Když se k němu druhý muž znovu otočil, Harry se na něj usmál. „Ještě?“ požádal a kývl k doutníku.

Trochu roztřesené prsty mu ho přitiskly ke rtům. „Kolik jen chceš,“ řekl ten druhý muž tichým, hlubokým předením, ze kterého Harrymu přeběhl mráz po zádech.

Možná by ho za ten sugestivní tón poškádlil, kdyby neměl plná ústa – místo toho se přisunul ještě blíž a opřel si tvář o Severusovu paži, tak blízko, jak jen mohl být, aniž by se starší muž posunul a udělal mu místo.

Počkal, dokud na něm ty tmavé oči nespočinuly naplno, a pak pomalu vydechl, čímž malý prostor mezi nimi zaplnil sladkým kouřem. Absintový doutník působil v ústech mnohem těžším dojmem – tenhle byl lehčí, jemnější, nějak.

Dlouhý prst mu sjel po tváři, zatímco vdechoval trochu zakouřeného vzduchu mezi nimi, a Snape mu druhou rukou přitiskl doutník ke rtům. Hravě předstíral, že se snaží kousnout do prstu, který se dotýkal jeho tváře. Snape se usmál, mezi rty se mu zableskly zuby, když doutník sklonil, a pak se tiše zasmál.

Harryho něco napadlo – jen si nebyl jistý, jestli to má vyslovit nahlas.

„Hm?“ pobídl ho Snape, jako by mu četl myšlenky.

Tiše si povzdechl. „Tohle je lepší. Než předtím. Myslím, že... nějaká část mě věděla, že bych neměl... když jsem byl s Ginny.“ Starší muž se zašklebil a vyfoukl kouř vzhůru.

„Jsi... dobrý člověk. Nepochybuji, že jsi nikdy neměl – neměl v úmyslu – překročit jakoukoli hranici.“

„Ne,“ souhlasil. „Ale teď už žádné hranice k překračování nejsou.“ Připomněl mu to a přitáhl si kostnaté zápěstí blíž, aby si mohl znovu potáhnout z doutníku.

„Mýlíš se, Harry,“ řekl Snape a nechal ho, ať si s jeho rukou dělá, co chce. „Jsou tu tvoje.“

Odfrkl si. „Podle té logiky i tvoje, ale snad nedělám nic špatného tím, že dělám něco, co se líbí mně – nám oběma, ne?“

Tmavé obočí se mu zamyšleně stáhlo. „Možná ne,“ připustil Snape. „Ale přesto ta... pravidla...“

„Budou se dodržovat. Když překročíš nějakou moji hranici, řeknu ti to. A věřím, že ty uděláš totéž.“ řekl a impulzivně natáhl ruku, aby mu sevřel čelist a palcem zatlačil pod bradu, čímž mu nadzvedl hlavu. Snape mu to dovolil s tichým odfrknutím, dovolil mu i další potáhnutí z doutníku a prostě nehybně zůstal sedět, zatímco Harry zvedl hlavu a vydechl podél jeho krku.

Byl blízko – tak blízko, že když starší muž polkl, Harryho rty zavadily o jeho ohryzek, měkká kůže se otřela o jeho ústa mnohem víc než kdykoli předtím. Severus slabě zasténal a celé jeho tělo se na okamžik zkroutilo na posteli – Harry si nemohl pomoct a sklouzl pohledem níž, tam, kde byly mužovy boky přitisknuté do matrace. Přemýšlel, jestli je Snape stále... ovlivněný, a jestli se mu Harryho rty na jeho kůži líbily.

Věděl, že je to tím kouřením, samozřejmě, Severus to sám řekl... ale nějaká jeho marnivá, sobecká část chtěla vědět, jestli je v tom i něco víc, jestli možná přitažlivost nemá jen ten rituál, ale i on sám.

Ke rtům mu byl naléhavě přitisknut doutník, skoro až příliš důrazně, zatímco ruka druhého muže projela jeho vlasy a téměř je sevřela, když doutník zase zmizel, jako by se jen stěží zdržoval toho, aby si Harryho nepřitáhl blíž.

Spokojeně zamručel při představě, že by se to tomu druhému mohlo líbit – a pak se Severus úplně odtáhl. Překulil se na záda, hlavu si nechal otočenou tak, aby se na Harryho mohl dál dívat, zatímco volnou rukou zatahal za už rozepnutý límec. Harry ho sledoval, jak znovu polkl, tvář na okamžik zamračenou.

„Prosím,“ zašeptal, a Harryho tělo se pohnulo dřív, než vůbec stihl přemýšlet, o co žádá. Přesunul se na všechny čtyři a naklonil se nad mužovo tělo, přičemž si prohlížel jeho štíhlou postavu. Zmijozelův košile nebyla zrovna z tlustého materiálu. Naklonil se blíž, o něco níž než předtím, sotva zvedl hlavu a vydechl kouř. Fascinovaně sledoval, jak přelétl přes dva nebo tři knoflíčky, než se konečně dotkl bledé kůže.

Starší muž zalapal po dechu, alespoň si to Harry myslel. Nebo možná zalapal on sám, nebyl si jistý.

Prsty sevřely Harryho košili a škubnutím ho přitáhly výš za límec. Zaslechl, jak jeden knoflík odskočil a utrhl se, zatímco se posunul výš, až se vznášel přímo nad Snapeovou tváří. Doutník mu byl znovu přitisknut ke rtům a prsty na nich setrvaly o zlomek vteřiny déle, než bylo nutné.

Prsty z jeho límce ho pustily a on se znovu odtáhl, tentokrát níž podél těla vyššího muže. Zvažoval, že zopakuje to, co právě udělal, ale mnohem víc se mu líbily reakce, které dostával, když jeho dech, když kouř, přejel po odhalené kůži. S úsměvem poklepal prstem na další knoflík Snapeovy košile. Stačila sotva myšlenka, ani ne pořádné kouzlo, aby ho magicky rozepnul, a jen lehké šťouchnutí prstem, aby se látka rozestoupila.

Nepřišel žádný protest – místo toho se mu do vlasů zanořily dvě ruce, z nichž jedna stále opatrně držela doutník, a stáhly ho o něco níž, o něco blíž, až se jeho brada dotkla dalšího knoflíku a Harry vydechl.

Pohled mu přirozeně sklouzl vzhůru – přemýšlel, jestli ho Snape sleduje, jestli na něj narazí pohledem upřeným přímo na sebe. Věděl, že ano, ještě než se podíval – cítil váhu toho pohledu stejně jako pokaždé, když se na něj starší muž díval tímhle způsobem.

Sklopil oči. Nedokázal se do nich dívat dlouho, ne takhle. Tiše si povzdechl a překvapilo ho, když tělem, o které měl stále opřenou bradu, projel zachvěv. Odtáhl se a Severus také, ruce mu zmizely z vlasů.

Starší muž otočil hlavu stranou a se zavřenýma očima si potáhl z doutníku, několik vteřin mu nevěnoval vůbec žádnou pozornost.

Harry se usmíval bezstarostně, nadšeně, opojený náladou, napětím, něčím, co v něm téměř vyvolávalo chuť bezdůvodně se hlasitě rozesmát.

Opatrně se pohnul, aby na sebe nestrhl pozornost, a sklonil se k mužovu odkrytému uchu. „Myslel jsem, že se ti ta chuť nelíbí,“ řekl a pokusil se – bezpochyby neúspěšně – napodobit tón, který ten druhý ovládal s tak smrtící přesností.

Snapeovo překvapené zasténání v něm vyvolalo podobný pocit jako tehdy, když za školních let chytil zlatonku. Starší muž se na něj ale nepodíval, hlavu nechal otočenou a jen lehce zakašlal. Znovu si potáhl z doutníku a vyfoukl kouř stranou, než se k němu konečně otočil. Kupodivu mu to čekání nevadilo.

„Uklidňuje mě.“

„Vážně?“ odfrkl si pobaveně. „Nevypadá to, že by to fungovalo nějak zvlášť dobře. Jsi dost napjatý.“ řekl a položil mu ruku na rameno, prsty se zaryly do svalu. Jen hádal, ale měl pravdu – ten druhý byl opravdu ztuhlý.

Severus se slabě zasmál. „Neříkal jsem, že to odvádí dobrou práci, že ne? Skotská, Pottere?“ požádal.

Harry se zvedl na kolena, otočil se od něj a luskl prsty. Přivolal láhev – a čistou sklenici. „Sehnal jsem ti vlastně whisky. Vím, že ji máš radši.“ řekl a naléval, přičemž se opatrně snažil udržet rovnováhu na kolenou.

Snape se nadzvedl na lokty a volnou rukou si vzal sklenici. Harry se rozhlédl a rozhodl se postavit láhev na noční stolek na druhé straně Severuse – bylo to blíž. Opatrně se přes něj naklonil a při tom jen nepatrně zavadil o jeho boky.

Severus zasténal a zaklonil hlavu právě ve chvíli, kdy se Harry znovu posadil na kolena. Zadíval se na něj – sklenice v jedné ruce, doutník v druhé, košile napůl rozepnutá, hlava zakloněná. Pohled mu sklouzl i níž a překvapila ho vlastní zvědavost, jestli zahlédne mužův... zájem. Odpověď byla ne – Snape měl jednu nohu pokrčenou.

Harry se posadil na paty a usmál se právě ve chvíli, kdy se na něj jeho přítel znovu podíval a potáhl si z doutníku. „Vypadáš... jak jsi to říkal? Dekadentne.“ řekl Harry se zrychleným tepem.

„Ach, pane Pottere, myslím, že jsme o jeden nebo dva knoflíčky dál než jen u toho.“ odpověděl chraplavým hlasem. Takto mu ani nevadilo, že ho oslovil pane Pottere. Ne doopravdy.

Pořád se nad druhým mužem nakláněl a ledabyle přes něj přehodil i nohu, takže byl úplně nad ním, aniž by se ho přitom dotýkal. To změnil, když mu položil dlaň doprostřed hrudi a zatlačil ho do matrace. Vyloudilo to z druhého muže zamručení a v očích se mu zablesklo něco zvláštního, zatímco si potáhl z doutníku.

„To je profesore Pottere,“ opravil ho hravě, ukradl mu sklenici a ochutnal whisky, kterou koupil. Byla kvalitní – ani zdaleka ne tak odporná jako ohnivá whisky, kterou si ten muž kupoval sám. Pořád ale nebyla ani zdaleka tak jemná jako skotská.

„Ano, pane,“ odpověděl Snape stejně hravě a nabídl mu doutník. Vyměnili si ho za whisky a Harry se odsunul jen natolik, aby se druhý muž mohl napít. Ve skutečnosti sklenici skoro vyprázdnil, než znovu klesl do postele a podal ji Harrymu. Ten se na něj shora usmál, potěšený výrazem ve tváři staršího muže. Dopil whisky a pak si znovu potáhl z doutníku. Chvíli si ho prohlížel a vyfoukl kouř přes vlastní prsty.

„Začínám chápat, proč se ti líbí ta whiskyová příchuť,“ přiznal. „Jde to k sobě docela dobře.“

Severus se ušklíbl, založil si ruce pod hlavu a rozcuchané černé vlasy se mu rozprostřely kolem hlavy jako temná svatozář.

„Takže tohle teď děláme?“ zeptal se starší muž a nepatrně se zavrtěl, aby se uvelebil pohodlněji, přičemž se lehce otřel o vnitřní stranu Harryho pravého stehna. Harry se k němu sklonil a nabídl mu doutník, ale Snape zavrtěl hlavou.

„Co?“ zeptal se.

„Snažíš se mě... lichotkami obměkčit? Chrlíš na mě absurdní komplimenty, jako bys sám nevypadal k zbláznění, jak hřích sám, když se nade mnou takhle vznášíš?“ řekl Snape a zaklonil hlavu, aby se na něj podíval.

Harry cítil, jak trochu zrudl, náhle podivně rozpačitý. „Uf, to není fér. Jak to, že jsi lepší i v tomhle?“ zasmál se. Pak ho něco napadlo. „Kolik bych do tebe musel nalít, abys byl méně výřečný než já?“ zeptal se.

Jeho přítel se ušklíbl a v očích mu zajiskřilo něco škodolibého. „Do bezvědomí.“

Harry si nemohl pomoct – zaklonil hlavu a rozesmál se. Jakkoli to byla urážka... „Asi máš pravdu,“ přiznal bez většího dotčení. „Ještě že jsem aspoň hezký, když už jsem hloupý.“

Snape se také zasmál, lehkým příjemným smíchem, který působil skoro stejně jako téměř vykouřený doutník v Harryho ruce. Severus mu ho vzal a místo aby si sám potáhl, přitiskl ho Harrymu ke rtům. Harry odfrkl, ale poslušně si potáhl.

„Nejsi ani jedno, Harry. Napadá mě několik přídavných jmen, kterými bych tě popsal, ale hezký by mezi nimi nebylo.“

„Au.“ Vyfoukl kouř doleva.

„Lovíš další komplimenty?“

„Ne,“ přiznal poctivě. „Upřímně mi jsou taky nepříjemné. Mám je rád, ale... je to prostě zvláštní.“

Snape tiše zamručel. „Ano.“

Harry si znovu potáhl z doutníku. Starší muž si ho chvíli prohlížel a pak zbytek jednoduše nechal zmizet. Harryho skoro zamrzelo, když v ústech držel poslední doušek kouře. Naklonil se dolů, až byli se druhým mužem nos na nos.

Zmijozel tiše vydechl a nepatrně přikývl. Tmavé oči se zavřely, když Harry vydechl. Tentokrát ho ale nevdechl, jen nechal kouř sklouznout přes pootevřené rty toho druhého.

Znovu na to pomyslel. Na to, jestli Severus uvažuje o tom, že by ho políbil. Jestli na to někdy myslel.

Odtáhl se a znovu se narovnal na kolenou.

„Jen abys věděl, Harry...“ začal Severus o několik vteřin později a zvedl obě ruce, až se zastavily těsně před dotykem s Harrym. Přikývl, aby pokračoval. O okamžik později mu ruce spočinuly na bocích a Harry si uvědomil, že jeho přikývnutí vzal jako svolení dotýkat se ho.

Potlačil vlnu nervozity.

„Ano...?“ zopakoval nejistě.

Ruce na jeho těle ho lehce stiskly a pak zase ustoupily – jako by Snape poznal, co cítí. A nejspíš opravdu poznal, uvědomil si Harry.

„Jen abys věděl, Harry... jsem si docela jistý, že mi právě teď závidí většina kouzelnického světa.“

Řekl to s malým křivým úsměvem a jeho pohled pomalu sklouzl po Harryho těle nahoru a dolů.

Harrymu došlo o něco později, že má na sobě společenské kalhoty. Kalhoty, ve kterých byl jeho stav naprosto očividný i jemu samotnému, když se podíval dolů.

S poníženým zasténáním se svalil stranou, nejdřív na záda a pak se překulil ještě dál na bok, aby svou patetickou erekci nasměroval co nejdál od druhého muže, zatímco ho pálila hanba.

Za sebou zaslechl tiché pobavené uchechtnutí a pak zvuk nalévané whisky.

O okamžik později mu někdo přitiskl studenou sklenici ke krku a vyloudil z něj žalostně pištivý výkřik, když sebou při tom chladu trhl. Když se otočil, Snape se beze zvuku smál. V očích mu tančil pobaveně škodolibý výraz, který Harry ani nedokázal předstírat, že by neměl rád. Nakonec se jen usmál a snažil se nebýt v rozpacích.  Když se nestyděl Severus, neměl důvod stydět se ani on.