokrát jí to opravdu stálo za to!
Zastavila se na koberečku před krbem a podívala se na Draca, který si zatím, s jejím tichým dovolením, skládal věci na blízký stoleček.
"Opravdu to není zajímavá práce," řekl, když z tašky povytahoval všechno potřebné "Jistě je mnoho zábavnějších věcí, než sledovat letaxátory při měření," usmál se lehce a odstoupil od krbu požadovaný počet kroků.
"Nepodceňujte svou práci," řekla s úsměvem na rtech Laureen a s předstíraným zájmem pozorovala metr, poletující vzduchem a přeměřující málem každou cihlu jejího krbu. Opravdu bylo mnoho zábavnějších věcí, napadlo ji a její oči sklouzly k Dracovi, který zapisoval údaje křičícího metru.
Zamyslela se. Některé její oběti bylo tak snadné získat. Byly jednoduché, naivní. Na konci vždy prosily. Ale tenhle… Líbil se jí. Víc než líbil. Nebyla si jistá, jestli by ho na konci chtěla slyšet prosit, škemrat, nebo snad… Zatřepala hlavou. Měla ho jen získat. Využít. Odpoutat od té malé rozcuchané holky.
Nechápala to. Vždycky si myslela, že Theodor má lepší vkus…
Draco zapsal poslední údaj a odložil desky i s metrem zpátky na stůl. Přešel pomalu ke krbu a nahnul se, aby zkontroloval mřížky. Tohle byla opravdu ponižující práce. Špinavá a podřadná. Zvlášť v přítomnosti téhle… slečny, dámy.
Byla tak elegantní a společenská.
A čistokrevná.
Poznal to okamžitě, při pohledu na její dům zevnitř. Tohle vybavení stálo hodně galonů, cena některých kousků byla téměř nevyčíslitelná.
Přesto se bavila s ním. Obyčejným pracovníkem ministerského odboru. Jeho sebevědomí trpělo.
Když se mu pod náhlým poryvem větru, sesypal prach z krbového komína do vlasů, musel se kousnout do rtu, jen aby nezaklel.
S poraženeckým povzdechem si oprášil ruce a prohrábl vlasy. "Omlouvám se, ale tohle bude pravděpodobně trvat déle. Historické stavby se musí kontrolovat pečlivěji," řekl s upřímnou lítostí. Jak rád už by se posadil k tomu čaji…
"Jistě," usmála se Laureen a pohodila vlasy. "Čaj bude připravený ve chvíli, kdy skončíte," dodala, aby upozornila, že na své poznání nezapomněla.
Draco se neubránil vděčnému pohledu, dokud se znovu nevrátil ke své práci. Zohnul se pod římsu krbu a - další mrak prachu. Tentokrát ho mlčení stálo téměř prokousnutý jazyk.
Nakonec, se rozhodl a rychlým pohybem ze sebe stáhl jak svrchní hábit, tak - k Laureenině údivu - i šedý svetr. Znovu si rukou prohrábl rozcuchané vlasy a s pocitem toho největšího ponížení v celém jeho životě, vlezl do krbu, aby zkontroloval cihlu po cihle. Mohl jen děkovat Merlinovi, že prudký vítr ustal.
Laureen tenhle průtah ale vůbec nenudil tak, jak Draco naznačoval. Sledovat mladého kouzelníka při práci, oblečeného pouze v obyčejném šedém tričku, jak se zohýbá a natahuje, aby viděl co nejvíce, nebylo vůbec špatné.
Musela se usmát nad svou dětinskostí. Přesto…
Nakonec Dracovi práce netrvala tak dlouho, jak se obával. Přinejmenším se držel myšlenky, že čím rychleji to bude mít za sebou, tím lépe. Po celou dobu cítil ve svých zádech pohled hnědozelených očí. Laureen ho pozorovala, podvědomě si natáčela pramen vlasů na prst a přemýšlela. Jak dostat tohohle kloučka?
Měla tolik možností. Každá zabírala na jiný typ jejích obětí. Mohla hrát na city, svádět, mohla být nadřazená nebo ustrašená; inteligentní nebo hloupá; nebo prostě a jen mohla použít svou ženskost. A pro tu se rozhodla právě v téhle chvíli.
Ten blonďáček před ní byl inteligentní, choval se podle etikety přesto, že by to do nějakého "prohlížeče krbů" nikdy neřekla, a byl charismatický. Musela si přiznat, že tuhle laskavost pro Theodora dělala s velkou radostí.
Všichni ti, které kdy využila, ať už pro své nebo cizí dobro, byli jen kapitolou v dlouhém románu jejího života. Jediná postava, která mohla soupeřit s hlavní aktérkou a proplouvala dějem zároveň s ní, byl právě Theodor. To on ji naučil hrdosti, udělal z ní sebevědomou a soběstačnou ženu, která se nebojí říct o to, co chce. Udělal z ní toho, kým vždycky chtěla být. Nechal ji vylézt ze stínu její sestry, zbořit zdi domácího vězení pro neprvorozené. Objevil v ní krásu, talent. Dokázal najít toho ambiciózního člověka uvnitř ní, probudit ho, přesto nezničit tu jemnost, která z ní vyzařovala na první pohled.
Jen jemu mohla děkovat.
I špatné postavy v sobě mívají něco dobrého.
Nebo snad…
Vzal si její sestru.
Z ní udělal běhnu.
A připravil ji o to, co ještě zbylo po jejím srdci. A pod jejím srdcem.
Vzala to jako cenu. Cenu za lepší život.
Sestra stejně nikdy nebyla v manželství šťastná, muži, se kterými kdy byla nucena být, jí podléhaly jako mávnutím hůlky a ona je potom se zvráceným pocitem štěstí mohla zničit stejně tak, jak ničili oni ji každým svým dotykem na jejím nahém těle.
A ten život… Ten život, který zničil…?
Ale tenhle kluk měl být poslední. Theodor jí to slíbil. Slíbil jí nový začátek. Úplně nový.
"Už mě nikdy neuvidíš. Budeš mít své dítě, svůj klid, svůj vlastní život…"
Děkovala mu.
Nenáviděla ho.
Automaticky pohlédla k obrazu, který visel mezi okny.
Tenkrát byla opravdu šťastná. Poprvé a naposledy ve svém životě. Opravdu šťastná.
Hloupých devět měsíců štěstí…
"Ehm, slečno?" přerušil její myšlenky Dracův hlas. Zvedla k němu oči z křesla, na které se během jeho práce usadila. Stál těsně u ní. Jak…?
"Jste v pořádku?" zeptal se tiše a jeho ruka bezděčně přejela po nahé kůži její paže. Zachvěla se.
"A-ano," vyhrkla. "Omlouvám se. Jen… Trošku jsem se zamyslela," přiznala.
"Opravdu? Velmi nerad bych vás obtěžoval. Měl bych asi jít," řekl. Popravdě mu ale bylo proti srsti, nechávat ji tu samotnou. Byla bledá a v očích měla prázdný výraz. Přesto, byla stále nádherná.
"Ne, ne," usmála se a její tváře lehounce zrůžověly.
Měla pocit, že se o ni stará. Že mu opravdu záleží na tom, jak se cítí. Nechtěla, aby ta vřelost, kterou měl v očích, odešla s ním.
"Jste bledá," řekl Draco tiše, jakoby mluvil k nemocnému. Navzdory atmosféře, kterou její bílá pokožka navozovala, nemohl od ní odtrhnout oči. Byla křehká, ale v jejím postoji byla znatelná síla. Jakoby nevědomky odkryla kus sama sebe. Ten kus, který nesnášela a zároveň na něj byla pyšná.
Ano, Draco, vyznáš se v lidských pocitech…
"To je v pořádku," zamumlala, vyvedená z rovnováhy. Nestávalo se často, že by si jejích návalů slabosti někdo všimnul.
Draco lehce zakroutil hlavou a silně se zapřel do křesla, ve kterém seděla. "Přisunu vás ke krbu. Teplo vám pomůže nabrat barvu," usmál se na její tázavě pozvednuté obočí. Natočil ji přesně k ohništi a jedním kouzlem zapálil oheň.
"Prosím," řekla s úsměvem "Posaďte se. Nerada ruším svá pozvání."
Draco si přisunul židli a ve chvíli, kdy si sednul, objevil se mezi nimi skřítek s čajem.
"Děkuji," řekl a podíval se na Laureen. Té dělalo teplo opravdu dobře; její tváře chytly světle růžovou barvu a už se tak viditelně netřásla. "Vážně mohu ale zůstat jen na chvíli," omluvil se znovu. V její přítomnosti šly jeho veškeré dosavadní úmysly s takto krásnými dívkami do háje.
"Alespoň, dokud se neuklidní bouřka," řekla, aby ukončila tuhle debatu.
"S tím můžu souhlasit," přikývl.
Ano, s tímhle mohl.
* * *
Nebyla to ani setina vteřiny, kterou trvalo jeho přemístění od Laureen k jejich Naději na Příčné, přesto - i za takhle krátkou dobu - už měl v hlavě jasno.
"Ahoj," pozdravil s letmým úsměvem na rtech.
"Dobr - ahoj," zakroutila Hermiona hlavou nad změnou jejich obvyklého pozdravu.
"Kde ses zdržel?" zeptala se bez jakýchkoli vedlejších úmyslů. Byla jen zvědavá.
"V práci," odpověděl znovu s úsměvem. Bylo tak jednoduché jí lhát…?
Hermiona pokývala hlavou. Tohle byla informace, kterou si mohla dovolit vypustit. Znovu se začetla do své knihy.
"To je ta knížka, pro kterou jsi dneska tak spěchala do knihovny?" zeptal se se zájmem a pohodil kabát na věšák.
Zakroutila hlavou. Tohle jí stálo vrtalo hlavou. "Ve skutečnosti… Knihovnice mi řekla, že ta knížka neexistuje…" zamumlala a znovu nad tím pokroutila hlavou.
"A kdo ti ji doporučil?" zeptal se znovu. Bylo mnohem jednodušší ptát se na otázky a žádné nedostávat.
"Jeden známý," řekla s hlavou zabořenou ve starých stránkách knihy. Bylo snad i pro ni jednoduché lhát…?
Znovu se usmál.
"Stalo se něco?" nevydržela to Hermiona a spráskla pevnou vazbu knížky k sobě.
"Mělo by?" odpověděl protiotázkou a posadil se do křesla u krbu. Mlžil.
"Usmíváš se," řekla čistě informativním tónem. On ale viděl ohníčky v jejích očích.
Na chvíli se jeho obličej proměnil v chladnou grimasu, kterou vídala bezmála šest let ve škole. Cukla sebou. Chlad v jeho očích byl silný a nevlídný, za okamžik ale pominul a on se znovu usmíval.
"Dobře," vydechla "Radši se usmívej," dodala. Urputně se při tom snažila zahnat myšlenky, které ji přepadaly vždycky, když pohlédla do jeho očí. Myšlenky na to, jak děsivě příjemné bylo, když ji tenkrát tak prudce přitiskl k sobě.
Zamrkala ve snaze rozehnat ten obrázek před jejíma očima.
Ve chvíli, kdy Hermiona odvrátila zrak, Draco se zamračil. Bylo opravdu snadné, vymýšlet si a lhát jí.
"Jsi připravený?" - "Ano."
"Dokážeš to?" - "Bez pochyby."
"Jsi v pořádku?" - "Samozřejmě!"
"Už to nedělej, ano?" - "Už nidky."
"Chceš zemřít? Řekni, chceš opravdu zemřít?!" - "Ne, prosím, ne…"
Tolik lží už prošlo jeho životem. Byly jeho součástí a on bez nich nedokázal žít. Bylo jednoduché něco skrývat.
Na rozdíl od toho, otevřít se člověku stálo odvahu. Dát mu nahlédnout do svých myšlenek a pocitů…
Bylo mnohem jednodušší mít svá tajemství.
Bylo jednodušší lhát.
Znovu se usmál. Bylo totiž jednodušší se usmívat, když věděl, že ona neví všechno. Bylo jednodušší předstírat, že mu na ní nezáleží.
* * *
"Ale opravdu, usmívejte se, sluší vám to," řekla Laureen a blonďáček se jako na povel usmál.
Nebylo to naposled, co se sešli.