Probudil se trochu dezorientovaný, v podivné poloze – ležel na břiše. Zmateně zvedl hlavu – a sotva to udělal, uslyšel za sebou vyděšené vyjeknutí, po kterém následovala rána.

Rychle se otočil a uviděl Snapea sedícího na podlaze. Díval se na Harryho vytřeštěnýma očima a kolem něj ležely střepy skla a jakási zelená hmota, která mu potřísnila i oblečení.

„Ehm…“ vykoktal rozpačitě. „Evanesco.“ řekl, mávl rukou a seslal kouzlo bez hůlky. Střepy okamžitě zmizely. „Jsi v pořádku?“ zeptal se.

„Harry.“ řekl Severus – jako by ho překvapilo, že je vzhůru.

Harry zamrkal a posadil se. „Ano?“

„Nečekal jsem… že se probudíš tak brzy.“ odpověděl rozpačitě.

„Ehm… promiň? Chystáš se tam zůstat sedět?“

„Samozřejmě že ne.“ odsekl starší muž a rychle se vyškrábal na nohy.

Harry se usmál. „Co jsi dělal?“ zeptal se.

Starší muž poklepal hůlkou o nohu a očistil si oblečení od podivné zelené hmoty. „Připravil jsem mast na tvoje rameno. Máš… ošklivou modřinu.“ řekl rozpačitě.

Harry opatrně pohnul oběma rameny a zjistil, že levé ho pořád dost bolí. Podíval se na něj a trochu překvapeně zjistil, že je bez košile. Lehce v rozpacích se podíval zpátky na Snapea, který… vypadal vyděšeně.

„Omlouvám se. Nebyl jsem… Musí se nanést přímo na kůži. Nebyl jsi vzhůru, tak jsem prostě…“ řekl a gestem ukázal na Harryho.

Harrymu to došlo a usmál se. „Děkuju, že ses o mě postaral. Ale ještě jsi mi ji nenanesl, že ne?“

„Ne.“ odpověděl Severus tiše.

„Tak prosím pokračuj. Opravdu to dost bolí.“ řekl upřímně.

„Jen pokud… je ti opravdu příjemné, abych se tě dotýkal?“ ujistil se druhý muž.

Harry si odfrkl. „Samozřejmě… a kdyby nebylo, bylo by snad lepší udělat to, když jsem byl v bezvědomí?“ uchechtl se.

„Ne, máš pravdu. Měl jsem požádat Poppy, aby se o to postarala.“ řekl zkroušeně. „Omlouvám se, že jsem měl v úmyslu…“

Harry se zasmál. „Ne, udělej to ty. Není potřeba obtěžovat Poppy. Jen aby bylo jasno – vůbec mi to nevadí.“ řekl lehce. „Jen mě překvapilo, že sis myslel, že bude lepší udělat to, když budu v bezvědomí.“

Starší muž se otřásl a založil si ruce na hrudi. „Bylo potřeba to udělat. Chtěl jsem se o to postarat co nejrychleji… a nechtělo se mi od tebe odcházet. Dávám ti své slovo, že jsem neměl žádné… nevhodné úmysly.“ zasyčel s takovým jedem v hlase, až se Harry zachvěl.

Odfrkl si. „Severusi… víš, že bych ti svěřil svůj život, že?“ zeptal se.

K jeho překvapení se druhý muž lehce začervenal. „Po… po tom, co se nedávno stalo, jsem předpokládal, že bys mohl… zpanikařit, kdybys zjistil, že ležíš bez košile v mé posteli.“

Nevěděl, jestli je pořád trochu mimo z otřesu mozku, nebo jestli v něm ještě doznívá adrenalin z pádu, ale každopádně se rozesmál. Zaplavil ho zvláštní pocit jistoty a odvahy. „Žádná panika. Věřím ti, že se o mě postaráš, ať jsem při vědomí, nebo ne.“ řekl upřímně – a věděl, že by to platilo i pět minut po… no, po tom, co se stalo. „Postaráš se o to prosím? Když už to tolik bolí?“ požádal a znovu si lehl.

„Samozřejmě.“ odpověděl druhý muž uklidňujícím hlasem. „Mám ještě jednu dózu.“ dodal, odešel a o minutu později se vrátil. Harry se uvolnil a připravil se na dotek známých prstů na své holé kůži – místo toho ale ucítil něco jiného. Špičku hůlky, uvědomil si, když sebou trhl. Okamžitě se stáhla.

„Co se děje? Rozmyslel sis to?“ zeptal se Snape opatrně. Dokonce konejšivě.

„Ne, samozřejmě že ne. Ty ji budeš nanášet… kouzlem?“ ujistil se.

„Přirozeně.“ odpověděl klidně a přistoupil blíž. „Ublížil jsem ti?“

„Ale ne. Jen jsem si myslel, že to uděláš rukou.“

Snape vedle něj úplně ztuhl – natolik, že Harry otočil hlavu přes bolavé rameno, aby se na něj podíval. „Myslel sis, že bych to udělal… když jsi byl v bezvědomí?“ zeptal se, zatímco mu z tváře zmizela veškerá barva.

Harryho to náhle až mrazivě vrátilo k jednomu z jejich prvních rozhovorů, kdy mu vyprávěl, co navrhovala Levandule. S bušícím srdcem přemýšlel, co udělat, co říct, aby to napravil, aby to nevyznělo, jako že…

„Myslel jsem, že by to bylo příjemné.“ vyhrkl. „J-Jako masáž ztuhlých svalů.“ dodal rychle, když se na něj druhý muž zamračil.

„Bylo by pro mě naprosto nepředstavitelné… dotýkat se tě, když nejsi při vědomí. Už jen svléknout ti košili bylo… bylo… možná za hranou, ale tohle?“ zasyčel rozzlobeně.

Harry těžce polkl. „Vím, že bys nikdy neudělal nic, co bych nechtěl. A mimochodem, čekal jsem, že se mě budeš dotýkat. Když jsem říkal, že radši chci tebe než Pomfreyovou, myslel jsem právě tohle.“ vysvětlil.

Z výrazu Zmijozela zmizela část zděšeného odporu. „Nikdy bych… nepřekročil tvoje hranice.“ řekl.

Harry si povzdechl. „Nebyl by to žádný problém, protože jsem ti dal svolení, ale považoval bys za překročení hranic to, když jsem ti tehdy dával masáž?“ připomněl mu tehdejší večer – ten s doutníkem.

„Samozřejmě že ne. Zeptal jsem se.“ odpověděl druhý muž.

Harry se zhluboka nadechl a doufal, že ten podivný příval odvahy vydrží ještě aspoň pár minut. „Chápu. Severusi, neudělal bys mi tedy při nanášení té masti masáž?“ požádal.

Starší muž si odkašlal. „Bylo by to… nevhodné.“ řekl slabě.

„Proč?“

„Víš proč.“

Ta zvláštní odvaha – a teď už si byl jistý, že je způsobená něčím vnějším, zraněním, lektvarem nebo něčím podobným – ještě zesílila, až měl pocit, že už skoro vůbec neovládá vlastní ústa a jen přihlíží tomu, co říká. „Kvůli možnosti nevhodných myšlenek?“ poškádlil ho.

Starší muž si znovu odkašlal a zamračil se. „Tehdy  jsem řekl úmyslů.“

„Takže o tom, jak… nevhodné jsou tvoje myšlenky, ses raději nezmínil?“ zeptal se s pobaveným uchechtnutím. Ani si nebyl jistý, jestli použil správné slovo, ale…

Starší muž si vedle něj dřepl a jemně mu nadzvedl bradu. „Ty… jsi pořád pod vlivem lektvaru proti bolesti.“ usoudil.

Harry si odfrkl. „Nejsem. Jen mě to pořád bolí, takže…“

„Nemyslím ten účinek. Zdá se, že jsi trochu… náchylný k jeho vedlejším účinkům. Měl jsem si to uvědomit.“ řekl starší muž. „Přinesu ti něco, po čem přestaneš být tak omámený.“

„Jak jsi poznal, že se cítím nějak divně?“ zeptal se Harry, víc než trochu překvapený.

Severus se na něj jen slabě usmál, než vyšel z pokoje.

 

***

 

Ať už mu Severus podal cokoli, zabralo to rychle – a bylo to odporné. Během minuty po spolknutí malé pilulky účinek lektvaru proti bolesti očividně odezněl – a Harry si najednou uvědomil všechny možné způsoby, jakými ho celé tělo bolelo.

„Jak zlé to je?“

„Dost zlé.“ procedil skrz zuby.

„Vezmi si raději tenhle. Nebude tak účinný, ale zůstaneš… víc sám sebou.“ řekl druhý muž a podal mu další lektvar.

Harry ho spolkl – a během další minuty či dvou si jeho tělo téměř úlevně oddechlo, jak bolest ustoupila. Tiše si povzdechl a uvolnil se zpátky do postele. „Děkuju. Tohle je o něco lepší.“ přiznal.

„Měl jsem na to přijít dřív. Omlouvám se. Nezněl jsi… úplně jako ty.“

Harry se zachichotal. „Jo? Která část?“

„Ta, kde jsi mě žádal, abych se tě dotýkal.“ odsekl starší muž.

Usmál se, srdce se mu rozbušilo. Teď by to nejspíš neřekl, ale… ale… bylo nekonečně jednodušší navázat na to, co už ze sebe jeho omámené já dostalo. „Pořád bych to chtěl.“ přiznal, i když i jemu samotnému zněl hlas méně jistě.

„Prosím?“ Snape zněl přiškrceně.

„Říkal jsem, že by mi to pořád nevadilo. Jestli… jestli chceš.“

„Ty chceš, abych se tě dotýkal?“

Harry si povzdechl a znovu se otočil na břicho. Cítil, jak mu temný pohled druhého muže doslova propaluje zátylek. „Vždycky se mi líbilo, když ses mě dotýkal.“ přiznal.

„Ne vždycky.“ odpověděl Snape okamžitě.

Harry se lehce zavrtěl. „Víš, jak to myslím. Nemusíš. Jestli nechceš, hůlka je taky v pohodě.“ řekl.

Vedle něj zaznělo tiché, temné pobavení – Severus přistoupil blíž. „Řekl jsi mi tehdy 'jako předtím'.“ řekl lehce. „Předtím kdy?“

Harrymu trvalo několik vteřin, než pochopil, že naráží na jeho tehdejší prosbu vrátit všechno „jako dřív“, když po Silvestru spanikařil. Ušklíbl se. Kdy vlastně? Kam až to chtěl vrátit? A chtěl vůbec? Teď, když věděl to, co věděl... Když si přiznal, že něco cítí…

„Ne... vůbec ne předtím.“ rozhodl se. „Tohle může být prostě potom. S… s novými pravidly. Jestli chceš.“ Připadal si hloupě, že to vůbec navrhuje, ale nic lepšího ho nenapadlo.

Na spodní části jeho šíje spočinul prst.

Harry se pod tím opatrným, zkoumavým dotekem uvolnil.

„Jak moc… tě znepokojují moje… úmysly? Nebo moje myšlenky, když už jsme u toho.“ zeptal se Severus tiše a váhavě.

Harrymu poskočilo srdce. „Vůbec. Ani trochu. Věřím ti. A kdyby ti náhodou připadalo, ehm, zajímavé se mě dotýkat… bral bych to jako lichotku.“ řekl a uvnitř umíral hanbou.

„Dokonce i teď…?“ zeptal se Severus a položil celou dlaň na Harryho kůži.

„Dokonce i teď. Věřím ti. Slibuju.“ odpověděl – a myslel to vážně.

„Merline, ty jsi blázen.“ zašeptal Severus – Harry si zvláštním způsobem nebyl jistý, jestli mluví k němu, nebo sám k sobě, a tak jen zůstal ležet a čekal. Matrace se vedle něj prohnula a o chvíli později se jeho ramene dotklo něco chladivého.

Severusův stisk byl jistý, ale ne hrubý – očividně přesně věděl, co dělá.

Harry vydržel mlčet celé dvě minuty, než mu z úst uniklo první naprosto nestydaté zasténání, když Severusův palec zatlačil na citlivé místo a zelená mast okamžitě utišila pálivou bolest.

Severus ztuhl a Harry tiše zakňoural. „Prosím, pokračuj?“ požádal.

„Neublížil jsem ti?“

„Je to příjemné.“ ujistil ho.

Snape si povzdechl, ale pokračoval.

Jeho pokus mlčet po tom přerušení nedopadl o nic lépe. Kousal se do rtu, aby potlačil zvuky, které z něj doteky vyluzovaly, ale bez jediného úspěchu. Zakňoural, povzdechl si a zasténal skoro pokaždé, když Severus zabořil prsty do některého z jeho svalů.

„Jak můžeš být v tomhle tak dobrý?“ zasténal nakonec rozpačitě, když slyšel, jak rozhozeně jeho hlas zní.

Severus lehce zalapal po dechu. „Praxí. Během válek jsem… se velmi často musel starat o vlastní bolavé svaly. Jakmile se naučíš anatomii, je to… snadné.“

Harry zasténal. „To jsou kecy.“ zamumlal. „Určitě nějak podvádíš pomocí magie.“ dodal s povzdechem.

Snape se tiše zasmál, spokojeným zvukem, který měl Harry rád – a už nějakou dobu ho neslyšel. „Nepodvádím.“

„Tak za to může ta tvoje zelená hmota.“

„Moje co?“

„Ta věc, kterou do mě vtíráš.“

„Lektvar, který ti ulevuje od modřin a bolesti svalů, ano.“

Harry se ušklíbl. „Modřin? Už teď? Vypadá to opravdu tak špatně?“

Druhý muž se na okamžik odmlčel. „Byl jsi dost potlučený. Černý, modrý i zelený. Většina už ale vybledla.“

Harry tentokrát zasténal otráveně. „Skvělé. Není divu, že ses mě zdráhal dotýkat, nejspíš jsem vypadal napůl mrtvý.“ zamumlal a přemýšlel, proč ho to nenapadlo dřív.

Jeden prst ho překvapil lehkým pohlazením po lopatce. „Jestli se bojíš o svou… přitažlivost, můžu tě ujistit, že málokoho odradí pár modřin.“ řekl starší muž uklidňujícím hlasem.

Harrymu poskočilo srdce a strašně moc se chtěl otočit, ušklíbnout se a zeptat se Snapea, jestli patří mezi to „málokdo“, chtěl se k němu naklonit, políbit ho, obejmout ho a říct mu…

„Hotovo.“ oznámil Snape a Harryho malá fantazie splaskla jako propíchnutý balónek.

„Děkuju.“ řekl upřímně, jen trochu rozpačitě. „Vážím si toho.“

„To nic. Ještě si odpočiň. Zítra ani pozítří nepůjdeš učit. Tu… „zelenou hmotu“, jak jsi ji nazval, bude potřeba nanést ještě jednou nebo dvakrát.“ řekl. „Teď se zkus vyspat. Lektvary budou během spánku působit lépe.“

Harry si povzdechl – a jako by jeho tělo druhého muže poslechlo, rozevřela se mu ústa v obrovském zívnutí, až se mu zkřivily prsty u nohou a příjemně se napnuly svaly.

„Promiň, že ti zabírám postel.“ bylo to poslední, co zvládl říct, než znovu usnul.

Harry se probudil na zádech s náhlým uvědoměním, že právě chrápal. Měl trochu vyschlá ústa i nos – a skoro ještě slyšel ten strašně hlasitý zvuk, který ještě před chvílí vydával.

Když si všiml Severuse sedícího v přeměněném křesle v rohu pokoje, nejraději by se propadl do země.

„Já… chrápal jsem?“ zeptal se opatrně.

Temné oči se zvedly od knihy a obočí se pozvedlo. „Samozřejmě že ne.“ zalhal druhý muž naprosto plynule. „Jak se cítíš?“

„Dobře. Líp.“ přikývl Harry. „Vlastně o dost.“

„Další lektvar proti bolesti? Ten druhý?“ nabídl mu druhý muž.

Harry protočil ramenem. „Ne, jsem v pohodě. Ehm, nejdřív na záchod a pak možná ještě trochu té zelené hmoty?“ zeptal se pobaveně.

Snape si odfrkl. „Půjdu ji přinést.“ Harry se opatrně postavil a přešel k němu. „Jestli jsi si jistý.“ dodal Zmijozel.

Harry se váhavě sklonil a jednou rukou ho krátce objal. „Jsem. Předtím to bylo příjemné.“ zamumlal, pak se odtáhl a rychle zamířil do koupelny.