"May," zašeptala Hermiona do hlučného hovoru v přední části kanceláře. May k ní zvedla hlavu od svých papírů. Všichni ostatní zpovídali nově příchozí školáky. "Něco ti povím, ale ty to nesmíš prozradit," řekla s důrazem na slovo 'nesmíš'. May se okamžitě dychtivě přisunula blíž.
Hermiona naposledy zaváhala "Já na tu schůzku půjdu," oznámila pomalu, ale okamžiky zakryla May pusu, protože ta se chystala radostí zakřičet. "Ne, May," napomenula ji, zatímco přemýšlela, jestli se bude chovat stejně, až jí bude tolik co May. Jestli jí tolik někdy bude.
Její kamarádka vehementně zakývala hlavou, aby se osvobodila a potom obdařila Hermionu rozzářeným úsměvem. "Chápeš, že se to nesmí nikdo dozvědět," řekla nervózně Hermiona. "Nemohla bych to Danielovi udělat," dodala a sama se za to proklínala. Tohle by nikdy neudělala. Nikdy, kdyby byl Draco její přítel v tom milostném slova smyslu. Teď byl jen… Spolubydlícím. Nebo se tak v poslední době aspoň choval. S odstupem si držel svou tvář.
Nerada si to přiznávala, ale bez něj se cítila sama.
May šibalsky zamrkala.
"Pochop," povzdechla si Hermiona rozervaně. "Nechci Daniela ztratit. Tohle bude jen… Přátelská schůzka," řekla a nechala May, ať si myslí co chce.
Ne, Draco nebyl jejím přítelem, tak jak chtěl. Jedna upřímná noc z něj nedělala přítele. A ona potřebovala přátele.
S povzdechem se vrátila ke svému papírování.
Dva Malfoyové byli i na ni moc.
* * *
Nebylo složité vysvětlit Dracovi svou večerní zaneprázdněnost. Vyměnila si s May noční zkoušky, ale jemu to neřekla. Mladí kouzelníci se přece museli zkoušet ve dne i v noci. Orientace ve tmě byla stejně důležitá, jako správné zvládnutí techniky.
Tyhle testy si nevymyslela. Opravdu probíhaly. Pro ni to byly ale jen výmluvy, jak se necítit provinile, za to, že lže.
Ale vždyť vlastně nelhala. Draco se jí neptal. Byl zvyklý na to, že když on přichází z práce, ona není doma a vrací se až uprostřed noci, protože zkouší.
Teď jen… Nebude zkoušet.
* * *
V sedm hodin, přesně, stála před zmíněnou restaurací.
V červených šatech, vypůjčených od May. Vybrala nejlepší z těch, které už, jako "důstojná matka", nemohla nosit a s radostí je Hermioně pomohla přešít.
Byly nádherné.
A ona v nich.
Litovala, že ji takhle nevidí Ron. - Ano, i před schůzkou s někým, jako byl Theodor si našla chvilku na svého jen-přítele.
Vlasy jí zavlály v letním větříku a ona s hlubokým nádechem vstoupila do restaurace.
Tlumené světlo jí nejprve zmátlo, rychle ale dokázala očima najít svícemi ozářený pult, u kterého stál mladý číšník ve společenském hábitu.
"Přejete si?" zeptal se rozhlížející se Hermiony.
"Ach ano," odtrhla oči od břečťanu visícího v rohu místnosti "Mám tu schůzku z panem… Ehm, Malfoyem," spolkla jeho jméno rozechvěle.
Číšník se podíval do knihy objednávek "Jistě," řekl náhle s úplně jiným tónem. "Pan Malfoy sedí v nejlepší části naší restaurace," usmál se zdvořile "Následujte mě," dodal, aniž by zabránil svým očím kriticky si ji prohlédnout.
Malfoyové tu zřejmě byli vážení hosté.
Vedl ji cestou okolo stolů, takže si měla možnost prohlédnout celou restauraci. Nebyla velká. Působila komorně a útulně. Svíce plující ve vzduchu jí připomínaly Bradavice. Na oknech byly těžké sametové závěsy a na stolech vyšívané ubrusy. V rozích místnosti a pod okny stály květiny a na některých stolech byly položené kotlíky s ještě bublajícími nápoji. Všichni tu vypadali tak… Dokonale.
Jejich pohyby byly stejně ladné, jako ty Theodorovi. Jejich řeč plynulá, barvitá a tlumená. Šaty měli z nejlepších obchodů a šperky z rodinných truhlic.
Tohle byla restaurace pro ty, jako byl Theodor, ne pro ty, jako ona…
Její kritický pohled náhle přerušil záblesk známě blonďatých vlasů. Theodor seděl úplně v rohu, v té nejluxusnější části podniku a na stole před ním zářilo několik nízkých svící.
"Pane Malfoyi," oslovil ho s jemnou úklonou číšník a natáhl se, aby odsunul Hermioně židli, Theodor ho ale zastavil. Číšník přikývl a tiše zmizel.
Theodor se krátkých krokem ocitl před Hermionou. "Slečno, Jean," řekl s poklonou. Ta Hermionu vyvedla natolik z míry, že když se jeho ruka jemně sevřela okolo té její a jeho rty se jí slabě dotkly, nemohla popadnout dech. Nevěřícně na něj zírala, dokud jí nenabídl židli.
Pomalu se posadila, aby ulehčila svým roztřeseným kolenům a nechala se přisunout ke stolu. Theodor si sedl naproti ní. "Vaše odpověď mi udělala radost," řekl a Hermiona se nedokázala soustředit na nic jiného, než na odraz hořící svíčky v jeho očích. "Bál jsem se, abych vás svou troufalostí neodradil," podotkl.
Hermiona se chabě usmála, zatímco si snažila utřídit myšlenky. "Vaše nabídka byla neodmítnutelná," řekla upřímně.
V tu chvíli je vyrušil další číšník, podstatně mladší, který přinesl jídelní lístky. Oba poděkovali a Hermiona ten svůj rozevřela, neuvědomujíc si Theodorův zkoumavý pohled. Její oči padli na nesrozumitelnou směs písmenek a znaků. Zmateně prošla i zbytek stran, slova jí však nic neříkala. Nedobrovolně zvedla hlavu.
Theodor se šibalsky usmíval. "Doufal jsem, že nebudete umět francouzsky, abych si směl vydobýt tu možnost, objednat vám podle svého názoru," řekl omluvně a luskl prsty. Okamžik na to u nich stál mladý kouzelník s kotlíkem s ledem a vínem. Hermiona zalapala po dechu. Ne, sem určitě nepatřila…
Počkala dokud jí číšník nenalil sklenku bílého - zřejmě velmi zralého a kvalitního - vína, sotva se otočil, nepříjemně se na své židli zavrtěla.
Theodor k ní zvedl zmatený pohled. "Děje se něco?" zeptal se a mírně se naklonil dopředu.
Hermiona odtrhla pohled od jeho rtů…
"Ne, samozřejmě," vysoukala ze sebe ztěžka.
"Jean," řekl chlácholivě a položil svou dlaň přes stůl zlehka na tu její. Hermioně uklouzl udivený pohled, ale to ho neodradilo. Dál ji sledoval svýma pronikavýma očima a palcem přejížděl po kloubech na její ruce.
"Nejsem si jistá, jestli sem patřím," řekla pomalu a… nenáviděla se. I když v tu chvíli nejen sebe. Copak všichni Malfoyové umí číst myšlenky?!
Theodor na ni chvíli upřeně hleděl, potom ale udělal něco, pro ni naprosto nepochopitelného. Natáhl se přes stůl i svou druhou rukou a obě její zápěstí sevřel v objetí svých dokonalých bledých prstů. "To je nesmysl," bylo jediné co řekl. Jeho pohled jí ale řekl mnohem víc.
Věděl, kdo je. Nebo aspoň věděl, kdo není…
Její jméno nebylo na seznamu čistokrevných, její rysy postrádaly šlechtické linie a mluvila, jakoby… Nepatřila do té vrstvy lidí.. A on byl bystrý. Dost na to, aby si všechno tohle uvědomil. Přesto ji dál držel a jeho oči se usmívaly.
Bylo to nemožné? Ne, byl to Malfoy.
Učí je taky být nepředvídatelní? Napadlo ji a opatrně se na něj usmála.
Jeho tvář na to zareagovala šťastným úsměvem a ona musela uznat, že to nejtypičtější Malfoyovské gesto - úšklebek ve tváři - zřejmě postrádal.
Její ruce se zachvěly a on ji se spokojeným výrazem pustil.
"Dovolím si zopakovat svou předešlou větu. Jsem rád, že jste tu," řekl a pozvedl svou sklenku s vínem.
S prvním douškem se Hermionina nervozita vytratila. Byl to přece taky jen člověk…
"Smím se zeptat na vaše cestování?" ozval se v půlce večeře. Před oběma stály přeplněné talíře výborného jídla.
Hermiona polkla a usmála se "Smíte." Jeho úsměv ji, kromě poskočení srdce, přiměl pokračovat "Nebylo ho mnoho. Ale viděla jsem velkou část Francie."
V jeho očích zahrály pobavené plamínky "Takže jsem vás tou francouzštinou tolik nepřekvapil," odtušil.
"Och ne, to si vůbec nemyslete," řekla uvolněně "Francouzsky neumím ani slovo," ujistila ho.
"Opravdu ani jedno?" zeptal se nevěřícně a jeho úsměv opět zareagoval na Hermionino přesvědčivé zakroucení hlavou. "V tom případě mi bude ctí vás alespoň jedno naučit," řekl a znovu se naklonil blíž. "La foi," vyslovil pro Hermionu nesmyslné spojení hlásek s přízvukem. "Znamená to víra," usmál se a Hermioně došlo, odkud to slovo zná.
"Je to část vašeho příjmení," podotkla bystře. Jak samolibé a typické, pomyslela si v duchu vesele.
"Jste chytrá," přikývl obdivně.
V duchu si usmyslela, že se na jeho příjmení musí zeptat i Draca.
"Jak je možné, že tolik ovládáte francouzštinu?" zeptala se a poukázala tím na jeho skvělé znalosti při výběru jídla.
"Bydlím ve Francii," řekl popravdě. "Moje rodina pochází z Francie, ale bydlí v Anglii. Já jsem se nedávno přestěhoval zpátky k teplejšímu moři," řekl a Hermiona by přísahala, že v tu chvíli přes jeho tvář přelétla téměř viditelná vzpomínka. Ale nedala se zachytit.
S třetí skleničkou vína si Hermiona přestala rozmýšlet slova. Čtvrtou však rázně odmítla.
Její důstojnost a čest byla, zvlášť před tímto mužem, to nejdůležitější a nejcennější, co měla. Přese všechnu její nervozitu se bavila. A to skvěle. Po třech hodinách strávených s Theodorem začínala pochybovat o vlivu tohoto muže na budoucí generace Malfoyů. Vždyť on s nimi neměl vůbec nic společného…
Bylo jedenáct hodin, když jí pomáhal obléknout si bílý svetřík a společně vyšli na noční ulici. Nebe bylo jasné a ona se na něj s radostí zahleděla. Už tak dlouho se nezastavila. Tahle večeře byla po dlouhé době jejími prvními prázdninami v kolotoči "obyčejného života". Bylo to únavné, ale dnes z ní všechno spadlo.
Theodor sledoval její pohled dokud se místo na hvězdy nezahleděla jemu do očí. "Je opravdu nutné se dnes večer loučit?" zeptal se bezelstně. Už uvnitř jí nabídl druhou večeři v podniku poblíž.
Hermiona si nevědomky pohrávala špičkou boty s kamínkem na zemi "Je," odpověděla přímo jen na položenou otázku. Za čtyři hodiny s ním strávené si všimla, že taková odpověď vyvolá na jeho tváři největší úsměv.
"V tom případě dovolte, abych se s vámi rozloučil jak se sluší a patří," řekl a znovu jí políbil hřbet ruky. Jeho rty zůstaly na její kůži o trochu déle než bylo společensky vhodné.
Tenhle jeho prostý dotek ji slabě rozechvěl. Když zvedl hlavu a jeho růžové rty se roztáhly v radosti z její reakce, propletl obratně prsty jejich rukou a přitáhl si ji blíž. O kousek.
"Tak tedy, nashledanou," zašeptal, sehnul se, jeho tváře se otřely o její a jeho rty se otiskly na její spánky. Pomalu od ní odstoupil, aniž by rozpojil jejich spletené ruce, usmál se a propustil ji. "Uvidíme se brzy," podotkl a poodešel o dva kroky dál, aby jí dal prostor k přemístění.
"Nashledanou," vydechla Hermiona a zmizela.
-
Okamžik na to otevřela, už převlečená, dveře a v teple domova si sundala svůj pracovní hábit. Potřebovala si co nejrychleji sednout. Stále měla roztřesená kolena a ve vlasech cítila jeho polibek.
A musela se vyhnout Dracovi.
Vstoupila do pokoje,který v přízemí sloužil jako obývací a téměř zasténala. Draco seděl na pohovce, četl a sotva překročila práh, zvedl k ní oči. Vypadal, že pohled na ni ho nějakým způsobem uklidnil.
Byli si tak podobní…
"Už jsem myslel, že nepřijdeš," řekl s úlevou a Hermiona se nechápavě zamračila. "Do půlnoci," dodal, když to postřehl.
"Proč?" zeptala se, stále nechápavě. Malfoyové jí očividně okrádali o možnost logického uvažování.
Draco se usmál.
Tak podobní…
Vážně se usmál, nebo už byla prostě jen unavená…?
Přešel k ní a napřáhl ruku.
Tak-
"Hodně štěstí k narozeninám," popřál jí.
Spadla jí čelist. On jí přál k narozeninám? Ten, který jí celých šest let tvrdil, že by bylo lepší, kdyby se nenarodila?
Dnešní večer byl zajímavý…
"D-díky," zakoktala se a on se lehce ušklíbl. Chtěl ji překvapit a podařilo se.
"To tady čekáš tak dlouho jen proto, abys mi popřál k narozeninám?" zeptala se nevěřícně.
"Ne," zněla prostá odpověď. Její povytažené obočí mu ale prozradilo dost na to, aby pokračoval "Nejen kvůli tomu. Čekám tu tak dlouho hlavně kvůli tomu, abych ti…" mluvil a pomalu vycházel z pokoje, takže se vydala za ním. Došel k přístěnku pod schody. Znovu se na něj nechápavě zamračila. "Abych ti dal tohle," dořekl a otevřel dveře.
Uvnitř, ve světle svící stála černá kovová skříň, jim tak důvěrně známá.
Hermiona v němém úžasu položila dlaň na chladný kov dveří a několikrát přejela po rytých ozdobách. V očích se jí zaleskly slzy. Stála před tím, co zavinilo jejich situaci tady. Dotýkala se té hloupé skříně, která ji odtrhla od přátel a jejího života.
Najednou jí připadala večeře s Theodorem tak daleko. Nedokázala ze sebe setřást náhlý pocit viny z toho, jak dobře jí bylo. Copak by Rona, Harryho a svoje rodiče vyměnila jen za něj?
Nenáviděla tu skříň. A nenáviděla sebe.
S obličejem skrytým v dlaních si opřela čelo o dveře a rozbrečela se.
Draco tohle očividně nečekal. V rozpacích stál dva kroky od ní a nevěděl co udělat. Netušil, že mu v tu chvíli v myšlenkách děkuje za to, že jí tou zatracenou věcí připomněl, kdo vlastně je.
"Hermiono?" zeptal se tiše, ale ona jen zakroutila hlavou. Dál se na ni bezradně díval. Nechtěl ji rozplakat.
Zahlédl jednu lesklou slzu, která si proklestila cestu až na její chvějící se bradu. "Hermiono," zkusil to znovu o něco zoufaleji, ale stále bez odezvy.
Unaveně zavřel oči a zhluboka se nadechl. Tohle bude těžké… Pomalu položil ruku na její rameno, jemně ji odtáhl od skříně a rozpačitě ji přivinul k sobě.
Okamžitě na to zareagovala a její ruce se okolo něj omotaly. Přesně tohle potřebovala. Její vzlyky ale neustaly. Jakoby se s každým jeho skutkem spíš prohlubovaly.
Ztěžka si povzdechl a nechal svoje ruce pomalu putovat po jejích zádech a hladit její vlasy.
Tohle nebyl on. Proboha, vždyť tohle on nedělal!
Za všechno mohla ona. Vždycky.
Vyčerpaně ji po dlouhé době polospící uložil v obýváku na pohovku.
"Děkuju," zašeptala, když ji přikrýval dekou a její ospalé prsty ho na poslední chvíli zadržely, když chtěl odejít. "Zůstaň tady se mnou," poprosila a udržovala oči otevřené, dokud se neujistila, že si ustlal na křesle vedle ní.
Už víc nechtěla ztratit to spojení s jejím opravdovým životem, které pro ni představoval.
Už nechtěla být sama…