Kapitola 11. - Ve stínu naděje
Veškeré události minulých dní na jejich postavení nic nezměnili. Hermiona dál zápasila s nervovým zhroucením při každém "Dobré ráno, slečno Jane," zatímco si nemohla nevšimnout, jaké potěšení Theodorovi její nervozita dělá.
Draco na tom byl podobně. Stále opravoval další a další mapy a s mistrnou skromností odbýval komplimenty přicházející dennodenně od May.
Prvním narušením jejich zažitého stereotypu měla být středeční schůzka. A další události, o kterých nemohli mít dopředu ani tušení…
* * *
V úterý večer přišel Draco do obýváku. Tvářil se nenuceně a uvolněně.
Hermiona na něj podezíravě pohlédla "Co se děje?"
"Nic," pokrčil rameny, "Mělo by se snad něco dít?"
"Mám takový pocit, že ano," podotkla a zkoumala každičký kousíček jeho očí. Ale sebeovládání Malfoyů bylo nepřekonatelné.
"Jen ti chci říct, že na tu zítřejší schůzku," začal "půjdu sám," dořekl a pohlédl na ni se sebezáchovou v očích.
Čekal výbuch. A oprávněně.
"Proč?" vystřelila výhružně. Věděl, jak moc to v ní vře. Musel se jen vyhnout nejhoršímu.
"Jsi příliš… emotivní, pokud jde o tenhle dům," řekl s přesvědčením.
"Umím se ovládat," odsekla naštvaně "Chci tam být," oznámila prostě a vrátila se ke čtení knihy.
Draco si povzdechl. Byla tak paličatá… Ale ona tam být jednoduše nesměla. Jakýkoli pocit ve spojení s ní, u něj neměl název. Nemohl a později se už ani nesnažil hledat pro ně jména a popisovat jejich účinky. Okolo ní byla aura prozářená… normálním životem. Na rozdíl od té jeho. Přímo hmatatelně z ní mohl cítit radost ze života, kterou dávala do každého svého pohybu, slova, myšlenky. Ovlivňovala ho víc, než si byl ochoten připustit.
Ona, Hermiona Grangerová, ovlivňovala Draca Malfoye. Bylo to nepředstavitelné pro celý svět, pro ni i pro něj. Přesto se to dělo. Byla to spojení s realitou, které ho udržovalo při životě.
Jenže jí odmítal dávat takovou váhu. Jeho rozum protestoval. Ale jeho mysl se otevírala nové vlně zkušeností.
Byla pro něj důležitá.
A navíc, ona ten dům tolik chtěla. A on, i když nechápal proč, chtěl jí ho stejně tak koupit.
To hloupé, slabomyslné, upřímné a nezkažené já, hluboko uvnitř něj vědělo, že jí prostě jen chce udělat radost. Pochopil, co znamená mít přátele.
"Nepůjdeš tam," řekl chladně. Jako by mu na ní vůbec nezáleželo.
Prudce se na něj otočila, v očích otázku 'proč?', ve tváři odhodlaný výraz.
Protože s tebou bych byl nervózní…
Stáli v němé hádce, zdánlivě nekonečného ticha.
Jeho nádech zapůsobil jako rána do zvonu. "Domluveno?" zeptal se mírněji.
"Domluveno?" zeptala se nevěřícně. "Malfoyi, domluveno?! Ty ses domluvil! Tobě vůbec nedochází podstata slova domluva. Nemůžeš… nemůžeš mě tam nechtít! Ty jsi chtěl být přítel a teď?!" vykřikla. Stála se zaťatými pěstmi naproti němu a snažila si vzpomenout, proč si myslela, že by on mohl být jejím přítelem.
Draco se na ni znovu chladně zahleděl. "Pokud se chystáš každé moje samostatné rozhodnutí překroutit na pokus o zničení tohohle… soužití, co mezi námi vzniklo, nebudu ti bránit. Jen se nejdřív rozmysli. Pro svá rozhodnutí mívám dobré důvody. I když teď se zdá, že jedno z nich nebylo úplně správné. Doufal jsem, že nikdy nebudu litovat toho, co všechno jsem ti řekl," dořekl a propaloval ji pohledem. Byla to upřímná řeč. Ostrá, ale na něj upřímná. Ještě chvíli jí hleděl do vzdorujících očí, potom se otočil na podpatku a zmizel.
Jako ve snách sledovala zabuchující se dveře.
A jemu jsem věřila?
* * *
Hermiona seděla celý den za stolem napjatá, myšlenkami na pokraji zhroucení. Každý pergamen, který měla vyplnit pokazila, neslyšela jedinou z otázek svých kolegů, a když se jí John zeptal, jestli by neudělala zkoušející malé skupince šestnáctiletých, zuřivě jeho nabídku odmítla. Při přemisťování v tomhle stavu by dopadla ještě hůř, než ty "děti".
"Jane, co se s tebou děje?" zeptala se starostlivě po obědové přestávce May. Hermiona si domyslela, že pravděpodobně viděla, jak ve výtahu rozsypala všechny složky, které nesla, a i když jí je pomáhal sbírat Theodor, nevěnovala mu velkou pozornost. Vlastně byla myšlenkami tak mimo, že doufala, že ji ještě někdy pozdraví.
"Daniel má dnes schůzku ohledně domu," odpověděla popravdě, i když věděla, že vysvětlovat May, proč ten dům tak moc chce, by nemělo cenu.
"A proč tam nejsi s ním?" zakroutila May hlavou.
"To bych taky ráda věděla," povzdechla si a nechala May s jejím nechápajícím výrazem za bariérou smutku.
Přes noc totiž její zlost ochladla. Ráno by byla odpřísáhla, že jí na tom domě vůbec nezáleží jen proto, že ji Draco nechtěl vzít sebou. Jenže tenhle laxní přístup jí nevydržel dlouho a ona, sotva přišla do práce, přestala se soustředit na všechno okolo, kromě Draca a jeho schůzky.
Nervozita propůjčila sílu její ruce a ona s nechtěnou lehkostí přelomila brk. Inkoust se rozstříkl po celé její tváři a po pergamenu, který zrovna vypisovala.
Jak se dalo čekat, May se začala nekontrolovatelně smát a s ní se nechali strhnout i ostatní. Hermiona němě seděla a potom jí to došlo. Přeháním. Tak moc, až se mi smějí. Tahle myšlenka zasáhla její vědomí rychlostí světla a ona se rozesmála s ostatními. Rozhodně odhodila brk do koše a zvedla se k umyvadlu, které stálo v rohu místnosti, aby smyla modré pihy ze svého obličeje.
Rudnoucí tváře jí stále cukaly, když pomalu obcházela všechny stoly.
V tu chvíli se do smíchu ozvalo zaklepání na dveře a dovnitř vstoupil Draco.
May se přestala smát a se zájmem, sobě vlastním, pozorovala mladého blonďáka ve dveřích.
Ten se ale díval jen na Hermionu. V očích mu plály plamínky vítězství. Zřejmě si ještě nevšiml její ozdoby, když zvedl tlustou složku pergamenů a radostně prohlásil "Je náš!"
Tahle jednoduchá věta zapůsobila na Hermioninu dosavadní uraženost jako oheň na led a ona se mu bez rozmýšlení vrhla kolem krku.
May nadšeně zavýskla.
Draco se rozpačitě rozhlédl okolo, ale potom Hermionu váhavě přijal do své náruče a nakonec, jakoby z něj díky ní opadla všechna nervozita, ji k sobě pevně přitiskl. Miloval její zbrklost, i když ho dostávala do těchto situací.
"Díky," zašeptala Hermiona vroucně přímo u jeho ucha.
A on věděl, že mu nezbývá nic jiného, než se usmát. I když v tu chvíli se Hermiona odtáhla a jeho úsměv jí ještě stokrát zvedl náladu, což by nikdy dřív netoleroval, i když se na ně dívali všichni její spolupracovníci a dokonce, i když zjistil, že má na tváři obrovskou modrou šmouhu, potom, co se o něj Hermiona otřela, byl rád. A kdyby se nebál, řekl by, že i šťastný.
* * *
Na konci ulice se shromažďovali kouzelníci z nejbližšího okolí, jejich pozornost upoutala skupinka technický pracovníků a hluk, který se okolo nich linul. Střešní tašky se zasouvaly do svých správných řad, skleněná výplň oken konečně zakrývala výhled do všech místností, prkna z podlahy a obložení se s neuvěřitelnou rychlostí a zručností jednoho z pánů v oranžových hábitech, přitiskávala k podkladu. S tím starým a opuštěným viktoriánským domem se něco dělo.
Pohledy všech se jako na povel zabořily do mladého páru přicházejícího ze zahrady v patách s jedním z technokouzelníků. Hnědovláska s několika pihami na nose a blonďák s aristokratickými rysy v obličeji zkoumavě pozorovali každé kouzlo, seslané na jejich nový dům. I když si ve skutečnosti jistě nemuseli dělat starosti. Podle oblečení pracovníků si vybrali jednu z nejlepších společností na stavbu a opravu domů. Kouzelníci se pohybovali hbitě a bezchybně. Každý jejich švih zanechal na domě náznak dokonalosti. Brzy jakoby se po starém a ošuntělém domě slehla zem. Poslední střešníky naskákaly na svá místa a skupina kouzelníků se hlavními dveřmi vydala opravit vnitřní, obytné prostory.
Hermiona s Dracem stáli fascinovaně před svým domem. Okamžitě po tom, co Draco donesl úředně potvrzenou kupní smlouvu, pustili se do organizace. Pár dní volna v práci a rychlá domluva s technickou společností jim zaručila dokonalý výsledek.
Hermiona nemohla uvěřit vlastním očím. Tohle byl ten dům, ve kterém se tajně skrývali téměř dva měsíce. Dva měsíce plné myší a švábů se náhle změnily v sen. jen nikdo nevěděl, jak dlouho ho budou snít…
Draco to se zadostiučiněním pozoroval. Ne výjev, který fascinoval všechny přihlížející, ale něco mu nepopsatelně bližšího. A stejně tak vzdáleného. Pozoroval Hermionin úsměv. Tu radost, kterou měla vepsanou v očích tímhle prostým skutkem. Tenhle dům byl jejich záchrana, jejich útočiště už od počátku. A teď byl právem jejich a… Nádherný! A nejen ten dům.
"Ještě jednou díky," řekla Hermiona do jejich soukromého ticha, aniž by odtrhla pohled od domu. Když si všimla, že ji pozoruje, vrátila mu vše říkající pohled, potom se otočila a zamířila k jejich novým sousedům.
"Dobrý den," potřásala si rukou střídavě s každým příchozím. "Já jsem Jane Grangerová a tohle je můj přítel Daniel Prochain. Právě jsme se přistěhovali z Francie," uvedla je neformálně.
"Ten dům vypadá opravdu úžasně," prohlásila jedna z žen ve středním věku. V ruce držela zřejmě právě upečenou bábovku a s úsměvem ji podávala Hermioně.
"Ano, to ano," přikývla "Sami jsme nevěřili, že takhle prokoukne."
"Muselo to stát hodně peněz," zamumlal jeden z mužů, kteří stáli opodál a kouřili doutníky. Chamtivost mu sálala z očí.
"Víte, nejsme si jistí, jak dlouho tu budeme bydlet, přesto se téhle dokonalé nabídce nedalo odolat," odbyla ho Hermiona se strojeným úsměvem.
"Dokonalá nabídka… Taková barabizna," odfrkl si znovu. Draco nad jeho drzostí nevěřícně zakroutil hlavou. "Dříve možná, teď vaše slova ovšem nemůžeme brát vážně," řekl dospěle a nadřazeně.
Žena s bábovkou se na něj zbožně zahleděla. "Ano… Jeffrey, nech toho, vidíš, že je ten dům nádherný!" okřikla svého manžela rázně a konečně se jí povedlo vecpat Hermioně tác s buchnou do náruče.
* * *
Vzhledem k probíhajícím pracím uvnitř domu nebyla jiná možnost, než se zdržovat venku. Na ulici, mimo Anglii, prostě jen z dosahu vtíravých sousedů.
Za několik málo dní Draco slavnostně předal hromádku peněz kouzelníkům, kteří na jejich domě udělali skvělou práci. Změnil se k nepoznání. Když Hermiona poprvé vstoupila dovnitř, nedokázala ovládnout udivený výraz a do očí se jí vehnaly slzy.
Krb, křesla, knihovna… Bylo to k nepoznání. Zlehka našlapovala po nové podlaze a usmívala se. Tohle patro se nedalo použít, když do domu poprvé vkročili, teď překypovalo luxusem a vlídnou atmosférou. Téměř rodinnou.
Vrchní pokoje prošly stejně radikální změnou. Jenže s tím rozdílem, že netušila, co za překvapení pro ni Draco chystá.
"Merline," vydechla sotva otevřela dveře jejich bývalého obýváku. Draco stál se samolibým úsměvem za ní a pozoroval její reakci.
Omámeně vešla do pokoje a několikrát se otočila na místě. Stála v ložnici sladěné do červeno zlaté barvy, prosluněné obrovským oknem směřujícím do zahrady. Na nočním stolku leželo několik knih o cestování a čase.
S nepochopitelným štěstím se na něj otočila.
Usmíval se.
Sotva zpozoroval její pohled, jeho obličej se stáhl do úšklebku. Jednoduchá obrana, ale ji neoklamal. Chvíli se na něj jen s úsměvem dívala, potom ale rychle vyběhla ze dveří a otevřela dveře k jeho ložnici. Ta byla rozšířená o část, kterou kouzelníci probourali, přesto ani zdaleka tolik velká, jako Hermionina. Typické zmijozelské klišé - zelená se stříbrnou - působila neskonale elegantně.
Zasmála se "Mám takový pocit, že se těch kolejních symbolů nikdy nezbavíme."
Draco jen povytáhl obočí a prošel chodbou. Uprostřed schodiště, jakoby si uvědomil, že mu něco chybí. "Grangerová, pojď sem," houkl a dál sestupoval dolů.
"Co se děje?" přiběhla Hermiona rychle, vždy připravená na jakoukoli situaci.
"Nic," odpověděl s pokrčením ramen Draco a zastavil se u hlavních dveří. "Tak jdeš se mnou, nebo ne?" zeptal se hraně netrpělivě, když si všiml, že se Hermiona ještě nepohnula z nejvyššího schodu.
Nechápavě se na něj zahleděla, ale na jeho nedočkavé gesto rychle seběhla dolů a vyšla za ním na ulici.
Byl teplý letní večer a ulice byla plná lidí. Draco se ale bez povšimnutí postavil čelem před dům a Hermiona jemu po boku.
"Takže?" zeptala se.
Ušklíbl se a zamumlal tiše kouzlo. Potom, co máchnul hůlkou, objevil se nad dveřmi domu zářící nápis. Hermiona udělala zmateně krok blíž, aby na něj zaostřila. "Espoir…" přečetla "Co to znamená?"
Draco se chvíli na nápis nepřítomně díval, potom se zahleděl na Hermionu "Naděje," řekl a vrátil se zpátky do domu.
* * *
"Grangerová?" zahučel šéf ze dveří kanceláře na Hermionu procházející chodbou. "Pojďte sem, k něčemu vás potřebuju," řekl a zmizel za svou cedulkou "Vedoucí odboru". Hermiona si v pracovně odložila složky a pospíchala za svým obvykle dobře naladěným nadřízeným.
"Ano, pane Breemarku?" vstoupila do dveří a našla ho zaskládaného stohy papírů.
"Potřebuju, abyste zanesla několik složek do prvního patra. Je jich tolik, že je sova neunese a vy máte zrovna chvilku čas, viďte?" Tázavý tón na konci věty zněl víc netrpělivě, než vlídně.
"Zase nám to tady rozhází. Míň pracovníků na tolik kanceláří, jako by si nemohl vybrat jinou část budovy, kterou bude terorizovat… Soupis prací, seznam zaměstnanců, úspěchy odboru…" mumlal si nepřetržitě pro sebe, zatímco na sebe vršil jednu složku za druhou. "U Merlinovy nohy, kde jsem nechal tu bankovní složku…"
"Tak, Grangerová, tohle," řekl o chvíli později a podal jí do náruče tucet tlustých složek "odnesete do prvního patra, poslední kancelář vpravo. A ať si to Malfoy klidně sežere!"