Několik vteřin na sebe jen hleděli, než si Harry odkašlal a pokračoval. „To nechci. A myslím, že ani ty ne.“ odhadl.

Zmijozel se zamračil.

„Nebo… je to to, co chceš?“

„Samozřejmě že ne.“ odsekl druhý muž drsně. „Víš, že není.“

Harrym se přelila vlna úlevy a natáhl k němu ruku. Severus ji po chvíli přijal, přistoupil blíž a opatrně propletl jejich prsty. „Ani pro mě ne. Nevadí mi se tě dotýkat. Ale já… já nejsem gay. A neměl jsem… bylo to nevhodné. A je mi to líto.“ řekl tiše.

Snape přikývl. „Rozumím. Nic mi nedlužíš, ale tvou omluvu přijmu, pokud ti pomůže cítit se lépe. Celý ten… rituál, jak jsi tomu říkal, měl ta pravidla z nějakého důvodu.“

Usmál se. „Jo. Máš pravdu. Ale za to, že jsem utekl, se ti omluvit musím. Zachoval jsem se k tobě otřesně.“

Druhý muž si odfrkl a lehce stiskl Harryho prsty. „Byl jsi… zaskočený. Bylo to na tebe příliš. Jak jsem říkal. Několik dní, kdy jsme spolu nemluvili, sotva představuje nějaký velký problém.“

„Ale myslel sis, že už nebudem… už s tebou nechci být kamarád, že ano?“

Zmijozel neodpověděl – nemusel. Harry odpověď stejně znal.

Potlačil další vlnu paniky, udělal krok vpřed a opřel se o staršímu muži o hruď. „Slibuju, že to už nikdy neudělám. Nikdy. Budu tvůj přítel tak dlouho, jak jen budeš chtít.“ řekl Harry.

„Smím?“ zeptal se starší muž – Harry přikývl, aniž by věděl, co má na mysli, a aniž by mu na tom záleželo.

Jedna paže se mu obtočila kolem ramen a lehce ho objala – pak už ne tak lehce. Ucítil náhlý otřes v Severusově těle a nechal se o něj opřít, zatímco Snapeův stisk sílil s každým okamžikem.

Tehdy si uvědomil, že alespoň část, ne-li většina toho, co mu druhý muž říkal, musela být lež. Severus nebyl o nic klidnější než on, bolelo ho to stejně a nejspíš byl stejně zmatený.

A přesto… kvůli Harrymu všechno skrýval. Předstíral, že je v pořádku.

Tiše se rozplakal, prudce zvedl ruce a objal štíhlý krk, tiskl si druhého muže k sobě tak pevně, jak jen dokázal. „Strašně mě mrzí, že jsem ti ublížil, Severusi. Promiň, že jsem t-tak hloupé, hormonální děcko.“ vypravil ze sebe trpce.

Jedinou odpovědí mu bylo tiché, smutné uchechtnutí. „Máš odpuštěno. Já… já postrádal svého přítele.“ přiznal druhý muž neochotně.

Harry se znovu rozvzlykal a slzy mu konečně začaly stékat po tvářích, zatímco sevření ještě zesílil a držel se Severuse, jako by ho už nikdy nechtěl pustit.

Neměl tušení, jak dlouho se objímali – ale když se Harry konečně odtáhl a Severus ho pustil, měl pocit, jako by mu z ramen spadla obrovská tíha, jako by se to, co se stalo před týdnem, odehrálo před celými lety.

Těžce polkl. „Děkuju.“ řekl tiše.

Severus se usmál. „Ne, já děkuji. A… omlouvám se, že jsem… zanedbával sám sebe. Dokážu… přiznat, že to byl pošetilý způsob, jak se trestat za vlastní chyby.“ překvapil Harryho.

Odfrkl si. „Tak čokoládový dort. Pojď, dáme si oba kousek. Taky jsem toho k večeři moc nesnědl.“ zalhal.

Starší muž si odfrkl. „Dort není náhrada za jídlo.“

„Takže si nedáš kousek?“

Druhý muž se na něj zamračil.

 

***

 

„Nechtěl bys dnes povečeřet u mě?“ navrhl Harry o dva dny později při snídani. Opatrně navázali tam, kde jejich přátelství skončilo – sedávali spolu, povídali si, když se potkali. Jenže… dnes měl Snape narozeniny.

Snape ztuhl, vidlička se zastavila několik centimetrů od jeho úst.

„A neptej se mě, jestli jsem si jistý. Chci, aby to bylo… zase jako dřív. Jestli budeš chtít.“ vyhrkl Harry, protože mu nervy přerůstaly přes hlavu.

Odpovědí mu byl drobný úsměv – ale z nějakého důvodu se Harrymu zdál… skoro smutný.

Těžce polkl a sledoval, jak Snape pomalu pokládá vidličku. Najednou si nebyl vůbec jistý, jestli jeho pozvání přijme.

„Jako dřív?“

„Ano.“ potvrdil Harry. „Jestli… budeš chtít.“

Úsměv ještě zesmutněl a Harryho z toho rozbolelo u srdce.

„Budu rád. Přijdu k tobě v šest?“ zeptal se druhý muž tiše.

„To zní dobře.“ přikývl Harry než odešel – už měl dosnídáno. Měl v plánu jen opravovat práce ve svých komnatách, ale…

Pospíchal zpátky, otevřel letaxovou síť a s úlevou zjistil, že mu téměř okamžitě někdo odpověděl.

„Ahoj, Hermiono? Já… potřeboval bych poradit?“ vyhrkl a doufal, že jejich přátelství je zase v dost dobrém stavu, aby se na ni mohl obrátit.

Jeho kamarádka se usmála. „Ahoj, Harry! Ráda tě vidím. Jasně! U Tří košťat?“ navrhla.

Odkašlal si. „Tohle je spíš na… u mě, u skleničky whisky.“ zamumlal.

Podívala se stranou – skoro viděl, jak kontroluje čas a posuzuje ho. K jeho překvapení se jen usmála. „Tak já projdu k tobě. Za deset minut?“

„Jo. Díky.“ odpověděl slabě.