Probudil se trochu omámený a v bolesti, s jemnou kovovou pachutí v ústech. Chvíli mu trvalo otevřít oči – a když se mu to konečně podařilo, okamžitě si uvědomil, že ho příšerně bolí hlava – a že se nad ním sklání známá postava.

Okamžitě se uvolnil.

„Ahoj, Sevrusi.“ zamumlal trochu nezřetelně.

„Harry.“ zavrčel starší muž skoro výhružně. Tentokrát to na něj ale nemělo obvyklý účinek – ten zvuk mu jen nepříjemně škrábal v uších.

„C’ se st’lo?“ zeptal se.

„Spadl jsi. Ztratil jsi kontrolu a narazil do stromu. Napravil jsem ti rameno a dal ti léčivé lektvary.“ vysvětlil Severus.

Harry se uvolnil ještě víc a usmál se. „Dobře.“ Když se o něj staral Severus, bude v pořádku.

„Bolí tě to hodně?“

„Trochu.“ přiznal.

„To znamená, že tě to nejspíš bolí nesnesitelně. Mám lektvary proti bolesti, ale nechtěl jsem ti je dávat, dokud jsi byl v bezvědomí. Chceš jeden?“

„Jo.“ přiznal. Téměř okamžitě se mu u rtů objevila lahvička a on opatrně vypil hořkou tekutinu. „Díky.“ podařilo se mu říct a cítil se o něco lépe.

Donutil se podívat na staršího muže – jeho výraz byl přinejmenším trpký. „Je mi to líto, Harry.“

Slabě se usmál, zvedl ruku a opatrně ho pohladil po hlavě, přičemž dával pozor, aby ho neudeřil. „To nic. Není to tvoje vina.“

K jeho překvapení se Severus nad ním schoulil a opřel si čelo o Harryho hruď. Ležel pohodlně na něčem, co podle všeho byl sníh, zahřívací kouzla ho ale udržovala v teple. Neobratně objal staršího muže zespodu jednou rukou a překvapeně zjistil, že se třese.

„Hej, jsi v pohodě.“ řekl opatrně a druhou ruku mu položil na zátylek. „Neshodil jsi mě, jen jsem nebyl dost opatrný.“

„Já… tenhle… to koště ti mělo udělat radost.“ zašeptal.

Harry se tiše zasmál. „A taky udělalo. Opravdu. To není tvoje vina, že jsem z něj spadl. Prosím, netrap se tím.“ řekl a s úlevou zjistil, že už zase mluví normálně.

„Harry… já…“ začal.

Harry ho pevněji objal. „Můžeš mě vzít zpátky na hrad?“ zeptal se.

„Samozřejmě. Ale… budu muset letět. Tak daleko tě neunesu.“

„To je v pohodě. Vezmi svoje koště. Budu v pořádku.“ ujistil ho.

Starší muž se postavil a z nějakého důvodu vypadal naprosto zdrceně. Harry na pár okamžiků zavřel oči – vlastně možná na trochu déle, protože když je znovu otevřel, byl pevně přitisknutý k Severusovi a vítr mu čechral vlasy. Přitulil se k němu ještě blíž a ani se nesnažil rozhlédnout kolem sebe.

 

***

 

Příště se probral v posteli, v tmavém pokoji. Nebylo mu to hned povědomé, ale rychle si to spojil – byl v Severusově ložnici, pod jeho přikrývkou. Zívl, pořád se cítil trochu otupělý, ale rozhodně lépe než předtím. Severus nikde nebyl, a tak opatrně vyzkoušel, jestli se může normálně hýbat, a když zjistil, že ano, vstal.

Sotva našel rovnováhu, otevřely se dveře a dovnitř vešel majitel postele, ve které ještě před chvílí ležel. „Zpátky do postele.“ vyštěkl.

Harry ztuhl a poslušně se zase posadil. „Já… ehm, už je mi líp?“

„To ano, ale ještě nejsi úplně v pořádku.“ odpověděl Severus klidně – mnohem jemněji. Harry našpulil rty a znovu se natáhl. „Vypij tohle.“ přikázal a podal mu lahvičku. Harry poslechl a spolkl hustou tekutinu.

„Jak zlé to bylo?“

„Několik zlomených kostí, otřes mozku a krvácení z nosu. To všechno je už zahojené. Příštích pár dní tě ale nejspíš budou dost bolet svaly.“ odpověděl starší muž. Když Harry přikývl, rozhostilo se ticho – nepříjemné, tísnivé ticho.

„Severusi?“ oslovil ho opatrně.

Okamžitě se na jeho tváři objevil ten napjatý výraz jako předtím. „Jak… se cítíš?“ zeptal se.

Harry se usmál. „Líp. O hodně líp. A co ty? Jsi v pořádku?“

„Ne já jsem byl zraněný.“

Harry na něj přimhouřil oči. „A taky jsi za to nemohl.“ podotkl a měl podezření, že právě v tom je problém.

Snape sebou trhl. „Já… dal jsem ti to koště. A… předletěl jsem tě tím zrychlením. Polekal jsem tě.“

Harry si odfrkl. „To jo, ale kontrolu jsem ztratil já. Prosím, neobviňuj se. Postaral ses o mě skvěle.“ řekl. Když se nedočkal odpovědi, povzdechl si. „Pojď sem?“

Snape pomalu poslechl a posadil se na okraj postele.

Když Harry natáhl ruku po jeho dlani, starší muž ji bez váhání přijal. Harry povzbudivě stiskl jeho prsty. Lehce za ně zatáhl a k jeho překvapení se Severus vůbec nebránil, schoulil se k němu a bez váhání si opřel čelo o Harryho krk.

Pevně ho objal.

„Neobviňuju tě. Nic jsi neudělal. Byl jsem lehkomyslný. Oba víme, že to dělám pořád, i bez jakékoli tvé pomoci.“ Jedinou odpovědí bylo odfrknutí – ale i to bylo lepší než nic. „Spíš bys měl být na mně naštvaný.“ pokračoval. „Snažím se být lepším kamarádem a při první příležitosti ti zase přidělám starosti.“ posteskl si. V ohbí jeho krku se ozvalo další tiché odfrknutí – Harry ale ještě neskončil. „Musíš si myslet, že jsem naprostý idiot, když na sebe pořád přitahuju průšvihy… a přesto jsi tu byl, abys mě zase zachránil.“ připomněl mu. „Dokonce sis připadal provinile, přestože jsi za nic nemohl.“ zopakoval a sevřel ho ještě pevněji. „Děkuju ti. Strašně moc děkuju, že se o mě staráš.“ zašeptal.

Severus se proti němu nepatrně uvolnil – ale pořád ne úplně.

„Víš, když jsem se probral v tom sněhu, uviděl jsem tě nad sebou a okamžitě jsem věděl, že budu v pořádku.“ přiznal.

„Ach.“ vykoktal starší muž rozpačitě.

„Děkuju, Severusi.“

Odpovědí mu bylo jen drobné přikývnutí do jeho krku – a pak pomalu cítil, jak z druhého muže odchází všechno napětí, zatímco Harry znovu usnul.