Kapitola 10. - Známí neznámí
Kouzelnická dospělost měla odjakživa jiné limity než mudlovská. Někteří tomuto faktu děkovali, někteří ho nesnášeli. Draco s Hermionou měnili své názory tak, že ani May by nebyla rychlejší.
A že měla tahle osoba postřeh.
"Ale zlatíčko," uklidňovala Hermionu vždycky, když se její svěřenkyně rozhodla praštit hlavou o stůl. "Zase jsi napsala datum do pravého horního rohu, jako to děláš vždycky?" zeptala se mile, zatímco Hermiona bojovala s nutkáním praštit její hlavou o stůj. May ji úmyslně provokovala od té doby, co si všimla Hermionina "školního zvyku" - jak její počínání k její hrůze nazvala.
Školní zvyky…
Dva dny po přijetí páru Prochain - Grangerová, vtrhla dokonce May do kanceláře s takovou vervou, jakou u ní málokdo kdy viděl.
"Teda lidi!" vydechla ohromeně a zády se opřela o dveře, které za sebou hlučně zabouchla. Jeden knoflíček na košili měla o něco rozepnutější, než by měl být a její hnědé vlasy byly rozcuchané do všech stran.
"Co se ti stalo?" vydechla starostlivá Beth.
Přesně na tuhle otázku May čekala. Plejáda "ach" a "och" mohla začít. "Jedu si takhle výtahe, potom co jsem dnes byla v té nové kouzelnické školce s dětma, a najednou vám nastoupí takovej blonďáček, no radost pohledět! Vysokej akorát, krásná postava a ty ruce… Hezčí ruce jsem snad v životě neviděla," vydechla požitkářsky, zatímco Hermiona si v mysli pomalu vykreslovala obrázek muže od výtahu. "Nesl hromadu papírů a vypadal, že mu to brzo všechno spadne, a taky, že spadlo! Tak jsem rychle zkusila fintu, kterou mi poradila sestřenice-" -"Myslíš tu patnáctiletou?" skočila jí do řeči škodolibě Meg "Kuš! Jakoby to nebylo jedno! Takže," nabrala hned ztracenou rovnováhu "rychle jsem si rozepnula pár vrchních knoflíčků-" - "Tak pár, jo?" zeptal se se zkoumavým pohledem John, který zrovna vešel do dveří - musel je odtlačit i s May - "Pár! Ehm… Takže rozepnula jsem si košili, rozcuchala vlasy a vrhla se na ty jeho papíry, aby je chudáček nesbíral sám," vzdychla a při slově chudáček se zatvářila tak dramaticky, jakoby stoh papírů znamenal málem mrtvou rodinu i se sousedy.
"A?" zeptala se dychtivě Amy, která zřejmě ke své naivitě stále věřila, že historka jejího Veličenstva nadsázky, by měla mít nějakou pointu.
"A?" zopakovala teatrálně May. "Vystoupil v našem patře!" vykřikla.
V tu chvíli si Hermiona dosadila do svého obrázku správný obličej "May…"
"Počkej!" řekla May výhružně a zapínala si vrchní knoflíčky blůzky. "Když jsem mu totiž před výtahem podala všechny ty listy, poděkoval a představil se mi jako Daniel. Chvilku vypadal, že si teda nemůže vzpomenout na jméno, ale myslím si, že je to jen díky radám mé milované Susan. Ta košile asi zabrala…" povzdechla si nakonec, opřela si hlavu o dlaň a zasnila se.
"Nemáš náhodou manžela?" zeptal se do velkého ticha John.
"A děti?" dodal Jo.
"Ále, to nic neznamená," zasmála se May, posadila se ke svému vlastnímu stolu a vytáhla si práci. "Víte…," zamyslela se "stejně by mě zajímalo, kdo to byl," pronesla zvláštně klidným tónem na konec a zakroutila nad celým dnešním ránem hlavou. "Nejdřív ten učitel ve školce, teď tenhle krasavec…" mumlala si pro sebe.
"Ehm… May?" zkusila to nesměle znovu Hermiona..
"Ano?" zvedla May klidně hlavu, zřejmě nadopovaná svou ranní dávkou pozornosti.
"Ten… Ten kluk, Daniel, je… Eh, on je můj přítel," vykoktala nervózně.
O několik dveří dál zmačkal Draco další pergamen. Tak moc se soustředil na to, aby konečně nenapsal Malfoy místo Prochain do kolonky s podpisem, jeho snažení ale zmařil hlasitý smích, který náhle jako sekyra přeťal ticho na celém odboru.
Netrpělivě stiskl brk mezi prsty a podal si další arch pergamenů.
"Mal - Prochain!" zanadával a v silných prstech brk přelomil.
Školní zvyky…
* * *
Přesto přese všechno zapadli oba do pracovního tempa své práce lehce. Dokonce, k nemalé radosti jejich spolupracovníků, přijali jakoukoli práci, která se naskytla, jakýkoli přesčas. Nedomluvili se takhle jen kvůli Dracově půjčce, ale hlavně kvůli jejich domu.
Jejich první popracovní víkend totiž Hermiona zahlédla něco, co je přimělo pospíšit si s veškerým jednáním.
"Draco?" zavolala tenkrát na svého přítele, od okna v obýváku. Draco se zrovna skláněl nad jednou ze spálených krbových map, které si v pátek přinesl "domů". Jeden z jejich pracovníků v terénu měl prý 'menší' nehodu s brašnou. V krbu. Hned ten den Draca jeho spolupracovníci ujistili, že v jejich oboru to není žádná novinka, ale kouzly prý to spravit nejde.
Uvolněně zvedl hlavu, vděčný Hermioně za jakoukoli výmluvu k přerušení své práce. Promnul si krk a zaostřil na ni "Ano?"
"Pojď sem," pokynula mu rukou, nepřestávajíc se dívat z okna.
"Co se děje?" zeptal se téměř okamžitě po její pobídce. Hermiona sebou trhla. Ještě si pořádně nezvykla na jeho umění tiché, doslova neslyšené chůze. Draco se taktně postavil tak, aby nestál ani moc blízko ní ani moc daleko od okna.
"Ten dědek," řekla a ukázala ven do místa, které bylo Dracovým očím díky jeho postoji skryto. Hermiona ho netrpělivě popadla za rukáv, přitáhla si ho bokem k sobě a znovu ukázala "Tam!" probodla vzduch prstem a zároveň protočila oči nad jeho zdrženlivostí. Dal-li se jeho odstup zdrženlivostí nazývat.
"Co je s ním?" zeptal se pochybovačně Draco a nosem se ještě víc přiblížil k rámům okna.
"Už tu stojí dlouho," řekla a okamžitě dodala argument na Dracovu nevyslovenou námitku "A určitě na nikoho nečeká, protože celou tu dobu se dívá jen na náš dům," vysvětlovala, při čemž nepřestávala provrtávat starého kouzelníka očima.
Jakmile to dořekla, vydal se "ten dědek" rovnou cestou směrem okolo jejich domu k zahradě.
Hermiona rychle přeběhla přes pokoj, Draco ji následoval a oba se znovu vyklonili, tentokrát z protějšího okna. K jejich překvapení, záhadný muž neodcházel cestičkou do mudlovského Londýna, ale zručně protáhl ruku brankou od jejich zahrady, otevřel ji a vstoupil. Oba ho zděšeně pozorovali. Několikrát se rozhlédl okolo sebe, potom vytáhl pár pergamenových svitků a hůlku. Chvíli hleděl do papírů, potom zvedl ruku a hůlkou nedbale mávl.
Hermiona zareagovala nejrychleji, jak jen mohla. Popadla Draca za ruku a přemístila je. K Dracovu nepříjemnému překvapení ne daleko od jejich domu, ale přímo na cestu vedle jejich zahrady.
"Co to-" děláš - chtěl se zeptat, ale stihl jen první část věty. Hermiona ho zadržela. Se zatajeným dechem pozorovala téměř neviditelnou vlnu zaklínadla Homenum revelio, které se neslyšně vracelo ke kouzelníkovi, aby potvrdilo, že dům je - až na myši a jinou havěť - prázdný. Muž němě přikývl a začal se znovu přehrabovat ve svých papírech, teprve až potom si Hermiona oddychla. Jenže ne na dlouho.
"Ehm…" ozval se najednou hluboký hlas přímo od jejich plotu. Hermiona vzhlédla, zatímco Draco se konečně přestal dožadovat vysvětlení, proč je zatraceně přemístila zrovna sem.
"Á, dobrý den!" pozdravila rozzářeně Hermiona, jakoby muž, stojící naproti ní, byl to jediné, co si dnes přála vidět.
K Dracovu dvojnásobnému zděšení, ho chytla za ruku a táhla sebou směrem k plotu. "To je váš dům?" zeptala se mile.
"Ne, tenhle… Tahle budova je majetkem Ministerstva, prohlásil muž suše.
Hermioně neušlo, že jejich domeček, odmítl označit za řádnou stavbu a hluboce se urazila. Už to bylo dlouho, ale tenkrát jim tenhle dům pomohl. Ona k němu přilnula jako tonoucí k záchrannému kruhu. Důvěřovala jeho ochraně a tenhle… Chlapík, se ho opovážil pojmenovat jen budova?
V očích se jí blýsklo.
"Smíme, tedy?" zeptala se s jednou rukou na klice od branky a druhou pevně držící Draca.
"Ehm… Ovšem," řekl nervózně kouzelník.
"Já jsem Jane Grangerová a tohle je můj přítel Daniel," řekla zdvořile a podala mu ruku.
"Těší mě," řekl neupřímně. Hermiona mohla hádat, že stejně tak neupřímné bylo asi Dracovo podání ruky. Neustále si ho měřil pohledem. "Jsem Fletcher, pracovník ÚKP - Údržby kouzelnických prostor," řekl veledůležitě a poklepal na pergameny v brašně.
Fletcher, zamyslela se Hermiona. Dung!
"Moc nás těší, pane Fletcher. Můžu se zeptat, z jakého důvodu se zajímáte o tento dům?" snažila se působit co nejdospěleji.
Mundungusův - zřejmě - otec si pozornost mladé dámy patřičně užíval, nehledě na to, že stále křečovitě drtí ruku svého přítele, do které tiše vysílala veškerý svůj vztek na lidi povahy pana Fletchera staršího. I mladšího.
"Ale jistě, mladá dámo, tenhle dům tu chátra již desítky let, Ministerstvo se chystá tyhle zbytky" - silnější stisk Dracovy dlaně - "strhnout, jak říkají mudlové, a prodat jako stavební parcelu. Je to výhodné místo," řekl znalecky.
Hermiona polkla a podívala se na Draca. Chtěla toho člověka rozdrtit. Strhnout jejich dům?!
"My bychom ho chtěli koupit," zaslechla najednou hlas vedle sebe. Drtivý stisk její ruky se změnil na děkovný dotek. Draco ji ta slova sebral z jejího nerozhodného jazyka. Byla mu neskonale vděčná.
Fletchera, zdá se, zaskočila Dracova nabídka ještě víc, než Hermionu.
"Tenhle dům?" zeptal se pochybovačně. "Víte, právě jsem dělal poslední prohlídky před rozhodnutím a… Pokud to ovšem myslíte vážně," pozvedl obočí.
"Sm… Vážně," řekl Draco pevným, dospělým tónem.
Fletcher se zamyslel. Hermiona se téměř mohla vsadit - jen nebylo s kým - o obsahu jeho myšlenek. Čísla, sumy, rozlohy,…
"V tom případě," řekl po chvíli, sáhl do kapsy své brašny a podal Dracovi vizitku "Ve středu ve tři hodiny v mé kanceláři," navrhl "Může být?"
Draco pohlédl na jeho vizitku ministerského rázu. "Samozřejmě," řekl zamyšleně. V mysli právě přepočítával, kolik ho bude tahle schůzka stát nedodělaných map.
Fletcher se úlisně usmál. Peníze z prodeje jdou zřejmě i do jeho kapsy, pomyslela si Hermiona.
"Tak tedy," otočil se na podpatku a podal Dracovi ruku "Ve středu, nashledanou," řekl, potřásl rukou i Hermioně a s hlasitým prásknutím byl pryč.
Draco se po jeho vzoru otočil na patě a i s Hermionou se přemístil zpátky do obýváku. Pustil ji a, jakoby nic, se posadil zpátky ke svým mapám. Beze slova, jen se zvláštním pocitem, který, až kam jeho paměť sahala, ještě nezažil.
"Draco, já… Já nevím, proč pro mě má tenhle dům takovou cenu… Asi je to tím, co se tu za tu krátkou dobu, co jsme tady, stihlo všechno stát. S naší situací. S námi…" mluvila tiše od okna. "Ale, upřímně, nevěřila jsem… Ne. Spíš jsem si nebyla úplně jistá tím, že ho opravdu koupíš. Ale tys to myslel vážně!" vydechla dojatě a přešla k němu blíž.
"Grangerová, je to jenom obchod," zamumlal, odložil brk a vstal. Nemohl dál zůstat v jedné místnosti zároveň s ní a tím zvláštním pocitem.
"To teda není," řekla tvrdohlavě. "Moc to pro mě znamená," usmála se a než stihl zareagovat, krátce a opatrně - ale opravdu velmi krátce a velmi opatrně - ho objala. Potom se s ruměncem ve tvářích, ale spokojeným úsměvem, pomalu přesunula k oknu do zahrady a vyhlédla s představou houpačky, křesel a rozkvetlé jabloně.
Za Dracem po chvíli tiše zapadly dveře.
* * *
"Prosím, slečno," usmál se na Hermionu neznámý blonďák a podržel jí výtah.
"Děkuji," usmála se znovu Hermiona a v příjemném tichu se nechala vyvézt do svého patra. "Nashledanou," rozloučila se a její tichý společník jí odpověděl kývnutím.
Z téhle nevinné situace se stal rituál. Hermiona se nejdřív smála té náhodě, že ten sám muž, který jí držel výtah včera, jí ho drží i dnes. Jenže další den, i ten následující, se to opakovalo a ona si teprve po týdnu uvědomila, že je to zřejmě nějaký pracovník Ministerstva, kterému oběd končí stejně jako jí.
Tři týdny v práci uběhly jako voda a ona už si zvykla nevzpomínat na školu jako na to, po čem následovaly prázdniny. Červenec se hnal do své poloviny, ale oni stále tvrdli v kancelářích.
Se svým neznámým se 'znala' už skoro dvacet dní.
Jednoho parného dne, dne, kdy se i ministerské rosničky postarali o pětatřiceti stupňové vedro, seděla Hermiona v bufetu a popíjela ledovou kávu, kterou jí číšnice donesla jako na zavolání teprve před minutou. Dnes chyběly na stole noviny a ona výjimečně neměla co na práci. Rozhlížela se po Atriu a vzpomínala na časy před rokem, kdy se těmito chodbami řítila za záchranu Siriusovi života, ochotná obětovat svůj. Tenkrát si odtud přinesla svůj obraceč…
Tyhle myšlenky ji dokázaly zchladit účinněji, než ledová tříšť.
Pozorovala lidi pobíhající sem a tam okolo prosklené kavárny. Necelý měsíc práce na Ministerstvu ani zdaleka nestačil k poznání jejích spolupracovníků na Odboru, natož zbylých lidí.
Draco se dnes zdržel. K jeho smůle.
Její oči zachytily u krbů něco znepokojivě známého. Jakoby se přízrak minulosti - nebo budoucnosti - zatřepal v zelených plamenech. Hned ale zmizel. Po celém těle se jí rozlil podivný neklid. Čekala několik dalších okamžiků, dokud jí obrázek před ní nevyrazil dech.
Ze zelených letaxových plamenů vykročila vysoká štíhlá postava kouzelníka s hustými prošedivělými vlasy a dlouhými vousy. Na nose měl půlměsícové brýle a o něčem zaujatě diskutoval s tehdejším ministrem, který se z plamenů vynořil hned za ním. Hned za Brumbálem.
Hermioně překvapením vyklouzla lžička z prstů zpátky do kafe. Tělo jí zaplavil pocit krajního překvapení. Nevěřícně hleděla na postavu přímo před sebou a sváděla vnitřní boj. Jít nebo nejít za Abusem Brumbálem?
Pevně rozhodnutá se k němu, jako k jistotě propojující její současnost s její budoucností, alespoň přiblížit, vstala-
"Dobrý den, slečno!" zazněl jí najednou u ucha známý hlas. Polekaně se otočila a ohromeně zůstala zírat na blonďaté dlouhé vlasy a jasně zelený límec hábitu. Chvíli trvalo, než její oči našly ten děsivě povědomý klid v šedomodré.
"D... Dobrý den," vykoktala, paralyzovaná sledem rychlých náhod a nepravděpodobných situací. Naposledy se ohlédla ke krbům, jediné, co ale spatřila byla Brumbálova záda mizící v jednom z krbů určených k odesílání lidí z budovy Ministerstva.
Otočila se a věnovala plně soustředěný pohled svému společníkovi. "Omlouvám se, překvapil jste mě," řekla popravdě a proti své vůli zčervenala. Přesto dokázala najít svou ztracenou rovnováhu a s úsměvem nabídnout místo. "Nechcete se posadit?" řekla a uhladila si sukni. Vedle tak neobyčejně elegantního muže si připadala malá a ošklivá.
"Rád bych," řekl, počkal, dokud se Hermiona znovu neusadila a poté si přitáhl jednu z židlí. Hbitě si stáhl uhlově černé rukavice z dlouhých prstů a napřáhl k Hermioně bledou ruku. "Jmenuji se … Theodor," vyslovil přirozeným, lehce nadřazeným tónem.
Zdá se mi to, nebo lidi v mém okolí vážně zapomínají, jak se jmenují, pomyslela si Hermiona na jeho zaváhání.
"Těší mě," řekla s nervózním úsměvem na rtech "Jane," dodala. Zvláštní náznak úsměvu na jeho rtech ji přiváděl k šílenství. Tázavě na něj pohlédla.
"Přijel jsem dnes dříve," řekl, jakoby nepodstatně, zároveň ji ale nepřestával probodávat pohledem. "A nemohl jsem si nevzpomenout na vás. Měl jsem pocit, že pokud vám dnes znovu nepodržím výtah, ztratí můj den řád a já se nedočkám večera."
Znělo to tak… Poeticky. Hermionino skryté naivní já pozvedlo hlavu z hlubokého spánku.
Byl tak přirozeně přitažlivý.
Přišla servírka. Nejdřív pohlédla na rukavice, zřejmě z dračí kůže, ležící na stole, potom na blonďaté vlasy a nakonec do tváře jejího… Tedy, Theodora.
"Dobrý den, máte nějaké přání?" zeptala se nesměle. Jeho šarm působil zřejmě na každou ženu stejně.
"Ne, děkuji," pohlédl na hodiny "Myslím, že už půjdeme," podotkl směrem k Hermioně a k jejímu úžasu se zpátky na - podle ní přitažlivou - servírku ani nepodíval. Ta uraženě opustila hřiště.
"A-Asi ano," řekla rychle Hermiona. Popravdě hodiny ukazovaly mnohem víc, než by měli. Jakoby by se jeho přítomností měnily zákony, pomyslela si, ale rychle zatřepala hlavou, předstírajíc, že si urovnává vlasy. Takové myšlenky teď nepotřebovala. Slovo teď pro ni totiž mělo zvláštní význam.
Společně vyšli z bufetu směrem k výtahům. Hermiona litovala, že si sebou nevzala nejmíň osmiset listový arch pergamenů. Teď neměla jak zaměstnat ruce. Nervózně si jednu položila na kabelku, zatímco druhou si stále upravovala nezbedný pramen, utíkající z jejího jinak perfektního drdolu.
Theodor - i když se jí příčilo, říkat někomu, tak neskonale elegantnímu člověku jen křestním jménem - ji nepatrně předešel a galantně, jako vždy, jí podržel mřížku. Výtah se rozjel a ona proklínala chvíli, kdy se rozhodla zamířit k jednomu z těch prázdných. Zdálo se to nemožné, ale její nervozita přesahovala únosné meze, zatímco on byl naprosto klidný a přirozený. Jeho pohled putoval po celém jejím těle, od drdolu, až po podrážky bot, následován neovladatelnou husí kůží. Neznatelně se otřásla. Jeho oči však zachytily i tento pohyb.
Jako vysvobození se do tíživého ticha náhle ozval ženský úřední hlas oznamující "Šesté patro: Odbor pro…" vystoupila a nejistě se otočila zpět na svého společníka.
"Teď je můj den kompletní," řekl s poklonou. "Nashledanou," dodal, když se vlak rozjel a nechal tak Hermionu jen ohromeně zírat na jeho mizící postavu. Stála a zírala na prázdný prostor po výtahu.
"Jane," zavolala na ni May, která se právě vypadal zjistit, kde se její oblíbená pomocnice zdržela.
Hermiona se na ni otočila a němě přikývla. To May stačilo, aby se vrátila do chladné kanceláře.
Málem mi políbil ruku, pomyslela si Hermiona zpomaleně, než zmizela ve dveřích.