Zachechtal se a pohlédl přes okraj svých oprav. Severus se mračil na to, co napsal ten chudák, jehož práci právě opravoval. Harry neviděl co – pergameny měl přitisknuté ke svým lýtkům, položené na knize, zatímco se nad nimi Snape napůl krčil.

Harry mu nabídl, že uhne nohama, aby mohl použít stůl nebo něco jiného než Harryho nohy jako podložku, ale byl velmi rozhodně ignorován. Takže se Harry usmál, zůstal sedět a položil si své vlastní práce na stehna. Jemu to fungovalo lépe než tomu druhému, o tom nebylo pochyb, protože se nemusel tolik předklánět, ale Snape si zatím nestěžoval.

„Idiot.“ zasyčel druhý muž a zuřivě načmáral něco do eseje.

Harry se kousl do rtu, aby zůstal zticha, a ramena se mu třásla smíchem.

„Pottere.“ odsekl Snape.

„Snape.“ odpověděl láskyplně. „Buď na ně trochu hodný, ano?“ požádal.

„Ne.“ odpověděl druhý muž klidně.

Harry se tiše zachichotal. „Nebelvír?“

„Obzvlášť tupý Mrzimor.“ odpověděl druhý muž a věnoval mu drobný úsměv. „Ty?“

Pokrčil rameny. „Chválím jednu obzvlášť chytrou Zmijozelku.“

„Opravdu?“

„Mhm. Doufám, že si tím nakloním jejího vedoucího koleje.“ řekl s úsměvem a posunul se o něco blíž k druhému muži.

Severus se usmál, upřímným, něžným výrazem, který mu překvapivě slušel. Harry mu úsměv oplatil.

„Myslíš, že to zabere?“ ověřoval si a doufal, že mu druhý muž flirt oplatí.

Váhavé prsty obemkly jeden z jeho kotníků a palec přejel po nohavici kalhot. „Myslím, že dost možná… ale také si myslím, že s tím sotva potřebuješ pomoct. Jsi dost okouzlující i bez toho, abys sahal k… podobným metodám.“

Harry se zazubil a sáhl po další eseji. „Takže můžu být k Averyové upřímný?“ zeptal se a čekal, co druhý muž řekne o zmijozelské studentce čtvrtého ročníku.

K jeho překvapení se Snape zasmál. „Rozhodně. Prospělo by jí, kdyby její známky odpovídaly jejím schopnostem a ne jejímu přístupu.“ protáhl.

Harry se zachichotal. „Myslím, že jí všichni nadržujeme, protože se tě bojíme.“ řekl a mrkl na něj. K jeho překvapení si ho starší muž nedobral, ale zamračil se. „A než se zeptáš, dělám si legraci. Nikdo se tě doopravdy nebojí, a už vůbec ne já.“

Prsty na jeho lýtku se lehce sevřely na znamení, že to vzal na vědomí, a tmavá hlava se znovu sklonila k práci. Po několika dalších chvílích si povzdechl. „Možná tentokrát… přehlédnu chybu v Johnsonově práci.“

„Jakou chybu?“

„Napsal ‚jemně nasekat‘. Má to být ‚nahrubo nasekat‘.“ odpověděl kysele. Harry si odfrkl.

„Ale no tak, nenapsal přece ‚nakrájet na kostky‘ nebo něco podobného. Dej mu pokoj.“

„Jen tentokrát.“ připustil. „A jen proto, že budoucí vedoucí jeho koleje je… přesvědčivý.“ dodal a významně se na Harryho podíval.

Harry se srdečně rozesmál. „Vážně si myslíš, že mě Minerva udělá…“

Snape si odfrkl. „Samozřejmě, že ano. Snad si nemyslíš opak? Uvědom si, kdo jsi. Je zázrak, že to ještě neudělala.“

Zasmál se. „Ještě nejsem řádný profesor.“

„Ve chvíli, kdy budeš, to udělá. Za předpokladu, že plánuješ… zůstat.“

„Jo.“ potvrdil ochotně. „Učení mě baví. Je to… zvláštní, ale přeměňování je… zábava. Myslím, že mě baví víc než obrana.“

Starší muž se jemně usmál. „Souhlasil bych. O místo učitele obrany jsem se ucházel, když mě to ještě zajímalo… ale než jsem ho získal… no, to kouzlo zmizelo už dávno předtím.“

Harry si tiše odfrkl. „To věřím. Ale lektvary se k tobě stejně hodí víc.“ řekl a vzpomněl si, jak dobře druhý muž vypadal při práci s ingrediencemi, jaké to bylo, když jednou zachytil Harryho chybu, bez námahy ji zastavil a opravil.

„Opravdu?“ zeptal se Severus tiše – zvědavě, pomyslel si Harry.

Usmál se. „Rád se na tebe dívám, když vaříš.“

„Tebe samotného nebavilo se to učit.“ poznamenal kysele.

Harry se zachichotal. „To opravdu ne, ale to není totéž.“

„To si myslím také.“ odpověděl kysele. „Při vaření jsem mnohem uvolněnější, když vím, že se nechystáš na nic sáhnout.“

Harry se zasmál. „Vaření lektvarů nechám mistrům, neboj.“

„Ve svém oboru ses každopádně výrazně zlepšil.“ řekl druhý muž a poklepal na pohovku, na které seděli. Nechal ji v současné podobě, protože ji měl raději než oddělená křesla.

„Jo, asi jo. A praxe mi taky hodně pomohla.“ přiznal Harry a trochu se uvolnil, odložil opravy. Stejně už skoro skončil. Místo toho si prohlížel druhého muže, jak sedí vedle něj, jejich nohy se dotýkaly. Bylo to překvapivě intimní, ten nenucený kontakt – a místo, kde Severusova ruka stále spočívala na jeho kotníku, příjemně hřálo. Jako by vycítil Harryho myšlenky, pohnul palcem, sklouzl jím pod látku kalhot a začal mu kroužit po kůži.

Spokojeně se usmál. „Jde ti to?“ zeptal se a napjal stehno, aby naznačil práci, kterou na něm druhý muž vykonával.

Severus ledabyle přikývl. „Ještě jedna nebo dvě. Proč? Chtěl jsi dělat něco jiného?“ zeptal se a odložil brk. Bylo zvláštní, jak Harry téměř fyzicky cítil, když se na něj druhý muž plně soustředil – vždycky ho to znervóznilo.

„Ehm… přemýšlel jsem, že bych něco udělal. Ale ehm…“ zakoktal se, neschopen to vyslovit nahlas.

Snape se na něj dál díval a čekal, až to rozvede.

Harry se chtěl schovat pod deku.

„Je to trapné.“ přiznal.

„Pottere, pokud se nechystáš požádat o doučování, nevidím, co by na tom mohlo být trapného.“ protáhl.

Harry si odfrkl a vytáhl kotník z jeho sevření. „Blbečku. Žádné doučování, pane profesore.“ řekl rozpačitě. „Mohl bych ti to… ukázat? Jestli chceš.“ dodal a žaludek se mu zvláštně sevřel.

„Jestli chceš.“ odpověděl druhý muž viditelně zmateně.

Harry se zachichotal a doufal, že nezní nervózně, ačkoli si byl docela jistý, že přesně tak zní. Stáhl nohy, opatrně, aby neshodil druhému muži pergameny. Vstal a přešel ke skříni, cestou si rozepínal hábit. Pověsil ho a vrátil se k pohovce jen v košili a kalhotách.

Předstíral, že si nevšiml rychlého sklouznutí tmavých očí po svém těle, když se znovu posadil. Snažil se působit sebejistěji – a vzpomínka na jeho malou fantazii mu v tom překvapivě pomohla. Uvolnil se do pohovky. „Sundej si hábit.“ požádal a připadal si trochu hloupě.

Snape si odfrkl a pozvedl obočí, zatímco si pomalu rozepínal knoflíky. „Je něco, co bych měl vědět, Pottere?“

„Třeba že bys mi mohl říkat jménem?“ poškádlil ho.

„Potter je tvoje jméno… Harry.“

„Chtěl bys, abych ti říkal Snape?“ zeptal se.

Druhý muž si odfrkl. „Ani ne.“

Vstal, sundal si hábit, pečlivě ho složil a položil na okraj pohovky. Než se stihl znovu posadit, Harry se natáhl a podal mu ruku. Severus si ji podezřívavě prohlížel, ale nakonec ji přijal a sám od sebe propletl jejich prsty.

Harry se usmál – a zatáhl ze své pozice tak silně, jak jen mohl.

Druhý muž neuhlídaně vyjekl a klopýtl dopředu, přičemž dopadl docela tvrdě.

Harry měl štěstí; jeho nohy skončily právě mezi Severusovými, když druhý muž dopadl na pohovku a obkročmo se posadil na Harryho stehna. Jinými slovy – vyšlo to dokonale.

Vzhlédl k němu a doufal, že na něj druhý muž nebude příliš naštvaný – vypadal hlavně šokovaně. „Omlouvám se.“ zasyčel Severus. „Nechtěl jsem…“

„Já zatáhl.“ řekl Harry lehce. „Protože jsem tě chtěl tady.“

„Na… svém klíně?“

„Jo. Vadí ti to?“ ověřoval si a přemýšlel, jestli mu to vadit bude – Harry přece sedával na Severusovi dost často, ale obráceně to téměř nezažili. Co když mu to připadá hloupé nebo nepříjemné…

„Samozřejmě že ne.“ odpověděl, hlas měl o odstín temnější, než Harry čekal. Okamžitě se na něj znovu soustředil a zadíval se na něj, všímal si stále výraznějšího ruměnce na bledých tvářích. I jeho vlastní úsměv se rozšiřoval tím víc, čím silnější ten ruměnec byl – což ho, zdálo se, ještě zhoršovalo.

„Přestaň zírat.“ zasyčel nakonec druhý muž a zaklonil se co nejvíc dozadu, aniž by spadl.

Harry ho reflexivně objal kolem pasu, aby tomu zabránil.

„Červenáš se.“ upozornil ho naprosto nadšeně.

„Prokleju tě.“ zasyčel Snape.

Harry se tiše zasmál a posunul ruce tak, aby lehce spočinuly na úzkých bocích. Jemně zatlačil, aby dal druhému muži možnost odmítnout, ale zároveň naznačil, co chce. Severus mu vyhověl a pomalu se posadil zpět, dokud jeho váha nespočívala na Harryho nohách a nebyli si mnohem blíž. Samozřejmě byl starší muž stále, no, výrazně vyšší – ale Harrymu to teď tolik nevadilo, když cítil teplo jeho těla tak blízko.

„Ahoj.“ řekl trochu hloupě, překvapený tím, jak moc se mu jejich poloha líbí.

Ruměnec na tváři druhého muže začínal pomalu ustupovat do méně výrazného odstínu.

„Takže tohle jsi chtěl? Nejsem… těžký?“ zeptal se Severus rozpačitě.

Harry zavrtěl hlavou. „Jsi v pohodě. A jo, tohle je součást toho, co jsem chtěl.“

„Součást.“ zopakoval druhý muž a přimhouřil na něj oči.

Na okamžik se Harry obával, že řekl nebo udělal něco špatně – pak se však prsty opatrně usadily na jeho klíční kosti a druhý muž se naklonil blíž, opustil oporu pěradla pohovky a opřel se o Harryho.

„Mohla by… ta druhá část zahrnovat polibek? A pokud ne… mohla by?“ zeptal se Severus.

Harry se zasmál a už ho stahoval dolů rukou obtočenou kolem jeho šíje.