Harry si přejel rukama po košili přinejmenším podesáté od chvíle, co se oblékl – deset minut předem, přestože věděl, že starší muž přijde přesně jako vždy.

Zhluboka se nadechl a prohlédl si, co připravil – jeho dvě křesla byla přeměněná na pohovku do tvaru L, před ní stál malý konferenční stolek a na něm ležel dárek, který pro něj připravil. Znovu si vzal to nejlepší oblečení, dokonce schválené Hermionou – a teď už jen musel čekat.

Čekání bylo samozřejmě děsivé – nejen proto, že nevěděl, co se stane, ale také proto, že měl čas přemýšlet, a to bylo to poslední, co chtěl. Přemýšlení znamenalo vracet se k tomu, o čem mluvil s Hermionou. K tomu výslechu o sobě, o Severusovi a o nich. Bože, nejradši by se propadl.

Přemýšlet bylo… špatně.

Na dveře se ozvalo zaklepání a on sebou trhl, jako by na něj vůbec nečekal.

Se srdcem bušícím až v krku spěchal ke dveřím a prudce je otevřel. „Ahoj. Pojď dál.“ přivítal ho vesele.

Temné oči přelétly po místnosti. „Předpokládám, že vaše… schůzka už skončila?“ protáhl druhý muž.

Harry zamrkal. „Moje co?“ zeptal se poněkud napjatě.

„Slečna Grangerová.“ řekl druhý muž a založil si ruce na prsou.

Harry odfrkl. „Ta ne… přece víš, že jsme jen kamarádi. Je s Ronem.“

Zmijozel se ušklíbl. „Ve srovnání s Weasleym jsi naprosto jednoznačné zlepšení.“

Harry se zasmál. „To bylo zlé, i když to vlastně byla poklona. Ale ne, jen… potřeboval jsem si s někým promluvit. Od té doby, co jsem se rozešel s Ginny, už si s Hermionou nejsme tak blízcí.“

„Ach.“ řekl starší muž rozpačitě a nervózně přešlápl. „Omlouvám se za to nedorozumění.“

„To nic. Hermiona je pro mě jako sestra.“ řekl lehce a navedl staršího muže k pohovce. Severus ho poslechl a na Harryho pobídnutí se posadil poblíž rohu. Harry se usadil hned na druhé straně, dost blízko na to, aby se jejich kolena při dosednutí dotýkala.

Nalil jim oběma pití a podal Severusovi jeho sklenku.

„Kolik jich dnes už bylo?“ zeptal se starší muž.

Harry se uchechtl. „Dvě před obědem, jedna po něm. Nejsem… neopil jsem se.“ řekl lehce.

„Hm.“ zamručel starší muž a zadíval se na whisky.

„Všechno nejlepší k narozeninám, Severusi.“ řekl tiše a pozvedl sklenku. Starší muž bez zaváhání cinkl svou o Harryho. „Tamto je tvůj dárek, jestli chceš.“

„Pořídil jsi mi dárek, i když jsme… spolu nemluvili?“

Jemně se usmál. „Měl jsem ho už nějakou dobu… ale stejně bych… říkal jsem ti, že nikdy nechci přestat být tvůj kamarád. Jen jsem… potřeboval trochu času.“

„Omlouvám se, že to znovu vytahuji.“ překvapil ho Snape, když si dárek vzal. Harry se usmál a posunul se blíž, až do rohu pohovky, aby lépe viděl.

Starší muž opatrně rozbalil balicí papír, jako to dělal vždycky, a vytáhl knihu uvnitř. „Je začarovaná.“ poznamenal, nejspíš zbytečně.

„Tohle je… ach, jeden ze Zmijozelových deníků.“ řekl Snape. „Ozdobný, ale vzácný.“ dodal s úsměvem. „Děkuji, Harry.“

„Zmijozelský dárek pro zmijozelského muže.“ odpověděl lehce. „Ale není jen na ozdobu. Můžeš si ho přečíst, jestli chceš.“

Starší muž odfrkl. „Je zamčený. Zaklel ho sám Zmijozel. Existuje jich sedmnáct a ani jediný se nikdy nepodařilo otevřít.“

Harry se usmál, vzal knihu a otevřel desky. „Ukázalo se, že je zamčená hadím jazykem. Asi nikoho nikdy nenapadlo slušně požádat v hadí řeči.“ řekl se smíchem.

Měl obrovskou radost z naprosto ohromeného výrazu na tváři staršího muže.

„Ty jsi mi dal svou knihu. Myslím, že by tě moc nebavily moje čmáranice ve školních sešitech, ale říkal jsem si, že tohle… tohle by se ti mohlo líbit. Budeš první člověk po tisíci letech, kdo si ji přečte. A to se přece na vedoucího Zmijozelu sluší.“ řekl Harry s úsměvem.

K jeho překvapení si Snape povzdechl a sklonil se, opřel si obličej do dlaní, lokty o stehna, shrbený nad knihou. Harry několik vteřin čekal, ale starší muž se už nepohnul.

„Severusi?“ zeptal se opatrně a přejel mu rukou po rameni.

„Chvilku, Harry.“ řekl poněkud přiškrceným hlasem.

„Dobře.“ souhlasil. „Chceš, abych tě nechal o samotě?“ zeptal se a připadal si trochu hloupě, že to vůbec nabízí – vždyť byli v jeho pokoji.

„Chci—“ sykl starší muž. „Ne, to nechci.“ opravil se. „Harry… tohle je…“

Harrymu se v hrudi usadil zvláštní pocit porozumění. „Všechno nejlepší k narozeninám, Severusi. Děkuju, že jsi takový, jaký jsi.“ zašeptal téměř neslyšně, než staršího muže pevněji objal, hluboce spokojený s tím, jak se k němu Severus přitiskl také.

 

***

 

„Líbí se ti to?“ zeptal se Harry sotva po patnácti minutách. Nohy měl natažené přes klín staršího muže, aniž by se ho dotýkal víc než patami opřenými o vnější stranu Severusova stehna.

„Samozřejmě, Harry.“ potvrdil starší muž se slabým úsměvem.

Harry si tiše povzdechl. „Je… co se děje? Nemáš dobrou náladu?“ zeptal se. Už zkusil skoro všechno, na co si dokázal vzpomenout, zmínil snad každou možnost, která by mohla být příčinou.

K jeho překvapení starší muž tiše zamručel. „Je mi… dnes je mi íičtyřicet, Harry.“

„Já vím. Podle kouzelnických měřítek jsi sotva dospělý.“ řekl Harry co nejjemněji.

Starší muž se slabě zasmál. „Možná… ale dnes se cítím na sto let. I kdyby se nestalo… to, co se stalo… stejně si nemyslím, že bych dnes večer byl zrovna příjemná společnost. Promiň.“

„Neomlouvej se. Je… můžu ti nějak zlepšit náladu?“ nabídl.

„Ne.“ odpověděl Snape příliš rychle.

„Co se děje? Něco tu je, že ano?“

Starší muž zaklonil hlavu a jeho výraz byl téměř bolestný. „Nemůžu.“ řekl tiše.

„Proč ne? Je to… něco, co ti můžu dát? Nebo udělat?“ zeptal se Harry opatrně.

„Ne. Já… ne. Bylo by… manipulativní už jen o to požádat.“ řekl starší muž hořce.

Harry se zamračil, trochu zaskočený. „Jak to myslíš?“

„Myslím tím, že by nebylo fér o to žádat. Že bys nejspíš souhlasil, ale… ale bylo by to špatně.“ řekl starší muž trpce.

„Špatně.“ zopakoval Harry.

Snape se na něj podíval. Jeho tmavé oči byly na okamžik téměř příliš intenzivní.

„Ale ano.“ řekl starší muž. „Zapomeň na to. Omlouvám se, že nemám lepší náladu.“ dodal, jemně Harrymu odsunul nohy a postavil se. „Měl bych se vrátit, než řeknu něco, čeho budu opravdu litovat.“

Harry ho chytil za zápěstí dřív, než stačil odejít, a málem přitom spadl z pohovky. „Severusi, no tak. Promluv si se mnou.“ požádal ho. „Co chceš?“

Starší muž se na něj na okamžik podíval tak sklíčeně, že by Harry udělal téměř cokoli, aby ten výraz zmizel. Pak se ty oči zavřely a starší muž si vysmekl zápěstí. „Dal bys mi to, kdybych si řekl, a bylo by to špatně.“ zopakoval.

Harry vyskočil na nohy, na okamžik se nebezpečně zapotácel – alkohol, který vypil, se konečně pořádně ozval. Starší muž ho pohotově zachytil a zabránil mu spadnout. Harry se ho přidržel a přitáhl si ho ještě blíž. „Proč by to bylo špatně?“

Prsty mu přejely ofinu. „Ze stejného důvodu, proč bylo špatně s tebou kouřit. Protože… protože to pro nás oba neznamenalo totéž.“ řekl tiše, chraplavým hlasem.

„Totéž?“

„Ty jsi byl zmatený. Já jsem byl… vzrušený. Ty jsi byl zvědavý. Já jsem… toho využíval.“

Harry si odfrkl. „Čeho využíval? Toho, že jsem dělal přesně to, co jsem chtěl?“

„Ale prosím tě, Pottere.“ vyštěkl najednou starší muž. „Byl jsem tam, když jsi…“

Harry nespokojeně vydechl. „Jo, byl jsi tam, když jsem zpanikařil, a byl jsi tam i tehdy, když jsem ti řekl, že jsem skoro týden plánoval všechno, co tomu předcházelo, ne? Teda… skoro všechno. Nikdy jsi mě nevyužíval, Severusi.“ zasyčel rozzlobeně – rozzlobeně kvůli svému příteli.

„Opravdu ne?“ zeptal se klidně. „Není snad právě tohle využívání? Vzrušovat se z něčeho, co je pro druhého člověka… nevinné?“

„Ono to zas tak nevinné nebylo, že?“ zeptal se Harry s hořkým smíchem. „Možná jsem byl moc… moc natvrdlý, abych to viděl, ale nevinné to nebylo.“

„Příliš natvrdlý, aby sis toho všiml. Tolikrát jsem přemýšlel… Ale asi máš pravdu.“ Prsty mu přejely po čele a obkreslily jizvu.

„Přemýšlel o čem?“ zeptal se, i když ještě než domluvil, věděl, že odpověď nedostane. A skutečně, Snape mlčel. Harry ještě několik vteřin čekal, než přistoupil o něco blíž. „Severusi… co chceš?“

„Kdybys to věděl…“

„Dal bych ti to, kdybych mohl.“

„Já vím. Ale bylo by špatné využívat proti tobě tvoje… výčitky.“

Harry si povzdechl. „A kdo říká, že bys mě k tomu musel manipulovat? Třeba mi to nebude vadit.“

„Vadilo.“ odpověděl starší muž klidně. „Je… těžké tě od něčeho odradit.“

Harry se slabě usmál a přemýšlel, jak ho nejlépe přimět, aby to konečně řekl. Přejel prsty po jeho zádech a přitáhl si ho blíž. „Dobře… zeptám se už jen jednou. Jsou tvoje narozeniny a já chci, abys byl šťastný. Řekni mi, co by sis přál, Severusi.“ požádal ho a pevně ho objal.

Ozval se tichý smích, tak slabý, že ho sotva zaslechl, a prsty v jeho vlasech zmizely.

„Přál bych si… požádat tě o polibek.“ zašeptal Snape se zavřenýma očima a s tváří odvrácenou stranou, jako by se styděl.