Seděli v křeslech – on v Severusově, Hermiona v jeho. „J-Jak se má Ron a Ginny?“

Hermiona se usmála. „Dobře. Líp. Ginny se, ehm, začala zase s někým vídat. Doufám, že ti to nevadí?“

„Samozřejmě že ne.“ odpověděl upřímně. „Je to krásná holka, měla by.“ řekl a přikývl.

Jeho kamarádka viditelně polevila. „To jsem ráda. Je to, ehm, Neville. Zatím to vypadá, že jim to klape.“

„To rád slyším. A Ron?“

„Ehm, momentálně je naštvaný na tebe i na Ginny. Že mu to neřekla. Je to… na bystrozorském výcviku to teď nemá jednoduché. Přejde ho to.“

„Aha. To mě mrzí.“ řekl upřímně.

„To bude dobré. Zlepší se to. S čím jsi vlastně potřeboval poradit?“ zeptala se.

Harry cítil, jak rudne, a nervózně se zavrtěl. „Ehm, pamatuješ si na toho… kamaráda?“

„Toho ‚nechodím s ním jen proto, že je to chlap‘?“ zeptala se s úsměvem.

„Mhm.“ potvrdil a zavrtěl se v křesle.

„Dobře?“

„No, ehm. Jsme… byli jsme… si blízcí.“ vykoktal a najednou si říkal, proč si tohle vůbec udělal. „Ještě jsme se víc… sblížili.“

Rozzářila se. „Takže s ním přece jen chodíš?“

„Ne! Vůbec ne!“ vyjekl. „Ale sblížili jsme se. A já… já zpanikařil. Dost. Týden jsme spolu vůbec nemluvili.“

„Ach, to mě mrzí. Snažíte se to dát zase do pořádku?“

„Ne, myslím, že už jsme to dali. Myslel si, že za to může on, že jsem, ehm… neovládl svoje hormony.“ řekl a nakonec si přivolal sklenku whisky. Na denní dobu kašlal. Hermiona odmítla. Zhluboka se napil a doufal, že mu tekutá odvaha ten rozhovor usnadní. Horší už to být nemohlo.

„Dobře.“ řekla a naštěstí se tvářila naprosto neutrálně. „A v čem je problém, když jste se… usmířili?“

„Že… že ho mám rád? Opravdu mi na něm záleží.“ řekl a uvědomil si, že ani alkohol mu nepomůže. „A já… já prostě…“ přerušil se s povzdechem.

„Máš ho rád… jako kamaráda.“ ověřila si.

„Rozhodně. A… mám pocit, že bych ho mohl mít... rád i víc. Kdyby byl žena, tak určitě.“ řekl s povzdechem – nikdy předtím si tu myšlenku vlastně nedovolil, ale…

„Jenže není, a proto si… nejsi jistý?“

„Já ani nevím, čím si vlastně nejsem jistý, Hermiono.“ zakňoural a dopil sklenici.

„Ehm, dobře. Takže ho máš rád. Jste si blízcí. A přitahuje tě?“

Zašklebil se. „O-Občas asi jo? Ale ne jako Ginny nebo Cho.“ bránil se.

„A co on? Víš, jestli přitahuješ ty jeho?“

Cítil, jak znovu rudne. „Trochu jo. Ř-Říkal, že… dobře vypadám.“

„Vždyť taky vypadáš dobře, Harry.“ řekla Hermiona s drobným úsměvem.

„Díky. Ehm, každopádně. Nikdy… nikdy neřekl ne nebo tak něco. Spíš říkal, že se mu líbilo, co jsme dělali.“

„A tobě… ne?“

„Jednou nebo dvakrát jsem… zpanikařil.“ přiznal. „Ale… nevadilo mi to, myslím?“

„Dobře? Tak v čem je problém?“

„Že… no… nevím. Mám pocit, že je něco špatně, ale…“ odfrkl si. „Připadám si jako idiot.“

„Vadilo by ti, kdybys ho měl rád? Romanticky?“

Otevřel ústa, že odpoví ano, ale zarazil se.

Vadilo?

Proboha, přemýšlel o Severusi Snapeovi.

„Znám ho už dlouho.“

„A?“

„Ehm… lidem by to připadalo… divné.“ řekl rozpačitě. Hermioně by to připadalo divné. Ron by s ním už nikdy nepromluvil, a o veřejnosti ani nemluvě…

„Takže tvůj problém jsou ostatní?“ zeptala se Hermiona poněkud soudícím tónem.

„Víš přece, jaké to je. Pamatuješ, když si všichni mysleli, že jsme spolu chodili ve třetím ročníku?“

Zachichotala se. „Jasně. Ale je to… opravdu všechno? To mi nepřipadá jako moc.“

Harry si povzdechl. „Mohl bych přijít o kamaráda. O hodně vzácného kamaráda.“

„Myslíš, že by tě odmítl?“

Harry se zamračil – nikdy nad tím nepřemýšlel. Odmítl by ho? Nikdy žádný z Harryho… „Nevím. On je…“ zarazil se a zamračil. „Nevím.“ řekl nakonec. „Myslím, že si může najít někoho lepšího, ale…“

Jeho kamarádka se rozesmála. „Lepšího než doslovného zachránce kouzelnického světa? Ty jsi vážně praštěný, Harry.“

Slabě se usmál. „Jo, je úžasný. Já jsem jen obyčejný chlap.“

„Úžasný, hm?“

„Řekl bych, že je stejně chytrý jako ty.“ poznamenal škádlivě.

„Tak si ho vezmi.“ prohlásila Hermiona se šťastným úsměvem. On jí ho oplatil.

„Jenže nevím, jestli by měl zájem o něco víc, než že si myslí, že vypadám docela dobře.“ řekl a podrbal se ve vlasech. „Nikdy jsem se ho neptal, co vlastně hledá. Jestli vůbec někoho hledá.“

„Je gay?“

„Jo.“ odpověděl nepřítomně. „Ze začátku se bál, že mi to bude vadit.“ vzpomněl si s odfrknutím.

Hermiona se zasmála. „A teď tu sedíš a přemýšlíš, jestli nechceš být víc než jen kamarádi.“

„Já… asi jo. Jsem prostě… idiot?“ zeptal se se slabým úsměvem.

„Samozřejmě že ne, Harry!“ zvolala Hermiona, opatrně vstala a přešla k němu. Posadila se na opěrku jeho křesla a lehce ho objala.

Překvapilo ho, jak uklidňující to bylo – jak moc mu od jejich rozchodu a hádky chyběla.

„Díky, Hermiono.“

Někdo zaklepal na dveře, a tak vstal a rozpačitě si promnul oči, aby nevypadal, že se každou chvíli rozbrečí. Otevřel dveře a víc než překvapeně za nimi našel stát Severuse. Na okamžik zpanikařil a ohlédl se přes rameno na Hermionu.

Otevřel dveře dokořán, aby ji druhý muž viděl sedět na opěrce jeho křesla.

„Ach, profesore Snape. Dobrý den.“ pozdravila Hermiona, vstala a uhladila si sukni. Zněla trochu nesvá – i když nejspíš ne tolik jako Harry.

„Slečno Grangerová.“ pozdravil ji jeho přítel poněkud chladně a pak se obrátil k Harrymu. „Přinesl jsem vám něco, co jste nechal… ve sborovně.“ řekl a vtiskl Harrymu do rukou svazek pergamenů. Harry je převzal a dobře věděl, že tam nic nenechal. Pergameny byly popsané Snapeovým rukopisem – poznámky, uvědomil si, o… bazilišcích. Usmál se.

„Děkuju. Že jste mi je přinesl.“ řekl upřímně.

„Ano, no… neuvědomil jsem si, že… něco přerušuji.“ odpověděl druhý muž stroze, otočil se na patě a odešel.

Harry ještě dobrých pět vteřin zíral na zavřené dveře, než zavrtěl hlavou, odložil pergameny na noční stolek a vrátil se k Hermioně.

„Promiň.“ řekl, posadil se a usmál se, zatímco v duchu pořád přemýšlel, co se to právě stalo.

„To nic.“ odpověděla se smíchem. „Tak jak dlouho už nechodíš s naším bývalým profesorem?“ zeptala se vesele.

Harry tiše zasténal.