„Dobré ráno.“ řekl rozpačitě a měl pocit, že se mu srdce každou chvíli prodere ven krkem.

„Dobré ráno.“ odpověděl Severus, aniž by se na něj podíval.

„V-Vyspal ses dobře?“

„Moc ne.“ odpověděl Snape a pohlédl na něj. „Byl jsem… zaměstnaný myšlenkami.“

„Tou knihou, nebo…“ zarazil se uprostřed věty, protože si teprve teď uvědomil, jak hloupé bylo vůbec se čtyřicetiletého muže ptát, jestli ležel vzhůru – stejně jako Harry – kvůli jejich polibku.

„Nebo.“ odpověděl starší muž, jako by to byla nějaká skutečná odpověď.

Harry zrudl a posadil se vedle něj, přičemž se pustil i do své snídaně.

„Mám… čekat, že mě budeš zase ignorovat?“ zeptal se starší muž a upil trochu čaje.

„Ty… co?“

„Kvůli tomu, o co jsem… tě včera večer požádal.“ řekl Zmijozel a neklidně se zavrtěl.

Harrymu to několik vteřin vůbec nedocházelo. „A-Aha!“ vykoktal, když mu to konečně došlo. „Ne, ne. Proboha ne. Já… já jsem se taky moc nevyspal, to je celé. Promiň, víš přece, že rána moc nezvládám.“ řekl s drobným úsměvem.

„Kvůli… mně?“ zeptal se starší muž.

Harry si povzdechl a poté, co se ujistil, že je nikdo nevidí, se k němu naklonil a rychle ho jednou objal kolem pasu. „Ne. Kvůli ničemu, co jsi udělal, rozhodně ne kvůli tomu polibku. Bylo to… ehm, to, co jsi chtěl?“ zeptal se a připadal si jako puberťák už jen proto, že se na to ptá.

Tmavé oči na něj nevěřícně pohlédly. „Ty… Harry…“ Severus si zhluboka povzdechl. „Samozřejmě že ano.“ odpověděl – a pak pomalu, opatrně natáhl ruku a lehce přejel prsty po Harryho ruce ležící na stole.

Srdce se mu v hrudi podivně rozbušilo a Harry se na něj co nejveseleji usmál.

„To rád slyším.“ rozhodl se, než se znovu pustil do cereálií.

 

***

 

Otevřel dveře hned, jak uslyšel zaklepání. Od obnovení výuky uběhl sotva týden a on byl úplně vyčerpaný.

„Ahoj.“ pozdravil a bezstarostně se usmál na svého přítele.

„Harry. Máš čas?“

„Ne.“ zalhal bez mrknutí oka. „Je neděle. Co se děje?“

„Napadlo mě, jestli bys mi nemohl věnovat hodinku nebo dvě.“

„Kolik jen budeš chtít.“ odpověděl s úsměvem. Ať Severus chtěl cokoli, muselo to být lepší než opravování – teď měl na starosti skoro všechny práce z přeměňování – a ještě navíc se hloupě nabídl, že pomůže Trelawneyové. Chyba, kterou už nejspíš nikdy nezopakuje, jakmile uviděl, co její studenti dokážou napsat.

Vyšel s druhým mužem na chodbu. „Kam jdeme?“ zeptal se.

„Uvidíš. Pojď za mnou.“ odpověděl starší muž samolibě.

Harry se uchechtl a vydal se za ním – až k hlavnímu vchodu a ven. Než stačil cokoli říct, Severus je oba zahřál kouzlem a společně se vydali směrem k jezeru kolem třpytivého, téměř nedotčeného sněhu.

Usmál se. „Bradavice jsou ve sněhu nádherné. Je to tak krásné.“ přiznal.

„Musím souhlasit.“ odpověděl jeho přítel s jemným úsměvem. „Náš cíl je támhle.“ ukázal do zcela nedotčené pláně pokryté sněhem. Harry tam neviděl vůbec nic zajímavého, ale přikývl a vydal se tím směrem. Šlo se dost těžko, sníh mu sahal trochu nad kotníky, když se jím brodil. Po několika metrech se otočil zpátky na Snapea – který pořád stál na místě a schovával pobavené uchechtnutí za ruku.

„Co?“ vyhrkl Harry rozpačitě, aniž by věděl proč.

„Pottere… já umím létat.“ připomněl mu starší muž.

Harry ztuhl a pak se rozesmál. „Já zapomněl. Není pozdě, abys mi pomohl?“ zeptal se s nadějí a roztáhl k němu ruce.

Severus se na něj několik vteřin jen díval, pak si odfrkl a plynule se vznesl do vzduchu. Přistál přímo před Harrym, objal ho kolem pasu a přitáhl si ho blíž.

Harry se usmál, spokojeně se opřel tváří o jeho hruď a zavřel oči. Nebylo to daleko – letěli sotva několik vteřin, než znovu přistáli, a paže kolem jeho pasu povolila.

Vzhlédl a překvapeně zjistil, že se od něj Severus úplně neodtáhl.

Lehce naklonil hlavu a připomněl si ten polibek, jaký byl, jaký by byl znovu, kdyby… Harry ustoupil o krok a Snape ho bez námitek pustil. Pořád ještě nenašel vhodnou chvíli přiznat se, promluvit si o tom, co chce on – a co možná chce ten druhý.

„Děkuju.“ řekl se srdcem bušícím jako o závod.

„Rádo se stalo. Otoč se.“ vyzval ho starší muž.

Harry poslechl a usmál se, když poznal Snapeovo černé koště, které se vznášelo před ním. Chvíli mu trvalo, než si všiml druhého koštěte za ním. Bylo stejně bílé, jako bylo Severusovo černé, zdobené zlatými a mosaznými prvky na násadě i proutí. Ve třpytu sněhu ho předtím vůbec nezahlédl.

„Proboha!“ zalapal po dechu, ohromeně a nadšeně se prodral sněhem k bílému koštěti. „Už dorazilo?“ zeptal se zbytečně.

„Dorazilo.“ potvrdil Severus stejně zbytečně a sáhl po svém vlastním koštěti.

„Můžu?“ zeptal se Harry a prsty ho svrběly touhou dotknout se naleštěné násady.

Starší muž se zasmál. „Jen do toho. Napadlo mě, že by sis možná… rád vyzkoušel, kdo je rychlejší.“ pronesl.

„Stejné zaklínadlo jako u tohohle?“ zeptal se.

„Ano.“ přikývl Snape.

Harrymu divoce bušilo srdce, když nasedl na koště. Působilo skoro úplně stejně jako Severusovo – jen násada byla o něco kratší. Posunul se, dokud se neusadil pohodlně, a pak se podíval na druhého muže.

„Nejlepší dárek na světě.“ řekl a sledoval, jak si starší kouzelník odfrkl a nasedl na své vlastní.

„Připraven?“ zeptal se Snape pobaveně.

„Tak pojď!“ zavyl Harry a naklonil se dopředu.

Harry si od dětství nepřipadal tak bezstarostně jako teď, když se ve vzduchu řítil sem a tam a snažil se chytat nebo naopak uhýbat vločkám sněhu. Padaly velké, pomalé vločky, které mohl sledovat jednu po druhé a jednotlivě je chytat, a byla to dost možná ta největší zábava, jakou kdy jako dospělý zažil.

Jen matně si uvědomoval, že Severus drží krok s ním, zvlášť když se začal jen tak hloupě bavit. Starší muž se k tomu nepřidal, ale zůstával poblíž, černá šmouha ve světě složeném téměř jen z bílé.

Nakonec, když ho dovádění se sněhem omrzelo, otočil se zpátky ke svému příteli a přiletěl tak blízko, že se špičky jejich košťat lehce dotkly. Snape si odfrkl a o chvíli později už letěl vedle něj.

„Bavil ses dobře, spratku?“ zeptal se samolibě.

„Vždyť víš, že jo. Bože, to byla taková zábava.“

„Bylo to na tobě vidět.“

„Dáme si závod zpátky?“ zeptal se dychtivě.

„Závod?“

„O sázku.“ opravil ho.

„A co bys ode mě chtěl vyhrát, že je k tomu potřeba sázka?“ zeptal se Zmijozel kysele.

Harry pokrčil rameny. „Vsadím sklenku své whisky proti sklence tvé skotské?“ navrhl pobaveně.

„Aha, takže něco, co bych ti stejně dal?“

Harrymu se trochu zrychlil tep. „Ledaže bys chtěl vsadit něco jiného?“

Starší muž pomalu zavrtěl hlavou. „Tak tedy… k bližšímu okraji Zapovězeného lesa?“ navrhl – právě teď byli daleko za jeho hranicí, někde ve skotských kopcích.

„Beru.“ odpověděl Harry.

Snape se zlomyslně usmál.

Harryho úsměv se ještě rozšířil, když zaujal startovní pozici a na okamžik pohlédl na staršího muže. Snape seslal kouzlo – opožděnou jiskru, která měla označit začátek závodu.

Čekali několik vteřin, Harrymu bušilo srdce, dokud před nimi nevybuchly zelené a stříbrné jiskry a oba nevystřelili vpřed. Letěli tak rychle, že se kolem nich ozvalo hlasité prásknutí podobné přemístění, které téměř přehlušilo Harryho smích. Pojistku koštěte zrušil ještě před startem, a tak se velmi rychle dostal na maximální rychlost – nijak ho nepřekvapilo, že Severus letí přesně vedle něj. Přitiskl se níž ke koštěti a snažil se co nejlépe splynout s násadou. Díky menší postavě měl nepatrnou výhodu a snažil se ji využít.

Na pár okamžiků se dostal před něj právě ve chvíli, kdy se před nimi objevil okraj lesa – pak ho ale předlétl černý záblesk a získal výrazný náskok.

Harry překvapeně vykřikl a na okamžik ztratil kontrolu, koště prudce uhnulo doleva – a vzápětí stejně prudce doprava. Vyklouzla mu násada z rukou a jen tak tak ji udržel sevřenou nohama, aby z ní nespadl úplně.

Jenže při té rychlosti ho setrvačnost vymrštila dopředu, několikrát ho otočila kolem dokola, až vůbec netušil, kde je nahoře a kde dole. Zleva zaslechl výkřik – a pak do něčeho narazil. Rameno mu s odporným křupnutím narazilo do něčeho tvrdého – možná do stromu, možná do země, nebyl si jistý – a pak se svět ponořil do tmy.