Došel ke Snapeovým komnatám asi o patnáct minut později, než plánoval, a vpadl dovnitř trochu zadýchaný, ale podivně šťastný – rozhovor s Minervou působil tak… tak mateřsky schvalujícím dojmem, že si prostě nemohl pomoct a cítil se šťastně, skoro dětinsky.

Ten pocit ale rychle vyprchal, když se rozhlédl po partnerových komnatách a zjistil, že tam… nikdo není.

„Severusi?“ zavolal a rozhlédl se kolem, dokonce nakoukl i do ložnice. Nikde ani stopa. Což bylo… zvláštní. Přesto se rozhodl hledat dál, zašel do učebny, dokonce i do skladu lektvarů.

Tam měl štěstí – nebo spíš tam našel staršího muže.

Severus nebyl sám – byla s ním Ramona Windlehuntová. Harry se instinktivně schoval za roh, když si uvědomil, že spolu mluví.

„–ány, profesorko. Buďte tak laskavá a dovolte mi se jim věnovat.“ řekl Severus ledově.

„Plány… týkající se Harryho Pottera?“ zeptala se a její hlas zněl úplně jinak než předtím.

„Plány, do kterých vám nic není, bez ohledu na to, koho se týkají.“

„Slyšela jsem zvěsti, že s někým chodí, ale nenapadlo mě, že to budete… vy.“ řekla s ušklíbnutím a její tón byl nepříjemně jedovatý. Harry ji chtěl proklít.

„Moje – ani Harryho – vztahy nejsou vaše starost.“

„Přísluší, když se o něj zajímám. Ráda bych věděla, jakými lektvary jste ho omámil, že je vám tak… oddaný.“ řekla. Harry sotva zahlédl, jak si odhodila vlasy přes rameno, stejně jako předtím – jenže teď působila povýšeně, ne koketně.

Harry zatnul zuby a prsty ho zasvrběly touhou sáhnout po hůlce.

„Lektvary? Jsem mistr černé magie. Proč byste předpokládala, že budu ztrácet čas s lektvary, když existují rychlejší kouzla, která poslouží stejně dobře?“ zeptal se Snape posměšně.

Harry se musel ovládnout, aby se nerozesmál, když druhá profesorka šokovaně zalapala po dechu.

„Vy… ví vůbec, jak odporný člověk jste?“ zeptala se.

Harryho poslední zbytky sebekontroly praskly a vystoupil za roh. „Svého přítele znám docela dobře, vlastně. Zato zjištění, jak odporný osoba jste vy, je pro mě novinka.“ řekl vesele, vstoupil hluboko do Snapeova osobního prostoru a objal ho kolem pasu.

Severus byl několik vteřin ztuhlý, než se uvolnil a opřel se o něj.

„Ach! H-Harry! My jsme jen…“ začala profesorka.

„Diskutovali o tom, jak mě Severus přinutil, abych s ním chodil, pokud jsem dobře slyšel. Nejsem si jistý, co přesně nechápete na tom, že jsem vás odmítl, ale řeknu to jasně – běžte do háje. Nemám zájem a neměl bych ho, ani kdybych nebyl zadaný.“ zasyčel, zatímco v něm rostl vztek kvůli jeho partnerovi. Prsty se mu zaryly do zad, skryté pohledům, ale…

Ramona něco blekotala a Harry zavrtěl hlavou. „Zapomeňte na to. Chodím s nejbrilantnějším mužem, jakého jsem kdy poznal, s mužem, který mě dělá neuvěřitelně šťastným, a vy si myslíte, že máte šanci, protože co? Protože jste hezká? Protože mám rád zrzky? Prosím vás. Nechte si to.“ zasyčel. „Mimochodem, řeknu o tom Minervě a s radostí podám svědectví pod Veritasérem, jak o tomhle, tak o tom, co se stalo dřív.“ prohlásil.

„Odejděte.“ řekl Severus prostě – a to jediné slovo dokázalo to, co Harryho tiráda ne. Otočila se a prakticky utekla.

Harry se pokusil otočit ke svému milenci, ale nešlo to – Severus ho držel příliš pevně, tiskl si ho příliš blízko. Muž mu prudce opřel hlavu o rameno tak silně, že Harry zahučel – Zmijozela to muselo bolet taky. „Severusi?“ zeptal se tiše – několik dlouhých vteřin bez odpovědi stál nehybně v železném sevření, ve kterém se ocitl.

„Já… dělám tě šťastným?“ řekl nakonec Severus – a jeho hlas nezněl vůbec tak, jak Harry očekával. Zněl téměř dětsky, tak bolestně nejistě, že se Harrymu chtělo brečet.

Polkl. „Já… ano? Samozřejmě že ano. To přece musíš vědět.“ řekl – protože přece druhý muž musel vědět, jak absurdně šťastný Harry je, jak mu starší muž nějakým způsobem vždycky dává přesně to, co potřebuje, a přesně ve chvíli, kdy to potřebuje.

Severus vydal jakýsi zvuk, který Harry nedokázal identifikovat. Sevření kolem něj ještě zesílilo a Harry si uvědomil, že ho druhý muž nehodlá pustit – ani se pohnout.

„Pojď, půjdeme do tvých komnat.“ pobídl ho jemně. Kupodivu ho starší muž poslechl, i když Harryho pustil jen natolik, aby mohli jít.

Jakmile se za nimi zavřely dveře a ocitli se v obývacím pokoji, Harry zjistil, že je přitisknutý ke dveřím. Napůl čekal, že bude znovu políbán do bezvědomí, ale ne – Severus ho prostě jen držel, bradu nepříjemně opřenou o jeho rameno. „Severusi?“ ověřoval si jemně – žádná odpověď. Starší muž se alespoň nechal odstrčit, když se Harry pokusil. V jeho výrazu bylo něco… zraněného, i když Harry nevěděl co. „Prosím, mluv se mnou.“ požádal a doufal, že nezní tak dětinsky, jak si připadal.

Severus si odfrkl. „O čem?“ zeptal se a jeho hlas byl trochu hrubý.

„O tom, co se děje.“

„A co by to mělo být?“ zeptal se druhý muž téměř posměšně.

„Já… nevím? Proto se ptám.“ řekl Harry.

Severus se slabě zasmál. „Ty nikdy nevíš, ať je to sebevíc očividné, že ano, Harry?“ zeptal se.

Harry otevřel ústa, aby protestoval, ale… mýlil se snad druhý muž?