Vánoční prázdniny se blížily pomalu – každý další den jako by to jen zhoršoval, jako by se čas zpomaloval ještě víc. Došlo to tak daleko, že Harry ráno, kdy studenti odjížděli, zůstal vzhůru dlouho do noci a snažil se spát co nejdéle, vynechal snídani a udělal všechno pro to, aby měl pocit, že jeho volno začalo o večer dřív.

Probudilo ho dost nevybíravé bušení na dveře kolem jedenácté.

Ne bušení, rozhodl se, když se k nim rozespale dopotácel – přímo mlácení.

S nakrčeným obočím dveře rozrazil, připravený seřvat toho, kdo to byl, ale okamžitě ztuhl. I bez brýlí poznal tmavou postavu před sebou.

„Severusi?“ vykoktal zmateně.

Druhý muž několik vteřin neodpověděl, než se kolem Harryho téměř protlačil ramenem a vstoupil do jeho pokojů. Dokonce za sebou zavřel dveře, zatímco Harry na něj jen rozespale mžoural a byl naštvaný, že nemá brýle.

Když si vzpomněl, že magie existuje, luskl prsty a přivolal si je. Když si je nasadil, chvíli trvalo, než si oči zvykly – a teprve potom si druhého muže pořádně prohlédl.

Snape vypadal... přinejmenším nesvůj.

„Severusi?“ zkusil to znovu. „Proč jsi... tady?“

Jeho přítel se ušklíbl a pevně si objal vlastní paže. „Pozvat tě na let, když už ta chátra odjela. Předpokládal jsem, že budeš schopný společnosti.“ zasyčel.

Harry na něj zamrkal a projel si rukou vlasy.

„Cože?“ zeptal se nechápavě.

Snapeův škleb potemněl do skutečně děsivých rozměrů.

„Obleč si tričko, Pottere!“ zavrčel.

Harryho pohled okamžitě sjel po vlastním těle a konečně mu došlo, co druhému muži vadilo. Měl na sobě pyžamo – volné dlouhé bavlněné kalhoty a prakticky nic víc.

Rozpačitě se vrhl ke skříni a vytáhl si tričko.

„Promiň. Moc jsem nespal... a ani ne moc dobře.“ zakoktal, konečně úplně vzhůru.

„To je zjevné. Proč jsi ještě ležel v posteli?“ zasyčel Snape.

Harry pokrčil rameny.

„Špatná životní rozhodnutí. Včera to dávalo smysl, přísahám. Ehm, každopádně bych s tebou létat moc rád. Dej mi... pět minut? Maximálně deset.“ poprosil.

Severus si ho několik dlouhých vteřin prohlížel, než napjatě přikývl.

Harry okamžitě vybuchl v horečné aktivitě, popadl normální oblečení, vletěl do koupelny a pokoušel se čistit si zuby a česat vlasy zároveň. Nakonec si jen nacpal zubní pastu do vlasů – a samozřejmě se z pěti minut stalo deset ještě dřív, než byl vůbec oblečený.

„Promiň!“ vyhrkl, když se vypotácel zpátky do pokoje.

K jeho překvapení Severus seděl v jeho křesle – v tom, které Harry považoval za Severusovo – a zkoumal rukojeť svého ebenového koštěte. Harry si předtím ani nevšiml, že ho má s sebou.

Trochu zadýchaný k němu došel. „Snažil jsem se být rychlý.“

„To je zjevné.“ protáhl druhý muž.

Harry se zazubil. „No tak, nech mě být, vzbudil jsi mě tím mlácením do dveří.“

„Musel jsem mlátit, protože jsi nereagoval na klepání.“

„Jsi zlý.“

Snape vstal. „To bylo ne na let na mém koštěti?“

„Prosím, odpusťte mi, ó laskavý profesore Snape,“ zaprosil okamžitě teatrálně kajícným tónem.

„Spratku.“ prohlásil druhý muž se zubatým úsměvem.

„Můžu ho tentokrát řídit já a ty poletíš se mnou?“ požádal. „Chci zjistit, jestli ho dokážu rozjet na maximální rychlost sám.“

Snape si ho několik dlouhých okamžiků měřil. „Jestli chceš. Klidně to zkus.“

Harry se usmál a konečně se uvolnil, když se zdálo, že je mezi nimi zase všechno v pořádku. Přesto cítil potřebu omluvit se. „Promiň, že jsem nebyl, ehm, oblečený.“ řekl a projel si rukou vlasy.

Zmijozel si odfrkl. „Prosím tě, kdyby nic jiného, bylo to zlepšení – byl jsi zticha.“ poznamenal tónem, kterému se nepodařilo dosáhnout množství sarkasmu, o jaké se zjevně snažil.

Harry se jen usmál – alespoň měl jistotu, že se na něj druhý muž ve skutečnosti nezlobí.

Nespokojeně si povzdechl, frustrovaný jak koštětem, tak i pobaveným mužem za svými zády. Ukázalo se totiž, že Snape sedí přitisknutý k jeho zádům téměř dokonale, s bradou opřenou o Harryho rameno a pažemi volně omotanými kolem jeho pasu. Bylo to... příjemné a Harry nenáviděl, že to jen zhoršovalo skutečnost, že nedokázal koště rozletět tak rychle jako Snape. A že se tím druhý muž tak zatraceně bavil...

„Prosím tě, řekni mi už to tajemství.“ procedil skrz zuby a spolkl svou hrdost.

„Tajemství?“ zopakoval Severus posměšně přímo u jeho ucha. „Žádné není. Ale jestli chceš, naučím tě kouzlo, které odemkne jeho plný potenciál.“

Harry zasténal. „Existuje na to kouzlo?“

„Bezpečnostní pojistka, kterou lze skutečně vypnout.“

„A to mi říkáš až teď. Potom, co jsem to zkoušel asi tucetkrát.“ zakňoural Harry.

„Ano.“ potvrdil Snape bez sebemenší lítosti.

Harry s nimi uprostřed letu udělal výkrut jen proto, aby staršího muže potrestal – ale Snape byl na koštěti stejně dobrý jako on a ani nezareagoval, sotva jen trochu zesílil sevření kolem Harryho.

To ho nějakým způsobem rozčílilo ještě víc.

„Tak jaké je to kouzlo?“ zasyčel.

„Celeritas veri.“ odpověděl druhý muž tiše.

Harry ho okamžitě zopakoval a ihned ucítil změnu ve dřevě násady. Naklonil se dopředu, střemhlav se spustil dolů a zrychlil, jak nejvíc si troufal, než koště zase vyrovnal těsně nad korunami stromů Zapovězeného lesa a konečně ho rozletěl naplno. Zaplavil ho ten stejný lehký, nebezpečný pocit, který cítil tehdy, když takhle letěl Severus a Harry seděl za ním.

Tohle bylo lepší – tentokrát mohl vidět, mohl si vychutnat šílenou rychlost, s jakou kolem nich svět mizel v rozmazané šmouze. Starší muž se o něj překvapivě uvolněně opíral, hlavu položenou na Harryho rameni a ruce kolem něj jen lehce. Díky větší postavě mohl sedět normálněji – Harry se tehdy musel tisknout mnohem těsněji.

Pobaveně se uchechtl a jako pomstu za to, že mu Snape kouzlo neřekl hned, zastavil koště přímo ve vzduchu. Už věděl, že zpomaluje skoro stejně dobře, jako zrychluje – a skutečně, málem z něj oba přepadli, když ho donutil zastavit. Snape do něj narazil s tlumeným zavrčením, samé ostré úhly a nekoordinované máchání končetinami, zatímco Harry se snažil hlavně nespadnout.

Pořád to stálo za to.

„Pottere! Ty ses zbláznil?“ zasyčel Snape a posunul se zase o kousek dál.

Harry se přes rameno zazubil. „Vážně? O tom nic nevím, pane profesore. To máš za to, že ses mi smál.“

„Ach, takže teď, když jsi dostal, co jsi chtěl, už se neobtěžuješ s předstíranou zdvořilostí?“ odsekl druhý muž. Tón měl ale pobavený. Harry se uchechtl a zamířil zpátky ke hradu, který byl teď v dálce sotva tečkou. Letěl normální rychlostí a zkoušel, jak koště reaguje na zatáčky a manévry.

„Nikdy jsem nebyl moc zdvořilý.“ připomněl mu.

„Ano, doslova ses stal profesorem dřív, než jsi mě začal správně oslovovat titulem.“

„To není pravda, Severusi. Dal jsi mi svolení, abych ti tak neříkal. A kromě toho by bylo trochu zvláštní ležet s tebou na posteli, kouřit a říkat ti profesore, nemyslíš?“ poznamenal lehce přes rameno a trochu ho překvapilo, když se dlouhé paže kolem něj na okamžik stáhly pevněji.

„Přinutil jsi mě oslovovat tě profesore. Dokonce pane.“ zamručel druhý muž pobaveně u jeho ucha.

Harrymu bylo najednou o něco tepleji navzdory ledovému vzduchu, který se do něj opíral.

„Nevzpomínám si, že by sis stěžoval.“ odpověděl trochu slabším hlasem – moc dobrou odpověď totiž neměl, protože... nestěžoval. Naopak se mu líbilo, jak ochotně druhý muž přistoupil na jeho hru.

„Ne, nestěžoval, že?“ zasmál se Severus tiše. „Přiměl jsi tak oslovovat i ji? Říkat ti pane?“ zeptal se téměř posměšně.

Harry vyjekl, udělal další výkrut a málem pustil koště úplně. Kdyby Snape okamžitě nevystřelil rukou dopředu, nechytil násadu a trochu je nesrovnal, možná by opravdu spadli.

„Proboha!“ zasyčel napůl smíchy, napůl rozpaky. „Já... ne, nikdy! Zakoktal. „Utrhla by mi hlavu!“ postěžoval si, jen částečně uklidněný Severusovým následným pobaveným smíchem.

„Byla ti moje poznámka nepříjemná?“ zeptal se Snape tiše.

Harry se na koštěti zavrtěl.

„Ani ne. Jenom... jsem to vážně nečekal. Vadilo to tobě?“ zeptal se. „Že jsem tě tak škádlil?“

Skutečnost, že druhému muži odpověď chvíli trvala, mu sevřela žaludek podivnou, neznámou úzkostí.

Nakonec se paže kolem něj na okamžik stáhly pevněji. „Ne, Harry, nevadilo. Klidně mě škádli dál, profesore.“ zamručel a jeho hlas sklouzl do tónu, který Harry obvykle slýchal jen tehdy, když byli obklopeni kouřem.

Harry se předklonil a zrychlil, dychtivý po tom, aby vítr utopil možnost dalšího rozhovoru – a zároveň zjistil, že horkost v jeho krku je překvapivě odolná vůči zimě kolem nich.