„Ahoj,“ pozdravil rozpačitě, když se posadil.

„Ahoj ty,“ řekla Hermiona s malým úsměvem. „Jak se ti líbí učení?“

Ušklíbl se. „Dobře. Skvěle. Je to... skvělé. Úžasné.“ řekl a přemýšlel, proč je najednou tak zvláštní mluvit s jednou ze svých nejbližších kamarádek – nejspíš kvůli tomu zrzkovi, který o dva stoly dál vrhal vražedné pohledy a odmítal se na ně podívat. „Pořád se na mě zlobí, co?“

„Ehm, jo. Je přesvědčený, že jsi Ginny podvedl.“

„Nepodvedl,“ odsekl dost nahlas na to, aby ho Ron slyšel.

„On... teď neuvažuje úplně racionálně. A Ginny je pořád hodně zraněná.“

Harry sebou trhl. „J-Já vím. Nikdy jsem jí nechtěl ublížit. Ani Ronovi. Ani nikomu jinému,“ řekl hořce.

Hermiona natáhla ruku a jemně ho vzala za dlaň. „Já vím. Ať to stojí za co chce, věřím ti. Něčeho tak krutého bys nebyl schopen.“

„Ne.“ Zavrtěl hlavou. „Snažil jsem se jim to vysvětlit. Že jsem ji prostě přestal milovat, že jsem si byl s někým jiným bližší než s Ginny, ale... no, byla jsi u toho.“ Pokrčil rameny.

„A chodíš s tím člověkem?“ zeptala se Hermiona opatrně.

Harry se uchechtl. „Proboha ne. Nemáme žádný romantický vztah. Jenom... měl jsem pocit, že se ke Ginny nechovám fér, a nechtěl jsem v tom pokračovat.“ Ironií osudu to teď dokázal vysvětlit mnohem lépe než tehdy v noci před několika měsíci. Vlastně se už zase blížily vánoční prázdniny.

„Takže...“ začala Hermiona tiše. „Tak to asi bylo správné rozhodnutí. Ron se přes to přenese. Už teď si stěžuje, že mu chybíš.“

„Jo?“ zeptal se slabě. Byl rád, že to slyší, ale... podíval se na svého přítele, který na něj dál vraždil pohledem.

„Jo. Dej mu čas.“

„Dobře,“ souhlasil pokorně. „A ty se... nezlobíš?“

„Ne. Teda, samozřejmě nejsem nadšená, že jsi jí ublížil, ale zní to, jako by ses snažil udělat správnou věc.“

„Snažil.“ řekl tiše. „Přemýšlel jsem, komu bych raději ublížil, a představa, že to bude Ginny, mě mrzela... ale jen mrzela. Naopak ta druhá možnost mě děsila.“

„Jsi si jistý, že s tím člověkem nechodíš?“

Harry se uchechtl. „Docela jo. Myslím, že jsme spolu nikdy nebyli ani na veřejnosti. Ne, je to jen přátelství. Teda... hodně blízké.“

„Nemohlo by to být něco víc?“ zeptala se Hermiona s drobným úsměvem.

Odfrkl si a zkusil si představit Severuse na schůzce s ním v Prasečí hlavě nebo U Tří košťat, jak si pod stolem tiše drží ruce.

„Nemyslím, že by mě chtěl držet za ruku v Prasinkách,“ uchechtl se, jen aby vzápětí ztuhl, když Hermioně vylétly oči z důlků. „Ehm...“ zakoktal.

„Óóó! Já nevěděla, že jsi na obě strany.“ Vypadala skoro nadšeně.

Harry chtěl zemřít. „Já, ehm, nejsem? Já jen...“

Zachichotala se. „Opravdu nejsi? Hm, na chvilku to tak znělo. Je důvod, proč s ním nechodíš, to, že je to muž?“

Otevřel ústa, aby to popřel, ale zarazil se.

Je to ono?

Je?

 

***

 

„Ahoj,“ řekl unaveně, když vstoupil do známého obývacího pokoje. Severus seděl u stolu, opravoval práce a popíjel čaj.

Druhý kouzelník se na něj jen podíval, mávl rukou a na stole se objevila další šálka. Harry se usmál, přešel k němu, zvedl ji a napil se.

„Díky.“

„Těžký rozhovor?“ zeptal se téměř sarkasticky – ale Harry viděl napětí v jeho ramenou. Starost.

„Ani ne. Spíš trapný. Omylem jsem zmínil, že ty... nejsi holka. A teď Hermiona...“

Po Snapeově tváři se rozlil škodolibý úsměv. „Když si neumím představit, že by jí to vadilo, hádám, že byla... nadšená?“

Harrymu poklesla ramena. „Bolestně nadšená.“

Severus se uchechtl. „Tvoje matka byla... v tomhle dost podobná. Jen možná o něco méně hlasitá.“

Odfrkl si a opřel se o stůl, tentokrát už s úsměvem. „Víš, že tohle už nikdy nedostanu z hlavy, že jo? A teď si to představuju?“

Starší muž se usmál. „Buď zticha, já to musel zažít. Jednou mi úplně bez vyzvání oznámila, že by jí nevadilo, kdybych byl gay. Nikdy jsem to nikomu neřekl – musela to tušit, ale tehdy jsem se málem propadl hanbou. Byla na mě velmi laskavá, jen jsem byl příliš mladý na to, abych ocenil její úmysly.“

Harry se zasmál. „Už ses o tom zmiňoval. Můžu se na něco zeptat?“

Starší muž vzhlédl a zjevně čekal, až bude pokračovat.

„Kolik ti bylo, když jsi to věděl? Že jsi gay.“

Snape zamručel a napil se čaje. „Řekl bych... dvanáct nebo třináct. Věk, kdy se moji vrstevníci začali zajímat o dívky... a mě se ptali, jestli se mi líbí tahle nebo tamta čarodějka, a mně se nelíbila ani jedna.“

Harry pomalu přikývl. „Takže to nebylo... nějaké osvícení ve šatně po famfrpálovém tréninku?“ poškádlil ho.

Druhý muž vyprskl smíchy. „To bych se tam nejdřív musel vplížit, protože jsem nikdy nehrál. Což... by samo o sobě bylo dost problematické, ale ne. Myslím, že jsem to vždycky věděl. Stejně jako ty jsi věděl, že se ti líbí dívky.“

Pomalu přikývl – dávalo to smysl.

„Proč ten náhlý zájem?“ zeptal se Snape a Harry se slabě usmál.

„Hermiona mě přiměla o tom přemýšlet. Doufám, že ti moje otázka nebyla nepříjemná?“

Starší muž pomalu zavrtěl hlavou. „Byl jsem – a jsem – na to téma poněkud citlivý... ale ne, můžeš se mě zeptat na cokoli. Já... ti věřím.“

Harry se impulzivně natáhl, objal ho kolem krku a krátce ho přitáhl do objetí.

„Mrzí mě, že ti kvůli tomu někdy nějací pitomci dávali pocit, že je s tebou něco špatně,“ řekl. Nenáviděl, že mezi nimi kdysi býval i jeho vlastní otec. Byl si jistý, že by z toho nakonec vyrostl, zvlášť pokud byla pravda, co lidé říkali o laskavé povaze jeho matky, ale...

Odtáhl se a potěšilo ho, když na přítelových rtech zahlédl malý úsměv.

„Je od tebe milé, že to říkáš. Bohužel je to stále... neobvyklá preference a mnohé lidi rozčiluje,“ pokrčil rameny.

„Idioti,“ prohlásil Harry, znovu se napil čaje a ze všech sil se snažil nemyslet na rozhovor, který vedl s Hermionou.

„Naprosto nepochybně.“