Jídlo bylo výborné – ale cesta zpátky ještě lepší. Jít po tiché, klikaté cestě z Prasinek ke škole bylo zvláštním způsobem krásné – v noci tudy ještě nikdy nešel a tentokrát jim navíc přálo počasí.

Šli asi stopu od sebe v příjemném tichu, zatímco Harry po druhém muži co chvíli pokukoval. Vlastně vůbec netušil, jaká tahle nová fáze jejich vztahu bude – věděl jen, že ho konečky prstů svědí zvědavostí a že netouží po ničem jiném než zjistit, jaké to bude.

„Mám něco na obličeji?“

„Ne.“ odpověděl s pobaveným odfrknutím. „Jen jsem si říkal, že jsem… natěšený. Na tohle, víš?“ řekl a mávl rukou mezi nimi.

Severus si zamyšleně zabručel a zamračil se. „Nejsem… vzrušující člověk. Ne… pořád jsem stejný.“

„Já vím, jaký jsi. A právě takového tě mám rád. Kromě toho mám vzrušení na nějakou dobu dost.“ řekl a s uchechtnutím protočil nedávno zraněným ramenem.

K jeho zklamání Snape téměř ucukl bolestí, a tak Harry rychle pokračoval.

„Ale to není ten druh vzrušení, co myslím. Nikdy ses necítil… nevím, prostě hloupě šťastný z něčeho nového?“ zeptal se.

„Hloupě šťastný.“ zopakoval Severus tónem, jakým by někdo popisoval Hagridovy nejnovější mazlíčky.

„Jo.“ potvrdil Harry a odmítal teď couvnout.

Několik dlouhých vteřin nepřicházela žádná odpověď – až nakonec se ozvalo tiché odfrknutí. „Možná jednou.“ přiznal nakonec. Harry se na něj zvědavě podíval a doufal, že to rozvede.

Trvalo ještě asi minutu, než byli skoro u hradu, než to udělal.

„Teď.“ řekl tiše – trvalo Harrymu okamžik, než vůbec pochopil, co tím druhý muž myslí – a když mu to došlo, srdce mu znovu zvláštně poskočilo v hrudi a široce se usmál.

„Skvělé.“

Severus si zabručel právě ve chvíli, kdy došli ke schodům před hlavním vchodem.

„Děkuji za dnešní večer, Harry.“ téměř zapředl starší muž, když se k němu otočil. Harry se usmál a přemýšlel, jestli ho Severus políbí, jestli tuší, jak moc by si to Harry přál.

Než stihl cokoli říct – nebo to vzít do vlastních rukou – Severus už natáhl ruku a vzal Harryho za dlaň. Zvedl ji ke rtům a dlouze, něžně políbil jeho prsteníček a prostředníček.

Přestože ten dotek nebyl ani trochu vášnivý nebo vzrušující, Harrymu se rozbušilo srdce, když ho starší muž pustil, a tváře mu hořely horkem, kterému úplně nerozuměl, ale náramně se mu líbilo.

„Dobře se vyspi.“ řekl Severus a zamířil ke sklepení.

Harryho pokoje byly na opačnou stranu – zůstal stát na místě a díval se za odcházejícím mužem.

„Do prdele.“ zašeptal tiše.

Co to s ním bylo?

K jeho úlevě nebyla druhý den ráno snídaně nijak divná – byla úplně stejná jako každý jiný den. Stejně tak oběd. A večeře. A snídaně. A oběd. A večeře. A zase snídaně, oběd i večeře.

Čtvrtý den u oběda už byl Harry… zmatený. Přirozeně předpokládal, že teď bude všechno jiné – vždyť právě o to přece šlo. Posunul se blíž k druhému muži a jako vždy se posadil vedle něj.

„Večeře?“ zeptal se.

Severus si odfrkl. „Už máš zase hlad? Oběd jsi ještě ani nedojedl.“ poškádlil ho.

Harry se zasmál. „Blbečku. Víš, co myslím. Ty, já, soukromá večeře?“

„Jak soukromá?“ zeptal se druhý muž tiše.

Harry pokrčil rameny. „Jak soukromou bys chtěl? Veřejná restaurace? Prasinky? Tvoje pokoje? Komnata nejvyšší potřeby?“ vyjmenoval možnosti a doufal, že některá z nich bude Severusovi vyhovovat.

„Máš… nějakou preferenci?“ zeptal se Severus a odložil lžíci.

Harry pokrčil rameny. „Možná… možná bychom tentokrát mohli vařit spolu? To by mohla být zábava.“

Severus se zamračil. „Ne pokud vaříš stejně jako připravuješ lektvary.“

Harry si odfrkl. „Vařit umím. Nebudeš mě nic učit. I když jsem si jistý, že určitě budeš mít připomínky k tomu, jak třeba… nevím… krájím růžičkovou kapustu.“ zasténal.

Starší muž si odkašlal. „Jestli budeš krájet růžičkovou kapustu, ty barbare, tak budeš jíst sám venku jako to zvíře, kterým očividně jsi.“

Harry se rozesmál při představě, jak sedí venku a večeří společně s obří olihní a možná i několika kentaury.

„V šest před Komnatou?“ navrhl Harry.

„V sedm. Mám školní trest.“ odpověděl Snape s úsměvem.

„Jasně. Kdo? A co provedl?“

Severus se opřel a pomalu se usmál, zatímco si Harryho prohlížel. „Nebelvír. A co provedl? Měl tu smůlu, že byl zařazen do stejné koleje jako ten idiot, který chce krájet růžičkovou kapustu místo toho, aby ji jedl normálně.“ protáhl.

Harry na něj nevěřícně zíral, zatímco se starší muž postavil, stejně šokovaný jako ohromený jeho drzostí.

Právě se snažil vymyslet nějakou pohotovou odpověď – bez většího úspěchu – když jeho přítel… vlastně něco víc než přítel… odkráčel pryč s rozmachem hábitu, zřejmě najít nějakého Nebelvíra, kterého by mohl potrestat za Harryho vtip.

Opravdu si přál, aby mu to nepřipadalo tak neuvěřitelně roztomilé.

 

***

 

Do Komnaty nejvyšší potřeby dorazil dřív – její nové umístění bylo snadno přístupné a navíc mu to dalo možnost přát si přesně to, co chtěl. Doufal, že jeho výběr jídla bude schválen – a že bude nový i pro druhého muže.

Bez ohledu na jejich vztah opravdu nestál o žádnou přednášku – chtěl si prostě užít Severusovu společnost. Přál si tedy, přemýšlel a čekal, dokud se neobjevily známé dveře. Nakoukl dovnitř a samozřejmě našel všechno přesně tak, jak si představoval.

Vklouzl dovnitř a přivolal Winky, aby jí řekl o surovinách, které budou potřebovat – skřítka ochotně pomohla, i když byla trochu dotčená, že nebudou jíst ve Velké síni.

„Má Winky poslat profesora Snapea?“ zeptala se, když bylo všechno připravené. „Čeká venku.“

Harry si odfrkl – samozřejmě, že byl o patnáct minut dřív. „Ano, prosím. Děkuju.“ řekl.

Winky zmizela a Harry si rozpačitě upravil oblečení. Oblékl si tmavě červenou košili, o které Ginny prohlásila, že je v ní „neodolatelný“, a znovu si vyhrnul rukávy až k loktům. Pokusil se učesat vlasy, s omezeným úspěchem, a dokonce si kouzlem vyčistil brýle, i když pochyboval, že tak zůstanou celý večer.

Dveře se otevřely a on se otočil, s úsměvem na tváři ještě dřív, než dovnitř nakoukla známá tmavá hlava.

„Ahoj! Pojď dál!“ zazářil plný nadšení.

„Vidím, že sis dal náskok?“ zeptal se starší muž neutrálně.

Harry se zasmál. „No… jo. Udělal jsem část přípravy předem. Nevadí ti to?“

„Ne.“ odpověděl Zmijozel klidně a začal si rozepínat učitelský kabát.

Harry na něj šokovaně zíral – ne proto, že si ho svlékal, ale kvůli tomu, co měl pod ním.

„Nikdy jsi neviděl červenou?“ zeptal se druhý muž a podíval se na něj skrz závěs vlasů.

„Ne na tobě.“ odpověděl Harry a kývl směrem k překvapivě jasně červené košili, kterou měl Severus na sobě. „Což je vlastně zločin, protože ti ta barva neskutečně sluší.“ pochválil ho.

Severus si zabručel a trochu rozpačitě odvrátil pohled. Harry k němu přistoupil blíž. „Ladíme spolu, že?“ zeptal se a nastavil loket vedle Severusova, aby porovnal odstíny.

„Neladíme. Tvoje je mnohem… přitažlivější.“ řekl starší muž tichým hlasem.

Harry se usmál. „Ta tvoje taky. Asi se budeme muset prostě neshodnout.“

Snape si odfrkl. „Nemusíš se… nutit… mě chválit. Moc dobře vím, jak vypadám, a i když přiznávám, že jsem si to oblékl v naději, že se ti to bude líbit, já…“ odmlčel se, sevřel čelist a podíval se Harrymu do očí. „Nemusíš si vymýšlet komplimenty jen proto, že jsme teď… o něco víc než přátelé.“ dokončil.

Harry si povzdechl. „Jenže já si nic nevymýšlím. Vypadáš dobře. Nehádej se se mnou, stejně nevyhraješ. Budu tě chválit tak dlouho, dokud si nepřestaneš stěžovat. Víš přece, že mě v tvrdohlavosti nepřekonáš. Nebelvír a tak.“

Severus se lehce ušklíbl. „Zdá se, že nosím stejné barvy.“

Harry přistoupil ještě blíž, rozhodl se překlenout vzdálenost mezi nimi, vzal Snapea za ruku a propletl si s ním prsty. „To se hodí pro nejstatečnějšího muže, jakého jsem kdy poznal.“ řekl, než ho jemně zatáhl ke stolu, kde na ně čekaly připravené suroviny.

 

***

 

„Aspoň jsi to někdy jedl, že?“ zeptal se Harry rozpačitě.

„Jsem si jistý, že někdy ano.“ odpověděl druhý muž vyhýbavě. „Když jsem byl mladší.“

Harry nevěřícně zasténal. „Ty si to ani nepamatuješ?“

„Skřítci to nepřipravují… a snad si nemyslíš, že bych si to připravoval sám? Kdy asi? Mezi večírky? Po školních trestech?“

„No… asi ne, ale nechodíš někdy do restaurací?“

Snape se na něj ušklíbl. „Ne sám, a i tehdy jen velmi neochotně. Takže ne. A kdyby ano, stejně bych si neobjednal…“

„Ty to slovo ani nedokážeš vyslovit, že? Pizzu, proboha. Budeme dělat pizzu a bude ti chutnat.“ prohlásil Harry.

„Opravdu?“ zeptal se druhý muž s výrazem, který se téměř podobal našpulenému rtu.

„Ano.“ prohlásil Harry a snažil se smířit s tím, že Severus Snape prožil celý dospělý život – možná i déle – aniž by jedl pizzu. Dokonce i v kouzelnickém světě to bylo… Zhluboka se nadechl. To bude dobré.

Dokáže… naučit čtyřicetiletého muže dělat pizzu. Snad.