„Ne.“ vyštěkl Harry příliš hlasitě, příliš rozzlobeně. „Ne.“ zopakoval o něco tišeji. „Před chvílí jsi vypadal nádherně.“ prohlásil obranně, ačkoli dobře věděl, že druhý muž za okamžik začne syčet, vrčet a prskat jako kočka.

Bylo to vidět v jeho výrazu, v napjatém držení těla, v tom, jak se stáhl do sebe jako had připravený zaútočit, aniž by se přitom vůbec pohnul. Naštěstí, usoudil Harry, byl v mluvení s hady docela dobrý.

„Lháři.“ zasyčel druhý muž hlasem plným jedu. „Já… proč?“ zeptal se, jako by skutečně očekával, že Harry bude mít vysvětlení pro něco tak absurdního, jako bylo to, co si Snape usmyslel, že Harry dělá. Harry těžce polkl a rozhodl se vzít tu otázku doslova.

„Protože ten výraz, který jsi měl, byl ten nejkrásnější, jak jsem tě kdy viděl vypadat.“ přiznal.

Tvář druhého muže se jen ještě víc stáhla do zamračení, ještě temnějšího než předtím.

„Prosím.“ řekl Harry a cítil, jak mu dochází odvaha. „Prosím ne, Severusi. Nedělám si z tebe legraci, nežertuju, jen… líbilo se mi, jak jsi vypadal. Prosím, věř mi.“ požádal.

Ve tváři druhého muže se usadil hluboký výraz zmatení. „Na mně není nic krásného.“ řekl, přičemž jeho tón byl alespoň o něco méně jedovatý než před chvílí. Nebo možná ne – Harry si nebyl jistý, jestli si to jen nenamlouvá.

„Vypadal jsi tak, že se mi tajil dech. Já… omlouvám se, že tě to, co jsem řekl, rozrušilo, ale neomlouvám se za to, že jsem to řekl.“ prohlásil zamračeně.

K jeho překvapení se do něj druhý muž nepustil, ani prostě nevstal a neodešel, ale posadil se zpátky na Harryho kolena. Harry rychle stáhl ruce z míst, kde je měl stále položené na Zmijozelově zadku.

„Já… nedokážu si představit jediný důvod, proč bys mě teď… zesměšňoval.“

„Nedělám to!“ vyštěkl Harry.

„Opravdu ne?“ zeptal se starší muž s trpkým výrazem.

„Ne.“ trval na svém. „Severusi… mám tě rád. Rád tě líbám, rád tě mám na klíně. Ten… ten výraz, který jsi měl, byl neuvěřitelný. Omlouvám se, že jsem tě rozrušil.“ řekl a pečlivě se vyhnul omluvě za to, že to vůbec vyslovil, ačkoli to bylo velmi lákavé.

„Dokážu pochopit, proč člověk lichotí někomu, s kým je intimní.“ připustil druhý muž tiše. „Ale já sotva patřím k mužům, kteří by podobné myšlenky vyvolávali.“ dodal.

Harry měl chuť rozbít si frustrací hlavu o zeď. „Ve mně je vyvoláváš úplně bez problémů. Bože, přemýšlím o tom, jak dobře vypadá ta nebo ona část tvého těla, už od chvíle, kdy jsme spolu poprvé kouřili! Proč to nemůžeš přijmout?“

„Protože vlastním zrcadlo.“ odsekl Snape a zamračeně si zkřížil ruce na hrudi.

„Tak ho někdy zkus utřít.“ odsekl Harry okamžitě, aby vzápětí ztuhl, když mu došlo, co právě řekl. Zadržel dech a čekal na reakci – k jeho překvapení se druhý muž trochu uvolnil.

„Idiot.“ řekl druhý muž a zněl mnohem méně rozzlobeně než před chvílí.

„Dej mi pokoj, můj mozek teď zrovna nemá přednostní přístup k zásobování krví.“ prohlásil, jen aby se okamžitě skrčil a odtáhl se hanbou. Možná bude mít štěstí a druhý muž ho rychlým kouzlem zbaví utrpení.

Jemné vibrace na jeho stehnech ho přiměly znovu otevřít oči a odhalily, že druhý muž jen s obtížemi potlačuje smích. Harry se zhluboka nadechl a přidal se k němu, přehlušil rozpaky úlevou, že to nejhorší už zřejmě pominulo.

Po několika okamžicích tichého smíchu se Severus opatrně posunul dopředu. „Omlouvám se za své… problémy.“

„To je v pořádku.“ odpověděl Harry reflexivně a omluva ho překvapila. Čekal přinejlepším, že se to přejde mlčením… a přinejhorším záchvat vzteku.

„Ne, já… nedal jsi mi příliš důvodů k tomu, abych vůči tobě byl tak podezíravý.“ připustil druhý muž tiše. „Neměl jsem… neměl jsem.“ řekl.

Harry se usmál a jemně chytil jeho ruku, stiskl mu prsty. „To je v pořádku. Přísahám.“

Několik okamžiků se na sebe dívali.

„Měl bych jít. Asi. Docela důkladně jsem zkazil náladu.“ řekl Severus a opatrně slezl z Harryho. Harry zůstal sedět a rozpačitě sledoval, jak si starší muž sbírá věci a míří ke dveřím. Málem přehlédl, jak Severus na okamžik zaváhal, než se dotkl kliky. Harry měl jen zlomek sekundy na to, aby si ten okamžik vyložil – realisticky vzato rozhodně ne dost času.

„Proč tu nepřespíš? Stejně je sobota, zítra máme volno.“ vyhrkla jeho ústa bez jakéhokoli přispění mozku.

Snape ztuhl.

Harry také.

Starší muž se pomalu otočil a ve tváři měl nevěřícný výraz. „Ty… mi nabízíš, abych tu přespal? Poté, co jsem ze sebe udělal takového hlupáka?“

„Já… jo, asi jo.“ řekl Harry a rozhodl se stát si za svou unáhlenou nabídkou. „Jen… jen spát. Pokud teda chceš?“ zeptal se a náhle ho napadlo, jestli není divné nabídnout společné spaní, když spolu vlastně nespí.

„Nic od tebe neočekávám.“ řekl Snape tvrdě. „Já… nemusíš.“

„Nemusíš zůstávat.“ řekl Harry temně.

„Já bych… zůstal.“ odpověděl druhý muž se zjevnou námahou.

„Aha.“ řekl Harry hloupě. „Skvělé.“

Bylo to rozpačité. Neměl ponětí proč, ale bylo. Nevěděl, jestli to bylo tím… přerušením před chvílí, nebo prostě tím, že u něj starší muž přespával, ale najednou do sebe každých pár vteřin naráželi a rozpačitě si vyměňovali pohledy, zatímco se pohybovali po jeho pokoji a seděli na jeho pohovce.

Nakonec už to Harry nevydržel a nervózně se zachichotal.

„Whisky?“ nabídl a snažil se úplně nevyprsknout smíchy.

Druhý muž se na něj podíval utrápeně. „Prosím.“

Harry se uchechtl a nalil jim oběma sklenku – a jen proto, že mohl, posadil se blíž k druhému muži, nalevo od něj. Opačně než obvykle – a jen těsně tak, aby se nedotýkali.

„Nemám tušení, jak tohle teď můžeš snášet.“ řekl druhý muž hrubě a zamumlal to do své sklenice, když mu ji Harry podal. Přitáhl si nohy k sobě a se smíchem se posunul ještě blíž.

„To je v pohodě. Teda… je, ne?“ ověřil si. „Jsme v pohodě?“

„Samozřejmě. Jen jsem čekal, že mě po mém chování vyhodíš – ne že mě pozveš, abych zůstal.“

„Ty jsi mě taky nikdy nevyhodil, ani když jsem se choval jako idiot.“ pokrčil Harry rameny.

Zmijozel si zabručel do sklenice. „To se sotva dá srovnávat.“

„Ale dá. Každopádně… chci, abys tu byl. Tak co, že jsi, ehm, trochu zpanikařil? Nic, co bych sám neudělal.“ řekl Harry a teprve když to vyslovil, uvědomil si, že je to pravda tak jako tak. Prsty mu obemkly zápěstí a přitáhly jeho ruku blíž k druhému muži.

„Děkuju, Harry.“ řekl Severus a jemně držel jeho ruku – Harry přikývl, trochu omámený tím, jak mezi nimi proběhlo něco, čemu vůbec nerozuměl.