Kapitola 13. - Jako domeček z karet: Postavit, zbourat, postavit, zbourat
Sluneční paprsky pošimraly její víčka a ona s bolestí otevřela oči.
S bolestí…
Jak rychle se dokázaly nepříjemné vzpomínky vrátit!
Její první myšlenka patřila rozplývavé skříni. Druhá Theodorovi. Třetí Dracovi.
Jedno nesnášela, druhé ji okouzlovalo, se třetím se naučila žít.
Pomalu otočila hlavu a zahleděla se do klidné tváře spícího Draca. Světlo brzkého rána se mu odráželo ve vlasech a jeho řasy se s pravidelnými nádechy chvěly. Ve chvíli, kdy Hermionin pohled sklouzl na jeho rty, pohnul se a zavrtěl v nepohodlném křesle. Loket si položil na opěrku a hlava mu sklouzla na rameno. Vlasy se mu rozprostřely po křesle a několik zbloudilých pramenů pohladilo její dlaň, kterou o jeho křeslo opírala.
Přemýšlela nad jeho rysy, které byly tolik podobné Theodorovým.
Ale rozdíly tu byly.
V Theodorových očích zářily jiskřičky vždy, když s ní mluvil. Dracovi oči byly chladné a nepřístupné. Pokaždé, když se mu něco nelíbilo, dal to vědět povytáhnutým obočím a ironickým úšklebkem. Theodorova tvář zůstávala elegantní celý čas.
Theodor se směje.
Draco se usmívá. Zřídka.
V Theodorových očích byla bezstarostnost, která ji dokázala omámit a pomohla jí utéct od reality. V Dracově pohledu byla bolest. Cítila ji s ním; probouzela ji z její otupělosti.
Theodorova gesta byla přátelská, dodávala jí vřelý pocit domova a blízkosti; z Dracových úšklebků bylo nepochybně poznat, co si myslí. Aspoň to špatné.
Theodor se smál. Čistým, hřejivým smíchem. Její srdce skákalo, vynechávalo, šílelo, když se rozesmál. Dracův úsměv byl ojedinělým vyjádřením největších díků a otevřenosti. Dával jím najevo svou důvěru. Pokud si vzpomínala, v Bradavicích ho nikdy neviděla usmívat se.
Theodor jí pomáhal zastavit, odpočinout si, užívat si. Draco jí pomáhal začít znovu, nevzdát se a přežít.
Jenže ani jeden o tom neměl ani ponětí.
Během divokého proudu jejích myšlenek slunce přeběhlo část oblohy a svým světlem poškádlilo Dracova víčka. Pomalu pohnul hlavou a jeho vlasy jí znovu pošimraly na dlani. Šedá se konečně osvobodila a jeho oči našly její.
Ticho. Zapomněli se snad nadechnout…?
Hermiona se lehce usmála. Děkovala mu tím. Znovu.
Draco zvedl omámeně hlavu, čímž vysvobodil svoje vlasy z jejích prstů. Netušila, že si s nimi hrála…
Ospale zamrkal a promnul si rozbolavělý krk. Pohledem na chvíli spočinul na jejích opuchlých očích a potom se otočil k přístěnku.
Včera byl zvláštní den. Potkal Breemarka a ten mu pro Hermionu předal vzkaz. Prý "Hodně štěstí k narozeninám." Chvíli na něj nechápavě hleděl, ale nakonec mu slíbil, že přání vyřídí.
Ale co on? Vždyť tohle byla Hermiona Grangerová. Největší šprtka a knihomolka z jeho ročníku. Ta Hermiona Grangerová, která ho celých šest let předbíhala ve všech předmětech. A to byla z mudlovské rodiny. Vždyť tahle Hermiona Grangerová byla mudlov- Ne! Už to nedokázal říct.
Ano, dostala ho do téhle situace a zprvu ji za to nenáviděl, ale s časem mu došlo, že ona přišla o mnohem víc. Co on měl ve svém čase?
Rodiče, kteří ho nabádali, aby se stal Voldemortovým služebníkem, a kterých mohl Voldemort bez rozmyslu využívat, pokud ho chtěl přivést do úzkých. Přátele, kteří ho podporovali jen pro to, že se ho báli. Přítelkyni, které šlo jen o peníze a "šlechtický titul"… Už ani život neměl. Zemřel by. Nedokázal by zabít. Navíc ně někoho, jako byl Brumbál. A za to by zemřel.
Vlastně ho vysvobodila.
Ale chtěla pryč. Viděl to za každým jejím pohybem a pohledem, slyšel to v jejích slovech, cítil v jejím dechu. Ona nechala svůj život, svoje přátele a svou rodinu v budoucnosti. A ona je milovala. Byl si tím jistý.
Věděl, že jediné dvě věci, které potřebuje, aby jí pomohl s návratem jsou rozplývavá skříň a obraceč času. A náhodou věděl, kde rozplývavou skříň koupit. Borgin mu tehdy říkal, že u nich v krámě stojí už desítky let, takže se tam vrátil. Už mu nezáleželo, nakolik se zadluží. Jen jí chtěl dát dárek, kterým by jí připomněl, že se ji nechystá v tomhle světě nechat, a že jí pomůže s návratem. Jen jí…
Zároveň, jako danajský dar, mu tahle obyčejná skříň připomínala, kým byl a kým být nechtěl.
Už se rozhodl. On zůstane tady. Ona se vrátí.
-
Draco odešel pro snídani a ona seděla na jeho křesle, pohled upřený na skříni a přemýšlela. Mělo vůbec cenu přemýšlet nad nimi. Nemohla si vybrat. I Draco i Theodor měli něco, čeho se nechtěla vzdát. Ke kterému měla blíž? Nevěděla.
Její oči se znovu upnuly na skříň. Lákala ji, přesto nebýt jí…Vstala a došla až k ní. Její prsty se zlehka dotkly chladného kovu a ona ji otevřela. "Přeneseš mě tam, kam chci?" zeptala se jako ve snách. Už se nechtěla rozhodovat. Chtěla, aby se všechno vrátilo na své pravé místo. "Je teď čas v tobě?" její slova zněla uvnitř jako s ozvěnou. Děsivě. "Prosím…" zašeptala a s rychle tlukoucím srdcem pozorovala dveře, které se začaly pomalu zavírat. Proužek světla mizel a ona cítila, jak ji pohlcuje spirála časoprostoru. Chyběl poslední centimetr.
"Ne!" zaslechla najednou, ozvala se rána a dveře se prudce otevřely. "Co to, u Merlina, děláš?!" vykřikl Draco. "Co…," nezmohl se na slovo. "Copak chceš umřít?" zeptal se nakonec naštvaně a za ruku ji vytáhl ven ze skříně a z přístěnku. Koutkem oka zaznamenala čerstvé pečivo rozsypané po vstupní hale.
"Podívej se na mě!" rozkřikl se znovu. Hermiona zvedla svůj nepřítomný pohled k němu a čekala. Draco předpokládal spršku argumentů, vysvětlivek, možná pohlavků, jen ne ticho. Co se to s ní stalo? "Hermiono," oslovil ji tišeji a přistoupil o krok blíž. Stejně prázdné oči,s tejný pohled.
Zhluboka se nadechl. Nedalo se dělat nic jiného. Nezjistí to…
Stačil jeden pohled. Pohled do zakázaných míst, do lidské mysli.
Theodor…
Jeho srdce se vyděšeně zastavilo. Nemohla přece…
"Kdes byly včera večer?" zeptal se jí ledově.
'Na co sakra myslí?' proletělo mu hlavou, když se znovu srazil s jejíma očima. Jenže on to věděl.
"Hermiono!" okřikl ji a prudce s ní zatřepal.
Jeho silné ruce a ledové oči ji probraly a ona nechápavě zakroutila hlavou. Ta skříň…
Bylo v ní víc zlého, než si myslela. Nikdy by nepodlehla pouhé touze na návrat domů. Bylo to tak riskantní. Ale ona ji donutila. Omámila ji příslibem budoucnosti, zatímco… U Merlina, co všechno se jí mohlo stát?!
"Já… Já tam nechtěla vlézt," zamumlala a upírala pohled zpátky do jejích útrob. Nedokázala odolat.
Draco na ni nechápavě zíral. "Posloucháš mě?" zeptal se rozčíleně. Jeho ruce stále na jejich ramenech.
Její oči ale pořád zíraly mimo něj. Děsil ho chtíč v nich. Jakoby chladly jen pro potřebu něčeho, co neměly. Neměla.
Ohlédl se po směru jejího pohledu. Ta zatracená…
Nevšimla si, že od ní odstoupil, až když prudce zabouchl dveře od přístěnku a tím jí zastínil pohled, jakoby se náhle probrala.
Její vyděšené oči se náhle střetly s těmi jeho a ona o krok ustoupila. "To… To ta skříň," vydechla zděšeně. Omamovala ji.
"Kdes byla včera večer?" zeptal se jí Draco znovu. Nechápala proč se ptá, to byla snad teď ta nejdůležitější věc? Teď, ve chvíli, kdy zjistila, jak moc ji dokáže pohltit… touha?
Nechápavě na něj pohlédla, ale on ji přímým pohledem odpovídal. "Já… Zkoušela jsem, přece…" odpověděla stále roztřeseně.
"To není pravda," řekl s ledově chladným výrazem.
"Cože?" podívala se na něj už ta stará Hermiona.
"Nezkoušela!" řekl a stále na ni upíral ten sám chladný pohled.
"Malfoyi, jak si můžeš dovolit-" začala bojovně, ale on ji přerušil "Můžu!" vykřikl "Obzvlášť teď a tady! Kdes byla?!" zopakoval znovu svou otázku.
"Tohle je směšné!" zakroutila naštvaně hlavou a otočila se k odchodu, jeho ruka ji ale prudce zastavila a jediním rychlým pohybem ji otočila zpět k němu. "Grangerová, připadá ti snad, že se směju?" zeptal se smrtelně vážně. Čelist měl ztuhlou zlostí.
"Malf-" začala, ale znovu ji přerušil. Tentokrát ji silným trhnutím přitiskl k sobě. Její tělo bylo na jeho, jeho napjaté ruce ji držely pevně okolo pasu. Jejich tváře byly od sebe pár centimetrů. "Grangerová," procedil skrz zuby znovu, jeho ledové oči hleděly do jejích vyděšených "Myslím to vážně," oznámil jí stručně, ale nepouštěl ji.
Její hrudník se rychle zvedal a ona se v jeho sevření třásla. Cítila každý sval na jeho těle. Cítila, jak se jeho prsty zarývají do jejích zad. Zhluboka vydechla a pokusila se odtáhnout, jeho síla jí to ale nedovolila, přitiskl si ji k sobě ještě víc.
"Prosím…" zašeptala a se strachem se na něj podívala.
V tu chvíli ji pustil. Bála se ho. Nechtěl, aby se ho bála…
Rychle od něj o několik kroků odstoupila, až narazila na zeď. Přitiskla se k ní, jako by s ní chtěla splynout a podívala se na zápěstí levé ruky, na kterém se stále rýsoval otisk pevného sevření jeho dlaně. Prudce dýchala a třásla se. Proč to jenom udělal?
Draco stál zlomeně na místě. Začínám být jako otec… Nechtěl jí ublížit. S pevně zavřenýma očima si stiskl levé předloktí. Proč vždycky tolik pálilo, když se zlobil?
Přistoupil o krok k ní, ale její ucuknutí ho donutilo zastavit. "Potřebuju to vědět," řekl tiše.
Hermiona se vyhýbala jeho pohledu. Když se znovu odvážila zvednout hlavu, stál u ní. Tak blízko. Proklínala tohle jeho umění, pohybovat se tiše a rychle. Znovu se pokusila ustoupit o krok dozadu, ale zeď jí v tom bránila.
"Prosím," zašeptala před tím, než ji opatrně, jako poraněné ptáče, vtáhl do objetí.
Roztřeseně se nechala přitisknout zpátky k jeho tělu. Jemně, s něhou, ji jeho ruce přitáhly k sobě a ona se mu poddala. Dokázal ji rozechvět strachy, dokázal to i ale v tom opačném slova smyslu. Nedělalo mu problémy ji zlomit, přesto se v jeho přítomnosti dokázala uklidnit.
Tak kdo z nich byl lepší…?
"Omlouvám se," zašeptal znovu a jeho ruce jemně přejížděly po jejích zádech "Ale-"
Rychlým zakroucením hlavy ho přerušila. "Nezkoušela jsem," řekla tiše. Cítila se vinná.
Povzdechl si. Tohle se nemělo stát. "Vím, kdes byla," řekl do jejích vlasů a ona se k němu podvědomě přitiskla ještě blíž. Nechtěla, aby ji pustil a znovu na ni začal křičet. On měl být její opora tady v tomhle světě.
Pomalu ji od sebe odtáhnul a zadíval se do jejích hnědých očí. Už v nich nebyl strach, ale vinna. Přesto v nich zůstala kapička vzdoru a zdravé bojechtivosti. Usmál se.
"Musíme to-" začal, ale tentokrát ona přerušila jeho. "Můžeme to dořešit u mě?" zeptala se a vyšla několik schodů. Draco přikývl a šel pomalu za ní. V jejím pokoji nejdřív odtáhla závěsy a otevřela okno, potom se posadila na postel. Draco chvíli rozpačitě postával u dveří, dokud mu hlavou nepokynula, aby se posadil k ní. Ona se opřela o čelo postele a on si sednul k nohám.
Oba se rozhlédly dokola, jakoby Hermionin pokoj bylo to nejzajímavější, zároveň ale oba věděli, že to co se "nakouslo" se musí vyřešit.
První se odvážila Hermiona. Byly to vždycky ona, která mluvila první. Měla to v povaze. "Lhala jsem ti," řekla a přiměla ho tak se na ni otočit. "Neměla jsem," dodala s klidem. Srovnala si to.
Přikývl. To neměla.
"Omluvám se," řekla. "Za to lhaní," odtušila po chvíli ticha.
Jeho pohled zpozorněl.
"Myslím, že to není to, co chci řešit," řekl pevným hlasem. Nakonec mu tolik nezáleželo na tom, že lhala. Důležitá byla jiná fakta.
"Je to to jediné, co můžeš řešit," řekla klidně. Kde se to v ní vzalo sama nevěděla. Tenhle pokoj ji ale už od začátku dodával klid. I když vypadal trošku jinak, když ho viděla poprvé.
"Hermiono, nemůžeš randit s Theodorem Malfoyem," vyhrkl rychleji než by chtěl.
"Proč ne? A navíc, to nebylo rande," oznámila mu.
Dracova pravá ruka znovu vystřelila k jeho levému předloktí. 'Uklidni se,' dodával si sebekontroly. Po několika vteřinách se uvolnil a prohrábnul si rukama vlasy. Byla tvrdohlavá. "Tohle přece nejde, víš to," zamumlal bezradně, ale ona jen zkřížila ruce na prsou. "Je to otec mého otce, ať už na tebe zapůsobil jakkoli, není takový," řekl popravdě. Na svého "dědečka" neměl nejlepší vzpomínky.
Hermiona zakroutila hlavou.
"Je to Malfoy," zkusil další argument "Je stejný jako můj otec," další zakroucení hlavou. "Je stejný jako já," dodal najednou těžce. Nerad to říkal.
Hermiona se prudce zastavila v půlce pohybu. Který z nich byl lepší…? "Nejsi jako tvůj otec," řekla pomalu.
Draco zakroutil hlavou. "Kdybych nebyl, nestalo by se to, co se před…" nedořekl.
"Draco-"
"Hermiono, on je ženatý!" přerušil ji najednou.
Hermiona spolkla to co chtěla říct a se zděšeným výrazem na něj zůstala zírat.
"Musíš se s ním přestat stýkat," byla poslední Dracova věta.
* * *
Drahý Harry, milý Rone,
tolik mi tady chybíte! Kéž byste tu byli a pomohli mi tak, jako jste to vždycky dělávali.
Pomohli mi se rozhodnout…