Kapitola 12. - Jedna na dva, dva na jednu
"Kam?!" vyhrkla Hermiona se smrtelnou hrůzou v očích. Při jméně Malfoy sebou trhla tak, že se jí všechny složky sesypaly na zem. Rychle se sehnula a začala je skládat na hromádku.
Breemark si k ní klekl a pomohl jí. "První patro, poslední kancelář vpravo, Grangerová," zopakoval, když se zvedli. Zároveň s jejím jménem ji obdaroval netrpělivým pohledem. "Nespleťte to!" zhrozil se a začal ji vystrkovat ze dveří.
"Ji-jistě," vykoktala "Jen…" Co mám dělat?! zaječelo její vědomí. "Jen ještě musím Dra-Danielovi… zanést peníze na oběd!" vykřikla najednou šťastná, že dokázala vymyslet nějakou výmluvu. Okamžik na to by se ale raději nechala zasypat tunou pergamenových složek, než aby se dál musela dívat na - momentálně brunátný - obličej svého šéfa. "Už jdu," zamumlala v sebeobraně a vykročila.
"To doufám, Grangerová, protože na mě teď váš osud nezávisí," houkl za ní a s beznadějným výrazem odešel zpátky do své kanceláře.
Hermiona ho sledovala dokud nezašel. Její vědomí si pohrávalo s logickou myšlenkou: Musím to říct Dracovi!, ale její morálka a soucit s vedoucím ji neovladatelně odváděly dál směrem k výtahu. Takže…?
Nerozhodně se zastavila, jednou nohou přes práh. Jenže tahle zásilka byla očividně velmi důležitá. Nemohla prostě jít za Dracem, půl hodiny se s ním radit a nakonec tak potopit celý jejich Odbor.
"Zvládnu to i sama," zamumlala si polohlasně, když nastupovala do prázdného výtahu.
Celých pět pater se její nervy natahovaly jako struny na kolíčky. Jediná její výhoda tkvěla v tom, že znala povahu Malfoyů. Žádné charakteristické rysy ji nemohly překvapit. Byla si tím jistá. Malfoyové byli podlí a zlí. Zřejmě proto chtěl z jejich Odboru udělat potápějící se loď. Byli sobečtí a sebevědomí. A ambiciózní. Jinak by se ztěžka dostávali do svých významných pozic. A bohatí. To byla koruna, sladká třešnička, na vrcholku jejich dokonalého života. Protože bez peněz by nebyli nikdo.
S oznámením "První patro…" sebou Hermiona trhla. Strávila celou cestu přemýšlením nad nechutnou povahou jednoho celého kouzelnického rodu, aniž by se soustředila na to, co ji čekalo.
Poslední kancelář vpravo, zopakovala si v duchu a zastavila na konci chodby.
"Abraxas T. Malfoy," přečetla si zářivou cedulku na dveřích. Malfoy…
Byli vychováváni k tomu, aby byli podlí, zlí, sobečtí, sebevědomí a ambiciózní.
Draco…
Úplně na něj ve své zatrpklosti zapomněla. Vždyť on byl taky Malfoy.
Ve skutečnosti za to nemohli. Ani jeden z nich. možná ten první. Ostatní byli ovlivnění rodiči, prostředím…
Draco nakonec nebyl tak úplně Malfoy.
Zhluboka se nadechla a zaklepala na mahagonové dveře.
"Dále," ozvalo se tlumeně a ona váhavě vzala za kliku.
Obrázek, který se jí naskytl před očima sotva vešla do místnosti by May jistě dokázala barvitě okomentovat. Jenže May tohle Hermiona nikdy nemohla říct…
Za stolem seděl blonďák s upraveným culíkem, šedomodrýma očima, v zeleno černém hábitu. Jednu nohu, kterou měl přehozenou přes druhou zároveň opíral o hranu masivního černého stolu, zaskládaného četnými papíry. V ruce držel brk, který ale vysel ve vzduchu, zatímco on nad něčím přemýšlel.
Hermiona se zarazila na místě. Nestihla jedinou myšlenku. "Položte to támhle na tu židli," nařídil jí okamžitě, aniž by se na ni podíval. Zato ona na něj zírala s otevřenou pusou a s tváří v němém úžasu. To nemohla být pravda!
"No tak…" zvedl netrpělivě oči od pergamenu, nad kterým hloubal. Zorničky se mu roztáhly v nečekaném údivu. Jeho rysy změkly a na tváři se objevil překvapený úsměv. "Jane…" vydechl ohromeně, v mžiku vstal a vzal si od ní celý stoh složek, který doposud držela. Rychle ho odložil na zmíněnou židli a mávnutím hůlky vyčaroval dvě pohodlná křesla "Posaďte se," řekl s rukou na opěradle.
Hermiona na něj stále užasle zírala. Jejich oči se střetly a její jedinou myšlenkou bylo… Kam asi zmizela ta modrá…? Paralyzovaná jeho pohledem se pohnula ke křeslu.
"Theodore…" usmála se bezduše. Jak jen bylo možné, že její veškeré logické uvažování se vytrácelo neznámo kam jen s přítomností tohoto muže?
Váhavě si sedla na druhé křeslo a on s úsměvem zaujal místo na svém. "Pracuješ na Odboru pro kouzelnou přepravu?" zeptal se se zájmem. Jeho slova nezačínala žádným "Takže" nebo "Tedy"… Byla to prostě jen čistě oznamovací věta skrytá za otazníkem.
Přemýšlej, Hermiono! "Ano," přikývla a v duchu si gratulovala za tak duchaplnou odpověď. "Ale teprve několik týdnů," dodala. Nechtěla působit jako úplný ignorant. Ne na tohohle muže.
"Opravdu?" pozvedl obočí - jak Malfoyovské! - a přešel k židli. Z mnoha složek vytáhl jednu tlustší a otevřel ji. "Ano, vidím, už je to dva měsíce," usmál se tím svým způsobem.
Hermiona věděla, že by jí jeho drzost, dívat se do jejich složek před ní, měla vadit, jenže její mozek tuhle informaci nedokázal zpracovat. Jen se tupě usmála.
Odložil pergamen a vrátil se zpátky na křeslo. Chvíli jen tak seděl a pozoroval ji, dokud ji tím nedonutil skousnout si nervózně ret. Znovu se šibalsky usmál. "Smím se zeptat na tak osobní otázku, jako je, kde jste pracovala před zdejším Ministerstvem?"
Hermiona se naplno nadechla a čerstvý vzduch, který se jí dostal do plic, jako by vyhnal všechny matné myšlenky z její hlavy. Trochu si na svém křesle poposedla. "Ne mnoho lidí, by tuto otázku považovalo za příliš osobní," usmála se "Upřímně, tohle je moje první práce, dříve jsem… Spíše cestovala," odpověděla a zamyslela se. Nebyla to tak úplně lež. Kdysi byla s rodiči ve Francii. A nakonec s Dracem taky…
Draco.
Jako by jí myšlenka na něj připomněla, kde sedí. Velmi elegantně a žensky - aniž by si to uvědomovala - si přeložila spojené ruce přes překřížené nohy. "A jestli se smím zeptat i já vás, tohle je vaše kancelář?" Celkem nepodstatná otázka, pro ni ale velmi důležitá odpověď.
Chvíli ji sledoval zaujatým pohledem. Připadala si jako pod mikroskopem, jako zasažená zvětšovacím kouzlem. "Ano," přikývl se zvláštním pohledem "To jméno na dveřích je moje," ukázal nedbale na zavřené dveře. "Ale ovšem," prohlásil najednou s úsměvem "Nepředstavil jsem se svým celým jménem," vstal a napřáhl k ní ruku. Hermiona okamžitě vyskočila na nohy a jejich dlaně se sevřely. "Abraxas Theodor Malfoy," oznámil vznešeně a stisk jeho dokonalé ruky nepatrně zesílil.
"Jane Grangerová," vydechla Hermiona s neodbytnou myšlenkou na Theodorovi možné znalosti čistokrevných rodů. V jeho očích postřehla záblesk něčeho záhadného, ale okamžitě to zmizelo.
Po několika sekundách, trvajících snad hodinu, její dlaň propustil a znovu se posadil.
Hermiona ztěžka dopadla na svoje křeslo a snažila se uspořádat myšlenky do správných šuplíků. Po chvíli se jí to, k jejímu vlastnímu potěšení, opravdu podařilo. "Ne každý se představuje svým druhým jménem," podotkla náhle klidně s pozdvihnutým obočím.
Theodora její přímost na okamžik zarazila. "A už jste poznala někoho, kdo by se jmenoval jako já?" zeptal se místo odpovědi a Hermiona se soucitným úsměvem zakroutila hlavou.
Soucitný úsměv?!
"Vlastně se musím taky k něčemu přiznat," řekla uvolněně. Vypadalo to totiž, že i Malfoyové dokážou být příjemní. "Ve skutečnosti se nejmenuju Jane," příznala se a usmála se nad jeho udiveným pohledem. "Je to Jean," řekla a bůhví, co se stalo za chybu, ale Theodor Malfoy se začal smát.
V té chvíli se však ozvalo zaklepání na dveře. Theodor omluvně pokýval hlavou a zvolal dále. Do místnosti vstoupil zavalitý muž s černou buřinkou na hlavě. "Dobrý den, pane ministře," řekl, vstal a podal si s ním ruku.
"Pane Malfoyi, potřeboval bych vás v zasedacím sále," rozmluvil se ministr, dokud jeho pohled nezachytil Hermionu. Nervózně se usmála a vstala. "Vidím, že máte jednání," pokračoval ministr rychle, podal Hermioně ruku a ve spěchu zamumlal své jméno "Přesto, pokud byste mohl…"
"Jistě, pane ministře," přikývl Theodor s úctou, k Hermionině úžasu však ani z poloviny ne tak velkou, s jakou se choval k ní.
Ministr, spokojen s jeho odpovědí, odešel a Theodor s lítostí pohlédl na Hermionu. "Omlouvám se," řekl provinile.
Hermiona se usmála s tím, že jeho omluvu samozřejmě přijímá - ministr se neodmítá - a pod jeho náhlým zkoumavým pohledem odvrátila zrak k prázdnému rámu obrazu na zdi. Theodor zachytil její pohled "Ach, ano, obyvatelé toho obrazu se mi více než vyhýbají," zakroutil hlavou a povzdechl si.
Hermiona to vzala jako náznak. "Už bych měla jít," řekla a vyšla ke dveřím. "Věřte mi, opravdu vás pouštím jen nerad," prohlásil s ruku na klice. Jejich pohledy se setkaly a on neochotně otevřel dveře.
S úsměvem a rozloučením se protáhla na chodbu a sotva se dveře od kanceláře zavřely, pospíchala pryč.
* * *
Dracovi se nezmínila.
Nechtěla mu tím přidělávat starosti.
Už tak chodil z práce unavený. Snažil se splatit půjčku co nejdřív, ale na jejich pracovních pozicích to nebylo jednoduché, proto často zůstával na Ministerstvu dlouho do večera.
Nakonec, Hermiona taky. Vytížení, které si vybrala, jí vyhovovalo. Ráno do práce, odpoledne trávila na zahrádce a večer přebírala zkoušecí směny většiny z její kanceláře.
Další z důvodů, proč to Dracovi neříct bylo taky to, že se od té doby s Theodorem vídala dál jen u výtahu. Nevinně, bez postraních úmyslů.
Jak jinak taky…
Až do odpoledne devatenáctého září.
Ten den bylo všechno téměř jako obvykle. Seděla v práci za svým stolem, potvrzovala žádosti o zkoušky přicházející z Bradavic, lámala nad nimi brky a ve chvílích volna pomáhala vymýšlet Johnovi a Amy přemisťovací trasu pro žáky, kteří měli v ten samý den jako ona narozeniny.
Přesně tak. Devatenáctého září měla Hermiona Grangerová narozeniny. A devatenáctého září 1943 měla narozeniny i Jane. A co to pro ni znamenalo? Nic.
Nic v téhle době. Kdyby byla doma, určitě by uspořádala oslavu. Ne velkou, ale věřila, že Harry s Ronem by se o zábavu postarali, a tak by byla její plnoletost řádně zapita a zajedena. A jak je znala, nejspíš nakonec s celou nebelvírskou věží. Vynadala by jim, ale jen naoko, protože ve skutečnosti by byla šťastná, že si vzpomněli a obětovali pro ni svůj čas spojený s přípravou. Objala by je a poprvé v životě by se možná nechala strhnout zábavou. Nedělala by si starosti o domácí úkoly a svoje prefektské povinnosti. Bavila by se. Byly by to její narozeniny, s jejími přáteli, v její škole.
Byly by…
V téhle chvíli byly ale nepodstatným dnem. Bylo jí přece… Dvaadvacet.
Mínus pět. Ve skutečnosti.
"Jane?" vytrhl jí z myšlenek Mayin hlas a ona vzhlédla od pergamenů.
Její reakce byla všemi očekávaná. Vykulila oči a otevřela pusu. Ve svém zamyšlení si nevšimla, že se lidi v kanceláři nechovají úplně… Normálně. Nemohla tomu uvěřit, ale po špičkách a bezhlučně se k ní dokázali připlížit a obklopit její stůl, aniž by si toho všimla. V čele výboru stála May s dortem v náručí.
Hermioně se okamžitě vybavila první slova, která kdy od May slyšela. Doslova: "… a když to nakonec takhle zčervenalo, nedalo se to jíst." Proč jen byl ten dort červený…?
Nezmohla se na slovo, ani ve chvíli, když do nastoleného ticha všichni sborově zakřičeli "Hodně štěstí k narozeninám, Jane!" Jediné, co dokázala bylo, setřít si slzy z tváří.
Tak přece jen budou tyhle narozeniny výjimečné…
Uprostřed oslav se, jak už bylo zdejším zvykem, ozvalo zaklepání na dveře. Jo se zvedl od rozjedeného - velmi dobrého! - dortu a otevřel dveře. Jeho první pohled probodl vzduch, tím druhým už ale zachytil malou sovičku postávající na prahu dveří. Opatrně ji zvedl, odvázal jí dopis z nohy a chtěl ji nechat vzlétnout. Ona se ale ani nehnula. Zřejmě měla nakázané počkat na odpověď.
Hermiona rozpačitě obálku převzala. Sovičku neznala a rukopis na dopise jí také nebyl povědomý.
Z celého srdce doufala, že jí tenhle den nic nezkazí. U Merlina, prosím…
S obavami vytáhla dopisní pergamen s logem, kterého si ale při vší své zbrklosti nevšimla. Z jejích prsou spadl strach, sotva přečetla první řádky.
Drahá slečno Jean,
dovolil jsem si být natolik drzý a nahlédnout do Vaší pracovní složky, za účelem vyhledání informací zcela osobních. Přesto věřím, že mi tuto troufalost odpustíte.
Nejlépe dnes v sedm hodin, v restauraci Delicious , u večeře na počest Vašich narozenin.
Netrpělivě očekávám Vaši odpověď,
Theodor
"Stalo se něco?" zeptala se tiše May, vyděšená Hermioniným zmateným pohledem.
"Ne…" zakroutila Hermiona hlavou nepřítomně.
"Můžu?" zeptala se May a vzala jí dopis z ruky. Rychle ho přelétla očima. "Jane?" zeptala se vzrušeně "Jane, ty máš rande!" vypískla, což způsobila, že dopis, nejdříve určený jen jí, koloval po celé místnosti. "Och, to zní tak romanticky! A ta restaurace… Vždycky jsem se do ní chtěla podívat. Aspoň špičkou prstu. Tam nemůžeš přijít jenom tak! Je to vybraná společnost! Jak to, že mě nikdy takový dopis nepřišel?!" spustila May svým obvyklým tempem, ale potom se zarazila. "Snad neváháš?" zadívala se na Hermionu nevěřícně, zatímco Jo k ní vzhlédl s nadějí v očích.
"May… Mám přítele!" došlo jí najednou.
May se nad tímhle malým rušivým faktem zamyslela. "Nemusí to vědět," řekla netaktně. Naivní Beth k ní zvedla nechápavý pohled.
"May, tohle nemůžu," zakroutila Hermiona hlavou. Ale jak by chtěla! Byl Malfoy… Ale ať si! Tak, jak on, se k ní nikdy nikdo nechoval. Mohla si dovolit snít. "Navíc, Daniel se s Theodorem nemá zrovna v lásce," poznamenala odevzdaně, aniž by odtrhla oči od elegantního písma.
Nelhala. Draco jí to přece tenkrát ve Francii naznačil… Nepřímo.
May vypadala, že je na pokraji hysterického pláče, ale nakonec se bez odporu posadila ke zbytku dortu a zabořila do něj vidličku. "Taky jsi mohla jít ven s Theodorem a mně nechat Daniela," podotkla naprosto vážně. Její slova ale měla naprosto jiný výsledek, než chtěla. Celá kancelář se rozezněla veselým smíchem.
Jen v Hermionině tváři se kromě radosti objevilo ještě něco. Úleva. Z poznání, že oni pravděpodobně nemají tušení, kdo Theodor je.