Ležela na chladné vlhké zemi a snažila se nevnímat bolest, která prostupovala každičkou buňkou jejího těla. Hnědé vlnité vlasy měla slepené krví, jednu ruku zkroucenou v nepřirozené pozici a nohy skrčené co nejblíž k tělu, aby neplýtvala teplem. Ne, že by se tady dalo mluvit o teplu. Všichni v těchto zatuchlých kobkách byli podchlazení, ale koho by to zajímalo? Tak nepatrné utrpení v porovnání s denním mučením a vlastními myšlenkami…

A ta nejčastější otázka, kterou si Hermiona Grangerová pokládala? Proč je tady? Ne. Proč se to stalo zrovna jí? Ne. Proč musí tak trpět? Ne. Byla jednodušší. Proč ještě nikdo nepřišel…?

Od svých jedenácti let si myslela, že má ty nejlepší přátele na světě. Když lord Voldemort povstal, začala se bát. Avšak byla přesvědčená, že dokud Brumbál žije, nic se jí nestane. Ano, cítila se víc v ohrožení kvůli Harrymu, ale to mu sotva mohla vyčítat. On za to přece nemohl, a protože to byl její přítel, bylo její povinností mu pomáhat a chránit ho ze všech sil. A to také dělala. Tak proč nikdo nepomůže jí? Proč už je tu dva týdny, dva nejhorší týdny v jejím životě, týdny utrpení, hladu a žízně, bolesti a otázek? Proč na ni zapomněli?

Před dvěma týdny bojovala spolu s Harrym a Ronem u malého městečka. Smrtijedů bylo víc než členů řádu a měli stále větší převahu. Nikdy nebyla moc dobrý stratég, ale věděla, že je tento boj prohraný. Nejlepší věc by byla vzít zraněné a utéct odtamtud. Možná zbabělé a zmijozelské, ale lepší řešení ji nenapadlo. Řekla o tomto názoru Brumbálovi a očekávala, že jí dá za pravdu. Ale on jen řekl: „Z boje se přece neutíká“ a dál si švihal hůlkou. Vážila si ho, a tak se vrátila a bojovala. Chyba. Zezadu ji Lucius Malfoy trefil nějakou kletbou, po které se svalila na zem a zmítala se v neúspěšných pokusech popadnout dech. Všichni byli příliš zaneprázdnění, než aby si jí všimli. Nakonec ji Malfoy omráčil a ona se probudila tady. Sama.

Ozvalo se otočení klíče v zámku a pak vrznutí dveří. Někdo šel dolů po schodech a při tom si broukal jakousi melodii. Hermiona se pomalu i přes bolest, kterou jí způsobovaly nejspíš polámaná žebra, přisunula blíž ke zdi. Čím blíž byl totiž vězeň u mříží, tím dřív a víc si ho smrtijedi všimli. A tím dřív ho začali mučit.

Smrtijed otvíral jednu celu po druhé a dával lidem v nich jídlo. Zvyknout si tady na „stravu“ trvalo několik dní, než si tělo uvědomilo, že víc jak dva krajíce tvrdého chleba a půl litru vody za den nedostane. Přesto se ale nikdo nebál, že by zemřel na hlad. Mučení bylo tak časté a intenzivní, že člověk zemřel daleko dřív.

Kroky se přibližovaly. Schoulila se do klubíčka a nevědomky se začal třást. Jen ať to není Malfoy, prosím…

Ne, byl to Goyle. Jen otevřel, položil na zem kousek chleba a malou misku vody a odešel. Ten se tu nikdy nezdržoval, pokud to neměl od Pána vyloženě dovolené. Zato Malfoy… se zdržel vždycky. Zvlášť tady, u té špinavé mudlovské cuchty, jak jí říkal. Zvlášť u ní.

Malfoy byl jedna z nejhorších věcí, které ji tu potkaly. Mučení smrtijedů se zvládnout dalo, zmítala se, křičela, ale nikdy neprosila. Cruciato od samotného Voldemorta zažila „jen“ třikrát a už po prvních sekundách si přála propadnout se tmy, i kdyby už se neměla probudit. Přesto jí hrdost nedovolila říct jediné slůvku prosby. Zato Malfoy už po první návštěvě tohle slovo slyšel několikrát. Nedalo se jinak.. Mohla jen křičet, prosit a bezmocně sebou cukat a stejně jí to nepomohlo. On vždycky dostal to, co chtěl.

Opatrně se zvedla, opřela se o zdravou ruku a přisunula si jídlo blíž. Chleba byl už starý několik dní a divně zapáchal, ale žaludek tuto maličkost neviděl. Rychle zhltla „večeři“, napila se a zase si lehla do rohu. Měla tolik času na přemýšlení… na sebelítost… na nenávist, kterou k řádu začala cítit… A přitom pořád doufala, že ji hledají. První dny si říkala, že najít sídlo Voldemorta není žádný oříšek, a tak bude Brumbálovi chvíli trvat, než ji odsud dostane. Představovala si, jak Ron s Harrym pročesávají snad celou Anglii ve snaze ji najít … Až ji jednou přivedli k Voldemortovi a ten jí s radostí popisoval, jak Brumbál dál vede školu, jedná s ministerstvem, káže o dobru a zlu a vůbec se nezajímá o jednu pitomou mudlovskou holku, které se jim jaksi ztratila…

Nejdřív tomu nevěřila. Myslela si, že je to jen způsob, jak ji zničit i uvnitř a nepochybně měla pravdu, ale potom ji začaly přemáhat pochybnosti. Znala Brumbála, a tak věděla, že chce vyhrát boj s Voldemortem za každou cenu. Kolik lidí už kvůli tomu zemřelo? A lámal si s tím Brumbál někdy hlavu?

Ne, šel dál.

Nakonec už jí zbyla jen maličká kapka naděje, kterou se snažila zuby nehty udržet. Aspoň Harry a Ron ji zachrání. Snad…

Z chodby nad podzemím se začal ozývat větší hluk než obvykle. Někdy se to stávalo, když smrtijedi vedli dalšího vězně, ale tentokrát byli ještě hlasitější.

Pro ni to nevěstilo ni dobrého. Když mají dobrou náladu a je jich hodně, rádi se baví na vězních třeba i několik hodin. Modlila se, aby šli dál, aby se nezastavovali…

Dveře se s prudce otevřely a z nich vyšlo asi pět smrtijedů, vlečících nějakou postavu. Smáli se, pokřikovali, kopali do ní a utahovali si.

„Tak co, už nejsi tak odvážný?“ zeptal se posměšně Avery. Odpovědí mu bylo jen tiché zachrčení, kterému se všichni začali okamžitě smát.

„Jak byl ještě před hodinou drzý k Pánu, a teď,“ uchechtl se Jugson a kopl vězně do břicha. Chvíli to vypadalo, že se bude bránit, ale nejspíš už neměl sílu. Sešli ze schodů a vydali se směrem k Hermioně.

„Jak jsem si přál tento okamžik,“ řekl Malfoy a jí se zježily vlasy v zátylku. Malfoy je tady… „A teď si ho hodlám vychutnat,“ zasyčel. „Crucio!“

Muž, nebo snad chlapec, to nebylo poznat, se začal svíjet a trhat sebou, ale stále měl zavřené rty. Pocítila k němu obdiv, na první pohled si toho dnes užil hodně a stejně byl ticho.

Malfoye to ale nejspíš nepřekvapilo. Za chvíli totiž přestal, naklonil se k němu a řekl: „Však ty jednou budeš prosit.“ Pak ho surově postrčil dál.

Hermiona se přitiskla ke studené kamenné zdi, přestože věděla, že její celu si Malfoy s nikým nesplete. Žádnou nenavštěvoval tak často. Prošli kolem ní, aniž by si jí všímali, a otevřeli mříže vedle ní. Před dvěma dny odtamtud jednoho věžně odvlekli. Mrtvého. Říkala si, za kolik dní asi skončí stejně…

Na nepatrnou chvíli se smrtijedi rozestoupili tak, že uviděla skloněnou hlavu chlapce s černými rozcuchanými vlasy…

„Harry…“ zašeptala zděšeně. Rychle se posunula blíž k mřížím, při kontaktu poraněné ruky se zemí sebou však bolestivě škubla. Přitiskla se obličejem k chladnému železu a dívala se, jak ho Malfoy hodil dovnitř a zamykal za ním zámek několika složitými kouzly.

„Užij si to,“ ušklíbl se. „Ale neboj, moc dlouho tady nepobudeš. Pán má o tvé návštěvy mimořádný zájem.“ Avery se zachechtal. „Nashledanou, Pottere!“ řekl ještě, otočil se a následován ostatními šel ke dveřím.

Hermiona se pokoušela rychle dostat zase zpět do stínu, ale Malfoy si jí všiml. Zastavil se, nevšímaje si udivených pohledů jeho spolupracovníků, a s očima plnýma zkaženého potěšení se na ni díval.

„Ááá, naše mudlovská šmejdka… Už bych na tebe skoro zapomněl…“ protáhl.

I přes své předsevzetí snažit se být silná se rozklepala strachem. Už je to tu zase… Nechtěla… V duchu prosila Boha o slitování… Co udělala v životě tak strašného, komu tak moc ublížila? Proč musel Malfoy zvolit zrovna tento druh mučení? Horší než Cruciato, protože týral nejen tělo, ale i duši? Nenáviděla ho celou svou bytostí, tak moc, jako nikoho jiného na světě. Tolik ponížení, které ji způsobil, tolik bolesti a strachu každou vteřinu jejího mizerného života tady u Voldemorta… Ale přesto, kdyby ho měla o něco prosit, už jen o jedinou věc, prosila by, aby to neudělal tady, před Harrym. Ne před ním, před jejím nejlepším kamarádem…

„Dnes máš štěstí… Mám ještě spoustu práce,“ řekl rádoby zklamaně. „Ale ty víš, že tě to nemine…“ Podíval se na ni ještě jednou, pohledem, který jeho slova jasně potvrzoval, a pak i s ostatními odešel.

Zhluboka si oddechla. Věděla, že to nebudu trvat dlouho a přijde, ale teď ta chvíle ještě neměla přijít. Teď ne.

Znova se přitiskla až k mřížím a tiše zašeptala: „Harry…?“

Ticho.

Možná jen usnul, problesklo jí hlavou. Po mučení, kterým si musel stoprocentně projít, to nebylo nic zvláštního. Naopak. Ona sama věděla, že spánek je vysvobození, jediná chvíle, během které už necítíte bolest a kdy vás opustí vtíravé a pochybovačné myšlenky.

„Harry?“ zkusila to ještě jednou.

„Hermiono…“ zachraptěl. Pevně se přitiskla k mřížím.

„Jsi v pořádku? Jak ti je? Co se stalo?“ zahrnula ho otázkami, ale tu, která ji tížila nejvíc, nevyslovila.

„Už jsem se cítil i líp…“ odpověděl tiše a Hermiona se musela usmát. „Měl jsem strašnou smůlu… Brumbál mi sice říkal, že s nimi bojovat nemusím, ale nemohl jsem jen tak doma sedět na zadku, když Ron, Remus a všichni ostatní nastavovali svou kůži… Nejsem přece zbabělec!“

„Jistě, že ne…“ Jakoby jí to musel připomínat, znala ho lépe než většina lidí. Byl prostě Nebelvír skrz naskrz.

„Bojoval jsem zrovna s Lestrangeovou, tak moc jsem chtěl pomstít Siriuse… A už jsem ji skoro měl, nemohla pořádně chodit… Ale pak mě zprava trefila nějaká kletba. Vůbec jsem si toho nevšiml, Malfoy je prostě zbabělá proradná krysa…“

„Jo, to je…“ přisvědčila spíš pro sebe.

„… no a pak už jsem se probudil před Voldemortem. Dál asi popisovat nemusím… A ty?“ zeptal se opatrně.

„Já…“ začala pomalu a snažila se ignorovat svůj vztek. „Když mě Malfoy trefil, nemohla jsem se vůbec nadechnout… a pak mě omráčil a od té doby… jsem tady.“

„Jakmile jsem si všiml, že nikde nejsi, běžel jsem za Brumbálem a říkal mu, že tě musíme najít… Ale on trval na tom, že musíme odejít… Slíbil mi, že tě najdeme potom…“

„Potom?“ zeptala se se zatnutými zuby. „Muselo vám být přece jasné, že to bude jenom těžší… Mohla jsem tam ještě někde ležet…“

„Já vím… Jenže on…“ odmlčel se. „Je mi to strašně líto! S řádem jsme tě několik dní hledali, ale pak přišly nějaké útoky na mudly… A já jsem na to hledání zůstal sám…“

„A co Ron? Ten ti nepomáhal?“

„Ron… Mají problémy v rodině… Charlie se rozhádal s panem Weasleym a odjel někam pryč…“

Cítila, jak v ní všechno vře. „Aha… Takže pro Rona je nějaká hádka důležitější než já…“

„Ne, to určitě ne…“ snažil se Harry zachránit situaci, protože už tušil, v jakém rozpoložení se Hermiona nachází.

„Ale ano! Vždycky měl radši rodinu, udělal by pro ni cokoli! Bylo mu prostě úplně jedno, kde jsem skončila!“ křičela a slzy vzteku jí stékaly po tvářích.

„Mrzí mě to!“ omlouval se Harry znova a snažil se volit ta správná slova, aby nepřiléval olej do ohně. „Vážně jsem tě hledal, celé dva týdny! Nesnažil jsem se o nitrobranu, kdyby mi Voldemort nechtěně něco prozradil, ale nepomohlo to…“

„A co Brumbál? Nevěřím, že by ti nepomohl mě hledat…“

„Nepomohl! Já nevím proč, říkal, že se řád musí hlavně snažit všechny ochránit a…“

„ALE MĚ NEOCHRÁNIL!!! MĚ TADY NECHALI DVA TÝDNY A BYLO JIM ÚPLNĚ JEDNO, JESTLI JEŠTĚ ŽIJU NEBO UŽ JSEM MRTVÁ!!! VÍŠ, CO VŠECHNO JSEM SI MUSELA VYTRPĚT?!? CELOU TU DOBU JSEM SI MYSLELA, ŽE MĚ HLEDÁTE, ALE JAK SE ZDÁ, NĚJACÍ MUDLOVÉ JSOU PRO VÁS DŮLEŽIT̨JŠÍ NEŽ ČARODĚJKA! AŤ JDE BRUMBÁL DO PEKLA I S CELÝM ŘÁDEM!!!“

Sklouzla po stěně, sklopila hlavu do dlaní a brečela. Věděla, že Harry za to nemůže, věřila mu, ale ten vztek se musel dostat ven. Nejhorší bylo ovšem potvrzení toho, co jí říkal Voldemort. Brumbál se o tebe nestará… Je mu to jedno… A Ronovi bylo taky, celému řádu… Možná rodičům by nebylo, ale těm řekla, že bude několik měsíců pomáhat řádu. Určitě ještě nevědí, co se jí stalo… myslí si, že je v pořádku, s přáteli. Přáteli, kteří se na ni vykašlali.

„Omlouvám se…“ zašeptal Harryho ticha.

„Ne, já se omlouvám…“ odvětila a hřbetem ruky si utřela slzy. „Neměla jsem na tebe takhle vyjet. Moc si vážím toho, že ses o mě zajímal… Jen… mě mrzí, žes byl jediný.“

„Oni nás najdou… Teď, když jsme dva, už do hledání dají všechno!“ povzbuzoval ji i sám sebe. Přesto Hermiona věděla, že jestli je budou hledat, důvodem bude jen Harry. Vyvoleného chlapce by nenechali někde hnít tak jako ji.

„Jsem rád, že jsi tu se mnou,“ řekl a pak se zarazil, když si uvědomil, jak to znělo. „Nemyslel jsem tím, že jsi tu zavřená, ale…“

„Chápu to, Harry,“ usmála se. „A taky jsem ráda.“

***

Možná o něco kratší kapitola, ale snad to nebude vadit.

A ještě taková poznámka – Šana z první kapitoly pochopila, že ten Malfoy je Draco. Nevím, jestli si to myslí i někdo další, ale je to Lucius – jeho jméno jsem napsala jenom ve spojitosti s tím, že ji omráčil, ale i potom ji „navštěvoval“ on.