Kapitola 2.

Vládce Ragnok seděl ve své kanceláři a analyzoval návratnost investic největších zákazníků banky. Válka si vybrala svou daň. Když se k jeho uším donesla zpráva, že Lord Voldemort znovu povstal, doufal, že se ti idiotští kouzelníci z Ministerstvu kouzel brzy zbaví svého Temného pána, ale to se nestalo. Skřeti se rozhodli zůstat neutrální, aby se do toho nezapletli. Koneckonců, tohle byla válka kouzelníků. Neměli žádný zájem na tom, kdo vyhraje, ale to neznamenalo, že by se nechtěli zbavit Temného pána a vrátit se k normálnímu obchodování.

Ekonomika kouzelnické Británie byla ve stavu recese. Ti tupohlaví Smrtijedi bez mozku si neuvědomovali, jaký dopad může jejich násilí mít na jejich podnikání. Většina z nich investovala na domácím trhu a finanční výnosy rychle klesaly. Černý trh samozřejmě vzkvétal, ale tomu mohlo učinit přítrž pouze ministerstvo. Gringottovi s tím nemohli nic dělat.

Alespoň někteří z jejich rozumnějších klientů poslouchali rozumné rady a investovali v zahraničí. Kouzelnická Británie byla pro zbytek světa prakticky uzavřená. Všichni věděli, že ministerstvo bylo zkompromitováno, ale ani ICW (Mezinárodní sdružení kouzelníků) nebylo ochotno zasáhnout. Všichni už měli dost arogance britského ministerstva.

Kornélius Popletal a jeho poskok Dolores Umbridgeová kvůli svému namyšlenému chování a předvádění vlastní důležitosti zcela zničili všechny diplomatické vztahy s každou jednotlivou kouzelnickou zemí na světě. Bezprostřední sousedé Kouzelnické Británie, jmenovitě Francie, Německo a Španělsko, věděli, že válka se může rozšířit, zvýšili proto počet svých bystrozorských sil a členů magických strážců zákona na hlídkách. Zesílili také magickou senzorovou síť kolem svých hranic. To byl důvod, přemítal Ragnok, proč Smrtijedi neodešli do zahraničí, aby převzali moc. Byli by zabiti a oni to věděli. Pochyboval také o tom, že Voldemort vezme válku do Evropy, než zabije Harryho Pottera a rozdrtí v zemi veškerý odpor.

Ragnok znechuceně zavrtěl hlavou. Jediný důvod, proč Gringottovi stále stáli, byl ten, že skřeti regulovali mezinárodní ekonomiku. Skřeti byli vynikající bankéři a jejich ochranná kouzla byla tak silná, že krádež byla téměř nemožná. Temný pán věděl, že si nemůže znepřátelit skřety, aniž by riskoval úplný ekonomický kolaps. Proto nechal Gringottovi na pokoji. To stále neznamenalo, že se Voldemort nepokusil převzít banku. U vchodu a v mramorové hale působilo několik čarodějů jako ostraha, aby zajistili, že se jejich cíle nedostanou dovnitř.

Prásk!

Vládce britského národa skřetů zvedl meč s překvapivou rychlostí na někoho v jeho věku a zaujal útočnou pozici, jen aby se zamračil, když viděl, že je to velmi známý domácí skřítek. Domácí skřítek, kterého neviděl už roky.

„Co chceš, skřítku?“ vyštěkl Ragnok. Žádný domácí skřítek kromě těch, kteří jsou registrovaní u Gringottových, nemohl prolomit ochranná kouzla a tomuto stvoření byl přístup od Luciuse Malfoye udělen už dávno, aby na příkaz svého pána vstupoval do Gringottovic banky a vyřizoval záležitosti se skřety, které považoval za příliš nedůležité na to, aby je vyřizoval osobně. „Co Lucius Malfoy chce tentokrát a proč plýtvá mým časem?“

Skřítek vyděšeně poskakoval na nohou a pištěl: „Dobbymu je to líto, pane Skřete, ale Dobbyho osvobodil zlý mistr Malfoy a Dobby už není skřítek Malfoyových. Dobby nyní slouží velkému Harrymu Potterovi. Pan Harry má pro vás dopis.“

Ragnok byl překvapený. Harry Potter mu psal? Chtěl s chlapcem mluvit poté, co jeho kmotr zemřel, ale Albus Brumbál, který působil jako Potterův opatrovník, mu v tom zabránil. Očekával, že čaroděj přijde do Gringottovic banky v den svých sedmnáctých narozenin, aby si převzal rodinný majetek, který mu měl připadnout, jakmile bude plnoletý, a vyřídí potřebné záležitosti, ale vzhledem k tomu, co se stalo následující den, ho nepřekvapilo, že se dědic Potter neukázal.

„Dej mi to,“ přikázal Ragnok. Otevřel obálku a rozložil dopis.

 

Vedoucí Gringottovic Banky, Londýn.

 

Vážený pane,

jmenuji se Harry Potter a jsem zákazníkem Vaší banky. Omlouvám se, že jsem Vás kontaktoval, protože vím, že podle nového režimu jsem hledaný zločinec. Bohužel nemám na výběr, protože nutně potřebuji vaši pomoc. Chápu, že se Gringottovi rozhodli zůstat v tomto konfliktu neutrální, a proto vás žádám, abyste mi dovolil promluvit si tváří v tvář, protože jde o velmi důležitou záležitost. Upřímně doufám, že Vaše neutralita se vztahuje i na mou návštěvu, protože nechci, aby Ministerstvo kouzel nebo Lord Voldemort věděli, že se s vámi chci setkat u Gringottových.

 

Prosím, zvažte moji žádost.

 

S úctou

 

Harry Potter

 

Ragnok přimhouřil oči. Co mohlo být tak důležitého, že s ním Harry Potter chtěl mluvit osobně, zvláště v tak nebezpečných časech? Jednalo se o finanční záležitosti, nebo o něco jiného?

„Skřítku, řekni svému pánovi, aby dnes večer přišel do banky,“ přikázal. „Přiveď ho pomocí skřítčího přemístění. Postarám se, aby byly ochranná kouzla kolem mé kanceláře přesně o půlnoci deaktivovaná. Přijde sám a žádná jiná čarodějnice nebo čaroděj ho nemůže doprovázet. Je to jasné?“

„Ano, pane Skřete,“ odpověděl Dobby a vážně pokýval hlavou, než s hlasitým prásk zmizel.

Ragnok lusknutím prstů aktivoval různá ochranná kouzla, která znemožnila komukoli jinému přístup do jeho kanceláře. Musel se na schůzku připravit. Nikdo neměl vědět, že se sem chystá přijít nejhledanější muž v zemi, dokonce ani ostatní skřeti.

*** *** *** *** ***

Jen pár vteřin po půlnoci se ozvalo prásknutí a uprostřed kanceláře se objevil skřítek a člověk. Čaroděj se zběsile rozhlížel kolem, aby se ujistil, že to není past. Trochu se uklidnil, ale ramena měl stále ztuhlá napětím.

„Vítejte, pane Pottere,“ přivítal ho Ragnok a pozorně si prohlížel teenagera před sebou. Chlapec vypadal docela vyčerpaně. „Než začneme naše setkání, prokažte svou totožnost. Vaše krev by měla stačit.“

Harry se unaveně podíval na kámen před sebou. Vzal malý nůž, který byl položený na stole, a tence se řízl do dlaně, přičemž nechal na kámen dopadnout několik kapek krve. Kámen zářil zlatou barvou a Ragnok spokojeně přikývl. Dobby luskl prsty, ránu okamžitě zahojil, než se přemístil pryč.

„Co pro vás mohu udělat, pane Pottere?“

„Moc vám děkuju, že jste mě sem dovolil přijít, pane,“ řekl Harry vděčně. „Nechci vás zdržovat, takže přejdu přímo k věci.“

Počkal, až Ragnok přikývne, a pak se zhluboka nadechl. „Pane řediteli…“

„Jmenuju se Ragnok, pane Pottere,“ řekl skřet klidně, „a jsem Vládce britského národa skřetů. Nemám žádný jiný titul.“

Harry zrudl rozpaky a pokračoval. „Omlouvám se, Vládce Ragnoku. Pokud jde o to, proč jsem tady, rád bych nejprve začal tím, že jsem se posledních několik měsíců neschovával, aniž bych měl co dělat. Hledám věci, které zajistí zničení Vol…“ odmlčel se, když si vzpomněl, jak ho jeden z jeho skřítků varoval před Tabu, a opravil se: „Raddleovo zničení. Víte…“

„Kdo je ten „Raddle“, pane Pottere?“ přerušil ho Ragnok a zamračil se na chlapce. To jméno nikdy předtím neslyšel.

Harry se slabě usmál. „Tom Rojvol Raddle, nemanželský syn z rodu Gauntů, je jméno Temného pána, který mi v současné době jde po krku.“

„Gaunt?“ zvolal Ragnok, zaklonil hlavu dozadu a hlasitě se zasmál; zvuk to byl docela znepokojující. „Není divu, že si změnil jméno. Gauntovi byli nejodpornější a nejvíce vyloučenou rodinou v celé zemi. Tvrdili, že jsou potomky Salazara Zmijozela, ale už před staletími zbankrotovali. Gringottovic banka jim musela zrušit jejich účet, protože skončily v platební neschopnosti a byli označeni za insolventní.“

Harry přikývl a doufal, že dělá správnou věc, když důvěřuje skřetům. „Každopádně jsem tady, protože Raddle vytvořil předměty, které mu umožnily podvést smrt. Snažím se tyto předměty najít, abych je mohl zničit, než si Raddle uvědomí, co dělám.“

„Předměty k zajištění nesmrtelnosti?“ zavrčel Ragnok. „Ten zbytečný, zbabělý čaroděj! Má vůbec ponětí, co provedl?“

Harry polkl. Vzal skřetův hněv jako dobré znamení a pokračoval.

„Doufám, že si rozumíme, Ragnoku. Ano, mluvím o viteálech.“

Ragnok sevřel pěst.

„Jak o tom víš?“ zeptal se podezřívavě. „Pochybuji, že by ti to Temný pán řekl.“

„Ne,“ vydechl. „Albus Brumbál na to přišel a řekl mi to. Důvod, proč jsem tady, je ten, že věřím, že jeden z nich může být ve vaší bance.“

Ragnokův výraz byl zuřivý. Viteál byl něco, co všechny magické druhy z principu nenáviděly, včetně kouzelníků a skřetů. Duše byla posvátná, všichni věřili, že je to čistá magie, a takhle ji znesvětit bylo tím nejrouhavějším činem, jakého se uživatel magie mohl dopustit. Byla to urážka samotné Matky magie! Ragnokova nenávist a odpor k Voldemortovi vzrostly na novou úroveň.

„Pane Pottere, doufám, že si uvědomujete, jak nebezpečné prohlášení jste právě učinil. Je vysoce nezákonné nosit tak odporný předmět na území skřetů, natož ho ukládat do jednoho z našich trezorů!“

Harry polkl. Nikdy se se skřety nestýkal, kromě několika případů v prvních letech v Bradavicích, kdy musel vybírat peníze ze svého trezoru. Dějiny čar a kouzel byly v poskytování pokynů, jak se vypořádat s rozzlobeným skřetem, celkem zbytečné.

„Omlouvám se, Ragnoku, ale nejsou Gringottovi tím nejbezpečnějším místem pro uložení neocenitelného artefaktu? Dává smysl, že by ho Raddle schoval v trezoru jednoho ze svých nejdůvěryhodnějších Smrtijedů. Možná se mýlím, ale mám silné podezření, že mám pravdu. Pokud tu nějaký je, prosím, dovolte mi ho zničit. Nehledám materiální zisk, Ragnoku, prosím, věřte mi. Jsem tu jenom proto, abych zničil viteál. Nemám žádnou budoucnost. Nakonec mě zabije, ale jediné, o co se snažím, je vzít ho s sebou. Pokud se mi to podaří, až mě zabije, zabije to i jeho.“

Ragnok se na chlapce zamyšleně podíval. Po pravdě řečeno, jejich skenovací zařízení měla zachytit něco jako viteál, ale věděl, že je možné, aby byl nějaký skřet během poslední války donucen nebo dokonce podplacen, aby umístil viteál do trezoru. Harry Potter se také zdál neobvykle odhodlaný, že zemře; v jeho tónu bylo něco divného.

„Proč říkáte, že zemřete, pane Pottere?“ zeptal se Ragnok zvědavě.

Harry se zhluboka nadechl. „Mohu na to odpovědět jen proto, abych uspokojil vaši zvědavost, protože mi už není pomoci. Ale prosím, pomůžete mi získat viteál, pokud je skutečně v trezoru Bellatrix Lestrangeové? Mám tušení, že je tady. Nedokážu to vysvětlit. Prostě vím, že je tady.“

Ragnok o tom chvíli přemýšlel. Bellatrix Lestrangeová nikdy nepřišla do Gringottovic banky vyzvednout si galeony nebo projednat finanční záležitosti své rodiny; pohrdala skřety. Pokud by v jejím trezoru byl viteál, mohli by ho kdykoli vyměnit a Bellatrix by o ničem nevěděla. Nicméně, pokud by byla výměna někdy objevena, zvláště s ohledem na skutečnost, že předmět, o kterém je řeč, byl viteál Temného pána, mohlo by to znamenat válku mezi skřety a Lordem Voldemortem. Jako jejich vládce nemohl zbytečně riskovat životy skřetů. Ale vzhledem k situaci, ve které se Magická Británie nacházela, stálo to za to tomu chlapci pomoct?

„Prosím, Ragnoku,“ naléhal Harry. „Umřeli kvůli němu tisíce lidí. Tisíce mudlorozených byly poslány do táborů, kde jsou mučeni a zabíjeni. Vím, že dva z vašich vlastních zaměstnanců, Griphook a Gornuk, uprchli. Prosím, Ragnoku. Pomozte mi. Zaplatím Vám odškodné. Můj trezor nemá tolik peněz ve srovnání s lidmi jako Malfoy, ale můžete si je vzít. Já je už nepotřebuju. Skoro žádné peníze jsem neutratil, takže Gringottovi si to mohou vzít jako kompenzaci za poskytnuté služby. Prosím, prosím!“

„Uklidni se, mladíku,“ řekl Ragnok tiše. „Pomůžu ti. Ale mýlíš se, když tvrdíš, že tvůj trezor nemá dost peněz. V tuto chvíli jsi náš největší zákazník.“

„Promiňte?“ vykřikl Harry. „Jak je možné, že já jsem váš největší zákazník? Mám jen malý trezor. Je pravda, že ve srovnání s Weasleyovými je v něm hodně peněz, ale …“

Ragnok se hlasitě zasmál.

„Weasleyovi? Prosím, pane Pottere. Nesrovnávejte se s Weasleyovými. Trezor, o kterém mluvíte, je váš osobní trezor, který vytvořil váš otec, když jste se narodil, a obsahuje padesát tisíc galeonů. Je určený na vaše školné a další účely, dokud nedosáhnete plnoletosti. V té době se stanete Vedoucím rodiny Potterových a získáte přístup k rodinnému trezoru, investicím a různým nemovitostem.“

„Cože?“ vypravil ze sebe Harry slabým hlasem.

Z knih o historii své rodiny, které četl v bradavické knihovně, Harry věděl, že Potterovi jsou velmi starobylý rod a patřily k jedněm z mála rodin, která tu zůstala od dob krále Artuše a Merlina před více než patnácti sty lety. Právě z tohoto důvodu bylo několika vybraným rodinám, jako byla ta jeho, uděleno dědičné křeslo ve Starostolci, zatímco většina členů tohoto vládního orgánu byla nadále volena lidmi nebo se skládala z vedoucích oddělení na ministerstvu a držitelů Merlinova řádu. Každý člen Starostolce, ať už zdědil své křeslo nebo byl zvolen, byl oslovován jako „Lord“ nebo „Lady“. Harry se s tím až doteď nikdy nezabýval, většinou proto, že nemohl nic dělat, dokud nedokončí školu, ale nikdy si neuvědomil, že jeho rodinné jmění je víc než jeho osobní trezor. Neměl k tomu žádný důvod, protože věděl, že rodiny jako Abbottovi, kteří byli také velmi starou rodinou, patřily ke střední třídě. Myšlenka, že by mohl mít víc peněz kromě jeho malého trezoru, ho nikdy ani nenapadla!

Ragnok se zašklebil.

„Chtěl jsem se s tebou setkat už od smrti tvého kmotra, Siriuse Blacka. Bohužel tvůj opatrovník Albus Brumbál s tebou omezil jakýkoli kontakt. Musíme probrat několik věcí. Ale nejdřív zkontroluji, jestli trezor madam Lestrangeové skutečně obsahuje viteál.“

„Mohl by to být pohár Helgy z Mrzimoru,“ řekl Harry nápomocně, „nebo něco, co patří Roweně z Havraspáru.“

Ragnok se na chvíli odmlčel a přikývl. Luskl prsty a na stole se okamžitě objevilo jídlo.

„Jezte, pane Pottere. Vrátím se za pár minut. Nebude trvat dlouho, než ověřím vaše tvrzení.“

Skřet brzy odešel a nechal Harryho o samotě.

*** *** *** *** ***

O dvacet minut později Ragnok kypěl vztekem, když se vracel do své kanceláře.

„Měl jste pravdu, pane Pottere,“ odplivl si. „Ta odporná ženská přinesla ten odporný předmět do naší banky. Pokud válku opravdu zastavíte, bude její trezor zabaven, protože porušila podmínky smlouvy, kterou se řídí Gringottovic Banka a její zákazníci.“

Harry vydechl úlevou.

„Všechno však nejsou jen dobré zprávy. Jako zákazník naší banky, který má přístup k jednomu z našich nejstarších a vysoce zabezpečených trezorů, si musíte uvědomit, že naši ochranu bereme vážně. Trezory jsou střeženy velmi složitě zpracovanými krevními ochrannými kouzly, mimo jiné. Skřeti si nemohou vzít poklady uvnitř kvůli našim přísahám. To byla dohoda, kterou naši předkové uzavřeli s Mezinárodním sdružením kouzelníků. Skřeti by se prostřednictvím Gringottových postarali o měnu a ekonomiku mezinárodního kouzelnického světa a na oplátku by již nedocházelo ke konfliktům mezi kouzelníky a skřety. To je důvod, proč jsou Gringottovi tak vysoce důvěryhodný a známý jako neproniknutelný. Nemohou si nás koupit čarodějnice a čarodějové, kteří chtějí ukrást poklady našich zákazníků. To znamená, že se do trezoru nemůžete dostat, protože nejste Lestrange ani pokrevně, ani sňatkem, a kvůli našim přísahám vám žádný skřet nemůže pomoct.“

Harry sklonil hlavu a zavřel oči. Zrovna když si myslel, že uspěl…

„Ale existuje něco, co vám může pomoci tento problém překonat.“

Harry otevřel oči a uviděl, jak se ten starý skřítek usmívá. „Musíte si uvědomit, že madam Lestrangeová je rozená Blacková. Rod Blacků byl paranoidní parta a nesnášeli ty, kdo pošpinil jejich jméno. To je důvod, proč měli vždy do zásnubních smluv vložené dílčí klauzule, aby mohli přimět své příbuzné, aby zaplatili, kdyby se s členem jejich rodiny stalo něco nežádoucího.“

Harry se zamračil. „A jak nám to pomůže?“

„Tady přichází na řadu váš zesnulý kmotr,“ řekl. Luskl prsty a objevil se velký válec, který, jak Harry odhadoval, obsahoval krev. Byl docela velký a Harry si byl jistý, že obsahuje nejméně tři litry krve.

*** *** *** *** ***

„S-Sirius mě chtěl adoptovat?“

„Ano,“ odpověděl Ragnok. „Vzhledem k tomu, že nebyl nikdy odsouzen, neviděli jsme důvod, proč mu bránit v přístupu do naší banky. Přišel k nám v dubnu loňského roku, aby aktualizoval svou závěť. Dal nám také svou krev pro případ, že by zemřel před provedením této procedury; což se nakonec ukázalo jako štěstí, vzhledem k tomu, co se stalo. Víte, i když v sobě máte krev Blacků, kterou jste zdědil po své babičce, Doree, další osoba, které mělo bohatství a titul připadnout, byl Draco Malfoy. Ale protože došlo ke sporu, Malfoyovi nemají přístup k trezorům, což vedlo k jejich velkému podráždění, situace je velmi složitá kvůli povaze takových magických závětí a smluv.“

„Ale je to legální?“ zeptal se Harry a vzpomněl si na Hermionu, která mu právě před rokem řekla, že krvavé rituály jsou považovány za černou magii. „Bylo mi řečeno, že krvavé rituály jsou nezákonné.“

Ragnok se ušklíbl.

„Ten, kdo to řekl, zjevně nezná základní systém o tom, jak magický svět funguje. Všechno funguje prostřednictvím krve. Samotná magie proudí v krvi. Vaše dnešní identifikace byla provedena prostřednictvím krve; ochranná kouzla kolem našich trezorů s vysokým zabezpečením jsou napájeny krví. Kdyby ministerstvo zakázalo všechny krvavé rituály, celá populace by se vzbouřila. Toto není mudlovský svět, pane Pottere. Krev je vysoce posvátná pro všechny magické druhy. Ano, existují temné rituály, které jsou nelegální, ale ne rituál adopce. V poslední době se nedělal, ale je ve společnosti velmi akceptován. Vzhledem k povaze rituálu taková adopce znamená, že jste v podstatě dítě narozené svým adoptivním rodičům.“

„Ale jak mi adopce pomůže?“

Ragnok se zazubil a ukázal špičaté zuby.

„Jakmile budete adoptován, můžete Bellatrix Lestrangeovou vyhnat z rodiny Blacků a označit ji za krvezrádkyni. To by aktivovalo pododstavec 12, klauzule b, její zásnubní smlouvy. Pak od ní můžete získat věno i s úroky. Vzhledem k tomu, že není uvedeno, že částka má být zaplacena pouze v Galeonech, jsem si jistý, že Mrzimorský pohár může být zahrnut do této transakce.“

Harry se konečně uvolnil a zhluboka vydechl.

„Takže teď, když je problém s viteálem vyřešený, vysvětlíte mi, proč si myslíte, že válku nepřežijete?“

Harry se kousl do rtu, když přemýšlel, jak na otázku odpovědět. Zhluboka se nadechl a řekl: „Věřím, že jizva na mém čele obsahuje jeden z Raddleových viteálů.“

Ragnok mlčel. „To všechno komplikuje,“ zamumlal si nakonec pod vousy.

„Vzhledem k tomu, že stejně musím zemřít…“

„Ne nutně,“ přerušil ho Ragnok, a Harryho tím překvapil. „Už dříve jsme se setkali s viteály v Řecku a Egyptě při získávání pokladů. Máme prastarý skřetí rituál, který zničí viteál, zatímco předmět ponechá bez poškození, ale nikdy nebyl proveden na živé bytosti.“

Harrymu se na okamžik zastavilo srdce. Existoval snad způsob, jak to udělat?

„Co ten postup obnáší?“

„Je to rituál, který identifikuje část duše a vyhladí ji. Ale protože máte ve svém těle dvě duše, počáteční fáze musí být prováděny velmi opatrně a není žádná záruka, že to přežijete živí. Taky jsem si jistý, že to bude bolet. Někdy může trvat dny, než se podaří vyjmout kus duše, pokud je připoutaný příliš dlouho.“

„Je možné provést rituál před krevní adopcí?“ zeptal se Harry s nadějí. „Chci to zkusit, Ragnoku. Jsem ochoten zaplatit jakoukoli potřebnou peněžní náhradu.“

Ragnok souhlasně přikývl. Chlapec prokázal, že je čestný. Stálo by za to riskovat a pomoci mu.

„Následujte mě, pane Pottere,“ řekl Ragnok. Vedl chlapce do velké rituální místnosti. Asi po patnácti minutách vstoupilo dovnitř také několik velmi starých skřetů.

„Nevíme, jak dlouho to bude trvat, pane Pottere,“ řekl Ragnok pevně. „Všechno záleží na vašem odhodlání přemoci ten kus duše. Soustřeďte se na jeho zničení a podaří se to. Jakmile rituál začne, nemůžeme do něj zasahovat.“

Harry přikývl. Ostatní skřeti ho obklopili a vysvětlili, co je třeba udělat. Harry si sundal brýle a všechno oblečení. Snažil se nebýt stydlivý, vstoupil do rituálního pentagramu a lehl si na kamennou podlahu.

„Jsem připraven,“ řekl Harry tiše.

Skřeti začali zpívat a pohybovali se kolem pentagramu v kruhu. Harry cítil, jak ho jizva začíná píchat. Rozžhavila se do ruda a on se ošíval, protože ten pocit se brzy stal nepříjemným. Hlasitost zpěvů se zvýšila a po deseti minutách nepříjemného sténání Harry vykřikl.

*** *** *** *** ***

Voldemort se uprostřed setkání se svými Smrtijedy náhle zamračil. Něco bylo špatně. Chytil se za hlavu a zasyčel bolestí. Propukl v něm vztek, když namířil hůlkou na nejbližšího Smrtijeda a zavrčel: „Crucio!“

Severus Snape spadl na podlahu a chraplavě křičel. Lucius Malfoy vykřikl s další kletbou, ale netrvalo to dlouho a Voldemort sebou mlátil a držel se za hlavu.

„MISTŘE!“ vykřikla znepokojeně Bellatrix. „Snape, udělej něco!“ zaječela, ale ředitel Bradavic nebyl schopen ani vstát, protože sebou škubal na zemi z účinku kletby Cruciatus.

Tváře Smrtijedů byly naplněné hrůzou, když sledovali, jak jejich Temný pán křičí v agónii bolesti uprostřed svého trůnního sálu na Malfoy Manor. Nevěděli, co mu způsobilo bolest, ale každý z nich věděl, že až to přestane, všichni za to zaplatí.

*** *** *** *** ***

Harry sebou trhl, když nabyl vědomí, a ze rtů mu uniklo tiché zasténání. Každá část jeho těla se chvěla bolestí. Otevřel oči a uvědomil si, kde je. Právě když se postavil na nohy, vstoupil do místnosti Ragnok spolu s dalšími třemi skřety.

„Rád vidím, že jste vzhůru, pane Pottere,“ řekl Ragnok. „Jak se cítíte?“

„D-dobře,“ zaskřehotal Harry, ale hrdlo ho pálilo a jeho hlas byl chraplavý. „J-Jak dlouho jsem tady?“

„Šest dní,“ odpověděl druhý skřet. „Vaše hlasivky byly hodně namáhané neustálým křikem, ale to není nic, co by nedokázalo napravit pár lektvarů. Dobrá zpráva je, že kus duše byl zničen, aniž by vás přitom zabil.“

„To je úžasný objev,“ zvolal další skřet. To odstartovalo vzrušenou debatu mezi starými skřety, ale Harrymu jim nevěnoval pozornost. S překvapením zjistil, jaké drastické změny se odehrály od rituálu extrakce duše.

Za prvé, jeho zrak se nyní zlepšil. Bez brýlí viděl perfektně. Není divu, že madam Pomfreyová nedokázala vyléčit jeho zrak! Možná to mělo něco společného s viteálem, že se viteál nacházel tak blízko jeho očí!

Ignoroval svou nahotu, opatrně se postavil na nohy a podíval se na sebe před lesklou žulovou stěnou. Jizva ve tvaru blesku na jeho čele už nebyla tak výrazná. Místo toho, aby byla červená a zanícená, vypadala jako vybledlá verze jakékoli normální jizvy.

Harrymu se na rtech pomalu objevil úsměv, když se zhluboka nadechl. Zdálo se, že mu tento rituál nesmírně prospěl. Cítil se klidný a spokojený. Nikdy předtím se necítil tak svobodný. Ten pocit byl prostě nepopsatelný! Harry z rozmaru zavřel oči a pokusil se soustředit na své myšlenky, jediné mentální cvičení, které ho Snape naučil během katastrofálních lekcí nitrobrany.

To, co se stalo potom, Harryho šokovalo. Jeho vzpomínky! Mohl si prohlížet své vzpomínky! Snape řekl, že to může udělat jen mistr nitrobrany!

Co se to dělo?

Otevřel jedno oko a zkontroloval, jestli si ho někdo nevšimne. Skřeti stále diskutovali o výsledku rituálu, včetně Ragnoka. Znovu zavřel oči a ponořil se hluboko do své mysli. Jeho pozornost upoutaly útržky vzpomínek těsně předtím, než ztratil vědomí, a před očima mu probleskovaly obrazy. Překvapivé však bylo, že to nebyly jeho vzpomínky.

Patřili Voldemortovi! Znovu se dotkl mysli Temného pána, ale tentokrát to bylo během rituálu extrakce viteálu. Pamatoval si, jak sledoval Voldemorta, jak křičel ve svém trůnním sále, a proklínal přitom pár svých Smrtijedů.

Harry se ponořil hlouběji a našel další vzpomínky.

Ve skutečnosti nechápal fungování rituálu, ale během procesu extrakce se v Harryho mysli nějak uchovaly vzpomínky z viteálu! A co je ještě lepší, díky přítomnosti zmíněných vzpomínek vytvořil rituál na místě určitou formu štítů nitrobrany, které odlišily Harryho vlastní vzpomínky od Voldemortových! Neměl žádný způsob, jak zjistit, jestli jsou tyto štíty jedinečné nebo standardní, které se ho Snape snažil naučit. Ale ať už to bylo jakkoli, byly pro něj požehnáním, protože se cítil spokojený a vyrovnanější sám se sebou víc než kdy předtím.

Harry otevřel oči a otočil se ke skřetům. Byl vděčný za to, co udělali. Bez Ragnokovi pomoci by s největší pravděpodobností obětoval svůj život, aby zničil viteál ve své jizvě, a kdyby ostatní skřeti neprovedli nebezpečný extrakční rituál dokonale, mohl zemřít, nebo hůř, probudit se se dvěma osobnostmi v sobě; možná právě tomu měli zabránit ty jedinečné štíty nitrobrany, které rituál vytvořil v jeho mysli.

„Děkuju,“ řekl Harry upřímně a oslovil skupinu skřetů, kteří se k němu otočili. „Moc vám děkuju. Odškodním vás jakýmkoli možným způsobem za to, že jste mi pomohli projít tím bez úhony. A co krevní adopce?“

„Myslím, že bude lepší to udělat okamžitě,“ odpověděl Ragnok. „Adopce bude trvat asi dvanáct hodin, protože krev vašeho adoptivního rodiče bude sloučena s tou vaší, čímž se z vás v podstatě stane Black od narození. Je dobře, že nechcete ztrácet čas. Začneme.“

Skřeti, jakožto efektivní bytosti, jimiž byli, již pro tento zákrok připravili roh místnosti, jakmile si byli jistí, že Harry přežije rituál extrakce viteálu. Harry se podíval na kamennou vanu na zemi a pomalu se do ní ponořil.

„Proces slučování bude dokončen dnes večer,“ řekl Ragnok, když ostatní skřeti naplnili vanu Siriusovou krví.

Harry se snažil nezvracet, když se mu do nosu dostal pach krve. Místo toho si vzpomněl, jak moc pro něj Sirius znamenal a jak se ten muž ze všech sil snažil o Harryho postarat. Oči se mu zalily slzami, když si vzpomněl na některé z těch dojemných chvil, které prožil se svým milovaným kmotrem.

 

„Ano...“ řekl Sirius nejistě. „Ale já jsem také – nevím, jestli ti to někdy někdo řekl – jsem tvůj kmotr.“

„Samozřejmě to pochopím, pokud chceš zůstat se svou tetou a strýcem,“ řekl Sirius rychle. „Ale... no... přemýšlej o tom. Jakmile bude moje jméno očištěno... kdybys chtěl... jiný domov...“

„Samozřejmě chci opustit Dursleyovi! Máte dům? Kdy se můžu nastěhovat?“ zeptal se Harry vzrušeně.

Siriusova hubená tvář se zlomila v první opravdový úsměv, který na ní Harry viděl. Rozdíl, který to způsobilo, byl zarážející, jako by skrz vyhublou masku prosvítal člověk o deset let mladší; na okamžik v něm Harry poznal muže, který se smál na svatbě jeho rodičů.

„Ještě se uvidíme,“ slíbil a něžně pohladil Harryho po tváři. „Ty jsi opravdu syn svého otce, Harry. Jsem na tebe tak pyšný a jsem si jistý, že James a Lily by byli taky.“

 

„Se mnou se nezabývej, jak se máš ty?“ zeptal se Sirius a ustaraně se na něj díval, oči plné obav, oči, které ještě neztratily pohled, který jim věnoval Azkaban – ten otupělý, strašidelný pohled.

„Díky,“ řekl Sirius vděčně, otevřel balíček, popadl jídlo, posadil se na podlahu jeskyně a zuby utrhl velký kus masa.

„Živím se hlavně krysami. Nemůžu krást příliš mnoho jídla z Prasinek, přitáhl bych na sebe pozornost.“

„Siriusi, co tady děláš?“

„Plním svou povinnost kmotra,“ odpověděl Sirius a kousal kuřecí kost způsobem, který velmi připomínal psa.

„Je mi to jedno... Až tenhle turnaj skončí, budu zase volně dýchat, a to bude až v červnu.“

 

„Siriusi, co když se stanu víc jako Voldemort? Co když budu zlý?“ zvolal Harry vyděšeným tónem a spodní ret se mu chvěl.

„Hej,“ řekl Sirius trpělivě. „Chci, abys mě velmi pozorně poslouchal, Harry. Nejsi špatný člověk. Jsi velmi dobrý člověk, kterému se staly špatné věci. Svět není rozdělen na Světlo a Temnotu, ani na dobré lidi a Smrtijedy. Na čem záleží, je cesta, kterou se rozhodneš jít. To je to, kým opravdu jsi.“

„Až tohle všechno skončí, budeme opravdová rodina; slibuju,“ ujistil ho Sirius, když pevně objal svého kmotřence a Harry si nemohl pomoct a uronil pár slz do ramene svého kmotra.

 

Harry přemýšlel o tom, jak moc miluje Siriuse, a omdlel. Runy vytesané na kamenné vaně se aktivovaly, když začal proces slučování. Jeho hlava pomalu mizela v kaluži krve.

*** *** *** *** ***

Bylo po osmé večer, když se Harry probudil. Zamrkal očima a byl překvapen, když zjistil, že bolest způsobená rituálem extrahování viteálu je pryč. Prozkoumal své okolí a uvědomil si, že krev, která ho obklopovala, zmizela a jeho nahé tělo zůstalo bez poskvrny. Opatrně vylezl z vany a zkoumavě si prohlédl svůj vzhled v zrcadle, které stálo v rohu místnosti.

Harryho oči se rozšířily, když viděl změny na svém těle způsobené rituálem adopce. Vyrostl o pár palců, převyšoval nyní měl přes šest stop na výšku a také trochu přibral, čímž se zbavil všech trvalých následků podvýživy, kterou trpěl po celý život díky Dursleyovým. Ale nejviditelnějšími změnami však, kromě mírného nárůstu výšky a tělesné hmotnosti, byly rysy jeho obličeje a vlasy.

Jeho středně dlouhé havranově černé vlasy, kdysi neupravený mop, měly jemné vlny, které mu elegantně spadaly na stranu obličeje. Jeho lícní kosti byly vyšší a výraznější a nos měl lepší proporce. Harry stále vypadal jako syn Jamese a Lily Potterových, ale některé rysy v jeho tváři vykazovaly podivuhodnou podobnost s jeho zesnulým kmotrem. Změny byly natolik minimální, že ho lidé mohli, i když ne okamžitě, stále poznat, ale nikdo je nepřehlédl. Změny nebyly v žádném případě nenápadné. Už se nepodobal klonu svého otce, Jamese.

Přivolal si svoje oblečení, v tichosti se oblékl poté, co na ně seslal mírné zvětšovací kouzlo, a právě když byl připraven, objevil se ve dveřích Ragnok.

„Ach, jste vzhůru, pane Pottere-Blacku,“ řekl Ragnok a překvapil Harryho tím, že ho oslovil jménem „Black“. „Vidím, že rituál fungoval perfektně, jak jsem očekával, že bude. Pojďte za mnou. Ještě máme nějaké nevyřízené záležitosti.“

Harry mlčky následoval skřeta a znovu se posadil ve známé kanceláři. Ragnok před něj položil dvě malé krabičky a řekl: „Toto jsou pečetní prsteny rodiny Potterů a Blacků. Téměř každá rodina v kouzelném světě je pro své členy nechává zhotovit, protože je lze nejen očarovat podle vlastních specifických požadavků, ale také slouží do určité míry jako doklad totožnosti.“

„Rozumím,“ odpověděl Harry. Vzpomněl si, že i Weasleyovi nosili takové prsteny, stejně jako většina čistokrevných a polokrevných studentů v Bradavicích.

„Jakmile si je nasadíte, stanete se právoplatným vedoucím rodu Potter-Blacků, a jakmile si převezmete svá křesla ve Starostolci, budete známí jako Lord Potter-Black; Lord nejstaršího a nejvznešenějšího rodu Potter-Blacků. Tyto dva rody byly nyní sloučeny kvůli vaší jedinečné situaci, jelikož jste již potomek nejstaršího rodu.“

Harry přikývl. Teď opravdu nebyl čas diskutovat o politice Starostolce. Uvažoval, zda zákonodárný a nejvyšší soudní orgán Kouzelnické Británie vůbec existuje; Voldemort by ho už určitě dávno rozpustil, ne?

Když natáhl ruku k jedné z malých krabiček s rodovým erbem Potterů, víko se rozplynulo a odhalilo velký prsten s červeným diamantem, který byl hladce zasazen do zlatého kroužku a ležel na sametovém polštářku. Vzal ho a nasadil si prsten na pravý prsteníček. Zablesklo se světlo a prsten se přizpůsobil jeho velikosti tak, že mu perfektně seděl. Totéž udělal s prstenem rodu Blacků, což byl velký modrý diamantový prsten nasazený na platinovém kroužku, který si nyní nasadil na levý prsteníček.

„Výborně, pane Potter-Blacku,“ řekl Ragnok. „Znalosti o rodinných nemovitostech byste měl získat prostřednictvím prstenů. Vím, že teď máte na práci důležitější věci, které je třeba udělat, takže řeknu vám jen, že investicím Potterů a Blacků se daří docela dobře a podle pokynů obou vašich zesnulých otců jsou spravovány společností spravující aktiva, kterou kontroluje a reguluje Gringottovic banka. Investice v Kouzelnické Británii výrazně poklesly, ale to se dá vzhledem k současné situaci očekávat, ale zahraniční investice a nemovitosti v zahraničí vykazují nadprůměrné výnosy.“

Harry přikývl, ale bylo jasné, že jeho myšlenky jsou jinde.

„A co viteál, Ragnoku?“

Ragnok vytáhl složku s několika listy pergamenu.

„Budete potřebovat důvod, abyste ji mohl vyloučit z rodiny,“ vysvětlil. „Namiřte hůlku na smlouvu a řekněte tato slova.“

Harry mlčky následoval pokyny od skřeta a promluvil.

„Já, Harry James Potter-Black, vedoucí nejstaršího a nejvznešenějšího rodu Potter-Blacků, tímto zříkám nejstarší dcery Cygnuse a Druelly Blackových, Bellatrix Lestrangeové, z rodiny za to, že se stýkala se známým polokrevným bastardem jménem Tom Rojvol Raddle. Udělala ostudu rodině tím, že zavraždila mého otce a předchozího vedoucího rodu Siriuse Oriona Blacka. Také zradila svou krev tím, že zabila svou sestru Andromedu Tonksovou a nestála za rodinnými ideály. Z těchto důvodů ji zbavuju členství v rodu Potter-Blacků!“

Zásnubní smlouva mezi Bellatrix Blackovou a Rodolfusem Lestrangem krátce zazářila, než zčernala jako uhel. Bylo hotovo. Ragnok vyštěkl pokyny dalšímu skřetovi, který přikývl a okamžitě odešel.

„Pohár tu bude brzy,“ řekl Ragnok.

„Je tu ještě někdo, koho bych chtěl také vydědit,“ řekl mu Harry s tváří zkřivenou hněvem. Zvedl zásnubní smlouvu další dcery rodiny Blacků, namířil na ni hůlku a pronesl: „Já, Harry James Potter-Black, hlava nejstaršího a nejvznešenějšího rodu Potter-Blacků, se tímto zříkám nejmladší dcery Cygnuse a Druelly Blackových, Narcissy Malfoyové a jejího syna Draca, z rodiny za to, že se stýkali s polokrevným bastardem známým jako Tom Rojvol Raddle. Přinesli hanbu rodině za zvěrstva, která spáchali, a za své činy jsou vyděděni z rodu Potter-Blacků!“

Došlo k záblesku světla a zásnubní smlouva mezi Narcissou Blackovou a Luciusem Malfoyem také zčernala.

Ragnok přikývl. „Zařídím to,“ řekl. „Peněžní prostředky z trezoru Lestrangeových a Malfoyových budou převedeny do vašeho trezoru v souladu se smlouvou.“

„Ragnoku, prosím, zatím obsah trezorů nepřevádějte,“ řekl Harry spěšně. „Podle všeho, co víme, by mohli přijít do Gringottovic banky, aby si vybrali peníze, a pokud by byli informováni o změnách, mohlo by vás to ohrozit. Nechci vás ani žádného ze skřetů zde v bance vystavit nebezpečí kvůli svým činům. Velmi jste mi pomohl a slibuji vám, že udělám vše, abych splatil dluh, který vám dlužím.“

Ragnok pozoroval Harryho nemrkajícíma tmavýma očima. „Vy jste opravdu zvláštní chlapec, pane Potter-Blacku,“ řekl pomalu. „Musím přiznat, že jsem v životě nepotkal čaroděje, jako jste vy.“

Skřetův podřízený mezitím přinesl do místnosti krabici a Harry okamžitě vycítil tísnivou temnotu, která vyzařovala z viteálu.

„Nevadilo by, kdybych to zničil?“ zeptal se Harry.

„Do toho,“ zamračil se Ragnok. „Ale buďte varován, že jakýkoli pokus ublížit nám bude považován za válečný akt.“

Harry namířil hůlku na pohár a nechal se pohltit veškerou nenávistí a hněvem, když zavrčel: „Avada Kedavra!“

Bledý paprsek zeleného světla vyletěl ze špičky jeho hůlky a zasáhl pohár, který zarachotil a hlasitě zaječel. Všichni v místnosti okamžitě pocítili rozdíl, když tísnivá temnota zmizela.

„Děkuju, Ragnoku,“ řekl Harry a uctivě se poklonil starému skřetovi.

„Prosím, vraťte pohár do Lestrangeovic trezoru. Teď pro něj nemám využití. Vezměte si prosím celý můj osobní trezor jako finanční odměnu za své služby. Nyní se s vámi rozloučím.“

„Dobby!“

Dotyčný domácí skřítek se objevil v místnosti. Chytil svého pána za ruku a oba se s hlasitým prásknutím zmizeli a nechali skřety za sebou.

„Zajímavý chlapec,“ zamyslel se Ragnok a upřeně hleděl na místo, kde Harry zmizel. „Opravdu velmi zajímavý.“

„Vládce?“ zeptal se tiše druhý skřet. „Nerozumím tomu. Proč jsme tomu chlapci pomohli?“

Ragnok se zasmál.

„Myslím, že jsme získali velmi cenného spojence, Narfoku; a věřím, že Temného pána čeká opravdu nemilé překvapení. Skutečnost, že tento rituál přežil, svědčí o tom, jak mocný a odhodlaný ve skutečnosti je. Myslím, že jsem udělal správné rozhodnutí, když jsem mu pomohl. Pokud válku přežije, bude to pro nás v budoucnu velkým přínosem.“

„Ano, máte pravdu. Koneckonců je to náš nejbohatší zákazník. Nebylo to nic jiného než obchodní transakce.“

„Možná,“ zamumlal Ragnok, ale jeho tvář vypadala zaujatě.

*** *** *** *** ***

Poté, co si s chutí pochutnal na rychlém jídle, které mu připravili domácí skřítci, Harry se posadil a meditoval, chtěl prozkoumat více vzpomínek, které získal během extrakce viteálu.

Harry se usilovně soustředil a viděl krátké záblesky Voldemortových vzpomínek, které se točily kolem jeho viteálů. Ke své radosti našel úkryt posledního viteálu – Komnatu nejvyšší potřeby v Bradavicích. Bylo dobře, že teď věděl, kde to je, aby ho mohl brzy popadnout a netrávit dny jeho hledáním.

Bylo tu ještě něco jiného, něco podivného na nedávných aktivitách jeho nepřítele. Harry strávil ještě nějaký čas prohlížením nedávných vzpomínek Temného pána, až nakonec narazil na Voldemortovu posedlost.

„Bezová hůlka?“ opakoval Harry nahlas a jeho oči se zmateně otevřely. „Co to pro Merlina je?“

„Pane?“ přerušila ho Winky. „Bezová hůlka je z dětského Příběhu tří bratří. Winky ji četla panu Bartymu, když byl ještě dítě.“

Harry naklonil hlavu na stranu a zamračil se. Proč by Voldemort hledal něco, co bylo popsáno v příběhu pro děti?

„Řekni mi všechno, co o tom víš, Winky.“

*** *** *** *** ***

Voldemort zasténal, se probral k vědomí. Jeho vztek ještě vzrostl, když viděl, jak se jeho Smrtijedi hnali do úkrytu, protože věděli, že se probudil. Nenáviděl, že před nimi všemi ztratil kontrolu.

„Severusi?“ zeptal se sametovým hlasem a oslovil jednoho ze dvou lidí, kteří byli dost odvážní na to, aby zůstali v místnosti. „Co se stalo?“

Snape polkl, když zůstal nehybně klečet před Temným pánem. Jasně si pamatoval předchozí dávku kletby Cruciatus a nechtěl ji zažít znovu.

„Nejsem si jistý, můj pane,“ odpověděl Snape upřímně svým obvyklým monotónním hlasem. „Nicméně jsem připravil několik lektvarů, o kterých věřím, že by vám měli pomoct.“

Voldemortovy rudé oči zíraly na Smrtijeda, ale nic neřekl. Bellatrix také klečela a byla podivně tichá; možná se jí líbilo, když byla mučena, ale věděla, kde a kdy se promění z potěšení v bolest.

„Nechte mě,“ řekl vysokým, chladným hlasem.

Snape a Bellatrix rychle opustili místnost a nechali Voldemorta v jeho samotě, zatímco zíral na zeď. Co se mu ve jménu Salazara stalo? Ponořil se do svých vzpomínek a zjistil, že to začalo oslepující bolestí v hlavě, která vedla k tomu, že upadl do bezvědomí.

Následujících několik minut se snažil pochopit situaci, když najednou doširoka otevřel oči a zařval vzteky.

Ten zatracený kluk ničí moje viteály!

Jiné vysvětlení nebylo možné. Zničení části jeho duše bylo jediným logickým důvodem jeho současného stavu. Bude se muset vrátit do každého ze svých úkrytů a zdvojnásobit ochranu kolem nich. Pátrání po Bezové hůlce bude muset počkat. Stále nebyl blíž k tomu, aby zjistil, kdo je ten zloděj, ale jeho viteály byly právě teď důležitější.

To však vyvolalo otázku – jak mohl ten kluk znát jeho největší tajemství? Nikomu se s tím nesvěřil!

Voldemortova ramena ztuhla; deník. Brumbál to musel tušit poté, co viděl deník. Brumbál si musel uvědomit, že vytvořil viteály. Horácio Křiklan byl další nevyřešená záležitost. Měl toho muže zlikvidovat už dávno, ale jeho respekt k bývalému profesorovi zvítězil. Teď už ne. Nebude milosrdný. Zničil by každého muže, ženu a dítě, pokud budou ohrožovat jeho život.

Jeho myšlenky se vrátily k chlapci. I kdyby Potter věděl o jeho viteálech, jak by ve jménu Salazara mohl on nebo Brumbál doufat, že je najdou? Schoval je na místech, která nikdo na světě nemohl najít, s ochranou, kterou nikdo nemůže prolomit.

Viteály musí být neporušené.

Ale …

Pokud byly jeho viteály v bezpečí, co způsobilo tu bolest, kterou on, Lord Voldemort, cítil a která ho uvedla do bezvědomí?

Ne, příčinou muselo být zničení viteálu.

Ten kluk musel určitě zničit jen jeden viteál. Ano, to byl důvod, proč cítil bolest. On, Lord Voldemort, by věděl, kdyby byl zničen jeden z jeho vzácných kusů duše. Ale který viteál byl ohrožen?

Voldemort se soustředil na umístění a obranu každého ze svých viteálů. Který z nich byl nejzranitelnější?

Jeho prvním viteálem byl deník; ten už byl zničený.

Druhým byl prsten Rojvola Gaunta. Voldemort se zamračil. Nemožné! Jak mohl chlapec vědět o chatrči Gauntů nebo překonat smrtící kouzla, která tak pracně připravil? Žádný sedmnáctiletý čaroděj by se přes tuto obranu nedokázal dostat. Ne, to nebyl prsten.

Třetí byl medailon Salazara Zmijozela, ukrytý v jeskyni u moře, s jezerem plným Neživých. Jak mohl ten kluk nebo kdokoli jiný vůbec vědět o jeskyni a jejím významu pro něj, natož proniknout její ochranou? Myšlenka, že by medailon byl ukraden, byla absurdní.

Čtvrtý byl Mrzimorský pohár v Bellatrixině trezoru u Gringottových a pátý byl Havraspárský diadém v Komnatě nejvyšší potřeby v Bradavicích. Opět to nebylo možné. Nebylo možné, aby se chlapec dostal do Bradavic nebo do Gringottovic banky, aniž by byl odhalen. Bylo směšné o tom vůbec uvažovat jako o možnosti.

Pak tu byla Nagini, jeho poslední viteál, ale byla v Godrikově dolu a čekala, až Harry Potter navštíví hroby svých rodičů, aby ho mohla chytit. Cítil spojení, které s ní sdílel, takže to očividně nebyla ona.

Takže, který z nich? Uvnitř něj se mihlo chladné znepokojení. Brumbál znal jeho prostřední jméno. Mohl vysledovat jeho předky až ke Gauntovým. Ano, ten pravděpodobně zničený byl prsten. Ale na jeho bezretých ústech se objevil úsměv. Možná existovala šance, že je Potter mrtvý? Kletba na prstenu byla natolik smrtící, že pochyboval, že pochyboval, zda by ji dokázal zrušit i on, Lord Voldemort. Ztráta jednoho z jeho vzácných kusů duše by mohla být označena jako přijatelná vedlejší škoda, pokud by při tom Potter skutečně zemřel.

Ano, jakmile se zotaví, půjde zkontrolovat prsten. Byl si jistý, že Potterovo mrtvé tělo bude na něj čekat v chatrči Gauntových.

*** *** *** *** ***

Jeden měsíc… byly to čtyři mizerné týdny, co Ron a Hermiona opustili svého nejlepšího přítele. Týdny neustálých starostí o Harryho, válku a hon na viteály pronásledovaly jejich sny. Jelikož se nemohli svěřit s problémy Billovi a Fleur, obrátili svůj hněv a frustraci na jedinou dostupnou osobu – jeden na druhého.

„Ale měl jsem pravdu, že? Harry neměl žádný plán. Pohybovali jsme se v kruzích a celé měsíce jsme ničeho nedosáhli!“

„Na tom nezáleží. Vůbec jsi se s ním neměl hádat!“ odsekla Hermiona rozzlobeně. „Pak by se nic z toho nestalo!“

„Nebyla to moje vina,“ bránil se Ron. „Byl to ten zatracený medailon! Kromě toho jsi z něj byla taky zklamaná!“

„To jsem nemyslela!“ zalhala Hermiona, tváře jí zrudly studem a vztekem. Nechtěla mu to prozradit, ale pokud měla odvahu pátrat ve svých citech, věděla, že Ron má pravdu. Hermiona také cítila, že Harry měl být na lov viteálů lépe připravený, věřila, že profesor Brumbál mu dal nástroje potřebné pro tento úkol. Během své mise nebyli dostatečně produktivní. Ale její svědomí jí nedovolilo obviňovat z jejich problémů jen samotného Harryho. Ron měl na jejich roztržce stejnou vinu.

„Nemysli si, že ti tvé chování omluvím kvůli vlivu medailonu. Taky jsem ho nosila, víš.“

„Ovlivňoval mě víc než tebe nebo Harryho,“ vyhrkl Ron. Povzdechl si. „Brzy k němu najdeme cestu, slibuju.“

Ron byl psychicky na pokraji paniky. Když nechal Harryho samotného, nebyl tu nikdo, kdo by mu podal lektvar lásky. V létě před jejich šestým ročníkem se Molly Weasleyová rozhodla, že je na čase, aby její nejmladší děti daly Harrymu a Hermioně najevo svůj romantický zájem. Ginny byla příliš šťastná, že to udělala, protože její zamilovanost do Chlapce-který-přežil nikdy nevyprchala. Ron byl také nadšený, protože choval city ke své nejlepší kamarádce s huňatými vlasy. Jediný problém byl, že Molly měla podezření, že by se Harry a Hermiona mohli tajně přitahovat. Normálně by s tím neměla problém a byla by za ně docela ráda. Musela přiznat, že ti dva by tvořili skvělý pár, ale byla také dost chytrá, aby si uvědomila, že takový vztah by trvale zničil přátelství mezi Harrym, Ronem a Hermionou.

Byl tu také problém Rona a Ginny, kteří oba potřebovali ve svém životě stabilní partnery. S ohledem na to se Molly rozhodla nasměrovat cesty dětí jiným směrem a katalyzátorem byla malá dávka lektvaru lásky. Nebylo to nic silného jako Amorův šíp, ale zajistilo to, že ten, kdo lektvar vypil, neustále myslel na chlapce nebo dívku, na které byl lektvar namířen. Bohužel, protože byl lektvar lásky tak zředěný, bylo nutné ho pít často, za což byla odpovědnost svěřena Ronovi.

Asi po měsíci, těsně předtím, než odjeli do Bradavic, se Molly rozhodla přestat Hermioně podávat lektvar lásky. Ron si překvapivě uvědomil, že jeho kamarádka z mudlovské rodiny ztratila romantický zájem o Harryho poté, co jim Brumbál odhalil obsah proroctví. Byla to lidská přirozenost. Koneckonců, s Ronem bylo mnohem bezpečnější být, zatímco Harryho budoucnost byla nejistá.

Fungovalo to perfektně, Hermiona byla v průběhu roku stále více přitahována k Ronovi a Harry se zamiloval do Ginny. Ron však propadal panice, protože se obával o Harryho city k Ginny. Bez lektvaru by ho už jeho sestra nepřitahovala? Incident ve stanu, kde se Harry a Hermiona tak přátelsky bavili, se mu vůbec nelíbil.

Ten hajzl měl všechno a pořád chtěl Hermionu? Ron se nad tím rozčiloval. Harry měl peníze, slávu, dobrý vzhled a magickou moc, a to vše v míře, která byla považována za výrazně nadprůměrnou. Bylo jen přirozené, že Ron na svého kamaráda vyjel za to, že mu vzal i Hermionu. Poté, co se Harry snažil ze všech sil vystoupit ze stínu svého nejlepšího přítele, udělal právě tohle.

No, byla to jen otázka času, ujišťoval se Ron. On a Harry se usmíří, jako ve čtvrtém ročníku; tím si byl jistý. Lektvar lásky opět zabere a až se Ginny provdá za Harryho, jistě dá Ronovi spoustu peněz ze svého trezoru u Gringottových. Koneckonců, byli nejlepší přátelé, že? Konečně se zbaví všech temných mraků a svět konečně uvidí, kým Ronald Weasley skutečně je – jako velkého čaroděje, ne jen jako poskoka slavného Chlapce-který-přežil.