Kapitola 9. - Pohádky píše sám život
Draco nebyl špatným přítelem. Snažil se.
Hermiona zjistila hned na začátku jejich "nového života", že důvěřovat někomu, svěřovat se mu a mít ho za kamaráda, bylo pro Draca něco nového. Nebylo těžké na to přijít. Často se i při "normálních" situacích zastavil a zamyslel. Dělá do správně? Neměl by to říct jinak? Premiéra těchto situací byla v pátek večer. Ten večer, kdy z Draca konečně spadli všechny zábrany - následovány narůstající nervozitou - a on Hermioně vyprávěl všechno, co zažil jako zastánce Voldemortovi názoru.
Jako někdo, komu dal Pán Zla důležitý úkol.
Mluvil dlouho. Celý večer a velkou část noci ho Hermiona pobízela a dodávala mu energii a sílu. Nikdy by to nepřiznal, ale bylo to tak. Bez odboček a přikrášlení jí představil ohromující základy jeho dětství, okamžik, kdy poprvé stanul Voldemortovi tváří v tvář i chvíle strávené s rozplývavou skříní. Hermioně se často naježily vlasy na zátylku, Dracův omluvný pohled jí ale pomohl k tomu, aby to přešla. A odpustila mu. Nezapomínala mu připomínat, že tohle jim zrovna může pomoct a tamto by mohli využít při jejich návratu do budoucnosti.
Pro Draca to nebyl lehký příběh k vyprávění, i Hermiona už slyšela mnoho lepších pohádek. Všimla si, když se Draco už po sedmé odmlčel v půlce věty, nic neříkala na to, že si neustále nervózně hraje s prstenem, i když už mu několikrát spadl, nevědomky se chvěla s ním, když vzpomínal na ty obzvlášť špatné okamžiky. Mučení mudlů, unášení dětí, zabíjení zrádců…
Dívala se na něj se starostí ve tváři, zatímco si podvědomě vrývala jeho rysy do paměti. Až moc rychle pochopila, že ten kluk, ten obyčejný šestnáctiletý čaroděj, který před ní v tu chvíli seděl, byl nucen dospět rychleji, než pro něj bylo zdravé. Zažíval tolik zlého, kolik jen mohl snést, přesto tam byl a vyprávěl svůj příběh.
Jistě, i ona si prožila svá dobrodružství. Ta ale, vzhledem k Dracovým životním zkušenostem, působila malicherně a hlavně, končila dobře, jako v každé správné pohádce.
Jenže Draco psal svou pohádku sám, zatímco jí pomáhali její nejlepší přátelé.
Ten večer už jeho úsměv nezahlédla. Ty vzpomínky za něj nestály.
Přesto si té noci oba vážili. Dala jejich přátelství podobu, kterou nikdy neztratilo.
* * *
"Ve skutečnosti, já, můj otec a moje matka, jsme nikdy netvořili rodinu. Už odmalička jsem věděl, že jiné děti mají jiný život, ale brzy potom, co jsem si začal uvědomovat sám sebe, my otec ukázal, jak se má chovat 'správný' Malfoy. Je to přirozené, tříleté dítě hledá vzory, kterých by se drželo, a pokud je jediné co vidí přetvářka, násilí a odměřenost, není lehké v něm udržet ty dětské představy na dlouho. Můj otec na tom pracoval už od mého narození a moje matka… Měla ráda společnost. Vyrůstal jsem se Smrtijedy."
"Věděl jsem, co se musí stát, aby mě konečně otec přestal brát jako malé dítě. Stačilo se dostat do Zmijozelu. Moudý klobouk se mě nemusel ani ptát. Moje touha, alespoň jednou se zavděčit, ze mě musela přímo sálat.
A pak jsem musel být nejlepší... Aspoň ve své koleji. To byl bod dva. Nedokážeš si představit, jak často mi tě otec předhazoval."
"Nesnášel mě."
"Byla jsi lepší, než jeho syn."
"A u mudlů rozená."
"Potom na mě namířil hůlku a čekal, dokud mu na každou z jeho otázek neodpovím ano. Nebál by se jakékoli kletby, nezáleželo mu na tom, že jsem jeho syn. Pán Zla chtěl pomocníky a já měl být jedním z nich. Vyhrnul si rukáv a ukázal mi svoje znamení. Tenkrát řekl, že teprve až budu mít tohle na ruce, budu jeho pravým synem."
"Přemístil mě do nějakého zámku a já, aniž bych ho viděl, věděl jsem, že tam je. Nikdo nedokáže popsat ten okamžik, kdy stojí tváří tvář něčemu tak děsivému a mocnému, jako je on a ví, že jediná věc, kterou může udělat je poddat se. Jinak zemře."
"Jen jsem přišel domů, přiběhla ke mně matka a chtěla vědět, co mi řekl. Vyptávala se a domýšlela si, co by mohl Pán Zla po jejím synovi asi chtít. Neřekl jsem jí ani slovo. Stál jsem v zahradě a zvracel. Otec jí to potom řekl za mě."
"Věděl jsem, že bude fungovat, sám jsem ji několikrát vyzkoušel. Jen jsem nevěděl jak dlouho. Ta věc je nevyzpytatelná, ale nebyla jiná možnost jak to provést. Přišel jsem tam a čekal na smluvenou hodinu. Dřív, když jsem to zkoušel… Není to bezpečný způsob přepravy. Vůbec jsem si neuvědomoval, co bude potom. Jedna část byla za mnou. Druhou jsem na čas vymazal z paměti.
A pak jsem zaslechl kroky. A zbytek už víš."
* * *
Celý zbytek víkendu se… Přátelili. Nebylo moc věcí, které mohli dělat. Se vším museli počkat. Rozhodli se, v rámci možností, si užít svůj poslední víkend před nástupem do práce. V domě se zdržovali jen na noc, zatímco přes den se přemisťovali sem a tam po celé zemi.
Několikrát se ocitli na pobřeží, kde foukal silný vítr a mrholilo, několikrát se zastavili u zříceniny nebo jiné památky. Jednou je Hermiona přenesla k Bradavicím, jenže Dracova němá odpověď, v podobě otočení se na podpatku a přemístění se jinam, byla dostatečně výmluvným "ne".
Nakonec je Draco přemístil do Francie.
"Kde to jsme?" zeptala se Hermiona, když si uvědomila, že lidé okolo ní nemluví anglicky.
"Ve Francii," odpověděl Draco "Támhle," řekl a ukázal na mohutnou vilu skrytou v horách "je sídlo Malfoyů."
Hermiona pohlédla směrem k onomu obrovskému domu a zarazila se nad jeho polohou, jak celosvětovou, tak místní. "Jak to, že stojí dům Malfoyů ve Francii a navíc v mudlovském městě?" zeptala se, když si svou domněnku, o mudlech potvrdila blízkou značkou "Le centre de Nice". "Pravda, Malfoy nezní zrovna anglicky…"
"Bydlí tam můj… Děda," odpověděl váhavě, chytil ji za rukáv a přemístil je zpátky do jejich domu.
"Zítra naschle," řekl a dveře se za ním zabouchly.
* * *
Sedm hodin čtyřicet pět minut. Přesně. Draco stál v přízemí jejich domu a čekal na Hermionu. Dorazila o minutu později. Vlasy měla sepnuté v drdolu prozrazujícím, že se velmi rychle naučila rozumět válečné módě. Jejich školní hábity byly dočasně přeměněny na soudobé pracovní kabáty a sotva Hermiona sešla poslední schod, jejich věk stoupl o několik let.
"Dobré ráno, Danieli," řekla a uhladila si sukni.
"Dobré ráno, Jane," pozdravil na oplátku Draco tím nejdospělejším tónem. "Můžeme?"
Hermiona koncentrovaně vydechla. "Ano."
Společně se přemístili přímo na Ministerstvo a výtahem vyjeli až do šestého patra. Tam je, jak slíbil, přivítal jejich šéf přímo na chodbě.
"Dobré ráno!" potřásl oběma rukou. "Doufám, že jste měli příjemnou cestu," řekl srdečně a zasmál se. "Však vy víte, tady u nás na odboru jde stejně jen o cestování," dodal a zavedl je do své kanceláře. "Vidím, že jste přijeli spolu výtahem, ale zřejmě se ještě neznáte…" zahalekal, ale výrazy v jejich tvářích ho donutili na chvilku zmlknout.
Draco využil chvilky ticha a vyvrátil jeho domněnku prostým "Známe."
"Vážně? Jak je to možné?" usmíval se jejich dobromyslný vedoucí.
"Víte, Daniel a já jsme… Bydlíme spolu," řekla rozpačitě Hermiona.
"To je skvělé!" tleskl. "To nám všechno půjde jednodušeji," dodal a nabídl jim šálek kávy. Potom, co ho oba přijali pokračovali v těch oficiálních záležitostech. Podepisovali smlouvy, tvrdili, že stále bydlí u rodičů ve Francii, usmívali se na dobře naladěného šéfa a upíjeli kafe.
"Takže jsme domluveni, slečna Grangerová se zapojí do skupiny pracující na Zkušebním středisku přemisťování a v nejbližší době si udělá záchranný kurz, zatímco pan Prochain ovládne Správu letaxové sítě," shrnul výsledek jejich schůzky "A hlavně nezapomeňte váš krb zařadit do letaxovýxh cest, až se přestěhujete," usmál se naposledy a vyprovodil je ze své kanceláře.
"Hodně štěstí," řekla Hermiona, když se za jejich odborovým vedoucím zavřely dveře.
"Tobě taky," přikývl Draco a vlezl do dveří, které byli kanceláři nejblíž. Velká šedá cedule na nich hlásala "Správa letaxové sítě". Hermiona vešla do těch na druhém konci chodby.
Tímhle začínal jejich nový - oficiální - život.
* * *
Hermiona seděla v ministerském bufetu a pročítala noviny, které leželi na stole, když přišla. Divila se nad rozdílem těch, co znala ona a těch, co teď četla. Ve Věštci z její doby bývaly většinou zprávy o zmizení, vraždách a zničených domech. Válečná podoba kouzelnického deníku vypadala jinak. Radostněji. Oznámení o svatbě, děkování za nenápadnou pomoc mudlům, nebo prosté vyhlášky ministerstva, to byla fakta, plnící stránky pergamenů. Tahle doba byla pro kouzelníky tak jednoduchá.
Hermiona si tiše povzdechla. Její práce byla tak skvělá. Často se přistihla, jak se snaží přesvědčit samu sebe, aby si to všechno, co se jim stalo, přestala užívat. Jenže to nešlo.
Sotva vešla do místnosti, kde sídlili lidé pracující ve Zkušebním středisku přemisťování, věděla, že tohle zvládne jednoduše. Místnost byla rozdělená na několik částí. V každé stál stůl s židlemi. Na stěnách vysel bezpočet článků z novin, vystavených certifikátů a fotek rodin. Celé téhle barevné tapetě vévodil velký nápis "Orientace,Odhodlání,Opatrnost".
Za stoly sedělo několik mile vyhlížejících lidí. Vypadalo to, že práce je netíží, protože ve chvíli, kdy Hermiona otevřela dveře, zaslechla ještě úryvek rozhovoru o "… a když to nakonec takhle zčervenalo, nedalo se to jíst", následně se celá místnost ponořila do ticha, zatímco všichni přítomní se na ni otočili.
"Dobrý den," řekla tiše a přemýšlela nad tím, jestli, až jí bude skutečných dvacet jedna, nebude takhle nervózní. Pokud jí vůbec bude dvacet jedna.
"Já jsem Jane Grangerová," začala, ale to už se k ní zvedla jedna z těch 'kuchařek' a s úsměvem ji přivítala potřesením ruky "Ahoj Jane, já jsem May. Jsi tu za Anitu, viď?" zeptala se, ale jakmile zjistila, že Hermiona 'Jane' nemá ponětí, kdo je, nebo byl, Anita, odpověděla si sama "Jistě. Anita byl náš odborovej blázínek, jenže teď je těhotná. My o ni všichni měli strach, protože se nevrátila z dovolené, ale ona nakonec přijela, zakulacená jako pomeranč, na ruce prsten jako on skřetů a usmívá se na nás, jakoby nic. Vždyť povídám, blázen," vychrlila ze sebe May na jeden nádech a stále u toho Hermioně třepala rukou.
"Nech ji prosím tě vydechnout," ozvalo se za drobnou May a ta od Hermiony na chvíli odstoupila. "Ahoj, já jsem John Brooke," potřepal jí rukou zrzek s výraznýma očima. "Doufám, že se ti tady bude líbit a brzo si zvykneš na naše tempo. Šneka bychom nepředběhli," zažertoval.
"Díky, budu se snažit," usmála se Hermiona "Johne," dodala hned na to, ale to už ji May tahala za ostatními členy střediska. "Tohle je Beth," řekla a Hermiona si potřásla rukou se starší blondýnou s brýlemi na nose "Tohle Meg," následovala asi padesátiletá paní s krysou na rameni "Meg je instruktorka. Dojíždí do Bradavic. - Jo," třicátník v mudlovském oblečení.
"Těší mě," usmál se.
"A tohle je Amy," ukázala May na posledního člena, asi dvacetiletou brunetku s velkýma očima. "Je z nás nejmladší. Teda, pokud ti není devatenáct," zasmála se May.
"Ahoj," pozdravila Hermiona Amy a potom se otočila na May "Ne, dvacet jedna," usmála se rozpačitě. Byla obklopená staršími a zkušenějšími lidmi.
"Tak to jste jen o rok! Teda, hlavně, že mně je zatracených dvacet sedm," zaklela a půlka osazenstva se začala smát. Zřejmě už na její narážky na věk byli zvyklý.
May ji aktivně zavedla k jejímu stolu, ukázala jí, kolik místa ze stěn má na svoje fotky, výstřižky, nálepky a upozornění… Řekla jí, kde má potřebné papíry, jak se zapsat do kurzu první pomoci, kam chodit na oběd a jak si brzo zvyknout. Hermiona by v životě nevěřila, že na světe existuje člověk tak ukecané povahy, bylo ale očividné, že ano. May toho byla přímým a dostatečným důkazem. Přesto jí hodně pomohla. Věřila, že díky ní si na novou práci rychle zvykne.
"Ahoj," vyrušil ji z myšlenek Draco, když si přisedal. "Tak jak to jde?" zeptal se a pohlédl na hodiny. Jelikož pracovali v jiných větvích odboru, neměli společný oběd. Hermiona začínala dřív, a když přišel on, měla už jen deset minut.
"Dobře," přikývla mu na otázku "Je nás tam sedm a všichni jsou milí. A dokonce tam ani nejsem nejmladší, pokud jde o můj smyšlený věk," usmála se. Ve skutečnosti byla s věkem pod čarou. Ubohých šestnáct. "A co ty?"
V kostce se dozvěděla, že Dracova pracovna je menší, sdílí ji se dvěma spolupracovníky, zatímco dalších pět jich je "v terénu", kde kontrolují krby a zapisují souřadnice. Jeho práce je jednoduchá. Přijímá hlášky o rozbitých nebo přesměrovaných krbech, rozepisuje služby a podle jeho slov "jediná práce, za kterou by měli platit", zakresluje cesty krbů do map. Hermiona si vděčně vydechla. To by určitě nebyla práce pro ni.
"Takže, po práci tady, nebo doma?" zeptala se, když skládala noviny.
"Hm-hm," přikývl Draco z plnou pusou sandwiche. "Doma. Nemám tušení, kdy ty mapy pochopím," řekla frustrovaně, když polkl a zahloubal se do jakéhosi složitého nákresu.
"Dobře," řekla s úsměvem a rozloučila se.
Cestou k výtahům přemýšlela, jak je možné, že se někdo po jednom jediném rozhovoru takhle změní. Takhle otevře…
"Děkuju," usmála se na muže, který jí podržel mřížku od výtahu. Byl vysoký blonďatý a nemohlo mu být víc, než třicet. "Nemáte zač, slečno," řekl elegantně a jeho šedomodré oči se zastavily na Hermioniných. Měl zvláštně povědomý pohled.
Mlčky vyjeli dvě patra, Hermiona vystoupila v šestém a celý výtah i se sovami, které se ještě používaly místo oběžníků, nechala za sebou.
Ve chvíli, kdy vešla na středisko, na všechno zapomněla.
Zapomněla na to, že výtah jede dál.
On vystoupil až v druhém patře.
(A/N: Tolik jmen bych si sama nevymyslela, takže upřímně přiznávám, že May, Amy, Beth, Jo, Meg a John Brooke jsou vypůjčená z knížky Malé ženy od Louisy May Alcott ♥ :))