„S Ginny už zase nejsem.“ řekl opatrně.

„Nelži mi, Pottere!“ zavrčel Zmijozel a založil si ruce na hrudi. A Harry to teď viděl. Dokonce i tam, v tom napětí jeho těla.

„Chodí s Nevillem Longbottomem.“ vysvětlil a ze všech sil se snažil nezačít se šklebít jako naprostý šílenec.

"Měl by problém soupeřit o ženu i se svou vlastní ropuchou.“ zavrčel druhý muž, ani trochu uklidněný – a očividně ani nechápající.

„Ne.“ řekl Harry a udělal krok blíž. „Neposloucháš mě. S Ginny nechodím. Už nikdy s Ginny chodit nebudu. Dal jsem si s kamarádkou máslový ležák. Usmířili jsme se jako kamarádi.“ vysvětlil.

V napjatém postoji druhého muže se nedalo přeslechnout podezření ani nevěřícnost.

„Bylo mi řečeno, že to byla velmi romantická schůzka.“ řekl druhý muž.

„Od bandy dětí, které neumějí napsat ani Sopophorous.“ odvětil Harry suše. „Poslouchej mě, prosím. Nechodím s ní. Přišel jsem sem dolů, protože jsem měl strach, když jsi nepřišel včas, protože to normálně neděláš.“ připomněl mu.

K jeho překvapení se staršímu muži lehce zbarvily uši i lícní kosti do růžova.

Harry si nikdy nebyl ničím jistější než právě v tu chvíli. „Tak… ke mně?“ zeptal se a udělal ještě krok blíž. Nebyl jediný důvod, proč by si nemohli dát něco k pití tady, což si Snape bezpochyby také uvědomoval, ale Harrymu by bylo příjemněji v jeho vlastních pokojích.

„Jestli… jestli chceš.“ řekl druhý muž tak viditelně rozpačitě, až se Harry usmál.

„Samozřejmě.“ odpověděl vesele, otočil se a vedl cestu, zatímco Snape šel těsně za ním.

„Je mi… líto.“ ozval se Zmijozel, když už byli téměř u Harryho dveří.

Harrymu srdce poskočilo radostí. „Čeho? Že jsi úplně vyletěl z kůže, protože sis myslel, že jsem byl na rande?“ zeptal se šťastně a otevřel jim dveře.

„Nevyletěl jsem úplně z kůže, Pottere.“ zavrčel starší muž. „Jen jsem si vzpomněl na… všechno to drama a zlomené srdce minule a obával jsem se, že se to bude opakovat.“ zasyčel.

Harry se k němu otočil zády a šel nalít pití – sobě skotskou, Severusovi whiskey. „Jistě.“ řekl vesele, pak si narovnal výraz a podal druhému muži sklenici. Snape si sedl na stejné místo jako minule – blíž k rohu.

Harry udělal totéž, posadil se na druhou stranu rohu, upil ze své sklenice a otočil se k druhému muži, zatímco přemýšlel, jak přesně mu má vyznat své city.

 

***

 

Chvíli seděli mlčky, i když Harry na sobě samozřejmě cítil ten známý pohled.

„Víš…“ začal nakonec a zhruba se rozhodl, jak na to půjde. „Já už k ní opravdu nic necítím.“

„Rozumím. A… omlouvám se.“ řekl druhý muž tichým hlasem.

Harry zamyšleně zabručel. „Možná ale… něco cítím k někomu jinému.“ řekl a pozorně sledoval Severusovu tvář. Tentokrát se v ní nepohnul ani sval.

„A proč mi to říkáš?“ zeptal se – nebylo to ve výrazu jeho tváře, ale v hlase, v tom tónu, který prostě nezněl úplně správně.

„Jednou jsi mi řekl, že ti můžu říct cokoli, bez ohledu na to, jak osobní to je.“ parafrázoval Harry.

„To jsem skutečně řekl. A kdo je ta… šťastná čarodějka?“ zeptal se druhý muž a pevněji sevřel sklenici.

Harry jen tak mimochodem přemýšlel, jestli byl celou dobu slepý – jak dlouho už vlastně druhý muž cítil dost na to, aby žárlil? Muselo to být poměrně čerstvé, jinak by si toho přece všiml už dřív.

„Myslíš? Že je ‚šťastná‘?“ zeptal se.

K jeho překvapení se starší muž usmál, tentokrát mnohem upřímněji, a povytáhl na něj obočí. „Samozřejmě, Harry.“ souhlasil a svou upřímností Harryho na okamžik úplně vykolejil.

Harry cítil, jak se lehce začervenal. „Teda… ehm… doufám, že ten člověk cítí to samé. Ale nejsem si jistý. Já… mluvil jsem o tom s Ginny. Prosil jsem ji o radu.“

„To je… zvláštní, ale pokračuj.“ přikývl druhý muž.

„Trochu jo, ale řeč je tady o mně, víš?“ řekl s nervózním uchechtnutím. Přestože byl tak blízko tomu to vyslovit, nervozita se mu najednou prudce vrátila.

„Toho jsem si dobře vědom… a jestli opravdu potřebuješ povzbudit, jsem… ochoten ti připomenout, že jsi ve skutečnosti vlhkým snem každé čarodějky.“ řekl, přičemž poslední slova vyslovil snad nejneochotněji, jak ho kdy Harry slyšel.

Harry se usmál, polichocený, ale pořád ne úplně spokojený. „I kouzelníků?“ poškádlil ho.

Na to si Snape odfrkl. „Záleží na tom? O muže se nezajímáš.“ řekl, jako by to připomínal jim oběma.

„Je příjemné vědět, že tě někdo považuje za přitažlivého, ne?“

Druhý muž se krátce zasmál. „To nemohu posoudit a dobře víš, že já osobně tě považuji za velmi pohledného mladého muže, tak co přesně děláš, kromě lovení komplimentů?“ zeptal se opatrně.

Harry na okamžik zavřel oči a vychutnal si ten téměř vítězný pocit, který v něm ta slova vyvolala. Pak odložil sklenici, přitáhl si nohy a posunul se hlouběji do rohu pohovky.

„Nic vlastne.“ řekl tiše a z menší vzdálenosti si druhého muže prohlížel. Usmál se – Severus mu úsměv oplatil, i když trochu nejistě. „Ten, ehm, člověk, do kterého jsem se zamiloval…“

„Nemusíš mi říkat kdo, Pottere. To je sotva moje věc.“

„Ne, vlastne tak trochu je.“ trval Harry na svém.

„Dobře. Poslouchám.“ souhlasil Zmijozel a ostražitě si ho měřil pohledem.

Harry se posunul o kousek blíž. „Je divné, že si připadám jako puberťák, když s tebou o tomhle mluvím?“ zeptal se s rozpačitým zachichotáním.

Severus se na něj usmál a v očích mu zajiskřilo pobavení. „Jestli mi teď chceš říct, že ses zamiloval do nějakého studenta…“

„Proboha ne. Do učitele, vlastně.“ řekl Harry s jemným úsměvem. Srdce se mu rozbušilo – teď už opravdu nebude cesty zpět. Ne že by se chtěl vracet, ale…

„Do učitele?“ zeptal se druhý muž a jeho hlas byl najednou úplně bez jakéhokoli zabarvení.

„J-Jo.“ přikývl Harry se srdcem až v krku – starší muž to přece musel z té poznámky pochopit, ne? Severus byl příliš chytrý na to, aby ne.

Harry těžce polkl, napůl vyděšený a napůl natěšený na jeho reakci.