„Jak to myslíš, že jsi mu to ještě neřekl?“ zeptala se Ginny přes okraj své sklenice máslového ležáku.

Harry si odfrkl. „Znamená to, že jsem prostě ještě nenašel vhodnou chvíli.“

„Už jsou to snad dva týdny!“ odsekla.

„Myslíš, že to nevím? Chci mu to říct, ale jediná opravdu dobrá příležitost byla ve chvíli, kdy jsem byl nacpaný lektvary a… každopádně jsem to ještě neřekl.“

„Na co čekáš? Na romantickou večeři a růže?“

Probodl ji pohledem. „Samozřejmě že ne. Jen… na hezkou chvíli. Nějak intimní, možná. Já… já nevím. Nikdy jsem tohle nedělal.“

„To je vidět.“ protáhla. „Vlastně jsem teď ráda, že ses se mnou rozešel, protože jsem vůbec netušila, že jsi až takhle patetický.“ prohlásila bez obalu.

Harry se uchechtl. „Jsi zlá.“

„Promiň. Ale vážně bys mu to měl říct. Uleví se ti. Zvlášť jestli chce to samé.“ povzbudila ho.

„Jo, máš pravdu. Měl bych. Ehm… vlastně se s ním dnes večer sejdu. Možná u pití v mých pokojích?“ zeptal se.

„Jo, proč ne. Nechystáš se ho požádat o ruku. Nebo snad…?“

„Samozřejmě že ne, Ginny!“ zasyčel. „Ani nevím, jestli mě tak vůbec má rád.“

Věnovala mu unavený pohled. „No… už uběhlo dost času na to, abych ti mohla říct, že by byl idiot, kdyby ne. Nám dvěma to nevyšlo, ale jsi skvělý člověk.“ řekla a poplácala ho po ruce.

Harry si těžce povzdechl – bylo to od ní milé, ale nijak mu to nepomohlo.

 

***

 

„Severusi?“ zavolal rozpačitě v půl deváté.

„Ano?“ odpověděl druhý muž od svého stolu.

Harry vstoupil hlouběji do jeho pokojů. „Ehm… přišel jsem dolů, protože jsi nepřišel nahoru? Měli jsme… plány?“ připomněl mu.

Něco bylo špatně – jen si nebyl jistý co.

Brk prudce dopadl na stůl. „Předpokládal jsem, že naše plány byly zrušeny.“ odsekl druhý muž. Harry by před tím kyselým tónem ustoupil, kdyby to neznamenalo znovu odejít ze Snapeova obývacího pokoje.

„A… proč?“

Starší muž vstal a rázně k němu došel, každým coulem ten protivný parchant z mládí – alespoň držením těla. Ve tváři měl tichý vztek, kterému Harry nerozuměl.

„Raději bych znovu nevešel do další scénky mezi tebou a Ginny Weasleyovou. Takových jsem za tvých studentských let viděl dost.“ zavrčel Snape agresivně.

Harry na něj jen zíral. „To… já… co?“ vykoktal.

„Jestli se s ní chceš scházet v soukromí, doporučoval bych ti dělat to mimo hrad, jinak vás studenti uvidí a drby se rozšíří rychleji než poštovní sova.“ vyplivl na něj Snape.

Harry byl čím dál zmatenější. „Dal jsem si s Ginny máslový ležák.“ řekl a nervózně přešlápl. „Naštěstí jsme se usmířili.“ dodal tiše.

Málem mu to uniklo – kdyby druhého muže tak pozorně nesledoval, určitě by si toho nevšiml. Ale takhle to viděl naprosto jasně – na zlomek vteřiny vypadal starší muž naprosto zdrceně. Pak se jeho výraz znovu změnil ve vztek.

„Blahopřeji. Mám očekávat pozvánku na svatbu?“ zeptal se.

Harryho mozek stále zpracovával ten výraz, který zahlédl. Vypadal jako… jako…

Ale ne, to přece…

„Svatbu.“ zopakoval tiše. „Mě a Ginny.“

„Zřejmě ano!“ zařval Snape a jeho hlas se náhle rozlehl téměř po celém pokoji.

Harry neodpověděl – a Snape také zmlkl. Bylo to zvláštní, to ticho mezi nimi bylo téměř příliš tiché. Jako by si i druhý muž uvědomil, že jeho reakce byla přehnaná.

Harry těžce polkl a sevřel ruce v pěsti. Něco se mu před očima téměř hmatatelně změnilo, když mu to konečně došlo.

Chtělo se mu křičet, skákat radostí, udělat salto.

Připadal si lehčí než vzduch.

Severus Snape žárlil.

Byl to nejlepší den jeho života.