Srdce mu bilo o něco rychleji, když se nenuceně vydal dolů do sklepení. Snape mu dal přesné instrukce, kam má přijít a kdy – a tak je dodržel do posledního detailu. Dokonce se i oblékl, jako by šel na slavnostní večeři. Pěkná zelená společenská košile a kalhoty, o kterých Ginny s Hermionou trvaly na tom, že mu sluší.

Na módu si nepotrpěl, takže alespoň doufal, že to druhý muž schválí. Rozpačitě si vyhrnul rukávy až k loktům, překvapený, jaké teplo panovalo v chodbě, ve které se nacházel. Byla málo používaná, nikdy předtím neměl důvod jí procházet – a na jejím konci byly jen jediné dveře. Přesně tak, jak mu bylo řečeno. Oprášil z nich neexistující prach a popadl levitující krabici s doutníky a vínem po svém boku.

Tentokrát byl s Minervou v Příčné ulici a s krajní neochotou ji požádal o radu, co koupit a co podniknout – doporučila mu láhev červeného vína, kterou okamžitě pořídil. A tak tam teď stál, s lahví a doutníky v rukou, mnohem nervóznější, než by obyčejná večeře s přítelem ospravedlňovala.

Počkal, až hodiny odbijí sedmou – a přesně jak bylo slíbeno, dveře před ním se otevřely a on vstoupil dovnitř.

Nevěděl, co čekat – samozřejmě že ne, ne u Komnaty nejvyšší potřeby. Za dveřmi našel velkou kuchyni s tmavými mramorovými dlaždicemi. Byla rozhodně luxusnější než běžná bradavická kuchyně – a přirozeně o něco menší. Všude byly hrnce, pánve a nejrůznější kuchyňské náčiní, z nichž mnohé byly očarované, aby samy vykonávaly určité úkoly.

Severus na druhém konci místnosti nenuceně něco krájel a vypadal přesně tak, jako by pracoval na lektvaru místo na večeři.

„Jsem tady!“ zavolal Harry vesele a potěšilo ho, když nůž odložil a starší muž se otočil. Vypadal dobře – místo bílé košile měl černou a své obvyklé černé kalhoty. Harryho překvapilo, že má vlasy svázané dozadu – když zahlédl gumičku, která je držela na místě, napadlo ho, že v tom nejspíš hraje roli magie, a usmál se. „Ahoj.“ pozdravil, když přišel blíž.

Nepřehlédl ten pohled, vlastně dva pohledy, kterými si ho Severus přeměřil od hlavy k patě. Snažil se stát rovně a nedat najevo, jak nervózní je. Místo toho se usmál a podal mu své břemeno.

Severus si odkašlal a převzal láhev. „Děkuji.“ řekl trochu chraplavě.

„Rádo se stalo. Doporučil mi ji někdo, kdo tomu rozumí. Já bych to určitě pokazil.“

Starší muž se zasmál. „Minerva mě zná dobře. A vybral jsi správně.“ Vzal si i krabici s doutníky a oboje odložil. „Jídlo je téměř hotové. Dokončuji předkrmy.“ řekl a vrátil se ke krájecímu prkénku.

„Co budeme mít?“ zeptal se zvědavě.

Snape si odfrkl právě ve chvíli, kdy mu z účesu unikl další pramen vlasů. Nebyl první – a okamžitě si ho zastrčil za ucho. „Je několik chodů.“ odpověděl.

Harry na okamžik zaváhal, pak vyskočil na pracovní desku, aby měl lepší výhled na Severusovy ruce při práci. „A konkrétně?“ zeptal se. Muž právě krájel nějaký druh bílého masa.

„Nejprve uzený jelení tatarák s lesními houbami.“ vysvětlil Severus tiše, aniž by odtrhl zrak od práce. „Hlavním chodem jsou pečená kachní prsa se špenátem a lanýžovým pyré.“

Harry překvapeně vytřeštil oči – ze všeho, co očekával, by ho ani nenapadlo, že druhý muž připraví něco tak... luxusního.

„A budou dva dezerty – schwarzwaldský dort a... no, překvapení.“ dodal s povzdechem.

Harry těžce polkl a v duchu přehodnotil, kolik úsilí do toho muselo být vloženo, už jen podle názvů jídel. Prsty se mu samy od sebe zvedly a zastrčily Severusovi další pramen vlasů za ucho. Snape přestal krájet a podíval se na něj.

„Dal sis s tím opravdu hodně práce, že?“ ujistil se.

Snape se zamračil a pokrčil rameny. „Samozřejmě že ano. Těžko bych mohl zachránci kouzelnického světa servírovat podprůměrné jídlo, ne?“ odsekl.

Harryho prsty sklouzly na jeho rameno a lehce zatahaly za černý límec košile. Snape odložil nůž a nechal se přitáhnout, až stál mezi Harryho lehce roztaženými koleny opřenými o okraj desky. Harry byl teď výš a díval se dolů na jeho zamračený obličej, zatímco Severus si pečlivě držel ruce dál od něj, nejspíš proto, že byly od syrové kachny.

„Děkuju, že sis se mnou dal tolik práce.“ řekl Harry tiše a přejel mu prsty po ramenou, která byla napjatá. Zabořil konečky prstů do svalů a překvapil ho tichý povzdech, který mu unikl.

„Vaření mě baví. Dělám ho málokdy, takže...“ odmlčel se nezvykle a větu nedokončil.

„A svázal sis vlasy.“ poznamenal Harry a zastrčil mu další pramen za ucho.

Snape si odfrkl. „Ano. Z nějakého důvodu jsem si myslel, že to bude praktičtější. Nebylo.“

Harry se zachichotal a naklonil se dopředu, aby pořádně dosáhl za jeho hlavu. Lehce zatahal za gumičku a zjistil, že se skoro nehýbe, takže se s ní chvíli musel přetahovat, než povolila. Severus si mezitím opřel čelo o Harryho rameno a trpělivě snášel, jak tahá za jeho tmavé vlasy.

Bylo příjemné cítit váhu druhého muže takhle opřenou o sebe, vnímat každý pohyb jeho paže, každé napnutí svalů.

Nakonec se mu podařilo gumičku uvolnit a Zmijozelovy vlasy se rozpadly přes ramena. „Mám to.“ oznámil pobaveně, navlékl si gumičku na zápěstí, aby ji neztratil, a ještě mu prsty pročesal vlasy – zcela zbytečně, skoro to nepotřebovaly, ale bavilo ho to a žádný protest nepřišel.

Když ho pustil, Snape se odtáhl s pozvednutým obočím a úsměvem. „Ty jsi byl ten, kdo mě tehdy přiměl si je svázat.“

„A slušelo ti to, ale bylo vidět, že tě to rozčiluje.“ usmál se Harry a založil si ruce na hrudi.

„Když už jsi sám přijal podobně... uvolněný styl vzhledu...“ poznamenal starší muž a přejel ho pohledem.

Harry se uchechtl. „Nevím, jestli to byla urážka, nebo se ti líbí, co mám na sobě.“

„Jsi si jistý, že to nebyla poznámka o tvých rozcuchaných vlasech?“ zeptal se lehce.

„Docela jistý.“ pokrčil rameny Harry – Severus mu sahal do vlasů příliš často na to, aby si na ně ještě stěžoval, a Harry na tom nebyl o nic lépe.

„Nebyla to... urážka.“ přiznal Snape a vrátil se ke krájecímu prkénku.

Harry se usmál a zůstal sedět tam, kde byl, s příjemným teplem někde uvnitř.

 

***

 

„Proboha!“ zasténal, oči se mu zavřely a celé tělo se téměř stočilo blahem.

Málem upustil vidličku, jakmile mu chutě skutečně došly – hořká čokoláda, smetana, třešně a něco s lehce štiplavou příchutí mu zaplavily jazyk. Ještě chvíli žvýkal, pak sousto spolkl s dalším zasténáním. Donutil se otevřít oči a podíval se na muže naproti sobě – Snape přestal jíst, vlastní sousto dortu viselo na vidličce před ním, zatímco na Harryho zíral, jako by přišel o rozum.

„Tohle je nejlepší dort, jaký jsem kdy jedl.“ přiznal, než si okamžitě naložil další sousto.

Snape na něj několik dalších vteřin hleděl, pak pomalu sklopil vlastní vidličku. Harry napůl čekal, že dostane vynadáno za své stolování – místo toho se starší muž ušklíbl.

„Lepší než čokoládový dort domácích skřítků?“

Harry si odfrkl. „Kdybych mohl do konce života jíst jen tohle, zemřel bych šťastný.“ odpověděl poctivě s téměř prázdnými ústy.

Zmijozel si odfrkl. „Zemřel bys tlustý a šťastný.“

„Stálo by to za to. Dej si taky! Uvědomuješ si vůbec, jak je to dobré?“ zeptal se.

„Zjevně ne, sledoval jsi mě, jak ho krájím.“ protáhl Snape.

Harry se zazubil a ukázal znovu na jeho talíř. Zajímalo ho, jestli mu bude chutnat stejně jako jemu – Severus znovu zvedl vidličku a ochutnal svůj vlastní výtvor, jako by ho hodnotil. Zamračil se a Harry byl plně připraven bránit dort proti kritice jeho vlastního tvůrce, pokud by nějaká přišla.

Místo toho se však Severus usmál. „Chutná dobře.“ připustil. „Klidně si dej další kousek.“ nabídl Harrymu, jehož porce už téměř zmizela.

„Jestli si dáš ty, tak já taky.“ oplatil mu škádlivě.

„Zase si děláš starosti o moji váhu?“ zeptal se Snape s zamračeným výrazem.

Harry pokrčil rameny. „Trochu, ale hlavně chci mít jistotu, že z té všechné práce, kterou sis s tím dal, taky něco máš.“ řekl.

Severus se uchechtl. „Ale mám. Chutnalo ti to všechno?“

Harry byl během večeře dost hlasitý právě v tomhle směru – ačkoli měl v plánu všechno chválit i v případě, že by mu to nechutnalo, nemusel zalhat ani jednou. Opravdu to bylo fantastické. Jediné, co vynechal, byla příloha z mrkvového pyré ke kachně – ale Severus to naštěstí nekomentoval.

„Vždyť víš, že jo. Tak dobře jsem se nenajedl... asi nikdy v životě. Jsi neuvěřitelný kuchař.“ pochválil ho – a nebylo to ani zdaleka poprvé.

Kolem tenkých rtů se objevil potěšený úsměv, zatímco si Severus ukrojil další sousto dortu.

„A co ten druhý dezert?“ zeptal se, když byl dort pryč, přestože se cítil naprosto přejedený.

„Trpělivost. Ten přijde na řadu o něco později. Kromě toho musíš být teď plný.“ řekl Snape a upil vína.

„Nacpaný.“ souhlasil Harry a dopil vlastní sklenku. K jídlu se hodilo dokonale – a všiml si i toho, jak moc chutnalo druhému muži. Spokojeně sledoval, jak Severus jí svůj kousek dortu mnohem pomaleji než on.

Nakonec se jejich pohledy setkaly.

„Jsem... rád, že ti to všechno chutnalo.“ řekl tiše – skoro nesměle. Harryho málem přemohla touha zasypat ho dalšími pochvalami.

„Bylo to úžasné. Pořád nemůžu uvěřit, že sis s tím dal tolik práce. Tohle bylo mnohem lepší, než kdybychom šli někam ven.“

Přes Snapeovu tvář přeběhlo zamračení. „Jsi... zklamaný, že jsem nechtěl jít ven?“

„Ne.“ odpověděl upřímně. „Tohle je lepší. Můžeme si odpočinout, nemusíme se starat o ostatní lidi. A upřímně, jídlo bylo nejspíš lepší taky.“ dodal s úsměvem.

Severus se usmál. „Nemusíš mi lichotit, abys dostal další kus dortu.“ poškádlil ho.

Harry vstal a protáhl se, příjemně sytý a trochu ospalý z dobrého jídla. „Nechceš si jít lehnout?“ zeptal se, když se zastavil vedle něj.

Snape několik dlouhých vteřin váhal, než lehce přikývl. Harry sebral obě sklenky i láhev, zatímco jeho přítel vstal a zamířil k velké kulaté pohovce na druhé straně místnosti. Nebyla to úplně postel, ale rozhodně měla správnou velikost – větší než Harryho, minimálně. Položil sklenky a láhev na levitující stolek poblíž okraje, kde už ležela krabice s doutníky, a vyšplhal se nahoru, aby se mohl uvelebit mezi kruhem snad několika desítek měkkých polštářů – všechny byly v odstínech šedé a zelené. Překvapivě dobře ladily s jeho košilí, pomyslel si, když si s povzdechem pohodlně sedl.

Druhý muž stál u okraje pohovky a několik okamžiků ho mlčky pozoroval.

„Proč zelená košile?“ zeptal se nakonec Severus a naléval jim oběma další sklenku vína.

„Proč ne, když večeřím s ředitelem Zmijozelu?“ usmál se Harry. Sklouzl pohledem k rukávům vyhrnutým k loktům, aby mu v teplé místnosti nebylo horko.

Severus se uchechtl. „Pokus získat si mou přízeň?“

„Hm, potřebuju to?“ opáčil a sklouzl o něco níž mezi polštáře, zatímco se líně protahoval.

„Myslím, že ne.“ odpověděl Snape, posunul levitující stolek blíž k Harrymu a také si opatrně sedl na pohovku. Potom se posunul výš, dokud se neusadil vedle něj. Harry se na přítele usmál a potěšilo ho, když se mu dostalo stejně otevřeného úsměvu nazpět.

„Ahoj.“ pozdravil hloupě, protože nevěděl, co jiného říct. „A ještě jednou děkuju za jídlo. Bylo neuvěřitelné.“

Tmavá hlava jednou přikývla a Harrymu připomněla, že stále má jeho gumičku do vlasů. Stáhl si ji ze zápěstí a podal mu ji.

„Zapomněl jsem, že ji mám.“ přiznal rozpačitě.

Snape si odfrkl a navlékl si ji na vlastní zápěstí. „To nevadí. Ty věci nesnáším.“

„Chápu proč. Byla otrava ji rozmotat.“ řekl Harry a promnul si zápěstí, na kterém po ní zůstala světlá stopa. Když pohlédl na druhého muže, zjistil, že jemu kolem zápěstí visí poměrně volně – Harryho zápěstí byla mnohem silnější.

Totéž samozřejmě platilo i pro zbytek jejich těl – jen si toho nikdy předtím neuvědomil tak zřetelně. „Ta košile ti sluší.“ poznamenal po chvíli, během níž si prohlížel jeho štíhlou postavu.

„Děkuji.“ odpověděl Severus trochu rozpačitě. „A tvoje samozřejmě také. Ta barva krásně zvýrazňuje tvoje oči.“ dodal tiše – skoro jako by si nebyl jistý, jak bude kompliment přijat. Harry se rozzářil a ignoroval drobné zachvění v žaludku, které v něm ta slova vyvolala.

„Jsem rád, že se ti líbí.“ přiznal upřímně. „Mám asi tři slušné kusy oblečení a tohle je zhruba jediné, které jsi ještě neviděl.“ dodal lehce.

Snape se uchechtl. „Opravdu? A počítáš do toho seznamu i své pyžamo?“ poškádlil ho.

Harry zasténal a se smíchem si zakryl obličej rukama. „Nepřipomínej mi to! Stačilo, jak trapné to bylo tehdy!“ zanaříkal.

Druhý muž se zasmál. „Myslíš, že mně nebylo? Čekal jsem, že budeš oblečený, když jsem zaklepal.“

„Určitě tě potěší, že od té příhody spím v třídílném obleku.“ odsekl Harry.

„Tohle bych rád viděl. Vlastníš vůbec nějaký oblek, Harry?“ zeptal se Severus, sáhl po své sklence vína a podal druhou Harrymu.

„Ne.“ přiznal a nenuceně si s ním přiťukl. „Pořád stejné pyžamo. Je pohodlné. Kromě toho ty spíš v noční košili, ne?“ zeptal se, ačkoli odpověď znal.

„Většinou.“ přikývl druhý muž. „Je mi horko. Kalhoty jsou prostě moc teplé. Dokonce i ve sklepení.“ postěžoval si překvapivě ublíženým tónem.

Harry se zazubil a přetočil se na bok, aby na něj viděl. Snape ležel na zádech s hlavou zakloněnou a pohledem upřeným ke stropu. Když se Harry pohnul, podíval se na něj.

„Promiň, že jsem tě tehdy ráno vystavil tak strašnému pohledu.“ poznamenal Harry s úsměvem a znovu si – ne poprvé – kladl otázku, jak moc druhého muže ten pohled vlastně zasáhl.

Jako by mu četl myšlenky, Snape si odfrkl a zamračil se. „Moc dobře víš, že to nebyl zrovna... nepříjemný pohled.“

„Asi už nejsem takové vyžle jako dřív.“ souhlasil Harry a několikrát sevřel ruku v pěst.

Snape si odkašlal a natáhl k němu ruku. Harry automaticky nastavil vlastní zápěstí, zvědavý, co mu uniká. Prsty se mu obtočily kolem zápěstí a přitáhly ho blíž, až měl paži nataženou mezi nimi. Severus přejel ukazováčkem po vnitřní straně Harryho předloktí; dotek byl jemný, téměř váhavý. Až o chvíli později si uvědomil, že jde o levou paži – že na Snapeově bude stále znamení. Napadlo ho, jestli právě proto se druhý muž tak soustředěně dívá na jeho kůži.  

Nakonec Severus povzdechl. „Rozhodně se zlepšil tvůj vkus v oblékání.“ protáhl.

Harry si odfrkl. „Vlastníš vůbec nějaké oblečení, které není bílé nebo černé?“

Druhý muž se zašklebil. „Podle toho, jak definuješ vlastnit, vlastním růžovou sukni.“

Harry ztuhl, zoufale se snažil si to nepředstavit – a naprosto selhal. Vyprskl smíchy, předklonil se a málem upustil sklenku. Snape ji zachránil a odtáhl stranou, zatímco se Harry prakticky svalil na jeho hruď, mysl plnou obrazů staršího muže v růžové tylové sukni.

Další vlna smíchu jím projela, když se konečně donutil zvednout hlavu. Bylo naprosto jasné, že Severus přesně ví, co si představoval – a vůbec se mu to nelíbí.

„Prosím, prosím, řekni mi, že to není to, co si myslím.“ zaprosil Harry a zvedl se tak blízko, že ho od Severusovy tváře dělilo jen pár centimetrů. Odpovědí mu bylo otrávené odfrknutí doprovázené pobaveným uchechtnutím.

„Každé léto končím jako správce věcí, které studenti nechají ve zmijozelské koleji. Většinou si je vyzvednou – ne však vždy. Ze zvyku je několik let skladuji, než je vyhodím.“

„Aha. Takže nějaká holka tam nechala sukni.“ pochopil konečně Harry a obraz v jeho hlavě alespoň částečně zmizel.

Snape se uchechtl. „Ve skutečnosti byla v chlapecké ložnici... a ve větší velikosti, než by člověk čekal.“ poznamenal jedovatě.

Harry zalapal po dechu nadšeným šokem a přisunul se ještě blíž, až byli téměř nos na nos. „Kdo? Kdy? Někdo, koho znám?“ vyhrkl a zoufale se snažil představit si některého ze zmijozelských studentů ze svých školních let v růžové sukni.

„Ve tvém pátém ročníku. Bylo jen... několik chlapců... dost robustních, aby se do ní vešli.“

„A tys ji schoval, já umřu.“ vypravil ze sebe Harry mezi záchvaty smíchu. „Nedokážu si představit, proč si pro ni nikdy nepřišli.“ dodal a znovu se rozesmál, když si položil hlavu na rameno profesora lektvarů.

„Ani já. Stačilo za mnou přijít a vysvětlit povahu ztraceného předmětu a já bych jim ho samozřejmě vrátil.“ poznamenal Severus pobaveně.

Harry se znovu rozesmál, neschopný se ovládnout. Rozhodl se, že nejpravděpodobnějšími kandidáty byli Crabbe a Goyle, ale... ne, tu myšlenku ani nedokázal dokončit.

„Jen pro pořádek, pane Pottere, kdybych jen trochu mohl, dostal bys za myšlenku, kterou jsi měl před chvílí, školní trest.“

„A kdybys byl schopný, byl bych nucen podotknout, že ani ty nemůžeš dávat tresty za myšlenky... a i kdybys mohl, bylo by to zbytečné, protože bychom stejně jen seděli a povídali si.“

„Trest s Filchem, ty drzý spratku.“

Harry se uchechtl. „Měl jsi s ním někdy trest?“

„Párkrát.“ odpověděl starší muž a pohnul se pod Harryho hlavou, aby se uvelebil pohodlněji. Nezdálo se, že by mu to vadilo, a tak Harry zůstal, kde byl. „Ne často.“

„Je škoda, že jsme spolu nechodili do školy.“ vyhrkl náhle.

„Ani náhodou.“ odvětil druhý muž okamžitě. „Nenáviděl bych tě, zlatého nebelvírského chlapečka, o tom nepochybuji... a ty bys byl stejně nadšený ze mě, jako jsi byl z Malfoye.“

„Malfoy je idiot.“ odpověděl Harry klidně. „Ty jsi brilantní a vtipný muž – a byl jsi stejně brilantní a vtipný teenager.“ připomněl mu. Už dávno dočetl knihu o obraně proti černé magii, kterou mu Snape předchozí rok daroval.

„Malfoy je idiot.“ překvapil ho Snape souhlasem. „Nicméně bych rád podotkl, že nejsem tím, kým jsem byl jako teenager. Byl jsem... naštvaný. Zlý. Hladový po moci.“

„Teď jsi vyšší.“ souhlasil Harry s úsměvem a potěšilo ho, když do něj noha lehce strčila jako tichý protest. „Můžu dostat zpátky svoje víno?“ zeptal se. Obě sklenky stály na stolku a Snape sáhl po té Harryho.

Napili se a Severus dolil obě sklenky posledním zbytkem vína. Harry se zvedl, aby mohl pít pohodlněji, a pozvedl svou sklenku.

„Na to, že jsme se spřátelili přesně ve správnou chvíli.“ navrhl.

„Na... to.“ odpověděl Snape hlasem jemnějším, než býval obvykle.