Tento příběh se odvíjí od textů psaných jinou rukou, než je ta moje.

Prvním je úryvek z šesté knihy Harryho Pottera, druhým potom nápis D.M. 19/9 1944 na vnitřní straně svatebního prstýnku patřícího mně neznámé osobě, který našla maminka mé kamarádky. A právě tenhle zmíněný prstýnek dal vzniknout následující povídce.

 

+ + +

 

Harry jde s Brumbálem na výpravu za získáním viteálu.

 

"… chápete, co to znamená?" chvatně ukončil svůj výklad. "Brumbál tu dnes večer nebude, takže ať jde Malfoyovi o cokoli, bude mít další příležitost v klidu si to vyzkoušet. Psst, poslouchejte mě!" sykl rozčileně, když viděl, že se ho Ron i Hermiona chystají přerušit. "Vím, že to byl Malfoy, kdo v Komnatě nejvyšší potřeby něco oslavoval. Tumáte…" strčil Hermioně do ruky Pobertův plánek. "Musíte Draca sledovat a taky musíte sledovat Snapea. Řekněte o tom každému z Brumbálovi armády, koho se vám podaří sehnat. …" …

 

"… felix felicis - o ten se rozdělte a dejte taky Ginny. Rozlučte se s ní za mě. Musím už jít, Brumál na mě čeká -"

"Ne!" zaprotestovala Hermiona, když Ron ohromeně vybalil malou lahvičku se zlatým lektvarem. "To nechceme, vypij to sám, kdo ví, co tě tam venku čeká!"

"Mně nic nehrozí, budu s Brumbálem," ubezpečil ji Harry. "Chci mít jistotu, že se nic nestane vám… nekoukej tak na mě, Hermiono, uvidíme se, hned jak se vrátím…"

A tryskem se otočil, proběhl otvorem v portrétu a řítil se do vstupní síně.

 

J.K. Rowlingová - Harry Potter a princ dvojí krve

(strana 454 - 455)

 

Nevěřila mu.

Nevěřila tomu, že je Malfoy v Komnatě a kuje pikle. Nevěřila, že je potřeba zburcovat celou BA k hlídání jednoho profesora a jedné zdi. A nevěřila mu ani v tom, že budou potřebovat jeho felix felicis.

Možná měla.

 

Bylo to už několik minut, co Harry odešel. Teď už se nejspíš nacházel na nějakém šíleně nebezpečném místě, bojoval s nějakou temnou silou, nebo už se možná s Brumbálem vracel do Bradavic. Ron s Hermionou ale ještě neopustili místa, na kterých je viděl naposled. Seděli v křeslech u krbu a nervózně si předávali lahvičku zlatého lektvaru.

"My…Myslíš, že bychom měli udělat všechno to, co nám Harry řekl?" zeptal se Ron a prolomil tak to tíživé ticho, které od Harryho odchodu zavládlo.

Hermiona k němu zvedla zoufalý pohled. Vůbec si nebyla jistá tím, co dělat. Všechno bylo tak… nepravděpodobné. S jakou jistotou mohla říct, že by si zrovna Voldemort vybral pro svůj úkol někoho, jako byl Malfoy? Neviděla jediný důvod, který by ho k tomu vedl, kromě toho, že byl čistokrevný a jeho otec byl Smrtijed. Takových tu ale bylo. Prakticky všichni zmijozelští byli čistokrevní a původem Smrtijedi.

Jistě věděla jen to, že by musel být Voldemort naprostý hlupák, kdyby si na svůj úkol vybral Crabbeho nebo Goyla. Byli tu ale přece i jiní. Nott, jeho sestra, Zabini… dokonce jí připadalo rozumnější zadat cokoli Parkinsonové a její partě zmijozelaček než Malfoyovi, jehož jméno říkalo všechno jen ne "odvážný, svědomitý a vděčný". Byl to prostě srab Malfoy, co chce pro sebe jen to nejlepší, kolem sebe jen ty nejsilnější a v sobě radši nic dobrého. Ne, Voldemort neměl důvod pověřovat ho svým úkolem.

Ale jakým úkolem vlastně? Jak mohli vědět, že má Malfoy něco udělat? Vždyť jediné důvody, proč ho Harry vinil, byly jeho návštěva Borgina a Burkese, podivné mizení z Pobertova plánku, jeho pokusy vniknout tam, kam nesměl, opovržení se kterým jednal se Snapem a to, že v poslední době vypadal vážně vyčerpaně a mrzutě. Když se nad tím vším zamyslela, musela uznat, že důvodů měl Harry dostatek, přesto ji ale svědomí říkalo, že obviňovat slepě někoho na základě své nenávisti k němu nebylo úplně spravedlivé jednání.

Chvíli přemýšlela, co by asi mohl Voldemort po Dracovi chtít, ale nic jí nedávalo smysl. Za prvé, byl to Voldemort. Jeho chování obvykle žádný smysl nedávalo a za druhé, byla si stoprocentně jistá, že i kdyby se něco dělo, tady ve společenské místnosti by na to nepřišla.

"Hermiono…?" připomněl se jí nervózním hlasem Ron.

"Ach… ano…" zakroutila hlavou, aby vytřepala nepotřebné myšlenky a její pohled znovu spočinul na lahvičce felixe, kterou držel Ron v ruce. "Myslím… Myslím, že bychom to měli zkusit. Sám víš Rone, že ani já té Harryho teorii "Malfoy je zrádce a Snape jakbysmet" nevěřím, přesto nás Harryho instinkty ještě nezklamali… A navíc, trocha toho dobrodružství a odreagování nám neublíží," usmála se.

Ron přikývl. "Dobře," řekl potom a hbitě vstal "já jdu do ložnice pro Nevilla a ty zatím proměň ty galeony z BA, třeba je má pořád někdo u sebe," dodal nejistým, ale vůdčím hlasem.

Hermiona přikývla a vyběhla schody do dívčích ložnic. Místnost zela prázdnotou a jediné světlo sem dopadalo z oken u postelí. Pohled jí padl na černé nebe. Tam někde venku riskoval Harry s Brumbálem život a snažil se získat kousek Voldemortovy duše. A oni zatím trčeli v bezpečí hradu s lahvičkou lektvaru štěstí a měli prostě jen dohlížet na jednoho z profesorů a zeď… Zeď, která mohla ukrývat cokoli, ale zároveň mohla být naprosto bezvýznamná.

Znovu zakroutila hlavou a otočila se ke skříni, která stála v rohu, a do které si dívky věšely společenské hábity a další kousky oblečení, na kterých jim záleželo, aby našla svůj galeon a proměnila na něm pořadové číslo. Utrápeně si povzdychla a zabořila se celým trupem do chuchvalce navoněných hábitů, bund a šál. Chvíli jí trvalo, než našla co chtěla. Svetr, který na sobě měla toho večera na Ministerstvu kouzel, a který od té doby nenosila. Vytáhla ho a zatímco prohledávala jeho kapsy, narovnala si záda.

V tu samou chvíli, kdy se její prsty omotaly okolo studené mince, vzhlédla znovu Hermiona ke skříni a zarazila se. To co jí napadlo… Ne, to určitě nebylo možné… Nebo snad…

Popadla galeon, hůlku a spěšně vyběhla z ložnice. Ron už netrpělivě postával u dveří z obrazu a podupával nohou. Vedle něj se malinko vyděšeně krčil Neville.

"Co ti prosím tě tak dlouho trv -" nedořekl Ron, protože Hermiona ho prudce odstrčila a vyskočila na schodek. "Kam to běžíš?" Už dopředu mu bylo ale jasné, že se nemusí ptát.

"Do knihovny," houkla rychle Hermiona a ještě dodala "Ty s Nevillem běžte hlídat Snapea, já se postarám o Komnatu," a už byla pryč. Ron nechápavě zakroutil hlavou, podíval se na Nevilla a oba prolezli portrétem na chodbu, ze které se vydali přímo do Snapeova sklepení.

Hermiona mezitím pádila do knihovny. Bylo jí jasné, že bude už dávno zamčená, ale nepředpokládala, že by se snad knížky zamykaly tak, aby je Alohomora neotevřela. Celou cestu si snažila vtíravou myšlenku vyhnat z hlavy. Skříň…

Aby se soustředila na něco jiného, vytáhla z kapsy hábitu zlatý galeon a hůlku a pustila se do přeměňování. Jakmile byla hotová, galeon se rozpálil a ona věděla, že teď už je všechno jen na bývalých členech BA. Pokud mají svůj galeon u sebe, přijdou. Schovala znovu minci do kapsy a s rozsvícenou hůlkou zahnula za poslední roh. Měla štěstí, nebyl tu Filch, ani jeho kočka. Úlevně si oddechla. Plánek nechala Ronovi a sama se mohla spoléhat jen na své smysly.

Přiběhla ke dveřím od knihovny a namířila hůlku na zámek. Alohomora a dveře se otevřely. Potěšeně, ale obezřetně vstoupila dovnitř a znovu za sebou zavřela.

Tiše se s rozzářenou hůlkou kradla regály a snažila se najít téma, které by souhlasilo s jejím tušením. Vytáhla několik knih z regálu "Kouzelnické cestování" a pár taky z "2 v 1, aneb co kouzelníci začarovali a mudlové nepoznají". Věděla, že pokud se něco má stát, stane se to brzo, a zároveň neměla tušení, kde hledat.

Bezradně listovala knížkou s názvem "Neobvyklé způsoby přemisťování" a druhou rukou si přivolávala další a další svazky. Nevěděla jak dlouhou dobu tímhle strávila, dokud se její oči nezastavily na dvou slovech: rozplývavá skříň. Se srdcem v krku si přečetla krátký článek patřící k tomuhle kusu nábytku.

 

Rozplývavé skříně byly módou hlavně v minulém století, dokud se v nich ale několik kouzelníků neztratilo, případně nerozpůlilo. Je jen málo lidí v celém kouzelnickém světě, kteří by opravdu věděli, jak se se skříněmi tohoto typu zachází. Jejich používání se považuje za krajně nebezpečné a narazit na takovouto skříň je v dnešní době vzácnost. Pravděpodobnost nálezu funkční skříně se téměř rovná nule. I přes tyto dostupné informace o množství rozplývavých skříní se nedoporučuje jakkoli je používat či přechovávat. Procesy v jejich útrobách jsou smrtelníkům neznámé.

 

Chvíli se na odstavec dívala, ale pak zakroutila hlavou a bylo jí jasné, že tyhle informace nepotřebuje. Jediné, co jí dávalo naději bylo, že by se snad lidi cestující rozplývavou skříní mohli rozpůlit nebo by mohly zmizet. Hledala dál.

Po dalších několika minutách naprosto jistě věděla, kde bude muset pokračovat, aby našla to, co chtěla. Zamířila do oddělení s omezeným přístupem, odemkla si a vešla do úzké uličky lemované regály s knihami. Každá kniha nesla název, ze kterého čišelo zlo, tajemství nebo smrt. Nebyla tu jediná, jejichž desek by se Hermiona ráda dotkla a jejichž stránky by ráda zkoumala písmenko po písmenku.

 

Ve chvíli, kdy ležela na břiše a četla názvy nejspodnějších knih, si jednoznačně pohrávala s myšlenkou tohle všechno vzdát a prostě se řídit Harryho pokyny, nakonec ale našla to, co hledala, nebo alespoň něco, co tak vypadalo. Malá knížečka v hnědé kožené vazbě s názvem "Pokořme brány ochranných kouzel". Rychle jí listovala a očima přelétla každou stránku. Každá od první, až po symbolickou stou obsahovala jeden krátce popsaný způsob vniknutí do hradeb ochranných kouzel. Nutno podotknout, že kouzla, která autor považoval za ochranná bylo například i jednoduché Protego. Hermiona ale jisto jistě věděla, že pokud najde v některé z knih v knihovně jedinou užitečnou zmínku o rozplývavých skříních, je to tahle stostránková knížečka. Bez rozmýšlení ji sebrala, strčila do kapsy hábitu, vyšla z oddělení s omezeným přístupem a zamkla za sebou. Totéž provedla i s dveřmi knihovny a tiše se rozběhla ke schodišti.

Zadýchaně zastavila u jedné ze soch, aby popadla dech, když zaslechla něčí kroky. Byl to Filch. Šouravě procházel okolo sochy a cosi si pro sebe mumlal. Hermiona ve své skrýši zaslechla pouze něco jako "… věšet za palce…" a "… vyhodit ze školy…" Zhnuseně se zašklebila a neslyšně otevřela knížku na straně osmdesát devět. Snažila se přesně vnímat všechno, co četla, s každým dalším slovem to bylo ale čím dál tím těžší. Nakonec už vnímala jen "… bezpečné proniknutí… téměř stoprocentní záruka… neschopnost ochrany… rychlý útok…"

S bušícím srdcem se rozběhla směrem Komnaty nejvyšší potřeby a po cestě si knížku zastrčila zpátky do kapsy. Bylo to tak jednoduché! Bylo to ono! Pokud existoval nějaký úkol, kterým Voldemort pověřil někoho tady v Bradavicích, a pokud to znamenalo přemístit se na školní pozemky, muselo to být pomocí rozplývavé skříně. Bylo to jediné možné řešení. Skříň dokáže prolomit nejrůznější hranice, a i když nepochybovala o tom, že škola je zabezpečena největšími čáry jejich zakladatelů, nemohla si být jistá tím, že někoho z nich napadla taková hloupost jakou byla rozplývavá skříň. Něco, co v jejich době snad ani nebylo.

Vyděšeně zastavila za rohem směřujícím ke Komnatě. Měla dát vědět členům Brůmbálovy armády? Měla upozornit Rona? Říct profesorce McGonagallové? Najít někoho… kohokoli a říct mu, co všechno se může stát? Nebo nemusí… Ale… Ne. Nemohla už ztrácet čas. Školu mohla ohrozit ohromná síla a ona musela jednat nejrychleji, jak dokázala.

Po špičkách přešla před zeď a zadívala se na její neporušený povrch. Harry se přece takovou dobu snažil dostat dovnitř… Je snad možné, že jí se to povede? Soustředila myšlenky jen na jednou větu a začala přecházet okolo.

'Potřebuju se dostat k Malfoyovi… Potřebuju se dostat k Malfoyovi… Potřebuju se dostat k Malfoyovi…'

Otevřela oči a povzdechla si. Tohle už Harry určitě zkoušel. A navíc tam teď Malfoy vůbec nemusel být. Znovu se zamyslela.

'Potřebuju se dostat k té rozplývavé skříni… Potřebuju se dostat k té rozplývavé skříni… Potřebuju se dostat k té rozplývavé skříni…'

Ani tohle nepomohlo a ona věděla, že to ve skutečnosti nebyl ani promyšlený pokus. Jen nevěděla, jak Komnatu obelstít a dostat se do ní i přes všechny požadavky, kterými ji jistě Malfoy zahltil.

'Chtěla bych se prostě dostat dovnitř…' vyzkoušela. Nic. 'Potřebovala bych se schovat…' Zase nic. Komnata nereagovala na žádnou z jejích proseb. Netrpělivě se zatahala za pramen vlasů. Měla pocit, že kdyby se ještě trošku zaposlouchala, slyšela by, jak se jí v hlavě točí kolečka. Jedno ale zadrhávalo. Chyběl jeden článek k tomu, aby na to konečně přišla.

Pochodovala okolo zdi a snažila se vymyslet cokoli, co by na Komnatu zapůsobilo.

'Bradavicím hrozí nebezpečí a pokud se ty dveře rychle neukážou, bude to mít nedozírné následky. Možná… Musím vymyslet něco, co by předehnalo i Malfoyovi příkazy, něco, co by nás zachránilo…'

Bezděčně se ohlédla ke zdi a strnula překvapením. Ve zdi se jasně rýsovaly kovové dveře s mosaznou klikou. Komnata pochopila, že Hermiona se nesnaží jen z rozmaru, že Bradavicím opravdu hrozí něco, co by mohlo vypuknout uvnitř, v jejím lůně.

Hermiona se rozhlédla. A co teď? Neměla by teď někoho varovat? Ne, přišla o spoustu času snažením dostat se do Komnaty, která jí sice ukázala cestu teď, ale kdo ví, jestli by jí otevřela i později.

Vytáhla hůlku a se zrychleným dechem se přitiskla na dveře, aby poslouchala. Zprvu se zdálo, že je místnost úplně tichá, potom ale její pozornost upoutalo tiché klapání. Zamračila se. V knížce se nepsalo tom, že by skříně vydávaly nějaké zvuky. Znovu se zaposlouchala. Klepání se ozývalo v pravidelných intervalech stále stejně hlasitě.

 

Klap. Klap.

 

Ať je to, co je to, je to v klidu, napadlo ji a roztřeseně vzala za kliku. Dveře se nehlasně pootevřely a zvuk klepání k ní dolehl o něco hlasitěji. Pořád to ale znělo spíš jako klapání nějakého stroje, než něčeho živého. Opatrně vykoukla zpoza dveří, aby se porozhlédla, komnata jí ale zastínila výhled svým staletí starým majetkem.

Hned vedle dveří stál velký komplet skříní, které omezovaly průchozí prostor na pouhou chodbičku poskládanou ze starého, rozbitého a dosloužilého harampádí. Pevně se soustředila na to, kam šlape. Na každém kroku mohla zakopnout a prozradit se.

Snažila se po sluchu najít původce klepání, jenže množství nábytku zvuky odráželo a ona byla po několika vteřinách naprosto ztracená. S bušícím srdcem nahlížela za každý roh, brzy měla ale pocit, že se od klapání spíš oddaluje. Vrátit zpátky se rozhodla ale až ve chvíli, kdy narazila na čtvrtou slepou uličku po sobě. Na konci té poslední dokonce stála nádoba podobná rakvi a ona si byla stoprocentně jistá, že nepotřebuje vědět, co v ní je, jak dlouho to tam je a jestli to - propánakrále - ještě žije. Otočila se na podpatku a tichým poklusem zamířila ke vchodu.

Nebylo to ale tak jednoduché. První proběhla kolem velké voliéry s pokroucenými mřížemi, tu si pamatovala.

Po ní byla určitě ta šedá komoda, připomněla si a rozhlédla se. Komoda se stále kolíbala na svých vysokých nohách dopředu a dozadu tak jako ve chvíli, kdy kolem ní probíhala poprvé, potom ale…

Co bylo potom? Hermiona se zarazila a rozhlížela. Před ní bylo rozcestí. Další cestu si zapamatovala podle vysokého stojanu na deštníky v barvě zkažených okurek, ale… v každé z těch dvou cest byl jeden… A za nimi byly další a další…

Bezradně se otočila na místě.

Chtěla zachránit Bradavice na vlastní pěst, místo toho ale ztratila spoustu času, který mohla věnovat sledování Snapea nebo podobně… Kdyby někomu řekla… Ale…

Rozhodla se pro pravou chodbu. Podle odhadů byla v pravé části Komnaty, takže dveře musely být taky v pravé… Rychle jí proběhla a… Další stojan!

Ohlédla se přes rameno a zatajila dech. Celá hala za jejími zády se měnila. Skříně pluly milimetry nad zemí jako děsivé přízraky a vyměňovaly si místo se starými křesly, obrovskými přesýpacími hodinami a jedním rozvrzaným klavírem. Byla v pasti.

Ohromeně zírala na pohyb před sebou a zoufale se snažila vymyslet cokoli, co by ji z téhle kaše mohlo dostat. Tohle bylo bludiště. Obzvlášť důmyslné, zákeřné a chtivé.

V mysli se snažila projít všechny zmínky o labyrintech, které kdy četla. Ve čtvrtém ročníku přece pomáhala Harrymu připravovat se na poslední úkol Turnaje tří kouzelníků. Jenže tahle místnost se vymykala všem pravidlům, jaké se v mudlovském nebo kouzelnickém světě respektovaly.

Se vzdorovitým výrazem přešlápla na místě. Přece ji sem Komnata nepustila jen proto, aby jí potom zahradila cestu a nechala ji tu umřít samotnou mezi starým nepořádkem.

 

Klap. Klap.

 

Ve svém záchvatu zoufalství si neuvědomila , že se nevědomě přiblížila ke klapání, které takovou dobu hledala. Ozývalo se pořád stejně, stále z jednoho místa, ale ona ho nevnímala.

 

Klap. Klap.

Zpozorněla.

Klap. Klap.

 

Zaposlouchala se, pokusila se ztišit i svůj dech. Malými krůčky se plíživě posouvala za jediným záchytným bokem v tomhle bludišti a celým svým tělem doufala, že nenarazí na nic, co by jí zkřížilo cestu. Zabočila za poslední roh a zlomeně se sesunula k zemi. Další slepá ulička byla před ní a kompletně přeskládaná Komnata za ní. Nemohla nic dělat. Poprvé za dlouhá léta si připadala naprosto bezradná a k ničemu. V očích se jí zaleskly slzy a ona si položila hlavu na kolena. Možná, že když se teď uklidní, může to později zkusit znovu, a potom znovu a znovu…

 

Z její hůlky vtryskly červené jiskry a zamířily prudce ke stropu. Její pocity se promítly až do jejího podvědomí a to dalo pokyn hůlce… Dívala se na červené skvrny na zašlém stropě jako na vysvobození. Pokud tady někdo byl, musel je vidět. Musel…

Až příliš pozdě si uvědomila, že klapání ustalo a to, co ho vystřídalo jsou rychlé a rozzlobené kroky směřující k ní.

 

Ve chvíli, kdy kroky zabočily za roh, na kterém seděla, zvedla Hermiona hlavu.

Plavé vlasy prolétly září svící a na šedém nebi se zablesklo.

Následovala chvíle ticha, při které si Draco měřil Hermionu zlostným a znechuceným pohledem, zatímco ona k němu ze své pozice vzhlížela s uslzenýma očima jako k někomu, komu se právě chystá svěřit svou budoucnost. Jistě, mohla to zkusit sama, najít východ, Malfoyovy rozzlobené oči jí ale přímo říkaly, že takhle to nepůjde.

Špička hůlky držená bledou rukou jí ukázala na prsa. Oči jí sklouzly k třesoucí se ruce a potom zpátky do jeho očí.

"Zůstaň, kde jsi," řekl Draco chladně a napřímil se. Hermiona to brala jako výzvu a chystala se postavit, jeho hůlka se ale ocitla těsně mezi jejíma očima. "Myslím to vážně, ty mudlovská šmejdko, nedovolím, aby mi tvoje zvědavost zničila plány," dodal rázně a vše zdůraznil mávnutím hůlky.

"Malf -"

"Ticho!" okřikl ji a nervózně se zaposlouchal. Nebylo slyšet nic jiného, než dvojí vyděšené dýchání a ozvěna jeho slov.

Hermionin pohled se opět střetl s tím jeho a ona se se vzpurným výrazem postavila. Nenechá se tu urážet jen proto, že by jí on měl ukázat cestu.

"Ne -" chtěla zaprotestovat, stihl jí ale jedinou neverbální kletbou přilepit jazyk k patru. Zuřivě se na něj podívala a napřáhla hůlku. Byl ale rychlejší. Její ruce spoutaly silné provazy a hůlka jí vypadla z ruky.

"Na tomhle mi vážně záleží, Grangerová. Radím ti, nepokaz to," zasyčel a jeho šedé oči se vpily do těch jejích. Hůlkou jí ukázal na jednu s uliček a rázně ji postrčil.

Hermiona neochotně vykročila s Dracovou hůlkou v zádech a děsivě nepříjemným pocitem v celém těle. Každý její nerv se napínal a křičel na ni. Situace ve které byla se nedala srovnat s žádnou jinou, ve které se kdy ocitla. Na rozdíl od dřívějška měla většinou u sebe hůlku, neměla svázané ruce za zády a nešla před svým největším nepřítelem naprosto bez ochrany a ještě navíc na jeho povel. Nerozhodně se zarazila a ohlédla za záda. Cítila se jako zajatec. Ona byla zajatec.

Neochotně se znovu pohnula. Věděla, že on vidí veškerou její snahu dostat se z pout a věděla taky, že kdyby tohle byl normální školní den a on ji prostě přepadl někde na chodbě, smál by se jí, vysmíval. Ale tohle nebyl normální školní den a oni už nebyly malé děti, co se neměly rády. Kráčely těsně za sebou nevyzpytatelnou komnatou, jeden z nich byl oběť a druhý... Kdoví…

Zabočili za roh.

"Malf -"

"Ne!"

Chvíle ticha.

"Vyvedu tě ven," řekl rychle a zabočili do další uličky "A budeš ráda, pokud ti jenom vymažu paměť," bodl jí hůlkou mezi lopatky. Mohla přímo cítit jeho zlost. Měla pocit, že kdyby jí povolily pouta na rukách, nebylo by těžké chytit celý ten jeho obal z přetvářky a nahromaděného vzteku a prostě ho strhnout. Jenže tak jednoduché to nebylo.

Každou chvíli zatočili jinam a Hermiona měla pocit, že jí spíš chce zamotat hlavu, než vyvést ji rychle ven.Už se ani nepokoušela znovu promluvit. Byla ráda, že jí rozvázal jazyk a ona mohla v případě potřeby křičet. Donekonečna procházeli uličkami a Draco se každou chvíli zastavil, aby poslouchal.

V okamžiku, kdy zabočili za další roh, zaslechli kroky a hlasy. Ale…

"On to dokázal!" vykřikl někdo náhle vysokým hlasem.

Hermiona se prudce otočila na Draca. Hleděl střídavě směrem k hluku a na ni. Několik vteřin jakoby nevěděl, co dělat jen bez dechu kmital očima z místa na místo. Probrala ho až další věta pronesená hlubokým hlasem "Ale kde je?"

V tu chvíli, jako by se probudil z dřímoty. Popadl Hermionu za ruka a smýkl jí za jednu ze skříní, narovnal se a zašel za roh. Okamžik na to už slyšela překvapené vyjeknutí jedné z přítomných žen.

"Draco! Dokázals to!"

"Hned se pozná, z jaké je rodiny," uslyšela krákoravý smích Bellatrix Lestrangeové.

Hermiona nehnutě seděla. Neodvážila se ani dýchat. Bála se, že by někdo z nich mohl zaslechnout tlukot jejího srdce.

"Kdo všechno má ještě přijít?" zeptal se Draco a nervózně se rozhlédl.

"Už jen pár lidí," zachechtala se Bellatrix. "Ale teď, Draco, už bychom měli jít a splnit druhou část tvého úkolu," dodala vášnivě. "Pán Zla na tebe bude pyšný. Celé naší rodině se dostane pocty. Té nejcennější na světě."

Hermioniny útroby se bolestně zkroutily. Netušila, že Draco je na tom úplně stejně.

"Musíme počkat na ostatní," vyhrkl možná trošku rychle.

"Není třeba," vyštěkla Bella "Čím méně lidí, tím větší pochvala od našeho pána."

Draco přemýšlel. Tohle všechno… Bylo to špatně.

"Dobrá. Vydržte tu, podívám se, jestli je čistý vzduch," řekl a vykročil. Zahýbal právě za roh, když se ozval Šedohřbet. "Nepotřebujeme čistý vzduch," křikl a celá skupina Smrtijedů se rozběhla za Dracem, stojícím právě u Hermiony. Zarazili se.

Teď už bylo na všechno pozdě. Draco kmital očima z jednoho na druhého, Hermiona vyděšeně zírala na velkou skupinu nad ní a Smrtijedi v čele s Bellatrix se do ní nazpátek vpíjeli očima.

"Ale, ale, čerstvé masíčko na uvítanou," zamlaskal Šedohřbet a postoupil krok dopředu. Hermiona se bojácně skrčila a zavřela oči. Neměla svou hůlku a ruce měla stále svázané za zády. Ucítila vlkodlakův páchnoucí dech na svém obličeji a otřásla se.

"Ne!" zarazil ho Draco obezřetně.

Bella si ho podezřele změřila očima "Není tohle snad ta mudlovská šmejdka, Draco?" zeptala se a prsty pevně sevřela hůlku. Draco nepatrně kývnul. "Tak to bude mít Pán Zla radost. Potterova přítelkyně zemře jako první!" zaradovala se a prudkým pohybem vytáhla Hermionu za hábit nahoru. Ta se pokusila o poslední zoufalý útěk, ale okamžitě vrazila do Draca.

"Ustup, Draco, ať ji mohu zabít," usmála se Bellatrix zvráceně a namířila na ni hůlku.

Draco nehybně stál a díval se na svou tetu. To potěšení, které jí přinášelo zabíjení bylo nevýslovné. Ale on nechtěl vidět nikoho umírat. Nechtěl nikoho zabíjet. Nechtěl být jako ona.

A ona to věděla, a proto tu taky byla. Aby to s potěšením sobě vlastním udělala za něj.

On sám by Brumbála nezabil.

A nemohl zabít ani Hermionu.

"Ne," řekl "Máme zabít Brumbála. Nemůžeme se zdržovat touhle hloupou holkou."

"Ale Draco, tohle nám nezabere ani minutku," řekla Bellatrix pevně rozhodnutá Hermionu zabít. "Stačí jedna kletba a půjdeme dál."

Hermiona stála bez hnutí u Draca. Nedokázala kloudně přemýšlet.

Zemře. Tady, v Komnatě, obklopená Smrtijedy, při svém pokusu o záchranu Bradavic. Zemře.

"Ne," řekl znovu Draco "Máme zabít Brumbála, ne ji."

"No tak, Draco, snad se nesnažíš chránit tuhle mudlu," zakrákorala Bellatrix a postoupila o krok blíž. "Můžeš to přece klidně udělat sám," usmála se.

"Máme-"

"Zabít Bumbála, ano! Ale s pár mrtvými navíc se taky počítá!" zařvala nepříčetně Bellatrix a natáhla po něm ruku. Draco jí ale uhnul.

Bella po něm střelila vyčítavým pohledem a než tomu stihl Draco zabránit, ucítil dobře známý pocit. Takový, který cítil, když se mu tetička poprvé dostala do hlavy. Vnitřnosti se mu samým soustředěním zkroutily. Odrazil její mysl zpátky, byl si ale jistý, že za tu vteřinu, kterou ji svou pomalou reakcí věnoval musela zjistit…

Bellatrix se začala smát. Hermiona věděla, že je to ten nejhorší smích, jaký kdy slyšela. Nevěděla, co se mezi ní a Dracem právě odehrálo, věděla ale, že je zle. "Nedokážeš to?!" zasípěla Bellatrix a oči jí lezly z důlků. Najednou se tvářila naprosto vážně. "Potom nejsi syn svého otce, Draco! Musíš jít nahoru a udělat to! A začneš s touhle holkou," vyjekla a rozmáchlým gestem ukázala na Hermionu, které tímhle pohybem udělala na tváři dlouhou řeznou ránu.

Hermiona usykla bolestí a Draco se při tom na ni otočil. Ustoupil od ní dva kroky směrem ke Smrtijedům a napřáhl hůlku.

Snad nechce…

Snažila se vzpomenout na něco hezkého, na své přátele, na rodiče, všechno jí ale vypadlo z hlavy. Jediné, na co dokázala myslet bylo, že teď umře. A nikomu nepomohla.

Bellatrix se usmívala, Šedohřbet tiše vrčel a zbytek Smrtijedů se tvářil netrpělivě a nedočkavě.

Draco se napřáhl. Nechtěl…

"Crucio!" vykřikl. Hermiona se v nezměrné bolesti začala zmítat na podlaze a Bellatrix se znovu začala smát. "To je ono, Draco, nejdřív si s ní pohraj a potom…"

Draco se díval na Hermionu, která se zkroucená v klubíčku otřásala a křičela. Došel pomalými kroky k ní a sklonil se "Až odvrátím hůlku, seber se a utíkej!" poručil jí "Je mi jedno, jak moc tě to teď bolí, musím… Uteč!" otočil se k ní zády, bolest povolila a Hermiona se přese všechno zvedla a začala utíkat.

"Drac-" Bellatrixin výkřik se ztratil v obrovském rachotu padajících skříní, klecí, knihoven,…

Draco utíkal za Hermionou a poslepu za sebe metal jedno kouzlo za druhým. Nešlo mu o to, aby zranil některého ze Smrtijedů, potřeboval jim odříznout cestu. Zabočil za roh a našel Hermionu ležet před rozplývavou skříni. "Prober se!" zaječel a zatřepal s ní. Omámeně zvedla hlavu, v tu chvíli se ale objevili Smrtijedi. Bellatrix se obrovským švihem rozmáchla a zaječela nějaké neznámé kouzlo.

A pak…

 

Ať už chtěl chránit jen sebe, nebo je oba, jeho kouzlo - silné kouzlo - jim doslova zpečetilo osud. Když se Bellatrixiina kletba setkala s jeho štítem, střetla se síla obou jejich zaklínadel v obrovské vzduchové vlně. Bellatrix o několik kroků vrávoravě ustoupila, ostatní Smrtijedy to nepřipravené odhodilo na okolní harampádí a Draca s Hermionou za zády to strhlo směrem vzad. Hermionino tělo se zkroutilo po prudkým nárazem do něčeho tvrdého, uhodila se do hlavy a omdlela.

 

* * *

 

Cítila obrovskou bolest. Celé její tělo ji prosilo o pomoc. Vzbudilo ji a chtělo lék.

Zavrtěla se. Bolest se ještě zhoršila. Hlava, jakoby jí měla vybuchnout, nemohla pohnout nohou a v hrudníku cítila při každém nádechu bolestný tlak. Zkusila se narovnat. Nesnesitelně ji bodlo u srdce a navíc… Narazila do něčeho měkkého a teplého.

Polekaně otevřela oči a zamrkala. Místo, kde stála, ozařovalo jasné světlo. Když si konečně zvykla, odvážila se pohlédnout na člověka, který stál naproti ní a nohama jí podpíral ty její, aby nespadla.

Její pohled se srazil s šedýma očima Draca Malfoy a ona znovu udiveně zamrkala. Jeho obličej nebyl ani třicet centimetrů od toho jejího. Na čele měl obrovskou bouli a levou ruku držel nepřirozeně pokroucenou u těla. V druhé držel rozsvícenou hůlku a v jeho pohledu bylo cosi… Nepochopitelného. Směsice děsu, vzteku a úlevy.

Znovu se pokusila narovnat. Nalomená kost v noze jí ale jasně dala najevo, že pokračování téhle činnosti by se jí nemuselo líbit. Unaveně se sesunula do předchozí, nejméně bolestivé pozice a zatlačila slzy, které se jí draly do očí při sebemenším náznaku pohybu.

"Co se stalo?" zeptala se se zavřenýma očima "A, kde to jsme? A… Proč tu jsme?"

Zdálo se jí ale, že odpověď dlouho nepřichází. Dovolila proto víčkům, znovu se zvednout. Přece si neukousl jazyk.

Její oči se setkaly s tím nejstrašnějším pohledem, jaký kdy viděla. Vyděšeně se dívala do jeho zlostí zkřivené tváře a znovu, tentokrát obezřetněji se zeptala: "Co se stalo…?"

Chvíli jí hleděl do očí, potom odvrátil pohled a směrem ke zdi pronesl: "Cos tam dělala?" Znovu k ní otočil hlavu a zeptal se ještě jednou, tentokrát hlasitěji. Hermiona nevěděla, co odpovědět. Hledala tě? Zachraňovala školu? Hrála si na hrdinku…?

"Slyšíš, proč jsi tam chodila?!" zaječel a ona se vylekaně pokusila odstoupit od něj ještě o krok. Už to ale víc nešlo. Snad, kdyby splynula se stěnou.

"Já…" nadechla se, ale on ji přerušil.

"Ty… co si o sobě proboha myslíš? Ty prostě do všeho musíš strkat nos, co? Potter byl pryč, tak sis asi řekla, proč si nezahrát na hrdinu, tentokrát bez něj! Věděl jsem, že se ke mně snaží dostat, ale nikdy se mu to nepodařilo, ale potom ses do toho zamíchala ty! Dnes! Ty si prostě potřebuješ pořád něco dokazovat. Aby celý svět věděl, že ta mudlovská šmejdka, nebelvířanka Grangerová, je prostě nejlepší! A nezáleží na tom, z jaké je rodiny, nebo jestli právě hatí někomu smrtelně - smrtelně - důležité plány!" ječel nepříčetně a Hermiona znovu zavřela oči. Tentokrát ji ale nepálily slzy z bolesti.

Měl pravdu…

"Co myslíš, že asi teď budeme dělat?! Myslíš si, že nás z tohohle dostaneš? To asi ne. Musím ti něco říct, Grangerová. Tohle," praštil zdravou rukou do černé stěny "znám tisíckrát víc, než ty a stejně se mi to nepodařilo otevřít. A pravděpodobně ani nepodaří! Shnijeme tu zaživa!"

Zoufalství. Strach. Tíseň.

Hermiona se snažila klidně dýchat. Zřejmě byli někde, kde být nechtěli. Neměli. A nesměli. Zhluboka se nadechla a okamžitě toho rozhodnutí zalitovala. Obličej se jí zkřivil bolestí a ruka jí vystřelila k plícím. Znovu se rozhodla vsadit na mělké dýchání a pokusila se uspořádat svoje myšlenky.

"Ale… Co se stalo?" zeptala se znovu tiše a odvážila se otevřít oči.

Další chvíle ticha…

"Co se stalo?" odfrkl si "Praštila ses snad do hlavy?" zeptal se posměšně.

Praštila.

Stále na něj ale vytrvale hleděla a dožadovala se odpovědi. Povzdychl si a už - jen malinko - mírnějším hlasem, možná spíš unavenějším, vysvětloval: "Potom, co se moje ochranné kouzlo střetlo s tou kletbou tetičky Belly, odhodilo nás to dozadu a bůh ví proč, dopadlas přímo do té rozplývavé skříně," Hermiona mu kývnutím hlavy naznačila, že ví, o čem mluví "a ztratilas vědomí. Já se zastavil těsně před ní a znovu se bránil, jenže další rána mě strhla a já narazil přímo do tebe. V té chvíli se ta skříň zavřela," znovu mu unikl nepatrný povzdech "Jsme tu už asi tři hodiny. Opřel jsem tě tak jak jsi a pokoušel se dostat nás ven, ale nejde to. Znám tuhle krabici dost dobře na to, abych věděl, že se jí nedá věřit," řekl, teď už opravdu mírně a rozhlédl se po prostoru. "Divím se, že ještě můžeme dýchat…." Dořekl tiše a zvrátil hlavu dozadu.

"To není možné," vydechla a nespouštěla z něj oči. "Ne! Přece jsme nemohli oba dopadnout do téhle… Téhle věci a … To není možné!"

Draco ještě chvíli čekal, potom se na ni podíval a ušklíbl. "Jaká je to pravděpodobnost, hm? Ale nic takového by se nestalo, kdyby…"

"Já vím, já vím," přerušila ho rychle "Ale, přece se musí dát něco dělat, ne?" zeptala se se zoufalstvím v hlase.

"Kolikrát ti to mám říkat, Grangerová, tuhle skříň znám, přesto nic z toho, co jsem vyzkoušel nefungovalo."

Hermionin mozek se i přes všechnu bolest dal do pohybu. Přece to nějak musí jít!

"Zkoušel jsi Alohomora?" zeptala se nadějně.

"Ty jsi asi úplný pitomec!" rozkřikl se "Tohle je rozplývavá skříň! Na tu působí tak málo kouzel, že jen poškrábat ji, je málem nemožné! A ty chceš zkoušet Alohomora?!"

"Co znamená, že na ni působí málo kouzel?"

Zatvářil se znuděně a odpověděl: "Otevřít zapečetěnou skříň zvenku je dost složité a určitě na to nemá cenu zkoušet žádná triviální kouzla. Opravit rozbitou skříň trvá měsíce, protože všechna zaklínadla se od ní odrážejí v obrovské síle. Nepůsobí na ni ani zvnějšku, ani zevnitř. Byl jsem rád, že se mi podařilo rozsvítit hůlku."

Hermiona pečlivě poslouchala. Snažila se najít nějakou skulinku v obraném mechanismu tohohle nábytku. Muselo tu být něco, na co se dalo zamířit a vypálit. Dokonce i na obry a třaskavé skvorejše něco platilo. Nic není nesmrtelné.

"A… neslyšel jsi třeba něco? Mohli bychom zabušit a třeba by nám někdo otevřel…" napadla ji zoufalá myšlenka.

Kdyby ho neznala, myslela by si, že se začne upřímně smát. Byl to ale Malfoy, takže se jen okázale ušklíbl a vyvrátil oči.

"Grangerová -"

"No jo…"

Chvíli stáli v naprostém tichu.

"Prosím, zkusme aspoň to Alohomora…" podívala se na něj "Tak se třeba dozvíme, jak tenhle krám reaguje na kouzla."

Zatvářil se, jako by právě stál v rozplývavé skříni s bláznem a zakroutil hlavou. "Když myslíš, zkus si co chceš, ale já prostě vím, že to nebude fungovat."

"Dobře," řekla pevně a nevšímala si jeho posměšného výrazu "Vrať mi hůlku."

Pozvedl obočí "Myslíš si-"

"Neříkej, žes ji nechal v Komnatě!" vyjekla a rozhlížela se, jako by měla vyset někde za stropu skříně.

"Myslíš-"

"Malfoyi!" zaúpěla.

Další škleb se mu mihl po tváři, když si mezi dva prsty zmrzačené ruky strčil hůlku a zdravou rukou sáhnul do kapsy, odkud vytáhl Hermioninu hůlku. Hermiona po ní natáhla ruku, ale on ucukl. "Abys věděla, máš obrovské štěstí, že ji mám," rozplýval se nad jejím výrazem.

Ušklíbla se a vytrhla mu ji z ruky "Díky," pronesla ironicky. Pokusila se o krůček odstoupit ode dveří, ale bezúspěšně. Místo toho na ně jen namířila hůlku a vyslovila zřetelné "Alohomora." Jinak neviditelné, slabé a bezpečné kouzlo se v útrobách skříně jasně zablesklo, odrazilo se ode dveří a prolétlo Malfoyovi těsně nad hlavou. Oba se instinktivně přikrčili a Hermiona vyjekl, když se znovu s rachotem odrazilo od stěny a prolétlo kolem jejího hrudníku. Chtěla zvednout hůlku a vypustit obranný štít, Draco jí ale pevně sevřel zápěstí "Chceš nás zabít?!" zeptal se do hluku kouzla poletujícího ve vrchní části skříně doprava a doleva. Rychle si svlékl hábit a vyhodil ho do vzduchu. Kouzlo se do něj zamotalo a zmizelo.

Hermiona si strhla horký hábit z hlavy a vrazila mu ho do ruky. "Nevěděla jsem, co to udělá!"

Znovu protočil oči. Jako by jí to snad neříkal. Oba se narovnali. Hermiona zakňučela bolestí při pohybu nohy a hrudníku, ale všimla si, že ani on už se nepokouší obléct si hábit zpátky přes zlomenou ruku. Na okamžik se zacítila provinile. Muselo ho to strašně bolet, když si v rychlosti hábit strhnul a, dobře si pamatovala, že to udělal právě levou rukou.

Znovu tiše stáli. Ani jednomu se nechtělo mluvit. Neměli tušení, jak špatné následky tohle může mít. Hermiona nepřítomně strčila ruku do kapsy a nahmatala knížku, kterou si před několika hodinami odnesla z knihovny. Překvapeně vydechla a vytáhla ji z kapsy.

Malfoyův pohled zbystřel. Hermiona rychle nalistovala příslušnou stranu a pročetla si znovu kraťoučký odstavec patřící k rozplývavé skříni. Nebylo v něm nic, co by jim mohlo pomoct. Ani zmínka o tom, jak se dostat ze zamčené skříně. Sklíčeně si povzdechla a podala knížku Malfoyovi, který si ji udiveně prohlížel. Proletěl očima článek a zakroutil hlavou.

"Tak takhle jsi na to přišla?" zeptal se a dokonce zapomněl skrýt zvědavost a překvapení.

Kývla hlavou "Byla to jen domněnka, ale bylo to možné… Teď nám to ale vůbec nepomůže."

"To teda ne," řekl jí už znovu se svým obvyklým výrazem a knížku jí vrátil.

Znovu stáli. Bez hnutí, beze slova, bez kladných myšlenek.

Hermiona knížku automaticky otevřela a dala se do čtení. Doufala, že by se v ní snad mohlo najít něco jiného. Po pěti minutách ji ale znovu schovala. Tentokrát tu nebylo nic, co by jí pomohlo.

"Co budeme dělat?" podívala se na něj s otázkou v očích a on se ani neobtěžoval otevřít oči, když odpovídal "Můžeme jedině čekat. Ty dveře zevnitř nejdou otevřít, ale dřív se mi stávalo, že když jsem je zabouchl, na několik dní se skříň zamkla a nešla otevřít. Možná nás za dva tři dny pustí," mluvil unaveně a lehce si třel zraněnou ruku.

Vyvalila na něj oči. Jak mohl mluvit tak klidně o tom, že tu na dva tři dny, nebo možná navěky zůstanou. Rychle si spočítala, jak dlouho vydrží člověk bez jídla a bez vody. Ani jedno z toho neměli. Jediné, co jím skříň doposud poskytovala byl vzduch. Kdyby ne, už dávno by se udusili.

Jako by jí četl myšlenky "Stejně bych umřel," zakroutil hlavou a opřel se do rohu.

Chtěla se ho zeptat na to, co tím myslí, ale neměla odvahu. A navíc, byl na tom možná o trošku hůř než ona. Měl čtyři hodiny na to, aby se s tímhle osudem smířil, byl unavený, měl zlomenou ruku, podle boule na hlavě i otřes mozku a byla si stoprocentně jistá, že na dnešní večer měl trošku odlišné plány, než skončit s někým, jako byla ona, díky šílené náhodě, v rozplývavé skříni a mít jen pramalou šanci na přežití. Ale… Stejně by umřel… Co to mělo znamenat?

Povzdychla si. Rozhodla se, že ho nechá odpočívat. Sama se zkroutila do, ne tolik bolavé, pozice a zavřela oči.

 

Ač se to zdá nemožné, oba na pár hodin usnuli.

 

Kapitola 3. - Prostorem a časem
 
Draco se zavrtěl. Byl na hranici spánku a vědomí. V té chvíli, kdy by člověk ještě spal, ale den už ho láká ze snů pryč. V tom okamžiku, kdy se vám ještě něco zdá, ale vy už můžete tahat za nitky a ovlivňovat průběh.
Procházel prázdnou chodbou. Ozvěna jeho kroků doléhala k jeho uším stejně hlasitě jako tlukot jeho srdce. Byl šťastný a zároveň nervózní. Na chvíli se zastavil a zamyslel se. Neměl by se bát? Nemělo tohle být složité, děsivé a smrtelně nebezpečné? Opravdu se snažil bát, ale nešlo to. V srdci cítil něco, co mu napovídalo, že přijde lepší zítřek, že tohle ještě není úplný konec a on bude jednou znovu šťastný. Tak jako nikdy nebyl. Tak, jak mu to celý život zakazovali.
A potom si uvědomil, že už to není sen. Už nestál v té prázdné chodbě. Byl pořád uvězněný v té hloupé skříni s tou hloupou holkou. Jedné věci ale nedokázal porozumět. Proč ten dobrý pocit nemizí? Zhluboka se nadechl a zkusil si vybavit, kdy ho naposled dokázal sen takhle ovlivnit. Jak bylo možné, že cítil tak příjemné teplo po celém těle, že jeho srdce jakoby nebylo samo, že mu při tom lehkém vánku kolem krku naskakuje husí kůže… Tohle přece nemohl cítit jen díky snu.
Se zděšením otevřel oči. To teplo, to srdce, ten dech…
Hermiona spala a opírala se celým svým tělem o něj. Hlavu měla na jeho rameni a vlasy jí spadaly až po jeho lokty. Jendu ruku měla omotanou okolo jeho krku a druhou mu podpírala zlomenou ruku v téměř bezbolestné poloze.
Chvíli ji bez dechu pozoroval a nechápal jak někdo takový v něm může vyvolat ten pocit. Je to jen ze snu, napadlo ho vzápětí. Radši se ale rozhodl nad tím neuvažovat. Zkusil spíš zaměstnat hlavu přemýšlením nad tím, co s jejich polohou. Jako správný zmijozel by ji měl ze sebe setřást, ať ji bolí co chce. Ona mohla za to, že tu teď trčeli. Zároveň si ale vzpomněl na včerejšek a na to, že ho nechala spát, přestože věděl, že musela mít stovky otázek. Došel k jednoduchému závěru. Nechá ji spát a sám bude předstírat spánek. Až se vzbudí, odtáhne se od něj a on se potom může "jako" probudit.
Nemohla vědět, že ji nechal takhle spát.
Musel zůstat Malfoyem.
 
Nakonec to netrvalo ani moc dlouho a on ucítil, že teplo s jejím tělem a dechem ustupuje a jeho ruka se znovu prohla v bolestivém pohybu. Usykl a otevřel oči. Opatrně spustil ruku k tělu a podíval se na ni. Byla rozcuchaná a otlačená. I když… Rozcuchaná… To nebyla až taková novinka. Ušklíbl se. Viděl, že se snaží tvářit neutrálně, přesto ji přemáhaly rozpaky. Říct 'Dobré ráno'? 'Ahoj'? 'Hmmm'? Vyřešila to letmým pohledem do jeho očí a přikývnutím.
Draco na to nezareagoval. Už to celé divadlo se "spaním - nespaním' bylo nad jeho síly. Byl to ústupek drobnému úpadku mysli. Byl pod vlivem snu… Tak si to teď, při pohledu na ni, vysvětloval.
Hermioně zakručelo v břiše. Tohle byla naprosto absurdní situace a oni… Začali se smát.
Hermiona se chytila za žaludek a opřela se o stěnu tak, aby si nenamáhala polámaná žebra a Dracovi zrůžověly tváře. Nechápal to. Pár hodin tady a už se nedokázal ovládat. Usoudil, že je to ze zoufalství.
A to v té chvíli asi opravdu bylo.
 
Hermiona se z nudy začala znovu přehrabovat v kapsách. Opět nahmatala starou knížku, potom hůlku a nakonec papírový sáček plný Bertíkových fazolek. Překvapeně vydechla, když je vytáhla. Úplně na ně zapomněla.
Dracovy oči se na tom balíčku taky zastavily. Oba měly děsný hlad.
"Myslíš," zachrapěla po dlouhém mlčení "že je můžu zkusit přeměnit?" Zvedla k němu pohled a doufala v kladnou odpověď, protože snídat Bertíkovy fazolky nebyl ten nejlepší nápad.
Chvíli si prohlížel balíček fazolek, chvíli se rozhlížel po stěnách skříně a přemýšlel. "Na osmdesát procent si troufám tvrdit, že pokud kouzla nepoužíváš přímo proti stěnám a ochraně skříně, mohly by vyjít. Ale… Opatrně," řekl a vzal do zdravé ruky plášť, aby mohl v případě nutnosti zakročit.
"Dobře," kývla Hermiona, vytáhla hrst fazolek, sáček schovala zpátky do kapsy a vzala si hůlku. Několikrát na fazolky poklepala a zamumlala to nejjednodušší kouzlo, jaké ji napadlo. Bála se riskovat, že se jim tu od stěn bude odrážet silnější kouzlo než to včera. K jejímu údivu se ale fazolky opravdu rozrostly a na dlani jí teď leželo několik krajíců chleba.
Dva podala Dracovi a dva si nechala. Zakousla se do prvního a zašklebila se. Chutnal jako citron. Druhý jako káva. Zřejmě se jí podařilo změnit jejich podobu, ale ne chuť. Podívala se na Draca, který se šklebil úplně stejně jako ona. S otázkou se zadíval na její krajíce a ona odpověděla na nevyřčenou otázku "Citron a káva," řekla a skousla si spodní ret.
"Kopr a med," zamumlal a ona se usmála. Alespoň měli co jíst. Ještě neumírali.
Sotva dojedli, začala se Hermiona znovu nudit. Nebyla zvyklá nic nedělat. Na rozdíl od Draca, který stál téměř nehybně v jejich omezeném prostoru a vypadalo to, že skoro ani nedýchá, ona se pořád ošívala, prohrabávala si rukama vlasy, zkoumala knoflíčky na hábitu nebo párala potrhané nitky ze sukně. Podvědomě si sáhla rukou na krk. Nenahmatala ale to, co chtěla. Chvíli si nepřítomně přejížděla prsty přes krk.
"To ne…" vyhrkla najednou a začala si prohrabávat vlasy, rozepínat vrchní knoflíčky košile a prochmatávat kapsy.
"Ještě včera jsem ho měla… To snad… Accio obraceč času!"
Nic.
Vztek v šedých očích.
Panika.
"Ty jsi u sebe měla obraceč času?" zeptal se pomalu ledovým hlasem.
Opatrně vzhlédla "Měla… Určitě jsem ho měla ještě včera, když jsem šla do Komnaty a -"
"Grangerová ti jsi tak pitomá!" pronesl ještě klidněji. Tak klidně, že už to snad ani nebylo možné. "A co si myslíš, že se stane, když se setká něco jako rozplývavá skříň a obraceč času?" Z jeho tónu hlasu poznala, že už smířil se vším, co by mohlo nastat.
"Ale já… Já ho nemám!" vyštěkla na něj. "Nejspíš jsem ho ztratila někde v Komnatě, při boji, nebo-"
"Neztratila," zakroutil hlavou "Ta proklatá skříň ti ho sebrala!" zakřičel a praštil rukou do stěny. "To ona prostě dělá, víš?! Ale buď ráda, že ti sebrala jen obraceč a ne rovnou život, i když k tomu už taky nemá daleko," řekl a kopl nohou do dveří "Kdyby si lidi prostě nedělali co ch-" zarazil se se šíleným výrazem ve tváři. Hermiona se bojácně přikrčila. On si jí ale vůbec nevšímal. Jako ve snách vztáhl ruku ke dveřím, přejel po nich prsty a jemně na ně zatlačil.
K Hermionině údivu se dveře otevřeli a oni hleděli do potemnělé místnosti zaskládané různým harampádím. Draco, neschopný slova, pomalu vykročil ze skříně a rozhlédl se. Nebyli v Komnatě, jak si na počátku myslel. Byli u Borgina a Burkese. Jenže…. Vypadalo to tam nějak jinak…
Hermiona se s bolestivým sykáním vykolíbala ze skříně. Teprve teď, když měla chodit, si uvědomila, jak ji noha strašně bolí. Tak rychle, jak jen to šlo, se odsunula co nejdál od skříně a i ona se rozhlédla.
"Kde to jsme?" zeptala se a snažila se rozeznávat víc, než obrysy krabic a prodavačského pultu.
"Šššš," napomenul ji Draco a začal místnost tichými kroky obcházet. Nakonec se jeho pohled zastavil na hodinách visících nad dveřmi. "Půl páté," zašeptal a vyhlédl z okna "Ráno," dodal, když spatřil náznaky svítání. "Jsme u Borgina a Burkese," odpověděl jí tiše na otázku a přešel ke dveřím. "Pojď sem," nařídil jí rychle.
Hermiona se ani nehnula. Se vzdorovitým výrazem se na něj dívala a odmítala se pustit pultu. Ještě před chvílí na ni ječel, že je pitomá a teď by ho měla poslouchat?
"Poslouchej," řekl, jako by jí viděl do hlavy "Nemůžeme tu zůstat. Jak bychom asi vysvětlili, jak jsme se sem dostali? Ale jsem si jistý, že ve chvíli, kdy tyhle dveře odemknu, se o nás Borgin dozví. Určitě je má skvěle zabezpečené. Proto musíš stát tady vedle mě. Vyběhneme ven na Obrtlou a přemístíme se."
Hermiona jeho plán chápala. Dokonce musela přiznat, že na to, jak rychle ho vymylel, to všechno znělo logicky. Byl tu ale jeden háček. "Já… já se nedokážu přemístit," řekla do země a bojovala s myšlenkou si nafackovat za to, že to opravdu musela říct, že musela přiznat, jak je slabá. "Ta noha…" naznačila, aby to vysvětlila.
Draco pohlédl na nohu, kterou držela kousek nad zemí, a která byla uprostřed lýtka oteklá. Beze slova k ní přešel, podepřel ji jednou rukou a pomohl jí ke dveřím. Bezpečně ji opřel o trám a vytáhl hůlku.
"Víš co… Prostě nic nedělej, já se o to postarám," zamumlal. Nemohl ji tady nechat. Nevěděl, co je venku čeká, ale nechtěl tam jít sám.
Naposledy se na ni podíval a počkal, dokud nekývla. V zápětí se sehrálo několik věcí zaráz.
Draco zašeptal "Alohomora" a dveře se s ohlušující ránou otevřely. Někde nad nimi se ozvaly kroky. Draco popadl Hermionu do náruče, přeskočil práh dveří, otočil se a oba je pohltilo prázdno.
Prudce dopadla na zem a ucítila ostrou bolest, s heknutím se skrčila a přitiskla si koleno k hrudníku. Byla si stoprocentně jistá, že nohu už nemá jen nalomenou, ale zlomenou.
Někde vedle sebe ucítila pohyb. Draco se posadil a podíval se na ni. "V pořádku?" zeptal se a zadíval se znovu na její nohu. Dokázala jen zakroutit hlavou. Slzy se jí draly z očí tak, že už je nedokázala zadržet. Nechtěla ale, aby je viděl.
"Možná s tím dokážu něco udělat," zareagoval, sáhnul do kapsy a vytáhl hůlku. Hermiona se k němu otočila, vlasy přilepené na tvářích, bolest přímo vepsanou v obličeji. Nemohla uvěřit tomu, že svoje zdraví svěřuje do rukou Draca Malfoye. Uklidňovala se ale tím, že pokud by se mu to podařilo napravit aspoň malinko, může dokulhat k madam Pomfreyové nebo ke Svatému Mungovi. Hlavně, aby to už přestalo bolet.
Pohlédla mu do očí a on si s jistotou sobě vlastní přesedl k její noze. Chvíli se díval na rudé, opuchlé místo, potom na něj opatrně klepl hůlkou a zamumlal kouzlo. Hermiona cítila, jak jí v noze nepříjemně škublo a potom bolest mírně polevila. Kosti jí úplně nesrostly, dokázala už ale přes bolest normálně myslet. Bez toho, aby na bolavou nohu přenesla váhu se posadila a tiše šeptla "Díky."
Uviděla záblesk bílých vlasů, když přikývl a zvedla hlavu. Draco měl ale bolestně zavřené oči a pravou rukou si k tělu pevně tiskl svou levou. Hermiona vyjekla, když si všimla, že košili má zabarvenou krví a okamžitě jí bylo jasné, co se stalo. Znovu se zadívala do jeho tváře. Musel se strašně soustředit, aby nezačal křičet bolestí.
Natáhla k němu ruku a překvapeně zjistila, že ji nechal na sebe sáhnout. Dokonce odsunul pravou ruku, když mu Hermiona s vyděšeným polknutím vyhrnula rukáv. Rudá látka se odlepila od kůže a ukázala velkou otevřenou ránu s kostí uprostřed. Viděla, že odvrátil hlavu a sama bojovala s nutkáním zvracet. Otevřená zlomenina. Ošklivá otevřená zlomenina. Znovu se k jeho ruce zohla a přemýšlela, co udělat. Uměla napravit lehce nalomenou kost, dokázala to po mudlovsku i s hůlkou, ale s otevřenou zlomeninou se ještě nikdy nesetkala.
Opatrně se dotkla kůže u rány, hned ale prsty ucukla. Všimla si totiž, že Draco, i když nevydal hlásku, zaryl prsty druhé ruky hluboko do země a zároveň od ní odvrátil hlavu ještě víc.
"Draco, tohle já nedokážu," řekla se slzami v očích.
Neuvědomila si, že vyslovila jeho jméno.
Neuvědomila si, že její prsty hladily jeho dlaň.
Neuvědomila si, že nad ním nepřemýšlí jako nad nepřítelem. Poprvé od té doby, co se znali. Za tu jeho ruku mohla ona. Kdyby se dokázala přemístit bez jeho pomoci, nemusel ji brát do náruče a nemusela se teď dívat na to nejhorší zranění jaké doposud asi viděla.
"Podrž si tu ruku," nakázala mu rychle. Otočil se k ní s tázavým pohledem v zarudlých očích. "Věř mi," řekla "Teď musíš," dodala, když si všimla stínu pochybností v jeho tváři. Poslechl ji. Podepřel si zlomenou ruku a stabilně se posadil. Hermiona si stoupla vedle něj, pevně ho chytla za rameno a na zdravé noze se otočila. Znovu je pohltila prázdnota a ona doufala, že tentokrát dopadnou lépe.
První, co ucítila po doteku země bylo, že má nohu znovu zlomenou. Neudržela rovnováhu, spadla a praštila se do hlavy o chladnou kachličku. Uslyšela pohyb a hluk. Cítila několik rukou, které ji sebraly a v té chvíli, podruhé za čtyřiadvacet hodin, ztratila vědomí.
 
* * *
 
Probudilo ji prudké světlo. Otevřela oči a úlevně vydechla. Dokázala to. Byli u Svatého Munga. Ležela na posteli, nohu, žebro i hlavu měla v pořádku. Navíc se cítila svěže a plná energie.
Rychlým pohledem z okna usoudila, že je nejspíš pozdní odpoledne. Slunce jí směřovalo přímo do pokoje a hladilo ji svými paprsky po tváři.
Zaslechla zvuk otevírání dveří a otočila se. Do místnosti vstoupil mladý, sympatický muž s deskami a hůlkou v ruce. Nepřítomně se probíral papíry, a když jen tak letmo zvedl oči k lůžku, nadskočil.
"Takže vy už jste vzhůru," usmál se a přešel k ní blíž. "Jak se cítíte?"
"V pořádku, děkuji. Určitě je to lepší, než to bylo," zamumlala. Chtěla se právě zeptat na Draca, když lékouzelník s pobaveným úsměvem promluvil. "To musel být opravdu ošklivý pád," řekl.
"Pád?" nechápavě zakroutila hlavou.
"Ano, myslel jsem si, že se nebudete pamatovat, ale ujišťuji vás, že je to jen dočasná amnézie. Paměť se vám brzy vrátí," vysvětloval a stále se usmíval. Nechápala, co je tu k smíchu. Byla si jistá, že všechno, co se stalo, si pamatuje. Dokonce jasněji, než bylo pravděpodobné.
"Ale-"
"Žádné ale, co kdybyste si o tom rovnou promluvila s vaším přítelem?" zeptal se, přešel ke dveřím a za okamžik jimi prošel Draco. Ruku měl pověšenou kolem krku a na sobě už měl dokonce i svůj plášť.
"Nechám vás o samotě," řekl lékouzelník a spiklenecky mrkl.
Když za ním zaklaply dveře, pohlédla Hermiona ohromeně na Draca. V očích měl úlevu, ale i starost.
Povzdechl si "Spadli jsme z velké výšky z koštěte při našem dálkovém letu z Francie. Jsi moje přítelkyně a naše koště se při pádu roztříštilo na kousky. Nepamatuju si, kam jsme dopadli, ale tys nás přemístila sem a potom omdlela. Měla jsi zlomená dvě žebra, lýtkovou kost a lehký otřes mozku," řekl rychle polovymyšlenou historku a posadil se na židli vedle její postele.
"Ale, proč jsi neřekl pravdu?" zeptala se nechápavě a možná prudčeji, než se na tu chvíli hodilo.
"Asi ses vážně hodně praštila do hlavy," ušklíbl se "A jak bychom asi vysvětlovali rozplývavou skříň, Borgina a Burkese a tolik polámaných končetin?"
"Tak, jak to bylo," ohradila se.
Pozvedl obočí, ale jeho spršku výčitek přerušilo další otevření dveří. Opět v nich stál onen lékouzelník. "Omlouvám se, že ruším, ale musím s vámi vyplnit tyhle papíry," řekl a zamával dvěma listy pergamenu "Pokud ovšem nechcete odejít, potom stačí podepsat tohle," zadíval se na ně a znovu mávl jinými pergameny.
"Odcházíme," vyhrkli oba zároveň, Draco se zvedl ze židle a Hermiona seskočila z postele. Lékouzelník jim se samolibým úsměvem podal pergameny a brky. Oba dva je popadli a přistoupili k nízkému stolku u zdi, aby je podepsali.
"Ehm… Moment," zarazil se najednou Draco.
"Máte tu špatný rok," doplnila ho Hermiona.
"Ach, vážně?" podivil se lékouzelník a vzal si jejich pergameny "Ale ne, nemáme," usmál se a podal jim je zpátky.
"Cože?" zeptala se Hermiona a dívala se na kolonku s datem.
"Neděste se, často se stává, že po úrazu hlavy bývají lidé pomatení. Mnohdy nepoznají ani své vlastní děti. Můžu vás ale ujistit, že datum máme správné. Opravdu je rok 1943. Kupte si třeba venku noviny."

Kapitola 4. - Kapitulace, degradace, deformace

 

Omámeně vyšli z nemocnice.

Mohla to výt vážně pravda?

Rozhlédli se kolem sebe. Po ulicích spěchaly mladé ženy v kostkovaných šatech s ulízanými a navlněnými vlasy. Muži měli knírky a čepice, postávali na rozích a ve velkých hloučcích kouřili cigarety. Po silnici před nimi projelo staré - vlastně nové - černé auto se stříbrnou tanečnicí vepředu, za nímž se otočila skupinka malých chlapců v hnědých šortkách se šráky, hrající na jinak prázdné ulici fotbal. Domy okolo vypadaly staře a zchátrale.

Oba se na výjev před sebou dívali s vyděšeným výrazem v obličeji.

Byla to pravda.

Draco chtěl vyjít na ulici. Hermiona ho ale rázným "Stůj!" zarazila ještě před tím, než stačil vystoupit z ochrany nemocnice.

"Co je?" vyštěkl podrážděně.

"Tohle je mudlovský Londýn," řekla a znovu se rozhlédla. Stále tomu nemohla uvěřit. Vždyť přece ani kouzelníci nedokázali takhle cestovat časem.

"A co má být?" zeptal se nepřátelsky. Znovu si musela uvědomit, že i když jsou tu, v tomhle čase, spolu, nic to neznamená. I když ho zachránila…

"Druhá světová válka," odpověděla klidně a nevnímala jeho vyděšený výraz. Ať si to taky jednou zkusí, nevědět na čem je, napadlo ji.

Zarazil se. Druhá světová válka. Co to znamenalo? Jistěže věděl, co to znamenalo. Pár dalších ochranných kouzel na jejich dům. V téhle době. Ale pro ně? Nevěděl, co znamenala válka pro mudly.

"Nemůžeme jít ven," odtušila Hermiona "Pokud ovšem nechceme, aby na nás sletěla bomba," dodala, když si všimla jeho zmateného výrazu. "Musíme se schovat někde v kouzelnickém Londýně. Tohle je nebezpečné," řekla a zahleděla se na džíp plný voláků v přilbách a zelených uniformách. Bylo to tak reálné.

Otočili se na patě a z nemocnice se společně přemístili na Příčnou. Hermiona ztěžka dopadla na nejbližší lavičku a složila hlavu do dlaní. Lepší už to být nemohlo. Vrátili se v čase, neznámo jak, přímo do poloviny války. A navíc, neměli žádné tušení, jak se dostat zpátky. Domů, do své přítomnosti.

"Budeme si muset najít něco, kde přespíme," řekla spíš svému klínu, než jemu.

Draco stál nad ní a rozhlížel se po ulici. Bezpochyby to byla pravda. Lidi, domy, obchody, které je obklopovali zajisté nepatřili do jejich století. Nepatřili sem. Najednou ho přepadl vztek. Nebýt jí, nemusel tu trčet. Nemusel mít stále obvázanou ruku, nemusel být takhle ztracený. Mohl se teď někde válet. A pokud ne někde, tak aspoň ve své posteli doma, kde teď sice sídlil Voldemort, pořád to místo ale znal. Byli tam jeho rodiče a lidi, kterým nemohl věřit. Ale byli tam! Zatímco tady… Tady byl úplně sám, jen s ní. Jeho dům sice stál, jeho otec se měl ale narodit až za deset let. Bylo to vůbec možné? Tahle situace byla absurdní.

"Jdu pryč!" řekl a otočil se.

"Kam?" zeptala se vyděšeně.

"To není tvoje věc!" rozkřikl se.

"Proč si myslíš, že to není moje věc? Jsme tu jen mi dva Malfoyi! Pokud chceme přežít, budeme muset zůstat spolu!" řekla zoufale.

"Myslíš si, že se mi s tebou chce spolupracovat? Nebýt tebe, nebyli bychom tu. Byl bych teď někde pryč z Bradavic, čekal by mě trest od Pána Zla, ano, ale nebyl bych naprosto ztracený v cizím čase! Nebudu už s tebou ztrácet čas. Nechci se zdržovat hledáním noclehu. Myslíš, že si teď postavíme dům, založíme rodinu a počkáme až do doby, kdy se potkáme se svými o padesát let mladšími kopiemi?! Chci se vrátit do svého času, Grangerová! A chci se vrátit hned!" zaječel nehledě na to, jak se na ně kolemjdoucí ohlíželi a pobouřeně si šeptali. "Odteď každý sám za sebe," ukončil svůj monolog, otočil se na podpatku a ztratil se Hermioně z očí dřív, než mu stačila všechno co řekl vyvrátit.

Zůstala ohromně sedět a zírala na dav lidí, ve kterém se jí ztratil. Když se lidi rozprchli, už ho nezahlédla. Bezpochyby se přemístil. Ale kam? Jak se mohl někam chtít přemístit, když ani nemohl vědět, kde co stojí a kteří lidé jsou naživu.

Bylo to víc než padesát let. Pořád jí nešlo do hlavy jak to udělali.

Malfoy měl pravdu, rozplývavá skříň a obraceč času dohromady mají katastrofální účinky. Ona to ale nemohla ovlivnit! Neřekla si 'Aha, tak teď se chystám spadnou to rozplývavé skříně a omdlít, měla bych si sundat ten obraceč času z krku.' Jak ji vůbec mohl obviňovat?! Bylo to směšné.

Co teď ale mohli dělat? Teď už se nemohli jen tak ohlížet. Museli se domluvit. Bez nadávání, výčitek a křiku.

Rozhlédla se okolo. Poprvé za celou dobu si uvědomila pohledy lidí. Nedívali se na ni jen kvůli hádce s Dracem. Měla totiž na sobě pořád školní uniformu a působila tak v tomhle kouzelnickém čase jaksi nepřiměřeně. Chvíli zkoumala, co 'se teď nosí'. Móda kouzelníků a mudlů se výrazně lišila akorát délkou sukně.

Nakonec vstala, zašla za roh nějakého domu, zamumlala několik kouzel a došla se posadit zpátky na lavečku. Zpoza rohu už ale nevyšla ta šestnáctiletá studentka Bradavic v černé uniformně. Z toho místa se vynořila dáma v dlouhé kárované sukni, bílé halence a v sametovém hábitu. Vlasy měla spletené do drdolu a když si sedala, vypadalo to, jako by věřila v každý svůj pohyb.

Odteď nebude vyčnívat z davu.

Znovu se dala do přemýšlení. Jak se vrátit zpátky? Tak tohle byla otázka dne.

Nemohli přece jenom tak 'nasednout' do skříně s novým obracečem a doufat, že skončí v tom roce, ve kterém by chtěli. Bylo to stoprocentně nemožné. Nemohli se spoléhat na náhodu. Ale co budou dělat?

Věděla, že se vrátí. Až zkrotí svou hrdost, přijde a pomůže jí vymyslet plán. Do té doby může ale přemýšlet i sama.

 

Hlavou jí létaly stovky nápadů. Jeden hloupější, než druhý. Kam sahala její paměť, nikdy neslyšela o něčem jako je cestování v čase. Jistě, s pomocí obraceče to šlo. Jenže v té chvílí existoval člověk dvakrát a potom, co do sebe všechno zpátky zapadlo, žil dál tu správnou sekundu. Ale teď žádné jejich druhé já neexistovalo. Přemístili se každý sám za sebe a teď reálně a nepochopitelně žijí v roce 1943.

Kdo jim může z téhle šlamastiky pomoct?

Myslí jí prolétla myšlenka. Ta, za kterou by se nejradši praštila, ta, na kterou se snažila nemyslet od té chvíle, co si uvědomila jejich postavení. Napjala se a prsty stiskla okraje lavečky.

Nemohli tu zůstat!

Do srdce se jí zaryla velká tvrdá pěst.

Prostě tu nemohli zůstat!

Tady v roce 'dlouho před kouzelnickou válkou' totiž byla sama. S Malfoyem. Žádný Ron, žádný Harry, její rodiče, nikdo.

Nemohli tu zůstat!

Bolestně stiskla víčka. O co by to všechno bylo jednodušší, kdyby je tu všechny měla… Jenže teď jim nemůže ani poslat dopis, ani se za nimi přemístit. Neexistovali. Nikdo z nich. Její rodiče, její přátele, její profesoři…

Jedině…

Brumbál! To jméno jako by náhle vyvstalo z prachu zapomnění. Brumbál určitě žije. Vrátili se padesát dva let zpátky. Brumbál žije!

Nadšeně vyskočila a usmívala se. Připadala si jako blázen. Usmívala se na nic netušící lidi, poklepávala dlouhým podpatkem do kamenité cesty a těšila se na Malfoye.

Najednou se jí ale přehnal přes oči stín. Byla naivní. Malfoy přece měl Brumbála zabít. Určitě se za ním teď s prosíkem nevydá žádat o pomoc. I když ten… dnešní Brumbál nemá tušení, co se stalo… stane… Začínala se ztrácet ve vlastních myšlenkách.

Musela nejdřív počkat na Malfoy. Na jeho souhlas. Na to až dospěje. A to bude bůhví kdy.

Možná za rok, možná za šedesát. Ale jakou měl pro ni čas teď váhu?

 

* * *

 

Draco stál před pozlacenou bránou s hadem místo kliky. Držel se jedné z mříží a s hlubokým smutkem se díval na obrovský, honosný dům před sebou. Brána se nechtěla otevřít. Obvykle reagovala na jeho dotyk, ale dnes ne. A on věděl proč. Protože neexistoval.

Uvědomění si něčeho takového ho stáhlo zpátky. Byl si jistý tím, že když zajde za někým ze své rodiny a vysvětlí to, najde se řešení na návrat zpět. Jenže, kdo by mu věřil? On sice vypadal jako Malfoy, choval se jako Malfoy, cítil se jako Malfoy, víc už ale Malfoyem nebyl. Už se nemohl odvolávat na peníze, rodinu, kontakty, vlivy a čistou kouzelnickou krev. Celé základy jeho šestnáctiletého života se zřítili a zanechaly po sobě jen zmatek a patetičnost.

Naposledy se podíval na ten dům. Na dům, ve kterém bude jednou bydlet.

Absurdní.

Bude to ale až za necelých čtyřicet let.

 

Otočil se na místě a zastavil před ochrannou bariérou Bradavic. Byl tady, tak jak nechtěl. Ale musel to udělat… Napřáhl ruku k hůlce a zamířil do okna Brumbálovy pracovny. Dokázal by to. Chtěl mu poslat patrona, chtěl, aby přišel, chtěl vysvětlení a radu… Ale.... Nemohl. Vždyť ho měl zabít! Nemůže se mu teď prostě ukázat přede dveřmi a chtít po něm, aby mu rozuměl. Přestože o ničem nevěděl. Musel by mu všechno vysvětlit, a přitom Brumbál ještě ani neznal Voldemorta. Bylo by to k ničemu.

Tohle nedokázal.

Znovu se otočil na místě a znovu se objevil. Vrátil se na Příčnou. O té totiž věděl, že existuje. Pomalými kroky přecházel podél ulice a přemýšlel. Ta holka měla pravdu. Nezbývá jim nic jiného, než se spojit a táhnout za jeden provaz. Jak to znělo hrozně! Zastavil se uprostřed kroku. Uvědomil si totiž, že on to neumí - spolupracovat. Že neumí dělat kompromisy. Že se neumí změnit.

Nikdy si tak spolehlivě neuvědomoval, že na to nemá. Vždycky ho jeho Malfoyovská pýcha přesvědčila, že dokáže všechno, na co si pomyslí. Teď ale stál opřený o pouliční lampu před rozbořeným domem, ve školní uniformě, nepochopený sebou samým.

Měl by změnit všechny svoje priority, všechno to, co ho celý život učili, všechno, za co se postavil… Všechno, co nesnášel… Přesto to nebylo tak jednoduché. Nedokázal se zbavit toho podvědomého pocitu, že dělá něco špatně, když přemýšlí o tom, že by měl spolupracovat ve vší čestnosti. Tak dlouho do něj vtloukali, že lidi s mudlovskými předky jsou jiní, špatní, že tomu nakonec sám začal věřit, i když racionálně věděl, že to není pravda. Celý život ale vyrůstal ve společnosti lidí, kteří věděli jak to má být a učili ho to tak, jak si mysleli, že je to dobře. Bylo těžké probořit ty zábrany jen myšlenkou.

 

Ale co kdyby tady prostě zůstali? Napadla ho vtíravá myšlenka. Svět bez Voldemorta, beze všech těch lidí, které nenávidí… S Grangerovou. Nevěděl, co z toho jsou klady a co zápory. Jedno ale věděl. Nemůže tu zůstat. Už jenom kvůli ní. Nechtěla by tu zůstat.

Jeho rozum kapituloval. Přemýšlel nad ní se soucitem, i když tu byl jen kvůli ní. Nechápal se. Nemyslel jen na sebe. Představil si ji a sebe jako životaschopný celek. Ale oni se prostě nemohli rozdělit. Zůstali by úplně sami.

Nesmí se rozdělit, dokud se nedostanou zpátky. Zpátky do správného času.

Pak to vem čert.

 

* * *

 

 

Sedl si vedle ní na lavičku. Ale ona se na něj ani nepodívala. Čekala ho.

Byla už tma, když přišel. Dřív se nedovážil.

"Takže," začal tiše "jaký je plán?" zeptal se a pohlédl na ni.

Nějakou dobu se na něj odmítala podívat, nemyslela si, že ji tam nechá tak dlouho. Nakonec si ale povzdechla, otočila se a s pozvednutým obočím mu chladným hlasem oznámila "Možná bys na mě jako první mohl přestat při každé příležitosti křičet," dořekla a znovu se odvrátila, aby čekala, jak zareaguje.

Jenže on ještě nedošel tak daleko, aby se dokázal omluvit. Snad bude stačit souhlas.

"Dobrá," přikývl a ona se na něj znovu podívala, obličej v překvapeném výrazu. Zřejmě předpokládala další výbuch. "Dál?" zeptal se, ignorujíc její pohled.

"Dál?" zopakovala jeho otázku a zahleděla se na nebe poseté hvězdami "Není normální cestovat v čase tak, jak jsme to udělali my. Nemám tušení, jak se dostat zpátky, ani co dělat. Je jisté, že můžeme kouzlit mimo školu. Nemáme na sobě hlídáček, protože my vlastně…" nedořekla tu krutou pravdu, kterou si oba plně uvědomovali.

"Neexistujeme," dodal místo ní Draco a kývl. To co zatím řekla, mělo smysl. "Dál?"

Utrápeně si povzdechla "Já nevím! Já… Já prostě nemám tušení!" zakryla si oči rukama. Byla zoufalá. Seděla tam několik hodin a za celou dlouhou dobu nevymyslela jediný vhodný plán. "Jasně, za tohle všechno můžu já… Kdybych za tebou nešla, kdybych u sebe neměla ten obraceč, kdybych …" uslyšel vzlyknutí. Stiskl ruku v pěst. Něco mu říkalo, že by ji měl utěšit, ale nevěděl jak.

Ona se ale rychle uklidnila i sama. "Musíme tu zůstat," řekla trochu zadýchaně "Najít způsob, jak se odtud dostat bude dlouho trvat. Musíme se nějak přizpůsobit…"

"Ale jak?" zeptal se.

"Nevím!" rozkřikla se a znovu se dala do pláče "Nedochází ti, co to pro mě je? Já nás do toho dostala! Já si můžu za to, že teď trčím tak daleko… Tak dlouho od mých přátel a blízkých. Jedině já za to můžu." Nedokázala už si hrát na tu silnou, na tu, co všechno ví. Potřebovala to ze sebe dostat pryč. Nebrečela často. Tohle byla ale chvíle, která to chtěla. Jen mlhavě si uvědomovala, že je jí zima, že nic nejedla a začíná se jí z toho všeho točit hlava. Bolela ji představa, že se už možná nikdy nevrátí, že už nikdy neuvidí ani Harryho, ani Rona, ani svoje rodiče. Nikoho.

Ucítila jeho dlaň na svých zádech. Zdálo se to nemožné, ale Draco Malfoy ji utěšoval. Byli tu kvůli ní, ona se hroutila a on ji utěšoval. On.

Draco sám nechápal, co to dělá. Jeho ruka prostě ležela na jejích zádech a on se na ni díval s nedůvěrou. Jak se tam dostala? On sám ji tam nedal…

Hermiona se uklidnila a Draco s úlevou stáhnul svou ruku zpět. Brněla ho z toho, k čemu ji použil. "Schováme se někde?" zeptal se s pohledem do země rychle, aby zamluvil ten okamžik, kdy ho zradila vůle.

"Asi," přikývla a vstala. Stoupl si taky "Ale kam?"

"Po cestě jsem šel kolem prázdného domu. Na jednu noc to bude stačit. Potom si ale budeme muset najít něco jiného," řekl "Na tu chvíli, co tu budeme," dodal s nadějí v hlase.

"Jistě, na tu chvíli," řekla se značnou dávkou ironie a vydala se za ním.

Kapitola 5. - Srdce domova

 

Do ticha místnosti bylo slyšet jen pravidelné oddechování a občasný pohyb. Rozbitými okny dovnitř profukoval studený ranní vítr a navlhlá podlaha v pravidelných intervalech vrzala. Potrhaná záclona se neslyšně kolébala v okně a přes roztlučený stůl přeběhla myš. Nebylo to pěkné místo, ale jim na jednu noc stačilo.

 

Hermiona se otřásla a probrala. Přitiskla si kolena k hrudníku a začala si dýchat na prokřehlé ruce teplý vzduch. Sukně, kterou si včera prodloužila se přes noc vrátila do své bývalé podoby a jí tak byla pod potrhanou dekou a jejím tenkým pláštěm zima. Ohlédla se po krbu, ve kterém měla v noci zapálený oheň. Ten už ale dávno vyhasl a ze starého dřeva nezbyl ani uhlík. Očima pátrala po místnosti a hledala něco, čím by se mohla zahřát. Skříně prohledala už v noci, ale nic, kromě té děravé navlhlé deky, kterou měla na sobě, v nich nenašla. Posadila se, zabalila se do pláště a vstala. Z kapsy vytáhla kůlku a mávla s ní směrem k rozbitému stolu, který se v tu chvíli vznesl do vzduchu a rozpadl se na polínka dřeva, ty dopluly až do krbu, kde se úhledně srovnaly a zapálily. Usmála se a posadila se před krb na propálený kobereček. Sice už neusne, ale aspoň jí nebude zima.

Protřela si oči a zahleděla se do ohně. Snažila se vytěsnit z hlavy sen, který ji pronásledoval celou noc. Poprvé se probudila a vyděšeně se rozhlížela kolem, než jí došlo, kde to vlastně spí a o kom se jí zdálo. Podruhé se vzbudila a po tvářích jí stékaly slzy. Potřetí spadla z pohovky. Celý sen se jí znovu a znovu odehrávaly v mysli prožité okamžiky minulých dvou dnů, od Harryho odchodu až po chvíli, kdy usnula. Poprvé za tu dlouhou dobu si vzpomněla, že Harry tenkrát odcházel hledat viteál a zalitovala, že neví, jak to dopadlo. Úmyslně si vsugerovala, že dobře, protože i když tady s ní Harry nebyl, věděla, že by ho 'podruhé' nedokázala ztratit. A Rona… Když utíkala do Komnaty, šel s Nevillem hlídat Snapea. Doufala, že se Smrtijedi z Komnaty nedostali a oni se před Snapeovým kabinetem jen celou noc nudili. Nepřipouštěla si možnost, že se Smrtijedi našli cestu ven, obklíčili Bradavice a snad i zaútočili na Brumbála. To se stát nemohlo. Tolik neštěstí se do jedné noci nemohlo vlézt.

Nervózně si prohrábla vlasy a ruka jí sklouzla přes krk, kde ještě nedávno vysel obraceč. Nehty se zaryla do podrážky tenisek, když si vzpomněla, že nebýt jeho, byla by doma.

Zaslechla vrznutí podlahy a zvuk otevírání dveří. Draco k ní pomalu došel, posadil se vedle a natáhl své bledé ruce směrem k ohni. Klouby měl zmodralé zimou a na některých místech mu prosvítaly oranžové skvrny, které s teplem mizely. Napadlo ji, že v jiné místnosti určitě krb nebyl.

Vzpomněla si na včerejší večer.

Několik minut šli po Příčné směrem, kde Hermiona tušila její konec, dokud Draco nezastavil před domem, ve kterém měli přespat. Divila se, že ho něco takového vůbec napadlo, ale byla vděčná, že nemusí spát venku. Proto přešla veškeré myšlenky na bradavickou postel a teplo školních ložnic i ve chvíli, kdy jí pohled spočinul na zřejmě kdysi krásném viktoriánském domě, nyní ale zchátralém a polorozpadlém. Z oken už dávno vypadalo sklo, dveře byly zatlučené silnými prkny, na předzahrádce se válely kusy střešních tašek a po délce prvního patra se táhly pnoucí břečťany a opadané psí víno. K dokonalosti to mělo daleko, ale měli jistotu, že tam nikdo bydlet nebude.

Pomocí hůlek a tichých kouzel se dostali dovnitř a všechno za sebou upravili tak, aby to vypadalo, že dům stojí dál,nikým nepovšimnut, uprostřed ulice. Uvnitř potom rychle prošli přízemí a hned zamířili do patra, protože v něm aspoň měli jistotu, že bude podlaha, narozdíl od spodního patra, kde po roztříštěných deskách a hlíně pobíhali potkani a šváby. Nahoře byly čtyři místnosti. Koupelna, do které nahlédl Draco, ale než se stihla podívat i Hermiona, zabouchl jí dveře před nosem se směsicí zděšení a krajního překvapení v obličeji. Další místností byla komora obsahující prožrané koště i na tu dobu staré a několik kbelíků a smetáků. Třetí pokoj vypadal jako kutloch domácího skřítka. Jeden polštář v rohu bylo jeho veškeré vybavení a propadlou podlahou naproti se dalo vidět do přízemí. Poslední pokoj byl ten, ve kterém se ráno Hermiona probudila. Jedna stará, moly prožraná pohovka, několik rozviklaných skříní a krb. Když do téhle místnosti nahlédli, věděli, že tohle je nejvhodnější prostor na přespání. Hermiona se lákavě zadívala na krb a mávnutím hůlky v něm rozhořela několik starých kusů dřeva. Pohlédla na Draca, aby se ujistila, že se i jemu místnost zamlouvá nejvíc a setkala se s jedním z jeho nestřežených okamžiků 'nemalfoyovství'. Se zastřeným výrazem se díval do plápolajícího ohně a chvíli si dokonce nevšiml, že ho pozoruje. Když se ale jeho oči setkaly s jejími, veškeré emoce z jeho očí vyprchaly a on o krok ustoupil.

"Nezapomeň zastřít okna, ať se nikdo nedozví, že tu jsme," řekl, zavřel dveře a odešel spát do jiné místnosti. Hermiona se dlouhou chvíli dívala na místo, kde předtím stál a snažila se vyvrátit svou domněnku, že s ní nechce spát v jedné místnosti, proto že je mudla, rozumnými argumenty. Koneckonců, pořád to ještě mohlo být taky tím, že za jejich situaci mohla ona sama. Proč by jí v tom případě ale nechával ten nejlepší pokoj v celém domě?

 

Pohlédla na něj. Pod očima měl velké kruhy, které na jeho bledé pokožce působily až přehnaně kontrastně. Po tvářích mu pobíhaly plamínky a vrhaly jasné jiskry do jeho očí. Na ústech se mu rozlil nevědomí úsměv vyvolaný zřejmě náhlým teplem z ohně. Takhle asi vypadá, když je šťastný, napadlo ji a usmála se.

Všiml si jejího pohledu a stáhl se. Zády se opřed o křeslo, natočil se ke krbu a ruce schoval do kapes. Seděli dál v tichu. Všimla si, že se mu zavírají víčka a byla ráda, že aspoň teď ráno přišel a dovolil si, být s ní v jednom pokoji. I když pravděpodobně jen kvůli ohni a teplu. Sama si objala kolena a položila si hlavu. Nechtěla ho rušit a chtěla si do rána ještě trošku odpočinout.

"Tak jak to teda bylo?" zeptal se najednou do ticha a praskajícího ohně a ona sebou vylekaně trhla. Pohlédla na něj. Stále seděl tak jako předtím, měl zavřené oči a vypadalo to, jako by vůbec nepromluvil.

"Co?" zeptala se a přisunula se ještě víc ke krbu.

Otevřel oči a zkoumavě se na ni podíval. Vypadalo to, že se snaží uspořádat si otázky v hlavě. "Proč jsi měla u sebe obraceč času?" zeptal se s pohledem do krbu "Když vezmeme v úvahu, že nebýt toho, nejsme v takové situaci," dodal, aby jí připomněl její podíl viny.

Chvíli sledovala jeho pohled a potom se i ona sama zadívala do plamenů. Nebyla to jednoduchá otázka. Musela začít od začátku. "Nebyl to můj první obraceč," řekla na úvod a všimla si jeho překvapeného výrazu "Měla jsem jeden už ve třetím ročníku, abych stíhala všechny svoje předměty. Profesorka McGonagallová se za mě zaručila a já ho dostala od ministerstva pod podmínkou, že ho využiju jen ke studijním účelům," vysvětlila. Draco vyvrátil oči, ale beze slova poslouchal dál. "Nakonec jsem ho využila, myslím, i lépe, ale ve čtvrtém ročníku jsem se rozhodla vzdát studium mudlů, čímž se můj rozvrh srazil a já nepotřebovala, aby měl den víc hodin, takže jsem ten obraceč zase vrátila," pokračovala a vzpomínala, jak ho nakonec využila proti ministerstvu a na pomoc Siriusovi. "Ale na konci pátého ročníku… O ministerstvu víš z první ruky, předpokládám," řekla a probodla ho pohledem. Pozvedl obočí a nevzrušeně čekal dál na její vyprávění. "Tenkrát jsme proběhli celým Odborem záhad," popisovala a v duchu si připomínala události té noci. Mozky, věštby, Smrtijedi, Sírius… "Ještě, než mě dostali jsem doběhla do jedné z prvních místností. Do místnosti času. Zabarikádovala jsem se proti dvojici Smrtijedů a rozhlížela se, co by mi mohlo pomoct. V té chvíli jsem si říkala, že horší místnost jsem si nemohla vybrat, protože jsem nevěděla, jak čas ve svůj prospěch využít, aniž bych někomu ublížila. Jediné, co mě napadlo bylo vzít si obraceč. Byla jich plná skříň a já spolehlivě poznala ten svůj. Říkala jsem si, že pokud bude válka, mohl by se hodit. A potom tu skříň i se zbytkem obracečů rozbili a jediný, který v Anglii zůstal byl ten, který jsem si odtud odnesla. A nakonec válka opravdu byla," dořekla a v myšlenkách se na ni zadíval káravý obličej profesorky McGonagallové.

"Grangerová," řekl Draco po chvíli "tys ukradla obraceč z ministerstva?" Podívala se na něj a nemohla uvěřit svým očím. On se jí vysmíval. Nevěřícně nad jeho otázkou zakroutila hlavou. Ona ho přece neukradla… Takhle nad tím nikdy neuvažovala. Ona ho zachránila před zničením… Ale když nad tím teď přemýšlela, vlastně ho ukradla.

Znovu se na něj podívala. Pobavení v jeho očích se nedalo přehlédnout a ona ve světle plápolajícího ohně zčervenala. "Ne… já…"

"Tys ho prostě ukradla," řekl a zakroutil nad ní hlavou. "Teď padly veškeré mé iluze ohledně tebe," prohlásil dramaticky a zašklebil se. Hermiona mu oplatila stejnou mincí a v duchu si řekla, že nestojí o žádné jeho iluze. "Ty máš co říkat," řekla naštvaně a odvrátila od něj oči.

Chvíli bylo slyšet jen praskání dřeva v krbu, nakonec ale promluvil "To asi mám," řekl a ona se na něj ohromeně otočila. Jenže to, že přiznal, že má co říct, ještě neznamenalo, že to řekne, takže se její pohled po chvíli zase stočil zpátky do ohniště.

"Měli bychom asi vymyslet nějaký plán," prohlásil po několika minutách mlčení.

"Asi?" zeptala se, aniž by se na něj podívala.

"Chceš tu snad zůstat?" vypálil a ona se na něj místo odpovědi tvrdě zadívala.

"To je to poslední, co bych chtěla, Malfoyi, věř mi. Zůstat s tebou, třicet pět let před svým narozením sama v Londýně?" oznámila mu a zadívala se zpátky do ohně.

"Nemysli si, že já jsem tady rád," odpověděl jí a naštvaně se ošil.

Hermiona si nakonec povzdechla. "Tohle nikam nevede," zaúpěla.

"Já s tím nezačal," řekl a pohodil hlavou.

"Malfoyi!" okřikla ho a zakroutila nad jeho dětinskostí hlavou. "Napadlo tě něco, co bychom mohli zkusit?" zeptala se, aby jeho myšlenky vrátila zpět k jejich plánu na návrat.

Zakroutil hlavou.

"Já…" zamyslela se pro jistotu nad svým nápadem "Já si myslím, že bychom měli zajít za Brumbálem," řekla nakonec a byla spokojená s tím, že ona vymyslela aspoň nějaké řešení.

"Ne," řekl jednoduše a polil ji tak pomyslnou studenou vodou.

"Jak ne?" napřímila se "Je to náš jediný plán, pokud sis nevšiml!"

"Nepůjdeme za nikým, nikdo by nám nevěřil. Tohle si musíme vyřešit sami," řekl pevně, ale odmítl se na ni podívat.

"Nechceš za ním jít jenom proto, že je to Brumbál, a žes ho měl z-"

"Ne!" okřikl ji "Prostě za ním nepůjdeme. Pokud teď máme spolupracovat, ať už se mi to příčí sebevíc, musíme se dohodnout společně a já za Brumbálem nepůjdu," řekl a zatvářil se, jako by se mu z té myšlenky dělalo zle.

"Jenže spolupracovat, Malfoyi, znamená dělat kompromisy," řekla a zahleděla se na něj "Takže ty za ním třeba nechoď, ale teď je to my a my potřebujeme plán, jinak tu zůstaneme navěky! Nebo spíš na padesát let!"

"Brumbál není jediný člověk na světě," vyštěkl.

"Ne, ale je to jediný člověk, kterého v téhle době známe, a který nám může pomoct," řekla a pohodila hlavou "Pokud ovšem nechceš jít pro pomoc k Voldemortovi," dodala a vzpurně na něj pohlédla.

"Cože?" podíval se na ni. "On přece…"

"Ale ano, Draco," oslovila ho schválně jízlivě "Voldemort žije. Jednoduchým výpočtem si můžeš zjistit, že jsou to asi tak dva roky, co byla otevřená Tajemná komnata a z toho, co o něm vím jsme měli štěstí možná tak několika dnů, že jsme na něj rovnou nenarazili u Burgina a Burkese, protože to se taky mohlo stát. Asi se před ním neschováš," oznámila mu nanejvýš naštvaně a se vztyčenou hlavou vstala a přešla k oknu.

Draco si nervózně promnul levé předloktí, mozek mu odmítal pojmout tyhle informace. Nedokázal si ani vzpomenout, kolik je mu let, natož tak, spočítat si, kolik je… jemu… "Takže… takže on žije?" zeptal se a pohlédl na ni. Hermiona se srazila s jeho pohledem.

Nedokázal to schovat. Ten strach z vyslovení jeho jména, z jeho samotného. Děsila ho představa toho, že člověk, který mu zničil život je naživu, i když si dlouhou dobu myslel, že mu utekl. Věděl, že se mu nedá utéct, ale padesát let posunu v čase mu dalo drobnou naději. Teď se i ta zřítila jako domeček z karet.

"Ano," řekla Hermiona a posadila se na pohovku, setrvávajíc očima na něm. Očividně v něm nebyla jen pýcha a samolibost, dokázal se i bát. Zdálo se jí to nemožné. "Žije. Ale ještě nám nemůže ublížit," řekla a zahleděla se na jeho ruku. Dost dobře si vzpomínala, že jeho zlomenina nebylo jediné, z čeho se jí chtělo zvracet, když jeho paži vzala do svých. Odporná lebka s hadem byla sice protrhnutá bílou kostí, ale pořád tam byla. Bylo to jako s Harryho jizvou. Znamení zlého kouzla jen tak nezmizí.

"A my mu můžeme ublížit?" prolomil ticho otázkou.

Hermiona si povzdechla "Já nevím… Myslím, že je asi stejně starý jako my, ale mocnější a horší. Neměli bychom si s ním zahrávat. S ním a s časem. Navíc nám nikdo neuvěří. Nemůžeme jen tak lidem začít tvrdit, že ten pohledný mladý a chytrý student bude jednou jejich smrt. Myslím, že minulost… Nebo přítomnost… Prostě myslím, že tohle neovlivníme."

Draco se zahleděl zpátky do ohně. Věděl, že Hermiona jeho Znamení viděla. Děsil se toho, že ho měl, už od prvního chvíle. Teď ale dvakrát tolik. Doufal že zmizí.

"Cos řekl tomu lékouzelníkovi, když ti dával do pořádku tu ruku?" zeptala se Hermiona tiše a soustředěně přitom sledovala odlupující se tapetu na stěně. Nevěděla, jestli se na to může ptát.

"Nic," řekl "neptal se…"

"A to ti nepřišlo divné?"

"Samozřejmě, ale on… Neměl moc příležitostí nad tím přemýšlet," odpověděl neurčitě.

"Cože?" nechápavě se na něj podívala.

"Hele, já o tom Znamení vím, ano? A vím, že by mi mohlo způsobit problémy, takže jsem to udělal prostě tak, aby to žádné problémy nezpůsobilo," řekl naštvaně a probodl ji pohledem.

"Tys na něj použil Imperius?" zeptala se ohromeně. Ohromeně v tom špatném slova smyslu.

"Co jsem měl asi podle tebe dělat?" rozkřikl se "Nevěděl jsem, že jsme se vrátili v čase, a že je to teď vlastně jen neškodné tetování. Vědět to, ušetřím si práci."

"Ale vždyť je to kletba, která -"

"Se nepromíjí. Ano. Ale Grangerová, ty jsi tak naivní. Radši by ses vysekávala z problémů odzbrojovacím kouzlem, než abys jednou porušila pravidla. Musíš pochopit, že ne vždycky se dá ze situace vyjít čestně."

"Ale Harry -"

"Jasně, svatoušek Harry. A řekl ti o tom, že chtěl na mou tetičku použít Cruciatus? Tenkrát na ministerstvu. A teď odpověz, co je lepší, použít Imperius jako prevenci proti velkým problémům, nebo Cruciatus z touhy po pomstě?" zeptal se a v očích se mu blýsklo. "Svět není černobílý, to už bys mohla vědět," vstal a přešel ke dveřím "Donesu snídani," oznámil ještě a zavřel za sebou.

Zaslechla bouchnutí dveří a viděla ho, když vyšel z domu a přemístil se. Prázdnou ranní ulicí zaznělo hlasité prásk.

Kapitola 6. - Počátky a doprovodná gesta

 

Stála u okna a pozorovala ranní ulici. Nad okolním Londýnem se vznášela mlha, ale Příčná byla jasná tak, jako v obvyklém letním jitru. Na kamenité cestě bylo slyšet klapání vysokých podpatků. Podívala se na hodiny. Bylo půl šesté - obchody ještě neotevíraly. Do jejího obzoru se brzy dostala mladá ryšavá žena se dvěma rudovlasými syny. Něco říkali, ale ona jim ještě nerozuměla. Byla příliš daleko. Ve chvíli, kdy došli tak blízko, že dokázala zaslechnout ozvěnu klapavých bot, ozvala se obrovská rána. Tlumená, následovaná výkřiky. Tlumenými. Útok na Londýn.

Žena s chlapci se zarazila a pohlédla na jasně modrou oblohu.

"… už ty košťata, mami?" dolehl k Hermioniným uším hlas malého kloučka.

"Arture," povzdychla si žena a popošla o dva krok. Další výbuch ji ale zastavil.

"Mamí," zakňoural Artur.

"Zlatíčko," poklekla "už jsem ti říkala, že to teď bude malinko jiné, viď? Babiččin dům shořel a my teď musíme najít zbytek rodiny, i když oni už nás-"

 

Prásk.

 

"Pardon," uslyšela známý hlas ještě dřív, než se Draco vymanil z klubka ryšavců. Vrávoravě o krok odstoupil a znovu se omluvil "Promiňte, nenapadlo mě, že by tu někdo mohl být v tak časnou ranní dobu," řekl bledé ženě, která si zřejmě v první chvíli myslela, že ta rána byla bomba, která protrhla hradbu kouzel nad ulicí.

"J… jistě," vykoktala, když Draco pomáhal jejímu synovi na nohy.

"V pořádku?" zeptal se Draco a usmál se na Artura. "Jo," kývl chlapec.

Hermioně se zatajil dech. Usmál se. Nikdy neviděla Draca se usmívat. Nebo ano? Ráno - to brzké ráno, kdy se sešli v téhle místnosti - když si ohříval ruce u krbu, to nebyl tenhle úsměv. Přesto jinak… Nepamatovala se. A přitom to byl tak krásný úsměv. Bylo v něm něco, co nepatřilo na tenhle svět. To, že se nesmál ji přimělo myslet si, že je morous. Jeho chování její domněnku utvrzovalo, ale teď… Ani Malfoyové se přeci nesmějí bezdůvodně. Smějí se vůbec Malfoyové? Jeden zřejmě ano.

"Ještě jednou se omlouvám," kývl Draco hlavou k ženě a prohrábl Arturovy vlásky. Tím jednoduchým pohybem jí zbořil všechny představy. S vykulenýma očima pozorovala jeho bledou ruku v červených vlasech a jeho úsměv věnovaný vystrašené ženě. Tohle nebyl ten kluk, kterého znala.

"To je v pořádku, jen jsem se vás trošku lekla," přiznala žena a Hermiona si všimla jejího pohledu na blonďáka, kterého měla před sebou.

"Mami - ou," žuchl mladších chlapec na zadek a rozbrečel se. Žena ho unaveně zvedla a popadla Artura za ruku.

"Měli bychom jít," usmála se na Draca omluvně a odtáhla své dvě děti - brečícího mladšího synka a Artura civícího svýma jiskřivýma dětskýma očima na Dracovo tetovaní pod vyhrnutým rukávem - pryč.

Draco se za nimi díval tak dlouho, dokud rusovláska nezašla do Děravého kotle a nezmizela mu tak ze zorného pole. Dlouhou chvíli stál bez hnutí a sledoval zavřené dveře, potom si prohrábl rukou vlasy, konečky prstů shrnul rukáv košile a vyrazil k "jejich" domu.

"Tady," ozvalo se za chvíli od otevřených dveří a v klíně jí přistála teplá papírová krabice.

S nakrčeným obočím ji zvedla před sebe a otevřela. Pokojem se rozlila lahodná vůně čerstvého pečiva a ona náhle zjistila, že má vlastně obrovský hlad. Natáhla ruku, z té hromady jídla si vybrala jeden sýrový croissant a nadšeně se do něj zakousla.

"Díky," zamumlala s plnou pusou a nevšímala si Dracového kroucení hlavou. Sedl si naproti ní na rozviklanou starou židli a začal ze sójové bagety loupat semínka. Musela se usmát nad tímhle zvykem. Vzpomněla si, že tohle dělávala její kamarádka v mudlovské škole. Byl to ten nejobyčejnější zvyk na světě a jeden z těch obyčejných lidí, kteří ho používali byl i on. Obyčejný Draco.

"Kdes k tomu přišel?" zeptala se, když dožvýkala a nadkláněla se nad krabicí ve snaze rozmyslet se, co je lepší, jestli kobliha nebo malý bochánek z neidentifikovatelného těsta.

"V pekařství," řekl a protočil oči v sloup.

"Nejsem -"

"V mudlovském pekařství," dodal na ochranu před výbuchem vzteku.

"Bez peněz?" pozvedla obočí.

"Okouzlil jsem prodavačku," mávnul rukou a stočil pohled z okna.

Hermiona zahodila rozjedenou koblihu do krabice a poplašně vyskočila "Cože?!"

Draco nad ní znovu zakroutil hlavou. "Vážně mi vůbec nevěříš? Nejsem úplný pitomec. Nepotřebuju si přidělávat problémy, abys věděla," podíval se na ni pohledem jako na blázna.

"Tak jaks ji teda 'okouzlil'?" zeptala se ironicky, posadila se zpátky na pohovku a naštvaně se znovu chopila své koblihy.

"Svým šarmem, přece," řekl tentokrát on s pozvednutým obočím a Hermiona se zakuckala sladkým soustem. "Vážně, Malfoyi, dokážeš být i vtipný," přikývla a odebrala se do té nejhrůzostrašnější koupelny, jakou kdy viděla.

 

* * *

 

Toho dne strávili většinu času v jejich "obýváku" vymýšlením alternativ, jak normálně žít. Tahle 'nadotázka' obsahovala tolik podbodů, kterými se museli řídit, aby vůbec došli k nějakému závěru. Museli se shodnout na věcech, na kterých se obvykle shodují až dlouhodobí partneři nebo manželé; rozhodně ne šestnáctileté děti bez jediného galeonu a jen šestiletými školními znalostmi magie.

Jak přijdou k penězům?

Pracovat? Určitě. Kde?

Začlenit se do společnosti?

Dům? Kde? Za co? …

 

Zabývali se tak teoretickými a někdy naprosto absurdními otázkami - Budeme chtít zahradu? - až je z toho oba večer řádně bolela hlava. Pořád ale nevyřešili otázku základní a životně důležitou, a totiž, jak budou shánět jídlo, dokud nebudou mít práci?

Ne, že by snad Hermiona nevěřila Dracovým schopnostem ohledně kouzlení, nebo okouzlování - on sám si jimi byl stoprocentně jistý - ale z představy, že žije celé dny jen z koblih se jí dělalo zle.

 

"Zítra zajdu do knihovny," utrousila v jedenáct hodin večer toho dne.

Draco se na ni podíval tak, jako se díval pokaždé, když něco navrhla, nebo pronesla některý ze svých ostřejších názorů. Byl to pohled, ze kterého se nedalo nic vyčíst, který nepobízel k další řeči, ani nenařizoval ticho. Nervózně se zavrtěla na 'svém' gauči a potáhla si deku k tělu. Vždycky, když tenhle jeho pohled zachytila, mohla téměř cítit, že jí vidí do hlavy, i když to bylo přece nemožné…

"Proč?" zeptal se po nekonečně dlouhé chvíli ticha a jeho oči sklouzly zpátky k ohni v krbu. Věděla, že nepochybuje o jejím nápadu, jen potřebuje dostatečné důvody, výmluvy a podložené skutečnosti, které by odlehčili jeho svědomí od toho, že jí něco 'svoluje'. I když, jak ji znal - tři dny s Grangerovou byla dlouhá doba - tušil, že i kdyby byl její nápad sebevíc ztřeštěný, nedalo by se s ní nic dělat. Nebylo tak lehké ji zadržet.

Odkašlala si "Za prvé, knihovna je zadarmo," řekla to klíčové slovo, které jim momentálně pomalu užíralo všechny mozkové buňky "Za druhé, musím taky chodit ven, jinak bych tu zešílela," zatřepala střapatou hlavou "A za třetí, v knihovně se nepůjčují jen knížky, ale i aktuální výtisky novin a časopisů, takže si jich můžu několik vzít a můžeme je projít, abychom zjistila, co vlastně tahle doba obnáší, když z ní vyškrtneme nás s naším velkým problémem v čele," řekla pevně odhodlaná jít zítra kamkoli, i kdyby ji řetězy připoutal k… Nebylo k čemu.

"Mám s tebou po večerech pročítat módní časopisy?" zeptal se s pobaveným úšklebkem v obličeji.

"Jistě, Draco," oslovila ho tak, jak si zvykla dělat to v posledních několika hodinách. Bylo jednoduché do vyslovení jeho jména vložit všechny pocity, které ohledně něj cítila. "Protože já jsem typická holka mého věku, kterou zajímá jenom móda, nejnovější hudební hity a kluci," odsekla a podvědomě si složila ruce na prsou. Někdy ji ta spolupráce s ním pořádně lezla na nervy.

"Oh, Grangerová, nepředstírej, že tě zajímají kluci," díval se na ni se směsicí výsměchu a překvapení v očích.

Napjala se jako struna "Malfoyi, varuju tě, pořád mám u sebe svou hůlku!"zasyčela spod spojených zubů a sledovala jeho pohled tvrdýma očima šestnáctilété, kterou její vrstevník podceňuje.

Pobaveně se uchechtl a vyjekl. Na hlavě mu přistála na stará plesnivá deka. Když si ji sundal z vlasů, čímž se patřičně rozcuchal, donutil se otočit se k ní zády.

Přesto i ona to zahlédla. Další úsměv toho dne.

Někdy ta spolupráce přece jen nebyla tak špatná...

"Půjdu si lehnout," řekla hodil jí deku zpátky a vydal se ke dveřím.

"Draco?" zavolala na něj, když už stál jednou nohou přes práh. Tentokrát jeho jméno vyslovila podvědomě. "Tady," podala mu skleněnou vázu, kterou našla při prohlídce domu. Uvnitř poskakoval teplý, do modra zbarvený ohýnek, kterému Hermiona nařídila vydržet tak dlouho, dokud ho jen bude třeba. Nemohla se smířit s tím, že ona spí v pokoji s krbem, kde je i tak přes noc téměř pod nulou, zatímco on spí někde, kde kdysi možná spával domácí skřítek.

Draco jí na prchavý okamžik pohlédl do očí. Vděčný za tenhle drobný 'dar', potom se otočil a i se sklenicí odešel do 'svého' pokoje.

 

* * *

 

Další den ráno byla Hermiona na nohách dřív, než polovina ulice. Byla o tom přesvědčená, i když neměla hodinky. Byla to jen chvíle po probuzení, kdy ležela a zaháněla zlé myšlenky do zaprášených koutů své hlavy. Několik vteřin přemýšlela, jak vynaložit s přebytkem času - paradoxně - ale rozhodla se rychle. Usoudila, že jejich "propůjčený" dům by potřeboval malinko zpříjemnit.

Takové základní věci, jako bylo například zasklení oken, si kvůli jejich bezpečnosti nemohla dovolit, rozhodným mávnutím ruky dala ale rychle do pořádku koupelnu. Touhle místností chtěla začít, protože to byla ta, do které s Dracem chodili oba a navíc, vypadala asi nejhůř z těch čtyř v celém prvním patře. Za chvíli kouzlení to opravdu stálo. Ještě před minutou odporná koupelna se pod její taktovkou proměnila v příjemně chladnou místnost s bledozelenými kachličkami a porcelánovou vanou. S úsměvem pokývala hlavou nad svou prací a vyšla na chodbu, následovaná vzduchem plující prachovkou a smetákem. Ve chvíli, kdy znovu začala mávat hůlkou, otevřely se dveře naproti ní a v nich stál její rozespalý spolubydlící.

Viditelně se zarazil.

Hermiona potlačila smích. Nikdy nad tím nepřemýšlela, protože neměla důvod, ale i kdyby, zřejmě by ji nikdy nenapadlo, že se jednou ráno srazí s Dracem Malfoyem na chodbě jejich společného domu a to zrovna ve chvíli, kdy Draco zřejmě vylezl rovnou z postele. Tahle představa byla směšná. Ale reálná.

Pokud to bylo vůbec možné říct, Dracovi zrůžověly tváře. Nervózně si rukou zajel do rozcuchaných vlasů a očima sklouzl na podlahu. Nohy měl bosé, školní košile mu vysela přes kalhoty, prsty jedné ruky si pohrával s bílým rukávem, zatímco druhými si stále zaraženě prohrabával vlasy.

Hermiona se taktně otočila a začala se věnovat úplně jinému konci chodby, než doposud. Prachovka se smetákem hlučně narážely do stěn, aby zakryly její chichot, zatímco Draco neslyšně přešel chodbu do koupelny. Zaslechla zavírání dveří a tekoucí vodu. Naposledy se pobaveně usmála, potom ale namířila hůlku na obrovskou pavučinu v rohu místnosti a myšlenky na rozespalého Draca se zamlženým pohledem nechala uplavat. Prozatím.

Když se Draco omytý studenou vodou - jiná totiž netekla - dostal z koupelny, Hermiona obléhala jejich společnou místnost, alias obývací pokoj, kde se zrovna pod jejími příkazy lepily potrhané tapety zpět ke stěnám.

"Rozhodla ses tu zabydlet?" zeptal se s překvapeným pohledem.

Potřásla rameny "Bůhví, jak dlouho tu zůstaneme," zamumlala, zatímco se soustředila na záplatování pohovky.

"Zajdu pro nějakou snídani," řekl a nechal Hermionu už druhý den po sobě samotnou.

 

Do hodiny byl zpátky s bochníkem chleba, sýrem a kapsami plnými brambor. "Nic lepšího jsem nesehnal," omlouval se nepřímo a vytahoval špinavé brambory z kabátu.

"To stačí," usmála se Hermiona, šťastná za jakékoli sousto a sklidila brambory do košíku, který našla a opravila. Postavila ho ke krbu "Na oběd si je můžeme opéct," navrhla, vzala si krajíc suchého chleba a stoupla si k oknu. Draco žasl. Dokázala si i v takovém domě všechno uspořádat a udělat pořádek tak, jak ho chtěla. Celé patro po jejím časně ranním zásahu vypadalo úplně jinak, domácky a přívětivě. A i když si to nerad přiznával, byl jí za to vděčný.

Hermiona si povzdechla. Moc dobře si uvědomovala jejich momentální vynucený kolektivní postoj. Radili se spolu, přemýšleli spolu, všechno se chystali dělat společně. Nebyla si ale jistá tím, jak dlouho jim to vydrží. Ta věc mezi nimi, ten pocit… nebylo to přátelství. Nebylo to to, na co byla celých dlouhých šest let zvyklá. Tohle bylo spojenectví. Něco, založené jen na jejich sobeckých potřebách a strachu z osamělosti. Chyběli jí přátelé.

Draco na židli pomalu žvýkal chleba a pozoroval ji. Nepotřeboval kouzlo, vidět jí do očí, ani nic podobného k tomu, aby dokázal říct, na co myslí. Postojem svého těla, pěstmi sevřenými pevně kolem vylámaných rámu oken, výrazem v obličeji, tím vším mu ukazovala, že jí chybí to, co on neznal. A v co nevěřil.

Odpoutala se od okna "Kdy půjdeme?"

"Po obědě," zamumlal "Přemýšlel jsem, že bychom si to měli asi nejdřív trochu upřesnit," řekl větu, která podle něj znamenala aspoň malou - malinkatou - napodobeninu slova plán. Kývla a posadila se na sedačku "Ty můžeš, předpokládám, zůstat Grangerová," řekl, aniž by tím jakkoli - a to poprvé v životě - narážel na její původ.

"Asi ano," řekla vážně "Grangerovi tu pravděpodobně nikdo nezná, přesto… Nejsem si jistá, jestli Hermiona nezní moc… Já nevím, mudlovsky?" zeptala se trošku rozpačitě. Tohle byl zvláštní rozhovor.

"Možná," připustil, na rozdíl od ní s chladnou hlavou "Máš druhé jméno?" napadlo ho.

"Jane Grangerová zní líp, to máš pravdu," usmála se.

"Hlavně zůstaň tím, kým jsi," poznamenal tiše. Ohlédla se.

"Dobře," zamluvil to rychle "Kolik ti je let?" zeptal se a Hermiona se zamyslela. Kolik by se jí hodilo?

"Co třeba… Dvacet jedna?" odhadla.

Draco ji chvíli zamyšleně pozoroval. "Asi ano. To je dost na to, abys mohla sbalit kufry a odletět se svým přítelem z Francie do Anglie," poznamenal "Takže, mně může být… Dvacet tři?"

"To je dost na to, abys mohl sbalit kufry a odletět s přítelkyní z Francie do Anglie," zašklebila se "A měl práci," dodala.

Přikývl "Nemáme stálé bydliště, takže jim ho nahlásíme později a-" pokračoval v konstrukci jejich života, ale Hermiona mu skočila do řeči.

"Ale jak se budeš jmenovat ty?" zeptala se se zvědavým výrazem ve tváři - jejím nejčastějším.

Draco ji pozoroval pronikavýma očima. Byla to jedna z těch chvílí, kdy měla pocit, že jí vidí do duše, aniž by se snažil, ale ona z něj nedokázala vyčíst nic.

Tiše si povzdechl a zahleděl se z okna.

Chápala ho. Celý život se za svoje jméno schovával, bránil ho, bojoval za něj… Ne. Nechápala. Vždyť to bylo jeho jméno, které ho dostala do těchhle problémů - aspoň z části, připomněla si a tváře jí zrůžověly. Jeho jméno ho přivedlo do Voldemortovi mysli, to kvůli těm několika písmenům byl jeho život v ohrožení posledních deset měsíců. Věřila, že to pro něj bude osvobození, zbavit se ho. Být někým jiným, novým… Ale on tak nevypadal. Chtěla se zeptat, proč mu na tom proklatém jméně, které mu ničí celý život, tak strašně záleží, ale odpověď přišla dřív, než přes její rty stihlo přeběhnout jediné slovo.

"To jméno," začal a podíval se na ni, aby jí svým pohledem naznačil, že tahle otázka z ní křičí už nějakou dobu "To jméno mi dávalo oporu celých šestnáct let mého života. Dostalo mě sice do… různých situací, včetně téhle, ale byla to zbraň, se kterou se lehce zacházelo. Stačilo prostě vědět, že ji máš. Moje rodina nikdy nedokázala vytvořit takové zázemí, které mi poskytovalo tohle jméno. Věděl jsem, i přesto, co mi odmalička tvrdili, že těch několik písmen nemá takovou cenu, abych jen díky nim něco dokázal, ale když něčemu bezmezně věříš a je to to jediné, co ti dodává sílu a schopnosti, je jednoduché zapomenout na čistý rozum. Já vím, že ve skutečnosti na jméně nezáleží," dořekl. Hermiona na něj udiveně zírala. Nemohla uvěřit tomu, co právě řekl.

On sám se jí neplánoval s ničím svěřovat. Nechtěl si z ní dělat zpovědníka, ale tohle bylo něco, nad čím už dlouho přemýšlel. Ne jen tu dobu strávenou s ní. Už měsíce. Od toho, co dostal ten úkol. Uvědomoval si význam svých slov natolik, že se sám vylekal. Postavil se proti všemu, dokonce i proti své rodině a jejich zásadám. Doufal, že mu někdy odpustí. Pokud ovšem někdy nastane doba, kdy by po nich odpuštění mohl žádat. Nebo, pokud ho vůbec bude chtít.

Hermiona na něj stále upřeně hleděla. Tohle bylo nad její chápání. Vždyť on… To přece… Snad nechtěl… Neuspořádaná změť nedokončených myšlenek jí vířila hlavou.

Nakonec to musela přiznat. Chápala.

"Dra-"

"Ne," zarazil ji a odvrátil pohled od okna "Daniel. Daniel Prochain."

 

(A/N: Neumím francouzsky, čímž bych chtěla poděkovat mým dušičkám za pomoc při zjišťování výslovnosti. Prochain znamená příští, nebo budoucí. Čímž se vysvětluje, proč si Draco vybral zrovna takové příjmení ;))

Časné odpoledne to na Příčné vždycky vypadalo jako na trhu. Skupinky a davy lidí se prodíraly omezeným prostorem, nechávaly se unášet proudem a zarývaly nehty do rámů dveří, pokud se snad někde chtěly zastavit. Za posledních pět let se Příčná rozrostla. Musela poskytnout dostatek prostoru pro kouzelníky, kteří se sem hromadně začali stěhovat okamžitě po vypuknutí války. V téhle době bylo lepší zdržovat se na místech obklopených magií radši, než na mudlovských sídlech. Každé kouzlo pomáhalo, každá hůlka chránila. I mudlové dokázali ubližovat.

V téhle záplavě lidí - nových i místních - se mladý pár mířící do knihovny ztratil "jako mávnutím kouzelného proutku." Nikdo si nevšiml dvou nedospělých kouzelníků přecházejících ulicí. Možná proto, že vypadali všechno, jen ne nedospěle. Hnědé vlasy, jemný úsměv, módní oblečení, sebejistý krok; to byla žena kráčející vedle blonďatého vysokého muže s ostražitým výrazem ve tváři. Jejich kroky směřovaly přímo do knihovny. Nezastavili se u žádné výlohy obchodu, u žádného stánku na kraji ulice; mířili svou cestou, nerušeni okolím, obcházeni pouličním davem, jakoby se svou existencí vymykali zákonům, jakoby byli nadčasový.

Budova knihovny byla jedna z nejkrásnějších v ulici. S protáhlým půdorysem a bílou omítkou, usazená v čele cesty, připomínala sídlo krále. Pro tuhle chvíli se ale stávala domovem pouze pro všechny, kteří hledali uvolnění, informace, nebo prostě jen někoho, kdo se rád baví na stejné téma. Monumentálnostt budovy zvenčí se ale vůbec nemohla srovnávat s velikostí uvnitř. Kouzlem rozestoupené stěny a hlasitá ozvěna, navozovaly pocit nekonečna. Rozlehlá přijímací hala byla plná knih plujících vzduchem, lidí s brýlemi na nosech a knihovnic - malých usměvavých paní.

 

Hermiona se zhluboka nadechla. Vůně starých pergamenových stránek jí připomínala Bradavice. V té chvíli byla touha vrátit se 'domů' silnější než ona. Okamžitě se ohlédla na ukazatele visící bez opory ve vzduchu a hledala šipku, která by ji přivedla kamkoli. Do časové smyčky, portálu, nebo časoprostorového víru, do čehokoli. Její myšlenky ale rychle rozehnal hlas paní, která zřejmě už nějakou chvíli mluvila s Dracem.

"… slečno?" dořekla svou otázku a zpod brýlí pohlédla do Hermioniných zasněných očí.

"Ehm, omlouvám se, trošku jsem se zamyslela," omluvila se Hermiona "Co jste říkala?"

"Jen jsem se ptala, jestli se chcete zapsat zároveň se svým přítelem," usmála se znovu žena a její neuvěřitelně trpělivá nálada Hermionu udivila. Neznala tak milé knihovnice.

"Samozřejmě," přikývla a šla za ní k pultu.

"Takže, jste určitě věková kategorie sedmnáct až dvě stě, viďte?" zasmála se ta paní svému vtipu a začala se přehrabovat v kartotéce. Draco se jako na povel usmál a ona si všimla Hermiony stojící s nepřítomným výrazem vedle něj.

Vzpomínala. Na hodiny strávené mezi knížkami o prázdninách, ve vlaku, ve škole. Kdy vlastně žila?

Ucítila paži, která se jí ovinula kolem pasu. Vyděšeně se otočila na Draca a její oči se střetly s těma jeho. Chybělo pár centimetrů. Draco se nenuceně usmál, přitáhl si ji za boky k sobě otočil se a přímo do ucha, tak těsně, že si knihovnice musela myslet, něco jiného, jí zašeptal "Spolupracuj!". Kdyby tolik nezasyčel, možná by se tak viditelně neotřásla. A možná taky ano.

Když se od ní odtáhl, znovu se usmál, pustil ji a začal se věnovat vyplňování svého dotazníku. Žena si postupně zapsala jejích -pseudo- jména a kolonku pro bydliště nechala prázdnou. Místo jejich pobytu prozatím zatajili, jak zněla dohoda.

"Takže zatím díky," usmála se a ve tvářích se jí objevily dolíčky. Hermiona se na ni poprvé pořádně zadívala. Byla to roztomilá stará paní, milující svou práci. Byla skvělá. "Teď už stačí jen vědět, co hledáte," vybídla je a kývla směrem k ukazatelům.

"Skvěle," vydechla Hermiona a prošla rychle jednotlivé šipky očima. "Uvidíme se později," řekla rychle Dracovi a vydala se na cestu do labyrintu starých kožených vazeb a pohodlných křesílek.

"Ale ať je to ještě dnes," zavolal na ni Draco se skrytým úsměvem. Moc dobře věděl, jak knihy miluje a doufal, že ji od nich v případě nouze dokáže odtrhnout.

Pod ozvěnou svých kroků ještě Hermiona zaslechla ženin smích, potom už se ztratila v tichu, čase a velikosti jednotlivých knih.

 

* * *

 

Hermiona zamířila ke kavárně s venkovním posezením tak, jak ji poslala knihovnice.

"Vás přítel vám vzkazuje, že na vás čeká venku v kavárně," usmála se na ni ta paní, když Hermiona vyšla s věží knih a časopisů v náruči.

"Ahoj," řekla a přisedla si k Dracovi. Pohlédl na ni před stránku novin a přikývl. Před sebou měl položený hrnek kávy a vedle jeho židle stála taška plná jídla. Než se stihla Hermiona podivit, mávnul rukou na číšníka. "Kávu?" zeptal se jí a potom, co kývla, dal číšníkovi vědět.

"Takže jsi dostala můj vzkaz," řekl a složil noviny na stůl. Vypadal starší, než ve skutečnosti byl. Uměl v tom chodit.

"Ano," přikývla Hermiona a zčervenala "Omlouvám se, trošku jsem zapomněla na čas," zamumlala.

"Paradoxně," ušklíbl se. "Každopádně, pokud to má nějaké výsledky…"

Hermiona si povzdechla "Všechno, co jsem zjistila jsem taky donesla," řekla a vytáhla z kabelky časopis "Ideální dům," další přistál na stole a ona ho uvedla jeho smyšleným názvem "Ideální práce." Na stůl dopadaly další a další "Ideální kuchyně, ideální auto, ideální rodina, děti, manžel… Všechno, co si může průměrně neinteligentní žena přát, je tu popsané do posledního puntíku," řekla a s kroucením hlavy sáhla po jednom z časopisů "Tady se třeba píše, že přijatelná doba, kterou můžeš, jako můj přítel, či manžel, strávit týdně se svým autem, jsou tři hodiny," přečetla naoko vážně a napřáhla se po dalším časopise "Měli bychom mít dvě děti. Jedno je málo, tři jsou moc," zarecitovala a odložila časopis se smějící se rodinou na titulní stránce. "Tady…"

"Dobře, dobře," zarazil ji "A nějaké… použitelné informace?" zeptal se.

"Co se ti zdá na správném počtu dětí nepoužitelného?" probodla ho hraně zlostným pohledem. "Každopádně, první se chci zeptat já. Můžeš mi vysvětlit, čím chceš zaplatit tuhle kávu, tvoje noviny a to jídlo?" povytáhla obočí. Byla snad pryč tak dlouho, že si stihl najít práci?

Usmál se jejímu mírně vyděšenému pohledu a racionálnímu uvažování. Nic jí neuniklo. "Půjčil jsem si," odpověděl.

"Od koho?" zeptala se nedůvěřivě.

"Od Gringottových."

"Oni půjčují peníze?" podivila se a nevědomky si namotala pramen vlasů na prst.

Draco sledoval její pohyb a uvažoval, co odpoví "Taky," kývl "Na velký úvěr a vlastní nebezpečí, ale lepší, než jíst pečené brambory každý den, nemyslíš?"

"Možná… Kolik?"

"Sto galeonů."

"To… Není málo,"zamyslela se. Kdy to stihnou splatit…

Draco jakoby jí četl myšlenky. "Pokud si oba najdeme dobrou práci, nebude problém splatit je. Navíc, není to ani moc, nevyžijeme z toho dlouho," rozebral jejich spornou situaci. "Ale teď pokračuj ty v tom, co jsi našla," ponoukl jí a upil z kávy.

Hermiona se zamyslela, aby poskládala všechny nové věci, které zjistila podle důležitosti "Hlavní a nejdůležitější informace asi je, že časově naprosto zapadáme," řekla a rozhlédla se po okolních lidech "Já bych asi měla začít nosit drdoly," vyvrátila oči "tobě se přistřihnou vlasy a nikdo si nás nevšimne. Co se týká oblečení, stačí sledovat lidi na ulicích. Nebude těžké si na ten styl zvyknout. Muži nosí většinou saka, což pro tebe nebude novinka, a ženy buď dlouhé sukně, nebo šaty. Vypadá to tu jako v nějakém válečném filmu," zakroutila hlavou, když se znovu rozhlédla. "Co se týká řeči, nevrátili jsme se o několik století, takže to není žádný problém, všichni mluví stejně jako my. Zbytek jsou jen takové maličkosti jako, společenské akce, oblíbené písničky, aktuální filmy a podobně. A potom takové ty věci - co napsat na dveře domu, jak uspořádat verandu, co dělat na veřejnosti - to, co nám pomůže navodit představu dokonalého… páru," dodala trošku nesvá z té představy.

Draco klidně přikývl. Už si na to divadlo, které museli hrát, zvykl. Bez něj to nešlo.

"No… Cos zjistil ty?" zeptala se rychle Hermiona, aby zamluvila své rozpaky.

Draco ji chvíli klidně pozoroval. Své věčně prokřehlé ruce si hřál o horkou kávu a jazykem si rychle olízl rty. "Není toho moc," řekl. Váhal. Celou dobu, kterou tu na ni čekal, přemýšlel, jestli svůj prvotní plán zrealizovat. Nemuselo by se jí to líbit. "Našel jsem několik informací v územním archívu," začal nenápadně. "Jde o "náš" dům. Na tom místě kdysi stála krásná viktoriánská stavba, její majitelé ji ale dávno opustili a dům zchátral. Ztratil cenu a pozemek, na kterém stojí, ji ztratil s ním, protože nikomu se nechce tenhle polorozpadlý obrovský dům opravovat," ustal na chvíli v proudu slov a podíval se na Hermionu.

Opětovala jeho pohled a v jejích očích pohrávaly ohníčky. Docházelo jí, co tím myslel. "Ty ho chceš koupit?" zeptala se nevěřícně. Draco opatrně přikývl a věnoval jí jednu ze svých největších vzácností - rozpačitý pohled.

"Vážně?" zeptala se ještě udiveněji. Vážně…?

Znovu lehce přikývl "Je to výhodná nabíd-"

"Draco!" vyjekla najednou šťastně, div ho neobjala. "Já… Sice… Ano, ten dům je příšerný, ale…" nedokázala přijít na to, co říct dřív. Jestli to, jak moc je mu vděčná za to, že tohle řešení navrhl, nebo to, jakou pro ni ten dům má cenu po těch několika dnech strávených v něm v chladu a nepořádku, nebo to, jak se těší až se tam spolu řádně nastěhují…

Cože…?

Spokojila se s vřelým pohledem, který mu věnovala. "Myslím, že několik povolení, dělníků a kouzel z něj udělá příjemný domov. Tedy… Dočasný domov, samozřejmě…" dořekla rozpačitě, když si uvědomila, co to znamená.

Najde si práci, spraví dům a bude bydlet s Dracem Malfoyem. V roce 1943.

Cítila se provinile za to, že nebydlí v jeskyni, nejí kůrky chleba a s pomocí posledních zbytků energie se nesnaží najít způsob, jak se vrátit zpátky. Bylo moc sobecké chtít žít na úrovni i v téhle situaci?

Draco to viděl stejně "Gran… Hermiono," oslovil ji pomalu, zatímco si prsty pohrával se smotanými novinami "Myslím,že vím, na co myslíš." Nemělo smysl říkat, že stoprocentně ví, na co myslí.

"Víš?" zeptala se s pohledem na jeho ruce hrající si s novinami.

Na chvíli se zamyslel. "Dobře, možná tomu nerozumím úplně, ale dokážu si představit, jak to asi myslíš. Nesmíš se obviňovat za to, že chceš normálně žít. Nikdy to nebude úplně normální, ať vypadáme, jak chceme, pořád je nám šestnáct, musíme si najít práci a přizpůsobit se. To obvykle šestnáctiletí nedělají," pokusil se jí vysvětlit, že její svědomí je možná až přehnaně hlasité. "Potter s Weasleym by s tím určitě souhlasili," dodal jako podporu svých slov jeden ze silných argumentů z její strany. On sám se za něj zastyděl.

Hermiona se dívala do hrnku kávy a rukama pevně svírala opěradla židle. Soustředěně si skousávala ret, zatímco přemýšlela nad jeho slovy. Ve chvíli, kdy se zmínil o Harrym s Ronem, neubránila se slzám. Naštvaně zamrkala. Bylo těžké na ně nemyslet. Chyběli jí.

"V pořádku?" zeptal se Draco. Snažil si namluvit, že tahle starost, kterou o ni projevoval byla čistě sobecká. Kdo by chtěl žít s psychicky labilní šestnáctkou…?

"Nemůžu tomu uvěřit," zakroutila hlavou a zoufale se zasmála.

"Čemu?" nechápal

"Malfoyi, posloucháš se? Právě si mi řekl, že mě chápeš a… Utěšuješ mě?! Nemáš být náhodou ze Zmijozelu?" Pořád se smála. Nehty si zarývala do dlaní a zápěstím si stírala slzy. Vypadala trošku šíleně.

"Tolik jsem toho zase neřekl," zamumlal a rozhlédl se okolo. Hermiona svým smíchem budila pozornost kolemjdoucích. Lidé okolo se po ní sice otáčeli, místo káravých pohledů se ale usmívali. Bylo hezké vidět v téhle těžké době někoho se smát.

"Promiň," řekla a znovu si zápěstím otřela slzy. Tentokrát ty šťastné. "Nemyslela jsem to zle. Máš pravdu, zrovna nad tím jsem přemýšlela. Díky," přikývla upřímně a v děkovném gestu položila svou dlaň na tu jeho ležící na stole. Téměř okamžitě ji stáhla. Přesto si to zřejmě neuvědomovala.

Ale Draco ano "Tohle je šílené," zakroutil hlavou.

"Proč?" zeptala se.

"Ty se ptáš proč?" ušklíbl se s ironií v hlase.

"Vlastně ani ne," usmála se znovu a zakroutila hlavou.

"Chystáme se spolu bydlet v jednom domě, Grangerová, z toho nevyleze nic dobrého," poznamenal vševědoucně a Hermiona, i když překvapená jeho změnou, si užívala náznak úsměvu na jeho tváři.

"Stalo se něco?" zeptala se překvapeně.

"Proč?"

"Nevím, zdáš se mi… šťastnější. Možná. Nevyznám se v tobě…" zamumlala a zčervenala. Někdy si dostatečně neuvědomovala s kým mluví.

Dlouho seděli zticha. Zrovna, když se chtěla omluvit za to, jak… troufale se zeptala, promluvil. "Možná už jsem se s tímhle vším smířil," odtušil.

"S čím?" S touhle situací? Dobou…?

"Ale no tak, Grangerová, ani já nejsem takový hlupák, abych si myslel, že se spolu můžeme potkávat každé ráno v koupelně a přitom se nenávidět. Budou z nás spolubydlící. A asi by…" zasekl se. Chystal se říct úplnou hloupost. Ale slova mu skákala přes rty, aniž by jim poručil "Asi by z nás měli být přátelé," zamumlal a očima se vyhýbal jejímu pohledu. Tohle byl jeho ústupek. Podal jí to černé na bílém tak, jak to bylo a mělo by být. Stavěl se proti všemu, co znal. Přemýšlel, jestli slovo 'přátelé' pro ni nemá větší význam, než pro něj. On totiž přátele neměl.

"Malfoyi… Nepřestáváš mě překvapovat!" vydechla udiveně Hermiona a zahleděla se do jeho šedých očí…

 

Později, když nad tím večer přemýšlela, uvědomila si, jak moc to měl asi promyšlené. Postavil to před ni jako hotovou věc, fakt, něco, co by měli splnit. Přesto se nemohla ubránit pocitu, který v ní kdysi před šesti lety zřejmě vyvolalo kamarádství s Harrym. Ale tohle bylo daleko lepší. Přátelit se s Dracem Malfoyem bylo prostě dobrodružství.

 

Draco ve své 'ložnici' nad tím přemýšlel taky. Byla to pro něj nová zkušenost, být v blízkosti někoho tak impulzivního. Dalo se v ní číst jako v otevřené knize. A ona ještě ráda obracela stránky.

Nejvíc ze všeho ho ale zarážel její postoj ve vypjatých a nebezpečných situacích. Jako když stála několik hodin dvacet centimetrů od něj, polámaná a unavená v rozplývavé skříni. Pořád jí v očích hrály ty neuvěřitelně živé ohníčky potěšení. Ten jas prozrazoval, že i když si to nechce přiznat, celou tu situaci si jistým způsobem užívá. Bylo to… nenormální.

Zakroutil nad ní hlavou.

Pokud Hermiona tvrdila, že on ji překvapuje, pro to, čím ho ona dostávala zřejmě neexistovalo pojmenování. Každé gesto, každý obličej nebo slovo, to všechno mu ukazovalo, jak moc se celý život pletl. Byla chytrá, možná šprt, měla vlasy, jako by do ní právě uhodil blesk, ale byla milá. Ke svému okolí. K němu. To bylo něco, co neznal.

Přes pomyslnou hráz jeho životní lži se přelila pravdivá voda. Věděl, že už to nepůjde spravit.

Kapitola 8. - Úsměv

 

Nabídka přátelství prolétla vzduchem jako několik dalších dnů.

 

V pondělí rozrazil Draco dveře do jejich společného 'obýváku'. "Tenhle týden si musíme najít práci," prohlásil rozhodně a pohlédl na Hermionu. Ta seděla na pohovce, rozespale si třela oči a snažila se rychle zorientovat.

"Tenhle týden… Práci…" přikývla nepřítomně "Eh…Co je dneska za den?" zeptala se zmateně.

Draco na ni zoufale pohlédl. "Dvacátého-června-devatenáct-set-čtyřicet-tři. Slovně," povzdechl si.

"Jo jasně… A práci…" zamumlala znovu "Víš co, dej mi chvilku," řekla, zvedla se a zmizela v koupelně. Draco povytáhl jedno obočí a lehce se usmál.

Za deset minut byla zpátky.

"Takže práce," přikývla s jasnější hlavou. "Proč tak najednou…?"

"Najednou?" podíval se na ni Draco a vstal, když si ona sedla. Přešel k vyhaslému krbu, opřel se o římsu a nohou hrábl do doutnajících uhlíků. "Baví tě žít bez skla v oknech, obědvat brambory a spávat na tomhle," nakopl na důraz svých slov pohovku, na které Hermiona seděla. "A je tady ještě ta moje půjčka," připomněl.

"Malfoyi, měl sis to rozmyslet dobře. Nebudu za tebe ručit živ-" nedořekla, protože jí Draco skočil do řeči.

"Hermiono. V klidu, ano?" řekl smířlivě. Střelila po něm očima. Stál kousek od ní, ruku stále napřaženou v uklidňujícím gestu, na tváři pobavený úšklebek.

Zamračila se na něj nazpátek, popadla svůj plášť z věšáku prožraného červotoči a vyrazila ven. Na schodech ji dohnal.

"Takže…" řekla, když se z přízemí bezpečně přemístili na rušnou ulici. Považovala to za jakýsi způsob rozloučení. Draco se jejího začátku ale chytil. "Takže, na konci tohoto týdne budeme mít oba práci," řekl, otočil se na patě a vydal se do světa jejich ulice. "Nashledanou v pátek," křikl ještě přes rameno a škodolibě se zašklebil. Věřil, že on bude první, kdo práci získá. A pokud ne, ta jeho bude jistě lepší.

Hermiona se chvíli dívala na jeho záda mizící v davu, dokud jí nedošlo, že tohle byla další část jeho plánu. Plánoval bez ní a jí se to nelíbilo. Umínila si, že si najde lepší práci, než on.

 

* * *

 

Pátek večer. Teplý večer.

Hermiona tiše stála u okna. Dívala se na páry procházející ruku v ruce přes ulici a na děti hrající si na chodníku. Představovala si, jaké to teď asi je v Bradavicích. Nebo by bylo, kdyby se žádná z událostí posledních dní nestala. Určitě by seděla s Harrym, Ronem a Ginny pod jejich dubem u jezera a pozorovala obří oliheň, líně se převalující ve vodě. Harry by si namotával Ginniny rudé vlasy na prsty a jejich lesk by se odrážel na zapadajících slunečních paprscích. Ron by určitě řešil nějaké hlouposti okolo famfrpálu a ona by si v klidu četla, nebo dělala domácí úkoly. I ty jí chyběly. I když o práci neměla nouzi. Na domě bylo stále co spravovat.

Pohlédla druhým oknem dozadu do zahrady. Jen tak, lusknutím prstu se v čase vrátit nemohla, proto se aspoň pokusila zlepšit si náladu myšlenkami na jejich dům potom, co ho právoplatně koupí. Za takových večerů bude sedávat na verandě, pozorovat ptáčky poskakující po té velké jabloni, která tam rostla. A číst. Pravděpodobně něco jako "Dějiny cestování časem" nebo něco podobného, ale to jí bylo jedno. Toužila jen po klidu. Po té typické domácí atmosféře, kterou už tak dlouho postrádala.

 

Draca pořádně neviděla od úterního rána. Často se míjeli na schodech, ale jen proto, aby se na sebe mohli ušklíbnout a popřát si falešné "Hodně štěstí při hledání práce."

Pravda byla ale směšná. Oba práci měli. Už od samotného úterka, jen se snažili najít lepší. Přemisťovali se na všechna kouzelnická místa, která znali. Kdyby chtěli cestovat po mudlovsku, trvalo by jim to alespoň rok, ale s použitím "tří O" to šlo rychleji a bezpečněji, vzhledem k probíhající válce. Jenže s hromadným stěhováním kouzelníků na kouzelnická místa se zaplnili všechny dobré pracovní místa. Přesto byla Hermiona se svým výběrem spokojená. Měla štěstí. Odbor pro kouzelnou přepravu nedávno ztratil několik zaměstnanců. Nevrátili se z dovolené. Z Albánie.

Při té představě se zachvělo. Bylo vůbec možné, aby Voldemort už teď spřádal své plány a zabíjel?

Přesto jistou částí svého srdce jásala. Odbor pro kouzelnou přepravu měl dobrý přístup do knihovny, stravitelnou pracovní dobu a triviální pracovní náplň. Registrovat způsoby přepravy jednotlivých "přistěhovalců", provádět ankety mezi lidmi a podobné 'prkotiny', jak si to Hermiona pro sebe nazvala. Byla to opravdu jednoduchá práce, ale placená a výhodná. Pracovat na ministerstvu znamenalo, získávat informace. A navíc, kouzelnou přepravou jistě mysleli i rozplývavé skříně…

 

"Dobrý podvečer," vešel Draco do pokoje a jeden koutek mu ucukl směrem nahoru. Byl rád, že tenhle týden à la 'Čím vytíženěji vypadám, tím lepší práci mám' je u konce. Musel přiznat, že mu chyběla společnost. Jakákoli.

Hermiona se odpoutala od okna a pokývla hlavou. Draco se posadil na pohovku a vzal si jednu z placek, které upekla v krbu. Rukama ji rozcupoval na kousíčky, které potom žvýkal, jako by přežvykoval slova, která se chystá říct.

"Takže…" začal první větu tak, jak ji ona začala v úterý, kdy se viděli naposledy.

"Takže?" povytáhla Hermiona jedno obočí a zahleděla se na něj.

"Máš práci?"

"Ano."

"Odkdy?"

"Od úterý."

"Kde?"

"Na Ministerstvu."

Dracovi zřejmě došla řeč.

"A řekneš mi něco i ty?" zeptala se Hermiona a pohlédla na něj s únavou v očích. Vážně už by se chtěla vyspat ve skutečné posteli.

"Dobře," přikývl Draco. "Já taky. Já taky. Já taky."

"Cože?" zakroutila nad jeho hříčkou hlavou.

"Taky už mám práci, taky už od úterý a taky na Ministerstvu," oznámil klidně.

Hermiona na něj chvíli hleděla s otevřenou pusou "Kde?" zeptala se se zájmem. Únava byla tatam.

"V šestém patře," odpověděl.

"Na odboru - pro kouzelnou přepravu," dořekli oba s úžasem a Hermiona se začala smát. "Je to vůbec možné?"

Draco nad tím s podivem zakroutil hlavou.

Byli si snad tolik podobní? Našli si stejnou práci ze stejných důvodů? Jak to zvládnout, vídat se celé dny…

Hermiona nad tím stále se smíchem kroutila hlavou "Myslím, že pravděpodobnost něčeho takového je nejblíž nule, ale nám se to prostě podaří!"

"Jako by těch náhod už nebylo dost," řekl Draco suše. Začínalo ho to přivádět k šílenství.

"Ale, prosím tě, musíš to brát z té lepší stránky. Má to tolik výhod. Můžeme spolu procházet knihy a probírat naše teorie rovnou v práci. Nemusíme čekat až domů…" začala Hermiona.

"Domů?" podíval se na ni. "Jak můžeš být takhle… Smířená s tím, co se nám stalo?" zeptal se pomalu, jako by hledal ta správná slova, aniž by nevybouchl.

"No," řekla Hermiona stále příliš lhostejně na to, aby ho nerozzuřila ještě víc "Zřejmě se musíš naučit brát věci tak, jak přijdou," poradila mu.

Zhluboka se nadechl, aby jí oponoval, ale ona ho předběhla.

Najednou, hlasem chladnějším, než led zašeptala: "Řekni mi, Draco, co ty jsi tam nechal?"

To bylo všechno. Všechno, co dokázalo uzemnit jeho špatnou náladu a chuť k hádce. Všechno, co stačilo, aby se rozhodnul, že dneska to "prostě vyřeší".

Podíval se na ni. Stála u okna na zahradu, zády k němu.

"Nezdálo se mi, že by se ti stýskalo…" podotknul čistě faktickou poznámku. Nemohl to vidět. Když byla s ním, sršela elánem, nápady a iniciativou. Ale mohl to cítit. Nikdy se nesmála naplno.

 

Copak sis nevšiml, Draco? Copak jsi to nečetl v jejích myšlenkách?

 

Pomalu se na něj otočila. Měsíc jí ozařoval tváře a slzy v očích. Vypadala jako přízrak.

"Tobě se totiž ani ve snu nezdálo, jaké to je," vmetla mu do tváře "Stýskalo se ti někdy po někom? Mělo se ti kdy vůbec po kom stýskat? To, že před tebou nebrečím a neprosím tě o útěchu ještě neznamená, že jsem na ně zapomněla!" vykřikla. Rozzuřeně se na něj dívala a zhluboka dýchala. Nezabíjej ho, ještě by se ti mohlo hodit, napadla ji uklidňující myšlenka.

Otočila se zpátky k oknu a znovu se snažila vybavit si tu idylickou scénu. Ona v pohodlném křesle, s knížkou na klíně, ptáček na jabloni…

"Já to tak nemyslel," řekl tiše a ona málem nadskočila. Stál těsně za ní. Opatrně napřáhl ruku. Chtěl ji pohladit, položit ji na její rameno, poplácat ji, cokoli, ale bylo těžké to udělat. V té chvíli, kdy jeho dlaň konečně spočinula na jejím rameni, ona se otočila za jeho hlasem. Ruka sklouzla po kabátu dolů a Hermiona se otřásla.

 

Stál naproti ní. Už tolikrát si byli takhle blízko. Dnes to bylo ale jinak.

Jeho tvář nevyjadřovala jediný pocit. V jeho očích ale dokázala Hermiona číst jako v knihách, které tolik milovala. Za jediný okamžik se jimi přehnalo tolik citů, o kterých si myslela, že on vůbec nezná. A nebyl to jen strach, který v nich už kdysi zahlédla. Bylo to něco nového. Něco, co jí napovídalo, že ta slova vyřčená před pár dny, ta slova o přátelství, měla význam i pro něj.

Přikročil k ní ještě blíž a jeho dlaň spočinula na její paži. Na chvíli sklopila hlavu. Jen ona věděla, že to bylo proto, aby se na sto procent přesvědčila, že se jí to nezdá. Potřebovala to vidět. Když od toho, pro celý svět nepochopitelného, obrázku odtrhla pohled, srazila se s jeho ocelově šedýma očima.

 

Byl tak blízko…

 

"O…Omlouvám se," řekl tónem, který neznala. Upřímným tónem.

Chvíli na něj němě hleděla "Neomlouváš se často, co?" zeptala se. Předpokládala, že ho tahle poznámka urazí, on se stáhne zpátky na 'svoje místo', nebo se prostě sbalí a odejde, ale on se ani nehnul. "O to větší váhu moje omluva má," řekl po chvilce popravdě.

Nebylo to pro něj lehké, omlouvat se.

Několik vteřin bylo naprosté ticho. Hermiona nevěděla co říct, zatímco Draco jí chtěl dát prostor.

"Um… Mohli bychom prostě… Začít znovu?" zeptal se vážně, když už mu ticho připadalo nesnesitelné "Smazat to, co bylo doteď… Myslím mezi námi dvěma," dodal rychle, aby si znovu nemyslela, že zlehčuje její přátelství v Harrym… Potterem.

Hermiona na něj zírala s překvapením v očích. Ve kterých on dokázal číst lépe, než ona v těch jeho.

Nechápala to. "Já… Ti nerozumím," vykoktala "Teda, rozumím tomu, co chceš, ale nerozumím… Tobě," řekla a zadívala se na něj ještě pozorněji.

Draco konečně pustil její ruku, opřel se o parapet okna a zahleděl se na zahradu. Měl o ní podobnou představu jako ona.

Další dlouhá chvíle ticha prošla pokojem.

Hermiona ho celou dobu pozorovala. Vykláněl se z okna, jakoby každou chvíli chtěl přehodit nohu přes rám a vyskočit, vlasy mu cuchal vítr a jeho bělost se odrážela od jemného světla z oblohy. Jen oči neseděly k té porcelánové nádheře. Jako vždy.

"Já… Asi jsem si za tu dobu, co tady jsme a co… Co jsem s tebou… Uvědomil, že svět půjde dál, i když já už na něm nebudu. Jsme… Jsme v nemožné situaci. Nechtěl bych umřít s tím, že jediný člověk, který mě v tomhle světě zná, mě nenávidí," dořekla zřejmě ta nejupřímnější slova, která od něj kdy slyšela.

 

Ticho.

 

"Dobře," řekla nepřirozeně chraplavým hlasem. Snažila se ovládat všechny emoce, které jí probíhaly. Draco se na ni otočil s otázkou v očích "Souhlasím s tvým nápadem. Smažeme všechno a začneme znovu," řekla a on… Se usmál.

"Děkuju," řekl a věnoval jí ten nejvděčnější pohled, který dokázal.

"Ale… Nechystáš se umřít, že ne?" zeptala se Hermiona s hranou vážností. "Protože já tu zase nechci zůstat sama," dodala už upřímně.

"Zatím ne," usmál se znovu. "Tedy alespoň mi přijde, že k tomu nemám ani zdaleka tak blízko, jako, když jsem byl o padesát let "zpátky v budoucnosti"," podotkl a Hermiona poprvé za celou dobu pocítila zvědavost týkající se jeho smrtijedství. Pomalu se odlepila od okna, sedla si na pohovku, a když se posadil vedle ní, zeptala se s pohledem na jeho 'označeném' předloktí "Jak to vlastně bylo?"

"Myslíš… všechno?" zeptal se a Hermiona se se smíchem zamyslela nad tím, jestli pro ni jeho úsměv ztratí to kouzlo, co má teď, i když se bude smát tak, jako teď. Pořád.

Přikývla "Vezmi to po pořádku."

Kapitola 9. - Pohádky píše sám život

 

Draco nebyl špatným přítelem. Snažil se.

Hermiona zjistila hned na začátku jejich "nového života", že důvěřovat někomu, svěřovat se mu a mít ho za kamaráda, bylo pro Draca něco nového. Nebylo těžké na to přijít. Často se i při "normálních" situacích zastavil a zamyslel. Dělá do správně? Neměl by to říct jinak? Premiéra těchto situací byla v pátek večer. Ten večer, kdy z Draca konečně spadli všechny zábrany - následovány narůstající nervozitou - a on Hermioně vyprávěl všechno, co zažil jako zastánce Voldemortovi názoru.

Jako někdo, komu dal Pán Zla důležitý úkol.

Mluvil dlouho. Celý večer a velkou část noci ho Hermiona pobízela a dodávala mu energii a sílu. Nikdy by to nepřiznal, ale bylo to tak. Bez odboček a přikrášlení jí představil ohromující základy jeho dětství, okamžik, kdy poprvé stanul Voldemortovi tváří v tvář i chvíle strávené s rozplývavou skříní. Hermioně se často naježily vlasy na zátylku, Dracův omluvný pohled jí ale pomohl k tomu, aby to přešla. A odpustila mu. Nezapomínala mu připomínat, že tohle jim zrovna může pomoct a tamto by mohli využít při jejich návratu do budoucnosti.

Pro Draca to nebyl lehký příběh k vyprávění, i Hermiona už slyšela mnoho lepších pohádek. Všimla si, když se Draco už po sedmé odmlčel v půlce věty, nic neříkala na to, že si neustále nervózně hraje s prstenem, i když už mu několikrát spadl, nevědomky se chvěla s ním, když vzpomínal na ty obzvlášť špatné okamžiky. Mučení mudlů, unášení dětí, zabíjení zrádců…

Dívala se na něj se starostí ve tváři, zatímco si podvědomě vrývala jeho rysy do paměti. Až moc rychle pochopila, že ten kluk, ten obyčejný šestnáctiletý čaroděj, který před ní v tu chvíli seděl, byl nucen dospět rychleji, než pro něj bylo zdravé. Zažíval tolik zlého, kolik jen mohl snést, přesto tam byl a vyprávěl svůj příběh.

Jistě, i ona si prožila svá dobrodružství. Ta ale, vzhledem k Dracovým životním zkušenostem, působila malicherně a hlavně, končila dobře, jako v každé správné pohádce.

Jenže Draco psal svou pohádku sám, zatímco jí pomáhali její nejlepší přátelé.

 

Ten večer už jeho úsměv nezahlédla. Ty vzpomínky za něj nestály.

Přesto si té noci oba vážili. Dala jejich přátelství podobu, kterou nikdy neztratilo.

 

* * *

 

"Ve skutečnosti, já, můj otec a moje matka, jsme nikdy netvořili rodinu. Už odmalička jsem věděl, že jiné děti mají jiný život, ale brzy potom, co jsem si začal uvědomovat sám sebe, my otec ukázal, jak se má chovat 'správný' Malfoy. Je to přirozené, tříleté dítě hledá vzory, kterých by se drželo, a pokud je jediné co vidí přetvářka, násilí a odměřenost, není lehké v něm udržet ty dětské představy na dlouho. Můj otec na tom pracoval už od mého narození a moje matka… Měla ráda společnost. Vyrůstal jsem se Smrtijedy."

 

"Věděl jsem, co se musí stát, aby mě konečně otec přestal brát jako malé dítě. Stačilo se dostat do Zmijozelu. Moudý klobouk se mě nemusel ani ptát. Moje touha, alespoň jednou se zavděčit, ze mě musela přímo sálat.

A pak jsem musel být nejlepší... Aspoň ve své koleji. To byl bod dva. Nedokážeš si představit, jak často mi tě otec předhazoval."

"Nesnášel mě."

"Byla jsi lepší, než jeho syn."

"A u mudlů rozená."

 

"Potom na mě namířil hůlku a čekal, dokud mu na každou z jeho otázek neodpovím ano. Nebál by se jakékoli kletby, nezáleželo mu na tom, že jsem jeho syn. Pán Zla chtěl pomocníky a já měl být jedním z nich. Vyhrnul si rukáv a ukázal mi svoje znamení. Tenkrát řekl, že teprve až budu mít tohle na ruce, budu jeho pravým synem."

 

"Přemístil mě do nějakého zámku a já, aniž bych ho viděl, věděl jsem, že tam je. Nikdo nedokáže popsat ten okamžik, kdy stojí tváří tvář něčemu tak děsivému a mocnému, jako je on a ví, že jediná věc, kterou může udělat je poddat se. Jinak zemře."

 

"Jen jsem přišel domů, přiběhla ke mně matka a chtěla vědět, co mi řekl. Vyptávala se a domýšlela si, co by mohl Pán Zla po jejím synovi asi chtít. Neřekl jsem jí ani slovo. Stál jsem v zahradě a zvracel. Otec jí to potom řekl za mě."

 

"Věděl jsem, že bude fungovat, sám jsem ji několikrát vyzkoušel. Jen jsem nevěděl jak dlouho. Ta věc je nevyzpytatelná, ale nebyla jiná možnost jak to provést. Přišel jsem tam a čekal na smluvenou hodinu. Dřív, když jsem to zkoušel… Není to bezpečný způsob přepravy. Vůbec jsem si neuvědomoval, co bude potom. Jedna část byla za mnou. Druhou jsem na čas vymazal z paměti.

A pak jsem zaslechl kroky. A zbytek už víš."

 

* * *

 

Celý zbytek víkendu se… Přátelili. Nebylo moc věcí, které mohli dělat. Se vším museli počkat. Rozhodli se, v rámci možností, si užít svůj poslední víkend před nástupem do práce. V domě se zdržovali jen na noc, zatímco přes den se přemisťovali sem a tam po celé zemi.

Několikrát se ocitli na pobřeží, kde foukal silný vítr a mrholilo, několikrát se zastavili u zříceniny nebo jiné památky. Jednou je Hermiona přenesla k Bradavicím, jenže Dracova němá odpověď, v podobě otočení se na podpatku a přemístění se jinam, byla dostatečně výmluvným "ne".

Nakonec je Draco přemístil do Francie.

"Kde to jsme?" zeptala se Hermiona, když si uvědomila, že lidé okolo ní nemluví anglicky.

"Ve Francii," odpověděl Draco "Támhle," řekl a ukázal na mohutnou vilu skrytou v horách "je sídlo Malfoyů."

Hermiona pohlédla směrem k onomu obrovskému domu a zarazila se nad jeho polohou, jak celosvětovou, tak místní. "Jak to, že stojí dům Malfoyů ve Francii a navíc v mudlovském městě?" zeptala se, když si svou domněnku, o mudlech potvrdila blízkou značkou "Le centre de Nice". "Pravda, Malfoy nezní zrovna anglicky…"

"Bydlí tam můj… Děda," odpověděl váhavě, chytil ji za rukáv a přemístil je zpátky do jejich domu.

"Zítra naschle," řekl a dveře se za ním zabouchly.

 

* * *

 

Sedm hodin čtyřicet pět minut. Přesně. Draco stál v přízemí jejich domu a čekal na Hermionu. Dorazila o minutu později. Vlasy měla sepnuté v drdolu prozrazujícím, že se velmi rychle naučila rozumět válečné módě. Jejich školní hábity byly dočasně přeměněny na soudobé pracovní kabáty a sotva Hermiona sešla poslední schod, jejich věk stoupl o několik let.

"Dobré ráno, Danieli," řekla a uhladila si sukni.

"Dobré ráno, Jane," pozdravil na oplátku Draco tím nejdospělejším tónem. "Můžeme?"

Hermiona koncentrovaně vydechla. "Ano."

Společně se přemístili přímo na Ministerstvo a výtahem vyjeli až do šestého patra. Tam je, jak slíbil, přivítal jejich šéf přímo na chodbě.

"Dobré ráno!" potřásl oběma rukou. "Doufám, že jste měli příjemnou cestu," řekl srdečně a zasmál se. "Však vy víte, tady u nás na odboru jde stejně jen o cestování," dodal a zavedl je do své kanceláře. "Vidím, že jste přijeli spolu výtahem, ale zřejmě se ještě neznáte…" zahalekal, ale výrazy v jejich tvářích ho donutili na chvilku zmlknout.

Draco využil chvilky ticha a vyvrátil jeho domněnku prostým "Známe."

"Vážně? Jak je to možné?" usmíval se jejich dobromyslný vedoucí.

"Víte, Daniel a já jsme… Bydlíme spolu," řekla rozpačitě Hermiona.

"To je skvělé!" tleskl. "To nám všechno půjde jednodušeji," dodal a nabídl jim šálek kávy. Potom, co ho oba přijali pokračovali v těch oficiálních záležitostech. Podepisovali smlouvy, tvrdili, že stále bydlí u rodičů ve Francii, usmívali se na dobře naladěného šéfa a upíjeli kafe.

"Takže jsme domluveni, slečna Grangerová se zapojí do skupiny pracující na Zkušebním středisku přemisťování a v nejbližší době si udělá záchranný kurz, zatímco pan Prochain ovládne Správu letaxové sítě," shrnul výsledek jejich schůzky "A hlavně nezapomeňte váš krb zařadit do letaxovýxh cest, až se přestěhujete," usmál se naposledy a vyprovodil je ze své kanceláře.

"Hodně štěstí," řekla Hermiona, když se za jejich odborovým vedoucím zavřely dveře.

"Tobě taky," přikývl Draco a vlezl do dveří, které byli kanceláři nejblíž. Velká šedá cedule na nich hlásala "Správa letaxové sítě". Hermiona vešla do těch na druhém konci chodby.

Tímhle začínal jejich nový - oficiální - život.

 

* * *

 

Hermiona seděla v ministerském bufetu a pročítala noviny, které leželi na stole, když přišla. Divila se nad rozdílem těch, co znala ona a těch, co teď četla. Ve Věštci z její doby bývaly většinou zprávy o zmizení, vraždách a zničených domech. Válečná podoba kouzelnického deníku vypadala jinak. Radostněji. Oznámení o svatbě, děkování za nenápadnou pomoc mudlům, nebo prosté vyhlášky ministerstva, to byla fakta, plnící stránky pergamenů. Tahle doba byla pro kouzelníky tak jednoduchá.

Hermiona si tiše povzdechla. Její práce byla tak skvělá. Často se přistihla, jak se snaží přesvědčit samu sebe, aby si to všechno, co se jim stalo, přestala užívat. Jenže to nešlo.

Sotva vešla do místnosti, kde sídlili lidé pracující ve Zkušebním středisku přemisťování, věděla, že tohle zvládne jednoduše. Místnost byla rozdělená na několik částí. V každé stál stůl s židlemi. Na stěnách vysel bezpočet článků z novin, vystavených certifikátů a fotek rodin. Celé téhle barevné tapetě vévodil velký nápis "Orientace,Odhodlání,Opatrnost".

Za stoly sedělo několik mile vyhlížejících lidí. Vypadalo to, že práce je netíží, protože ve chvíli, kdy Hermiona otevřela dveře, zaslechla ještě úryvek rozhovoru o "… a když to nakonec takhle zčervenalo, nedalo se to jíst", následně se celá místnost ponořila do ticha, zatímco všichni přítomní se na ni otočili.

"Dobrý den," řekla tiše a přemýšlela nad tím, jestli, až jí bude skutečných dvacet jedna, nebude takhle nervózní. Pokud jí vůbec bude dvacet jedna.

"Já jsem Jane Grangerová," začala, ale to už se k ní zvedla jedna z těch 'kuchařek' a s úsměvem ji přivítala potřesením ruky "Ahoj Jane, já jsem May. Jsi tu za Anitu, viď?" zeptala se, ale jakmile zjistila, že Hermiona 'Jane' nemá ponětí, kdo je, nebo byl, Anita, odpověděla si sama "Jistě. Anita byl náš odborovej blázínek, jenže teď je těhotná. My o ni všichni měli strach, protože se nevrátila z dovolené, ale ona nakonec přijela, zakulacená jako pomeranč, na ruce prsten jako on skřetů a usmívá se na nás, jakoby nic. Vždyť povídám, blázen," vychrlila ze sebe May na jeden nádech a stále u toho Hermioně třepala rukou.

"Nech ji prosím tě vydechnout," ozvalo se za drobnou May a ta od Hermiony na chvíli odstoupila. "Ahoj, já jsem John Brooke," potřepal jí rukou zrzek s výraznýma očima. "Doufám, že se ti tady bude líbit a brzo si zvykneš na naše tempo. Šneka bychom nepředběhli," zažertoval.

"Díky, budu se snažit," usmála se Hermiona "Johne," dodala hned na to, ale to už ji May tahala za ostatními členy střediska. "Tohle je Beth," řekla a Hermiona si potřásla rukou se starší blondýnou s brýlemi na nose "Tohle Meg," následovala asi padesátiletá paní s krysou na rameni "Meg je instruktorka. Dojíždí do Bradavic. - Jo," třicátník v mudlovském oblečení.

"Těší mě," usmál se.

"A tohle je Amy," ukázala May na posledního člena, asi dvacetiletou brunetku s velkýma očima. "Je z nás nejmladší. Teda, pokud ti není devatenáct," zasmála se May.

"Ahoj," pozdravila Hermiona Amy a potom se otočila na May "Ne, dvacet jedna," usmála se rozpačitě. Byla obklopená staršími a zkušenějšími lidmi.

"Tak to jste jen o rok! Teda, hlavně, že mně je zatracených dvacet sedm," zaklela a půlka osazenstva se začala smát. Zřejmě už na její narážky na věk byli zvyklý.

May ji aktivně zavedla k jejímu stolu, ukázala jí, kolik místa ze stěn má na svoje fotky, výstřižky, nálepky a upozornění… Řekla jí, kde má potřebné papíry, jak se zapsat do kurzu první pomoci, kam chodit na oběd a jak si brzo zvyknout. Hermiona by v životě nevěřila, že na světe existuje člověk tak ukecané povahy, bylo ale očividné, že ano. May toho byla přímým a dostatečným důkazem. Přesto jí hodně pomohla. Věřila, že díky ní si na novou práci rychle zvykne.

 

"Ahoj," vyrušil ji z myšlenek Draco, když si přisedal. "Tak jak to jde?" zeptal se a pohlédl na hodiny. Jelikož pracovali v jiných větvích odboru, neměli společný oběd. Hermiona začínala dřív, a když přišel on, měla už jen deset minut.

"Dobře," přikývla mu na otázku "Je nás tam sedm a všichni jsou milí. A dokonce tam ani nejsem nejmladší, pokud jde o můj smyšlený věk," usmála se. Ve skutečnosti byla s věkem pod čarou. Ubohých šestnáct. "A co ty?"

V kostce se dozvěděla, že Dracova pracovna je menší, sdílí ji se dvěma spolupracovníky, zatímco dalších pět jich je "v terénu", kde kontrolují krby a zapisují souřadnice. Jeho práce je jednoduchá. Přijímá hlášky o rozbitých nebo přesměrovaných krbech, rozepisuje služby a podle jeho slov "jediná práce, za kterou by měli platit", zakresluje cesty krbů do map. Hermiona si vděčně vydechla. To by určitě nebyla práce pro ni.

"Takže, po práci tady, nebo doma?" zeptala se, když skládala noviny.

"Hm-hm," přikývl Draco z plnou pusou sandwiche. "Doma. Nemám tušení, kdy ty mapy pochopím," řekla frustrovaně, když polkl a zahloubal se do jakéhosi složitého nákresu.

"Dobře," řekla s úsměvem a rozloučila se.

Cestou k výtahům přemýšlela, jak je možné, že se někdo po jednom jediném rozhovoru takhle změní. Takhle otevře…

"Děkuju," usmála se na muže, který jí podržel mřížku od výtahu. Byl vysoký blonďatý a nemohlo mu být víc, než třicet. "Nemáte zač, slečno," řekl elegantně a jeho šedomodré oči se zastavily na Hermioniných. Měl zvláštně povědomý pohled.

Mlčky vyjeli dvě patra, Hermiona vystoupila v šestém a celý výtah i se sovami, které se ještě používaly místo oběžníků, nechala za sebou.

Ve chvíli, kdy vešla na středisko, na všechno zapomněla.

Zapomněla na to, že výtah jede dál.

On vystoupil až v druhém patře.

 

(A/N: Tolik jmen bych si sama nevymyslela, takže upřímně přiznávám, že May, Amy, Beth, Jo, Meg a John Brooke jsou vypůjčená z knížky Malé ženy od Louisy May Alcott ♥ :))

 

Kapitola 10. - Známí neznámí

Kouzelnická dospělost měla odjakživa jiné limity než mudlovská. Někteří tomuto faktu děkovali, někteří ho nesnášeli. Draco s Hermionou měnili své názory tak, že ani May by nebyla rychlejší.

A že měla tahle osoba postřeh.

"Ale zlatíčko," uklidňovala Hermionu vždycky, když se její svěřenkyně rozhodla praštit hlavou o stůl. "Zase jsi napsala datum do pravého horního rohu, jako to děláš vždycky?" zeptala se mile, zatímco Hermiona bojovala s nutkáním praštit její hlavou o stůj. May ji úmyslně provokovala od té doby, co si všimla Hermionina "školního zvyku" - jak její počínání k její hrůze nazvala.

Školní zvyky…

Dva dny po přijetí páru Prochain - Grangerová, vtrhla dokonce May do kanceláře s takovou vervou, jakou u ní málokdo kdy viděl.

"Teda lidi!" vydechla ohromeně a zády se opřela o dveře, které za sebou hlučně zabouchla. Jeden knoflíček na košili měla o něco rozepnutější, než by měl být a její hnědé vlasy byly rozcuchané do všech stran.

"Co se ti stalo?" vydechla starostlivá Beth.

Přesně na tuhle otázku May čekala. Plejáda "ach" a "och" mohla začít. "Jedu si takhle výtahe, potom co jsem dnes byla v té nové kouzelnické školce s dětma, a najednou vám nastoupí takovej blonďáček, no radost pohledět! Vysokej akorát, krásná postava a ty ruce… Hezčí ruce jsem snad v životě neviděla," vydechla požitkářsky, zatímco Hermiona si v mysli pomalu vykreslovala obrázek muže od výtahu. "Nesl hromadu papírů a vypadal, že mu to brzo všechno spadne, a taky, že spadlo! Tak jsem rychle zkusila fintu, kterou mi poradila sestřenice-" -"Myslíš tu patnáctiletou?" skočila jí do řeči škodolibě Meg "Kuš! Jakoby to nebylo jedno! Takže," nabrala hned ztracenou rovnováhu "rychle jsem si rozepnula pár vrchních knoflíčků-" - "Tak pár, jo?" zeptal se se zkoumavým pohledem John, který zrovna vešel do dveří - musel je odtlačit i s May - "Pár! Ehm… Takže rozepnula jsem si košili, rozcuchala vlasy a vrhla se na ty jeho papíry, aby je chudáček nesbíral sám," vzdychla a při slově chudáček se zatvářila tak dramaticky, jakoby stoh papírů znamenal málem mrtvou rodinu i se sousedy.

"A?" zeptala se dychtivě Amy, která zřejmě ke své naivitě stále věřila, že historka jejího Veličenstva nadsázky, by měla mít nějakou pointu.

"A?" zopakovala teatrálně May. "Vystoupil v našem patře!" vykřikla.

V tu chvíli si Hermiona dosadila do svého obrázku správný obličej "May…"

"Počkej!" řekla May výhružně a zapínala si vrchní knoflíčky blůzky. "Když jsem mu totiž před výtahem podala všechny ty listy, poděkoval a představil se mi jako Daniel. Chvilku vypadal, že si teda nemůže vzpomenout na jméno, ale myslím si, že je to jen díky radám mé milované Susan. Ta košile asi zabrala…" povzdechla si nakonec, opřela si hlavu o dlaň a zasnila se.

"Nemáš náhodou manžela?" zeptal se do velkého ticha John.

"A děti?" dodal Jo.

"Ále, to nic neznamená," zasmála se May, posadila se ke svému vlastnímu stolu a vytáhla si práci. "Víte…," zamyslela se "stejně by mě zajímalo, kdo to byl," pronesla zvláštně klidným tónem na konec a zakroutila nad celým dnešním ránem hlavou. "Nejdřív ten učitel ve školce, teď tenhle krasavec…" mumlala si pro sebe.

"Ehm… May?" zkusila to nesměle znovu Hermiona..

"Ano?" zvedla May klidně hlavu, zřejmě nadopovaná svou ranní dávkou pozornosti.

"Ten… Ten kluk, Daniel, je… Eh, on je můj přítel," vykoktala nervózně.

O několik dveří dál zmačkal Draco další pergamen. Tak moc se soustředil na to, aby konečně nenapsal Malfoy místo Prochain do kolonky s podpisem, jeho snažení ale zmařil hlasitý smích, který náhle jako sekyra přeťal ticho na celém odboru.

Netrpělivě stiskl brk mezi prsty a podal si další arch pergamenů.

"Mal - Prochain!" zanadával a v silných prstech brk přelomil.

Školní zvyky…

* * *

Přesto přese všechno zapadli oba do pracovního tempa své práce lehce. Dokonce, k nemalé radosti jejich spolupracovníků, přijali jakoukoli práci, která se naskytla, jakýkoli přesčas. Nedomluvili se takhle jen kvůli Dracově půjčce, ale hlavně kvůli jejich domu.

Jejich první popracovní víkend totiž Hermiona zahlédla něco, co je přimělo pospíšit si s veškerým jednáním.

"Draco?" zavolala tenkrát na svého přítele, od okna v obýváku. Draco se zrovna skláněl nad jednou ze spálených krbových map, které si v pátek přinesl "domů". Jeden z jejich pracovníků v terénu měl prý 'menší' nehodu s brašnou. V krbu. Hned ten den Draca jeho spolupracovníci ujistili, že v jejich oboru to není žádná novinka, ale kouzly prý to spravit nejde.

Uvolněně zvedl hlavu, vděčný Hermioně za jakoukoli výmluvu k přerušení své práce. Promnul si krk a zaostřil na ni "Ano?"

"Pojď sem," pokynula mu rukou, nepřestávajíc se dívat z okna.

"Co se děje?" zeptal se téměř okamžitě po její pobídce. Hermiona sebou trhla. Ještě si pořádně nezvykla na jeho umění tiché, doslova neslyšené chůze. Draco se taktně postavil tak, aby nestál ani moc blízko ní ani moc daleko od okna.

"Ten dědek," řekla a ukázala ven do místa, které bylo Dracovým očím díky jeho postoji skryto. Hermiona ho netrpělivě popadla za rukáv, přitáhla si ho bokem k sobě a znovu ukázala "Tam!" probodla vzduch prstem a zároveň protočila oči nad jeho zdrženlivostí. Dal-li se jeho odstup zdrženlivostí nazývat.

"Co je s ním?" zeptal se pochybovačně Draco a nosem se ještě víc přiblížil k rámům okna.

"Už tu stojí dlouho," řekla a okamžitě dodala argument na Dracovu nevyslovenou námitku "A určitě na nikoho nečeká, protože celou tu dobu se dívá jen na náš dům," vysvětlovala, při čemž nepřestávala provrtávat starého kouzelníka očima.

Jakmile to dořekla, vydal se "ten dědek" rovnou cestou směrem okolo jejich domu k zahradě.

Hermiona rychle přeběhla přes pokoj, Draco ji následoval a oba se znovu vyklonili, tentokrát z protějšího okna. K jejich překvapení, záhadný muž neodcházel cestičkou do mudlovského Londýna, ale zručně protáhl ruku brankou od jejich zahrady, otevřel ji a vstoupil. Oba ho zděšeně pozorovali. Několikrát se rozhlédl okolo sebe, potom vytáhl pár pergamenových svitků a hůlku. Chvíli hleděl do papírů, potom zvedl ruku a hůlkou nedbale mávl.

Hermiona zareagovala nejrychleji, jak jen mohla. Popadla Draca za ruku a přemístila je. K Dracovu nepříjemnému překvapení ne daleko od jejich domu, ale přímo na cestu vedle jejich zahrady.

"Co to-" děláš - chtěl se zeptat, ale stihl jen první část věty. Hermiona ho zadržela. Se zatajeným dechem pozorovala téměř neviditelnou vlnu zaklínadla Homenum revelio, které se neslyšně vracelo ke kouzelníkovi, aby potvrdilo, že dům je - až na myši a jinou havěť - prázdný. Muž němě přikývl a začal se znovu přehrabovat ve svých papírech, teprve až potom si Hermiona oddychla. Jenže ne na dlouho.

"Ehm…" ozval se najednou hluboký hlas přímo od jejich plotu. Hermiona vzhlédla, zatímco Draco se konečně přestal dožadovat vysvětlení, proč je zatraceně přemístila zrovna sem.

"Á, dobrý den!" pozdravila rozzářeně Hermiona, jakoby muž, stojící naproti ní, byl to jediné, co si dnes přála vidět.

K Dracovu dvojnásobnému zděšení, ho chytla za ruku a táhla sebou směrem k plotu. "To je váš dům?" zeptala se mile.

"Ne, tenhle… Tahle budova je majetkem Ministerstva, prohlásil muž suše.

Hermioně neušlo, že jejich domeček, odmítl označit za řádnou stavbu a hluboce se urazila. Už to bylo dlouho, ale tenkrát jim tenhle dům pomohl. Ona k němu přilnula jako tonoucí k záchrannému kruhu. Důvěřovala jeho ochraně a tenhle… Chlapík, se ho opovážil pojmenovat jen budova?

V očích se jí blýsklo.

"Smíme, tedy?" zeptala se s jednou rukou na klice od branky a druhou pevně držící Draca.

"Ehm… Ovšem," řekl nervózně kouzelník.

"Já jsem Jane Grangerová a tohle je můj přítel Daniel," řekla zdvořile a podala mu ruku.

"Těší mě," řekl neupřímně. Hermiona mohla hádat, že stejně tak neupřímné bylo asi Dracovo podání ruky. Neustále si ho měřil pohledem. "Jsem Fletcher, pracovník ÚKP - Údržby kouzelnických prostor," řekl veledůležitě a poklepal na pergameny v brašně.

Fletcher, zamyslela se Hermiona. Dung!

"Moc nás těší, pane Fletcher. Můžu se zeptat, z jakého důvodu se zajímáte o tento dům?" snažila se působit co nejdospěleji.

Mundungusův - zřejmě - otec si pozornost mladé dámy patřičně užíval, nehledě na to, že stále křečovitě drtí ruku svého přítele, do které tiše vysílala veškerý svůj vztek na lidi povahy pana Fletchera staršího. I mladšího.

"Ale jistě, mladá dámo, tenhle dům tu chátra již desítky let, Ministerstvo se chystá tyhle zbytky" - silnější stisk Dracovy dlaně - "strhnout, jak říkají mudlové, a prodat jako stavební parcelu. Je to výhodné místo," řekl znalecky.

Hermiona polkla a podívala se na Draca. Chtěla toho člověka rozdrtit. Strhnout jejich dům?!

"My bychom ho chtěli koupit," zaslechla najednou hlas vedle sebe. Drtivý stisk její ruky se změnil na děkovný dotek. Draco ji ta slova sebral z jejího nerozhodného jazyka. Byla mu neskonale vděčná.

Fletchera, zdá se, zaskočila Dracova nabídka ještě víc, než Hermionu.

"Tenhle dům?" zeptal se pochybovačně. "Víte, právě jsem dělal poslední prohlídky před rozhodnutím a… Pokud to ovšem myslíte vážně," pozvedl obočí.

"Sm… Vážně," řekl Draco pevným, dospělým tónem.

Fletcher se zamyslel. Hermiona se téměř mohla vsadit - jen nebylo s kým - o obsahu jeho myšlenek. Čísla, sumy, rozlohy,…

"V tom případě," řekl po chvíli, sáhl do kapsy své brašny a podal Dracovi vizitku "Ve středu ve tři hodiny v mé kanceláři," navrhl "Může být?"

Draco pohlédl na jeho vizitku ministerského rázu. "Samozřejmě," řekl zamyšleně. V mysli právě přepočítával, kolik ho bude tahle schůzka stát nedodělaných map.

Fletcher se úlisně usmál. Peníze z prodeje jdou zřejmě i do jeho kapsy, pomyslela si Hermiona.

"Tak tedy," otočil se na podpatku a podal Dracovi ruku "Ve středu, nashledanou," řekl, potřásl rukou i Hermioně a s hlasitým prásknutím byl pryč.

 

Draco se po jeho vzoru otočil na patě a i s Hermionou se přemístil zpátky do obýváku. Pustil ji a, jakoby nic, se posadil zpátky ke svým mapám. Beze slova, jen se zvláštním pocitem, který, až kam jeho paměť sahala, ještě nezažil.

"Draco, já… Já nevím, proč pro mě má tenhle dům takovou cenu… Asi je to tím, co se tu za tu krátkou dobu, co jsme tady, stihlo všechno stát. S naší situací. S námi…" mluvila tiše od okna. "Ale, upřímně, nevěřila jsem… Ne. Spíš jsem si nebyla úplně jistá tím, že ho opravdu koupíš. Ale tys to myslel vážně!" vydechla dojatě a přešla k němu blíž.

"Grangerová, je to jenom obchod," zamumlal, odložil brk a vstal. Nemohl dál zůstat v jedné místnosti zároveň s ní a tím zvláštním pocitem.

"To teda není," řekla tvrdohlavě. "Moc to pro mě znamená," usmála se a než stihl zareagovat, krátce a opatrně - ale opravdu velmi krátce a velmi opatrně - ho objala. Potom se s ruměncem ve tvářích, ale spokojeným úsměvem, pomalu přesunula k oknu do zahrady a vyhlédla s představou houpačky, křesel a rozkvetlé jabloně.

Za Dracem po chvíli tiše zapadly dveře.

* * *

"Prosím, slečno," usmál se na Hermionu neznámý blonďák a podržel jí výtah.

"Děkuji," usmála se znovu Hermiona a v příjemném tichu se nechala vyvézt do svého patra. "Nashledanou," rozloučila se a její tichý společník jí odpověděl kývnutím.

Z téhle nevinné situace se stal rituál. Hermiona se nejdřív smála té náhodě, že ten sám muž, který jí držel výtah včera, jí ho drží i dnes. Jenže další den, i ten následující, se to opakovalo a ona si teprve po týdnu uvědomila, že je to zřejmě nějaký pracovník Ministerstva, kterému oběd končí stejně jako jí.

Tři týdny v práci uběhly jako voda a ona už si zvykla nevzpomínat na školu jako na to, po čem následovaly prázdniny. Červenec se hnal do své poloviny, ale oni stále tvrdli v kancelářích.

Se svým neznámým se 'znala' už skoro dvacet dní.

Jednoho parného dne, dne, kdy se i ministerské rosničky postarali o pětatřiceti stupňové vedro, seděla Hermiona v bufetu a popíjela ledovou kávu, kterou jí číšnice donesla jako na zavolání teprve před minutou. Dnes chyběly na stole noviny a ona výjimečně neměla co na práci. Rozhlížela se po Atriu a vzpomínala na časy před rokem, kdy se těmito chodbami řítila za záchranu Siriusovi života, ochotná obětovat svůj. Tenkrát si odtud přinesla svůj obraceč…

Tyhle myšlenky ji dokázaly zchladit účinněji, než ledová tříšť.

Pozorovala lidi pobíhající sem a tam okolo prosklené kavárny. Necelý měsíc práce na Ministerstvu ani zdaleka nestačil k poznání jejích spolupracovníků na Odboru, natož zbylých lidí.

Draco se dnes zdržel. K jeho smůle.

Její oči zachytily u krbů něco znepokojivě známého. Jakoby se přízrak minulosti - nebo budoucnosti - zatřepal v zelených plamenech. Hned ale zmizel. Po celém těle se jí rozlil podivný neklid. Čekala několik dalších okamžiků, dokud jí obrázek před ní nevyrazil dech.

Ze zelených letaxových plamenů vykročila vysoká štíhlá postava kouzelníka s hustými prošedivělými vlasy a dlouhými vousy. Na nose měl půlměsícové brýle a o něčem zaujatě diskutoval s tehdejším ministrem, který se z plamenů vynořil hned za ním. Hned za Brumbálem.

Hermioně překvapením vyklouzla lžička z prstů zpátky do kafe. Tělo jí zaplavil pocit krajního překvapení. Nevěřícně hleděla na postavu přímo před sebou a sváděla vnitřní boj. Jít nebo nejít za Abusem Brumbálem?

Pevně rozhodnutá se k němu, jako k jistotě propojující její současnost s její budoucností, alespoň přiblížit, vstala-

 

"Dobrý den, slečno!" zazněl jí najednou u ucha známý hlas. Polekaně se otočila a ohromeně zůstala zírat na blonďaté dlouhé vlasy a jasně zelený límec hábitu. Chvíli trvalo, než její oči našly ten děsivě povědomý klid v šedomodré.

"D... Dobrý den," vykoktala, paralyzovaná sledem rychlých náhod a nepravděpodobných situací. Naposledy se ohlédla ke krbům, jediné, co ale spatřila byla Brumbálova záda mizící v jednom z krbů určených k odesílání lidí z budovy Ministerstva.

Otočila se a věnovala plně soustředěný pohled svému společníkovi. "Omlouvám se, překvapil jste mě," řekla popravdě a proti své vůli zčervenala. Přesto dokázala najít svou ztracenou rovnováhu a s úsměvem nabídnout místo. "Nechcete se posadit?" řekla a uhladila si sukni. Vedle tak neobyčejně elegantního muže si připadala malá a ošklivá.

"Rád bych," řekl, počkal, dokud se Hermiona znovu neusadila a poté si přitáhl jednu z židlí. Hbitě si stáhl uhlově černé rukavice z dlouhých prstů a napřáhl k Hermioně bledou ruku. "Jmenuji se … Theodor," vyslovil přirozeným, lehce nadřazeným tónem.

Zdá se mi to, nebo lidi v mém okolí vážně zapomínají, jak se jmenují, pomyslela si Hermiona na jeho zaváhání.

"Těší mě," řekla s nervózním úsměvem na rtech "Jane," dodala. Zvláštní náznak úsměvu na jeho rtech ji přiváděl k šílenství. Tázavě na něj pohlédla.

"Přijel jsem dnes dříve," řekl, jakoby nepodstatně, zároveň ji ale nepřestával probodávat pohledem. "A nemohl jsem si nevzpomenout na vás. Měl jsem pocit, že pokud vám dnes znovu nepodržím výtah, ztratí můj den řád a já se nedočkám večera."

Znělo to tak… Poeticky. Hermionino skryté naivní já pozvedlo hlavu z hlubokého spánku.

Byl tak přirozeně přitažlivý.

Přišla servírka. Nejdřív pohlédla na rukavice, zřejmě z dračí kůže, ležící na stole, potom na blonďaté vlasy a nakonec do tváře jejího… Tedy, Theodora.

"Dobrý den, máte nějaké přání?" zeptala se nesměle. Jeho šarm působil zřejmě na každou ženu stejně.

"Ne, děkuji," pohlédl na hodiny "Myslím, že už půjdeme," podotkl směrem k Hermioně a k jejímu úžasu se zpátky na - podle ní přitažlivou - servírku ani nepodíval. Ta uraženě opustila hřiště.

"A-Asi ano," řekla rychle Hermiona. Popravdě hodiny ukazovaly mnohem víc, než by měli. Jakoby by se jeho přítomností měnily zákony, pomyslela si, ale rychle zatřepala hlavou, předstírajíc, že si urovnává vlasy. Takové myšlenky teď nepotřebovala. Slovo teď pro ni totiž mělo zvláštní význam.

Společně vyšli z bufetu směrem k výtahům. Hermiona litovala, že si sebou nevzala nejmíň osmiset listový arch pergamenů. Teď neměla jak zaměstnat ruce. Nervózně si jednu položila na kabelku, zatímco druhou si stále upravovala nezbedný pramen, utíkající z jejího jinak perfektního drdolu.

Theodor - i když se jí příčilo, říkat někomu, tak neskonale elegantnímu člověku jen křestním jménem - ji nepatrně předešel a galantně, jako vždy, jí podržel mřížku. Výtah se rozjel a ona proklínala chvíli, kdy se rozhodla zamířit k jednomu z těch prázdných. Zdálo se to nemožné, ale její nervozita přesahovala únosné meze, zatímco on byl naprosto klidný a přirozený. Jeho pohled putoval po celém jejím těle, od drdolu, až po podrážky bot, následován neovladatelnou husí kůží. Neznatelně se otřásla. Jeho oči však zachytily i tento pohyb.

Jako vysvobození se do tíživého ticha náhle ozval ženský úřední hlas oznamující "Šesté patro: Odbor pro…" vystoupila a nejistě se otočila zpět na svého společníka.

"Teď je můj den kompletní," řekl s poklonou. "Nashledanou," dodal, když se vlak rozjel a nechal tak Hermionu jen ohromeně zírat na jeho mizící postavu. Stála a zírala na prázdný prostor po výtahu.

"Jane," zavolala na ni May, která se právě vypadal zjistit, kde se její oblíbená pomocnice zdržela.

Hermiona se na ni otočila a němě přikývla. To May stačilo, aby se vrátila do chladné kanceláře.

Málem mi políbil ruku, pomyslela si Hermiona zpomaleně, než zmizela ve dveřích.

Kapitola 11. - Ve stínu naděje

Veškeré události minulých dní na jejich postavení nic nezměnili. Hermiona dál zápasila s nervovým zhroucením při každém "Dobré ráno, slečno Jane," zatímco si nemohla nevšimnout, jaké potěšení Theodorovi její nervozita dělá.

Draco na tom byl podobně. Stále opravoval další a další mapy a s mistrnou skromností odbýval komplimenty přicházející dennodenně od May.

Prvním narušením jejich zažitého stereotypu měla být středeční schůzka. A další události, o kterých nemohli mít dopředu ani tušení…

* * *

V úterý večer přišel Draco do obýváku. Tvářil se nenuceně a uvolněně.

Hermiona na něj podezíravě pohlédla "Co se děje?"

"Nic," pokrčil rameny, "Mělo by se snad něco dít?"

"Mám takový pocit, že ano," podotkla a zkoumala každičký kousíček jeho očí. Ale sebeovládání Malfoyů bylo nepřekonatelné.

"Jen ti chci říct, že na tu zítřejší schůzku," začal "půjdu sám," dořekl a pohlédl na ni se sebezáchovou v očích.

Čekal výbuch. A oprávněně.

"Proč?" vystřelila výhružně. Věděl, jak moc to v ní vře. Musel se jen vyhnout nejhoršímu.

"Jsi příliš… emotivní, pokud jde o tenhle dům," řekl s přesvědčením.

"Umím se ovládat," odsekla naštvaně "Chci tam být," oznámila prostě a vrátila se ke čtení knihy.

Draco si povzdechl. Byla tak paličatá… Ale ona tam být jednoduše nesměla. Jakýkoli pocit ve spojení s ní, u něj neměl název. Nemohl a později se už ani nesnažil hledat pro ně jména a popisovat jejich účinky. Okolo ní byla aura prozářená… normálním životem. Na rozdíl od té jeho. Přímo hmatatelně z ní mohl cítit radost ze života, kterou dávala do každého svého pohybu, slova, myšlenky. Ovlivňovala ho víc, než si byl ochoten připustit.

Ona, Hermiona Grangerová, ovlivňovala Draca Malfoye. Bylo to nepředstavitelné pro celý svět, pro ni i pro něj. Přesto se to dělo. Byla to spojení s realitou, které ho udržovalo při životě.

Jenže jí odmítal dávat takovou váhu. Jeho rozum protestoval. Ale jeho mysl se otevírala nové vlně zkušeností.

Byla pro něj důležitá.

A navíc, ona ten dům tolik chtěla. A on, i když nechápal proč, chtěl jí ho stejně tak koupit.

To hloupé, slabomyslné, upřímné a nezkažené já, hluboko uvnitř něj vědělo, že jí prostě jen chce udělat radost. Pochopil, co znamená mít přátele.

"Nepůjdeš tam," řekl chladně. Jako by mu na ní vůbec nezáleželo.

Prudce se na něj otočila, v očích otázku 'proč?', ve tváři odhodlaný výraz.

Protože s tebou bych byl nervózní…

Stáli v němé hádce, zdánlivě nekonečného ticha.

Jeho nádech zapůsobil jako rána do zvonu. "Domluveno?" zeptal se mírněji.

"Domluveno?" zeptala se nevěřícně. "Malfoyi, domluveno?! Ty ses domluvil! Tobě vůbec nedochází podstata slova domluva. Nemůžeš… nemůžeš mě tam nechtít! Ty jsi chtěl být přítel a teď?!" vykřikla. Stála se zaťatými pěstmi naproti němu a snažila si vzpomenout, proč si myslela, že by on mohl být jejím přítelem.

Draco se na ni znovu chladně zahleděl. "Pokud se chystáš každé moje samostatné rozhodnutí překroutit na pokus o zničení tohohle… soužití, co mezi námi vzniklo, nebudu ti bránit. Jen se nejdřív rozmysli. Pro svá rozhodnutí mívám dobré důvody. I když teď se zdá, že jedno z nich nebylo úplně správné. Doufal jsem, že nikdy nebudu litovat toho, co všechno jsem ti řekl," dořekl a propaloval ji pohledem. Byla to upřímná řeč. Ostrá, ale na něj upřímná. Ještě chvíli jí hleděl do vzdorujících očí, potom se otočil na podpatku a zmizel.

Jako ve snách sledovala zabuchující se dveře.

A jemu jsem věřila?

* * *

Hermiona seděla celý den za stolem napjatá, myšlenkami na pokraji zhroucení. Každý pergamen, který měla vyplnit pokazila, neslyšela jedinou z otázek svých kolegů, a když se jí John zeptal, jestli by neudělala zkoušející malé skupince šestnáctiletých, zuřivě jeho nabídku odmítla. Při přemisťování v tomhle stavu by dopadla ještě hůř, než ty "děti".

"Jane, co se s tebou děje?" zeptala se starostlivě po obědové přestávce May. Hermiona si domyslela, že pravděpodobně viděla, jak ve výtahu rozsypala všechny složky, které nesla, a i když jí je pomáhal sbírat Theodor, nevěnovala mu velkou pozornost. Vlastně byla myšlenkami tak mimo, že doufala, že ji ještě někdy pozdraví.

"Daniel má dnes schůzku ohledně domu," odpověděla popravdě, i když věděla, že vysvětlovat May, proč ten dům tak moc chce, by nemělo cenu.

"A proč tam nejsi s ním?" zakroutila May hlavou.

"To bych taky ráda věděla," povzdechla si a nechala May s jejím nechápajícím výrazem za bariérou smutku.

Přes noc totiž její zlost ochladla. Ráno by byla odpřísáhla, že jí na tom domě vůbec nezáleží jen proto, že ji Draco nechtěl vzít sebou. Jenže tenhle laxní přístup jí nevydržel dlouho a ona, sotva přišla do práce, přestala se soustředit na všechno okolo, kromě Draca a jeho schůzky.

Nervozita propůjčila sílu její ruce a ona s nechtěnou lehkostí přelomila brk. Inkoust se rozstříkl po celé její tváři a po pergamenu, který zrovna vypisovala.

Jak se dalo čekat, May se začala nekontrolovatelně smát a s ní se nechali strhnout i ostatní. Hermiona němě seděla a potom jí to došlo. Přeháním. Tak moc, až se mi smějí. Tahle myšlenka zasáhla její vědomí rychlostí světla a ona se rozesmála s ostatními. Rozhodně odhodila brk do koše a zvedla se k umyvadlu, které stálo v rohu místnosti, aby smyla modré pihy ze svého obličeje.

Rudnoucí tváře jí stále cukaly, když pomalu obcházela všechny stoly.

V tu chvíli se do smíchu ozvalo zaklepání na dveře a dovnitř vstoupil Draco.

May se přestala smát a se zájmem, sobě vlastním, pozorovala mladého blonďáka ve dveřích.

Ten se ale díval jen na Hermionu. V očích mu plály plamínky vítězství. Zřejmě si ještě nevšiml její ozdoby, když zvedl tlustou složku pergamenů a radostně prohlásil "Je náš!"

Tahle jednoduchá věta zapůsobila na Hermioninu dosavadní uraženost jako oheň na led a ona se mu bez rozmýšlení vrhla kolem krku.

May nadšeně zavýskla.

Draco se rozpačitě rozhlédl okolo, ale potom Hermionu váhavě přijal do své náruče a nakonec, jakoby z něj díky ní opadla všechna nervozita, ji k sobě pevně přitiskl. Miloval její zbrklost, i když ho dostávala do těchto situací.

"Díky," zašeptala Hermiona vroucně přímo u jeho ucha.

A on věděl, že mu nezbývá nic jiného, než se usmát. I když v tu chvíli se Hermiona odtáhla a jeho úsměv jí ještě stokrát zvedl náladu, což by nikdy dřív netoleroval, i když se na ně dívali všichni její spolupracovníci a dokonce, i když zjistil, že má na tváři obrovskou modrou šmouhu, potom, co se o něj Hermiona otřela, byl rád. A kdyby se nebál, řekl by, že i šťastný.

* * *

Na konci ulice se shromažďovali kouzelníci z nejbližšího okolí, jejich pozornost upoutala skupinka technický pracovníků a hluk, který se okolo nich linul. Střešní tašky se zasouvaly do svých správných řad, skleněná výplň oken konečně zakrývala výhled do všech místností, prkna z podlahy a obložení se s neuvěřitelnou rychlostí a zručností jednoho z pánů v oranžových hábitech, přitiskávala k podkladu. S tím starým a opuštěným viktoriánským domem se něco dělo.

Pohledy všech se jako na povel zabořily do mladého páru přicházejícího ze zahrady v patách s jedním z technokouzelníků. Hnědovláska s několika pihami na nose a blonďák s aristokratickými rysy v obličeji zkoumavě pozorovali každé kouzlo, seslané na jejich nový dům. I když si ve skutečnosti jistě nemuseli dělat starosti. Podle oblečení pracovníků si vybrali jednu z nejlepších společností na stavbu a opravu domů. Kouzelníci se pohybovali hbitě a bezchybně. Každý jejich švih zanechal na domě náznak dokonalosti. Brzy jakoby se po starém a ošuntělém domě slehla zem. Poslední střešníky naskákaly na svá místa a skupina kouzelníků se hlavními dveřmi vydala opravit vnitřní, obytné prostory.

Hermiona s Dracem stáli fascinovaně před svým domem. Okamžitě po tom, co Draco donesl úředně potvrzenou kupní smlouvu, pustili se do organizace. Pár dní volna v práci a rychlá domluva s technickou společností jim zaručila dokonalý výsledek.

Hermiona nemohla uvěřit vlastním očím. Tohle byl ten dům, ve kterém se tajně skrývali téměř dva měsíce. Dva měsíce plné myší a švábů se náhle změnily v sen. jen nikdo nevěděl, jak dlouho ho budou snít…

Draco to se zadostiučiněním pozoroval. Ne výjev, který fascinoval všechny přihlížející, ale něco mu nepopsatelně bližšího. A stejně tak vzdáleného. Pozoroval Hermionin úsměv. Tu radost, kterou měla vepsanou v očích tímhle prostým skutkem. Tenhle dům byl jejich záchrana, jejich útočiště už od počátku. A teď byl právem jejich a… Nádherný! A nejen ten dům.

"Ještě jednou díky," řekla Hermiona do jejich soukromého ticha, aniž by odtrhla pohled od domu. Když si všimla, že ji pozoruje, vrátila mu vše říkající pohled, potom se otočila a zamířila k jejich novým sousedům.

"Dobrý den," potřásala si rukou střídavě s každým příchozím. "Já jsem Jane Grangerová a tohle je můj přítel Daniel Prochain. Právě jsme se přistěhovali z Francie," uvedla je neformálně.

"Ten dům vypadá opravdu úžasně," prohlásila jedna z žen ve středním věku. V ruce držela zřejmě právě upečenou bábovku a s úsměvem ji podávala Hermioně.

"Ano, to ano," přikývla "Sami jsme nevěřili, že takhle prokoukne."

"Muselo to stát hodně peněz," zamumlal jeden z mužů, kteří stáli opodál a kouřili doutníky. Chamtivost mu sálala z očí.

"Víte, nejsme si jistí, jak dlouho tu budeme bydlet, přesto se téhle dokonalé nabídce nedalo odolat," odbyla ho Hermiona se strojeným úsměvem.

"Dokonalá nabídka… Taková barabizna," odfrkl si znovu. Draco nad jeho drzostí nevěřícně zakroutil hlavou. "Dříve možná, teď vaše slova ovšem nemůžeme brát vážně," řekl dospěle a nadřazeně.

Žena s bábovkou se na něj zbožně zahleděla. "Ano… Jeffrey, nech toho, vidíš, že je ten dům nádherný!" okřikla svého manžela rázně a konečně se jí povedlo vecpat Hermioně tác s buchnou do náruče.

* * *

Vzhledem k probíhajícím pracím uvnitř domu nebyla jiná možnost, než se zdržovat venku. Na ulici, mimo Anglii, prostě jen z dosahu vtíravých sousedů.

Za několik málo dní Draco slavnostně předal hromádku peněz kouzelníkům, kteří na jejich domě udělali skvělou práci. Změnil se k nepoznání. Když Hermiona poprvé vstoupila dovnitř, nedokázala ovládnout udivený výraz a do očí se jí vehnaly slzy.

Krb, křesla, knihovna… Bylo to k nepoznání. Zlehka našlapovala po nové podlaze a usmívala se. Tohle patro se nedalo použít, když do domu poprvé vkročili, teď překypovalo luxusem a vlídnou atmosférou. Téměř rodinnou.

Vrchní pokoje prošly stejně radikální změnou. Jenže s tím rozdílem, že netušila, co za překvapení pro ni Draco chystá.

"Merline," vydechla sotva otevřela dveře jejich bývalého obýváku. Draco stál se samolibým úsměvem za ní a pozoroval její reakci.

Omámeně vešla do pokoje a několikrát se otočila na místě. Stála v ložnici sladěné do červeno zlaté barvy, prosluněné obrovským oknem směřujícím do zahrady. Na nočním stolku leželo několik knih o cestování a čase.

S nepochopitelným štěstím se na něj otočila.

Usmíval se.

Sotva zpozoroval její pohled, jeho obličej se stáhl do úšklebku. Jednoduchá obrana, ale ji neoklamal. Chvíli se na něj jen s úsměvem dívala, potom ale rychle vyběhla ze dveří a otevřela dveře k jeho ložnici. Ta byla rozšířená o část, kterou kouzelníci probourali, přesto ani zdaleka tolik velká, jako Hermionina. Typické zmijozelské klišé - zelená se stříbrnou - působila neskonale elegantně.

Zasmála se "Mám takový pocit, že se těch kolejních symbolů nikdy nezbavíme."

Draco jen povytáhl obočí a prošel chodbou. Uprostřed schodiště, jakoby si uvědomil, že mu něco chybí. "Grangerová, pojď sem," houkl a dál sestupoval dolů.

"Co se děje?" přiběhla Hermiona rychle, vždy připravená na jakoukoli situaci.

"Nic," odpověděl s pokrčením ramen Draco a zastavil se u hlavních dveří. "Tak jdeš se mnou, nebo ne?" zeptal se hraně netrpělivě, když si všiml, že se Hermiona ještě nepohnula z nejvyššího schodu.

Nechápavě se na něj zahleděla, ale na jeho nedočkavé gesto rychle seběhla dolů a vyšla za ním na ulici.

Byl teplý letní večer a ulice byla plná lidí. Draco se ale bez povšimnutí postavil čelem před dům a Hermiona jemu po boku.

"Takže?" zeptala se.

Ušklíbl se a zamumlal tiše kouzlo. Potom, co máchnul hůlkou, objevil se nad dveřmi domu zářící nápis. Hermiona udělala zmateně krok blíž, aby na něj zaostřila. "Espoir…" přečetla "Co to znamená?"

Draco se chvíli na nápis nepřítomně díval, potom se zahleděl na Hermionu "Naděje," řekl a vrátil se zpátky do domu.

* * *

"Grangerová?" zahučel šéf ze dveří kanceláře na Hermionu procházející chodbou. "Pojďte sem, k něčemu vás potřebuju," řekl a zmizel za svou cedulkou "Vedoucí odboru". Hermiona si v pracovně odložila složky a pospíchala za svým obvykle dobře naladěným nadřízeným.

"Ano, pane Breemarku?" vstoupila do dveří a našla ho zaskládaného stohy papírů.

"Potřebuju, abyste zanesla několik složek do prvního patra. Je jich tolik, že je sova neunese a vy máte zrovna chvilku čas, viďte?" Tázavý tón na konci věty zněl víc netrpělivě, než vlídně.

"Zase nám to tady rozhází. Míň pracovníků na tolik kanceláří, jako by si nemohl vybrat jinou část budovy, kterou bude terorizovat… Soupis prací, seznam zaměstnanců, úspěchy odboru…" mumlal si nepřetržitě pro sebe, zatímco na sebe vršil jednu složku za druhou. "U Merlinovy nohy, kde jsem nechal tu bankovní složku…"

"Tak, Grangerová, tohle," řekl o chvíli později a podal jí do náruče tucet tlustých složek "odnesete do prvního patra, poslední kancelář vpravo. A ať si to Malfoy klidně sežere!"

Kapitola 12. - Jedna na dva, dva na jednu

"Kam?!" vyhrkla Hermiona se smrtelnou hrůzou v očích. Při jméně Malfoy sebou trhla tak, že se jí všechny složky sesypaly na zem. Rychle se sehnula a začala je skládat na hromádku.

Breemark si k ní klekl a pomohl jí. "První patro, poslední kancelář vpravo, Grangerová," zopakoval, když se zvedli. Zároveň s jejím jménem ji obdaroval netrpělivým pohledem. "Nespleťte to!" zhrozil se a začal ji vystrkovat ze dveří.

"Ji-jistě," vykoktala "Jen…" Co mám dělat?! zaječelo její vědomí. "Jen ještě musím Dra-Danielovi… zanést peníze na oběd!" vykřikla najednou šťastná, že dokázala vymyslet nějakou výmluvu. Okamžik na to by se ale raději nechala zasypat tunou pergamenových složek, než aby se dál musela dívat na - momentálně brunátný - obličej svého šéfa. "Už jdu," zamumlala v sebeobraně a vykročila.

"To doufám, Grangerová, protože na mě teď váš osud nezávisí," houkl za ní a s beznadějným výrazem odešel zpátky do své kanceláře.

Hermiona ho sledovala dokud nezašel. Její vědomí si pohrávalo s logickou myšlenkou: Musím to říct Dracovi!, ale její morálka a soucit s vedoucím ji neovladatelně odváděly dál směrem k výtahu. Takže…?

Nerozhodně se zastavila, jednou nohou přes práh. Jenže tahle zásilka byla očividně velmi důležitá. Nemohla prostě jít za Dracem, půl hodiny se s ním radit a nakonec tak potopit celý jejich Odbor.

"Zvládnu to i sama," zamumlala si polohlasně, když nastupovala do prázdného výtahu.

Celých pět pater se její nervy natahovaly jako struny na kolíčky. Jediná její výhoda tkvěla v tom, že znala povahu Malfoyů. Žádné charakteristické rysy ji nemohly překvapit. Byla si tím jistá. Malfoyové byli podlí a zlí. Zřejmě proto chtěl z jejich Odboru udělat potápějící se loď. Byli sobečtí a sebevědomí. A ambiciózní. Jinak by se ztěžka dostávali do svých významných pozic. A bohatí. To byla koruna, sladká třešnička, na vrcholku jejich dokonalého života. Protože bez peněz by nebyli nikdo.

S oznámením "První patro…" sebou Hermiona trhla. Strávila celou cestu přemýšlením nad nechutnou povahou jednoho celého kouzelnického rodu, aniž by se soustředila na to, co ji čekalo.

Poslední kancelář vpravo, zopakovala si v duchu a zastavila na konci chodby.

"Abraxas T. Malfoy," přečetla si zářivou cedulku na dveřích. Malfoy…

Byli vychováváni k tomu, aby byli podlí, zlí, sobečtí, sebevědomí a ambiciózní.

Draco…

Úplně na něj ve své zatrpklosti zapomněla. Vždyť on byl taky Malfoy.

Ve skutečnosti za to nemohli. Ani jeden z nich. možná ten první. Ostatní byli ovlivnění rodiči, prostředím…

Draco nakonec nebyl tak úplně Malfoy.

Zhluboka se nadechla a zaklepala na mahagonové dveře.

"Dále," ozvalo se tlumeně a ona váhavě vzala za kliku.

Obrázek, který se jí naskytl před očima sotva vešla do místnosti by May jistě dokázala barvitě okomentovat. Jenže May tohle Hermiona nikdy nemohla říct…

Za stolem seděl blonďák s upraveným culíkem, šedomodrýma očima, v zeleno černém hábitu. Jednu nohu, kterou měl přehozenou přes druhou zároveň opíral o hranu masivního černého stolu, zaskládaného četnými papíry. V ruce držel brk, který ale vysel ve vzduchu, zatímco on nad něčím přemýšlel.

Hermiona se zarazila na místě. Nestihla jedinou myšlenku. "Položte to támhle na tu židli," nařídil jí okamžitě, aniž by se na ni podíval. Zato ona na něj zírala s otevřenou pusou a s tváří v němém úžasu. To nemohla být pravda!

"No tak…" zvedl netrpělivě oči od pergamenu, nad kterým hloubal. Zorničky se mu roztáhly v nečekaném údivu. Jeho rysy změkly a na tváři se objevil překvapený úsměv. "Jane…" vydechl ohromeně, v mžiku vstal a vzal si od ní celý stoh složek, který doposud držela. Rychle ho odložil na zmíněnou židli a mávnutím hůlky vyčaroval dvě pohodlná křesla "Posaďte se," řekl s rukou na opěradle.

Hermiona na něj stále užasle zírala. Jejich oči se střetly a její jedinou myšlenkou bylo… Kam asi zmizela ta modrá…? Paralyzovaná jeho pohledem se pohnula ke křeslu.

"Theodore…" usmála se bezduše. Jak jen bylo možné, že její veškeré logické uvažování se vytrácelo neznámo kam jen s přítomností tohoto muže?

Váhavě si sedla na druhé křeslo a on s úsměvem zaujal místo na svém. "Pracuješ na Odboru pro kouzelnou přepravu?" zeptal se se zájmem. Jeho slova nezačínala žádným "Takže" nebo "Tedy"… Byla to prostě jen čistě oznamovací věta skrytá za otazníkem.

Přemýšlej, Hermiono! "Ano," přikývla a v duchu si gratulovala za tak duchaplnou odpověď. "Ale teprve několik týdnů," dodala. Nechtěla působit jako úplný ignorant. Ne na tohohle muže.

"Opravdu?" pozvedl obočí - jak Malfoyovské! - a přešel k židli. Z mnoha složek vytáhl jednu tlustší a otevřel ji. "Ano, vidím, už je to dva měsíce," usmál se tím svým způsobem.

Hermiona věděla, že by jí jeho drzost, dívat se do jejich složek před ní, měla vadit, jenže její mozek tuhle informaci nedokázal zpracovat. Jen se tupě usmála.

Odložil pergamen a vrátil se zpátky na křeslo. Chvíli jen tak seděl a pozoroval ji, dokud ji tím nedonutil skousnout si nervózně ret. Znovu se šibalsky usmál. "Smím se zeptat na tak osobní otázku, jako je, kde jste pracovala před zdejším Ministerstvem?"

Hermiona se naplno nadechla a čerstvý vzduch, který se jí dostal do plic, jako by vyhnal všechny matné myšlenky z její hlavy. Trochu si na svém křesle poposedla. "Ne mnoho lidí, by tuto otázku považovalo za příliš osobní," usmála se "Upřímně, tohle je moje první práce, dříve jsem… Spíše cestovala," odpověděla a zamyslela se. Nebyla to tak úplně lež. Kdysi byla s rodiči ve Francii. A nakonec s Dracem taky…

Draco.

Jako by jí myšlenka na něj připomněla, kde sedí. Velmi elegantně a žensky - aniž by si to uvědomovala - si přeložila spojené ruce přes překřížené nohy. "A jestli se smím zeptat i já vás, tohle je vaše kancelář?" Celkem nepodstatná otázka, pro ni ale velmi důležitá odpověď.

Chvíli ji sledoval zaujatým pohledem. Připadala si jako pod mikroskopem, jako zasažená zvětšovacím kouzlem. "Ano," přikývl se zvláštním pohledem "To jméno na dveřích je moje," ukázal nedbale na zavřené dveře. "Ale ovšem," prohlásil najednou s úsměvem "Nepředstavil jsem se svým celým jménem," vstal a napřáhl k ní ruku. Hermiona okamžitě vyskočila na nohy a jejich dlaně se sevřely. "Abraxas Theodor Malfoy," oznámil vznešeně a stisk jeho dokonalé ruky nepatrně zesílil.

"Jane Grangerová," vydechla Hermiona s neodbytnou myšlenkou na Theodorovi možné znalosti čistokrevných rodů. V jeho očích postřehla záblesk něčeho záhadného, ale okamžitě to zmizelo.

Po několika sekundách, trvajících snad hodinu, její dlaň propustil a znovu se posadil.

Hermiona ztěžka dopadla na svoje křeslo a snažila se uspořádat myšlenky do správných šuplíků. Po chvíli se jí to, k jejímu vlastnímu potěšení, opravdu podařilo. "Ne každý se představuje svým druhým jménem," podotkla náhle klidně s pozdvihnutým obočím.

Theodora její přímost na okamžik zarazila. "A už jste poznala někoho, kdo by se jmenoval jako já?" zeptal se místo odpovědi a Hermiona se soucitným úsměvem zakroutila hlavou.

 

Soucitný úsměv?!

 

"Vlastně se musím taky k něčemu přiznat," řekla uvolněně. Vypadalo to totiž, že i Malfoyové dokážou být příjemní. "Ve skutečnosti se nejmenuju Jane," příznala se a usmála se nad jeho udiveným pohledem. "Je to Jean," řekla a bůhví, co se stalo za chybu, ale Theodor Malfoy se začal smát.

 

V té chvíli se však ozvalo zaklepání na dveře. Theodor omluvně pokýval hlavou a zvolal dále. Do místnosti vstoupil zavalitý muž s černou buřinkou na hlavě. "Dobrý den, pane ministře," řekl, vstal a podal si s ním ruku.

"Pane Malfoyi, potřeboval bych vás v zasedacím sále," rozmluvil se ministr, dokud jeho pohled nezachytil Hermionu. Nervózně se usmála a vstala. "Vidím, že máte jednání," pokračoval ministr rychle, podal Hermioně ruku a ve spěchu zamumlal své jméno "Přesto, pokud byste mohl…"

"Jistě, pane ministře," přikývl Theodor s úctou, k Hermionině úžasu však ani z poloviny ne tak velkou, s jakou se choval k ní.

Ministr, spokojen s jeho odpovědí, odešel a Theodor s lítostí pohlédl na Hermionu. "Omlouvám se," řekl provinile.

Hermiona se usmála s tím, že jeho omluvu samozřejmě přijímá - ministr se neodmítá - a pod jeho náhlým zkoumavým pohledem odvrátila zrak k prázdnému rámu obrazu na zdi. Theodor zachytil její pohled "Ach, ano, obyvatelé toho obrazu se mi více než vyhýbají," zakroutil hlavou a povzdechl si.

Hermiona to vzala jako náznak. "Už bych měla jít," řekla a vyšla ke dveřím. "Věřte mi, opravdu vás pouštím jen nerad," prohlásil s ruku na klice. Jejich pohledy se setkaly a on neochotně otevřel dveře.

S úsměvem a rozloučením se protáhla na chodbu a sotva se dveře od kanceláře zavřely, pospíchala pryč.

* * *

Dracovi se nezmínila.

Nechtěla mu tím přidělávat starosti.

Už tak chodil z práce unavený. Snažil se splatit půjčku co nejdřív, ale na jejich pracovních pozicích to nebylo jednoduché, proto často zůstával na Ministerstvu dlouho do večera.

Nakonec, Hermiona taky. Vytížení, které si vybrala, jí vyhovovalo. Ráno do práce, odpoledne trávila na zahrádce a večer přebírala zkoušecí směny většiny z její kanceláře.

Další z důvodů, proč to Dracovi neříct bylo taky to, že se od té doby s Theodorem vídala dál jen u výtahu. Nevinně, bez postraních úmyslů.

Jak jinak taky…

Až do odpoledne devatenáctého září.

Ten den bylo všechno téměř jako obvykle. Seděla v práci za svým stolem, potvrzovala žádosti o zkoušky přicházející z Bradavic, lámala nad nimi brky a ve chvílích volna pomáhala vymýšlet Johnovi a Amy přemisťovací trasu pro žáky, kteří měli v ten samý den jako ona narozeniny.

Přesně tak. Devatenáctého září měla Hermiona Grangerová narozeniny. A devatenáctého září 1943 měla narozeniny i Jane. A co to pro ni znamenalo? Nic.

Nic v téhle době. Kdyby byla doma, určitě by uspořádala oslavu. Ne velkou, ale věřila, že Harry s Ronem by se o zábavu postarali, a tak by byla její plnoletost řádně zapita a zajedena. A jak je znala, nejspíš nakonec s celou nebelvírskou věží. Vynadala by jim, ale jen naoko, protože ve skutečnosti by byla šťastná, že si vzpomněli a obětovali pro ni svůj čas spojený s přípravou. Objala by je a poprvé v životě by se možná nechala strhnout zábavou. Nedělala by si starosti o domácí úkoly a svoje prefektské povinnosti. Bavila by se. Byly by to její narozeniny, s jejími přáteli, v její škole.

Byly by…

V téhle chvíli byly ale nepodstatným dnem. Bylo jí přece… Dvaadvacet.

Mínus pět. Ve skutečnosti.

"Jane?" vytrhl jí z myšlenek Mayin hlas a ona vzhlédla od pergamenů.

Její reakce byla všemi očekávaná. Vykulila oči a otevřela pusu. Ve svém zamyšlení si nevšimla, že se lidi v kanceláři nechovají úplně… Normálně. Nemohla tomu uvěřit, ale po špičkách a bezhlučně se k ní dokázali připlížit a obklopit její stůl, aniž by si toho všimla. V čele výboru stála May s dortem v náručí.

Hermioně se okamžitě vybavila první slova, která kdy od May slyšela. Doslova: "… a když to nakonec takhle zčervenalo, nedalo se to jíst." Proč jen byl ten dort červený…?

Nezmohla se na slovo, ani ve chvíli, když do nastoleného ticha všichni sborově zakřičeli "Hodně štěstí k narozeninám, Jane!" Jediné, co dokázala bylo, setřít si slzy z tváří.

Tak přece jen budou tyhle narozeniny výjimečné…

Uprostřed oslav se, jak už bylo zdejším zvykem, ozvalo zaklepání na dveře. Jo se zvedl od rozjedeného - velmi dobrého! - dortu a otevřel dveře. Jeho první pohled probodl vzduch, tím druhým už ale zachytil malou sovičku postávající na prahu dveří. Opatrně ji zvedl, odvázal jí dopis z nohy a chtěl ji nechat vzlétnout. Ona se ale ani nehnula. Zřejmě měla nakázané počkat na odpověď.

Hermiona rozpačitě obálku převzala. Sovičku neznala a rukopis na dopise jí také nebyl povědomý.

Z celého srdce doufala, že jí tenhle den nic nezkazí. U Merlina, prosím…

S obavami vytáhla dopisní pergamen s logem, kterého si ale při vší své zbrklosti nevšimla. Z jejích prsou spadl strach, sotva přečetla první řádky.

Drahá slečno Jean,

dovolil jsem si být natolik drzý a nahlédnout do Vaší pracovní složky, za účelem vyhledání informací zcela osobních. Přesto věřím, že mi tuto troufalost odpustíte.

Nejlépe dnes v sedm hodin, v restauraci Delicious , u večeře na počest Vašich narozenin.

Netrpělivě očekávám Vaši odpověď,

Theodor

"Stalo se něco?" zeptala se tiše May, vyděšená Hermioniným zmateným pohledem.

"Ne…" zakroutila Hermiona hlavou nepřítomně.

"Můžu?" zeptala se May a vzala jí dopis z ruky. Rychle ho přelétla očima. "Jane?" zeptala se vzrušeně "Jane, ty máš rande!" vypískla, což způsobila, že dopis, nejdříve určený jen jí, koloval po celé místnosti. "Och, to zní tak romanticky! A ta restaurace… Vždycky jsem se do ní chtěla podívat. Aspoň špičkou prstu. Tam nemůžeš přijít jenom tak! Je to vybraná společnost! Jak to, že mě nikdy takový dopis nepřišel?!" spustila May svým obvyklým tempem, ale potom se zarazila. "Snad neváháš?" zadívala se na Hermionu nevěřícně, zatímco Jo k ní vzhlédl s nadějí v očích.

"May… Mám přítele!" došlo jí najednou.

May se nad tímhle malým rušivým faktem zamyslela. "Nemusí to vědět," řekla netaktně. Naivní Beth k ní zvedla nechápavý pohled.

"May, tohle nemůžu," zakroutila Hermiona hlavou. Ale jak by chtěla! Byl Malfoy… Ale ať si! Tak, jak on, se k ní nikdy nikdo nechoval. Mohla si dovolit snít. "Navíc, Daniel se s Theodorem nemá zrovna v lásce," poznamenala odevzdaně, aniž by odtrhla oči od elegantního písma.

Nelhala. Draco jí to přece tenkrát ve Francii naznačil… Nepřímo.

May vypadala, že je na pokraji hysterického pláče, ale nakonec se bez odporu posadila ke zbytku dortu a zabořila do něj vidličku. "Taky jsi mohla jít ven s Theodorem a mně nechat Daniela," podotkla naprosto vážně. Její slova ale měla naprosto jiný výsledek, než chtěla. Celá kancelář se rozezněla veselým smíchem.

Jen v Hermionině tváři se kromě radosti objevilo ještě něco. Úleva. Z poznání, že oni pravděpodobně nemají tušení, kdo Theodor je.

"May," zašeptala Hermiona do hlučného hovoru v přední části kanceláře. May k ní zvedla hlavu od svých papírů. Všichni ostatní zpovídali nově příchozí školáky. "Něco ti povím, ale ty to nesmíš prozradit," řekla s důrazem na slovo 'nesmíš'. May se okamžitě dychtivě přisunula blíž.

Hermiona naposledy zaváhala "Já na tu schůzku půjdu," oznámila pomalu, ale okamžiky zakryla May pusu, protože ta se chystala radostí zakřičet. "Ne, May," napomenula ji, zatímco přemýšlela, jestli se bude chovat stejně, až jí bude tolik co May. Jestli jí tolik někdy bude.

Její kamarádka vehementně zakývala hlavou, aby se osvobodila a potom obdařila Hermionu rozzářeným úsměvem. "Chápeš, že se to nesmí nikdo dozvědět," řekla nervózně Hermiona. "Nemohla bych to Danielovi udělat," dodala a sama se za to proklínala. Tohle by nikdy neudělala. Nikdy, kdyby byl Draco její přítel v tom milostném slova smyslu. Teď byl jen… Spolubydlícím. Nebo se tak v poslední době aspoň choval. S odstupem si držel svou tvář.

Nerada si to přiznávala, ale bez něj se cítila sama.

May šibalsky zamrkala.

"Pochop," povzdechla si Hermiona rozervaně. "Nechci Daniela ztratit. Tohle bude jen… Přátelská schůzka," řekla a nechala May, ať si myslí co chce.

Ne, Draco nebyl jejím přítelem, tak jak chtěl. Jedna upřímná noc z něj nedělala přítele. A ona potřebovala přátele.

S povzdechem se vrátila ke svému papírování.

 

Dva Malfoyové byli i na ni moc.

* * *

Nebylo složité vysvětlit Dracovi svou večerní zaneprázdněnost. Vyměnila si s May noční zkoušky, ale jemu to neřekla. Mladí kouzelníci se přece museli zkoušet ve dne i v noci. Orientace ve tmě byla stejně důležitá, jako správné zvládnutí techniky.

Tyhle testy si nevymyslela. Opravdu probíhaly. Pro ni to byly ale jen výmluvy, jak se necítit provinile, za to, že lže.

Ale vždyť vlastně nelhala. Draco se jí neptal. Byl zvyklý na to, že když on přichází z práce, ona není doma a vrací se až uprostřed noci, protože zkouší.

Teď jen… Nebude zkoušet.

* * *

V sedm hodin, přesně, stála před zmíněnou restaurací.

V červených šatech, vypůjčených od May. Vybrala nejlepší z těch, které už, jako "důstojná matka", nemohla nosit a s radostí je Hermioně pomohla přešít.

Byly nádherné.

A ona v nich.

Litovala, že ji takhle nevidí Ron. - Ano, i před schůzkou s někým, jako byl Theodor si našla chvilku na svého jen-přítele.

Vlasy jí zavlály v letním větříku a ona s hlubokým nádechem vstoupila do restaurace.

Tlumené světlo jí nejprve zmátlo, rychle ale dokázala očima najít svícemi ozářený pult, u kterého stál mladý číšník ve společenském hábitu.

"Přejete si?" zeptal se rozhlížející se Hermiony.

"Ach ano," odtrhla oči od břečťanu visícího v rohu místnosti "Mám tu schůzku z panem… Ehm, Malfoyem," spolkla jeho jméno rozechvěle.

Číšník se podíval do knihy objednávek "Jistě," řekl náhle s úplně jiným tónem. "Pan Malfoy sedí v nejlepší části naší restaurace," usmál se zdvořile "Následujte mě," dodal, aniž by zabránil svým očím kriticky si ji prohlédnout.

Malfoyové tu zřejmě byli vážení hosté.

Vedl ji cestou okolo stolů, takže si měla možnost prohlédnout celou restauraci. Nebyla velká. Působila komorně a útulně. Svíce plující ve vzduchu jí připomínaly Bradavice. Na oknech byly těžké sametové závěsy a na stolech vyšívané ubrusy. V rozích místnosti a pod okny stály květiny a na některých stolech byly položené kotlíky s ještě bublajícími nápoji. Všichni tu vypadali tak… Dokonale.

Jejich pohyby byly stejně ladné, jako ty Theodorovi. Jejich řeč plynulá, barvitá a tlumená. Šaty měli z nejlepších obchodů a šperky z rodinných truhlic.

Tohle byla restaurace pro ty, jako byl Theodor, ne pro ty, jako ona…

Její kritický pohled náhle přerušil záblesk známě blonďatých vlasů. Theodor seděl úplně v rohu, v té nejluxusnější části podniku a na stole před ním zářilo několik nízkých svící.

"Pane Malfoyi," oslovil ho s jemnou úklonou číšník a natáhl se, aby odsunul Hermioně židli, Theodor ho ale zastavil. Číšník přikývl a tiše zmizel.

Theodor se krátkých krokem ocitl před Hermionou. "Slečno, Jean," řekl s poklonou. Ta Hermionu vyvedla natolik z míry, že když se jeho ruka jemně sevřela okolo té její a jeho rty se jí slabě dotkly, nemohla popadnout dech. Nevěřícně na něj zírala, dokud jí nenabídl židli.

Pomalu se posadila, aby ulehčila svým roztřeseným kolenům a nechala se přisunout ke stolu. Theodor si sedl naproti ní. "Vaše odpověď mi udělala radost," řekl a Hermiona se nedokázala soustředit na nic jiného, než na odraz hořící svíčky v jeho očích. "Bál jsem se, abych vás svou troufalostí neodradil," podotkl.

Hermiona se chabě usmála, zatímco si snažila utřídit myšlenky. "Vaše nabídka byla neodmítnutelná," řekla upřímně.

V tu chvíli je vyrušil další číšník, podstatně mladší, který přinesl jídelní lístky. Oba poděkovali a Hermiona ten svůj rozevřela, neuvědomujíc si Theodorův zkoumavý pohled. Její oči padli na nesrozumitelnou směs písmenek a znaků. Zmateně prošla i zbytek stran, slova jí však nic neříkala. Nedobrovolně zvedla hlavu.

Theodor se šibalsky usmíval. "Doufal jsem, že nebudete umět francouzsky, abych si směl vydobýt tu možnost, objednat vám podle svého názoru," řekl omluvně a luskl prsty. Okamžik na to u nich stál mladý kouzelník s kotlíkem s ledem a vínem. Hermiona zalapala po dechu. Ne, sem určitě nepatřila…

Počkala dokud jí číšník nenalil sklenku bílého - zřejmě velmi zralého a kvalitního - vína, sotva se otočil, nepříjemně se na své židli zavrtěla.

Theodor k ní zvedl zmatený pohled. "Děje se něco?" zeptal se a mírně se naklonil dopředu.

Hermiona odtrhla pohled od jeho rtů…

"Ne, samozřejmě," vysoukala ze sebe ztěžka.

"Jean," řekl chlácholivě a položil svou dlaň přes stůl zlehka na tu její. Hermioně uklouzl udivený pohled, ale to ho neodradilo. Dál ji sledoval svýma pronikavýma očima a palcem přejížděl po kloubech na její ruce.

"Nejsem si jistá, jestli sem patřím," řekla pomalu a… nenáviděla se. I když v tu chvíli nejen sebe. Copak všichni Malfoyové umí číst myšlenky?!

Theodor na ni chvíli upřeně hleděl, potom ale udělal něco, pro ni naprosto nepochopitelného. Natáhl se přes stůl i svou druhou rukou a obě její zápěstí sevřel v objetí svých dokonalých bledých prstů. "To je nesmysl," bylo jediné co řekl. Jeho pohled jí ale řekl mnohem víc.

Věděl, kdo je. Nebo aspoň věděl, kdo není…

Její jméno nebylo na seznamu čistokrevných, její rysy postrádaly šlechtické linie a mluvila, jakoby… Nepatřila do té vrstvy lidí.. A on byl bystrý. Dost na to, aby si všechno tohle uvědomil. Přesto ji dál držel a jeho oči se usmívaly.

Bylo to nemožné? Ne, byl to Malfoy.

Učí je taky být nepředvídatelní? Napadlo ji a opatrně se na něj usmála.

Jeho tvář na to zareagovala šťastným úsměvem a ona musela uznat, že to nejtypičtější Malfoyovské gesto - úšklebek ve tváři - zřejmě postrádal.

Její ruce se zachvěly a on ji se spokojeným výrazem pustil.

"Dovolím si zopakovat svou předešlou větu. Jsem rád, že jste tu," řekl a pozvedl svou sklenku s vínem.

S prvním douškem se Hermionina nervozita vytratila. Byl to přece taky jen člověk…

"Smím se zeptat na vaše cestování?" ozval se v půlce večeře. Před oběma stály přeplněné talíře výborného jídla.

Hermiona polkla a usmála se "Smíte." Jeho úsměv ji, kromě poskočení srdce, přiměl pokračovat "Nebylo ho mnoho. Ale viděla jsem velkou část Francie."

V jeho očích zahrály pobavené plamínky "Takže jsem vás tou francouzštinou tolik nepřekvapil," odtušil.

"Och ne, to si vůbec nemyslete," řekla uvolněně "Francouzsky neumím ani slovo," ujistila ho.

"Opravdu ani jedno?" zeptal se nevěřícně a jeho úsměv opět zareagoval na Hermionino přesvědčivé zakroucení hlavou. "V tom případě mi bude ctí vás alespoň jedno naučit," řekl a znovu se naklonil blíž. "La foi," vyslovil pro Hermionu nesmyslné spojení hlásek s přízvukem. "Znamená to víra," usmál se a Hermioně došlo, odkud to slovo zná.

"Je to část vašeho příjmení," podotkla bystře. Jak samolibé a typické, pomyslela si v duchu vesele.

"Jste chytrá," přikývl obdivně.

V duchu si usmyslela, že se na jeho příjmení musí zeptat i Draca.

"Jak je možné, že tolik ovládáte francouzštinu?" zeptala se a poukázala tím na jeho skvělé znalosti při výběru jídla.

"Bydlím ve Francii," řekl popravdě. "Moje rodina pochází z Francie, ale bydlí v Anglii. Já jsem se nedávno přestěhoval zpátky k teplejšímu moři," řekl a Hermiona by přísahala, že v tu chvíli přes jeho tvář přelétla téměř viditelná vzpomínka. Ale nedala se zachytit.

S třetí skleničkou vína si Hermiona přestala rozmýšlet slova. Čtvrtou však rázně odmítla.

Její důstojnost a čest byla, zvlášť před tímto mužem, to nejdůležitější a nejcennější, co měla. Přese všechnu její nervozitu se bavila. A to skvěle. Po třech hodinách strávených s Theodorem začínala pochybovat o vlivu tohoto muže na budoucí generace Malfoyů. Vždyť on s nimi neměl vůbec nic společného…

Bylo jedenáct hodin, když jí pomáhal obléknout si bílý svetřík a společně vyšli na noční ulici. Nebe bylo jasné a ona se na něj s radostí zahleděla. Už tak dlouho se nezastavila. Tahle večeře byla po dlouhé době jejími prvními prázdninami v kolotoči "obyčejného života". Bylo to únavné, ale dnes z ní všechno spadlo.

Theodor sledoval její pohled dokud se místo na hvězdy nezahleděla jemu do očí. "Je opravdu nutné se dnes večer loučit?" zeptal se bezelstně. Už uvnitř jí nabídl druhou večeři v podniku poblíž.

Hermiona si nevědomky pohrávala špičkou boty s kamínkem na zemi "Je," odpověděla přímo jen na položenou otázku. Za čtyři hodiny s ním strávené si všimla, že taková odpověď vyvolá na jeho tváři největší úsměv.

"V tom případě dovolte, abych se s vámi rozloučil jak se sluší a patří," řekl a znovu jí políbil hřbet ruky. Jeho rty zůstaly na její kůži o trochu déle než bylo společensky vhodné.

Tenhle jeho prostý dotek ji slabě rozechvěl. Když zvedl hlavu a jeho růžové rty se roztáhly v radosti z její reakce, propletl obratně prsty jejich rukou a přitáhl si ji blíž. O kousek.

"Tak tedy, nashledanou," zašeptal, sehnul se, jeho tváře se otřely o její a jeho rty se otiskly na její spánky. Pomalu od ní odstoupil, aniž by rozpojil jejich spletené ruce, usmál se a propustil ji. "Uvidíme se brzy," podotkl a poodešel o dva kroky dál, aby jí dal prostor k přemístění.

"Nashledanou," vydechla Hermiona a zmizela.

-

Okamžik na to otevřela, už převlečená, dveře a v teple domova si sundala svůj pracovní hábit. Potřebovala si co nejrychleji sednout. Stále měla roztřesená kolena a ve vlasech cítila jeho polibek.

A musela se vyhnout Dracovi.

Vstoupila do pokoje,který v přízemí sloužil jako obývací a téměř zasténala. Draco seděl na pohovce, četl a sotva překročila práh, zvedl k ní oči. Vypadal, že pohled na ni ho nějakým způsobem uklidnil.

Byli si tak podobní…

"Už jsem myslel, že nepřijdeš," řekl s úlevou a Hermiona se nechápavě zamračila. "Do půlnoci," dodal, když to postřehl.

"Proč?" zeptala se, stále nechápavě. Malfoyové jí očividně okrádali o možnost logického uvažování.

Draco se usmál.

Tak podobní…

Vážně se usmál, nebo už byla prostě jen unavená…?

Přešel k ní a napřáhl ruku.

Tak-

"Hodně štěstí k narozeninám," popřál jí.

Spadla jí čelist. On jí přál k narozeninám? Ten, který jí celých šest let tvrdil, že by bylo lepší, kdyby se nenarodila?

Dnešní večer byl zajímavý…

"D-díky," zakoktala se a on se lehce ušklíbl. Chtěl ji překvapit a podařilo se.

"To tady čekáš tak dlouho jen proto, abys mi popřál k narozeninám?" zeptala se nevěřícně.

"Ne," zněla prostá odpověď. Její povytažené obočí mu ale prozradilo dost na to, aby pokračoval "Nejen kvůli tomu. Čekám tu tak dlouho hlavně kvůli tomu, abych ti…" mluvil a pomalu vycházel z pokoje, takže se vydala za ním. Došel k přístěnku pod schody. Znovu se na něj nechápavě zamračila. "Abych ti dal tohle," dořekl a otevřel dveře.

Uvnitř, ve světle svící stála černá kovová skříň, jim tak důvěrně známá.

Hermiona v němém úžasu položila dlaň na chladný kov dveří a několikrát přejela po rytých ozdobách. V očích se jí zaleskly slzy. Stála před tím, co zavinilo jejich situaci tady. Dotýkala se té hloupé skříně, která ji odtrhla od přátel a jejího života.

Najednou jí připadala večeře s Theodorem tak daleko. Nedokázala ze sebe setřást náhlý pocit viny z toho, jak dobře jí bylo. Copak by Rona, Harryho a svoje rodiče vyměnila jen za něj?

 

Nenáviděla tu skříň. A nenáviděla sebe.

S obličejem skrytým v dlaních si opřela čelo o dveře a rozbrečela se.

Draco tohle očividně nečekal. V rozpacích stál dva kroky od ní a nevěděl co udělat. Netušil, že mu v tu chvíli v myšlenkách děkuje za to, že jí tou zatracenou věcí připomněl, kdo vlastně je.

"Hermiono?" zeptal se tiše, ale ona jen zakroutila hlavou. Dál se na ni bezradně díval. Nechtěl ji rozplakat.

Zahlédl jednu lesklou slzu, která si proklestila cestu až na její chvějící se bradu. "Hermiono," zkusil to znovu o něco zoufaleji, ale stále bez odezvy.

Unaveně zavřel oči a zhluboka se nadechl. Tohle bude těžké… Pomalu položil ruku na její rameno, jemně ji odtáhl od skříně a rozpačitě ji přivinul k sobě.

Okamžitě na to zareagovala a její ruce se okolo něj omotaly. Přesně tohle potřebovala. Její vzlyky ale neustaly. Jakoby se s každým jeho skutkem spíš prohlubovaly.

Ztěžka si povzdechl a nechal svoje ruce pomalu putovat po jejích zádech a hladit její vlasy.

Tohle nebyl on. Proboha, vždyť tohle on nedělal!

Za všechno mohla ona. Vždycky.

Vyčerpaně ji po dlouhé době polospící uložil v obýváku na pohovku.

"Děkuju," zašeptala, když ji přikrýval dekou a její ospalé prsty ho na poslední chvíli zadržely, když chtěl odejít. "Zůstaň tady se mnou," poprosila a udržovala oči otevřené, dokud se neujistila, že si ustlal na křesle vedle ní.

Už víc nechtěla ztratit to spojení s jejím opravdovým životem, které pro ni představoval.

Už nechtěla být sama…

Kapitola 13. - Jako domeček z karet: Postavit, zbourat, postavit, zbourat

Sluneční paprsky pošimraly její víčka a ona s bolestí otevřela oči.

S bolestí…

Jak rychle se dokázaly nepříjemné vzpomínky vrátit!

Její první myšlenka patřila rozplývavé skříni. Druhá Theodorovi. Třetí Dracovi.

Jedno nesnášela, druhé ji okouzlovalo, se třetím se naučila žít.

Pomalu otočila hlavu a zahleděla se do klidné tváře spícího Draca. Světlo brzkého rána se mu odráželo ve vlasech a jeho řasy se s pravidelnými nádechy chvěly. Ve chvíli, kdy Hermionin pohled sklouzl na jeho rty, pohnul se a zavrtěl v nepohodlném křesle. Loket si položil na opěrku a hlava mu sklouzla na rameno. Vlasy se mu rozprostřely po křesle a několik zbloudilých pramenů pohladilo její dlaň, kterou o jeho křeslo opírala.

Přemýšlela nad jeho rysy, které byly tolik podobné Theodorovým.

Ale rozdíly tu byly.

V Theodorových očích zářily jiskřičky vždy, když s ní mluvil. Dracovi oči byly chladné a nepřístupné. Pokaždé, když se mu něco nelíbilo, dal to vědět povytáhnutým obočím a ironickým úšklebkem. Theodorova tvář zůstávala elegantní celý čas.

Theodor se směje.

Draco se usmívá. Zřídka.

V Theodorových očích byla bezstarostnost, která ji dokázala omámit a pomohla jí utéct od reality. V Dracově pohledu byla bolest. Cítila ji s ním; probouzela ji z její otupělosti.

Theodorova gesta byla přátelská, dodávala jí vřelý pocit domova a blízkosti; z Dracových úšklebků bylo nepochybně poznat, co si myslí. Aspoň to špatné.

Theodor se smál. Čistým, hřejivým smíchem. Její srdce skákalo, vynechávalo, šílelo, když se rozesmál. Dracův úsměv byl ojedinělým vyjádřením největších díků a otevřenosti. Dával jím najevo svou důvěru. Pokud si vzpomínala, v Bradavicích ho nikdy neviděla usmívat se.

Theodor jí pomáhal zastavit, odpočinout si, užívat si. Draco jí pomáhal začít znovu, nevzdát se a přežít.

Jenže ani jeden o tom neměl ani ponětí.

Během divokého proudu jejích myšlenek slunce přeběhlo část oblohy a svým světlem poškádlilo Dracova víčka. Pomalu pohnul hlavou a jeho vlasy jí znovu pošimraly na dlani. Šedá se konečně osvobodila a jeho oči našly její.

Ticho. Zapomněli se snad nadechnout…?

Hermiona se lehce usmála. Děkovala mu tím. Znovu.

Draco zvedl omámeně hlavu, čímž vysvobodil svoje vlasy z jejích prstů. Netušila, že si s nimi hrála…

Ospale zamrkal a promnul si rozbolavělý krk. Pohledem na chvíli spočinul na jejích opuchlých očích a potom se otočil k přístěnku.

Včera byl zvláštní den. Potkal Breemarka a ten mu pro Hermionu předal vzkaz. Prý "Hodně štěstí k narozeninám." Chvíli na něj nechápavě hleděl, ale nakonec mu slíbil, že přání vyřídí.

Ale co on? Vždyť tohle byla Hermiona Grangerová. Největší šprtka a knihomolka z jeho ročníku. Ta Hermiona Grangerová, která ho celých šest let předbíhala ve všech předmětech. A to byla z mudlovské rodiny. Vždyť tahle Hermiona Grangerová byla mudlov- Ne! Už to nedokázal říct.

Ano, dostala ho do téhle situace a zprvu ji za to nenáviděl, ale s časem mu došlo, že ona přišla o mnohem víc. Co on měl ve svém čase?

Rodiče, kteří ho nabádali, aby se stal Voldemortovým služebníkem, a kterých mohl Voldemort bez rozmyslu využívat, pokud ho chtěl přivést do úzkých. Přátele, kteří ho podporovali jen pro to, že se ho báli. Přítelkyni, které šlo jen o peníze a "šlechtický titul"… Už ani život neměl. Zemřel by. Nedokázal by zabít. Navíc ně někoho, jako byl Brumbál. A za to by zemřel.

Vlastně ho vysvobodila.

Ale chtěla pryč. Viděl to za každým jejím pohybem a pohledem, slyšel to v jejích slovech, cítil v jejím dechu. Ona nechala svůj život, svoje přátele a svou rodinu v budoucnosti. A ona je milovala. Byl si tím jistý.

Věděl, že jediné dvě věci, které potřebuje, aby jí pomohl s návratem jsou rozplývavá skříň a obraceč času. A náhodou věděl, kde rozplývavou skříň koupit. Borgin mu tehdy říkal, že u nich v krámě stojí už desítky let, takže se tam vrátil. Už mu nezáleželo, nakolik se zadluží. Jen jí chtěl dát dárek, kterým by jí připomněl, že se ji nechystá v tomhle světě nechat, a že jí pomůže s návratem. Jen jí…

Zároveň, jako danajský dar, mu tahle obyčejná skříň připomínala, kým byl a kým být nechtěl.

Už se rozhodl. On zůstane tady. Ona se vrátí.

-

Draco odešel pro snídani a ona seděla na jeho křesle, pohled upřený na skříni a přemýšlela. Mělo vůbec cenu přemýšlet nad nimi. Nemohla si vybrat. I Draco i Theodor měli něco, čeho se nechtěla vzdát. Ke kterému měla blíž? Nevěděla.

Její oči se znovu upnuly na skříň. Lákala ji, přesto nebýt jí…Vstala a došla až k ní. Její prsty se zlehka dotkly chladného kovu a ona ji otevřela. "Přeneseš mě tam, kam chci?" zeptala se jako ve snách. Už se nechtěla rozhodovat. Chtěla, aby se všechno vrátilo na své pravé místo. "Je teď čas v tobě?" její slova zněla uvnitř jako s ozvěnou. Děsivě. "Prosím…" zašeptala a s rychle tlukoucím srdcem pozorovala dveře, které se začaly pomalu zavírat. Proužek světla mizel a ona cítila, jak ji pohlcuje spirála časoprostoru. Chyběl poslední centimetr.

"Ne!" zaslechla najednou, ozvala se rána a dveře se prudce otevřely. "Co to, u Merlina, děláš?!" vykřikl Draco. "Co…," nezmohl se na slovo. "Copak chceš umřít?" zeptal se nakonec naštvaně a za ruku ji vytáhl ven ze skříně a z přístěnku. Koutkem oka zaznamenala čerstvé pečivo rozsypané po vstupní hale.

"Podívej se na mě!" rozkřikl se znovu. Hermiona zvedla svůj nepřítomný pohled k němu a čekala. Draco předpokládal spršku argumentů, vysvětlivek, možná pohlavků, jen ne ticho. Co se to s ní stalo? "Hermiono," oslovil ji tišeji a přistoupil o krok blíž. Stejně prázdné oči,s tejný pohled.

Zhluboka se nadechl. Nedalo se dělat nic jiného. Nezjistí to…

Stačil jeden pohled. Pohled do zakázaných míst, do lidské mysli.

Theodor…

Jeho srdce se vyděšeně zastavilo. Nemohla přece…

"Kdes byly včera večer?" zeptal se jí ledově.

'Na co sakra myslí?' proletělo mu hlavou, když se znovu srazil s jejíma očima. Jenže on to věděl.

"Hermiono!" okřikl ji a prudce s ní zatřepal.

Jeho silné ruce a ledové oči ji probraly a ona nechápavě zakroutila hlavou. Ta skříň…

Bylo v ní víc zlého, než si myslela. Nikdy by nepodlehla pouhé touze na návrat domů. Bylo to tak riskantní. Ale ona ji donutila. Omámila ji příslibem budoucnosti, zatímco… U Merlina, co všechno se jí mohlo stát?!

"Já… Já tam nechtěla vlézt," zamumlala a upírala pohled zpátky do jejích útrob. Nedokázala odolat.

Draco na ni nechápavě zíral. "Posloucháš mě?" zeptal se rozčíleně. Jeho ruce stále na jejich ramenech.

Její oči ale pořád zíraly mimo něj. Děsil ho chtíč v nich. Jakoby chladly jen pro potřebu něčeho, co neměly. Neměla.

Ohlédl se po směru jejího pohledu. Ta zatracená…

Nevšimla si, že od ní odstoupil, až když prudce zabouchl dveře od přístěnku a tím jí zastínil pohled, jakoby se náhle probrala.

Její vyděšené oči se náhle střetly s těmi jeho a ona o krok ustoupila. "To… To ta skříň," vydechla zděšeně. Omamovala ji.

"Kdes byla včera večer?" zeptal se jí Draco znovu. Nechápala proč se ptá, to byla snad teď ta nejdůležitější věc? Teď, ve chvíli, kdy zjistila, jak moc ji dokáže pohltit… touha?

Nechápavě na něj pohlédla, ale on ji přímým pohledem odpovídal. "Já… Zkoušela jsem, přece…" odpověděla stále roztřeseně.

"To není pravda," řekl s ledově chladným výrazem.

"Cože?" podívala se na něj už ta stará Hermiona.

"Nezkoušela!" řekl a stále na ni upíral ten sám chladný pohled.

"Malfoyi, jak si můžeš dovolit-" začala bojovně, ale on ji přerušil "Můžu!" vykřikl "Obzvlášť teď a tady! Kdes byla?!" zopakoval znovu svou otázku.

"Tohle je směšné!" zakroutila naštvaně hlavou a otočila se k odchodu, jeho ruka ji ale prudce zastavila a jediním rychlým pohybem ji otočila zpět k němu. "Grangerová, připadá ti snad, že se směju?" zeptal se smrtelně vážně. Čelist měl ztuhlou zlostí.

"Malf-" začala, ale znovu ji přerušil. Tentokrát ji silným trhnutím přitiskl k sobě. Její tělo bylo na jeho, jeho napjaté ruce ji držely pevně okolo pasu. Jejich tváře byly od sebe pár centimetrů. "Grangerová," procedil skrz zuby znovu, jeho ledové oči hleděly do jejích vyděšených "Myslím to vážně," oznámil jí stručně, ale nepouštěl ji.

Její hrudník se rychle zvedal a ona se v jeho sevření třásla. Cítila každý sval na jeho těle. Cítila, jak se jeho prsty zarývají do jejích zad. Zhluboka vydechla a pokusila se odtáhnout, jeho síla jí to ale nedovolila, přitiskl si ji k sobě ještě víc.

"Prosím…" zašeptala a se strachem se na něj podívala.

V tu chvíli ji pustil. Bála se ho. Nechtěl, aby se ho bála…

Rychle od něj o několik kroků odstoupila, až narazila na zeď. Přitiskla se k ní, jako by s ní chtěla splynout a podívala se na zápěstí levé ruky, na kterém se stále rýsoval otisk pevného sevření jeho dlaně. Prudce dýchala a třásla se. Proč to jenom udělal?

Draco stál zlomeně na místě. Začínám být jako otec… Nechtěl jí ublížit. S pevně zavřenýma očima si stiskl levé předloktí. Proč vždycky tolik pálilo, když se zlobil?

Přistoupil o krok k ní, ale její ucuknutí ho donutilo zastavit. "Potřebuju to vědět," řekl tiše.

Hermiona se vyhýbala jeho pohledu. Když se znovu odvážila zvednout hlavu, stál u ní. Tak blízko. Proklínala tohle jeho umění, pohybovat se tiše a rychle. Znovu se pokusila ustoupit o krok dozadu, ale zeď jí v tom bránila.

"Prosím," zašeptala před tím, než ji opatrně, jako poraněné ptáče, vtáhl do objetí.

Roztřeseně se nechala přitisknout zpátky k jeho tělu. Jemně, s něhou, ji jeho ruce přitáhly k sobě a ona se mu poddala. Dokázal ji rozechvět strachy, dokázal to i ale v tom opačném slova smyslu. Nedělalo mu problémy ji zlomit, přesto se v jeho přítomnosti dokázala uklidnit.

Tak kdo z nich byl lepší…?

"Omlouvám se," zašeptal znovu a jeho ruce jemně přejížděly po jejích zádech "Ale-"

Rychlým zakroucením hlavy ho přerušila. "Nezkoušela jsem," řekla tiše. Cítila se vinná.

Povzdechl si. Tohle se nemělo stát. "Vím, kdes byla," řekl do jejích vlasů a ona se k němu podvědomě přitiskla ještě blíž. Nechtěla, aby ji pustil a znovu na ni začal křičet. On měl být její opora tady v tomhle světě.

Pomalu ji od sebe odtáhnul a zadíval se do jejích hnědých očí. Už v nich nebyl strach, ale vinna. Přesto v nich zůstala kapička vzdoru a zdravé bojechtivosti. Usmál se.

"Musíme to-" začal, ale tentokrát ona přerušila jeho. "Můžeme to dořešit u mě?" zeptala se a vyšla několik schodů. Draco přikývl a šel pomalu za ní. V jejím pokoji nejdřív odtáhla závěsy a otevřela okno, potom se posadila na postel. Draco chvíli rozpačitě postával u dveří, dokud mu hlavou nepokynula, aby se posadil k ní. Ona se opřela o čelo postele a on si sednul k nohám.

Oba se rozhlédly dokola, jakoby Hermionin pokoj bylo to nejzajímavější, zároveň ale oba věděli, že to co se "nakouslo" se musí vyřešit.

První se odvážila Hermiona. Byly to vždycky ona, která mluvila první. Měla to v povaze. "Lhala jsem ti," řekla a přiměla ho tak se na ni otočit. "Neměla jsem," dodala s klidem. Srovnala si to.

Přikývl. To neměla.

"Omluvám se," řekla. "Za to lhaní," odtušila po chvíli ticha.

Jeho pohled zpozorněl.

"Myslím, že to není to, co chci řešit," řekl pevným hlasem. Nakonec mu tolik nezáleželo na tom, že lhala. Důležitá byla jiná fakta.

"Je to to jediné, co můžeš řešit," řekla klidně. Kde se to v ní vzalo sama nevěděla. Tenhle pokoj ji ale už od začátku dodával klid. I když vypadal trošku jinak, když ho viděla poprvé.

"Hermiono, nemůžeš randit s Theodorem Malfoyem," vyhrkl rychleji než by chtěl.

"Proč ne? A navíc, to nebylo rande," oznámila mu.

Dracova pravá ruka znovu vystřelila k jeho levému předloktí. 'Uklidni se,' dodával si sebekontroly. Po několika vteřinách se uvolnil a prohrábnul si rukama vlasy. Byla tvrdohlavá. "Tohle přece nejde, víš to," zamumlal bezradně, ale ona jen zkřížila ruce na prsou. "Je to otec mého otce, ať už na tebe zapůsobil jakkoli, není takový," řekl popravdě. Na svého "dědečka" neměl nejlepší vzpomínky.

Hermiona zakroutila hlavou.

"Je to Malfoy," zkusil další argument "Je stejný jako můj otec," další zakroucení hlavou. "Je stejný jako já," dodal najednou těžce. Nerad to říkal.

Hermiona se prudce zastavila v půlce pohybu. Který z nich byl lepší…? "Nejsi jako tvůj otec," řekla pomalu.

Draco zakroutil hlavou. "Kdybych nebyl, nestalo by se to, co se před…" nedořekl.

"Draco-"

"Hermiono, on je ženatý!" přerušil ji najednou.

Hermiona spolkla to co chtěla říct a se zděšeným výrazem na něj zůstala zírat.

"Musíš se s ním přestat stýkat," byla poslední Dracova věta.

* * *

Drahý Harry, milý Rone,

tolik mi tady chybíte! Kéž byste tu byli a pomohli mi tak, jako jste to vždycky dělávali.

Pomohli mi se rozhodnout…

Kapitola 14. - Přitažlivost

Přestat se s ním stýkat. Jistě! Bez nejmenších problémů!

Tyhle ironické myšlenky probíhaly Hermioninou hlavou v pondělí ráno po cestě do práce. Přivstala si, aby si provětrala hlavu a vyhnula se Dracovi. Od jejich posledního rozhovoru uběhly téměř dva dny, ale Hermiona ho prostě nemohla vidět. Nerozhodla se pro něj!

Ve skutečnosti se nerozhodla vůbec.

Povzdychla si.

Tak ráda by si vybrala Draca! Byl její opora, byl její vrstevník, z jejího času…Ale. Velké ale. Zdálo se, že schopnost položit ji na lopatky byla jeho přirozeným talentem. A stejně tak sebekontrola. Ano, byl Malfoy, ale zdálo se, že čím déle s ní byl, tím méně mu záleželo na jeho chování. I když, tahle stránka povahy měla i klady - když bylo nejhůř, dokázal být upřímný.

Upřímnost, tahle vlastnost její myšlenky přiváděla k někomu 'úplně jinému'.

Je ženatý… Zhluboka se nadechla. Tohle nebylo něco, co se dalo přejít mávnutím ruky. Měl ženu. Nebyl dokonalý. Lhal jí. To bolelo.

Se zamračenou tváří vstoupila do kanceláře- "Tak jak to dopadlo?!" objevila se před ní najednou May a poskakovala na svých krátkých nohách tak, že její děti by mohly mámě závidět. "No tak, no tak, no ták!" zakňučela a strhla z Hermiony kabát.

Hermiona se zmateně rozhlédla, ale kamkoli se podívala, objevil se před ní znovu Mayin žadonící obličej. "Jane!" vykřikla, až Amy nadskočila a Jo shodil kalamář.

"To mi nedělej, May," poznamenal s ledovým klidem tak dokonale, že Meg málem od smíchu spadla krysa z ramene do ranního šálku kávy. May se jen dědinsky zašklebila a táhla Hermionu ke svému stolu. Když ji posadila, Hermiona děkovala Merlinovi, že kouzelníci nepoužívají lampy. Už by ji měla namířenou do obličeje.

"May…" vydechla Hermiona a nervózně se rozhlédla. Oči všech se upíraly jediným směrem - na ni. Nechápavě zvedla obočí a zakroutila nad jejich taktností hlavou. "No tak," popohnala je, aby se vrátili k vlastní práci. Po krátkém zabručení opravdu dosáhla svého.

"No?" zeptala se znovu May. Netrpělivě trhala papír, který držela a divoce s ním gestikulovala. Cítila ale, že něco není úplně v pořádku.

Hermiona si opřela hlavu o ruce a začala polohlasně mumlat "Ta večeře byla dokonalá," řekla a May vydechla, přitáhla si židli a s nepřítomným výrazem se zahleděla někam nad svou nástěnku.

Hermiona se zamyslela nad svými slovy. Nepřeháněla. Opravdu byla dokonalá.

"A?" probral ji znovu Mayin hlas. Znovu na ni netrpělivě upírala pohled a do klína se jí snášely papírové konfety, které svými hbitými prsty cupovala z nějakého dokumentu.

"A?" zopakovala Hermiona "Je ženatý."

May se na ni chvíli - jen chvíli - dívala zamyšleným pohledem. "No- "

"Ne, May, nic prosím tě neříkej," požádala ji Hermiona. Sotva totiž zahlédla Mayin výraz, bylo jí jasné, že cokoli by řekla, nechtěla to slyšet. "Je ženatý, stejně jako ty jsi vdaná. Podívej se na to prosím tě aspoň jedinkrát realisticky," zaúpěla Hermiona, hlavu složenou v dlaních.

May upřela pohled na papírky v jejím klíně. "Tak to mi Daniela asi nenecháš, co?" zeptala se se soucitným úsměvem.

Hermiona se smutně rozesmála "Asi ne," zamumlala a její smích přešel v zoufalý. "Asi ne," zakroutila znovu hlavou, vstala a sedla si ke své vlastní práci. Nechtěla o tom už mluvit. Stačilo jí, že teď se ještě musela vypořádat s Theodorem osobně.

-

"May?" zamumlala Hermiona do ticha poloprázdné kanceláře.

"Hm?" zvedla oslovená hlavu.

"Nezajdeš se mnou někam na oběd?" zeptala se s lehkým úsměvem. May jí poslala jeden ze svých chápavých pohledů a potom přikývla. "Počkáme, až se vrátí Brook s Joem a půjdeme," přikývla s povzbuzujícím úsměvem a sklonila se zpátky k práci.

Hermiona jí byla ze srdce vděčná. Nechtěla jít na oběd do ministerského bufetu, protože pravděpodobnost, že se tam setká s Theodorem byla, bohužel, téměř stoprocentní. Chtěla se mu vyhýbat tak dlouho, jak jen to šlo. Přesto věděla, že "rozejít se s ním" musí do dnešního večera, jinak by byl Draco nesnesitelný.

S May si našly malou kavárničku nedaleko Ministerstva. Bylo to příjemné prostředí, s příjemnou obsluhou, ale Hermioniny myšlenky byly stále mimo dění toho dne. Zvlášť, když vracela May šaty.

"Ne, nech si je," přisunula je odmítavě zpátky k Hermioně. "Já se do nich stejně nevlezu," zasmála se a zakoulela očima na velký zákusek, který před ní ležel.

Hermiona se usmála "Ne, May. Myslím, že nepotřebuju nic, co by mi tu noc připomínalo," řekla popravdě a balíček s šaty znovu putoval po stole. Tohle May pochopila a s přikývnutím ho sbalila do kabelky. "Říkáš to, jakoby se stalo Merlinví co," dodala u toho napůl pro sebe.

"May!" okřikla ji Hermiona a začala se upřímně smát "Co si to o mně myslíš?" zakroutila hlavou a zabodla vidličku do svého obrovského zákusku.

"Jenom to nejlepší," řekla May svatouškovsky a Hermioninu otevřenou pusu zacpala sladkým medovníkem.

* * *

Hermiona procházela chodbou v prvním patře. Zhluboka dýchala a snažila se klidnit tlukot vlastního srdce. Zastavila se před dveřmi, kterými už jednou prošla a několikrát přešlápla. Byl dobrý nápad vcházet dovnitř?

Ve chvíli, kdy ji tahle myšlenka proletěla hlavou se ale dveře otevřely. První vyšel ministr, v zápětí za ním Theodor. "Nashledanou, pane Malfoyi," popřál mu Ministr a na rozloučenou zvesela zamával měšcem plným peněz. Všichni Malfoyové byli stejní…

"Jistě, pane ministře," přikývl rezervovaně Theodor. Jeho oči ale okamžitě postřehly Hermionu. "Jean," vydechl a na jeho rtech se rozlil úsměv.

Hermiono srdce vynechalo úder.

"Theodore," přikývla, aniž by dala na jevo jakékoli emoce.

"Pojďte dál. Už jsem vás dnes postrádal," řekl kouzelně a uprostřed místnosti se znovu objevila pohodlná křesla. "A posaďte se," dodal, když si všiml, že jim Hermiona nevěnuje pramalou pozornost.

Stála totiž před obrazem, který minule nebyl nic, než prázdným rámem, dnes se z něj ale rozhlížela mladá žena, možná o několik let starší než Hermiona.

"Ach, ano, to je moje matka zamlada," zalhal bez zaváhání její elegantní společník.

"Opravdu?" zeptala se Hermiona možná trošku ostře. Stále jí lhal. "Nezdá se, že byste si byli podobní."

Theodor se nepatrně zamračil, to ona ale nemohla vidě. Její oči stále vysely na obraze. "Jsem podobný spíš na otce," vysvětlil a znovu ji chtěl upozornit na křesla. Ona ho ale přerušila "Vím, že jste ženatý," řekla chladně a otočila se na něj.

Poprvé mu zamrzl úsměv na rtech a nastala vteřina, ve které nevěděl, co říct. Jak nemalfoyovské.

"Jean," zakroutil hlavou a přistoupil o krok blíž. Jeho výraz opět nabyl stoprocentní jistoty. Jakoby manželka byla drobná malichernost, hračka pro dospělé dítě, mrtvá moucha na parapetu.

Hermiona se odtáhla. Nehodlala se poddat jeho kouzlu. "Theodore, já mám přítele," řekla pravdivou nepravdu a podívala se mu tvrdě do očí. Jeho výraz roztál a na tváři se mu objevil vítězný úsměv. "V tom případě jsme na tom téměř stejně," řekl zvesela a přiblížil se o další krok.

"Stejně?" zeptala se nevěřícně Hermiona. "Vy jste ženatý," připomněla mu.

"Ano," připustil "Ale," načal a znovu se přiblížil "smím-li se vás zeptat," další krok k ní "milujete svého přítele?" dořekl a konečky jeho prstů se otřely o její paži.

Hermiona zalapala po dechu. Všichni Malfoyové byly stejní! Všichni měly svoje osobité kouzlo.

Jistě, že nemilovala svého přítele. Draco nebyl její skutečný přítel. Neměla důvod ho milovat.

Theodor sledoval hru výrazů v její tváři. Věděl odpověď. Neznal okolnosti. Ty ale nepotřeboval. Chtěl jen to, co bylo právě teď před ním. Přistoupil o poslední krůček blíž k Hermioně. Jejich hrudníky se setkaly v těsném objetí jeho paží a ona se nebránila. Nedokázala to.

"Jean, řekni, miluješ svého přítele?" zeptal se, rty tak blízko jejích.

Její oči se nedokázaly odtrhnout od těch jeho. Znala je. Jen bez té modré. Tohle nebyly ty oči, které jí věřily. 'Přesto…', zamyslela se a pohled jí sklouzl k Theodorovým rtům. Mohla jen zavřít oči a zapomenout na všechnu šedou na celém světě.

Theodor se znovu usmál a, aniž by ji pustil, přejel svou dlaní po její tváři. Hermiona se tomu dotyku poddala a zavřela oči. Její srdce bylo v rytmu jeho a jejich těla se třásla chtíčem.

Ucítila jeho dech na své tváři. Byl tak blízko.

Jako před dvěma dny. Jako Dra…

Prudce otevřela oči a ta modrá, která ji zaplavila v těch jeho, ji ochromila. Takhle to nechtěla. Ne poprvé.

Rychle se vymotala z jeho obětí a bez dalšího slova vyběhla z jeho kanceláře, zanechávajíc tak Theodora Malfoye naprosto zmateného o samotě.

Tak takhle by to nešlo.

* * *

Draco nervózně poklepával nohou o koberec v přijímací časti odboru. Čekal na Hermionu, ale zdálo se, že dnes se něčím zdržela.

Najednou se ale vyřítila z výtahu, tváře rudé, vlasy rozcuchané. Sotva se nadechl k otázce, přerušila ho. "Už jdu! Počkej, jen si vezmu kabát," vyhrkla a vletěla do kanceláře. Okamžik na to, co vyšla, stála zpátky ve výtahu.

Draco k ní obezřetně přešel "Honí tě snad někdo?" zeptal se nechápavě, tiché zavrčení ho ale donutilo nevyptávat se dál. V mlčení se dostali až domů, kde se Hermiona zavřela ve své ložnici.

V první chvíli to chtěl ignorovat, přece jen, byl klid. Po třech hodinách mu ale začalo chybět její popichování a knížky, které obvykle během odpoledne roztrousila po celém domě. Chyběla mu její přítomnost.

Vyšel schody "Hermiono?" zeptal se opatrně potom, co zaklepal, nedostalo se mu ale žádné odpovědi. "No tak, Grangerová," zamumlal naoko netrpělivě a znovu zaklepal. Když ani na tohle nedostal odpověď, rozhodl se, i když na vlastní nebezpečí, vzít za kliku. Bylo odemčeno.

Hermiona seděla na posteli a četla. Zvedla k němu neutrální pohled a vrátila se zpátky ke knížce. Tohle snad nemyslela vážně…?!

Povzdechl si a na to ona znovu zareagovala pouhým pohledem.

Dál tam chvíli stál jen tak, potom se nadechl k otázce, ona mu ale odpověděla ještě dřív, než ji řekl.

"Už se s ním nebudu stýkat. Tak, jak jsi chtěl," řekla s pohledem v knížce a v duchu prosila, aby už byl pryč.

Draco se na ni chvíli beze slova díval, ale vycítil, že jeho přítomnost teď není nejvhodnější, proto se otočil a zastavil se až u dveří. "Díky," bylo jediné, co řekl, než za sebou zavřel.

'Někdy mám pocit, že čte myšlenky ona mě,' napadlo ho, ale zakroutil nad tím hlavou.

Hermiona dál seděla na posteli, jen knížku zaklapla a položila na noční stolek. Se zavřenýma očima si prohrábla vlasy. 'Kéž by se dnešek dal vrátit,' zamyslela se.

 

Její podvědomí už se rozhodlo a ona na to, shodou okolností, dnes přišla.

Draco…

* * *

"Ale, ale, Theodore," zasmála se hnědovláska, až se jí světlé lokny dostaly do očí. Theodor jí je s letmým úsměvem jemně zastrčil za ucho. "Tohle jsem si o tobě nemyslela," řekla už krapet vážněji, její oči ale stále plály. Tohle byl bravurní nápad a skvělá hra. A ona ráda hrála hry. Zvlášť ty bez pravidel.

"Nepovídej," řekl Theodor s výrazem, který znala jen tahle žena. Jeho dlaň přejela přes její stehno, obepnuté bledě modrými šaty a zastavila se na jejím koleni.

"Myslím, že naposledy jsme tuhle hru hráli, když ses ženil," řekla a sebevědomě jeho ruku shodila.

Theodor se dotčeně zamračil. "Moje sestra, tvoje manželka, by mohla vyprávět," dodala a v jejích očích se zablýsklo.

Theodorovi koutky sebou cukly a prohnaně se zašklebil. "U Merlina, víš, že ona nic neřekne," usmál se a naklonil se blíž ke své společnici.

"Tak krutý," vydechla svůdně, než se jejich rty spojily. Theodor se po chvíli pomalu odtáhnul.

"Je to jednoduché," řekl pomalu a jemně si skousl ret. Byla prohnaná a zatraceně dobrá ve všem, co dělala. Stačil jediný její polibek a on…

"A co za to?" zeptala se, když se naklonila pro další ze vzrušujících polibků a svou dlaní se opřela o jeho stehno.

Theodor se trhaně nadechl. "Co budeš chtít," vydechl, když se od něj na několik centimetrů odtáhla.

"Ale no tak, Theodore," řekla téměř znechuceně a vrátila se na své místo.

Theodorovi oči ztvrdly. "Sveď ho a přísahám ti, dám ti, co budeš chtít," řekl a jeho dlaň přejela po jejím břiše. Zlomyslně tím narážel na tu nejbolestivější věc.

Hnědovláska ho probodla zlostným pohledem. "Za to ti nestojí," řekla a zvedla se k odchodu. Silná ruka ji ale stáhla zpět do křesla. "Možná ne, ale baví mě to," řekl chladně.

"Cokoli, co budu chtít," ujistila se samolibě potom, co na sebe chvíli zlostně zírali a její lokny se otřely o jeho tvář, když se k němu znovu přiblížila. Pohladila jeho rty těmi svými a na několik milimetrů se odtáhla "Cokoli, Theodore," připomněla mu a znovu obnovila jejich polibek.

"Cokoli, Laureen," vydechl a prudkým trhnutím svých silných paží si svou milenku přemístil na klín.

Kapitola 15. - Bez tvého vědom

A Laureen uměla pracovat rychle.

* * *

Hermiona nervózně postávala ve výtahu. Sjížděla do ministerského bufetu na oběd s náručí plnou knih o čase a přemisťování. Byl to její způsob úniku od reality, když měla problémy. Nedokázala být hysterická nebo se chovat zle k lidem okolo ní. Místo toho se ponořila do práce. A momentálně to byla práce, která jí slibovala záchranu.

Záchranu ze lží a sobectví. Protože takový měla pocit z lidí okolo sebe. Draco i Theodor ji využívali. Draco ji potřeboval. Bál se samoty stejně jako ona, znal ji - v rámci možností - a nechtěl o ni přijít jako o psychickou podporu. Jako ona o něj. Cítila to. A Theodor…? Merlin ví, co Theodor.

Jen doufala, že nebude mít tolik drzosti, aby ji následoval ke zpátečnímu výtahu, jako každý jiný den.

Nenápadně se rozhlédla po obrovském atriu a přeběhla do bufetu. S úlevným povzdechem složila půl tuctu knížek na svůj oblíbený stolek a sesunula se na malou židli.

'Jako zbabělec,' napadlo ji.

"Slečno?" vytrhl jí z myšlenek hlas servírky.

"Ach, ano," vydechla "Velkou kávu, prosím." Servírka odplula vyřídit její objednávku a Hermionin pohled se opět zamlžil. Tolik let v Bradavicích, tolik závěrečných zkoušek, tolik dobrovolných úkolů zvládala bez kávy. A teď? Stačí osmihodinová pracovní doba a dva… Muži?

Bezesporu.

Podvědomě si namotávala pramen vlasů na prst, když přemýšlela nad tím, jak moc se Draco změnil. Ne od té doby, co se objevili v tomhle čase, ne od doby, kdy se na ni poprvé usmál. Prostě od začátku.

Začátky. Povzdychla si. Nechtěla na ně myslet. A už vůbec ne na to, že by se k nim jednoho dne mohl jeden z nich vrátit. Tolik se bála, že by to byla právě ona, kdo by znovu začal nenávidět.

"Velmi zajímavý výběr knih," zaslechla nad sebou hlas, při kterém jí poskočilo srdce. Očima místo k těm modrým nad sebou, které intuitivně vytušila, zabloudila ke knihám na svém stole. Mezi nimi se skvěly dvě; Časoprostor a Vteřiny i míle.

"Ehm… A-asi ano," zamumlala nervózně a pohled jí padl na bledou ruku držící pracovní tašku. "Tedy…" snažila se mluvit rozumně, ale před tímhle člověkem, v tomhle čase, to nešlo.

"Smím si přisednout?" zeptal se vyrovnaným znělým hlasem a jako pravý gentleman čekal na její odpověď.

Přikývla a konečně se na něj podívala.

Byla to ta tvář, kterou si pamatovala. Která jí dodávala klid, ze které vyzařovala moudrost. Jen byla mladší. O padesát let.

"D-dobrý den," řekla a roztřesenými prsty si přitáhla kávu, kterou před ni postavila servírka. Muž naproti ní ji propálil pohledem, ze kterého mohla přímo vyčíst jednoduchou otázku starších: Tak mladá a už tolik kávy?. On měl ale dostatek taktu na to, aby ji nepoložil.

"Dobrý den," usmál se "Dnes téměř bezchybný," zahlaholil svým obvyklým způsobem, při kterém odváděl pozornost a měl si tak možnost člověka, se kterým mluvil prohlédnout svým přísným pohledem. Přes stůj k ní napřáhl dlaň. "Jmenuji se Albus Brumbál," řekl uctivě "Popravdě, mé jméno je o mnoho delší, ale já nepokládám za vhodné, nudit jím ostatní," odtušil, jakoby odlehčoval atmosféru.

Hermiona se na něj se zájmem dívala. Je snad možné, aby ji poznal?

Ne, určitě ne.

Přijala nabízenou dlaň a už pevnějším hlasem se představila.

"Ach, myslel jsem si to," zamumlal profesor napůl sám pro sebe a Hermiona se zarazila. "Co?" neodpustila si.

"Že se neznáme," usmál se Brumbál a v jeho očích blýsklo. Hermiona se pokusila o úsměv, ale nervozita byla silnější. Radši jen němě přikývla.

Brumbál chvíli tiše seděl, v očekávání odpovědi, za okamžik se ale jeho pozornost zaměřila na Hermioniny knížky. "Zajímáte se o cestování časem?" zeptal se se zájmem a s nevyřčenou otázkou v očích se napřáhl pro jeden ze svazků. Hermiona mu přikývnutím dala svolení a zároveň kladnou odpověď.

Brumbál tiše procházel jednotlivé stránky knihy, sem tam se začetl. Po nekonečně dlouhých několika minutách k ní zvedl pohled. "Nerad bych vás zklamal, ale v případě této knihy se opravdu nejedná o faktické informace," řekl přísným kantorským hlasem a položil starý svazek na stůl.

"Myslíte?" zeptala se Hermiona najednou rychle a čile. Došlo jí, že tenhle člověk jí může tolik pomoct. Dracovi by se to možná nemuselo líbit, ale on se to taky nemusel dozvědět. "Znáte nějakou lepší?" pokračovala rychle dál "Zajímáte se o tohle téma?"

Brumbál se rozesmál "Moment, moment. Příliš otázek najednou! Kde se ta slova ve vás berou? Doteď jsem měl pocit, že snad ani neumíte mluvit," mrkl na ni a ze svého kufříku vytáhl brk a pergamen.

"Doporučil bych vám…" mumlal a zároveň něco psal "Tenhle výtisk," dořekl a přistrčil Hermioně k rukám kus pergamenu "Ta kniha je opravdu výtečná! Napsal ji můj dobrý přítel, který má s cestováním - jakýmkoli - velmi dobré zkušenosti," usmál se a sbalil věci do kufříku. "Nyní mě omluvte," řekl a zvedl se od stolu "Velmi rád bych tu trávil čas s tak okouzlující dámu, jako jste vy, bohužel mě ale čeká nudná schůzka s jedním z těch obyčejných úředníků," omluvil se a Hermiona se usmála. Doteď neznala tuhle stránku svého bývalého ředitele. "Nashledanou," řekl s malým úsměvem, na rtech a podal jí ruku. Hermiona vstala a přijala ji. "A mimochodem," řekl, když její dlaň pustil "Ano, o tohle téma se zajímám," řekl a vychytrale na ni mrknul. Nerada, ale musela i nad tak váženým člověkem zakroutit hlavou.

Za okamžik na to, co vyšel z bufetu už si podával ruku s ministrem. Nudná schůzka s jedním z těch obyčejných úředníků…

"Ahoj," vydechl Draco a sesunul se na židli naproti ní.

"Ahoj," zamumlala Hermiona a v rychlosti si sbírala věci "Promiň, musím ještě do-"

"Knihovny," doplnil ji s úšklebkem, ale ona už si ho dávno nevšímala. Potřebovala vidět tu knížku.

* * *

Draco seděl ve své kanceláři a opravoval mapy. Stále jen opravoval mapy. Navíc byl Perry nemocný, takže si teď práci museli rozdělit jen on a Richard. Povzdychl si a smotal další kopii mapy letaxové sítě sedmadvacátého úseku západního Londýna. Kdo by si byl kdy pomyslel, že on bude dělat tohle.

Ve chvíli, kdy pomocí hůlky i brku rýsoval několik pravoúhlých zatáček jedné ze zvlášť hustých čtvrtí, vletěl do jejich kanceláře zaprášený a čoudící Richard Jednou rukou zabouchával dveře, druhou se pokoušel uhasit další hořící mapy.

Zachytil Dracův zoufalý pohled "Promiň, kámo," zamumlal přátelsky. "Vyhodilo mě to o krb vedle. Je to celý rozhozený," zanadával a pohodil stoh map na stůl, jakoby se nechumelilo, jako by nehořely.

"Richarde," povzdychl si Draco a zmoženě složil hlavu do dlaní. Richard Věčný Optimista si účastně prohrábl rukou vlasy a opřel se o křeslo.

"Měl by sis odpočinout," zamumlal a posadil se, úspěšně ignorujíc Dracův vražedný pohled. "Asi bych pro tebe k tomuhle účelu něco měl," řekl a natáhl se pro ohořelé dokumenty, kterými hodnou chvíli listoval "Á, tady. Zápis souřadnic a kontrola nového krbu," přečetl ze spisu a pozvedl obočí v otázce.

"Merline!" zaklel Draco "Dej to sem! Všechno je lepší, než tohle," řekl, odstrčil od sebe pergamenové mapy a popadl složku, kterou mu Richard mával před obličejem.

"Taky si myslím," dostalo se mu odpovědi, Draco ji ale ignoroval.

"Kam to vlastně jdu?" zeptal se, když otevíral dveře. K novému krbu se musel přemístit.

"Jmenuje se Laureen Sheerová. Není to daleko," houkl za ním Richard, to už byl ale Draco ve výtahu.

Cestou si netrpělivě podupával nohou a přemýšlel. Kde jenom on to jméno už slyšel…?

Zanedlouho po přemístění našel onen dům. Bylo to malé stavení v krajnější části Londýna, přesto to vypadalo na bohatou rodinu. Nebo ženu. Netrpělivě zazvonil a povytáhl si límec kabátu, aby tak uchránil svůj obličej před větrem. Za několik vteřin zaslechl dupot malých nožiček a dveře se otevřely.

"Dobrý den," pozdravil slušně domácí skřítek s kusem závěsu okolo těla.

"Jsem tu kvůli krbu," oznámil Draco, aniž by se obtěžoval skřítkovi odpovědět.

"Jistě, pojďte dál, paní vás očekává," vykvíklo to malé stvoření a vzalo si od Draca kabát. Za moment už ho Draco následoval úzkou chodbou do… salónu. Protože jinak se tahle místnost nazvat nedala. Obrovská okna zakrývaly pouze těžké béžové závěsy, po podlaze se táhl stejně barevný kusový koberec. Uprostřed stál komplet křesel a malého stolečku. Prázdný.

Osoba, kterou hledal seděla u jednoho z francouzských oken. Byla skloněná nad listem pergamenu, psala. Světle hnědé vlasy jí spadaly do obličeje, jeden loket se v náznaku opíral o stůl, jemné prsty mnuly konec papíru. Křehké zápěstí, držící dlouhý elegantní brk se ladně pohybovalo centimetr nad papírem a rty se chvěly při neslyšném vyslovování psaných slov.

Popošel o krok. Snad ve snaze upoutat na sebe její pozornost, snad pro těch několik centimetrů, které mu daly dokonalý výhled do její tváře.

Soustředěně sledovala vlnky svého písma, její zelenohnědé oči bloudily po papíře zároveň se špičkou brku a co řádek, to si jazykem podvědomě přejela přes rty.

S nevídanou razancí udělala za poslední větou tečku a, jak odhadl, podepsala se několika tahy pod celý dlouhý text. Ve chvíli, kdy nechala pergamen, aby se sroloval, zvedla oči. Nejprve jimi přeletěla zahradu zahalenou do šedi přicházející letní bouřky, potom se vpila svým pohledem do toho jeho. Do další šedi, do barvy bouřkových mračen.

Zamrazilo ho.

Byla nádherná.

Jen v jejích očích bylo něco. Něco, co každého na první pohled zarazilo.

Jenže přesně tohle každý muž se shovívavostí sobě vlastní přehlížel. S radostí.

Byla přece nádherná.

Kapitola 16. - Úsměv ve lži

"Laureen," vztáhla k němu ruku a on ji se smíšenými pocity přijal. "Daniel."

"Těší mě," usmála se a pokynula mu rukou k sedačce. První krok - představit se neformálně - proběhl bez sebemenších problémů.

Pro další krok - přátelský rozhovor - už ale nešlo jen pohnout nohou.

"Nerad bych obtěžoval," řekl Draco taktně, nehledíc na myšlenky, křičící přesný opak.

"Obtěžoval? Ale vůbec ne," mávla nad jeho námitkou ladně rukou, zvedla malý pozlacený zvoneček ze stolu a krátce zacinkala. V mžiku stál po jejím boku skřítek. "Čaj," dala mu prostý rozkaz a tázavě mrkla směrem k Dracovi, aby potvrdil její výběr. Ten po rychlém zvážení přikývl. Skřítek zmizel.

"Posaďte se," usmála se Laureen znovu, ale Draco neustále její plány kazil. "Nejdřív bych měl vyřídit svou práci," řekl a rozhlížel se po místnosti.

"Ach ano, krb," přikývla Laureen "Téměř jsem na něj, ve vaší společnosti, zapomněla," prohodila, jakoby nic. Krok dva přeskočila, krok tři - flirtování? - byl mnohem jednodušší.

Draco si skousnul jazyk ve snaze zapomenout na myšlenky, které ho v přítomnosti téhle ženy - za tak krátkou chvíli - napadaly.

Laureen se otočila na podpatku a její letní šaty se lehce zavlnily na těch správných místech. Nerada působila lacině, proto neodkrývala ani kolena, ani ramena. Neměla to zapotřebí, jako ty mudlovské holky venku, v jejich světě. Nemusela se ponižovat, aby si jí lidi vážili. Podvědomě se usmála.

Svoje "oběti" si vybírala tak, jak jen ona sama chtěla. Měla na to.

A potom tu byl Theodor, pro kterého se obětovala ona. On něco chtěl, ona mu toho - za přijatelnou cenu - pomohla dosáhnout. A tentokrát, znovu se usmála, tentokrát jí to opravdu stálo za to!

Zastavila se na koberečku před krbem a podívala se na Draca, který si zatím, s jejím tichým dovolením, skládal věci na blízký stoleček.

"Opravdu to není zajímavá práce," řekl, když z tašky povytahoval všechno potřebné "Jistě je mnoho zábavnějších věcí, než sledovat letaxátory při měření," usmál se lehce a odstoupil od krbu požadovaný počet kroků.

"Nepodceňujte svou práci," řekla s úsměvem na rtech Laureen a s předstíraným zájmem pozorovala metr, poletující vzduchem a přeměřující málem každou cihlu jejího krbu. Opravdu bylo mnoho zábavnějších věcí, napadlo ji a její oči sklouzly k Dracovi, který zapisoval údaje křičícího metru.

Zamyslela se. Některé její oběti bylo tak snadné získat. Byly jednoduché, naivní. Na konci vždy prosily. Ale tenhle… Líbil se jí. Víc než líbil. Nebyla si jistá, jestli by ho na konci chtěla slyšet prosit, škemrat, nebo snad… Zatřepala hlavou. Měla ho jen získat. Využít. Odpoutat od té malé rozcuchané holky.

Nechápala to. Vždycky si myslela, že Theodor má lepší vkus…

Draco zapsal poslední údaj a odložil desky i s metrem zpátky na stůl. Přešel pomalu ke krbu a nahnul se, aby zkontroloval mřížky. Tohle byla opravdu ponižující práce. Špinavá a podřadná. Zvlášť v přítomnosti téhle… slečny, dámy.

Byla tak elegantní a společenská.

A čistokrevná.

Poznal to okamžitě, při pohledu na její dům zevnitř. Tohle vybavení stálo hodně galonů, cena některých kousků byla téměř nevyčíslitelná.

Přesto se bavila s ním. Obyčejným pracovníkem ministerského odboru. Jeho sebevědomí trpělo.

Když se mu pod náhlým poryvem větru, sesypal prach z krbového komína do vlasů, musel se kousnout do rtu, jen aby nezaklel.

S poraženeckým povzdechem si oprášil ruce a prohrábl vlasy. "Omlouvám se, ale tohle bude pravděpodobně trvat déle. Historické stavby se musí kontrolovat pečlivěji," řekl s upřímnou lítostí. Jak rád už by se posadil k tomu čaji…

"Jistě," usmála se Laureen a pohodila vlasy. "Čaj bude připravený ve chvíli, kdy skončíte," dodala, aby upozornila, že na své poznání nezapomněla.

Draco se neubránil vděčnému pohledu, dokud se znovu nevrátil ke své práci. Zohnul se pod římsu krbu a - další mrak prachu. Tentokrát ho mlčení stálo téměř prokousnutý jazyk.

Nakonec, se rozhodl a rychlým pohybem ze sebe stáhl jak svrchní hábit, tak - k Laureenině údivu - i šedý svetr. Znovu si rukou prohrábl rozcuchané vlasy a s pocitem toho největšího ponížení v celém jeho životě, vlezl do krbu, aby zkontroloval cihlu po cihle. Mohl jen děkovat Merlinovi, že prudký vítr ustal.

Laureen tenhle průtah ale vůbec nenudil tak, jak Draco naznačoval. Sledovat mladého kouzelníka při práci, oblečeného pouze v obyčejném šedém tričku, jak se zohýbá a natahuje, aby viděl co nejvíce, nebylo vůbec špatné.

Musela se usmát nad svou dětinskostí. Přesto…

Nakonec Dracovi práce netrvala tak dlouho, jak se obával. Přinejmenším se držel myšlenky, že čím rychleji to bude mít za sebou, tím lépe. Po celou dobu cítil ve svých zádech pohled hnědozelených očí. Laureen ho pozorovala, podvědomě si natáčela pramen vlasů na prst a přemýšlela. Jak dostat tohohle kloučka?

Měla tolik možností. Každá zabírala na jiný typ jejích obětí. Mohla hrát na city, svádět, mohla být nadřazená nebo ustrašená; inteligentní nebo hloupá; nebo prostě a jen mohla použít svou ženskost. A pro tu se rozhodla právě v téhle chvíli.

Ten blonďáček před ní byl inteligentní, choval se podle etikety přesto, že by to do nějakého "prohlížeče krbů" nikdy neřekla, a byl charismatický. Musela si přiznat, že tuhle laskavost pro Theodora dělala s velkou radostí.

Všichni ti, které kdy využila, ať už pro své nebo cizí dobro, byli jen kapitolou v dlouhém románu jejího života. Jediná postava, která mohla soupeřit s hlavní aktérkou a proplouvala dějem zároveň s ní, byl právě Theodor. To on ji naučil hrdosti, udělal z ní sebevědomou a soběstačnou ženu, která se nebojí říct o to, co chce. Udělal z ní toho, kým vždycky chtěla být. Nechal ji vylézt ze stínu její sestry, zbořit zdi domácího vězení pro neprvorozené. Objevil v ní krásu, talent. Dokázal najít toho ambiciózního člověka uvnitř ní, probudit ho, přesto nezničit tu jemnost, která z ní vyzařovala na první pohled.

Jen jemu mohla děkovat.

I špatné postavy v sobě mívají něco dobrého.

Nebo snad…

Vzal si její sestru.

Z ní udělal běhnu.

A připravil ji o to, co ještě zbylo po jejím srdci. A pod jejím srdcem.

Vzala to jako cenu. Cenu za lepší život.

Sestra stejně nikdy nebyla v manželství šťastná, muži, se kterými kdy byla nucena být, jí podléhaly jako mávnutím hůlky a ona je potom se zvráceným pocitem štěstí mohla zničit stejně tak, jak ničili oni ji každým svým dotykem na jejím nahém těle.

A ten život… Ten život, který zničil…?

Ale tenhle kluk měl být poslední. Theodor jí to slíbil. Slíbil jí nový začátek. Úplně nový.

"Už mě nikdy neuvidíš. Budeš mít své dítě, svůj klid, svůj vlastní život…"

Děkovala mu.

Nenáviděla ho.

Automaticky pohlédla k obrazu, který visel mezi okny.

Tenkrát byla opravdu šťastná. Poprvé a naposledy ve svém životě. Opravdu šťastná.

Hloupých devět měsíců štěstí…

"Ehm, slečno?" přerušil její myšlenky Dracův hlas. Zvedla k němu oči z křesla, na které se během jeho práce usadila. Stál těsně u ní. Jak…?

"Jste v pořádku?" zeptal se tiše a jeho ruka bezděčně přejela po nahé kůži její paže. Zachvěla se.

"A-ano," vyhrkla. "Omlouvám se. Jen… Trošku jsem se zamyslela," přiznala.

"Opravdu? Velmi nerad bych vás obtěžoval. Měl bych asi jít," řekl. Popravdě mu ale bylo proti srsti, nechávat ji tu samotnou. Byla bledá a v očích měla prázdný výraz. Přesto, byla stále nádherná.

"Ne, ne," usmála se a její tváře lehounce zrůžověly.

Měla pocit, že se o ni stará. Že mu opravdu záleží na tom, jak se cítí. Nechtěla, aby ta vřelost, kterou měl v očích, odešla s ním.

"Jste bledá," řekl Draco tiše, jakoby mluvil k nemocnému. Navzdory atmosféře, kterou její bílá pokožka navozovala, nemohl od ní odtrhnout oči. Byla křehká, ale v jejím postoji byla znatelná síla. Jakoby nevědomky odkryla kus sama sebe. Ten kus, který nesnášela a zároveň na něj byla pyšná.

Ano, Draco, vyznáš se v lidských pocitech…

"To je v pořádku," zamumlala, vyvedená z rovnováhy. Nestávalo se často, že by si jejích návalů slabosti někdo všimnul.

Draco lehce zakroutil hlavou a silně se zapřel do křesla, ve kterém seděla. "Přisunu vás ke krbu. Teplo vám pomůže nabrat barvu," usmál se na její tázavě pozvednuté obočí. Natočil ji přesně k ohništi a jedním kouzlem zapálil oheň.

"Prosím," řekla s úsměvem "Posaďte se. Nerada ruším svá pozvání."

Draco si přisunul židli a ve chvíli, kdy si sednul, objevil se mezi nimi skřítek s čajem.

"Děkuji," řekl a podíval se na Laureen. Té dělalo teplo opravdu dobře; její tváře chytly světle růžovou barvu a už se tak viditelně netřásla. "Vážně mohu ale zůstat jen na chvíli," omluvil se znovu. V její přítomnosti šly jeho veškeré dosavadní úmysly s takto krásnými dívkami do háje.

"Alespoň, dokud se neuklidní bouřka," řekla, aby ukončila tuhle debatu.

"S tím můžu souhlasit," přikývl.

Ano, s tímhle mohl.

* * *

Nebyla to ani setina vteřiny, kterou trvalo jeho přemístění od Laureen k jejich Naději na Příčné, přesto - i za takhle krátkou dobu - už měl v hlavě jasno.

"Ahoj," pozdravil s letmým úsměvem na rtech.

"Dobr - ahoj," zakroutila Hermiona hlavou nad změnou jejich obvyklého pozdravu.

"Kde ses zdržel?" zeptala se bez jakýchkoli vedlejších úmyslů. Byla jen zvědavá.

"V práci," odpověděl znovu s úsměvem. Bylo tak jednoduché jí lhát…?

Hermiona pokývala hlavou. Tohle byla informace, kterou si mohla dovolit vypustit. Znovu se začetla do své knihy.

"To je ta knížka, pro kterou jsi dneska tak spěchala do knihovny?" zeptal se se zájmem a pohodil kabát na věšák.

Zakroutila hlavou. Tohle jí stálo vrtalo hlavou. "Ve skutečnosti… Knihovnice mi řekla, že ta knížka neexistuje…" zamumlala a znovu nad tím pokroutila hlavou.

"A kdo ti ji doporučil?" zeptal se znovu. Bylo mnohem jednodušší ptát se na otázky a žádné nedostávat.

"Jeden známý," řekla s hlavou zabořenou ve starých stránkách knihy. Bylo snad i pro ni jednoduché lhát…?

Znovu se usmál.

"Stalo se něco?" nevydržela to Hermiona a spráskla pevnou vazbu knížky k sobě.

"Mělo by?" odpověděl protiotázkou a posadil se do křesla u krbu. Mlžil.

"Usmíváš se," řekla čistě informativním tónem. On ale viděl ohníčky v jejích očích.

Na chvíli se jeho obličej proměnil v chladnou grimasu, kterou vídala bezmála šest let ve škole. Cukla sebou. Chlad v jeho očích byl silný a nevlídný, za okamžik ale pominul a on se znovu usmíval.

"Dobře," vydechla "Radši se usmívej," dodala. Urputně se při tom snažila zahnat myšlenky, které ji přepadaly vždycky, když pohlédla do jeho očí. Myšlenky na to, jak děsivě příjemné bylo, když ji tenkrát tak prudce přitiskl k sobě.

Zamrkala ve snaze rozehnat ten obrázek před jejíma očima.

Ve chvíli, kdy Hermiona odvrátila zrak, Draco se zamračil. Bylo opravdu snadné, vymýšlet si a lhát jí.

"Jsi připravený?" - "Ano."

"Dokážeš to?" - "Bez pochyby."

"Jsi v pořádku?" - "Samozřejmě!"

"Už to nedělej, ano?" - "Už nidky."

"Chceš zemřít? Řekni, chceš opravdu zemřít?!" - "Ne, prosím, ne…"

Tolik lží už prošlo jeho životem. Byly jeho součástí a on bez nich nedokázal žít. Bylo jednoduché něco skrývat.

Na rozdíl od toho, otevřít se člověku stálo odvahu. Dát mu nahlédnout do svých myšlenek a pocitů…

Bylo mnohem jednodušší mít svá tajemství.

Bylo jednodušší lhát.

Znovu se usmál. Bylo totiž jednodušší se usmívat, když věděl, že ona neví všechno. Bylo jednodušší předstírat, že mu na ní nezáleží.

* * *

"Ale opravdu, usmívejte se, sluší vám to," řekla Laureen a blonďáček se jako na povel usmál.

Nebylo to naposled, co se sešli.

Kapitola 17. - Setkání

Pro Draca opravdu lhaní nebylo složité. Se sebeironií si dokonce uvědomil, že lhaní by se dalo nazvat jeho přirozeností. Lhal otci, matce, profesorům, přátelům. Lhal dvěma největším kouzelníkům celé doby - Brumbálovi a Voldemortovi. Nebál se lhát. Jeho sebeovládání dodávalo jeho projevu na pravdivosti, ať už se povyšoval, nebo klečel na kolenou. Ať už útočil, nebo žádal o milost. Dokázal lhát bez mrknutí oka. Celý jeho život byla hra; špatná tragédie bez řádných herců. Jedině on exceloval.

Měl by dostat cenu.

Obelhal sám sebe, natolik, že mu lež přišla jako jediné možné řešení. Považoval ji za naprosto normální věc.

V hlouby srdce, někde, kam nikoho nikdy nepustil - a nepustí -, tam, kde leželo jeho skutečné, odstrkované a zavrhované já, někde tam lhaní upřímně nenáviděl.

Pro Hermionu tohle "zatajování", jak nazvala fakt, že Dracovi "ne úplně" pověděla celou pravdu, na rozdíl od něj znamenalo pěknou tíhu na srdci a svědomí. Nebyla zvyklá lhát ani o domácích úkolech. Moc dobře si pamatovala ostré "Ne," které Draco vypálil v okamžiku, kdy naznačila Brumbála jako jen alternativu pomoci. Přece mu to nemohla říct.

Snažila si to racionálně vysvětlit. Bylo to přec jednoduché.

Draco nechtěl spolupracovat s Brumbálem. Ale-

Brumbál znal důležité informace. A-

Oni ty informace potřebovali.

Z téhle složité rovnice vyplývalo, že Hermiona se s Brumbálem může stýkat, za účelem získání těchto důležitých informací, ale Draco se to nesmí dozvědět.

Takový rozbor by ji ve škole stál určitě několik bodů k dobru Nebelvíru.

Jenže, na rozdíl od Draca, nebyla si svým počínáním úplně jistá. Potřebovala mít všechno pod kontrolou a zamotat se do vlastních lží, nebyl její životní plán. Mohla jen doufat, že to se nestane.

* * *

Nedlouho po Dracově společném odpoledni se slečnou Sheerovou, přiletěla na letaxovou správu sova. Dopis byl adresován přímo Dracovi, tedy Danieli, i když soukromá pošta obvykle přes odbory nechodila.

Draco se dlouho nerozmýšlel. Předpokládal nějakého nespokojeného zákazníka, zasypaný krb, nebo propálený koberec. O to více ho překvapil ladný rukopis na dopisním pergamenu významné šlechtické rodiny. Celý dopis končil pro něj již známým podpisem, tvořeným několika linkami.

Danieli,

Není v mém zájmu působit nedůstojně, přesto… Vaše přítomnost mi chybí.

Pokud nemáte nic proti, budu vás čekat ve čtvrtek v šest hodin odpoledne v knihovně. V oddělení s cestopisy - v mém oblíbeném.

Laureen

Draco si povzdychl. Mohl snad na takové pozvání odpovědět jinak, než ano?

Jak moc se některé dopisy podobaly…

-

Draco prošel celou délkou knihovny a s úsměvem se zastavil před dámou sedící v křesle, čtoucí starou knihu v nazelenalé vazbě.

"Dobré odpoledne," řekl jemně, aby nenarušil klid knihovny a zároveň ji nevylekal. Ale ona ho už čekala.

Sklopila knížku a upřela na něj své zelenohnědé oči, se kterými ji ladily i podzimní šaty, které měla na sobě. "Dobré odpoledne," odpověděla a pokynula mu rukou k druhému křeslu.

Draco se posadil a krátce rozhlédl. Byl to malý prostor téměř na konci knihovny. Temný a udržovaný jen mihotavým světlem. Mezi dvěma křesli, na kterých seděli, stál stolek a na něm zářilo, jako všude okolo, několik svící.

Dodávaly jejím vlasům medový nádech.

Draco se znovu usmál. "Vaše nabídka byla neodolatelná," řekl jemně a sledoval každý pohyb, který v jeho přítomnosti tahle žena udělala., nepochyboval, že byla starší. Vždyť jemu bylo… Nebylo nutné si tento fakt připomínat. Mohla být starší o - zamyslel se - šest let? Přesto její rysy zářily dětským prožitkem a její úsměv plál jako u zamilované šestnáctileté dívky. Jen její duše byla podle Dracova úsudku vyspělá. Přinejmenším ten oblak v jejích očích, za kterým se mohlo skrývat cokoli, mu to napovídal.

"Děkuji," řekla s úsměvem "Za to, že jste přišel."

"Není slušné, aby gentleman odmítnul dámu," řekl znovu. Byl si vědom řeči, která se v Laureenině "sortě" používá a vzhledem k jeho vychování mu nedělalo problémy, začít přemýšlet v téměř staromódní angličtině.

Laureen se na něj zkoumavě zadívala.

"Smím si dovolit jednu osobní otázku?" zeptala se s pohledem zpříma upřeným do jeho očí.

"Proto jsem přišel," přikývl Draco a jeho bledé tváře se nachově zaleskly ve svitu svíčky.

"Čím to je, že mluvíme, chováte se i vystupujete, jako byste patřil k čistokrevným kouzelníkům, přesto mi vaše jméno známé není," vysvětlila Laureen své pochybnosti. Jak mohl být někdo tak inteligentní, charismatický a skvěle vychovaný, z jiné rodiny, než z rodiny pravých kouzelníků?

Se zaujetím pozorovala jeho zamyšlený obličej. Byla tohle otázka, nad kterou musel přemýšlet, nebo jen prostě nechtěl odpovídat?

"Nemusíte odpovídat, pokud-" zarazil ji letmým pohybem ruky.

"Rád bych vám odpověděl," řekl Draco rozvážně po chvíli ticha "Ale nejsem si jistý správností a oprávněností svých tvrzení. Moje odpověď by vás pravděpodobně jen ještě více zmátla," řekl popravdě. Koho by nezmátlo jméno Malfoy ve spojení s touhle dobou, zároveň bez spojení s Theodorem? "I tak," pokračoval "Slíbil jsem vám odpověď na otázku, proto vám ji dám. Vyrůstal jsem v dokonalé kouzelnické rodině a moje vzdělání padlo do rukou jedné z nejlepších škol na světě. Předpokládám, že rodinná výchova mě dostatečně připravila na setkání s vámi, pokud jsem ve vašem podvědomí zanechal alespoň jeden příjemný pocit," řekl diplomaticky. Označit vlastní rodinu za dokonale kouzelnickou bylo bezpochyby správné, Bradavice nazvat nejlepší školou jakbysmet, jenže na otázku původu jí odpovědět nemohl.

Laureen se ale spokojeně usmála. Tohle byla dostatečná odpověď. Prozrazovala, že ji Theodor nežádá o příliš velké sousto - o mudlu - a zároveň z části vysvětlovala nepochopitelné kouzlo vznášející se okolo Dracovi osobnosti. Toužila poznat tohoto vyspělého člověka více, než kdy toužila poznat někoho z významných šlechtických rodin. Učaroval jí svou dospělou povahou a jemným chováním, speciálně k ní.

Dokázal by Draco lhát tak snadno i jí, pokud by se zeptala na otázku, na kterou by nenašel dostatečně diplomatickou odpověď.

Co kdyby se zeptala "Kolik je vám vlastně let, Danieli?"

Naštěstí pro něj, Laureen měla dostatek taktu na to, aby tuto informaci nevyhledávala.

"Tak mi prozraďte, jaké knihy čtete nejraději…?"

* * *

Hermiona nervózně zarývala zlomenou špičku brku do několikrát přeloženého pergamenu.

Psala dopisy. Psala je všem, které měla ráda, o kterých si myslela, že by jí poradili, že jí rozumí. Psala těm, kterým, věřila a svěřovala jim svá největší tajemství, svůj život.

Tak proč teď psala Dracovi?

Jakoby se snažila pochopit samu sebe a prostřednictvím dopisu si urovnávala myšlenky. Jenže věděla, že to tak není. Proč by jinak ten hustě popsaný list pergamenu obsahoval tolik "Odpusť," "Zapomeň," a "Neměla jsem" ?

U Merlina, proč psala Dracovi?

Prohrábla se několika dopisy, které napsala. Většina z nich byla adresovaná Harrymu a Ronovi, některé Ginny, jiné Lence. Byli to ti lidé. Její přátelé.

Ve své složité mysli se pokusila představit si rozhovor s nimi čtyřmi. Rozhovor, ve kterém by vysvětlovala své cestování časem, svou naivitu ohledně zachraňování světa, svoji naději ohledně Draca.

Harry by jí nadal.

Ron by se tvářil ublíženě, ale nic by neříkal.

Ginny by se na to dívala jako na vytrhnutí z nudného světa války. Přála by jí … cokoli.

A Lenka by se usmívala. To byla prostě Lenka.

Přečetla si poslední řádek dopisu pro Rona. Omlouvala se. Měla se za co omlouvat? Zrovna ona?

Vstala a udělala několik kroků ke krbu. Stačilo ujít metr, metr a půl. Naklonila se a vhodila všechny dopisy pro své přátele do ohně. Pomalu se dívala, jak plameny olizují každé písmenko, každou vlnku, kterou psala, kterou si vylévala srdce. A najednou jí připadalo, jako by pálila kus své duše. Jakoby se snažila spálit myšlenky na všechny, co ji milovali, ale už tu nejsou. Respektive, ještě tu nejsou. Jak moc by je chtěla vidět. jak moc jí chyběly Lenčiny infantilní úsměvy, Ginnina živá povaha, Ronova věčná nabručenost a Harryho patologická odvážnost. Nechtěla je ztratit. Někde hluboko uvnitř sebe, uzavřela se svým, na zázrak čekajícím já dohodu. Ty dopisy vezme sebou do budoucnosti - jednou - a dá jim je přečíst, aby věděli, jak se cítila.

V tu chvíli zachytil její pohled první propálený list papíru, který se pod silou ohně začínal tiše kroutit. Okamžitě popadla hůlku a vykřikla "Accio dopisy!" hořící snůška pergamenů jí přistála u nohou a ona je několika rychlýma pohyby uhasila s absurdním pocitem, že právě zachránila život svým přátelům. Nebo aspoň svým myšlenkám, ve kterých oni figurovali.

Všimla si, že jí po tváři stékají slzy, rychle je setřela a zakroutila nad sebou hlavou. Připadala si nevyrovnaná.

Od té doby, kdy se nějaká část její mysli rozhodla, od té doby, co si její rozhodnutí uvědomila.

Theodor byl parchant. Draco taky. Ale menší.

Sebrala kabát, hodila si několik galonů do kapsy a zmizela.

* * *

Draco se usmíval nad jiskřičkami v očích jeho společnice. Se zaujetím malého dítěte mu vyprávěla o cestách, které podnikala se svou rodinou ještě před lety. Stačil nepatrný náznak, gesto, úsměv, aby pochopil, že to období bylo nejlepší v jejím životě. Téměř živě viděl Laureen na kouzelnickém veletrhu, Laureen se svou sestrou u moře, Laureen tam a Laureen jinde.

Jenže, i když se tomu snažila předejít, Draco dokázal stejně tak rozpoznat, že potom pro ni nastalo období dospělého procitnutí. A pokud vnímal její pocity správně, nejlepší dobu nahradila ta nejhorší. A Draco věděl, jak strmá je hrana mezi těmito dvěma rovinami. Stačil jeden neopatrný krok.

Zatímco se díval do jejích očí, cítil, že s touhle ženou ho pojí tolik. Jakoby mu rozuměla beze slov, jakoby jejich hlasy splývaly, jejich těla se pohybovala stejně. Podruhé za ten večer se jeho tváře zbarvily do růžova.

Znovu se usmál nad hřejivým pohledem jejích očí, ale potom si uvědomil, že to teplo, které cítí, nevydávají jen její zelenohnědé duhovky. Byla to její dlaň lehce položená na té jeho.

Chvíli ji pozoroval. Mohla snad být na někom dokonalá každá buňka tak, jako na ní? Zvedl oči, aby se přesvědčil o správnosti své odpovědi a srazil se s těma jejíma.

Plaše stáhla ruku, sklopila hlavu a aniž by si to ona sama uvědomila, složila si dlaně do klína a nervózně si jazykem přejela přes rty.

"Omlouvám se," řekla jemně, přesto svým jistým a sebevědomým hlasem.

Draco si dal na čas s odpovědí. Sledoval kontury jejího obličeje, její pravidelně se zvedající hrudník, představoval si její ruku v jeho vlasech, její rty na těch jeho…

Mezi nádechem a první hláskou, kterou vydal v odpovědi ho napadla otázka: Působí takhle na všechny? A možná se nad ní měl víc zamyslet.

"Nemáte za co," řekl místo toho a jeho oči jakoby pozbyli tu chladnou šeď bouřkových mračen, když k němu zvedla svůj šťastný pohled.

* * *

Hermiona zaklepala na dveře kanceláře letaxové správy. Znala tu kancelář, často v ní sedávala, dokud její "přítel" dokončil poslední linky na své další mapě. Jenže dnes, když otevřela dveře, nečekal na ni Draco shrbený za stolem, ani jeho pohled. Ten zvláštní pohled, kterým byl zvyklý dívat se jen na ni.

Dnes na ni spod hromady pergamenů pohlédl jen Richard.

"Oh, zdravím, Jane," řekl uvolněně a nezlobil se, když mu průvan z otevřených dveří poshazoval několik složek. "Daniel je myslím v…Vydrž," poradil jí a zamyslel se. Informace o tom, kam lidi jdou a co tam budou dělat, zapomínal vteřinu potom, co mu byly sděleny. "V knihovně!" vykřikl najednou spokojený sám se sebou, že si vzpomněl.

"Ehm… Díky," usmála se Hermiona a vycouvala ze dveří. Často, když se s Richardem setkávala, přemýšlela, proč to May nedala dohromady s ním místo svého muže. Byli si tak podobní.

V těžkých kapkách posledního letního deště přeběhla ulici a kabátem kryla rozmočený pytlík čerstvého pečiva a několik lahví máslového ležáku. Měla potřebu chovat se mile a usoudila, že taková večeře mezi prací ještě nikomu neuškodila.

Vběhla do dveří knihovny a na seznam příchozích zapsala svoje jméno.Všimla si, že u Dracovo je asi dvě hodiny starý časový údaj, ale nepozastavovala se nad tím. Draco, stejně jako ona, trávil někdy dlouhé hodiny v knihovně, přetáčel stránky a pročítal sto let staré informace. Byla mu za to vděčná, přestože se návratu "domů", ještě nepřiblížili ani o krok.

Začala rychlými kroky přecházet dlouhé a ztemnělé chodby knihovny. Hledala v odděleních tolik typických pro jejich pátrání, hledala v těch, kam by mohl jít a nakonec prostě jen pobíhala po celé obrovské budově. V jednu chvíli ji napadlo, jestli se náhodou neminuli a Draco ji teď nehledá doma. Zrovna se otáčela na podpatku, aby vyběhla z knihovny a přemístila se, když její pozornost upoutala rozmazaná světlá šmouha. Zastavila se a otočila.

Byl to on.

Jenže ne sám.

Otupěle se dívala, jak sedí vedle nějaké ženy, ve světle svíček, drží v ruce knížku a mezi jednotlivými větami, které předčítá nahlas, se směje poznámkám oné slečny. Sledovala jeho rozzářené oči a poslouchala smích, který se linul z jeho úst tak, jak ho ještě nikdy neslyšela. Pozorovala vlasy, které se jí vypletly z dokonalého účesu a sklouzly jí podél tváře. Sledovala jeho ruku, jak se zvedá a tak jemnými a jistými pohyby jí pramen uvolněných vlasů opatrně strká za ucho. Sledovala jeho i její procítěné úsměvy. Sledovala jeho dlaň, která z jejích vlasů sklouzla na její narůžovělé tváře, na její krk a ramena. Sledovala, jak se její ruka jemně natáhla a zadržela tu jeho s tím nejněžnějším gestem. Viděla, jak se jejich prsty proplétají a on se přes stůl nahýbá…

Ale víc vidět nepotřebovala. Otočila se a se slzami zklamání, studu, bolesti - sama nevěděla - se rozběhla chodbou zpátky.

Nerozhlížela se. Prostě jen běžela.

Snažila se utéct z té hrozivě intimní atmosféry toho okamžiku, zbavit se toho nesmyslného pálení v očích a té tíhy, která se najednou objevila někde uvnitř ní.

Jen být daleko.

Její nohy uběhly sotva dvacet metrů, kdy do někoho narazila. Ve své touze zmizet se nedívala na cestu. Ale ten, do koho vrazila ji pohotově zachytil ještě před tím, než dopadla na zem. Jeho ruce si ji přitiskly k sobě, aby její nohy dostaly kontrolu, jenže sotva se to stalo, odskočila od něj.

Ty ruce, ta vůně, ten pocit… Všechno to bylo tak známé. Jako ve zpomaleném filmu sledovala, jak se Theodor dívá nejdřív na její uslzené opuchlé oči, potom jeho pohled zaostřuje na obrázek kousek za jejími zády, a pak se jeho oči vrací k ní.

"Jean," vydechl, ale ona nemohla.

Nemohla tam zůstat. Sebrala poslední kousíčky svého roztříštěného soustředění a s hlasitým prásknutím do ospalého ticha knihovny, se přemístila.

* * *

 

Harry, Rone, Ginny i Lenko,

 

Zachraňte mě. Prosím…

Kapitola 18. - Vidět skryté

Nevrátila se domů. Neměla na to. Její žaludek dělal nepříjemné kotrmelce jen při pomyšlení na Draca s ní, její oči se vždy při těch myšlenkách naplnily slzami a její mysl se zasekla nad obrázkem těch dvou v těsné blízkosti. Nechápala to. Tu situaci, jeho chování, svoje myšlenky.

Aniž by nad tím přemýšlela, přenesla se tam, kde kdysi býval, nebo spíš, jednou bude, její domov. Ten opravdový, s rodiči, zahrádkou a jejím kocourem. Jenže ani tenhle pohled jí z hlavy nedokázal vyhnat všechen ten zmatek. Zvlášť, když místo, kde každou noc, celých jedenáct let svého života, spávala, byla v téhle době jen plocha zarostlá trávou, na okraji města. Jakoby se jí osud snažil podat další důkaz o tom, že neexistuje. V čase, prostoru ani myšlenkách toho, který jí měl být oporou.

Otočila se na patě a přemístila se tam, kde měla jistotu. To místo mělo minulost, budoucnost, existovalo v její přítomnosti, bylo neskutečně živé v jakékoli denní době, plné nadějí a toužebných pocitů duší tam za hradbami. Bradavice. Milovala je. Jako školu, jako domov.

Stála u brány s chrliči a nechala své myšlenky sklouznout do linií minulosti. Vzpomínala na všechno, co tu sama, nebo se všemi přáteli zažila. Každá vzpomínka měla něco do sebe, každá sebou nesla hluboký pocit odloučenosti, a zároveň jí každá připomínala, že někde na světě jednou budou existovat lidi, co ji budou milovat. Byla to opora i bortící se zeď.

A k tomu - každá, každičká vzpomínka obsahovala i jeho. Vždycky tu byl ten, kdo narušil první den ve škole, ten kdo se vysmíval, ten, kdo se šklebil, dokud mu v obličeji nepřistála její dobře mířená rána, …

Usmála se. Aspoň jedna trefa v jejím mizerném životě.

Snažila se vybavit si, jak vypadal poprvé, když ho viděla. Tenkrát ještě neznala Harryho s Ronem - měla je poznat asi za pět minut. Procházela chodbou ve vlaku s Nevillem za zády a do cesty se jí postavili tři kluci. Zastavila se a nervózně se na ně usmála. Byla to její premiéra v kouzelnickém světě a ona si nechtěla udělat nepřátele hned prvního dne.

Sama nad sebou se zamyslela a zkusila se vžít do situace svého tehdejšího já. Bylo jí jedenáct, pravděpodobně nad tím tolik nepřemýšlela a jen chtěla působit přátelsky. A za tenhle ubohý akt civilizovanosti se jí dostalo nejhoršího pohledu za celý její jedenáctiletý život. Moc dobře si na něj vzpomínala.

A od té chvíle ho nenáviděla.

Až do… Nevěděla sama, kdy se z její nenávisti stalo něco jiného. Nevěděla ani, co se to z ní stalo. Pro ni to prostě byl jen pocit. Pocit, kterého si nevšímala, protože nebyl tak silný, aby zastínil její starosti, nebo možná jen proto, že si ho všímat nechtěla.

Nebyl tam tenkrát, když ho žádala o příměří, ani tehdy, když ji on prosil o přátelství. Byl tam, když jí vyprávěl o svém "minulém" životě? Když byla na večeři s Theodorem, když na ni kvůli tomu ječel, když ji… Objímal…? Nenáviděla ten pocit, pro to, že ho nedokázala zařadit do určité chvíle, nedokázala ho pojmenovat ani s ním manipulovat. Přesto se něčemu uvnitř ní líbil. A to na něm nenáviděla ještě víc.

Zastřenýma očima sledovala zhasínající okna ve věžích. Tam někde byla ta nebelvírská. Přála by si stát na jiném místě a vidět do oken ložnic. Žít chvíli ten bezstarostný život studenta, který jí kdysi býval vlastní. Nikdy si na něj nestěžovala, tak proč si ho, zatraceně, nemohla v klidu žít dál? Možná, kdyby nechtěla zachraňovat svět před zlým Malfoyem, napadlo ji a jako reakce na tuhle myšlenku vytanula v její hlavě další vzpomínka. Zase ta. Ta, kterou se už tolikrát snažila vytěsnit ze své mysli. Přesto, pokud by se na to měla podívat objektivně, byla to jen záminka pro to, aby si ji mohla promítat stále dokola. Kdo by chtěl zapomenout na tam krásný okamžik? I když protkaný tolika rozporuplnými pocity.

Bylo to tenkrát, když ji objal to ráno po její večeři s Theodorem. Stála omámená před skříní a on na ni křičel. Kvůli tomu, kde byla, kvůli tomu, s kým byla, vlastně kvůli všemu. Byl to den, kdy jim oběma povolilo sebeovládání a oni se nechali snadno unést. Přesně si pamatovala ten strach, který cítila, když se její tělo třáslo pod jeho pohledem, silou jeho stisku, pod návalem zvrhle příjemného pocitu. V tu chvíli ho nenáviděla. A zároveň s tím taky něco, co si nechtěla připustit.

Se zamlženým pohledem vzpomínala na to, jak ji objal a omlouval se jí. Nikdy nad tím nepřemýšlela úmyslně, ale teď se chvěla při vzpomínkách na ten okamžik. Viděla, slyšela i cítila to, jakoby se to stalo před chvílí. Bylo to tak živé. Jeho konejšivý, omluvný hlas; něžné doteky jeho dlaní na jejích zádech, smutný pohled plný zklamání v sebe sama. Slyšela tichá slůvka, která jí šeptal do vlasů, cítila jeho dech, který se od nich odrážel a přecházel po celém jejím těle v podobě husí kůže. Jedna jeho ruka opatrně hladila její rozcuchané vlasy, druhá přejížděla přes její záda, přes paže, na boky… Ztratila se v tom, co bylo skutečné.

S hlubokým povzdechem se vytrhla ze sebeobelhávání a neochotně se vrátila nohama na zem. Bolelo to. V závěsu za vzpomínkami na něj se totiž táhly vzpomínky na ně. Na jejich pohledy, grimasy, gesta, dotyky. Nebyla si jistá, jak dlouho tam stojí, přesto se jí ta scéna v hlavě přehrála bezmála tisíckrát. Zavřela oči ve snaze uchránit se před ní, ale nebylo to nic platné. Každý kousíček její mysli zaplnil jeho smích a pohled. Pohled na tu dokonalou.

Kdo to byl? Jak dlouho se znali? Jak dlouho se scházeli? Proč se, když ji s ním viděla, cítila tak strašně? Její myšlenky zaplavila vlna otázek, na které neznala odpovědi. A na to ona, Hermiona Grangerová, nebyla zvyklá.

A proto ji nesnášela.

A nebo snad pro něco jiného?

Nepřipouštěla si to.

Sedla si na mechem obrostlý pařez a zády se opřela o strom. Měla čas na přemýšlení.

Měla moře času.

* * *

Bylo pět hodin ráno, když se domem ozvalo hlasité prásk, které přetrhlo to nekonečné ticho, které Draca pronásledovalo po celém domě, ať šel, kam šel. Nakonec, asi ve dvě v noci, na všechno pátrání rezignoval a zoufale se posadil do křesla ke krbu. Do Hermionina křesla.

Čekal na ni a při té příležitosti děsivého strachu o ni, si ji dovolil nenávidět za to, že se kvůli ní takhle cítí. Zvlášť po večeru, který prožil v knihovně. Ale na to si zakázal myslet, dokud se Hermiona neukáže. Bylo to tak správně, že?

Draco rozlepil své ospalé oči. Nespal, jen jim dovolil si odpočinout. Uslyšel šelest kabátu, když ho věšela, její tiché kroky, které nejdřív směřovaly rovnou ke dveřím, ale potom, jako nepovel - nebo snad ne jen jako? - se otočily a zastavily až na prahu místnosti, v níž seděl. Jejich oči se ve vteřině střetly; jedny nerozhodně chladné, druhé nerozhodně odtažité. Tohle nebyla ideální atmosféra.

V tu chvíli se nenáviděli.

Unaveně nechal klesnout víčka. Měl pocit, že už na to nemá sílu.

Být přítelem bylo náročné. Vzdával to snad? Povzdychl si, a když oči znovu otevřel, už tam nebyla.

* * *

To, co následovalo, nemělo s přátelstvím ani s chabými pokusy o ně, nic společného.

První okamžik pravdy nastal téměř dvě hodiny po jejich brzce ranní němé scéně, při odchodu do práce. Byl zvyk, že Draco čekával na Hermionu, které trvalo usměrnit svoje vlasy trochu déle, než jemu trvalo provést ranní hygienu, přesto byl trpělivý celý ten čas, co měli tuhle práci. Dnes ne. Dnes ráno, když stála u zrcadla a prováděla poslední úpravy svého dobového účesu, slyšela, že se Draco přemístil bez ní. Slyšela to, uvědomila si to, ale nechápala to. To ona by měla být naštvaná.

Dalším bodem byl pozdrav. Ta vřelost, která z něj tenkrát zářila, když ji místo obvyklého "Dobré ráno," pozdravil "Ahoj" byla tatam. Když se toho dne míjeli na chodbě, bylo jeho "Dobré ráno" protkané pro ni nepochopitelnou zlobou. Štvalo ji to, kazilo jí to den. Její naivní já nebylo nesmrtelné. Nedokázalo si nalhávat představu o tom, že Ta Dokonalá je jen náhodná známá a jeho včerejší pohled byl jen roztomile zmatený, dlouho. Popravdě, to naivní já, které v ní ještě ten den slabě dýchalo, zemřelo v okamžiku, kdy se Ona prošla po odborové chodbě a Hermionin orientační smysl nenalezl jedinou pochybu o tom, kam mířila. - Třetí okamžik.

Další nebylo třeba. Běh událostí, které nastaly se rozdělil na dvě větvě: Hermioninu a Dracovu. Ti dva spolu bydleli a… Žádné "a" nezbylo.

Pokaždé, když na to Hermiona pomyslela, udělalo se jí zle od žaludku. Ale ona se to nesnažila napravit. Už neměla sílu.

Jedinou věc, kterou proti tomu podnikla, byla změna dosavadního společenského života. Naivní pokus, ale účinný. Do té doby bylo totiž její rutinou ráno vstát, jít do práce, z práce do knihovny, z knihovny domů, číst, hledat informace, doufat v návrat domů a spát. Jenže ta část "z knihovny domů," která kdysi obsahovala i pokus o přípravu jídla a nějaký ten malý úklid, už nebyla důležitá. A proto pro ni už nebylo těžké domů nechodit, změnit směr, místo ne, říkat ano, začít žít, nehledě na dobu a svého "přítele". Neměla člověka, který by si o ni při tak drastické změně - z knihomola na tu, která nechyběla na žádném večírku - dělal starosti. Nebo si to aspoň myslela, dokud se jí May na asi čtvrté a toho podzimu poslední večerní zahradní párty nezeptala na téma, dříve probírané velmi často.

"Jak se má, Daniel, Jane?" otočila se na ni, když všichni ostatní od jejich stolu odešli tančit. May byla chytrá a všímavá, nedala se obelstít tak jednoduše, jako zbytek jejích známých.

Hermiona chvíli posouvala svou skleničku s drinkem po stole a zamyšleně sledovala kostky ledu plující uvnitř. "Má se…" začala, ale uvědomila si, že May je jedna z těch, kterým opravdu nechce lhát. Vlastně jediná. "Já nevím," vzdychla a poloprázdnou skleničku si vyměnila u číšníka najatého hostitelem za plnou.

"Nevíš?" zeptala se May s pozdvihnutým obočím. Hermiona poraženě zakroutila hlavou. "A jak dlouho už nevíš?" nechala May vyset ve vzduchu další otázku.

Hermionino čelo se zkrabatilo, když počítala. Pravda byla, že to věděla, ale tohle byla další věc z těch, které si nepřipouštěla.

"Jane," oslovila ji přísným mateřským tónem May.

"Měsíc. Měsíc a čtyři dny," řekla s pohledem ve skleničce a May zalapala po dechu.

V té chvíli skončil úsek hraný kapelou a všichni tanečníci si šli sednout. May popadla láhev vína, dvě skleničky a to všechno, včetně její nejmilejší spolupracovnice, dotáhla na houpací lavičku v nejzazším koutě zahrady. Oběma nalila víno a odrazem od země rozhoupala lavičku.

"Tak povídej," řekla jemně způsobem, kterým dávala najevo, že z ní nevytáhne nic, co by nechtěla.

A Hermiona jí opravdu všechno řekla. Tedy, téměř všechno. Začala pravdou o Theodorovi - nevyhnula se ve spojení s ním ani jménu Malfoy - a skončila u posledního okamžiku, kdy si s Dracem navzájem pohlédli do očí - před měsícem a čtyřmi dny.

May nic neříkala, pozorně poslouchala a nedala na sobě nic znát. Na konci příběhu věděla všechno, kromě jejich skutečných jmen, věku a doby, ze které pochází. Taky, jako dobrá přítelkyně, pochopila jednu věc, kterou Hermiona neřekla.

"Miluješ ho," řekla, když Hermiona dokončila své vyprávění.

* * *

Dracův směr života byl mnohem jednoduší. Alespoň, co se jeho pocitů týkalo. Zpočátku ho to věčné ticho štvalo, postupně si na něj ale zvyknul, jako na všechno nepříjemné v jeho životě.

A v dalším bodě se změny shodovaly s těmi Hermioninými. Pozitivní újmu utrpěl pouze jeho společenský život. Nebo snad milostný?

Byl to totiž on, kdo tenkrát, pře měsícem, poslal první dopis. A od té doby se jejich sovy nezastavily. Dopisy chodily tak často, že už to i Richardovi přišlo podezřelé, ale v jeho přátelské povaze nebylo nic, co by naznačovalo nesouhlas.

A dopisy nebyly to poslední. Jejich schůzky sice nebyly tak časté, jak by si možná přáli, přesto jejich častost zabraňovala tomu, aby nastal okamžik, kdy by si neměli navzájem co říct.

Draco si oblíbil ty hodiny, které strávil s okouzlující Laureen v debatách o kouzlech nebo kouzelnické společnosti, užíval si je a nerad se vracel z příjemné společnosti téhle dámy, do společnosti prázdného domu.

Bylo to snad její vnitřní kouzlo, co udělalo z Draca Malfoye to, co z něj zbylo, nebo snad existovala jiná kouzla, kterým by se on neubránil?

Líbily se mu jeho způsoby chování, to, jak mluvila, jak přemýšlela. Líbila se mu celá od hlavy až k patě i s tím uvnitř hlavy, přesto byla jedna věc, kterou mohl s jistotou říct. Mátlo ho jeho vlastní chování a pocity, které cítil v její přítomnosti, přesto, tohle věděl jistě.

Nemiloval ji. Protože Draco Malfoy nemiluje.

Kapitola 19. - Tikot hodin

Hermiona se nemohla soustředit. Dělalo ji problémy ráno vstát, vyčistit si zuby, upravit si vlasy, přemístit se do práce… a to všechno bez toho, aby dnem i nocí nemyslela na May a její úsudky. Zvlášť, když předmět jejích nechtěných myšlenek procházel každou hodinou jejím životem. Ráno, když vstávala, narážela do něj v koupelně, slyšela ho se přemisťovat, potkávala ho v práci, v knihovně, věděla, kdy přichází domů… Její nervy byly napnuté každou vteřinu víc a víc. Jednou museli prasknout.

"Jane," oslovila tiše May Hermionu v práci, když si její spolupracovnice zmoženě složila hlavu na stoh pergamenů na stole. Už to bylo téměř týden po tom osudném zahradním večírku. "Jsi v pořádku?" zeptala se a soucitně ji pohladila po rameni.

Hermiona zakroutila hlavou. Nebyla v pořádku. Jak by mohla? May byla její nejlepší přítelkyní od začátku tohohle dobrodružství, ale Hermiona si neuvědomila, že mít přátele - ty opravdové! - znamenalo existenci někoho, kdo vám vidí do duše víc než vy sami. A May byla ta nejlepší nejlepší přítelkyně, jakou si Hermiona dokázala představit. Viděla do ní.

A měla pravdu.

"Co kdyby-" začala May, ale Hermiona ji přerušila dokončením věty "Sis s ním promluvila… Já vím!" zaúpěla. "Není to tak jednoduché, nemyslíš?" zeptala se tentokrát ona. May jí celý týden radila rozhovor s Dracem, ale pro Hermionu to bylo to poslední východisko. Měla chuť zajít do knihovny a hledat lektvar, který by jí z téhle situace vysvobodil. Ale jako jedna z nejchytřejší, ne-li nejchytřejší studentka jejich ročníku, a jako kouzelnice všeobecně vzato, bohužel věděla, že nic takového neexistuje a myšlenka paměťového kouzla jí nepřipadala úplně vhodná.

"Nejdřív musím přesvědčit sama sebe, abych mohla začít přesvědčovat jeho," řekla po delší odmlce.

"Už se přesvědčuješ týden," řekla May "Nebude jednodušší uznat, že mám pravdu?" zeptala se s náznakem úsměvu. Hermiona zakroutila hlavou a znovu zavrtala svůj obličej do pergamenů. "Chápu vaše postavení, nenávist ve školních letech, útěk, předstírání, jen ne tebe," řekla May příliš skepticky na svou osobu. Hermionu to donutilo zvednout hlavu a zahledět se do jejích upřímných a laskavých očí "Dej mu šanci," řekla "Lidi se mění," uzavřela poslední debatu o Dracovi. Alespoň pro tohle podivné období ticha a chladu, které mezi ním a Hermionou panovalo. I když nic přímo nenaznačovalo tomu, že by se něco mělo změnit, jedna nenápadná věc mu předznamenala konec.

Její rozhodnutí. Promluví si s ním.

* * *

Ráno toho dne bylo to nejobyčejnější podzimní ráno, jaké může občan Londýna zažít. Celou noc mrholilo, všechno bylo na dotek vlhké, kluzké a chladné. Na celý Londýn padla nepříjemná mlha. Snad jako předzvěst budoucích událostí.

Hermiona toho rána věřila, že na světě neexistuje člověk, pro kterého by byl tenhle den tak důležitý, jakmile ale roztáhla závěsy na svých oknech a uviděla podzimní pohromu napáchanou počasím, přišla o celý naivní dojem z důležitého dne. Byl to den jako každý jiný, počasí typické pro Británii a pro tolik zkaženou náladu většiny jejích obyvatel.

Přesto tu byla jedna věc, která ji donutila udržet pozornost na jejím denním cíli. Draco jí totiž o sobě dal vědět hlasitým bouchnutím dveří.

Chtěla vyjít na chodbu, usmát se na něj a navrhnout společnou cestu do práce, návrat k jejich přátelství... Nemusí mu přece hned říct, že ho miluje. Pravděpodobně to ani není pravda, to ji jen May zmátla, ale… Sama nevěděla, co si myslí, přesto se přistihla, jak otvírá dveře s jistou nadějí v tom pohybu. Ale chodba byla prázdná. A po prásknutí ze zdola byl prázdný celý dům.

Tak tenhle pokus nevyšel…

Se složitými výmluvami se dnes dokázala odprostit od vlivu May a se špatným svědomím se své nejlepší kamarádce vyhýbala už několik hodin. Všechno jen proto, aby si sama dokázala promyslet to, co řekne. Aby se pokusila ujasnit si, jestli je vůbec možné, aby ona… a on… Přesto i v této situaci věděla, že chce zpět svého přítele. Někdy trochu netrpělivého a ve vztahu kamarádství nezkušeného, ale v každém okamžiku silného přítele, kterým jí Draco byl.

Měla mnoho přátel… Nebo alespoň několik, ale všichni byli jedineční ve svém vztahu k ní. Draco k nim patřil.

Věděla, že dnes spolu svoje přátelství opraví, nebo zboří. Střední cesta neexistovala.

Ostatní pokusy toho dne ztroskotaly. Buď Draco nebyl tam, kde být měl, nebo ho ona nedokázala zadržet. Hermiona se rozhodla vsadit na pozdější a méně uspěchanou denní dobu. Počkala, dokud se nesejdou doma.

Tedy, chtěla počkat…

Čtyři hodiny. Obvyklý čas Dracova tichého příchodu domů. Hermiona si už ve tři sedla se dvěma knížkami do svého křesla před krb. Počká na něj a u toho udělá něco důležitého…

Ale s tikáním hodin nad krbem se její nervy napínaly natolik, že o čtvrt na čtyři knížku rozhodně zabouchla a praštila s ní na stolek.

O půl čtvrté přiletěla sova. Nesla nadějný dopis od May a zároveň s ním "kdyby něco nevyšlo" i pozvánku na neočekávanou zahradní slavnost. Dcera matky kamarádky Mayiné dcery pořádala zásnubní večírek. Hermiona pozvánku odložila třesoucí se rukou na zavřenou knihu. Doufala, že její návrh bude muset odmítnout.

O čtvrt hodiny později nastala ta chvíle, kdy jste příliš nervózní na cokoli. Hermiona to řešila nekonečným otevíráním a zavíráním knih, pročítáním dopisu od May a přemýšlením nad tím, co říct a v jaké situaci.

Za pět čtyři se nervózně procházela po pokoji. Stále neměla jasno.

Za tři minuty čtyři. Ne, May určitě neměla pravdu! rozumovalo její vědomí.

Za minutu čtyři. Podvědomí se neúprosně dostávalo do vedení.

Čtyři.

Nástěnné hodiny ohlásily čtyřmi ranami celou. Vzdálený kostelík je následoval.

S každým následujícím úderem se Hermioniným tělem rozléval horší a horší pocit.

Čekala snad, že přijde přesně ve čtyři? Čekala.

Protože on měl ve zvyku chodit přesně ve čtyři.

Několikrát se otočila na místě a přitom přemýšlela, na jak dlouho mohl Draca zdržet Richard se svojí upovídanou povahou. Pomalu došla ke křeslu a posadila se. Jakoby z ní s úderem čtvrté opadla veškerá nervozita, zůstal jen ten nepříjemně vtíravý pocit, jehož původ nechtěla určovat. Otevřela knížku, kterou před padesáti minutami zavřela a pomalu se začala prokousávat slovy a větami, kterým na konci stejně nerozuměla. Nedokázala totiž poručit svým očím, aby neutíkaly k hodinám. Jakoby měly vlastní rozum.

Ten rozum, o který ona před několika dny, díky May, přišla.

 

Bylo pět hodiny, kdy knížku znovu zavřela. Nemohla se soustředit, v její mysli zůstával neustále ten jeden obrázek Draca a Té Dokonalé, jak ji sama pro sebe nazvala.

Kde jinde by, u Merlina, mohl být?

Zahleděla se do plápolajícího ohně a nechala myšlenky volně běžet. Nezáleželo jí na slzách, které jí klouzaly po tvářích, ani na úsměvech, které jednou za čas vytvořily její rozechvělé rty, byla vyčerpaná. Vyčerpaná z pokusů přátelit se s Dracem Malfoyem. Byla zničená z toho, že si uvědomila, že May měla pravdu. A tohle poznání ji unavilo nejvíc. Nechala klesnout víčka a raději usnula, než aby nad tím musela přemýšlet déle.

A spala dokud ticho brzkého rána nenarušilo hlasité prásknutí.

Hermioniny oči nejdřív padly na hodiny. Přišel. Se zpožděním, jehož délka se jí nechtěla přepočítávat. Byly dvě hodiny ráno a ona cítila na svých tvářích zaschlé slzy, které přetékaly přes její víčka, i když spala. Nenáviděla ho za to, že kvůli němu plakala. Nenáviděla sebe, za to, že si to dovolila.

Nechtěla, aby ji tak viděl, ale jeho kroky, jako první směr zvolily právě místo, kde ležela. Jakoby věděl, aniž by se po ní podíval…

Několik vteřin si hleděli do očí. Hermiona se přistihla, jak vzpomíná na zlostný nádech, který měly minule. Dnes v nich byla otázka. A na tu ona nechtěla odpovídat.

"Můžeš mě prosím nechat spát," řekla tiše a uvědomovala si ospalou otupělost, se kterou reagovala. Pravda byla ale taková, že ona, Hermiona Grangerová, si uvědomila, že splnit úkol, který si předsevzala, a totiž, přátelit se s Dracem Malfoyem, nedokáže. A v tu chvíli její snaha opadla. Nechtěla plýtvat energií na něco nemožného.

"Čekalas na mě," řekl. Nebyla to otázka, poznal to.

"Na tom už teď nezáleží," odpověděla, aniž by se na něj podívala, její oči se upínaly na doutnající uhlíky v krbu.

"Vím, jaké to je, čekat na někoho celou noc," řekl, aby jí dal prostor.

Jenže tahle věta se dala pochopit více způsoby. "Vyčítáš mi něco?" zeptala se a její oči se odpoutaly od krbu. Úkosem na něj pohlédla "Vyčítáš mi ty snad něco?!" vykřikla. Ve své zuřivosti, která si vybrala ty hodiny čekání, si nevšimla jeho pokorného výrazu. "Já měla důvod se zdržet! Nevíš, kde jsem byla, proč jsem tam byla sama a seděla tam několik hodin, jen proto, abych sem mohla přijít a dokázala na tebe nezaútočit! Nevíš, proč jsem, zatraceně, s tebou dneska chtěla mluvit! Nevíš, protože jsi nepřišel!" řekla a jeho nádech na odpověď nebrala jako stopku ve vyčítání "Ani já nevím, kdes dnes byl, ale očividně ses tam měl skvěle, soudě podle tvého desetihodinového zpoždění!" vykřikla, obešla ho a vzala si kabát.

"Nemůžeš teď odejít!" řekl hlasem, který by normálně uvažující Hermioně podlomil kolena a připoutal ji na místo, na kterém stála. Jenže Hermionu onoho okamžiku akorát povzbudil při jejím odchodu.

Naposledy se na něj zahleděla pohledem, který mu řekl víc, než její slova, činy - a myšlenky, otočila se na podpatku a zmizela.

Jenže on věděl, kde byla, věděl, proč tam byla sama a věděl, co ji k té noci u brány k Bradavicím dohnalo. Teď už to věděl. A na světě existoval jen jeden člověk, který mu to mohl říct.

* * *

Hermiona strávila noc a celý následující den u May.

Byla by jí darovala svůj život z vděku, který cítila po tom, co jí o půl třetí ráno bušila na dveře s tvářemi plnými slz, snažila se vysvětlit jí co se stalo a pokoušela se o rozumné uvažování alespoň před Mayiným manželem.

U kyblíku zmrzliny May popsala všechno, od rána až do večera, ze všech stran, ze kterých se na to ona dokázala podívat. A May ji poslouchala. S jemným, uklidňujícím výrazem ji povzbuzovala v řeči, občas ji pohladila po zádech, nebo po paži a nepřestávala dávat pozor. Nakonec byla ráda, když Hermiona usnula a ona mohla nachystat svoje děti do školy. Byla to vyčerpávající noc pro všechny.

 

Hermiona se vzbudila před obědem, hlava ji bolela od neustálého pláče a cítila se jako po noci, kterou by prožila s několika skleničkami alkoholu. Pomalu se posadila a vrávoravým rozespalým krokem došla do kuchyně, kde, se posadila ke kávě, kterou jí May vykouzlila sotva ji zahlédla. Chvíli míchala lžičkou v hrnečku a nechávala rozpouštět kostky cukru, potom ale zvedla oči k čekající May a se slzami v očích dokázala říct pouze "Děkuju."

May trvala na tom, že si Hermiona musí odpočinout, ta ale bojovala za možnost pomáhat jí při vaření. Chtěla jí tím poděkovat za probdělou noc a den volna, který pro ně u šéfa vyprosila, taky pro ni schůdnější možností bylo pracovat a moc nepřemýšlet. Pravděpodobně poprvé ve svém životě se Hermiona Grangerová pokoušela zahnat svůj rozum a s ním i logické uvažování do nejtmavších koutů své mysli. Začínal jí totiž docházet význam Dracových včerejších slov.

On opravdu nechtěl, aby odešla. Chtěl si promluvit. Ona mu místo toho vyčetla i nos mezi očima a potom utekla. Cítila se tak, jak jen se může cítit člověk, který si myslí, že udělal největší chybu svého života.

Když se se svými obavami svěřila o několik minut později May, zakroutila její kamarádka hlavou. "Moc o tom přemýšlíš. Jak myslíš, že bych dopadla já s Robbem, kdybych tak moc přemýšlela nad naším manželstvím?" zeptala se a mávla rukou k rodinné fotce "A vidíš, teď mám dvě malý děti a manžela, který je nejvíc ze všeho mým nejlepším přítelem," řekla a k Hermioniným myšlenkám se přidala další o tom, jak jen může bláznivá May vědět o životě tolik.

Jenže May nedokázala být vážná dlouho. A jelikož viděla, že Hermiona potřebuje rozptýlit, posadila ji po obědě k sobě na postel a po chvíli hledání ve skříni na ni vysypala z přeplněné náruče desítku šatů. "Tak," řekla se spokojeným úsměvem "které si vezmeš?" zeptala se a svou obvyklou rychlostí dodala "Neboj, všechny ti budou, já je nosila ještě před dětma, ale móda se teď vrací a já je hold už neunosím…"

Hermiona se na ni chvíli nechápavě dívala "O čem to mluvíš?" zeptala se nakonec a neúmyslně při tom hladila látku sukně.

May se usmála, vzala jí šaty z rukou, vytáhla ji na nohy a postavila ji před zrcadlo. Přehodila přes ní ramínko s tmavě zelenou látkou a vesele se zasmála "O tom dnešním zásnubním večírku přece!"

* * *

Než se Hermiona nadála, byla nachystaná v předsíni a čekala na May, která si připínala náušnice.

"May…" řekla nerozhodně. Mayina hlava se objevila ve dveřích, její prsty vytrvale bojovaly s titěrným zapínáním náušnice. Hermiona se prohlížela v obrovském zrcadle na stěně a snažila se bránit si v přemýšlení o odstínu zelené, který na sobě měla. "May, já si nejsem jistá…" začala, ale May, která právě vyhrála svůj boj s malinkatým kouskem stříbra, ji přerušila. "Ale já si jistá jsem!" řekla a postavila se před zrcadlo hned vedle Hermiony. "Vypadáš nádherně!" vydechla uznale a mrkla na ni. Hermiona se pokusila alespoň o náznak úsměvu, její snaha byla ale marná.

"No ták!" usmála se znovu May "Jsi mladá, krásná, jsi chytrá. Není důvod, proč by ses měla tolik trápit pro jednu hádku. Svět se nezastaví a vy dva… Prostě k sobě patříte," povzdychla si a pokračovala "Nepřemýšlej tolik nad tím, co bylo nebo bude a nad tím, co uděláš, prostě žij a nech věci vyplynout, jinak se z toho zblázníš." A po tomhle se Hermiona rozhodla May důvěřovat ve všech ohledech jejich následujícího večera.

* * *

Ta párty, na které se Hermiona ocitla za několik málo okamžiků, byla ta nenádhernější, na jaké kdy byla. Nepochybovala o tom, že pokud je tohle jenom zásnubní večírek, svatba bude ta nejkrásnější za několik posledních let. Zahradu a velký sál, kde se akce konala, lemoval bezpočet oranžovožlutých kytic, které téměř splývaly s barvami podzimu, který pro dnešek napravil své chování a počasí se zdálo být to nejvhodnější pro venkovní večírek. Každý z příchozích dostal do klopy kabátu, do šatů, nebo do vlasů kytku do barvy s celým prostorem.

Hermiona byla tak ochromená krásou všeho okolo, že zapomněla, proč sem vlastně nechtěla jít. Dokud se jí ovšem před očima nemihl blonďatý odstín vlasů, který dobře znala a jejichž majitele neměla ráda stejně jako podzimní déšť. Vyhnula se pohledu modrých duhovek, jak nejlépe dokázala a nechala se odvést May do kroužku jejích známých, kde se právě řešilo téma "Ti dva se k sobě tak hodí!" Kroužek bohužel obsahoval i matku budoucí nevěsty a manželky, takže si Hermiona po Mayině boku vyslechla všechno, co jen pyšná matka může nalhat okolostojícím lidem o své dceři.

Naštěstí pro Hermionu to May po několika minutách přestalo bavit a s dětinským úšklebkem ji odtáhla od všech lidí k malému stolečku, ke kterému si mávnutím ruky přivolala číšníka a vzala mu z podnosu dvě skleničky bílého vína.

"Nikdy bych nevěřila, že to může být tak hloupá ženská!" vztekala se po právu May a komentovala každou část monologu nevěstiny matky "Však tu její dceru určitě znáš," řekla a rozhlédla se okolo. Pomlouvat hostitelku na jejím večírku by nebylo úplně nejbezpečnější. Když ale zjistila, že v okolí nikdo nestojí, pokračovala "Je to jedna z těch holek, co mají bohatý rodiče, takže jsou na Ministerstvu, ale nikdo neví, co tam vlastně dělají. Pravděpodobně nic, jen se jednou za čas projdou po chodbě, aby se ukázaly světu a to šéfovi stačí…" drmolila a Hermiona pomalu ztrácela pozornost. Místo toho se rozhlížela po lidech stojících u jídelního stolu i po těch v ostatních kroužcích, debatujících o nastávajícím páru. "… a ten její snoubenec! Nechápu, co na ní vidí…" pokračovala May dál v objasňování situace, to už ale Hermioninu pozornost naplno upoutal Theodor, který stál s několika staršími muži uprostřed sálu a vážně se s nimi o něčem bavil. Podvědomě se posunula za vázu s kytkami, která stála na jejich stole a snažila se skrýt své vlasy před nechtěným pohledem jeho modrých očí.

"… jejich děti a- Jane! Posloucháš mě vůbec?" zeptala se May, která si teprve teď všimla Hermioniných manévrů.

Hermiona nadzvedla hlavu a zastyděla se "Promiň," zamumlala a sklonila hlavu. May nad ní s úsměvem zakroutila hlavou "No, tak povídej, co lepšího je v tomhle sále, než moje drby?" zeptala se a svým pohledem se zabodla na místo, které sledovala i Hermiona. "Aha," vydechla malinko zaraženě. Hermiona se na ni ostražitě podívala "Aha? To je všechno?" nechápala. Myslela si, že ji May svou kulometnou palbou nadávek na Malfoye staršího přibije k zemi, místo toho se dočkala jen prostého "Aha." May se na ni nervózně zadívala "Víš, Malfoy je… větší kalibr," řekla a Hermiona se přes celou situaci, ve které byla chycená, musela zasmát. Netušila, že taková slova se používaly už v téhle době. "Co tím myslíš?" zeptala se a odtrhla oči od Theodorových blonďatých vlasů.

"No vždyť víš… Má jméno, peníze, manželku…" řekla, jenže v tom okamžiku Hermionu přestaly zajímat veškeré podrobnosti ohledně Theodorova života. Do sálu vešel někdo, jehož přítomnost Hermioně nechyběla celý dlouhý měsíc a půl.

Tenkrát ji totiž viděla poprvé.

Byla nádherná, jako vždycky. Jinak to snad ani neuměla. Přišla v šatech, které ladily s okolní výzdobou, jakoby snad její barvu věděla dopředu. Vlasy měla sepnuté v jednoduchém účesu a její rty se zvlnily v okamžiku, kdy zahlédla Theodora.

"Jane!" okřikla ji toho večera už podruhé May. Ale Hermiona nereagovala a sledovala Theodora, který se se zdvořilou úklonou odpoutal do odborových zástupců a několika kroky přešel k Laureen, ke které se sklonil a přivítal ji dvěma polibky na tvář. Kdyby snad něco tušila, nezavrhla by myšlenku na pohled, kterým se na nic díval a kterým se díval kdysi i na Hermionu, tak rychle.

Opravdu, na první pohled nemohl nikdo poznat, že ti dva jsou milenci.

"Jane?" vyrušila Hermionu z myšlenek May a znovu se ohlédla po jejím pohledu. "Ach, Laureen Sheerová," vydechla May a Hermiona se tím dostala k informaci, kterou si přála i nepřála vědět. "Krásná," kývla uznale hlavou May "ale nebezpečná," usmála se jako typická milovnice neověřených drbů. "Říká se, že-"

"May," přerušila ji Hermiona "May tohle je… Ta, co… Ta z knihovny," vydechla a odtrhla se od pozorování Theodora s Laureen jen proto, aby se podívala na Mayinu reakci. May se na ni otočila a nevěřícně si ji prohlédla "Myslíš to vážně?" zeptala se, jakoby doufala, že má Hermiona horečku a pomateně blábolí.

Hermiona nervózně přikývla. Pohled, kterým ji May propalovala se jí vůbec nelíbil. "Proč?" zeptala se "May, co se děje?" zahleděla se na svou kamarádku.

May chvíli těkala očima z Hermiony na Laureen a zpátky, ale potom si povzdychla a spustila "Nevím, jestli bych ti to měla říkat, ale-"

V té chvíli se u jejich stolu objevily tři dámy příliš velké na velikost svých šatů a příliš staré na zářivý odstín růžové, který na sobě měly. "May, drahoušku, tak dlouho jsme tě neviděly!" zasmála se nahlas jedna z nich a jala se popisovat prudké změny svého zdraví za dobu asi pěti měsíců, co "drahouška May" neviděla. "A kdopak je tvá přítelkyně?" zeptala se nakonec a pohlédla kritickým pohledem na Hermionu.

May se rychle nadechla k odpovědi, protože věděla, že tohle může být ta poslední příležitost k mluvení, kterou ten večer dostane "Tohle je Jane Grangerová," představila Hermionu "Pracuje se mnou na odboru. Jane tohle jsou paní…" a dál se Hermiona neobtěžovala poslouchat. Omluvila se jim a odešla k jídelnímu stolu pro talíř salátu pro sebe a May, jen proto, aby se zbavila vtíravých hlasů a neslušných otázek. K jejímu zděšení ji ale oslovil někdo, jehož hlas neslyšela o moc raději.

"Jean," ozvalo se za jejími zády příliš blízko na to, aby mohla předstírat, že neslyší. Pomalu se otočila a pohlédla do modrých duhovek jednoho z nejhorších lidí, jaké znala "Theodore," oslovila ho odměřeně, přesto ve vší slušnosti.

"Ale Jean, co ten tón," zakroutil hlavou a jeho ruka se lehce dotkla její paže. Hermiona zalapala po dechu a rozhlédla se po okolí. "Lidi jsou nevšímaví, když víš, jak se k nim chovat," usmál se a Hermioně bylo jasné o čem mluví. Už to dnes večer jednou slyšela "Jméno, peníze…".

K jejímu nesmírnému štěstí se několik metrů za nimi ozval hlas, o kterém nepochybovala, čí je. "Abraxasi."

Theodor se Hermioně naposledy zahleděl do očí. Nebylo těžké uhodnout, co ten pohled znamenal. Potom se otočil a s nuceným úsměvem se vrátil k ženě, která měla tu čest nosit titul "Manželka Abraxase Theodora Malfoye."

Hermiona se s tichým povzdechem vrátila ke stolku, zoufalé May a Třem dámám.

"Och, miláčku, ty se znáš s panem Malfoyem?" zeptala se ta prostřední a Hermiona dokázala i z druhé strany nesnášet setkání s ním. A to ve chvílích, kdy jdou na blízku tyhle Tři.

"Pouze pracovně," odpověděla stručně a podala May misku salátu, ale May ji s pohledem na dámy před sebou s nechutí odsunula od sebe.

"To je ale skvělé! Je to vlivný člověk, mohl by ti jednou pomoct v kariéře!" začala básnit jako na povel ta vlevo.

"To sice ano, ale slyšela jsem, že prý má problémy v manželství," začala ta vpravo.

"To kvůli sestře jeho ženy, prý na sobě ti dva můžou oči nechat, ale on si přesto tenkrát vzal radši Amélii, než Laureen," zamumlala ta uprostřed. Hermiona těkala očima z jedné na druhou. Nevěděla, jestli má se zoufalým pláčem utéct, nebo si složit hlavu na stůl a donekonečna se smát.

"Ano, ano," začala ta vlevo "Ale slečna Laureen měla prý mít pro dnešní večer taky doprovod," řekla a Hermionin pohled se zasekl. Laureen pozvala Draca na tuhle párty? Ale on nepřišel…?

"Měla," řekla ta uprostřed a zakroutila hlavou "Prý to měl být nějaký okouzlující mladík, samotné Ashley prý o něm někdo vyprávěl, ale slyšela jsem, že prý dnešní večer narychlo zrušil a chudinka Laureen musela přijít sama," povzdychla si nad osudem dívky, kterou Hermiona nenáviděla.

May nervózním pohledem těkala z Hermiony na Tři dámy a čekala, co se stane.

"Ano, ale to taky nemusí nic znamenat, ten mladík - jak já bych ho chtěla poznat - mohl mít nějaké rodinné problémy. Slečna Laureen je příliš slušně vychovaná na to, aby prozradila, pro tu její společník dnes není," pokračovaly dámy v opěvování "slečny Laureen", ale Hermiona už je neposlouchala.

Nepřišel kvůli ní. Nepřišel, protože čekal doma, až se ona, Hermiona, vrátí. Nevěděl, kam odešla a kdy se vrátí. Ani večer s okouzlující Laureen mu nezabránil v tom, aby zůstal doma, seděl v jejím křesle a nervózně pohlížel na hodiny.

"Omluvte mě," vyhrkla najednou a zvedla se tak prudce, že saláty v miskách málem skončily v klínech Tří vážených dam.

"May, musím jít… Domů," řekla a May jí svým souhlasným úsměvem dala svolení. "Uvidíme se v práci," řekla a odběhla.

Ale pořád tu byl někdo, kdo jí stál - a vždy bude stát - v cestě a zastoupil jí cestu ze sálu. "Jean, rád bych si s vámi promluvil," řekl Theodor s jemným úsměvem někoho, kdo se naoko snaží napravit škody, které napáchal. Hermiona se zastavila a pohlédla na něj netrpělivým pohledem "Slyšel jsem, že váš přítel…" začal a udělal dva kroky blíž k ní. Ale ona ho přerušila "Omlouvám se, Theodore, ale můj přítel na mě právě čeká doma," řekla a proklouzla okolo něj "Musím mu říct, že ho miluju. Nashledanou," přikývla a pospíchala k východu.

Neobtěžovala se za ním ohlédnout. Věděla, že dnešní večer skončí jinak, než včerejší. Tušila, že si na otravného Theodora Malfoye dlouho nevzpomene.

S úsměvem se přemístila pryč. Tam, kde na ni čekal Malfoy jiné generace. Domů.

Kapitola 20. - Jakoby věděl

Cesta, která obvykle trvala setinu vteřiny se prodloužila na nekonečno. Hermiona byla od přírody trpělivý člověk. Nikdo, ani ti v jejím nejbližším okolí, netušili, jak dlouho dokáže cvičit kouzlo, které jí nejde tak hladce, jak by si představovala. Lidi nepřemýšleli nad tím, kolik času jí musí zabrat vypracování tak dokonalého domácího úkolu, který odevzdává. Ani ti nejbližší by si nedokázali představit, jak moc je Hermiona Grangerová trpělivá.

Přesto se jí dnes zdálo, že doběhnout k brance a utéct z toho šíleného předsvatebního večírku trvalo věčnost, přemístění roky a tři kroky ke klice domovních dveří nekonečně času. Dnes večer chtěla být netrpělivá.

Ale do cesty její rychlosti se postavilo zaváhání, které nečekala, a kterého se zároveň obávala. S hlubokým nádechem položila jeden prst po druhém na kliku. S malíčkem si připomněla Theodora, čekajícího na ni, v závěsu s manželkou; s prsteníčkem Tři dámy obdivující každého jen o galeon bohatšího člověka, než byly ony samy; s prostředníkem přišly myšlenky na "slečnu Laureen"; s ukazováčkem na její úsměv a s palcem na otázku, jestli je vůbec možné, že by si Draco vybral samotu v prázdném domě, místo párty, nudnou práci, místo bohatství a ji místo ní.

Tenhle večer byla netrpělivá. Její ruka podvědomě zmáčkla kliku a ona vkročila do vysokého vstupního sálu. Neobtěžovala se s vysvlékáním kabátu nebo odkládáním kabelky, tyhle maličkosti teď k jejímu rychlému já nepatřily. Chtěla ho vidět. A vyříkat si to. Možná křičet, možná plakat, obejmout ho a nechat se odstrčit, hledět mu do očí se slzami na tvářích, nervózně si prohrabávat vlasy, milovat ho a nenávidět - oboje nahlas, praštit ho do paže a potom do toho místo zabořit hlavu, utéct a už se nikdy nevrátit… Prostě to mít za sebou. Konečně.

Přiběhla k prahu místnosti, kde, jak se stalo jejich zvykem, na sebe čekávali. Její pohled jako první upoutal hořící oheň v krbu, to byla pozitivní známka života. Její oči ale pohasly jako dohořelé uhlíky, když se podívala na prázdné křeslo. Věděla, že zbytek místnosti není třeba prozkoumávat, pokud neseděl v tomhle křesle, nemohl tam být. Nečekal na ni. Nebo přišla pozdě. Sklopila oči a cítila, jak veškerá energie, která přišla s adrenalinem do jejích žil, vyprchává a nechává ji osamělou, vyčerpanou a nechápající na prahu místnosti, která je úplně prázdná, v domě, který měl být jejím domovem.

Oči se jí zalily slzami, ale ona je rychle setřela a přitom si silně skousla ret. Nechtěla plakat.

Ne sama.

Její dlaň se zastavila na vlhké tváři ve chvíli, kdy ucítila dotek na rameni.

Prostý, jemný, uklidňující dotek. Dotek přítele, který se omlouvá a zároveň ví, že nemá za co. Toho, kdo zklamal a kdo byl zklamán. Z celých sedmy miliard lidí na tom šíleném světě to nemohl být nikdo jiný, než on, její přítel.

V téhle chvíli bylo na řadě její trpělivé já s touhou po tom, aby tenhle okamžik nikdy neskončil. Právě teď nechtěla ani křičet, ani plakat, ani žádnou další věc z těch, za které by byla před minutou vděčná. Teď chtěla navěky stát zády k němu a cítit ten dotek. Protože za setinu vteřiny se mohlo všechno změnit.

Jenže tak to být nemohlo.

Pomalu a s rozvahou udělala krok dopředu a otočila se na něj. Neubránila se pohledu do jeho očí, i když věděla, že ty její jsou zarudlé a oteklé, a že si pravděpodobně šíleně rozmazala řasenku, kterou jí May vnutila. Najednou, v okamžiku, kdy hleděla do očí svému bývalému největšímu nepříteli a cítila, že v jejích žilách koluje stejný adrenalin, jako před minutou, se cítila silná. Silná na to, aby při slovech "Omlouvám se," nesklopila hlavu a nenechala další slzy sklouznout přes její tváře. Jakoby ji jeho přítomnost najednou nebortila, ale držela pevnýma nohama na rovné zemi. A ona poznala, že je to pohledem, kterým se na ni díval, a ve kterém nebyla ani špetka její unáhlené nenávisti k němu nebo výčitek. Prostě jen přikývl a přijal tím její omluvu.

Chtěla se nadechnout a všechno mu vysvětlit, ale on, jakoby už všechno věděl, kolem ní prošel a posadil se do křesla ke krbu, naproti toho jejího. Přijala to jako nabídku, posadila se a oči upoutala na něj. Seděl s lokty opřenými o kolena, dlaněmi spojenými a hlavu měl stočenou směrem ke krbu. Sledoval plameny a čekal na vhodný okamžik k začátku rozhovoru. Sklouzla pohledem na jeho levou ruku, na které kdysi nosíval rodinný prsten, o kterém jí tvrdil, že ho ztratil , když se přemisťovali tenkrát ke Svatému Mungovi. Tušila, že to není pravda.

Když oči znovu zvedla, srazila se s těma jeho a jejich pohledy jakoby splynuly. Znovu se nadechla, aby promluvila a v šílené rychlosti svého vyprávění zničila celý ten okamžik, ale on ji pohybem ruky zastavil dřív, než začala. Místo toho se stal pomyslným narušitelem té chvíle on. Jenže jeho hlas a způsob vyjadřování by okamžik nezničil ani v té nejšílenější představě, místo toho jeho slova proplula atmosférou pokoje a nechala Hermionu, aby si jejich význam domyslela někdy později.

"Nemůžu ti říct, kde jsem včera byl," začal a ona stále sledovala jeho oči, které byly zabodnuté v těch jejích. Chtěla něco říct, ale jeho pohled ji v tom zabránil. Jakoby se rozmýšlel, jestli vysvětlovat i další podrobnosti. "Jednou to zjistíš sama, jsi na to dost chytrá," řekl a jeho obličej dostal uvolněnější výraz. Jakoby se chtěl ušklíbnout, ale nezdálo se mu to vzhledem k situaci vhodné.

Hermiona přikývla. Nelíbilo se jí to, ale nemohla s tím nic dělat. Alespoň prozatím ne.

Teď se doopravdy nadechla i ona. Byla tu pořád jedna věc, o které se musela ujistit a on jí k tomu dal prostor. Nekonečně prostoru. Znovu si skousla ret; tak moc se na to nechtěla ptát. Ale jeho pohled byl vyrovnaný, jakoby věděl, co se jí honí hlavou.

Zhluboka se nadechla a zavřela oči "Viděla jsem tě s Laureen v knihovně," řekla a než stihl reagovat, pohlédla na něj a pokračovala "Můžu vědět jednu věc?" zeptala se a s napjatými nervy čekala. Přikývl, přestože bylo v jeho tváři vidět, že se mu hlavou honí miliony myšlenek. "Byls ten večer u ní?"

Nemohla tomu uvěřit, ale opravdu to vyslovila. Věta, kterou nenáviděla a pocit, za který se styděla. Cítila se směšně a zoufale zároveň. Pokud mu doteď nepřipadala nemožná, věřila, že jeho názor se změnil.

Představovala si jeho reakci. Představovala si, jak se přes jeho tvář roztahuje úšklebek a on s Malfoyovskou prohnaností odpovídá "Byl." Představovala si, jak se začíná smát a - kdyby toho byli Malfoyové schopní - ve smrtelné křeči vyvolané smíchem se hroutí na podložku před krbem. Představovala si cokoli, jen ne milý a malinko nechápavý úsměv, který se na jeho tváři objevil.

"Ne," zakroutil hlavou "Nebyl," řekl a nechal ji, aby si to vyřídila sama se sebou.

"Promiň. Teda… Díky… Nebo oboje," zakroutila nad sebou hlavou a uhnula pohledem. byla si jistá, že světlo z ohně jejím červeným tvářím na jasu neubírá.

"Asi bych měla jít spát," zamumlala odevzdaně a vstala. Se stále trvajícím úsměvem ji nechal chvíli stát.

"Takže," řekl potom.

"Přátelé?" doplnila ho tiše a napřáhla k němu ruku. Nespustil pohled z jejích očí. "Přátelé," přikývl a přijal její nabízenou dlaň.

Kromě toho ale, ji vtáhl do obětí.

Do toho pevného ochranitelského obětí, které trvá někdy sekundu a jindy několik minut podle toho, jak velké je vaše přátelství a láska k druhému.

Hermionin dech se zatajil a na setinu vteřiny si nebyla jistá tím, co dělat. Ale tohle bylo jeho rozhodnutí a ona věděla, že ani on si úplně jistý není. Vydechla a položila si ruce na jeho paže. Najednou nebyla ani nervózní, ani netrpělivá. Z jednoho okamžiku k druhému se tahle situace stala přirozenou a ona se rozhodla zavřít oči a nechat jeho, aby rozhodl, jak velké je jejich přátelství a láska, protože ona sama v téhle záležitosti ještě neměla úplně jasno.

Cítila, jak si opřel čelo do jejích vlasů. "Taky se omlouvám," řekl tiše "A děkuju," dodal a na chvíli zadržel dech, než se od ní na čtvrt metru oddálil a nechal z jejích boků sklouznout i své ruce. Usmála se, chtěla něco říct, ale tentokrát věděla, že jediná věc, kterou by řekla, by nezničila jen jeden okamžik, ale možná celý jejich budoucí společný život. S úsměvem se na něj podívala a otočila se k odchodu. Na prahu ji ale něco donutilo zastavit a otočit se zpátky na něj. Jeho pohled prozrazoval, že na něco čeká. Na větu, otázku nebo pohyb? Nevěděla. Ale čekal. Nadechla se "Možná…" začala, ale hlas se jí zlomil. Bála se okamžiku, kdy by měla doříct tuhle větu a přiznat se k tomu, co v ní jeho objetí utvrdilo.

Hlavou mu prolétla její myšlenka.

Nenáviděl se za to.

"Možná," řekl a ona se na něj otočila. Sklopil pohled.

Nenáviděl se za to.

A opravdu, nebyl si jistý tím, co dělá.

* * *

"Neradil bych vám, se mi vyhýbat, pane Malfoyi," ozvalo se za Dracem. Seděl na židli přikovaný a naslouchal hlasu, který už pro něj byl mrtvý. Mrtvý v jeho hlavě, v jeho očích i v jeho nedokončených činech. Nacházel se na místě, na kterém nechtěl být už nikdy v životě od toho osudného zadání úkolu. Kolem něj se točila kruhovitá pracovna a všechny malé přístroje tiše pracovaly s vlastní pomalou a pravidelnou písničkou. To místo mu nahánělo strach, nesnášel ho, chtěl pryč.

Jenže ten hlas i ta místnost byly náhle o padesát let mladší a člověk, jenž měl být jeho rukou mrtvý právě usedal do křesla naproti Dracovi a po vyslovení jeho pravého jména se jeho oči zablýskly ještě zářivěji, než jak je kdy viděl.

Draco na něj nepřítomně hleděl. Bylo vůbec možné, aby tenhle muž věděl opravdu všechno?!

Brumbál se usmál, jakoby dokázal číst jeho myšlenky - což bylo podle Dracova úsudku klidně možné. "Omlouvám se, že jsem vás sem takhle zatáhl, ale nebylo snadné na vás natrefit a zároveň zachytit tu příležitost, kdy jste byl - velmi zřídka - sám," začal a Draco nedůvěřivě těkal očima po jeho tváři. V jeho případě bylo téměř jedno, jestli mluví s Voldemortem, nebo s ním. Oba muži pro něj představovali zhmotnělou sílu kouzel a myšlenek, jen každý stál na jiné straně jejich barev.

"Pravděpodobně nemáte ponětí, jak je možné, že znám vaše opravdové jméno," oznámil s klidem muž za půlměsícovými brýlemi. Dracův pohled ztvrdl.

Měl své důvody, proč nedůvěřoval jemu o nic víc, než Voldemortovi.

"Popravdě a bez dlouhého natahování, pověděl jste mi je vy sám," řekl Brumbál a jeho oči se klidně zahleděly do Dracových.

"To je nesmysl," odpověděl Draco a chtěl vstát a odejít.

"Počkejte ještě chvíli," usmál se na něj Brumbál svým vševědoucím úsměvem. "Co když vám řeknu, že vím přesně všechno o vaší," jeho úsměv ještě vzrostl "řekněme, speciální schopnosti ohledně slečny Hermiony Grangerové?"

Draco se nadechl k odporu. Nesnášel způsob, kterým na něj Brumbál mluvil. Nesnášel zatajování a nedokončené, napůl vyslovené myšlenky.

"A k tomu všemu," zvýšil Brumbál hlas, aby přerušil jeho neslyšný nesouhlas "bych vám řekl, že tohle všechno, jste mi - zase - řekl jen a jen vy?" zeptal se Brumbál.

Draco na něj chvíli slepě hleděl. V jeho hlavě se mísily myšlenky věnované tomuhle starci v průběhu pěti let jeho školního života a myšlenky z šestého ročníku. Měl ho zabít. Co kdyby to udělal teď hned, napadlo ho a téměř se nad tou myšlenkou ušklíbl.

Brumbál se znovu usmál "Vím na co myslíte," řekl.

"Ach ano, a jistě jsem vám to řekl sám, že?" zeptal se ironicky.

"Zklamu vás. Ano, řekl."

Draco zatnul pěst, kterou držel opěrku křesla. U Merlina, tenhle člověk ho dokázal tak rychle vyprovokovat!

"Rád bych vám ten příběh vyprávěl od začátku, ale obávám se, že bych vás zdržel," řekl profesor a vytáhl hůlku "Řeknu to takhle, pijete čaj?" usmál se.

Draco se na něj nevěřícně podíval. "To jsem vám snad nepověděl?" zamumlal a beze slov si nechal do šálku přičarovat kávu.

"Tak tedy," řekl Brumbál a opřel se do křesla s čajem v ruce "Je to na dlouhé vyprávění a my bychom se neměli zdržovat podrobnostmi. Budoucností," podíval se na Draca znovu tím pohledem, který naznačoval, že tenhle muž ví možná víc, než všichni lidé na planetě dohromady. "Víte, není to tak dávno, kdy se ozvalo zaklepání na dveře mé pracovny a na prahu se objevil mladík, kterého jsem nikdy neviděl, ale jehož obličej mi přesto někoho připomínal. Po dlouhém přemýšlení jsem přišel na to, že to byla barva jeho vlasů, která ho lemovala. Jeho praotec měl úplně stejné, platinově blonďaté," pokračoval a Draco si v hlavě připomněl jeho zmínku o podrobnostech. Tohle jistě nebyly podrobnosti… "Zvláštní bylo, že tenhle mladý muž se opravdu představil jménem svého děda. A nebyla to náhoda…"

Draco se přistihl, jak poslouchá.

* * *

Po dlouhých týdnech samoty se Hermiona další ráno vzbudila s pocitem blízkosti osoby, která pro ni znamená víc, než jen přítele. Pomalu obešla koupelnu s šatníkem a sešla schody. Nebyla si jistá, co čekat, nebo jak se chovat, ale v posledních dnech zjistila, že nadměrné přemýšlení nad některými věcmi zvyšuje riziko jejich katastrofického konce. Proto bez jakýchkoli očekávání sešla poslední schod a zamířila do maličké kuchyňky, která byla nenápadně schovaná za okázalou krásou obývacího pokoje. Draco seděl za stolem, snídal a naproti něj stály dva šálky ranní kávy. Hermiona se pousmála. "Dobré ráno," řekla a Draco jí odpověděl kývnutím. "Díky za kafe," usmála se vesele a pro jistotu se otočila k lince. Nemusela ho provokovat hned první den jejich míru.

Draco znovu kývl. Zas tak dramatická laskavost to nebyla…

Hermiona se posadila s čerstvým pečivem za stůl naproti němu. Tohle byla novinka. Společná snídaně. Znovu se usmála. Draco zvedl hlavu od novin a jeho obočí se schovalo v blonďatých vlasech. "Je tu něco k smíchu?" zeptal se nechápavě.

Hermiona zakroutila hlavou a protočila oči "Ne," zamumlala a nechala si poznámku o klučičí nadutosti pro sebe. Měla radost, že nesnídala sama, že už v domě nebylo napjaté ticho, že měla komu říct 'dobré ráno'. Měla důvody pro to, aby se usmívala.

Draco zavřel noviny a Hermiona se po nich automaticky natáhla. Nikdy neodmítla možnost číst, ať už to bylo cokoli. Jako první padl ale její pohled na titěrné číslice v pravém horním rohu. Nevěřícně na ně zaostřila "Dnes je prvního prosince?" zeptala se nechápavě.

Draco přikývl a zamračil se "Děje se něco?"

"Ne," zakroutila hlavou "Ne, jen… Už jsme tu přes půl roku," zamumlala a dál hleděla na těch sedm zrádných čísel označujících 1.12.1943. Ve skutečnosti jí ale hlavou běželo něco jiného.

A on, jakoby to věděl "A?" zeptal se.

Hermiona na něj pohlédla a povzdychla si "Za chvíli jsou Vánoce," řekla a její oči se znovu zahleděly do prázdna. Každé Vánoce byly jiné. Ale všechny strávila s rodinou nebo s Harrym a Ronem. Tyhle budou jiné. Nové, speciální.

 

 

Kapitola 21. - Nulová vzdálenost

Ticho v prázdné místnosti protínal jen její přerývaný dech. Strnulé tělo jí nedovolilo udělat krok. Jediné, co přiměla k pohybu, byly oči, které nervózně těkaly po prázdném pokoji. Po pokoji, ve kterém se ještě dnes ráno vzbudila ve své posteli s pocitem bezpečí z klidného vývoje věcí. Teď byl celý dům naruby. Nechápala, jak se toho mohlo v jednom dni zvrtnout tolik a vyčítala si to, k čemu dala svolení.

Zoufalý tok jejích myšlenek přerušil náhlý hluk z rohu pokoje. Zapraskání, kletba, rána. Trhla sebou a jedním krokem se vychýlila ze stanoveného bodu uprostřed místnosti. V tu chvíli se ale pokojem rozezněla hlasitá hudba a Draco si viditelně oddechl. Upřímně, nesnášel mudlovské vynálezy, jako byl třeba tenhle grafomón, nebo jak se ta zatracená věc vlastně jmenovala. Naposledy na to vrhl vražedný pohled a zamumlal něco ve smyslu "Hraj, nebo tě zabiju," čemuž Hermiona naštěstí nerozuměla. Měl totiž celkem přesnou představu o tom, jak moc by se smála.

Pohled na ni ho ale přesvědčil o opaku. Ne, dnes by se nesmála. Poznal to z jejího nervózního pohledu, neklidného přešlapování a bezhlavého plnění všech jeho příkazů. Pokusil se o povzbuzující pohled, ale podle jejího výrazu usoudil, že na ni nezapůsobil tak, jak měl. Místo připraveného obličeje viděl pokus o sesbírání poslední odvahy hrdinky Hermiona Grangerové. Musel se usmát.

Hermiona zachytila jeho úšklebek a trhla sebou. "Jestli se mi budeš vysmívat ještě před tím, než začneme, nevyhodím do krbu jen ty pozvánky, ale něco velkého, blonďatého a egoistického poletí rovnou za nimi!" řekla s ledovým pohledem. Tak tohle už byla Hermiona, kterou znal.

Zakroutil hlavou a usmál se s očima plnýma toho pocitu člověka, na jehož straně jsou všechny výhody. "Souhlasilas," řekl a postavil se čelem k ní asi metr daleko od jejího rozechvělého těla.

Prudce se nadechla, ale jeho pohled ji umlčel. Měl pravdu, přiznávala. Svět se zhroutil, lidstvo se zbláznilo a Draco Malfoy měl pravdu: souhlasila.

* * *

Toho dne dopoledne se stalo několik nečekaných věcí.

Hermiona zrovna s knihou "Čas - nejistota života" snídala, když na parapetu okna přistála jí známá sovička. Její oči se zahleděly do bezelstně jantarových duhovek malého výrečka a ona mu s jistým pocitem sebezapření otevřela. On jí ale jen shodil dopis do dlaně a ztratil se v záplavě sněhu.

Hermiona si povzdechla a hodila slavnostně vyhlížející obálku na stůl mezi noviny. Měla pocit, jako by jí ten člověk nestál už ani za jeden jediný napjatý nerv.

Za chvíli se ozvalo prásknutí dveří a tok jejích nenávistných myšlenek přerušil promrzlý Draco.

"Dobré ráno," kývl na ni, zatímco si sundával rukavice a zády se stavil ke kuchyňským kamnům, aby se zahřál.

"Dobré," zamumlala.

Draco si nalil z konvice horký čaj, posadil se naproti ní a sáhl po novinách. - až potud šlo o téměř typické víkendové ráno.

"Co to je?" zeptal se ale najednou do ticha rušeného jen otáčením stránek Hermioniny knihy. Podrážděně zvedla oči - věděl, že nesnáší, když ji někdo při čtení ruší - ale pohled na obálku, kterou Draco zvedl ze stolu, ji donutil zmírnit zamračení.

"Nevím," řekla "ještě jsem to neotevřela," předstírala lhostejnost. "Je to od Theodora," upřesnila pro jistotu. Už žádná tajemství…

Další chvíle ticha byla ale přerušena nečekanou reakcí. "Ale já vím, co to je," řekl Draco a z kapsy svého svetru vytáhl úplně stejnou obálku, s jediným rozdílem: byla otevřená.

Hermiona se znovu zamračila. Theodor poslal Dracovi stejný dopis jako jí…?!

Draco viděl její nechápavý pohled, a proto vytáhl z obálky malou kartičku. "Je to pozvánka na ples."

"Pozval nás na ples? Oba?" zeptala se zpitoměle.

Draco vyvrátil oči a ve snaze nevyvolat bouři spolknul všechny narážky na chytrost Nebelvírů. "Tebe pozval," řekl pomalu. "Mě pozvala Laureen," dodal.

To Hermionu donutilo roztrhnout svou obálku a začíst se do pozvánky.

 

Drazí přátelé Ministerstva,

jako už každý rok si vás dovolujeme pozvat na letošní jubilejní, dvěstěpadesátý Vánoční ples.

Letos se večer ponese v duchu historie a výdělek poputuje na opravu naší překrásné ministerské kašny.

Srdečně se na vás těší Váš

Ministr kouzel

 

Usmála se nad tónem, kterým byla pozvánka napsaná.

"Můžu?" zeptala se. Najednou stála vedle Draca a držela jeho pozvánku. Přikývl. Vzala obě obálky i se vstupenkami a rychlým pohybem je vhodila do kamen.

Neunikl jí drobný úsměv na Dracově tváři, když se posadila zpět ke své kávě.

Ale to ještě nemělo být všechno.

Další klepání na okno se ozvalo při obědě. Oba je vyrušilo při čtení a oba stihli vzhlédnout právě včas, aby viděli, jak sova naléhavým bušením na okenní tabuli proráží zobákem sklo.

Hermiona se zasmála, pustila sovu dovnitř a mávnutím hůlky sklo zpravila. "May si zřejmě umí vybrat i sovu podle svého gusta…" Vzala si od ní obálku, hodila jí nějaké zbytky a sedla si zpátky ke stolu.

Podezřele dlouhá chvíle ticha donutila Draca vzhlédnout, aby uviděl Hermionin zmatený pohled podruhé toho dne.

"Co je to?" zeptal se zamračeně. Hermiona mu přes stůl podala lístek, na kterém stálo: "Nám se to nehodí, ale vy si to tam užijete! May." A k němu vypadly z obálky dvě stejné kartičky.

Drazí přátelé Ministerstva,

jako už každý rok si vás dovolujeme pozvat….

* * *

Hermioniny oči těkaly po celém pokoji, jen aby se nemusela dívat do těch jeho. Každý, i ten nejkratší a nejnáhodnější pohled ji znervózňoval ještě víc. On se na ni ale dívat nepřestal a ona věděla, že se bude muset uklidnit dřív, než se jeho ruka obtočí okolo jejího pasu, aby si ji přitáhla k jeho tělu blíž… Čím klidnější bude teď, tím menší budou škody v průběhu.

Draco se usmál jejím myšlenkám. Tak jednoznačné pocity jí proplouvaly očima, že se cítil téměř jako vetřelec v jejím vnitřním světě, jako narušitel toho obvyklého klidu, který v ní vídal.

"Takže," řekl, aby přetrhl jak svoje, tak její myšlenky. Její oči okamžitě vyletěly k jeho a on udělal pomalý, opatrný krok blíž. "Waltz," připomenul klidně.

Hermiona zmateně přikývla. Jeho blízkost ji vyváděla z rovnováhy.

"Waltz," řekl znovu pomalu a udělal další a zároveň poslední krok, kterým proťal její osobní prostor "se tančí," pokračoval a natáhl ruce, aby, jako jeho taneční partnerka, měla možnost položit dlaň své levé ruky na jeho rameno. Nervózně mu pohlédla do očí, mezi jejich těly byla krátká vzdálenost volného prostoru a tepla, které z nich sálalo. Ani on se neubránil pohledu do jejích zorniček, rozechvění jejího těla se jako horečka šířilo přes jeho ruce a jako jasné světlo zastiňovalo jeho rozum. S hlubokým nádechem a výdechem, při kterém se její vlasy zachvěly pod náporem vzduchu, dořekl tu tak krátkou, ale důležitou větu: "… v kontaktním držení." V té chvíli, jak jen rychle to s rozechvěním dvou rozrušených těl šlo, ji chytil pravou rukou okolo pasu, levou dlaní sevřel tu její a přitiskl ji k sobě tak, že každý sval, každý centimetr kůže, který byl v blízkosti těla toho druhého se zachvěl. Palce jejich bosých nohou se třely o sebe, její stehna se opírala o jeho. Ztrácela rovnováhu, cítila, jak se celé její tělo tiskne k jeho, jak ji její hrudník natlačený na jeho nutí prohnout se v zádech. Cítila jeho vůni, viděla každý záblesk rozdílného odstínu jeho vlasů, každou tón barvy jeho očí. Jejich tváře dělila vzdálenost milimetrů. Jejich rty…

Tu chvíli ohromení, uvědomění si, vzrušení a touhy ještě prohloubil její prudký nádech. Snažila se přinutit svou duši oprostit se od těla a zároveň své tělo zachytit všechnu smyslnost okamžiku v její duši. Její oči neměly kam utéct před jeho, zavřela je.

Jeho hrudník se prudce zvedal, cítila jeho srdce bít proti tomu svému, jeho dech na svých tvářích. Měla pocit, že cítí myšlenky hýřící jeho myslí…

 

Zhluboka se nadechl a pomalu, neochotně udělal krok zpátky, jeho ruce povolily sevření, levá pustila její dlaň s dotykem rozloučení, s pohlazením prsteníčku, pravá se něžně přehoupla přes její bok s touhou zapamatovat si jeho křivku. Udělal druhý krok dozadu a srovnal svůj dech. Stejně tak, jako ona pomalu nabrala ztracenou rovnováhu. Pohledem pomalu našla jeho zúžené zorničky a dlaní si nevědomky přejela přes pas. Nadechla se a uhnula pohledem.

"Kontaktní držení," přikývla tiše. Pochopila.

Chvíle ticha, která nastala nemohla trvat déle, než jeden pohled z očí do očí a dva kroky jejich bosých nohou k tomu druhému. Hermiona zvedla pravou ruku a sama vklouzla dlaní do té jeho tak, jak jim taneční postoj dovoloval.

"A základní krok?" zeptala se s pohledem na jejich spojené ruce.

Draco vrátil svou paži okolo jejího pasu a tentokrát pomaleji ji znovu přitiskl k sobě. Zamyslel se a nadechl. Nevědomky přejížděl palcem po jejích zádech. Hermiona se na něj tázavě podívala. Nutila svoje tělo chovat se normálně - pokud tohle slovo mělo vůbec v tuhle chvíli smysl. Uvnitř ní to ale vřelo.

Sledovala vrásku zamyšlení na jeho čele a užívala si možnost prohlédnout si každý kousek jeho tváře z takové blízkosti. Kéž by mohla nahlédnout za oblak přetvářky v jeho očích. Nepotřebovala v nich najít naději, jen nesnášela jeho 'možná'.

"Víš co," povzdychl si. Nedokázal přemýšlet, její myšlenky byly silnější než jeho. "Prostě se nech vést," řekl a podíval se do jejích nervózních očí. Zaraženě mu pohled opětovala, ale nakonec přikývla.

"Pomalu sleduj svýma nohama moje kroky. Nebude to těžké," zkusil to opatrně. Když jsme tak blízko, pokračoval sám k sobě.

Vyšel pravou nohou dlouhý krok dopředu, ale narazil na Hermionino strnulé tělo. Povytáhl obočí, povzdychl si a svým stehnem zatlačil na její tak, aby udělala krok dozadu. Rozpačitě si skousla spodní ret a zamumlala tichou omluvu. Zkusil to znovu, ale narazil na stejnou překážku.

"Uvolni se," řekl těsně u jejího ucha. To nepomáhalo.

Další tři pokusy ztroskotaly u prvního pohybu. "Hermiono-"

"Promiň," přerušila ho a ustoupila od něj. "Říkala jsem ti to, co kdybychom-"

Mávnul rukou, aby ji zastavil. Sledoval její oči, které před jeho pohledem utíkaly do rohů místnosti. "Tak zaprvé," řekl klidně "nepřerušuj mě." Nadechla se, ale jeho ironický úsměv jí zabránil v jakémkoli pokračování. "A za druhé," otočil se a vrátil se ke gramofonu "Stoupni si doprostřed," řekl "Chci, abys okolo sebe měla hodně místa."

Jeho ochota a vytrvalost ji vyváděly z míry. "Draco, já nevím, jestli­-"

Povzdychl si a vážně se jí zahleděl do očí "Moje staré já vážně bolí u srdce, když to říkám," pronesl s jistou lhostejností "ale nepochybuj o sobě," dořekl s pohledem někoho, kdo se změnil a svou změnou přišel o všechny dosavadní normy. Sklopila hlavu pod tíhou upřímnosti toho pohledu a dvěma kroky se vrátila na bod, který jí stanovil jako střed pokoje.

"Zavři oči," řekl, otočený zády k ní dál zlostně mával hůlkou nad gramofonem. Správně ale odhadl její reakci, a když na ni pohlédl, střetl se s nechápavýma vykulenýma očima. "Dobře, a zatřetí," dodal, jakoby svůj výčet vůbec nepřerušil "přestaň pochybovat o mně." Jeho pohled prozrazoval, že začíná ztrácet trpělivost.

Hermiona si rozmrzele přitiskla ruce na oči, ale když je stáhla, nechala je zavřené.

"Děkuju, Merline," řekl a srazil se s Hermioninýma znovu otevřenýma očima a vše říkajícím výrazem. Jeho obočí vyletělo vzhůru a ve své rychlosti se ztratilo v blonďatých vlasech.

"No jo," zaslechl z prostřed pokoje, netrpělivě se zavrtěla, ale zavřela oči a zůstala stát tam, kde ji požádal. Pustil hudbu, kterou chtěl, tiché klavírní sólo, a otočil se na ni. K jeho údivu zůstala na místě i se zavřenýma očima. Opřel se o zeď za sebou a chvíli ji sledoval. Snažil se ji přinutit vnímat hudbu a uvolnit se, byť v jeho přítomnosti. Blízkosti.

"Líbí se ti to?" zeptal se s úsměvem.

Povzdychla si. "Co to má znamenat?"

"Uvolni se," řekl jenom a nechal ji několik dalších minut beze slova poslouchat. Stála odevzdaně tam, kam ji postavil, a ve tmě naslouchala klidným tónům hudby. Cítila, jak svaly v jejím těle povolují a její myšlenky proudí v souladu s rytmem.

Draco se usmál nad tím pohledem. Z jejího výrazu zmizely všechen vzdor, upjatost a nervozita, místo toho se jí na rtech usadil jemný úsměv. Usoudil, že je správná chvíle k dalšímu kroku. 

Odlepil se od zdi a tiše, tak, aby nenarušil ani hudbu, ani její klid přešel pomalu až k ní. Zastavil se tak blízko, až se jeho palce dotkly jejích, aby ji na sebe upozornil. Trhla sebou.

"Poslouchej hudbu," řekl tiše, aby ji uklidnil. Zhluboka se nadechla a snažila se udělat to, co říkal. A on jí dal čas. Nechal ubíhat další minuty. Bez hnutí stál v její těsné blízkosti a trpělivě čekal na vhodnou chvíli.

Tentokrát jí trvalo delší dobu vytěsnit z hlavy zbytečné myšlenky a soustředit se na hudbu, ale dokázala to. I když s určitou pomocí člověka stojícího těsně u ní.

Draco, zatímco jí pomáhal utlumit tok šílených představ, pozoroval její obličej. Světlé pihy, které se jí rozbíhaly po nose, drobné vlásky na čele, levou stranu spodního rtu, kterou si tak často kousala. Snažil se všechno si to zapamatovat a potom zas zapomenout.

Chvíle, kdy se její myšlenky zastavily a nechaly se úplně uklidnit hudbou, pro něj byla jako vysvobození. Zvedl pravou ruku a nejjemněji, jak jen dokázal, přejel bříšky prstů přes její bok. Postupně ji stiskl celou dlaní a nechal ji sklouznout až na záda. Cítil, jak se pod ním zachvěla způsobem, který prozrazoval víc, než chtěla. Ona ale netušila, že on už všechno ví.

Usmál se, a zatímco levou rukou sjížděl od jejího loktu až k dlani, druhou hladil její záda od pasu až po lem trička, na nahou kůži a zase dolů. Ve stejnou chvíli, kdy vzal její dlaň do své, ji k sobě jemně přitiskl a vyšel pravou nohou do rytmu hudby.

Ke svému vlastnímu překvapení Hermiona povolila v kolenou a svou levou nohou ustoupila jeho pravé, stejně tak pravou levé, když udělal další krok. A další a další. Přitiskl ji k sobě ještě víc a ukročil stranou. Usmála se a konečně otevřela oči. Ani jeho pohled jí nezabránil tančit dál. Nechala se vést hudbou a jeho tělem. Jeho ruce vedly její kroky, jeho nohy, natisknuté na jejích, jí ukazovaly směr, jeho oči radost.

Sama se k němu přitiskla ještě víc a nechala se několikrát zatočit. Hudba se zrychlovala a s ní i jejich tanec; zároveň se rušily bariéry, které dosud zůstávaly mezi jejich myšlenkami a jejich těly. Udělal dva rychle dlouhé kroky a naposledy se s ní otočil. Zastavili se tam, kde začali. Uprostřed pokoje, zapření do sebe, ona prohnutá pod jeho silnýma rukama, s touhou přitisknout každou buňku svého těla na to jeho, on s nezvratnou touhou políbit její pokousaný spodní ret.

Hermiona znovu otevřela oči a udýchaně se na něj usmála. Byl tak blízko, tak příjemně blízko. Usmál se na ni zpátky. Jeho pohled sklouznul k jejím rtům a jejich dech se zastavil, když se jejich oči setkaly. Po nekonečně dlouhé chvíli sebou její hrudník znovu trhl v přerývaném nádechu a její rty se pootevřely. Neubránil se tomu pohledu. Ale nemohl…

Bolestně zavřel oči, snažil se utéct před každou myšlenkou, která ho i ji napadla.

Když se na ni znovu podíval, uviděl v jejích očích zklamání. Nebyla slepá, pochopila. Stáhla svou ruku z jeho ramene a povolila sevření jejich dlaní. Chtěla odejít, utéct, nebo prostě jen udělat jeden krok vzad a dostat se z jeho šíleně vzrušující blízkosti, potřebovala dýchat vzduch, který by nebyl nasáklý jeho vůní, mít rozhled po větších částech místnosti, než byl jen jeho obličej, osvobodit svůj rozum z nepochopitelného vězení okouzlení.

Ale on ji nechtěl nechat. Zadržel její vzdalující se ruce a pevně stiskl její prsty ve svých dlaních. Pohlédla na něj s bolestným pohledem plným snahy porozumět a on mu chtěl utéct. Jeho oči znovu sklouzly na její rty. Pomalu zvedl její ruce ke svým ramenům a pažemi ji objal kolem pasu. Gramofon hrál dál tiché tóny pomalé skladby, zatímco on ji k sobě znovu přitiskl, tentokrát v jiném tanečním držení. Jedna jeho ruka zůstávala na jejím pase pevně přitisknutá, ta druhá putovala přes celá záda a motala se jí do rozpuštěných vlasů, když její tělo přinutil k pohybu do rytmu pomalé hudby. Jejich nohy se sotva posouvaly, točili se dokola, nakonec přestali vnímat melodii.

Prsty opatrně odhrnul pramen vlasů, který jí spadl přes oči a přitom je nechal v jejích kudrnách čechrat je a hrát si s nimi. Zastavila se a zadívala se na něj. Odtrhl se od své ruky hladící její vlasy a vpil se do jejího smutného pohledu. Pohladil ji palcem přes tvář až na ten pokousaný spodní ret, naklonil se k ní blíž a opřel se svým čelem o její. Zavřela oči a nechala se svinout do objetí. Slzy si probily svou cestu na svobodu.

Políbil ji do vlasů.

Gramofon dohrál.

Kapitola 22. - Štěstí v neštěstí

Našli k sobě cestu.

Za těch několik málo dní se mezi nimi z hudby, tance a kontaktního držení vyvinul pocit důvěry.

Byl to ten typ vztahu, kdy jsou si lidé blízcí, dotýkají se, chvějí se při tom. Zároveň, jeden ví, že je to málo a druhý, že je to moc.

Vztah založený na tajemství, kdy jeden tají to, co cítí a druhý to, že všechno ví.

*

"Profesore!"

"Ale, pan Malfoy," usmál se Brumbál vráskami okolo očí a štíhlými prsty zaklapl černě vázanou knihu. "Co vás sem přivádí?"

Draco sebou při vyslovení vlastního jména trhnul. Nic k usmívání na něm podle něj nebylo. Stál uprostřed Brumbálovy pracovny a se zaťatými pěstmi hleděl na stárnoucího muže s rukama osudu. "Víte to."

Brumbálovy oči se znovu usmály. "Máte pravdu," odložil knihu a ukázal na křeslo naproti "vím."

Draco jeho pozvání ignoroval. Silným, neústupným pohledem propaloval blankytnou modř profesorových očí, slyšel tlukot vlastního srdce, cítil napjaté svaly v obličeji. "Stačí jedno slovo," nadechl se "abych-"

Brumbálův pohled poklesl, zatímco jeho ruka Draca rozhodným gestem umlčela. Jeho prsty si hrály s vázáním knihy, dokud nevzhlédnul. Draco znal jeho dopověď dřív, než cokoli řekl, ale… doufal. Mohl se plést.

"Draco," usmál se znovu profesor "nemohu-"

Draco se zlostně otočil. Ode dveří ho dělily už jen tři kroky, když ho Brumbál zastavil.

"Draco!"

Zastavil se. Brumbál stál pár stop od něj, na dosah ruky. On i všechna jeho tajemství.

"Draco, poslouchej," řekl mírně.

"Ne!" vykřikl Draco "Vy poslouchejte!" ukázal na něj zlostně. Jeho oči křičely zoufalstvím a hněvem. "Vy znáte odpověď. Znáte všechny odpovědi! Náš návrat by nestál ani pět minut vašeho drahocenného času. Víte, jak nás odsud dostat! Zatraceně, víte všechno, Brumbále! Víte všechno! Dostaňte nás odsud!"

Vlídný výraz v Brumbálově tváři se nevytratil, ba ani nezměnil. Jednoduše proto, že věděl všechno.

"Ještě není čas, Draco," řekl dobrosrdečně. "Věř mi, ty sám-"

Draco odešel.

*

Hermiona stála nervózně u zrcadla. Poslední lokna byla na správném místě, ale spokojenost stále nepřicházela. Jakoby nic nebylo v pořádku. Její šaty, účes, pocity. Obávala se toho večera.

Děsila se setkání s Theodorem, s jeho vyzývavým pohledem a sebejistýma, nenechavýma rukama, s touhle blonďatou čistokrevnou hrozbou. Ples mu nabízel bezbřehé množství příležitostí jak se k ní dostat, stačilo, aby alespoň jednu využil. Dokázal by ji znovu dostat tak blízko k sobě, jak už se mu jednou podařilo? Co by byl ochoten udělat pro to, aby ji přesně na tohle místo dostal?

Nedokázala, nebo spíš nechtěla si tyhle situace představovat. Nebyla schopná odhadnout jeho chování v takové chvíli, a co víc, nedokázala odhadnout ani to své. Její rozum věděl, jak se chovat, ale nebyla si jistá, jestli by to její tělo pochopilo. Theodor byl prvotřídní zmetek. Hajzl nejvyšší úrovně. U Merlina! Nenacházela slova vhodná k jeho popisu. A to ho ještě neznala…

Ale ať už to bylo s jeho bezpáteřním charakterem jakékoli, Hermiona byla mladá žena a on byl muž. Nezáleželo na mozku, nezáleželo na povaze, Theodor byl jednoduše ten typ muže, u kterého nezáleží na ničem jiném než na jeho dlaních omotaných okolo vašeho pasu. A - a tak dále.

Ale Theodor nebyl jediná věc, které se bála. Byl tu ještě někdo. Světlehnědé vlasy, zelené oči, vybrané chovaní, ta správná krev. Snažila se nepředstavovat si vždy-dokonalou Laureen ještě dokonalejší díky složitému účesu a nádherným šatům. Živě ji viděla tančit, pohybovala se v souladu s hudbou, na rtech drobný úsměv, podrážky drahých bot se téměř nedotýkaly podlahy.

Hermionina zoufalost přerostla v něco většího ve chvíli, kdy pohlédla znovu do zrcadla. Připadala si beznadějně neschopná a nepřipravená na boj s někým takovým. Na boj…

Zatřásla hlavou a frustrovaně hmátla po hřebeni. Poslední pramen vyklouzl ze zajetí.

Přesně jako její myšlenky. Ty, které poslední dny držela svázané v koutku své mysli, ty které sílily s každou další hodinou blížícího se plesu. Ale nejen to. Žily dlouho vlastním životem, ochromovaly Hermionu v těch nejnepříhodnějších situacích, přiživovaly se na každém tanci, na každém okamžiku, kdy Draco pustil hudbu. Její tělo se třáslo při každém jeho dalším kroku směrem k ní, každičká buňka jejího těla přeochotně reagovala na jeho doteky pokaždé, když si ji k sobě znovu a znovu vinul v rytmu hlasitého bušení jejího srdce, přehlušujícího veškerou melodii.

Bylo to směšné a patetické. Ale už dlouho věděla, že ona, Hermiona Grangerová, byla ochotná bojovat s Laureen Sheerovou. Bojovat o Draca Malfoye.

A věděla, že musí vyhrát.

Proud jejích myšlenek přetrhlo hlasité prásknutí z ulice, otevření dveří a rychlý dupot po schodech. Než zkrotila nepoddajný pramen, byl Draco ve své ložnici.

Sebrala všechny tři hřebeny a vyklouzla ze dveří koupelny. Mířila rovnou k jeho pokoji. Chtěla mu připomenout, že za chvíli budou muset jít, zeptat se, co tak neodkladného musel vyřídit a možná se mu taky - trošičku - chtěla předvést s tím složitým účesem na hlavě a červenými splývavými šaty, které si před chvílí oblékla, aby zkontrolovala celkový dojem. A to všechno chtělo její žensky malicherné já stihnout ještě ve světle, ve kterém by viděl její jemné líčení, popravdě trvající téměř hodinu. Ale tohle všechno chtěla … jenom trošičku.

"Draco," klepla na dveře a otevřela "za půl hodiny musíme-"

Veškerá snaha chovat se přirozeně, všechna touha ukázat se v těch nádherných šatech, všechny ty malicherné myšlenky o účesu a Laureen… Všechno se najednou vytratilo. Jakoby se i čas na několik dlouhých sekund zastavil. Zamrzl v prvotní hrůze celého okamžiku.

Stála, neschopná pohybu, slova, myšlenky. Její žaludek udělal povážlivý kotrmelec a všechny vnitřnosti v jejím těle se smrskly. Nemohla se nadechnout, věděla, že by se měla otočit, omluvit se a co nejrychleji zmizet, ale nedokázala se přimět k jediné kloudné myšlence. Všechno, k čemu směřovala její pozornost a co jí bránilo v chladném úsudku a ovládání vlastního chování byly její oči.

Bez přestání mapovaly jeho nahé tělo. Bílé silné paže, každičký rýsující se sval, jemnou pokožku jeho hrudníku, přetrhaný dech.

To, co ale ve skutečnosti upoutalo jejich drásající, neslušnou, neutuchající pozornost, nebyla dětsky bílá kůže ani dospělé svaly na břiše. Její mysl ochromil obraz dlouhých hlubokých šrámu táhnoucích se přes celý jeho trup, obraz zlé kletby.

Viděla rány způsobené před nedávnem neviditelným ostřím Harryho kouzla, rozdrásanou, špatně zahojenou kůži, nekonečné centimetry nové narůžovělé pokožky.

Téměř cítila bolest, o které věděla, že ji musí cítit celý den, každou minutu, každou setinu sekundy všech těch mizerných dní. Cítila tu bolest, kterou musel prožívat pokaždé, když si ji k sobě znovu a znovu vinul, tiskl své tělo na její při kontaktním držení. Pokaždé, když do sebe jejich hrudníky narazily pod silou nalezeného dechu…

"Draco," vydechla s očima plnýma slz "Já…" její pohled prozrazoval čirou bezradnost "Já… promiň," šeptla a vyběhla na chodbu. Její rychlé zmatené kroky mířily rovnou do červenozlaté ložnice. Téměř proskočila dveřmi, které za sebou prudce zabouchla.

Cítila obrovskou tíhu na prsou, ocelově těžký balvan emocí tahal z jejích očí slzy. Doběhla k otevřenému oknu a plnou vahou se opřela o parapet. Štiplavý mráz a nenechavé vločky sněhu pohladily její tváře. Přesně to, co potřebovala. Zchladit, začít se kontrolovat, vyhnat z mysli to, co teď viděla.

Zajela si rukou do vlasů, rozházela všechny pracně zkrocené kudrny, opřela se čelem o chladnou tabulku skla a skrz slzy deroucí se ven zpod víček přes napudrované tváře až k jejím rtům, se zahleděla na svůj odraz ve skle.

Hmatatelná bezradnost, kterou její výraz obsahoval, byla jasným znakem všeho. Cítila se nemožná. Kvůli tomu, co viděla, si připadala jako pitomá káča. Najednou viděla, jak černobílý její svět byl, jak jednoznačný v otázkách dobra a zla, lásky a nenávisti se jí zdál. A přitom to celé byla pitomost. Za celou tu "dobu s Dracem" poznala, že lidi v sobě mají víc barev, než prozrazují jejich oči, že ne vždycky převládá temnější barva nad jasnější. Poznala, že i lidi jako Draco, ti chladní, sebevědomí a ambiciózní můžou cítit bolest. Psychickou bolest způsobenou osamělostí, strachem a lítostí.

Ale až známka bolesti fyzické jí tohle všechno připomněla.

Snažili se s Harrym a Ronem chránit svět. Celý život bojovali se zlem, zachraňovali dobro. Ale nikdy se nepodívali pořádně pod povrch, nikdy se těch zlých nezeptali "proč?".

"Hermiono?" Ozvalo se zaklepání na dveře. "Jsi v pořádku?" zaznělo starostlivě několik kroků od ní. Se zadrženým dechem přikývla. Snažila se spolknout všechny slzy, které jeho ustaraný hlas vyhnal až za okraj její víček.

Povzdychnul si a neslyšně k ní přistoupil. Byl blízko. Cítila jeho dech ve svých vlasech.

Jemně ji pohladil po zádech. Tohle gesto ovšem minulo svůj původní uklidňující účinek. Víc než klid přivodilo rozechvění a ztrátu dechu.

Otočila se, plně smířená s tím, že ji uvidí rozcuchanou s opuchlým obličejem, že uvidí její slzy. Slzy pro něj.

Skousla si spodní ret, tak jak to dělávala vždycky, když si něčím nebyla jistá. Její oči těkaly po místnosti, sledovaly záhyby závěsů, přemýšlely nad pootevřenou šatní skříní, přesto si byla dobře vědoma toho, že jeho pohledu se nemůže vyhýbat navěky.

Draco se na ni díval stejně ustaraně, jako před chvílí v pokoji.

Nebylo to proto, že by nevěděl, bylo to proto, že nevěřil.

Sledoval poslední drobnou slzu mizící v koutku jejích úst, viděl, jak se rozplynula na tom pokousaném spodním rtu… Chtěl něco říct, ale nenalézal slova. Neznal takové situace. Nevěděl, jestli ví…

Něco na té slzami smáčené růžové tváři ho lákalo k dotyku. Jeho prsty toužily setřít ty poslední zbytky slané vody, chtěly cestovat přes vlhké tváře až k těm pokousaným rtům, přejíždět přes ně, sklouznout se po hebké pokožce jejího krku a zabořit se do těch - zase rozcuchaných - lesklých vlasů. Sledoval každou konturu jejího obličeje, jakoby ji nikdy takhle zblízka neviděl. Zároveň se ale častěji než často vracel pohledem k jejím očím, aby se ujistil, že nesleduje i ona jeho.

Bříška prstů ho svrběla při vzpomínce na doteky, které si pro sebe kradl při jejich hodinách tance. Toužila si všechno zopakovat s tisíckrát - milionkrát - větší intenzitou…

 

Bylo to dávno, co se rozhodl. Znal svůj osud. Věděl, co se má stát a přizpůsobil se.

Nebo si to alespoň z počátku myslel.

Ve chvíli, kdy se jeho prsty dotkly její tváře, uvědomil si, že ten pocit, touha, ten vztah,… že není o přizpůsobení se.

Konečky jeho prstů dělaly přesně to, co chtěly. Setřely slané slzy z jejích jemných tváří, vnímaly kontury jejího obličeje. Prsteníčkem sledoval tvar její lícní kosti, zatímco palcem nadzvedl její bradu.

Teď už se jeho pohledu nemohla vyhnout. Okolo nebylo nic, jen jeho odhodlané oči.

Dech se jí zadrhl pod srdcem, když sledovala cestu jeho zorniček stáčející se k jejím rtům a pomalu zase zpátky.

Ztěžka spustil víčka a zhluboka se nadechl. Jejich hrudníky se přitom setkaly. Stáli tak blízko.

Jeho ruka sklouzla na pulzující pokožku na jejím krku. Dvěma prsty zachytil uvolněný pramen a se snahou co nejvíc oddálit konec celého okamžiku, jí ho zastrčil za ucho.

"Jsi v pořádku?" zašeptal znovu nepřítomně. A teprve po dlouhé chvíli zmateného ticha odtrhnul pohled od svých prstů pohrávajících si s lesklou sponkou v jejích vlasech.

Jeho oči se střetly s jejími - zoufalými, nechápajícími. A jemu došli výmluvy.

Ukazováčkem sklouznul zpátky k její bradě a palcem konečně pohladil to dráždivé pokousané místo na jejím rtu. Cítil její teplý přerušovaný dech na kloubech a hebkost jemné kůže pod bříškem svého prstu.

Poslední, co potřeboval, bylo ujistit se, že nedělá chybu. Jeho pohled zamířil k jejím hnědým duhovkám.

Dech obou se na krátkou chvíli zastavil. Na okamžik, který trvala jejich společná nejistota, na setinu sekundy.

Potom se konečně jeho rty přitiskly k těm jejím.

Přitiskly se, ochutnaly, pohladily. Vryly se do těch jejích a zase zmizely.

Zmizeli s příslibem dalšího.

"Asi… asi bychom měli… za chvíli jít," řekl ve snaze vystačit s dechem a získat ztracenou rovnováhu. Jeho myslí hýřily dvoje myšlenky, jeho tělem cloumala touha zůstat a pokračovat.

Přikývla. Její pohled se znovu rozběhl po místnosti, slova jí nedávala smysl, myšlenky se pletly. "Asi…" nadechla se. Blízkost jejich těl byla ubíjející, stejně jako chuť jeho rtů setrvávající na těch jejích.

Konečně se odhodlala znovu vyhledat jeho pohled, roztřesená, váhavá.

Ale on se usmíval.

"Počkám dole," řekl, prsty znovu zamotal do uvolněných kudrn a s druhou rukou na jejím boku se k ní znovu přitiskl. Na stejně krátký kouzelný okamžik. Se zavřenýma očima ji nejdřív dlouze políbil na tvář a potom se zatajeným dechem znovu přitiskl své rty na ty její.

Když se od sebe odtáhli, znovu přikývla. Tentokrát s úsměvem.