Starší muž vstal a přešel k němu, zastavil se s chodidly mezi Harryho koleny tam, kde seděl na pohovce. Donutil se zvednout hlavu a co nejlépe se zadívat do tmavých očí. Musel neustále potlačovat instinktivní touhu použít nitrobranu, teď když už mohl, a zároveň bojovat i s nutkáním utéct, až příliš živě si uvědomoval, jaké to tehdy bylo…

Ale teď to nebylo jako tehdy.

Tohle byl Severus, kterému už jednou svěřil – a znovu by svěřil – svůj život.

Zpevnil se a přinutil se uvolnit, zatímco čekal na nepříjemný vpád druhé mysli.

Čekal, zatímco hodiny na krbové římse tiše odtikávaly téměř celou minutu.

„Severusi?“ ozval se opatrně a přemýšlel, jestli je starší muž tak dobrý, že už se mu dokázal podívat do mysli, aniž by si toho všiml.

Severus sebou trhl. „Nepoužíváš nitrobranu.“ řekl.

„To by popřelo celý smysl. Jen do toho.“ zopakoval.

K jeho překvapení se druhý muž sklonil a dlaní na jeho rameni ho zatlačil zpátky do pohovky. „Oba dobře víme, jaké to je stát se obětí nitrozpytu.“ řekl vážně. Harry přikývl. „A přesto mi nabízíš přístup.“

Těžce polkl. „Já… chápu, proč jsi mohl být… skeptický. Upřímně nechápu, proč jsi zpanikařil až tak moc, ale rozumím tomu, že to muselo znít zvláštně. Znělo by to zvláštně, i kdyby se mi podařilo pozvat tě na rande o něco líp. A jestli… jestli ti tohle pomůže mi uvěřit, tak je mi milejší tohle, než abys dál… o mě pochyboval.“ řekl a oči mu samy sklouzly dolů. „Ale vážně, klidně mě můžeš prostě… odmítnout. Už jsem velký kluk, zvládnu to. A naše přátelství bych tím taky nenechal trpět.“

„Pochybovat.“ zopakoval starší muž zamyšleně. „Jak bych mohl?“

„Jak bys mohl… co?“

„Pochybovat o tobě? Odmítnout tě?“

Harrymu se v hrudi rozlétla naděje. „T-Takže mě neodmítáš?“

„Byl bych hlupák, kdybych to udělal. A do tvé mysli se dívat nebudu.“

„A-Aha. Ale… proč? Vždyť ti to nabízím.“ vyhrkl.

Starší muž se ušklíbl. „Právě proto. Jak jsem říkal, oba víme, jaké to je. Nikdy bych ti to neudělal, ale skutečnost, že jsi mi byl opravdu ochotný ten přístup dovolit… považuji za dostatečný důkaz.“

Harry se zhluboka nadechl. „J-Jo? Myslíš, že bys mě mohl… třeba časem mít rád? Chceš se mnou být?“

Severus se na něj podíval, jako by byl naprostý idiot – to bylo v pořádku, zrovna si tak znovu připadal.

„Ano, Harry. Chci.“ řekl tiše.

Harry se se smíchem vymrštil na nohy a vrhl se druhému muži do náruče. Pevně Severuse objal a překvapilo ho, když ho starší muž sevřel stejně silně. Opřel se do toho doteku a dychtil zůstat tak dlouho, jak jen ho druhý muž nechá.

 

***

 

Nakonec se jako první odtáhl Harry, aby se na druhého muže mohl s úsměvem podívat. Než však stačil promluvit, Severus prolomil ticho. „Požádal bych tě, abys… upřesnil pravidla tohohle… uspořádání.“ řekl tiše.

„Mohli bychom si u toho sednout?“ zeptal se Harry.

Severus přikývl a odtáhl se – k Harryho zklamání si znovu sedl až na úplný konec pohovky. Pak se však v jeho tváři objevil nejistý výraz, který se postupně změnil v grimasu. Nakonec lehce poplácal místo vedle sebe a Harry se zazubil, posadil se tam, přitáhl si nohy nahoru a bokem se opřel o druhého muže. Když mu ruka sklouzla na rameno a jemně ho pobídla ještě blíž, úplně se o něj uvolněně opřel.

Nebylo to o nic blíž než předtím, ale působilo to trochu jinak.

„Pravidla.“ připomněl Severus, když se oba usadili.

„Co kdybychom se střídali?“ navrhl Harry. „Jinak určitě na něco zapomenu.“

Starší muž si odfrkl a přikývl. „Výlučnost. Nedokázal bych – ani nechtěl – se o tebe dělit.“ řekl napjatě.

Harrymu při těch slovech srdce zvláštně poskočilo. „Sex.“ Řekl pak. „Přitahuješ mě. Některé věci mě zajímají. Jen… ne tohle. Jestli jsi ochotný se toho vzdát… vím, že pro spoustu lidí by to byla nepřekonatelná překážka.“

K jeho překvapení se druhý muž sardonicky usmál. „Opravdu hloupý muž by tě odmítl kvůli něčemu tak bezvýznamnému. Navzdory… nedávnému chování nejsem ve skutečnosti idiot.“

Harry se zasmál. „Jsi geniální. Ale ne, chtěl bych… dotýkat se tě. Být ti nablízku. Jsem ochotný objevovat… jen ne tohle.“

„Rozumím.“ řekl Snape klidně. „Upřímnost. Chci, abys mi říkal, co si myslíš. Co chceš. Co nechceš.“

„To samé platí i obráceně.“ vyhrkl Harry. „Nejen… nejen já.“ dodal trochu neobratně.

Severus přikývl. „Veřejné mínění.“ řekl.

Harry sebou trhl. „Chceš to utajit?“ zeptal se – dokázal by to pochopit, jistě, ale…

K jeho překvapení se mu starší muž úplně nepodíval do očí. „Právě naopak. Jestli… jestli chceš být mým… partnerem, měl bych očekávat veřejnou podporu.“

Srdce mu vystřelilo až do krku. „To znamená, že až tě příště pozvu někam veřejně, řekneš ano?“

„Jsem ochoten nechat se přesvědčit.“ odpověděl Snape pobaveně.

„Udělám, co bude v mých silách.“ oplatil mu Harry stejně pobaveně. Přemýšlel, co ještě dodat. „Jo, soukromí.“ zmínil.

„Nikdy bych to tvoje nenarušil. Buď ujištěn, že jsem nikdy neměl v úmyslu přijmout tvou nabídku číst tvou… proč se směješ?“ zeptal se Severus podrážděně.

Harry se k němu přitiskl o něco víc. „Protože jsem ti chtěl jen dát heslo od svých pokojů a říct ti, že jsi u mě kdykoli vítaný. Kdykoli a z jakéhokoli důvodu.“ řekl.

„Aha.“ odpověděl Snape trochu přihlouple.

„Chudley Cannons.“ řekl Harry se smíchem.

„Samozřejmě že je.“ zasténal Snape. „Každopádně… děkuji.“

„Ne. Já… chci, abys za mnou chodil. Líbí se mi, když se stavíš. I bez ohlášení.“ řekl a vzhlédl k němu.

Severus se na něj také podíval a několik dlouhých okamžiků si ho prohlížel. „Líbání.“ pronesl nakonec chraplavým, důvěrným tónem.

„Ano.“ souhlasil Harry a náhle po tom zoufale zatoužil, po tom, aby se druhý muž pohnul, naklonil se k němu, přitáhl si ho blíž, spojil jejich rty, jejich jazyky… Zachvěl se.

„Jsi ochotný…?“

„Nedočkavý.“ vyhrkl Harry. „Ehm, to by bylo přesnější slovo. Takže… ano, asi.“

„Ach.“ řekl Severus, naklonil hlavu, jako by se ho chystal políbit, ale zastavil se těsně předtím. „Nikdy jsem… podobné věci moc nezačínal. Dokonce i to, že jsem si o polibek řekl na narozeniny, bylo dost ponižující.“ přiznal.

Harrymu se rozbušilo srdce. „Mně se to líbilo. Bylo to vážně skvělé. Líbáš fantasticky.“ ujistil ho.

Ve tváři druhého muže se mihl samolibý výraz a Harry se usmál. Vůbec mu nevadilo, že teď na chvíli zněl jako puberťák. „Předpokládám, že jsem nebyl zas tak strašný ani já, když to chceš zopakovat?“ zeptal se.

K jeho překvapení si druhý muž odfrkl. „Jak to bylo? ‚Nedočkavý je přesnější slovo?‘“ zeptal se posměšně a pak lehce zrudl. Harry na okamžik přemýšlel, proč by se starší muž styděl kvůli něčemu tak banálnímu, ale pak to pustil z hlavy. Na tom nezáleželo – byli spolu a časem si na sebe zvyknou, tím si byl jistý.

„Na víc si teď nevzpomenu.“ přiznal Harry. V tu chvíli dokázal myslet jen na to, že chce druhého muže políbit. Věděl, že je toho ještě spousta, o čem by měli mluvit, co probrat, ale…

„Můžeme se k tomu vrátit.“ řekl Severus tónem, který Harryho nesnesitelně rozčiloval svou vyrovnaností.

Harry se v jeho náruči otočil, přesunul se na všechny čtyři a naklonil se blíž. Zadržel dech a napadlo ho, jestli mu Severus vyhoví, když mu na rtech přistál prst. Ani si neuvědomil, že se naklonil dopředu, ale udělal to – a okamžitě ztuhl.

Severus se usmíval, ale nebyl to šťastný úsměv – byl… přinejlepším napjatý.

„Co se děje?“ zeptal se a políbil prst přitisknutý ke svým rtům.

„Já bych… počkal, jestli ti to nebude vadit. Půl dne jsem byl přesvědčený, že ses dal znovu dohromady s Weasleyovou. Byl jsem… ještě před chvílí rozrušený. Raději bych se při tom cítil… víc sám sebou.“ řekl tiše.

Harryho zaplavila vina. „Potřebuješ… víc času si to promyslet? Jestli ano. Možná v tom nejsem dobrý, ale umím čekat. Nechci na tebe… tlačit.“

„Nepleť si mě s nějakým prvákem z Mrzimoru.“ odsekl Snape. „Velmi dobře vím, co chci a co nechci, to tě ujišťuji. Jen se teď… necítím zrovna nejlépe.“ přiznal.

Harry těžce polkl. Moc dobře si pamatoval, jaké to bylo, když se cítil zvláštně on. Opřel se zpátky a prst zmizel.

„To je v pořádku. Cokoli budeš potřebovat. Počkám, dokud nebudeš spokojený.“ slíbil – a maličká, opravdu maličká část jeho nitra pocítila téměř úlevu.

Severus se jemně usmál. „Já vím. Já… ti věřím.“ řekl vážně – Harry si nebyl jistý proč, nebyl si jistý, jaký význam ta slova mají, když si oba navzájem důvěřovali, ale stejně se usmál a přikývl – vždyť to cítil úplně stejně.