Kapitola 14. - Přitažlivost

Přestat se s ním stýkat. Jistě! Bez nejmenších problémů!

Tyhle ironické myšlenky probíhaly Hermioninou hlavou v pondělí ráno po cestě do práce. Přivstala si, aby si provětrala hlavu a vyhnula se Dracovi. Od jejich posledního rozhovoru uběhly téměř dva dny, ale Hermiona ho prostě nemohla vidět. Nerozhodla se pro něj!

Ve skutečnosti se nerozhodla vůbec.

Povzdychla si.

Tak ráda by si vybrala Draca! Byl její opora, byl její vrstevník, z jejího času…Ale. Velké ale. Zdálo se, že schopnost položit ji na lopatky byla jeho přirozeným talentem. A stejně tak sebekontrola. Ano, byl Malfoy, ale zdálo se, že čím déle s ní byl, tím méně mu záleželo na jeho chování. I když, tahle stránka povahy měla i klady - když bylo nejhůř, dokázal být upřímný.

Upřímnost, tahle vlastnost její myšlenky přiváděla k někomu 'úplně jinému'.

Je ženatý… Zhluboka se nadechla. Tohle nebylo něco, co se dalo přejít mávnutím ruky. Měl ženu. Nebyl dokonalý. Lhal jí. To bolelo.

Se zamračenou tváří vstoupila do kanceláře- "Tak jak to dopadlo?!" objevila se před ní najednou May a poskakovala na svých krátkých nohách tak, že její děti by mohly mámě závidět. "No tak, no tak, no ták!" zakňučela a strhla z Hermiony kabát.

Hermiona se zmateně rozhlédla, ale kamkoli se podívala, objevil se před ní znovu Mayin žadonící obličej. "Jane!" vykřikla, až Amy nadskočila a Jo shodil kalamář.

"To mi nedělej, May," poznamenal s ledovým klidem tak dokonale, že Meg málem od smíchu spadla krysa z ramene do ranního šálku kávy. May se jen dědinsky zašklebila a táhla Hermionu ke svému stolu. Když ji posadila, Hermiona děkovala Merlinovi, že kouzelníci nepoužívají lampy. Už by ji měla namířenou do obličeje.

"May…" vydechla Hermiona a nervózně se rozhlédla. Oči všech se upíraly jediným směrem - na ni. Nechápavě zvedla obočí a zakroutila nad jejich taktností hlavou. "No tak," popohnala je, aby se vrátili k vlastní práci. Po krátkém zabručení opravdu dosáhla svého.

"No?" zeptala se znovu May. Netrpělivě trhala papír, který držela a divoce s ním gestikulovala. Cítila ale, že něco není úplně v pořádku.

Hermiona si opřela hlavu o ruce a začala polohlasně mumlat "Ta večeře byla dokonalá," řekla a May vydechla, přitáhla si židli a s nepřítomným výrazem se zahleděla někam nad svou nástěnku.

Hermiona se zamyslela nad svými slovy. Nepřeháněla. Opravdu byla dokonalá.

"A?" probral ji znovu Mayin hlas. Znovu na ni netrpělivě upírala pohled a do klína se jí snášely papírové konfety, které svými hbitými prsty cupovala z nějakého dokumentu.

"A?" zopakovala Hermiona "Je ženatý."

May se na ni chvíli - jen chvíli - dívala zamyšleným pohledem. "No- "

"Ne, May, nic prosím tě neříkej," požádala ji Hermiona. Sotva totiž zahlédla Mayin výraz, bylo jí jasné, že cokoli by řekla, nechtěla to slyšet. "Je ženatý, stejně jako ty jsi vdaná. Podívej se na to prosím tě aspoň jedinkrát realisticky," zaúpěla Hermiona, hlavu složenou v dlaních.

May upřela pohled na papírky v jejím klíně. "Tak to mi Daniela asi nenecháš, co?" zeptala se se soucitným úsměvem.

Hermiona se smutně rozesmála "Asi ne," zamumlala a její smích přešel v zoufalý. "Asi ne," zakroutila znovu hlavou, vstala a sedla si ke své vlastní práci. Nechtěla o tom už mluvit. Stačilo jí, že teď se ještě musela vypořádat s Theodorem osobně.

-

"May?" zamumlala Hermiona do ticha poloprázdné kanceláře.

"Hm?" zvedla oslovená hlavu.

"Nezajdeš se mnou někam na oběd?" zeptala se s lehkým úsměvem. May jí poslala jeden ze svých chápavých pohledů a potom přikývla. "Počkáme, až se vrátí Brook s Joem a půjdeme," přikývla s povzbuzujícím úsměvem a sklonila se zpátky k práci.

Hermiona jí byla ze srdce vděčná. Nechtěla jít na oběd do ministerského bufetu, protože pravděpodobnost, že se tam setká s Theodorem byla, bohužel, téměř stoprocentní. Chtěla se mu vyhýbat tak dlouho, jak jen to šlo. Přesto věděla, že "rozejít se s ním" musí do dnešního večera, jinak by byl Draco nesnesitelný.

S May si našly malou kavárničku nedaleko Ministerstva. Bylo to příjemné prostředí, s příjemnou obsluhou, ale Hermioniny myšlenky byly stále mimo dění toho dne. Zvlášť, když vracela May šaty.

"Ne, nech si je," přisunula je odmítavě zpátky k Hermioně. "Já se do nich stejně nevlezu," zasmála se a zakoulela očima na velký zákusek, který před ní ležel.

Hermiona se usmála "Ne, May. Myslím, že nepotřebuju nic, co by mi tu noc připomínalo," řekla popravdě a balíček s šaty znovu putoval po stole. Tohle May pochopila a s přikývnutím ho sbalila do kabelky. "Říkáš to, jakoby se stalo Merlinví co," dodala u toho napůl pro sebe.

"May!" okřikla ji Hermiona a začala se upřímně smát "Co si to o mně myslíš?" zakroutila hlavou a zabodla vidličku do svého obrovského zákusku.

"Jenom to nejlepší," řekla May svatouškovsky a Hermioninu otevřenou pusu zacpala sladkým medovníkem.

* * *

Hermiona procházela chodbou v prvním patře. Zhluboka dýchala a snažila se klidnit tlukot vlastního srdce. Zastavila se před dveřmi, kterými už jednou prošla a několikrát přešlápla. Byl dobrý nápad vcházet dovnitř?

Ve chvíli, kdy ji tahle myšlenka proletěla hlavou se ale dveře otevřely. První vyšel ministr, v zápětí za ním Theodor. "Nashledanou, pane Malfoyi," popřál mu Ministr a na rozloučenou zvesela zamával měšcem plným peněz. Všichni Malfoyové byli stejní…

"Jistě, pane ministře," přikývl rezervovaně Theodor. Jeho oči ale okamžitě postřehly Hermionu. "Jean," vydechl a na jeho rtech se rozlil úsměv.

Hermiono srdce vynechalo úder.

"Theodore," přikývla, aniž by dala na jevo jakékoli emoce.

"Pojďte dál. Už jsem vás dnes postrádal," řekl kouzelně a uprostřed místnosti se znovu objevila pohodlná křesla. "A posaďte se," dodal, když si všiml, že jim Hermiona nevěnuje pramalou pozornost.

Stála totiž před obrazem, který minule nebyl nic, než prázdným rámem, dnes se z něj ale rozhlížela mladá žena, možná o několik let starší než Hermiona.

"Ach, ano, to je moje matka zamlada," zalhal bez zaváhání její elegantní společník.

"Opravdu?" zeptala se Hermiona možná trošku ostře. Stále jí lhal. "Nezdá se, že byste si byli podobní."

Theodor se nepatrně zamračil, to ona ale nemohla vidě. Její oči stále vysely na obraze. "Jsem podobný spíš na otce," vysvětlil a znovu ji chtěl upozornit na křesla. Ona ho ale přerušila "Vím, že jste ženatý," řekla chladně a otočila se na něj.

Poprvé mu zamrzl úsměv na rtech a nastala vteřina, ve které nevěděl, co říct. Jak nemalfoyovské.

"Jean," zakroutil hlavou a přistoupil o krok blíž. Jeho výraz opět nabyl stoprocentní jistoty. Jakoby manželka byla drobná malichernost, hračka pro dospělé dítě, mrtvá moucha na parapetu.

Hermiona se odtáhla. Nehodlala se poddat jeho kouzlu. "Theodore, já mám přítele," řekla pravdivou nepravdu a podívala se mu tvrdě do očí. Jeho výraz roztál a na tváři se mu objevil vítězný úsměv. "V tom případě jsme na tom téměř stejně," řekl zvesela a přiblížil se o další krok.

"Stejně?" zeptala se nevěřícně Hermiona. "Vy jste ženatý," připomněla mu.

"Ano," připustil "Ale," načal a znovu se přiblížil "smím-li se vás zeptat," další krok k ní "milujete svého přítele?" dořekl a konečky jeho prstů se otřely o její paži.

Hermiona zalapala po dechu. Všichni Malfoyové byly stejní! Všichni měly svoje osobité kouzlo.

Jistě, že nemilovala svého přítele. Draco nebyl její skutečný přítel. Neměla důvod ho milovat.

Theodor sledoval hru výrazů v její tváři. Věděl odpověď. Neznal okolnosti. Ty ale nepotřeboval. Chtěl jen to, co bylo právě teď před ním. Přistoupil o poslední krůček blíž k Hermioně. Jejich hrudníky se setkaly v těsném objetí jeho paží a ona se nebránila. Nedokázala to.

"Jean, řekni, miluješ svého přítele?" zeptal se, rty tak blízko jejích.

Její oči se nedokázaly odtrhnout od těch jeho. Znala je. Jen bez té modré. Tohle nebyly ty oči, které jí věřily. 'Přesto…', zamyslela se a pohled jí sklouzl k Theodorovým rtům. Mohla jen zavřít oči a zapomenout na všechnu šedou na celém světě.

Theodor se znovu usmál a, aniž by ji pustil, přejel svou dlaní po její tváři. Hermiona se tomu dotyku poddala a zavřela oči. Její srdce bylo v rytmu jeho a jejich těla se třásla chtíčem.

Ucítila jeho dech na své tváři. Byl tak blízko.

Jako před dvěma dny. Jako Dra…

Prudce otevřela oči a ta modrá, která ji zaplavila v těch jeho, ji ochromila. Takhle to nechtěla. Ne poprvé.

Rychle se vymotala z jeho obětí a bez dalšího slova vyběhla z jeho kanceláře, zanechávajíc tak Theodora Malfoye naprosto zmateného o samotě.

Tak takhle by to nešlo.

* * *

Draco nervózně poklepával nohou o koberec v přijímací časti odboru. Čekal na Hermionu, ale zdálo se, že dnes se něčím zdržela.

Najednou se ale vyřítila z výtahu, tváře rudé, vlasy rozcuchané. Sotva se nadechl k otázce, přerušila ho. "Už jdu! Počkej, jen si vezmu kabát," vyhrkla a vletěla do kanceláře. Okamžik na to, co vyšla, stála zpátky ve výtahu.

Draco k ní obezřetně přešel "Honí tě snad někdo?" zeptal se nechápavě, tiché zavrčení ho ale donutilo nevyptávat se dál. V mlčení se dostali až domů, kde se Hermiona zavřela ve své ložnici.

V první chvíli to chtěl ignorovat, přece jen, byl klid. Po třech hodinách mu ale začalo chybět její popichování a knížky, které obvykle během odpoledne roztrousila po celém domě. Chyběla mu její přítomnost.

Vyšel schody "Hermiono?" zeptal se opatrně potom, co zaklepal, nedostalo se mu ale žádné odpovědi. "No tak, Grangerová," zamumlal naoko netrpělivě a znovu zaklepal. Když ani na tohle nedostal odpověď, rozhodl se, i když na vlastní nebezpečí, vzít za kliku. Bylo odemčeno.

Hermiona seděla na posteli a četla. Zvedla k němu neutrální pohled a vrátila se zpátky ke knížce. Tohle snad nemyslela vážně…?!

Povzdechl si a na to ona znovu zareagovala pouhým pohledem.

Dál tam chvíli stál jen tak, potom se nadechl k otázce, ona mu ale odpověděla ještě dřív, než ji řekl.

"Už se s ním nebudu stýkat. Tak, jak jsi chtěl," řekla s pohledem v knížce a v duchu prosila, aby už byl pryč.

Draco se na ni chvíli beze slova díval, ale vycítil, že jeho přítomnost teď není nejvhodnější, proto se otočil a zastavil se až u dveří. "Díky," bylo jediné, co řekl, než za sebou zavřel.

'Někdy mám pocit, že čte myšlenky ona mě,' napadlo ho, ale zakroutil nad tím hlavou.

Hermiona dál seděla na posteli, jen knížku zaklapla a položila na noční stolek. Se zavřenýma očima si prohrábla vlasy. 'Kéž by se dnešek dal vrátit,' zamyslela se.

Její podvědomí už se rozhodlo a ona na to, shodou okolností, dnes přišla.

Draco…

* * *

"Ale, ale, Theodore," zasmála se hnědovláska, až se jí světlé lokny dostaly do očí. Theodor jí je s letmým úsměvem jemně zastrčil za ucho. "Tohle jsem si o tobě nemyslela," řekla už krapet vážněji, její oči ale stále plály. Tohle byl bravurní nápad a skvělá hra. A ona ráda hrála hry. Zvlášť ty bez pravidel.

"Nepovídej," řekl Theodor s výrazem, který znala jen tahle žena. Jeho dlaň přejela přes její stehno, obepnuté bledě modrými šaty a zastavila se na jejím koleni.

"Myslím, že naposledy jsme tuhle hru hráli, když ses ženil," řekla a sebevědomě jeho ruku shodila.

Theodor se dotčeně zamračil. "Moje sestra, tvoje manželka, by mohla vyprávět," dodala a v jejích očích se zablýsklo.

Theodorovi koutky sebou cukly a prohnaně se zašklebil. "U Merlina, víš, že ona nic neřekne," usmál se a naklonil se blíž ke své společnici.

"Tak krutý," vydechla svůdně, než se jejich rty spojily. Theodor se po chvíli pomalu odtáhnul.

"Je to jednoduché," řekl pomalu a jemně si skousl ret. Byla prohnaná a zatraceně dobrá ve všem, co dělala. Stačil jediný její polibek a on…

"A co za to?" zeptala se, když se naklonila pro další ze vzrušujících polibků a svou dlaní se opřela o jeho stehno.

Theodor se trhaně nadechl. "Co budeš chtít," vydechl, když se od něj na několik centimetrů odtáhla.

"Ale no tak, Theodore," řekla téměř znechuceně a vrátila se na své místo.

Theodorovi oči ztvrdly. "Sveď ho a přísahám ti, dám ti, co budeš chtít," řekl a jeho dlaň přejela po jejím břiše. Zlomyslně tím narážel na tu nejbolestivější věc.

Hnědovláska ho probodla zlostným pohledem. "Za to ti nestojí," řekla a zvedla se k odchodu. Silná ruka ji ale stáhla zpět do křesla. "Možná ne, ale baví mě to," řekl chladně.

"Cokoli, co budu chtít," ujistila se samolibě potom, co na sebe chvíli zlostně zírali a její lokny se otřely o jeho tvář, když se k němu znovu přiblížila. Pohladila jeho rty těmi svými a na několik milimetrů se odtáhla "Cokoli, Theodore," připomněla mu a znovu obnovila jejich polibek.

"Cokoli, Laureen," vydechl a prudkým trhnutím svých silných paží si svou milenku přemístil na klín.