Vyhýbat se Severusovi bylo snadné. Až podezřele snadné. První den z toho měl dobrý pocit, dokonce se mu ulevilo – ale ke konci druhého si uvědomil, že se jemu vyhýbá i ten druhý, že ho u jídla neviděl ani jednou.

Ta představa byla příšerná. Nelíbilo se mu pomyšlení, že by právě on mohl být důvodem, proč Severus nejí. Věděl dokonce, že si s ním musí promluvit, jen… jen na to ještě nebyl připravený.

Vlastně si ani nebyl jistý, jestli někdy bude.

Kdyby se neblížil další problém – Severusovy narozeniny – schovával by se nejspíš ještě o něco déle. Takhle však v sobě na poslední chvíli našel odvahu… a poslal mu sovu.

Večer sedmého ledna požádal druhého muže, aby přišel k němu do pokoje. Moc dobře věděl, že kdyby se s ním měl setkat někde jinde, nikdy by se nedokázal přinutit vyjít ze svých komnat.

Severus přišel přesně na čas. Zaklepal právě ve chvíli, kdy hodiny odbily sedm.

„Ahoj.“ pozdravil ho Harry, když ho pustil dovnitř. Srdce se mu sevřelo – chyběl mu. Strašně mu jeho přítel chyběl, přestože se na něj skoro nedokázal podívat.

„Harry.“ odpověděl Severus tiše. Zněl unaveně. Tak unaveně, že se Harry okamžitě přinutil zvednout oči a pořádně si ho prohlédnout. Překvapilo ho, jak snadné to najednou bylo, navzdory všem obavám, které ještě před okamžikem měl.

Snape vypadal vyčerpaně. Harrym projela vlna viny. Byla to jeho chyba. Vždycky to byla zatraceně jeho chyba, že?

„Promiň.“ vyhrkl a připadal si jako ten nejhorší člověk na světě.

„Neomlouvej se.“ odpověděl Snape okamžitě. „Neudělal jsi nic špatného.“

„Neudělal?“ odsekl Harry. „Já… já jsem zpanikařil jako nějaká pitomá čtvrťačka.“ řekl hořce.

Nedostal smích, v který doufal. Vlastně se na tváři druhého muže nezměnilo vůbec nic.

„Měl jsi plné právo… zareagovat špatně na to, k čemu jsem tě přiměl. Když se na to dívám zpětně, vlastně mě překvapuje, že jsi nereagoval… ještě hůř.“ řekl druhý muž a založil si ruce na prsou. Nějakým způsobem to mezi nimi vytvořilo další překážku.

„Ne, já… sakra, strašně mě mrzí, že jsem to pokazil. A že… že jsem tě ignoroval.“ řekl Harry rozzlobený sám na sebe. „To jsem neměl.“

Snape sklonil hlavu a vlasy mu spadly dopředu, takže zakryly většinu jeho tváře. „Ne. I na to jsi měl plné právo. Jestli… jestli jsem tady proto, abys mi řekl, že už si nepřeješ pokračovat v našem přátelství…“ Nedokončil.

Harry se nad tím zamyslel.

Na jedinou vteřinu si představil, jak snadné by bylo všechno to nechat za sebou. Nemuset řešit všechny ty rozpory, zmatek ani pocity. Vůbec nic. Pak se ale podíval na Severuse, který tam stál stejně klidný jako vždycky, navenek naprosto netečný, jen s nezvykle skloněnou hlavou.

Jenže Harry věděl.

„Ne.“ řekl jistěji, než čekal, že dokáže. „To nechci. Já… chyběl jsi mi.“ přiznal, jakkoli těžké to bylo.

„Předpokládal jsem, že když se ti budu vyhýbat, bude to… vítané.“ odpověděl druhý muž. Harry opatrně popošel blíž a zadíval se na něj. Bylo na něm něco trochu jinak. Došlo mu to, když mu lépe uviděl do tváře.

„Přestal jsi chodit na jídlo.“ řekl obviňujícím tónem.

„Předpokládal jsem, že ve Velké síni nejsem vítán.“

„Mohl jsi jíst ve svých komnatách.“ sykl Harry. Byl naštvaný. Na sebe ano, ale i na Severuse za to, že se o sebe nestaral. Popadl ho za zápěstí a trhl jím, až ho téměř strčil do křesla. „Winky!“ zvolal a přivolal skřítku, která se o něj obvykle starala.

„Ano, profesore Pottere, pane?“ ozvala se vesele.

„Prosím, přines nám něco k jídlu. Hodně jídla.“ požádal ji.

Winky přikývla a zmizela. O zlomek vteřiny později už byl konferenční stolek před pohovkou plný jídla. Harry se otočil a zamračil se na staršího muže, který se pořád ani nepohnul.

„Prosím, jez.“ procedil skrz zuby.

„Nemám zrovna hlad.“ odmítl Severus a podíval se na jídlo.

„Prosím, jez.“ zopakoval Harry a jen tak tak se držel, aby nevybuchl. Čekal mnohem větší odpor, ale druhý muž se jen zamračil, vzal si talíř, nandal si jídlo a začal ho do sebe soukat. Buď chtěl Harrymu vyhovět, nebo o hladu lhal, protože jídlo doslova hltal.

„Spokojený?“ zavrčel Severus, když dojedl.

„Ne.“ odsekl Harry. „Ale děkuju, že ses najedl.“

„Jestli… jestli jsem sem nepřišel proto, abys mi řekl, ať už se ti nikdy neukazuju na očích, proč jsi mě sem pozval? Potřebuješ… jakou omluvu ode mě vlastně očekáváš?“

„Já… žádnou omluvu nepotřebuju.“ odpověděl Harry trpce. „Jen… chtěl jsem si s tebou promluvit ještě před tvými narozeninami. Nepřišlo mi vhodné řešit to až tehdy.“

Starší muž přikývl. „Samozřejmě. Nemáš žádnou povinnost se mnou trávit čas. I kdybys… chtěl zůstat mým přítelem alespoň v nějaké míře, nic takového od tebe neočekávám.“

Harry si frustrovaně povzdechl. Byl unavený. Emočně úplně vyčerpaný.

„Já… podívej. My si prostě nerozumíme, dobře? Tak mě prosím nech chvíli mluvit… a poslouchej mě.“ požádal.

Snape přikývl.

„Já… vím, že jsem to pokazil. Neměl jsem udělat to, co jsem udělal, a dokonce mi to došlo už tehdy, jenže jsem… nepřemýšlel. A strašně mě to mrzí. To… že jsem to udělal, že jsem zpanikařil, utekl a byl příliš velký zbabělec, než abych s tebou vůbec promluvil. To jsem teda Nebelvír, co?“ zeptal se hořce.

Druhý muž otevřel ústa, aby odpověděl, ale Harry zavrtěl hlavou.

„Já… já jsem byl ten, kdo zpanikařil. Ten, kdo z toho udělal něco divného. A… a kvůli tomu jsem se k tobě zase zachoval hnusně. Pořád to dělám. Prostě… jednám podle toho, co zrovna cítím, aniž bych vůbec myslel na tebe. A… a pokaždé si pak připadám strašně provinile. Když… když jsem se rozešel s Ginny, slíbil jsem si, že už to nikdy neudělám. Sakra, přísahal jsem to už… už o těch prvních Vánocích. Když mi došlo, jak úžasný přítel vlastně jsi.“ přiznal trpce.

Znovu se tenké rty pootevřely a Harry znovu zavrtěl hlavou.

„Jsem příšerný kamarád. Z… z mnoha důvodů. Nemám nejmenší tušení, jak nebo proč se se mnou pořád ještě chceš přátelit – a vůbec bych ti to neměl za zlé, kdybys už nechtěl. Choval jsem se k tobě hrozně. Pořád… za tebou chodím pro pomoc, pro podporu nebo pro cokoli zrovna potřebuju, a pak… pak nedokážu oplatit ani to úplné minimum.“ dokončil a lehce se třásl.

Pak už mu došla slova a tiše čekal, až Snape promluví. Několik dlouhých vteřin mezi nimi hlasitě znělo ticho.

„Smím?“ zeptal se Zmijozel konečně temným hlasem.

Harry přikývl a udělal totéž, co před chvílí Severus – sklopil hlavu a zadíval se na špičky svých bot. Překvapilo ho, když druhý muž vstal a přistoupil blíž. Zastavil se asi třicet centimetrů od něj.

„Víš, že mám… strašný strach, že tě ztratím. Nenapadá mě proto jediný důvod, proč by sis mohl myslet, že bych tě chtěl odehnat.“ řekl starší muž a každé slovo vyslovoval velmi pečlivě, jako by chtěl mít jistotu, že mu Harry opravdu rozumí. Jako by byl natvrdlý. „Možná si o sobě myslíš, že jsi špatný přítel, ale můžu tě ujistit, že jsi zdaleka ten nejlaskavější, nej… nejlepší člověk, jakého jsem kdy poznal. Klidně jsi mohl… naše přátelství ukončit už loni o Vánocích a pořád by to byla pravda. Nechápu, proč si myslíš, že by několik dní – jakkoli mizerných – mohlo změnit můj názor.“

Harrymu se v hrudi rozlilo cosi teplého, lehkého a šťastného. Tiše popotáhl. „Ty… se na mě nezlobíš?“ zeptal se opatrně.

Starší muž si odfrkl. „Ne, ty pitomče. Nezlobím. Dokonce mě ani nenapadlo, že ty se zlobíš sám na sebe. Nemáš k tomu jediný důvod.“

„Ty sis myslel, že se zlobím na tebe?“

„Přirozeně.“ odpověděl Snape a znovu si založil ruce na prsou.

„Proč?“ zeptal se Harry a rychle si setřel pár slz, než stačily spadnout.

„Já… povzbuzoval jsem tě. Přestože jsem věděl, že nejsi… že to vlastně nechceš. Nejsem laskavý člověk, Pottere, ale raději bych si uřízl vlastní ruku, než… někoho k něčemu nutil.“ vyplivl.

Harry polkl. „Ty jsi mě nenutil. Já… udělal jsem hloupé rozhodnutí. Nejspíš hned několik, ale víš, jak to myslím. Ty jsi neudělal nic špatně.“

„Měl jsem tě zastavit.“

Slabě se zasmál. „Nejsi můj opatrovník a není tvoje povinnost bránit mi dělat hlouposti. Teď už ne. Už celé roky ne.“ řekl s drobným úsměvem. Nebyl mu opětován, ale výraz druhého muže alespoň trochu změkl.

„Harry… jsem… ochotný pro tebe udělat velmi mnoho. Kvůli našemu… přátelství. Jen mi musíš říct, co chceš.“ nabídl druhý muž nezvykle jemným hlasem. Harry znovu popotáhl a připadal si žalostně.

„Jenže to není na tobě. Jsem dospělý. Umím se rozhodovat sám. A… a rozhodl jsem se hloupě. A zase jsi kvůli tomu trpěl ty. Ty… ty jsi kvůli tomu dokonce přestal chodit na jídlo.“

Starší muž to odbyl mávnutím ruky. „Na tom nezáleží. Zažil jsem mnohem horší věci.“

„Stejně jsem měl myslet vlastní… hlavou.“ trval na svém trpce. „Nevím přesně, co se stalo, ale… ale…“

Do zorného pole mu váhavě vstoupily prsty. Zůstal stát bez hnutí, zvědavý, co druhý muž udělá.

„Udělal jsi to, co sis myslel, že chci já.“ řekl Snape právě ve chvíli, kdy se jeho prsty lehce dotkly Harryho lokte.

Harry vzhlédl. „Opravdu?“ zeptal se. Už si tím vlastně ani nebyl jistý.

„Ale samozřejmě.“ odpověděl Zmijozel věcně. Harry ztuhl a o okamžik později ztuhl i Snape. „Ach, tys myslel… promiň.“

Harry se zachichotal, protože nedokázal nahromaděné napětí uvolnit jinak. „To… to je v pohodě. Asi je vlastně dobře, že z nás zpanikařil jen jeden?“ zeptal se slabě a marně se snažil atmosféru aspoň trochu odlehčit.

Snape se na něj podíval klidným, vyrovnaným pohledem. „Byl bych raději, kdyby nezpanikařil ani jeden z nás. Ale Harry… rád ti slíbím, že už se tě nikdy nedotknu. Žádným způsobem. Jestli se díky tomu budeš cítit bezpečněji.“ nabídl.

Harry na něj jen nevěřícně zíral. Věřil mu. Věřil tomu na mnohem hlubší, instinktivnější úrovni, než by vůbec čekal, že je možné. „To nechci.“ vyhrkl.