„Vánoční plány? Žádné jsem ještě nedělal,“ řekl Harry zmateně. Do Vánoc přece zbývalo ještě několik týdnů – sotva přežili Halloween.

„Ach. Předpokládám, že... k Weasleyovým letos nepůjdeš?“ zeptal se Snape strnule ze svého křesla nad Harrym.

Harry seděl na podlaze, aby měl víc místa na rozložení esejí, a opíral se o mužovo křeslo. I tak mu některé práce levitovaly ve vzduchu, protože už neměl kam je dát. Začínal opravdu chápat, co ostatní mysleli těmi nekonečnými opravami.

„Jsem si docela jistý, že by mě vyhodili, kdybych se tam ukázal,“ řekl s úšklebkem.

„Lituješ, že jsi minulé Vánoce nestrávil s nimi, když... když to vlastně nebyly tvoje poslední tady?“

Harry se usmál a přeškrtl celý odstavec, vedle nějž nakreslil smutného smajlíka.

„Na minulých Vánocích nelituju ničeho kromě toho, že jsem se na tvém koštěti proletěl jen jednou,“ řekl jemně a moc dobře věděl, kam tím druhý muž míří.

Nebyl zrovna bystrý, ale naučil se rozpoznávat ten klidný, trpělivý tón, který Severus používal, když se ho snažil... otestovat, pokud pro to existovalo lepší slovo.

Na několik okamžiků zavládlo ticho.

„Pokud... pokud tě jakékoli plány, které si uděláš, neodvedou z Bradavic, můžeš si ho půjčit znovu. Zdálo se totiž, že... jsi dostatečně schopný,“ nabídl druhý muž pomalu.

Harry si nemohl pomoct, zazubil se a otočil se tak, aby si mohl opřít bradu o opěrku křesla a nespadl přitom do čerstvě opravených esejí.

„Vážně? A co za to budeš chtít? Ledvinu? Nebo rovnou oko?“

Starší muž se ušklíbl. „Ledvinu nevyužiju. Nabídni mi raději játra, aby ta moje přežila školní rok,“ odsekl.

„No jistě!“ poškádlil ho Harry. Moc dobře věděl, že většinu večerů opravují práce nad čajem, ne alkoholem. „Všiml jsem si, že o mých očích ses nezmínil.“

Posměšný výraz se změnil v jedovatý úsměv. „To je lepší nabídka. Aspoň mají dekorativní hodnotu.“

Harry na něj vteřinu zíral a nemohl se rozhodnout, jestli je pobavený, nebo uražený. Nakonec zvítězilo pobavení, když mu došel ten nepřímý kompliment. Zasmál se a otočil se zpátky.

„Jestli takhle skládáš komplimenty, není divu, že jsi sám,“ poškádlil ho.

Hůlka ho lehce klepla do zátylku, právě tak, aby překvapeně vypískl.

„Dal bys přednost tomu, kdybych básnil o tvých divokých havraních kadeřích na zlatem korunované hlavě? O tom, jak jsou hebké jako hranostají srst a stejně nespoutané jako tvoje magie?“ pronesl Snape tónem člověka, který přitom myslí spíš na zvratky a mozkomory než na Harryho vlasy.

Harry zavyl smíchy.

„Dobře, dobře, vyhrál jsi!“ řekl s posledním zachichotáním. „Celé oko ti za půjčení koštěte nedám, ale můžeme jednat o prameni mých ‚havraních kadeří‘, kdyby ses někdy rozhodl páchat neplechu s mnoholičným lektvarem.“

Snape odfrkl. „Existují i jiné lektvary, které vyžadují určité části panenských chlapců. Nejsem si jistý, že by ses chtěl o některou z nich podělit.“

„Au, podpásovka, ale nejspíš pravdivá,“ souhlasil Harry s uchechtnutím, nijak zvlášť vyvedený z míry narážkou na své panictví. „Dokud jsou to části, které dorostou – tedy vlasy – klidně si posluž. Zbytek svých částí mám docela rád.“ Sklonil se zpátky ke svým opravám.

Prsty mu projely vlasy a Harry se usmál na esej před sebou. Severus se musel naklonit, aby na něj dosáhl – a navzdory škádlivému tónu celého rozhovoru byl ten dotek jemný, uklidňující. Když mu nehty lehce přejely po pokožce hlavy, tiše zasténal.

„Moc práce dneska neudělám, jestli v tom budeš pokračovat,“ přiznal Harry.

„Nápodobně,“ řekl Severus tiše a ruka se stáhla s posledním pohlazením jeho rozcuchaných vlasů.

„Ale bylo to příjemné,“ cítil potřebu dodat, jen pro případ, že by si druhý muž myslel, že mu ten dotek vadil.

Odpovědí mu bylo jen tiché pobavené uchechtnutí, než se oba znovu ponořili do práce.

 

***

 

„Tak jsem vymyslel, co dělat o Vánocích,“ oznámil a pozoroval druhého muže u stolu. Harry seděl na jeho okraji a pohupoval nohama. S vlastní prací byl hotový – Snapeovi zbývalo ještě několik esejí od Havraspáru.

„Ano?“ zeptal se druhý muž znuděným tónem.

„Mhm. Pěkná večeře někde venku. Rezervace v nějaké nóbl restauraci,“ navrhl. Věděl, že Severus si na luxus nepotrpí, ale ta představa se mu líbila, alespoň na jeden večer.

„Okouzlující,“ zamumlal muž s kyselým výrazem, zatímco jeho brk zuřivě škrábal po pergamenu.

„Zníš nadšeně,“ poznamenal Harry rozpačitě a přemýšlel, jestli by druhý muž raději nezůstal uvnitř.

„Mám očekávat, že si po schůzce přijdeš vyzvednout svůj dárek?“ zeptal se Snape ledově – a Harrymu to konečně došlo. Jen stěží odolal nutkání rozesmát se nahlas. Místo toho seskočil ze stolu a přešel k němu. Věděl, že Severusovi jeho blízkost nevadí. Ostatně nijak nereagoval, když se přisunul tak blízko, že se otíral o jeho paži.

„Nevěděl jsem, že trávení Vánoc se mnou považuješ za rande, Severusi,“ poškádlil ho.

Druhému muži vystřelila hlava vzhůru tak rychle, až se mu divoce rozhoupaly vlasy.

„Prosím?“

„Myslím, jestli chceš, abych tě pozval na víno a večeři...“ pokračoval a vychutnával si šok na starší tváři. Bohužel byl Severus brilantní – a jeho zmatení netrvalo dlouho.

„Myslel jsi nás dva. Chtěl sis udělat plány se mnou.“ Odložil brk.

„No jasně. Počítal jsem s tím, že pití a doutník budou letos samozřejmost, ale napadlo mě, že by bylo hezké dělat něco i mimo školu. Pokud teda nechceš.“

Starší muž se zamračil a chvíli o tom přemýšlel. „Jsem... ochoten tě doprovodit, pokud si to přeješ. I když... by to mohlo vyvolat nepříjemné pomluvy. Zvlášť po tvém veřejně známém rozchodu,“ upozornil.

Harry se zašklebil – jako už tolikrát úplně zapomněl, že svět venku není jako Bradavice a že Denní věštec o něm pořád odmítá přestat psát nesmysly.

Povzdechl si. „Chápu. Asi máš pravdu.“ Souhlasil sklesle. Dokonce už měl vybranou konkrétní restauraci poblíž Obrtlé ulice, ale...

„Pokud... mohu navrhnout alternativu?“ zeptal se druhý muž tiše, jako by si svými slovy nebyl jistý.

„Hm?“ Harry se připravil na nabídku večeře ve Snapeových komnatách nebo něco podobně... nesvátečního. Ne že by odmítl, ale...

„Náhodou... umím docela dobře vařit. Obvykle se tomuto koníčku nevěnuji – skřítky to rozčiluje – ale jsem si jistý, že by to jeden den přežili.“

Harry na svého přítele vytřeštil oči.

„Ty... vaříš?“

„Není to zas tak odlišné od lektvarů, nemyslíš? A musel jsem se živit od útlého věku.“ Pokrčil rameny.

Harry se tiše zasmál. Příliš dobře si pamatoval, jak ho Dursleyovi nutili vařit pro ně, učili ho to, a pak mu stejně dávali jen zbytky.

„Chtěl bys... pro nás uvařit? Bavilo by tě to?“ ujistil se, protože nechtěl, aby se do toho Severus nutil.

K jeho překvapení se Severus podíval vzhůru s neobvykle otevřeným úsměvem.

„Ano. Dokonce ti udělám i dezert, jestli chceš.“

„Skvělé. Jenže nemáš kuchyň. Chceš jet do Tkalcovské uličky?“ zeptal se – zahlédl ji kdysi v některých vzpomínkách.

„To nepůjde – dům, který jsem tam vlastnil, byl srovnán se zemí.“ řekl druhý muž klidně. „A i kdyby nebyl, stejně bych tě tam nevzal. Ne, stále mám přístup do Komnaty nejvyšší potřeby, i když je teď... studentům uzavřená.“

Harry se zazubil. „Tak jako profesor tam mám přístup taky, ne?“

Druhý muž si odfrkl. „Domnívám se, že ano... ale raději to neověřujme. Nebesa vědí, s čím bys tam přišel.“

Harry se zachichotal. „Takže si vyčaruješ kuchyň a jídelnu?“

„Ano. A možná... možná i místo, kde si budeme moci zakouřit, pokud o to stále stojíš.“

Srdce mu poskočilo o něco rychleji.

„To zní dobře. Jakou příchuť?“

Snape o tom několik vteřin přemýšlel.

„Třešňovou. Udělám i několik jídel s třešněmi.“

„Perfektní,“ zopakoval Harry a náhle ho zaplavilo nadšení. „Tvůj dárek už mám.“ Přemýšlel, jestli se Severus zeptá.

„Já také,“ odpověděl Severus se spokojeným úšklebkem.

Několik vteřin na sebe jen zírali – Harry to vzdal jako první.

„Můžu dostat nápovědu?“

„Ne.“