Kapitola 15. - Bez tvého vědom
A Laureen uměla pracovat rychle.
* * *
Hermiona nervózně postávala ve výtahu. Sjížděla do ministerského bufetu na oběd s náručí plnou knih o čase a přemisťování. Byl to její způsob úniku od reality, když měla problémy. Nedokázala být hysterická nebo se chovat zle k lidem okolo ní. Místo toho se ponořila do práce. A momentálně to byla práce, která jí slibovala záchranu.
Záchranu ze lží a sobectví. Protože takový měla pocit z lidí okolo sebe. Draco i Theodor ji využívali. Draco ji potřeboval. Bál se samoty stejně jako ona, znal ji - v rámci možností - a nechtěl o ni přijít jako o psychickou podporu. Jako ona o něj. Cítila to. A Theodor…? Merlin ví, co Theodor.
Jen doufala, že nebude mít tolik drzosti, aby ji následoval ke zpátečnímu výtahu, jako každý jiný den.
Nenápadně se rozhlédla po obrovském atriu a přeběhla do bufetu. S úlevným povzdechem složila půl tuctu knížek na svůj oblíbený stolek a sesunula se na malou židli.
'Jako zbabělec,' napadlo ji.
"Slečno?" vytrhl jí z myšlenek hlas servírky.
"Ach, ano," vydechla "Velkou kávu, prosím." Servírka odplula vyřídit její objednávku a Hermionin pohled se opět zamlžil. Tolik let v Bradavicích, tolik závěrečných zkoušek, tolik dobrovolných úkolů zvládala bez kávy. A teď? Stačí osmihodinová pracovní doba a dva… Muži?
Bezesporu.
Podvědomě si namotávala pramen vlasů na prst, když přemýšlela nad tím, jak moc se Draco změnil. Ne od té doby, co se objevili v tomhle čase, ne od doby, kdy se na ni poprvé usmál. Prostě od začátku.
Začátky. Povzdychla si. Nechtěla na ně myslet. A už vůbec ne na to, že by se k nim jednoho dne mohl jeden z nich vrátit. Tolik se bála, že by to byla právě ona, kdo by znovu začal nenávidět.
"Velmi zajímavý výběr knih," zaslechla nad sebou hlas, při kterém jí poskočilo srdce. Očima místo k těm modrým nad sebou, které intuitivně vytušila, zabloudila ke knihám na svém stole. Mezi nimi se skvěly dvě; Časoprostor a Vteřiny i míle.
"Ehm… A-asi ano," zamumlala nervózně a pohled jí padl na bledou ruku držící pracovní tašku. "Tedy…" snažila se mluvit rozumně, ale před tímhle člověkem, v tomhle čase, to nešlo.
"Smím si přisednout?" zeptal se vyrovnaným znělým hlasem a jako pravý gentleman čekal na její odpověď.
Přikývla a konečně se na něj podívala.
Byla to ta tvář, kterou si pamatovala. Která jí dodávala klid, ze které vyzařovala moudrost. Jen byla mladší. O padesát let.
"D-dobrý den," řekla a roztřesenými prsty si přitáhla kávu, kterou před ni postavila servírka. Muž naproti ní ji propálil pohledem, ze kterého mohla přímo vyčíst jednoduchou otázku starších: Tak mladá a už tolik kávy?. On měl ale dostatek taktu na to, aby ji nepoložil.
"Dobrý den," usmál se "Dnes téměř bezchybný," zahlaholil svým obvyklým způsobem, při kterém odváděl pozornost a měl si tak možnost člověka, se kterým mluvil prohlédnout svým přísným pohledem. Přes stůj k ní napřáhl dlaň. "Jmenuji se Albus Brumbál," řekl uctivě "Popravdě, mé jméno je o mnoho delší, ale já nepokládám za vhodné, nudit jím ostatní," odtušil, jakoby odlehčoval atmosféru.
Hermiona se na něj se zájmem dívala. Je snad možné, aby ji poznal?
Ne, určitě ne.
Přijala nabízenou dlaň a už pevnějším hlasem se představila.
"Ach, myslel jsem si to," zamumlal profesor napůl sám pro sebe a Hermiona se zarazila. "Co?" neodpustila si.
"Že se neznáme," usmál se Brumbál a v jeho očích blýsklo. Hermiona se pokusila o úsměv, ale nervozita byla silnější. Radši jen němě přikývla.
Brumbál chvíli tiše seděl, v očekávání odpovědi, za okamžik se ale jeho pozornost zaměřila na Hermioniny knížky. "Zajímáte se o cestování časem?" zeptal se se zájmem a s nevyřčenou otázkou v očích se napřáhl pro jeden ze svazků. Hermiona mu přikývnutím dala svolení a zároveň kladnou odpověď.
Brumbál tiše procházel jednotlivé stránky knihy, sem tam se začetl. Po nekonečně dlouhých několika minutách k ní zvedl pohled. "Nerad bych vás zklamal, ale v případě této knihy se opravdu nejedná o faktické informace," řekl přísným kantorským hlasem a položil starý svazek na stůl.
"Myslíte?" zeptala se Hermiona najednou rychle a čile. Došlo jí, že tenhle člověk jí může tolik pomoct. Dracovi by se to možná nemuselo líbit, ale on se to taky nemusel dozvědět. "Znáte nějakou lepší?" pokračovala rychle dál "Zajímáte se o tohle téma?"
Brumbál se rozesmál "Moment, moment. Příliš otázek najednou! Kde se ta slova ve vás berou? Doteď jsem měl pocit, že snad ani neumíte mluvit," mrkl na ni a ze svého kufříku vytáhl brk a pergamen.
"Doporučil bych vám…" mumlal a zároveň něco psal "Tenhle výtisk," dořekl a přistrčil Hermioně k rukám kus pergamenu "Ta kniha je opravdu výtečná! Napsal ji můj dobrý přítel, který má s cestováním - jakýmkoli - velmi dobré zkušenosti," usmál se a sbalil věci do kufříku. "Nyní mě omluvte," řekl a zvedl se od stolu "Velmi rád bych tu trávil čas s tak okouzlující dámu, jako jste vy, bohužel mě ale čeká nudná schůzka s jedním z těch obyčejných úředníků," omluvil se a Hermiona se usmála. Doteď neznala tuhle stránku svého bývalého ředitele. "Nashledanou," řekl s malým úsměvem, na rtech a podal jí ruku. Hermiona vstala a přijala ji. "A mimochodem," řekl, když její dlaň pustil "Ano, o tohle téma se zajímám," řekl a vychytrale na ni mrknul. Nerada, ale musela i nad tak váženým člověkem zakroutit hlavou.
Za okamžik na to, co vyšel z bufetu už si podával ruku s ministrem. Nudná schůzka s jedním z těch obyčejných úředníků…
"Ahoj," vydechl Draco a sesunul se na židli naproti ní.
"Ahoj," zamumlala Hermiona a v rychlosti si sbírala věci "Promiň, musím ještě do-"
"Knihovny," doplnil ji s úšklebkem, ale ona už si ho dávno nevšímala. Potřebovala vidět tu knížku.
* * *
Draco seděl ve své kanceláři a opravoval mapy. Stále jen opravoval mapy. Navíc byl Perry nemocný, takže si teď práci museli rozdělit jen on a Richard. Povzdychl si a smotal další kopii mapy letaxové sítě sedmadvacátého úseku západního Londýna. Kdo by si byl kdy pomyslel, že on bude dělat tohle.
Ve chvíli, kdy pomocí hůlky i brku rýsoval několik pravoúhlých zatáček jedné ze zvlášť hustých čtvrtí, vletěl do jejich kanceláře zaprášený a čoudící Richard Jednou rukou zabouchával dveře, druhou se pokoušel uhasit další hořící mapy.
Zachytil Dracův zoufalý pohled "Promiň, kámo," zamumlal přátelsky. "Vyhodilo mě to o krb vedle. Je to celý rozhozený," zanadával a pohodil stoh map na stůl, jakoby se nechumelilo, jako by nehořely.
"Richarde," povzdychl si Draco a zmoženě složil hlavu do dlaní. Richard Věčný Optimista si účastně prohrábl rukou vlasy a opřel se o křeslo.
"Měl by sis odpočinout," zamumlal a posadil se, úspěšně ignorujíc Dracův vražedný pohled. "Asi bych pro tebe k tomuhle účelu něco měl," řekl a natáhl se pro ohořelé dokumenty, kterými hodnou chvíli listoval "Á, tady. Zápis souřadnic a kontrola nového krbu," přečetl ze spisu a pozvedl obočí v otázce.
"Merline!" zaklel Draco "Dej to sem! Všechno je lepší, než tohle," řekl, odstrčil od sebe pergamenové mapy a popadl složku, kterou mu Richard mával před obličejem.
"Taky si myslím," dostalo se mu odpovědi, Draco ji ale ignoroval.
"Kam to vlastně jdu?" zeptal se, když otevíral dveře. K novému krbu se musel přemístit.
"Jmenuje se Laureen Sheerová. Není to daleko," houkl za ním Richard, to už byl ale Draco ve výtahu.
Cestou si netrpělivě podupával nohou a přemýšlel. Kde jenom on to jméno už slyšel…?
Zanedlouho po přemístění našel onen dům. Bylo to malé stavení v krajnější části Londýna, přesto to vypadalo na bohatou rodinu. Nebo ženu. Netrpělivě zazvonil a povytáhl si límec kabátu, aby tak uchránil svůj obličej před větrem. Za několik vteřin zaslechl dupot malých nožiček a dveře se otevřely.
"Dobrý den," pozdravil slušně domácí skřítek s kusem závěsu okolo těla.
"Jsem tu kvůli krbu," oznámil Draco, aniž by se obtěžoval skřítkovi odpovědět.
"Jistě, pojďte dál, paní vás očekává," vykvíklo to malé stvoření a vzalo si od Draca kabát. Za moment už ho Draco následoval úzkou chodbou do… salónu. Protože jinak se tahle místnost nazvat nedala. Obrovská okna zakrývaly pouze těžké béžové závěsy, po podlaze se táhl stejně barevný kusový koberec. Uprostřed stál komplet křesel a malého stolečku. Prázdný.
Osoba, kterou hledal seděla u jednoho z francouzských oken. Byla skloněná nad listem pergamenu, psala. Světle hnědé vlasy jí spadaly do obličeje, jeden loket se v náznaku opíral o stůl, jemné prsty mnuly konec papíru. Křehké zápěstí, držící dlouhý elegantní brk se ladně pohybovalo centimetr nad papírem a rty se chvěly při neslyšném vyslovování psaných slov.
Popošel o krok. Snad ve snaze upoutat na sebe její pozornost, snad pro těch několik centimetrů, které mu daly dokonalý výhled do její tváře.
Soustředěně sledovala vlnky svého písma, její zelenohnědé oči bloudily po papíře zároveň se špičkou brku a co řádek, to si jazykem podvědomě přejela přes rty.
S nevídanou razancí udělala za poslední větou tečku a, jak odhadl, podepsala se několika tahy pod celý dlouhý text. Ve chvíli, kdy nechala pergamen, aby se sroloval, zvedla oči. Nejprve jimi přeletěla zahradu zahalenou do šedi přicházející letní bouřky, potom se vpila svým pohledem do toho jeho. Do další šedi, do barvy bouřkových mračen.
Zamrazilo ho.
Byla nádherná.
Jen v jejích očích bylo něco. Něco, co každého na první pohled zarazilo.
Jenže přesně tohle každý muž se shovívavostí sobě vlastní přehlížel. S radostí.
Byla přece nádherná.