„Snažím se, Severusi.“ řekl místo skutečné odpovědi. „Prosím, řekni mi, co se… právě stalo.“

„Co jsi slyšel?“

„Jak jsi jí říkal, že máš plány, jak se ptala, jaké. Ehm, všechno potom. Bylo… bylo toho víc?“

„Rozhodně.“ řekl starší muž, ustoupil a zkřížil si ruce na hrudi. „Proč jsi tam byl?“

„Když jsem přišel, nebyl jsi tady. Mluvil jsem s Minervou, ona se mě, ehm, vyptávala kvůli… viděla nás líbat se na chodbě. Měla k tomu pár otázek.“ přiznal.

„Ach. Proto jsi přišel pozdě. Prostě jsem… předpokládal, že jsi možná… změnil plány.“

Odfrkl si. „Strávil jsem půl dne s erekcí. Ještě štěstí, že jsem nepřeměnil nikoho ze studentů … ale když to teď říkám nahlas, tak to jsi nemyslel, že?“ zeptal se a připadal si hloupě.

„Ne.“ odpověděl Severus. „Když… jsi nepřicházel, myslel jsem si, že možná…“

„Ježíši, ty sis vážně myslel, že jsem si to rozmyslel a šel za ní?“

„Nebo za kýmkoli jiným. Za někým s… lepšími způsoby, než aby tě jako nějaký neandrtálec odtáhl pryč bez důvodu.“ řekl Severus – a Harry se marně snažil potlačit smích.

„Ty jsi mě neodtáhl. Jsem silnější než ty, myslím, a nijak jsem se nebránil, pokud si vzpomínáš. Protože se mi to líbilo. Líbí se mi, že mě… máš rád, že mě chceš.“ přiznal. Bylo trapné to říkat, ale…

„Až když jsem odešel z komnat něco… zařídit, a narazil na ni, uvědomil jsem si, že jsem se… mýlil. Chtěla mi říct, ať se jí nepletu do cesty.“

„Nemůžu uvěřit, že ji Minerva zaměstnala.“ odsekl Harry.

Severus pokrčil rameny. „Jak víš, učitelů je zoufalý nedostatek.“

Harry si odfrkl. „Stejně. Mohli bychom prostě očarovat křišťálovou kouli, aby učila místo ní, a bylo by to lepší.“

„Tak ten návrh předlož Minervě.“ odsekl Severus – Harry se usmál.

„Ty mi… pořád nevěříš. Že mě zajímáš jen ty. Že mě děláš šťastným. Že k tobě opravdu něco cítím.“ řekl a připadal si jako naprostý zbabělec, že není konkrétnější, ale tím si zatím nebyl úplně jistý… a musí si být jistý, než to Severusovi řekne.

„Nikdy jsi to neřekl.“ poznamenal Severus a sevřel si paže ještě pevněji kolem těla.

Harry popošel blíž a přejel prsty po jeho paži. „No tak, nedělej to. Víš, že jsem šťastný. Znáš mě líp než kdokoli jiný.“ připomněl mu.

Severus se slabě zasmál. „Já… možná.“

„Dělám já šťastným tebe?“ zeptal se Harry. „Protože tys to taky nikdy neřekl. A když nad tím přemýšlím, nikdy jsi ani neřekl, co vlastně cítíš.“

„Víš, co cítím.“ řekl Severus a zavrtěl hlavou.

„Stejně jako ty víš, co cítím já.“ odsekl Harry.

Několik vteřin se na sebe dívali – Severus uhnul pohledem první. „Já… nechci se hádat.“

„Ani já.“ odpověděl okamžitě a otočil staršího muže do objetí. Severus ho nechal a těžce se o něj opřel. „Chceš si jít lehnout? Můžeme si povídat stejně dobře v posteli.“ navrhl.

Severus několik vteřin váhal, než přikývl, vzal Harryho za ruku a odvedl ho do ložnice, už podruhé ten den. Harry doufal, že tentokrát na trochu delší dobu.

 

***

 

Harry ze sebe shodil hábit a natáhl se na postel, okamžitě se uvolnil – v relativním šeru partnerovy ložnice se stres a úzkost z toho, co se právě stalo, zdály mnohem méně… skutečné. Severus to zřejmě cítil jinak – stál vedle postele a díval se na Harryho.

„Co je? No tak, lehni si.“ pobídl ho a udělal mu místo. Severus si mlčky svlékl hábit, učitelský kabátec i kravatu, až byl oblečený stejně jako Harry. Pak ještě chvíli váhal, než si lehl – Harry mu okamžitě položil ruku na bok a přisunul se k němu. „Můžeme si teď promluvit?“

„O tom, že jsem se choval jako neandrtálec? Nebo… o tom, že jsem byl… krutý?“

Harry si odfrkl. „Nebyl jsi krutý.“ Nedodal, že si ani nemyslí, že by Severus vůbec mohl být krutý – ne k němu, ne teď, už dlouho ne.

„Opravdu? Možná jsem… nekřičel ani tě neponižoval, ale bylo mi… vysvětleno, že pochybovat o něčím… charakteru je také určitý druh krutosti.“

„Ach.“ řekl hloupě. „Minerva?“

„Ano.“ potvrdil Severus.

Harry tiše zamručel. „No… upřímně, trochu to ranilo moje city.“ připustil. „Ale vím, že bych se k tobě mohl připoutat za zápěstí a stejně bys pochyboval, jestli s tebou opravdu chci být.“ řekl.

Severus si k jeho úlevě odfrkl. „To se zdá poněkud přehnané. Já se… snažím ti věřit.“ řekl tiše a přisunul se blíž. „Je to… snadné, když jsi tady, vedle mě. Když ale… odejdeš a jsem sám, je mnohem snazší cítit… pochybnosti.“

Harry polkl a zaplavila ho vlna soucitu. Převalil se blíž, zatlačil Severuse na záda a napůl si na něj lehl, rty u jeho ucha. „Mám tě rád. Chci tě. Děláš mě šťastným.“ zašeptal a svá slova doprovodil polibkem na tvář.

Připadalo mu zvláštní, alespoň trochu, ujišťovat právě Severuse Snapea, muže tak sebevědomého a silného, ale znal ho dost dobře na to, aby poznal rozdíl mezi skutečnou silou a strachem z bolesti, který se za ni jen vydává.

Paže ho objaly a pevně přitáhly k sobě. „Víš, co k tobě cítím. Víš to už dlouho… navzdory mé snaze to… skrýt. Připadá mi naprosto absurdní to vůbec říkat, ale samozřejmě že mě činíš šťastným. Jsi jediný muž, kterému se to kdy podařilo – ať už jako příteli, nebo jako něčemu víc.“ přiznal.

Harryho srdce se současně rozpustilo i vzneslo k nebi a on staršího muže pevně objal.

„Udělám pro tebe… velmi mnoho věcí a ještě víc proto, abych si tě udržel.“ pokračoval Severus – a Harrymu přeběhl po zádech mráz při tónu jeho hlasu. Samozřejmě to věděl, ale slyšet to vyslovené tak samozřejmě… Tiše si povzdechl a políbil ho znovu na tvář. Neměl žádnou odpověď, nic, co by mohl říct. „Mohl bych… tě o něco požádat?“ zeptal se Severus formálně.

„O cokoli.“ odpověděl Harry a potlačil vlnu emocí, která ho hrozila pohltit.

„Ne, já to… myslím vážně.“ řekl Severus a téměř ho od sebe odstrčil. Harry se z něj sesunul a podíval se na Zmijozela, tentokrát opravdu soustředěně.

„Dobře?“ zeptal se.

Severus vypadal tak nejistě, téměř vystrašeně. „Já… ohledně… podmínek tohoto uspořádání.“ řekl.

„Vztahu. Byl bych radši, kdybychom tomu říkali takhle. Pokud ti to nevadí.“ opravil ho Harry rychle.

„Podmínek tohoto… vztahu.“ opravil se Severus okamžitě.

„Dobře, pokračuj.“

„Už dříve jsi souhlasil s tím, že budeme… veřejní. Dokonce jsi to řekl některým svým přátelům i Minervě.“

„Dám inzerát do Věštce, jestli chceš.“ nabídl pohotově.

Severus se tiše zasmál a přejel mu prsty vlasy. „Merline, ne. Myslel jsem… že až budeme příště nuceni zúčastnit se nějaké společenské akce, mohli bychom tam jít… spolu?“

„Co máš na mysli?“

„Minerva pořádá letos v létě jakýsi ples na oslavu konce školního roku. Očekává se, že se jako učitelé zúčastníme. Takže možná…“

Harry se usmál a zvláštní vzrušení se v něm rozlilo, když vzal staršího muže za ruku. „Bylo by mi ctí přijít s tebou po boku. Klidně si vezmu i zmijozelské barvy, jestli chceš.“ slíbil.

Severus si odfrkl, ale na tváři se mu objevil drobný úsměv. „Nepřeháněj to s tím nadšením. A přestože ti zelená sluší, můžeš si vybrat… své vlastní barvy.“ řekl, naklonil se pryč, ale příznačně ruku nestáhl.

Harryho úsměv se ještě rozšířil. „Jak budeš chtít.“ nabídl – a myslel to vážně. K jeho překvapení ale napětí mezi nimi po vyřešení problému nezmizelo. Naopak, pokud vůbec něco, ještě se zhoršilo. Prsty v jeho dlani ho jednou stiskly a pak se vyvlékly a Severus se zhluboka nadechl, jako by se připravoval. „Je toho víc, že?“ ověřil si Harry.

Severus jednou přikývl. „Tohle je… možná závažnější téma.“ řekl tiše. Harry polkl a posunul se blíž, položil ruku na Snapeovo koleno. Otevřel ústa, aby ho ujistil, že je to v pořádku, ať už jde o cokoli – ale Severus byl rychlejší. Naklonil se a rychle ho políbil na rty – tak rychle, že to skončilo dřív, než si to Harry stačil pořádně uvědomit.

Harry se zasmál. „Co se děje? Můžeme si o tom promluvit, ať je to cokoli.“ slíbil a ignoroval jemné motýly v žaludku z toho sladkého polibku – a z vědomí, od koho přišel.