Přišlo vánoční ráno a oni se samozřejmě připojili k ostatním profesorům ve Velké síni – předem se však soukromě domluvili, že si dárky předají až potom, v soukromí. Snape následoval Harryho do jeho pokojů.

„Tvůj dárek je na nočním stolku.“ zazpíval Harry vesele a zamířil pro něj.

„Dovolil jsem si nechat ten tvůj doručit sem – bohužel dorazí až krátce po Silvestru.“ Harry překvapeně vzhlédl k druhému muži, navzdory všemu zvědavý. Popadl krabici, kterou připravil, a opatrně ji donesl ke staršímu muži, přičemž si na poslední chvíli uvědomil, že kdyby ji levitoval, vypadal by asi o něco méně hloupě.

Přesto mu ji podal a položil ji mezi ně. Snape si bez váhání klekl, aby ji rozbalil, ale Harry ho zastavil a zachytil obě jeho ruce dřív, než rozvázal mašli.

„Prosím, opatrně. Je to… ehm, skoro všechno je dost jedovaté.“ řekl rozpačitě.

Jedno obočí se výmluvně zvedlo. „Můj vánoční dárek je smrtící?“ zeptal se lehce.

Harry se zasmál. „Jo, je. Dokonce několika různými způsoby, tak buď prosím opatrný.“

Druhý muž si odfrkl a mašli rozvázal – opatrně.

Harry se usmál a sledoval, jak odstranil zlatostříbrný balicí papír a zvedl víko obyčejné dřevěné krabice uvnitř. Srdce se mu rozbušilo o něco rychleji, protože ho náhle přepadly pochybnosti o nápadu, který mu přišel tak skvělý, když ho připravoval.

Severus vytáhl z krabice první skleněnou nádobku. „Tohle je…“

„Přísady do lektvarů.“ doplnil Harry. „Ehm, má to jedno společné téma.“

Snape si odfrkl. „Tím tématem jsou padělky? Harry, baziliščí jed je nesmírně vzácný a většina toho, co se prodává, je falešná.“

Harry se uchechtl. „Tenhle není. Pokračuj.“

Viditelně pochybovačně položil skleničku zpátky a vytáhl další. „Baziliščí šupiny.“

Harry přikývl. „Ty taky nejsou falešné.“

„Baziliščí kůže, baziliščí kostní moučka – dobře, bazilišek. Chápu.“ protáhl starší muž. „Musíš si uvědomit, že ať jsi to koupil kdekoliv, určitě tě okradli. Chov bazilišků je nezákonný, takže nikdo, kdo nějakého má, by jeho části neprodal tobě.“

Harry se usmál a usilovně se snažil neurazit.

„Jo, jenže falešné nejsou. Ověřil jsem si to sám - když jsem je velmi opatrně sbíral - z mrtvého baziliška, ze kterého jsem je získal.“ vysvětlil.

Snape se na něj podivně podíval. „A mrtvého baziliška jsi našel kde?“

Harry se zasmál. „V Tajemné komnatě, kde jsem ho zabil ve druháku?“ nabídl.

Snape málem upustil lahvičku, kterou právě držel – ampulku s krví. Harry ji zachytil a klidně ji položil zpátky. Pak znovu pohlédl na mistra lektvarů, jehož tvář se kroutila zvláštním výrazem.

„Ty… ses tam vrátil?“

„Mhm. Byl skoro dokonale zachovaný. Pokusil jsem se posbírat všechno, co šlo. Všechno, co se dalo uchovat. Je tam spousta šupin a kůže, proto je ta krabice tak těžká. Použitelného masa moc nezůstalo, ale krev byla v pořádku.“ vysvětlil a přemýšlel, co ještě dodat.

Severus si odkašlal a postavil se. Tyčil se nad Harrym, dokud si Harry neuvědomil, že se přece taky může prostě… postavit. Rychle to udělal – Snape měl pořád ten zvláštní výraz, který Harry nedokázal přečíst.

„Já… myslel jsem si, že loňský dárek byl přehnaně drahý. Ale tohle…“

„Nestálo mě to ani galeon.“

„A přesto to má větší hodnotu, než kolik vydělám za celý svůj život.“ řekl Snape hořce.

Harry ztuhl – vůbec netušil. „Je to… je to špatně? Ty… se zlobíš?“

Několik vteřin tak opravdu vypadal, vlastně vypadal přímo rozzuřeně, zatímco na sebe hleděli – ale pak jeho výraz změkl v něco o něco… přátelštějšího.

„Nezlobím se. Jen… Harry… byl jsem si jistý, že letos bude můj dárek ten… lepší. Po loňsku jsem si připadal dost… nedostatečný.“ řekl – a Harrymu doslova poklesla čelist. Obešel bednu s přísadami a bez jediného zaváhání objal staršího muže.

„Přesně tak jsem se cítil loni. Hloupě, nedostatečně a dětinsky, protože jsi mi dal něco tak neocenitelného, tak vzácného, že jsem pro to ani neměl slova.“ zamumlal do černě oděného hrudníku. Snapeovy paže ho také objaly a pevně si ho přitáhly.

Harry ho sevřel pevněji a překvapeně uslyšel jeho povzdech. „Letos… já… nějakou dobu jsem si na tvůj dárek šetřil. Měl jsem ze sebe docela radost, ale obávám se, že vedle tohohle působí směšně nedostatečně. Uvědomuješ si vůbec, že ta krabice má cenu desítek tisíc galeonů?“

„Ještě jsi ani neviděl všechno.“ zamumlal Harry a přitulil se do černých hábitů ještě víc.

„Co jsem ještě neviděl?“

„Ehm, baziliška jsem oslepil, ale… oči zůstaly docela dobře zachované. Tak jsem je vzal. Naložil jsem je pro tebe. A taky několik zubů, i když jeden špičák chybí.“ vysvětloval. „A nabral jsem i trochu vody, ve které žil, kdyby to bylo… k něčemu. Nejsem si jistý.“

K jeho překvapení se starší muž srdečně rozesmál. „Merline, já taky ne, ale… Harry, tohle je neuvěřitelné.“

„Máš rád lektvary. A jestli je bezpečné něco z toho i prodat a budeš si tak moct koupit i jiné vzácné či drahé ingredience nebo vybavení, o to lépe,“ sevřel ho povzbudivě. „Víš, napadlo mně - tohle bylo něco… co nikdo jiný nemohl udělat. Pamatuješ, jak jsi loni říkal, že vzpomínky jsou něco, co jsi mi mohl dát jen ty?“ Zmijozel přikývl. „Nikdo kromě mě se tam nedostane. Tak jsem… udělal maximum, abych všechno posbíral. Pracoval jsem, jak nejlépe jsem uměl.“

Snape se zasmál. „I kdyby ty baziliščí části byly sebebídnější, pořád by měly nesmírnou cenu. Já… vůbec nevím, jak ti poděkovat, Harry.“ řekl a na okamžik si opřel hlavu o Harryho.

Harry se usmál a zaplavila ho úleva. „M-Mohl bys mi říct, co je můj dárek?“ zeptal se opatrně a doufal, že tím trochu rozptýlí napětí.

Druhý muž si odfrkl. „To bych mohl. Ale nejdřív budu potřebovat zpátky svoje ruce.“ poškádlil ho.

Harry se zazubil, ještě jednou ho pevně objal a pak ustoupil. Starší muž se jemně usmíval, když sáhl do kapsy a vytáhl něco malého – šperk, uvědomil si Harry – něco, co se připíná na hábit nebo klobouk. Nebyl to úplně jeho styl, ale… Podíval se na to pozorněji. „Počkej… to je tvoje koště, že?“ zeptal se a opatrně si brož připnul na klopu učitelského hábitu.

„Ano. Nechal jsem vyrobit ještě jedno. Jsou to… zakázkové výrobky. Proto to trvá tak dlouho. Výroba jednoho zabere tři měsíce. To tvoje bude… bílo-zlaté místo černo-zlatého.“

Harry na něj několik vteřin jen zíral, než se znovu vrhl do jeho náruče. Tentokrát bylo objetí opětováno stejně dychtivě. „Děkuju, moc děkuju. Budu si ho střežit jak oko v hlavě.“

„Dobrý dárek?“ zeptale su muž nesměle.

„Ano! Panebože, ano! Budeš se mnou… závodit?“

„Samozřejmě. Jen bys měl vědět, že to svoje mám už přes patnáct let a jsem na něm nejspíš lepší letec.“ Harry v jeho hlase okamžitě poznal výzvu. Odtáhl se a zazubil se na něj.

„Tak mě na něm budeš muset nechat ještě párkrát potrénovat, než dorazí moje. Později dnes?“

Druhý muž se rozpačitě zavrtěl. „Jestli… jestli chceš.“ Harrymu neuniklo, jak Severus sklouzl pohledem ke krabici s přísadami. Se smíchem zavrtěl hlavou.

„Klidně můžu létat sám. Nebo jestli nechceš, necháme to na jindy.“ Tmavé oči se na něj podívaly skoro provinile, jako by nebylo úplně jasné, jak moc už se chce pustit do zkoumání svých nových ingrediencí. „Co bys raději?“

Starší muž se zatvářil utrápeně. „Můžeš si… půjčit koště. Na hodinu nebo dvě.“

Harry se zazubil. „Když mě necháš opravovat práce u tebe v laboratoři, můžu prostě… být s tebou, zatímco budeš dělat cokoliv, co plánuješ se vším tímhle.“

Tmavé oči se na něj podezřívavě zúžily. „Lektvary tě nebaví. Nudil by ses.“

„Asi trochu, ale docela mě zajímá, co s tím vším chceš dělat. A navíc se mi líbí představa, že to odporné monstrum bude konečně k něčemu.“

Zmijozel se uchechtl. „To bych věřil. Nevadilo by mi… kdybys tam byl. Pak si můžeme zalétat.“

Harry se rozzářil. „To bych moc rád.“